Přežít Vánoce(1)

Nová povídka. - Ač je to k neuvěření tak za pár dní tu zase máme Vánoce (fakt nechápu, jak je to možný ), proto jako každoročně jsem tu s povídkou ve vánočním duchu, kde se především Brian, ale i všichni ostatní budou opět muset nějak vypořádat s tímto obdobím. Moc doufám, že se vám povídka bude líbit a přeji krásné vánoční čtení

BRIAN

Týden, jeden podělanej týden, ještě k tomu ani ne celej. To je všechno, co schází do toho slavného data, kvůli kterému lidi každoročně přicházejí o spoustu peněz, kdy děti dostávají věci, o kterých by se jim jinak mohlo jenom zdát a především, kdy já bych se nejraději někam zahrabal a nevylézal, dokud nebude konec. Jenže letos mám naději, že bych tenhle velký svátek mohl prožít nebo snad přežít tím nejlepším možným způsobem... a to s Justinem. S mým malým géniem, který dobývá New York. Je to dva roky, co odešel a přes rok, co jsem ho viděl naposledy. Jeho program byl jednoduše tak vytížený, že na mě neměl čas, a když už si nějaký našel, byl jsem to já, kdo nemohl přijet za ním. Pro mě to byl snad nejdelší a nejhorší rok v životě. Kam se hrabe moje rakovina, klidně bych si jí dal znova, jen abych ho viděl alespoň na chvíli, bez něj jednoduše nic nemá smysl. Ale tentokrát je tu velká šance na to, že se konečně uvidíme. Vím, že se měl dostavit už na Díkuvzdání a na poslední chvíli to zrušil, ranilo mě to způsobem, že jsem u Debbie doma všem akorát znečišťoval ovzduší, i když všichni se snažili tvářit jako, že mě chápou a možná mě i chápali a cítili se mnou, ale jednoduše jsem jim to neudělal vůbec lehké. Proto asi chápete, že naděje na to, že ho za necelý týden uvidím, se držím jako malý kluk, co si vysnil úžasnou hračku k Vánocům.

Debbie: "Dost, že jdeš!"

Abych to vysvětlil - Debb mě pod výhružkou smrti donutila k tomu, abych k ní dnes přišel a podílel se na pečení cukroví a dekoraci jejího domu. A abych pravdu řekl tak jsem vlastně i rád, nějak si nedokážu představit, že bych měl tyhle Vánoce strávit sám, když všichni ostatní jsou se svými blízkými... stal se ze mě měkkota. Naštěstí nejsem ale jediný, koho zapřáhla a tak to nebude všechno jenom na mně. A taky je tu jeden dost velký důvod, proč jsem především přišel a tím není nikdo jiný, než Gus, který s holkama před pár dny dorazil. Pořád nechápu, jak je možný, že roste tak rychle.

---

B: "Přišel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, nemám v zadku vrtuli."

Debbie: "Ale v předku jo... tak kolik jich bylo?"...Dala si ruce v bok.

B: "Hodně,"...Usmál jsem se.

Ve skutečnosti ale nebyl žádný. Tak smutný to je. Poněvadž ač nemám rád škatulkování, stal se ze mě docela dost věrnej chlap, téměř monogamní, jsem v jakémsi druhu celibátu... občasné vykouření nebo vyhonění nepočítám, to už je jednoduše urgence. Ale vysvětlím to jinak... Justin je pro mě zkrátka jedinej a myslím, že to se už nikdy nezmění. Chybí mi, chybí mi tak strašně moc, že ani nejsem schopnej spát s nikým jiným, vlastně ani nechci. Přesně tohle ze mě láska k tomu malýmu krásnýmu štěněti udělala.

Debbie: "Tak aspoň, že sis užil. Teď zavítej nahoru a snes dolů ty soby."

B: "Ty s nimi nedáš jednou pokoj."

Debbie: "Mazej."

Zakroutil jsem očima, ale poslechl jsem jí, nevypadá, že je v náladě, se kterou bych se rád potýkal. Když jsem však procházel kolem Justinova starého pokoje, zatrnulo ve mně. Jak snadné bylo tehdy se s ním vidět, až jsem z toho skoro šílel... teď bych za to dal cokoliv.

Zavítal jsem dovnitř a hned jsem věděl, že to jsem dělat neměl. Všude ještě byly nějaké jeho věci, výkresy, oblečení, naše společná fotka a tak podobně. K jednomu tričku jsem dokonce přičichl, bože to byla vůně. Skoro by se mi oči zalily slzami, nezaklepat někdo na dveře...

Maikey: "Tady jsi."

B: "Tady jsem."

Maikey: "Máma mě poslala na pomoc se soby... Jsi v pohodě?"

B: "Naprosto."

Maikey: "Briane?"

B: "Jsem v pohodě, Maikey. Fakt."

Je jedno, že to není pravda a je jedno, že mi Maikey ani nevěřil, hlavní bylo, že to zkrátka nechal plavat, on už celkem dobře ví, že téma Justin nemá vytahovat, pokud to není opravdu urgentní.

Debbie: "Tady jste miláčkové moji."

B: "My nebo ty soby?"

Maikey: "Ty soby, to se vsaď."

Debbie: "Chytrej kluk."

Debbie se ji hned šla vystavit do obývacího pokoje, kde se Ted s Emmettem, Carlem a Benem věnovali zdobení stromečku a okolí. A já ihned zavítal za tou úžasnou vůní do kuchyně, kde Linds, Mel a Gus pekli cukroví.

B: "Tady to voní."

Gus: "Tati! Ty jsi přišel?"

B: "Snad sis nemyslel, že bych za tebou nepřišel?"

Gus: "Bál jsem se."

B: "Tak nemusíš, já za tebou vždycky přijdu."

Tolik k tomu, že jsem pouhý dárce spermatu. Ani ve snu by mě před 8 lety, kdy Linds požádala o jednu mou dávku, nenapadlo, že by z toho mohlo vzejít něco tak úžasného jako Gus.

Melanie: "Výborně, můžeš mě vystřídat, musím jít nakrmit J.R."

B: "Tak na to zapomeň."

Melanie: "Tak běž nakrmit J.R."

B: "Dej mi to vykrajovátko."

Melanie: "Prosím,"...Vrazila mi ho do ruky a přes hlavu mi dala zástěru... jak komicky jsem asi vypadal?

Fakt by mě nikdy nenapadlo, že já Brian Kinney, skončím jako otec, přítel a kuchařka v jednom. Vykrajovat to těsto byl pro mě doslova horor... ale zároveň to bylo i celkem terapeutické, aspoň jsem na chvíli nemusel myslet na Justina.

Lindsay: "Mluvil si s Justinem?"...Aspoň tedy do teď!

B: "Naposled před pár dny, kdy mi slíbil, že na tyhle Vánoce dorazí."

Lindsay: "Asi jako na ty minulé, že?"

Lindsay má Justina hodně ráda, ale pokud do něj dokáže takhle rýpnout, protože se na nás loni vybodnul, tak to znamená, že je na něj asi hodně naštvaná a o to víc nechápu, proč nejsem i já. Asi možná proto, že to já ho poslal pryč a řekl mu, že je to jenom čas.

B: "Měl práci."

Lindsay: "To my všichni, ale stejně jsme se nějak dokázali zařídit."

B: "Přijede letos, to je hlavní."

Lindsay: "Ty víš, že ho mám hrozně ráda... ale tebe mám taky ráda a ničí mě vidět, co s tebou dělá, když nedokáže ani přijet na návštěvu."

Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Na jednu stranu mě štvalo, že o něm takhle mluví, i když vím, že má pravdu. Na tu druhou jsem jí byl vděčný za to, že se o mě takhle stará.

Emmett: "Můžeme ukrást?"

Lindsay: "Klidně si dejte."

B: "Nemůžete!"...Plácl jsem Emmetta přes ruku a Ted se tudíž ani neodvážil.

Ted: "Kinney letos bere Vánoce vážně."

B: "Kušuj!"

Oba se zašklebili, ale nakonec se zase sebrali a vrátili se ke svým zdobícím povinnostem. A já ač je to k neuvěření jsem si to pečení cukroví dokonce začal užívat, zvlášť když jsme s Gusem začali blbnout... byli jsme oba celý od těsta i mouky, jak kdybychom se vrátili z bitevního pole.

Debbie: "Tak doufám, že si to tady pak uklidíte, pánové. Jaký otec, takový syn."

B: "Neměj strach, bude se to tady blýskat."

Gus: "Jo, babi, my to tu uklidíme, slibujeme."

Debbie: "To jsem ráda."

Sliby jsou chyby, to snad víme všichni. Taky, že jsme se na ten úklid pěkně vyprdli. Ale to nevadí, i přes to sprdnutí od Debbie to za to rozhodně stálo.

A v momentě, co bylo cukroví dopečené a celý barák nazdobený jak v nějakém cirkuse, všichni jsme společně usedli v obýváku, kde jsme upíjeli od kakaa přes kafe až po svařené víno a poslouchali koledy. Je to asi zvláštní, ale užíval jsem si to... poprvé po letech jsem tu vánoční atmosféru zcela vnímal. Jen jednu chybičku to mělo - absence Justina po mém boku.