Nový díl.
BRIAN
"Hmmm, to je příjemné," vychutnával jsem si tu hebkost a smyslnost Justinových rtů a jazyka. Jenže pak jsem přišel pořádně k sobě, rozlepil oči a uviděl před sebou toho tvora s vyplazeným jazykem slintajícího všude kolem mě. "Běž, ty potvoro," odstrčil jsem ho od sebe a rychle se vyhoupl na nohy. Pak jsem se podíval zpátky na postel a on tam jenom tak seděl jako hromádka neštěstí. Jeho tmavé oči mě neustále pozorovaly, šel jsem doleva, jeho oči šly se mnou, šel jsem doprava, jeho oči šly se mnou, prostě ze mě nespouštěl pohled. Bylo to skoro jako by se mi vysmíval. Ale nějak zvláštně se mi to začínalo líbit, dokonce jsem se musel pousmát, když se překulil na záda a čekal na podrbání. Ruka mu chtěla vyhovět, jenže mozek mi zakázal tvořit si nějaké pouto s touhle příšerou a tak jsem se raději vydal do kuchyně, kde jsem mu nandal misku těch smradlavých granulí, ale smrádek má očividně rád, hned se do toho totiž pustil. I když začínám mít dojem, že tady smrdí i něco jiného... no do hajzlu!
B: "Já se snad poseru! Říkal jsem ti jasně, že tohle nebudu tolerovat!"
Štěně se najednou sebralo a utíkalo se schovat do ložnice. Zarazil jsem se a uvědomil si, že je to jen dítě ve psí podobě... ono nerozumí tomu, co je správné a co ne. Navíc jeho předchozí majitel s ním podle všeho nezacházel moc dobře ani předtím, než ho jen tak odhodil... někdy jsem fakt vůl.
B: "Kdepak jsi?"
Začal jsem procházet po ložnici a nemohl ho najít. Pak jsem si všiml, že dveře do koupelny jsou pootevřené a vydal jsem se tam. Byl skrčený za záchodem a nebyl téměř vidět, pouze jedním okem šmíroval, co se bude dít.
B: "Pojď ke mně."
Sedl jsem si na zem a snažil se ho k sobě nalákat, jenže se mě bál. Připadal jsem si kvůli tomu ještě hůř, nejsem zvyklý někoho děsit... no víte, jak to myslím.
Rozhodl jsem se, že tam budu sedět, dokud ke mně nepřijde. Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec se ke mně po kousíčkách začal plazit blíž a blíž. Nechtěl jsem ho vyděsit, tak jsem nic nedělal, až dokud neležel těsně u mě a nepoložil si hlavu na můj klín. V ten okamžik jsem jednoduše porušil všechny svoje pravidla ohledně zvířat v mém bytě... pohladil jsem ho. A že se mu to líbilo, hned se ke mně přitiskl ještě víc.
Bylo to až ironické, ale tak trochu mi připomínal Justina. Jeho blonďatá srst mi připomínala jeho vlasy, jeho strach mi připomínal Justina, když u mě trávil první noc, jeho tisknutí se ke mně mi připomínalo... no vy víte. Prostě Justin v mini verzi. Anebo jsem jednoduše zešílel.
B: "Fuck!"
Zničehonic se rozeznělo klepání a ten blázínek se ve snaze rychle schovat přese mě proběhnul a poškrábal mi nohy... jestli tam budu mít jizvy, tak se fakt poseru!
Maikey: "Briane?!"
No do hajzlu, to snad ne. Proč zrovna on a proč zrovna dneska? Není to tak, že bychom se pořád vídali jako bychom bez sebe nemohli žít, tak jak je možný, že ho teď uvidím už po třetí za sebou? Má snad doma trable v ráji nebo co?
B: "Co je?"...Vyjel jsem na něj prakticky okamžitě.
Maikey: "To je mi ale milé přivítání. Pustíš mě dovnitř?"
B: "Proč?"
Maikey: "Ty tam někoho máš? Briane!"...V momentě, co to dořekl, se kolem jeho nohou začalo otírat to otravné štěně.
B: "To je můj dnešní trick, seznamte se."
Maikey: "Co to, sakra, je? Ty si začal dobrovolně pomáhat v útulcích nebo co?"
B: "Ne, jenom jsem šel v nesprávný čas nesprávnou cestou,"...Vzal jsem toho tvora do náruče a šel s ním do kuchyně.
Maikey: "Cože?"...Ihned mě následoval.
B: "V noci jsem ho našel vedle popelnic v krabici... a ano asi jsem změknul, protože jsem ho vzal s sebou, odnesl ho na veterinu a místo, abych zdrhnul, jsem čekal, než ho ošetří. A ta boží doktorka mi ho pak v podstatě násilím nacpala... ale je to jenom na pár dní, to se neboj!"
Maikey: "Víš, že tady máš hovínka?"...Soustředil se na tu kopici na zemi.
B: "A klidně je můžeš uklidnit,"...Věnoval jsem mu velice vlídný úsměv.
Maikey: "Díky, ale ne. Ten duch vánoc na tebe má opravdu vliv... z tebe se snad stane člověk se srdcem."
Haha, Maikey očividně snědl vtipnou kaši. I když je pravda, že jsem měl doby, kdy jsem byl označován za člověka bez srdce... teď už ale cítím, že jsem na tom trošku líp. Vždyť se na mě podívejte, čekám na to, až se mi vrátí kluk, kterého miluju... a hlídám štěně. To o srdci hodně vypovídá.
Maikey: "Jak máš v plánu jít do práce?"
B: "Budu muset zavolat Tedovi a doufat, že Kinnetic nespadne."
Maikey: "To bude rád."
B: "To bude. Už mi řekneš, proč si přišel?"
Maikey: "To musím mít důvod?"
B: "Ty ho máš vždycky."
Maikey: "Fajn, s Benem jsme se pohádali a potřeboval jsem se odreagovat, než půjdu do krámku."
No neříkal jsem to? Jasně, že se tu ukázal jen proto, že má nějakej problém. Já se z něho jednou zblázním. Je mi líto, Maikey, ale na tohle nemám čas.
B: "Buď chlap a běž si to vyřešit s profesorem, mě do toho netahej."
V podstatě jsem ho tlačil před sebou, snažil se bojovat a štěně mu bylo nápomocné, když mě začalo kousat do nohy, ale nakonec jsem přeci jen zvítězil a za Maikeym zavřel dveře.
Následně jsem zavolal Tedovi, uklidil tu kopu psích hoven a potom jsem se snažil vymyslet svůj program na dnešek. Ale s tím tvorem to bylo dost těžké, když mě pořád pronásledoval. Nakonec jsme spolu skončili u počítače, kde jsem se snažil najít, co bych mohl Justinovi dát k Vánocům, ale začínalo to vypadat, že ten nahoře si nepřeje, abych mu něco dával.
Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale najednou jsem se probudil s hlavou položenou na stole a zavalenou těmi 7 kily toho psiska. Myslel jsem, že tohle už snad nemůže být horší... ten pes se na mě až moc rychle pověsil, bude se asi hodně divit, až ho pošlu na další cestu.
Chtěl jsem se jít vysprchovat a vzhledem k tomu, že nemůžu opustit prostory loftu, si najít nějaký film, na kterých bych se podíval. Jenže když jsem se následně zvedl, uviděl jsem, že mám na záznamníku zprávu... musel jsem spát hodně tvrdě, když jsem to ani neslyšel.
"Briane, ahoj..." moje rty se rozšířily do širokého úsměvu, ale to jen do chvíle, než jsem si poslechl zbytek Justinového vzkazu...
No comments:
Post a Comment