Poslední díl.
JUSTIN
Nikdy by mě nenapadlo, že se v kruhu své rodiny budu cítit jako kořist, na kterou číhají predátoři. Už jsem jenom očekával, kdy mi skončí něčí vidlička v oku, nejspíš ta Lindsayina... bože, ta je na mě naštvaná. Koho by to napadlo, že na mě bude až takhle naštvaná, vždyť to ona mě dá se říct podpořila v tom, abych do New Yorku odjel... ale asi nečekala, že se nebudu namáhat ani přijet na návštěvu, zvlášť o Vánocích, to se zase musí uznat. A myslím, že hlavní problém má s tím, že ví, jak moc jsem pro Briana důležitý a že každý den beze mě je pro něj boj, hodně těžký boj a ona nesnese to, že trpí... ostatně to nikdo, každý jeden člověk u tohoto stolu ho má rád a všichni pro něj udělají cokoliv... no Emmett a Ted, vlastně i Ben, Carl, Melanie... dobře pár lidí by mu tady asi rádo někdy nakopalo zadek, ale stejně, on je jejich rodina a oni svojí rodinu brání, proto mě právě teď asi vidí jako nějakého škůdce, i když jsem taky rodina, bohužel rodina, co stojí za nic. Nebýt Brianova uklidňování v podobě položené dlaně na mém stehnu, asi bych panikařil víc, než už panikařím.
J: "Je-je to moc dobrý."
Debbie: "Lichotkami se nevykoupíš."
Polkl jsem a to tak nahlas, že to všichni slyšeli, jenže když jsem se následně podíval na Debb, pochopil jsem, že pouze žertuje, jak mně se ulevilo, ale celý stůl se hned začal smát... musím říct, že to hodně zlepšilo atmosféru.
Debbie: "No konečně,"...Reagovala na zvonek.
Maikey: "Kdo to je?"
Debbie: "Můj vnuk."
Maikey: "Co?"
Ben: "Co?"
Debbie: "Snad jste si nemysleli, že Justin je jediný, koho jsem dokopala k tomu, aby zvedl zadek a přijel."
Debbie otevřela dveře a stál tam Hunter, Maikeyho a Bena dlouho ztracený syn... i když zas tak dlouho ne a ztracený taky zrovna dvakrát ne, spíš už vede vlastní život a běhat za rodiči je pro něj asi moc nóbl... jojo, znám to.
Hunter: "Ahoj."
Maikey: "Huntere?"
Ben: "Dneska se fakt dějí zázraky."
Oba dva se ho vydali obejmout a ten obrázek na znovu shledanou rodinu byl... no kouzelný. Vánoce jsou zkrátka svátky, kdy se dějí kouzla.
Hunter se k nám vměstnal na poslední židli ke stolu a pronesl "Ty žiješ?" mým směrem. "Stejně jako ty," odvětil jsem mu nazpátek. Zase něco dalšího, co odlehčilo atmosféru... která už vlastně byla fajn, ani Lindsay už se netvářila, že mě každou chvíli zabije.
Gus: "Tatiii?"...Gus se snažil na Briana šeptat, ale i tak jsme ho všichni slyšeli, bylo to roztomilé.
B: "Anoo?"...Napodoboval šepot.
Gus: "Kdy už půjdeme rozbalovat dárky?"
Lindsay: "Víš moc dobře, že nejdřív musíš sníst večeři a Santa pak přijde a uvidíš, jestli si byl vůbec hodný."
B: "Tak si to slyšel."
Gus: "Ach jooo,"...Začal se tvářit jako bublina, ale bylo to vtipné.
Netrvalo dlouho a Gus měl všechno snězené, za to naopak Ted nějak pokulhával a to by nebyl Brian, aby si ho hned nezačal dobírat, že prý jemu už nepomůže ani liposukce, tak nač si odpírat to jídlo... jo, Brian byl dnes rozhodně zajetý ve svých kolejích. Můj návrat ho podle všeho a všech ostatních otočil o 180 stupňů.
Melanie: "Tak, Gusi, teď půjdeš chvíli počkat s J.R. nahoru, babička vás doprovodí a my mezitím zavoláme Santu, dobře?"
Gus: "Proč tu nemůžeme být?"
Debbie: "To jednou pochopíš,"...Zasmála se a následně je odvedla nahoru.
My všichni jsme začali házet dárky pod stromeček, obdivoval jsem se za to, že jsem stihl ještě dojít na nákupy, než jsem dorazil k Brianovi, takže jsem se nemusel cítit blbě, že žádné nemám.
B: "Ahoj,"...Zničehonic se na mě zezadu přitiskl.
J: "Ahoj,"...Všechno ve mně ho chtělo políbit, ale dřív, než jsem to stihl, se ozvalo...
Melanie: "Bože, sežeňte si pokoj."
Emmett: "Věř, že by to hned udělali, kdyby v něm nebyli dvě nezletilé děti a postarší dáma."
Maikey: "Ta kdyby tě slyšela, tak tě zabije."
Carl: "Věřte, že i já dokážu žalovat."
Emmett: "Ou... pamatuješ na to, jak jsme vám s Tedem pomáhali být spolu?"
Carl: "Opravdu právě teď vydíráš policistu?"
Ted: "A jsi nahranej,"...Začal se smát jako blázen a my všichni se hned přidali.
Bylo to až neuvěřitelné, jak se všechno špatné, čemu jsme museli čelit, najednou změnilo na tenhle kouzelný okamžik, kdy jsme bláznivě pobíhali a ze všech skrýší vyndávali dárky a smáli se všemu, čemu se dalo. Bože, jak moc mi chybělo být tohohle součástí.
Lindsay: "Tak už je můžu zavolat?"
J: "Já myslím, že to bude všechno, pomalu se to pod ten stromek ani nevejde."
Lindsay: "No měl by sis tam vlézt i ty společně s Hunterem, oba jste takoví dárečci."
Nevím, jak moc ironicky to myslela, ale vlastně bych řekl, že se snažila být milá... ne rozhodně se snažila být milá. Ona už mě nechce zabít?
J: "Víš, že mě to mrzí, že jo?"...Šel jsem až k ní.
Lindsay: "Vím, jen... nenech ho už trpět."
Podíval jsem se na něj, byl tak krásný, dokonalý, perfektní a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Jak já ho miluju, tak šíleně moc. Řekl jsem proto jen jedinou možnou odpověď "Nenechám, už nikdy."
Lindsay: "To je dobře. Tak běžím pro ně."
Všichni jsme jí to odsouhlasili, zhasli jsme světla, takže svítila jen vánoční světýlka a stromeček, posadili jsme se, kam se dalo, bylo nás ale nějak moc a následně jsme čekali, až přijdou ti prckové, kterým se rozzářily oči jen, co spatřily tu hromadu dárků, která je vesměs určitě celá jejich.
Jenže najednou jsme uslyšeli podivné šustěni papírů a všichni jsme se divili, protože nikdo z nás nechápal, co to je, vzhledem k tomu, že nikdo se ani nehnul a i Brian odpřísáhnul, že stoprocentně nezabalil žádného vánočního tricka do jednoho z balíčků... no a pak jsme si toho všimli, TO ŠTĚNĚ! Snažilo se dostat do jednoho z dárků.
B: "Bože, ten pes je na zabití. Příště si zachraňování rozmyslím, zítra s ním hned mažu na veterinu a dám jim ho tam s mašlí, ať si poradí sami."
Debbie: "Nebuď aspoň chvíli pitomec a nech nás si užít Vánoce."
Brian se ještě nadechoval k odpovědi, ale můj náhlý polibek ho ihned umlčel. Slyšel jsem už jen, jak se skoro všichni ozvali s větou "No konečně."
A pak to začalo, to bezhlavé dobývání se do dárků, které všichni tak pečlivě balili do toho krásně vypadajícího balícího papíru... teď už to byl jen roztrhanej papír.
Divil jsem se, že i přes to, že jsem svůj slib dorazit, zrušil, tak i tak jsem od každého našel pod stromečkem dárek... i když čemu se zase divím, možná jsem blb, ale stejně mě mají rádi. Od někoho jsem však dárek nenašel a ano zamrzelo mě to, přeci jen Debb říkala...
B: "Abych to vysvětlil, já dárek sháněl, ale to štěně všechno zkazilo,"...Asi z mého výrazu pochopil, na co myslím.
J: "Hlavní je, že si ho sháněl, to je pro mě nejdůležitější... a navíc to, že mě miluje, je ten největší dárek."
Čekal jsem protočení očí nebo nějaké řeči typu, ať si toho nechám, ale místo toho jsem se dočkal něčeho zcela jiného - polibku.
Debbie: "Pokud můžu něco říct..."
B: "Nemůžeš."
Debbie: "Dárek pro něj máš."
B: "Jo? A to jsem zapomněl, že jsem ho koupil nebo co?"
Debbie: "No ne tak docela,"...Kývla směrem k tomu roztomilému stvoření.
Měli jste v tu chvíli vidět Brianův výraz, kterým kdyby mohl, tak vraždí. Nemluvě o tom následném proslovu, jak to nepřipadá v úvahu. Nebudu lhát, představa, že by tahle chlupatá kulička patřila nám, nebyla ani trochu k zahození... vlastně byla perfektní, jenže dost nereálná.
Jakmile jsme měli všichni rozbalené dárky a děti si s nimi dokonce už i hrály, sedli jsme si pohodlně v kruhu rodiny a poslouchali koledy, bylo to tak úžasné, v tu chvíli jsem věděl, že se tohohle už nikdy nechci vzdát.
J: "Omluvte mě,"...Vyslovil jsem, když můj telefon začal hrát. A vydal jsem se na verandu.
Jenže jsem ani zdaleka netušil, čeho se ten hovor bude týkat, když jsem ho následně ukončil, bojoval ve mně mix různých pocitů a nevědění, co mám dělat.
B: "Ahoj,"...Přišel za mnou.
J: "Ahoj,"...Lehce jsem ho políbil na rty.
B: "Kdo to byl?"
J: "Šéf."
B: "Ou... a co si zjistil?"
J: "Že se buď to zítra vrátím prvním letem a udělám, co mám nebo mám padáka."
B: "Ah... to... to je... co budeš dělat?"...Děsil se odpovědi.
J: "Hádám, že mám padáka, protože nikam nejedu."
B: "Počkat, co?"
J: "Slyšels, je mi jedno, že to nebude snadný a že budu mít výstavy v zaprášených galeriích a vydělávat sotva na nájem... já už tě nikdy neopustím."
Brian mi věnoval ten nejzamilovanější, nejkrásnější a nejhřejivější úsměv, jaký mohl. Potom mě pevně objal a následně políbil způsobem, že jsem sotva popadal dech. Lepší reakci už bych dostat nemohl, tahle byla nejdokonalejší!
J: "Ale mám jednu podmínku,"...Pokračoval jsem.
B: "Jakou?"...Ptal se dost nejistě.
J: "To štěně si necháme."
B: "No to teda..."...Neměl šanci to doříct, moje rty ho zcela umlčely.
A i kdyby ne, už teď vím, že jsem vyhrál. Možná jsem ho s tím štěnětem viděl dohromady asi tak hodinu, ale už jen z toho jsem poznal, jak moc mu přirostlo k srdci, nebude třeba moc přemlouvání, já vím, že si ho necháme... koneckonců, Brian mi plní, co mi na očích vidí a tohle tam rozhodně uvidí.
No comments:
Post a Comment