BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Nezvládám to, doslova mě to sžírá... nesnesu pohled na jeho jindy dokonalou, ale právě teď doslova zničenou tvář. Vím, že by pro mě udělal cokoliv a právě to je ten největší problém - jeho odhodlání doslova mě zavalit vším, co mi na očích vidí. Je až vtipné a zároveň smutné, že přesně po tomhle jsem toužil od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil, od okamžiku, kdy můj zadek zbavil cejchu panice, od okamžiku, kdy mi otevřel své srdce a ani si to neuvědomoval. Ach, jak moc jsem tohle všechno chtěl. Ve výsledku se mi ale ani nesnilo o tom, že bych to snad jednoho dne mohl mít, vlastně jsem nakonec i pochopil, že Brian takový, jaký je, mi vyhovuje ze všeho nejvíc. Brian, který si na nic nehraje, všemu čelí zpříma a myslí si svoje, ať už je to sebevíc otravné pro ostatní... prostě ten Brian, kterého znám, miluju a potřebuju. Ale to, jak se chová teď, se jednoduše nedá vydržet, není to on, myslí si, že když mě zahrne slovy lásky, dá mi palác a do konce života bude zahradničit, tak mi dá dokonalý život... ale to já nechci, záleží mi jenom na tom, aby byl šťastný a to může být, jen pokud bude sám sebou. A teď už i já vím, že musím jít a zkusit svoje štěstí v tom velkém světě, který mě děsí, ale zároveň táhne k sobě. Chci jednoduše malovat, chci si vybudovat kariéru a chci to někam dotáhnout. Brian je pro mě všechno a miluju ho víc, než se dá vůbec vyjádřit, ale právě teď zkrátka cítím, že je na čase, abych šel. A i když si to Brian nechce připustit, i on to v hloubi duše ví. Ví, že tuhle přetvářku na dokonalého partnera, který mě bude zasypávat růžemi a zamilovanými slovy, nedokáže dělat dlouho, i když se snaží, moc se snaží, ale začíná mu to přerůstat přes hlavu. Je zkrátka na čase, abychom čelili té realitě, které jsme se snažili tak moc vyhnout, protože jsme věřili, že spolu to nějak zvládneme. Ale teď už oba cítíme, že je třeba, abychom šli každý svou cestou.
Bylo to těžké, ale zvládli jsme to, došli jsme oba k závěru, že se bude lepší rozejít a zkusit žít bez sebe. Oznámit rodině, že se svatba ruší, nebylo vůbec lehké, viděl jsem na Brianovi, jak ho to ničí, myslím, že byl sám na sebe naštvaný za to, že se není schopný změnit a dát mi to, co chci, aniž by ho sžíralo to, že mu chybí jeho já. Zkrátka ač bychom se pro sebe chtěli obětovat sebevíc, víme jednoduše, že tak to být nemá. Jsme zkrátka v bodu, kdy už nemáme kam jít, svatba by nebyla řešení, protože ať už po ní toužím sebevíc, jsem si vědom i toho, že Brian se nikdy nechtěl oženit, nikdy nechtěl ani milovat, ale miluje a to tak hluboce, že je pro mě schopný udělat naprosto cokoliv, i si mě vzít, i když část jeho ví, že pro něj by to byla konečná. Nezvládl by to, prvních pár měsíců by si možná hrál na šťastného, ale nakonec by si uvědomil, že tohle není život, jaký chce vést... tedy vím, že chce vést život se mnou, jen o tom máme každý jinou představu. A zatímco on by se snažil splnit, co by mi na očích viděl, tak by sám trpěl a to jednoduše není správné. A stejně tak já bych si jednoho dne položil otázku "Co kdyby? Co kdybych tomu dal šanci a do New Yorku odešel?" a přemýšlení nad odpovědí by mě zničilo. Vím, že jediný způsob, jak oba zjistíme, co vlastně chceme a jsme ochotní obětovat, je ten, že se vzdáme našeho společného života, abychom ho třeba jednou opět mohli začít budovat.
Nikdy bych nevěřil, že se srdce může rozletět doslova na miliony kousků, ale ano - opravdu je to možné. Právě teď trávím poslední den v Brianově loftu... ehm, v našem loftu. Páni, náš loft. Pamatuji si na Brianovo přesvědčení, že je loft dost velký jen pro jednoho... a i přes to jsem se nakonec dočkal té otázky, kterou jsem myslel, že v životě neuslyším. Když se zeptal, zda bych se k němu nastěhoval, bylo to jako by se mi snad splnil můj dětský sen a obrovská touha v jednom. Teď se mi ani nechce věřit, že se toho všeho jen tak vzdávám. Ale musí to tak být, prostě musí, jiné řešení zkrátka není, i když bych si přál opak. Ale řeknu vám, že zjištění, že si nechal naše prstýnky, pro mě bylo ještě víc zničující, nejspíš bych se i rozbrečel, kdybych kvůli němu nechtěl být silný. To mě taky naučil on, dělal to neustále kvůli mně... nikdy nedával najevo, že ho něco bolí, trápí nebo ničí, jen aby to nezničilo i mě a tu laskavost mu teď musím oplatit, protože ať už se toho bojím sebevíc, je dost možné, že dnešek je pro nás dnem posledním... bože, já to asi nezvládnu. A myslím, že ani on, brečet jsem ho nikdy neviděl, ale jsem si dost jistý, že právě teď by nejraději dělal přesně to.
Moji snahu ho alespoň uklidnit tím, že se budeme vídat a že se určitě někdy vrátím, zazdil slovy "Jestli se uvidíme příští týden, příští měsíc, už nikdy... nezáleží na tom. Je to jenom čas," vím že to myslel dobře, vlastně se mi tím snažil říct, že je jedno, kde a jak daleko jsem, on mě bude milovat za jakýchkoliv podmínek... a to i za předpokladu, že už mě nikdy neuvidí. Ale řeknu vám, zlomilo mi to srdce, protože jsem věděl, že on už ho zlomené má.
Nezbývalo už nic jiného... bylo na čase, abychom se naposledy pomilovali. Líbali jsme se a já cítil jeho slzy a stejně tak on cítil ty moje. Doteky, kterými jsme se opečovávali, byly tak něžné, ale přitom tak bolestivé, že jsme stěží lapali po dechu. Tohle bylo asi to nejkrásnější, ale zároveň nejsrdceryvnější milování, jaké se nedá ani nijak vyjádřit. Na to zkrátka neexistují slova. Po něm jsme jen zůstali ležet v objetí, myslím, že způsob, jakým na mě Brian ležel a i jak pevně mě objímal, byla svým způsobem snaha zabránit mi v tom, abych odešel. Na chvíli jsem si i pomyslel, že tohle je dobré řešení, prostě už navždy zůstaneme ležet v posteli v téhle poloze a nikdy se neopustíme. Ale nešlo to, nakonec jsem byl nucený se vyprostit zpoza Briana a čelit mému největšímu strachu - rozloučení se s ním. Nebyli jsme ani schopni nic říct, Brian vlastně ani nebyl schopný zvednout se ze svého místa na posteli, myslím, že se zkrátka nedokázal dívat na to, jak od něj odcházím. Tudíž naše rozloučení proběhlo v podstatě v naprostém tichu, které vyplňoval sem tam nějaký vzlyk, který jeden z nás vydal. A jakmile bylo na čase, abych šel, přistoupil jsem k němu a položil mu dlaně na holá záda, cukl sebou, ale stále se bál na mě podívat. A až když jsem ho oslovil jménem, pohlédl na mě, oči měl zcela skleněné, ale vší silou slzy zadržoval, ještě jednou jedinkrát se pro mě snažil být silný a já mu za to byl vděčný, protože jinak vím, že bych odejít nedokázal. Naposledy jsem ho tedy políbil a Brian vzápětí zase složil hlavu zpátky na postel. Hned na to jsem se vydal ke dveřím a ztěžka je otevřel, naposledy jsem se ohlédl a pochopil, že je opravdu konec. A to na, kdo ví, jak dlouho, možná navždy. Ale jak řekl Brian - Je to jenom čas...
No comments:
Post a Comment