Nová povídka. - 15+
JUSTIN
Seděl jsem ve škole a všechny ty odborné kecy, co učitel vykládal, mi šly jedním uchem dovnitř a druhým ven, vlastně jsem je snad nevnímal vůbec. Jediné, na co jsem se dokázal plně soustředit, byla kresba přede mnou, každý tah tužkou musel být zkrátka dokonalý, bezchybný, perfektní. A netrvalo dlouho a mně se opět naskytl pohled na tu krásnou tvář - tvář Boha. Boha, který mě před pár dny připravil o nevinnost... bože, červenám se, jen se nad tím zamyslím. Nemluvě o tom, že ho v sobě pořád cítím, přesně, jak říkal. Pamatuji si každý jeho pohyb v mém těle, pamatuji si, jak se usmíval, když vyvrcholil, pamatuji si ten pocit, když jsem vyvrcholil já způsobem, že... bože! Koušu si doslova spodní ret ve snaze zabránit tomu, aby se v mých kalhotách nezačaly dít divy, ale je to jednoduše nevyhnutelné. Teď se mohu modlit jedině za to, aby... se nestalo přesně to, co se právě stalo - zazvonilo.
Daphne: "Tak jdeš nebo si k té lavici přirostl? Jindy odtud utíkáš, když skončí poslední hodina."
J: "Dej mi chvilku, jen si posbírám věci a přijdu,"...Ach, jak chabá výmluva.
Daphne se naštěstí ale jen zadivila a nakonec se vydala napřed. V momentě, co byla třída prázdná se mi neskutečně ulevilo. Domlouvat svému rozkroku ve školní lavici, aby krotil vášně, bylo sice dost divný, ale nevyhnutelný a nakonec i úspěšný. Radši bych ale, kdyby se o ten problém někdo "postaral" - někdo konkrétní. BRIAN KINNEY. Aaach, jenom myšlenka na jeho jméno a svírá se mi žaludek blahem. A nejen to.
Daphne: "Ty jsi v tom až po uši,"...Vyskočila na mě její hlava v momentě, co jsem vylezl ze třídy.
J: "Slyšela si někdy o tom, že šok způsobuje infarkt?!"
Daphne: "Promiň! Nejde si ale nevšimnout... jak záříš."
J: "Daph, to byla nejlepší noc mého života. Miluju ho."
Daphne: "Kdy ho zase uvidíš?"
J: "To je to, řekl 'uvidíš mě ve svých snech' a pak odjel."
Daphne: "Eeww, to je tak laciný,"...Zakřenila se.
J: "A hlavně v háji... já ho ale fakt potřebuji vidět."
Daphne: "Víš, kde bys ho mohl najít?"
J: "Netuším... možná te červenovlasá bláznivá ženská by to věděla."
Daphne: "Kdo?"
J: "Ehmmm... D-D-Debbie!"...Vykřikl jsem, jen co jsem si vzpomněl.
Daphne: "Pořád nevím, kdo to je."
J: "Máma Michaela."
Daphne: "A to je kdo?"...Nadzdvihla obočí.
J: "Brianův nejlepší kámoš... sakra, drž trochu krok."
Chytil jsem Daphne za ruku a vlekl jsem jí za sebou jak onuci, chudáka. Snažila se sice vyvlíknout, ale já jí držel celkem pevně, ani nevím, co mě to popadlo, ale věděl jsem, že ho musím vidět. Bylo mi jedno, zda budu muset překonat zákony fyziky, ale další den bez něj by mě zkrátka asi zabil.
Daphne: "Nechtěl by ses uklidnit?"
J: "Musím za Debbie... ona určitě bude vědět, kde ho mám hledat."
Daphne: "A proč do toho taháš mě?"
J: "Protože si moje nejlepší kamarádka! A protože potřebuji odvoz..."
Daphne: "Ty jsi vážně na zabití."
J: "A ty nejlepší. Musíme si pospíšit, ještě se potřebuji převléknout."
Daphne: "Jsi si jistý? Stejně to z tebe zase sundá."
J: "Daphne!"
Nemohl jsem uvěřit, že zrovna jí slyším takhle mluvit... ale ta slova způsobila, že se mi začala krev hrnout do tváří a taky jinam. Ach můj bože, co to se mnou udělal? Stačilo se jen vydat na Liberty Avenue a můj celý život se změnil.
Netrvalo dlouho a stáli jsme před Liberty Diner, já jsem byl sice navoněný jako nějaká laciná štětka a ty kalhoty, co obepínaly můj zadek pevněji, než bych chtěl, mě zabíjely, ale udělám cokoliv, jen abych ho okouzlil... pokud ho tedy najdu.
Daphne: "Víš, abys něco zjistil, musíme jít ve skutečnosti dovnitř."
J: "Fajn, fajn, jdeme,"...Zatlačil jsem do dveří a ve vteřině byl uvnitř.
Začal jsem se rozhlížet po Debbie, ale jediné, co jsem viděl, byla přeplněná jídelna velmi zvláštními lidmi, ehm gayi, ve velmi zvláštních ohozech, líbající se, i když spíš cumlající se jako by to mělo být naposledy.
Daphne: "Myslela jsem, že tohle je jídelna... zatím to tady spíš vypadá jako..."
Debbie: "Někam se posaďte, mládeži, rozhlížíte se tu, jak kdybyste se ztratili."
J: "Ou, Debb, pamatujete si mě?"
Debbie: "Ukaž mi zadek."
J: "Ookey,"...Připadal jsem si trochu divně, ale tak na divným místě už jsem, tohle mě snad ani nemůže překvapit, za to Daphne se tvářila dost šokovaně.
Debbie: "Jasně, sluníčko, pamatuji si tě... ty jsi ten od Briana."
J: "On o mě mluvil?"...Rozzářil jsem se jako fungl nová lampička.
Debbie: "Ehm... ne, Brian on... měl bys vědět, že..."
J: "Nehraje na kluky, já vím."
Debbie: "Takže Maikey už tě informoval?"
J: "Velmi stručně. Ale já vím, že to, co jsme s Brianem měli... bylo skutečné."
Ano je mi jedno, jak pateticky zním a ano jsem možná jen naivní puberťák, ale tohle je prostě něco víc... s Brianem jsme měli něco, co se nedá slovy popsat, vím, že i on to cítil.
Debbie: "Sunshine, řeknu ti to upřímně, protože jsi tak roztomilej a nezasloužíš si, aby ti ublížil... on už ani neví, že s tebou spal."
Páni! Nechce, aby mi bylo ublíženo, ale právě teď mi prakticky vpálila do obličeje, že muž, který mi změnil celý svět, si mě ani nepamatuje... ne, něčemu takovému já nevěřím!
J: "Fajn, najdu si ho i bez vaší pomoci,"...Otočil jsem se k odchodu.
Debbie: "Počkej, počkej,"...Chytila mě za bundu, aby mě zastavila.
J: "Ano?"
Debbie: "Ty ho vážně chceš najít, co?"
J: "Víc, než cokoliv."
Debbie: "Ach jo, co s tebou, kluku? Fajn, víš, kde je bar Woody's?"
J: "Jsem si jistý, že ho najdu."
Debbie: "Večer tam buď, budu tam taky a myslím, že i on."
J: "Děkuju!"...Pomalu jsem jí skočil do náruče a vlepil pusu na tvář, nakonec jsem se ale jen tvářil jako ten nejvděčnější a nejzamilovanější pitomec.
S Daphne jsme se následně vydali zase zpátky do auta a potom k ní domů, nechtěl jsem riskovat, že když půjdu domů, tak si rodiče najdou důvod, proč mě nikam nepustit. Daphne mi ještě dala přednášku o tom, zda bych radši neměl poslechnout tu červenovlasou bláznivku a na Briana prostě zapomenout, než riskovat, že mi ublíží, ale já... já ho prostě potřebuju, to snad stačí jako odpověď, ne?
No comments:
Post a Comment