Nový díl.
BRIAN
"Briane, co to je?" zadivil se nad tou chlupatou koulí, co jsem svíral v podpaží, ale nebyl jsem schopný mu na tu otázku odpovědět. Naše pohledy byly naprosto zmražené, soustředící se na oči toho druhého, topil jsem se v té jeho modři. Bylo to jako sen, jako by to nebylo skutečné, čekal jsem jenom na to, kdy zmizí, a já se probudím, ale nic takového se nedělo, byl tu pořád - krásný, dokonalý, mnou milovaný. Stačilo by se ho jenom dotknout, i kdyby jen konečky prstů, ale aspoň to, jenže všechno mi v tom zabraňovalo, ruce jsem měl naprosto plné... ale především ten strach z toho, že když se k němu přiblížím, tak se rozplyne, mi nedovoloval cokoliv udělat. Navíc jsem byl tak ztuhlý, že i kdybych se nebál, tak se nejspíš nepohnu!
J: "Briane?"...Šel blíž ke mně, ale já z nějakého důvodu couvl.
Zaskočilo ho to, ještě aby ne. Udělat to on mně, asi bych mu nafackoval, ale... já nevím, proč jsem to udělal! Možná proto, že vůbec nevím, co tohle znamená... bojím se tomu propadnout, pokud se zítra zase sebere a já ho, kdo ví, jak dlouho zase neuvidím, pokud vůbec.
B: "Co tu děláš?"...Konečně jsem tu otázku dokázal vyslovit.
J: "Jsou Vánoce, dal jsem ti přeci slib..."
B: "A zrušil jsi to."
J: "Protože jsem idiot, neměl jsem to dělat, teď už vím, že není nic důležitějšího, než být na Vánoce s tebou... s vámi všemi."
B: "Teď to víš?"
J: "To jsem podal blbě, samozřejmě, že to vím celou dobu... jenom... jenom jsem se bál."
B: "O místo v práci,"...Gestem jsem dal najevo, že tohle byla hodně chabá omluva na to, aby nepřijel.
J: "To taky, ale spíš jsem se bál... toho, co se stane, když přijedu..."
B: "Jak tohle myslíš?"
J: "Bál jsem se, že si už třeba šel dál a že ti to všechno zničím, když se tu ukážu."
Bože, tolik let už uběhlo a on pořád neví, že na ničem mi nezáleží tak moc, jako na něm a na tom, abychom byli spolu! Nic nezmění moje city k němu, vůbec nic, tak proč se, sakra, bál, že by mi něco zničil? Něco, co ani neexistuje, protože bez něj jít dál zkrátka nedokážu!
J: "Můžeš něco říct, prosím, dostat se sem byla celkem fuška, nerad bych, aby to všechno přišlo vniveč."
B: "Jak vniveč?"
J: "Třeba tak, že mi řekneš, že mě tu ani nechceš, protože mě nenávidíš,"...Sklopil pohled a nedokázal se na mě podívat, sakra, proč mě takhle ničí? Nesnesu, když vidím, jak je zlomený!
Už se to jednoduše nedalo vydržet, položil jsem tašku s dárky a propustil štěně a následně jsem udělal krok až k němu, prsty jsem ho chytil za bradu a řekl "Nenávidím to, že jsi tak daleko... tebe miluju."
Justin konečně zvedl pohled a já uviděl, jak má slzavé oči, ničilo mě to. Ale věděl jsem, že mám lék, který to hned dokáže napravit - můj polibek. Polibek, na který jsme oba čekali tak dlouhou dobu, dobu, kterou už nikdy nechci zopakovat, ani za nic. Jeho rty byly tak něžné, sladké, dokonalé... myslel jsem, že snad nikdy nepřestanu. Dokud se neozvalo kníkání toho malýho nezbedy, který se snažil za každou cenu získat pozornost.
J: "Briane, mohl bys mi už konečně říct, co má být? Tys ho ukradl nějakému klientovi a teď požaduješ výkupné v podobně přechodu do tvé firmy?"
B: "Proč si všichni myslí, že jsem ho ukradl?"
J: "Takže to je náhrada za mě? Já jen... je mi celkem podobný,"...Ano i já si té podoby všiml, ale tebe nic nedokáže nahradit, Sunshine.
B: "Zachránil jsem mu život a teď jsem mu dal střechu nad hlavou, dokud se nenajde někdo, kdo by si ho vzal."
J: "Vždyť to říkám... mě si tenkrát taky zachránil, dal mi střechu nad hlavou... no a nechal sis mě,"...Začal se usmívat. Ale moc se mi nelíbilo, kam tím směřuje.
B: "Neboj se, už tu dlouho nepobude."
Oba jsme se na něj podívali a ten pohled, jaký nám věnoval, byl... zvláštní. Jako by snad chápal, o čem se bavíme a svýma očima se nám snažil dát najevo, že se ho už nikdy nezbavíme. No to se pak bude divit...
B: "Sakra!"
J: "Co je?"
B: "Za 10 minut mám... máme být u Debbie."
J: "Jaj, to abychom šli."
B: "Bude se divit, že tu jsi... všichni budou."
J: "Nebo mě nakopou do zadku."
B: "To taky,"...Zasmál jsem se.
J: "Hej!"
Rychle jsme se dostali do auta a vydali se na místo určení. V momentě, co jsme zastavili před domem, Justin znervózněl a já věděl, že ho musím uklidnit, proto jsem jej znova políbil - fungovalo to jako kouzlo!
J: "Počkej ještě!"...Zastavil mě před tím, abych otevřel dveře od domu.
B: "Justine, když jsem tě nezabil já, to to neudělají ani oni."
J: "To mě mělo uklidnit?"
B: "No aspoň trochu jo."
J: "To nedopadne dobře."
B: "Nebuď bačkora,"...Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř.
Debbie: "No konečně, já už myslela, že ses na nás... proboha, Justine?!"
J: "Ahoj,"...Špitl schovávající se za mnou.
Všichni začali zvedat hlavy a šokovaně si ho prohlíželi, nikdo z nich nemohl uvěřit, že tu opravdu stojí, z masa a kostí. Nedivil jsem se, však i mně chvíli trvalo, než jsem uvěřil, že je skutečný.
Emmett: "Nevěřím svým očím, Tede, štípni mě."
Ted: "Jen, co štípnu sebe."
Maikey: "Kde se tu bereš?"
Debbie: "To bude mít co dočinění se mnou, dala jsem mu přednášku."
Melanie: "To jsi za ním letěla až do New Yorku?"
Debbie: "Budeš se divit, ale i přes telefon jsem dobrá."
Carl: "Tomu se nikdo divit nebude."
Trošku mě zaskočilo zjištění, že ho musela popohnat Debbie, ale na druhou stranu jsem jí byl neskutečně vděčný, my všichni od ní občas potřebujeme popostrčit, takže se nemůžu zlobit, že mu musela zavolat, aby sem vůbec přijel... jsem spíš vděčný, protože vím, že myslela na to, abych byl šťastný a Justin ostatně taky.
J: "Vím, že je to trochu šok, ale..."
Lindsay: "Ale?"...Její tón rozhodně nebyl tak milý, jako všech ostatních.
A Justin si toho hned všiml. Myslím, že mu bylo jasné, že bude mít hodně co vysvětlovat. Ale právě teď nám Debb nakázala, abychom si rychle sedli ke stolu a dali se do té krásně vonící a vypadají štědrovečerní večeře... myslím, že chce nejdřív vyřešit tu milejší část večera, než naopak.
No comments:
Post a Comment