Nový díl.
BRIAN
A je to tady - Vánoce. Pekelný den, který musím přežít. Jenže jak? Jak přesně ho mám přežít zavřený v loftu, který zeje prázdnotou? Ehm, ne tak docela - ta chlupatá koule se tu za těch pár dní stihla celkem slušně zabydlet, bude se hodně divit, až ho pošlu na další cestu. Ale všichni jistě víte, že tu mluvím o Justinovi... o tom idiotovi, kterého tak bezhlavě miluji a který se ani nenamáhá, aby dnešní den strávil se mnou. Bože, koho by napadlo, že jednoho dne budu tak patetický, až si dokonce budu stěžovat, že nemůžu strávit Vánoce se svojí životní láskou? Asi nikoho, mě teda rozhodně ne, nejradši bych si dal pár do zubů, abych se vzpamatoval. Ale ve skutečnosti by to potřeboval Justin, to on by se měl konečně vzpamatovat a uvědomit si, že tady pořád jsem, že jsem se za celé dva roky se svým životem ani o kousek nepohnul, čekám tu na něj jak podělanej věrnej pes... ježiš, dost o těch psech! Prostě jsem tady, ale kde je on? Dobývá New York, hlava jedna dubová, ale přes to geniální. Nemůžu se rozhodnout, zda jsem víc zoufalý nebo sobecký. Zoufalý, protože mám pocit, že už to bez něj dál zkrátka nedokážu a sobecký, protože myslím na sebe, místo na to, že se tam má zkrátka dobře, že jednoduše dosáhl toho, po čem tak toužil a já mu to chci odepřít kvůli svým osobním potřebám, touhám, citům... jsem jednoduše zoufalý sobec.
Emmett: "Hou-hou-hou..."
Ted: "Vánoce k vám jdou."
B: "Páni, to jste nacvičovali dlouho?"
Emmett: "Ty máš ale mizernou náladu."
Ted: "Kdy on jí nemá mi řekni?"
Emmett: "Pravda."
B: "Hele, nevadím vám tu?"
Emmett: "Ani trochu, tohle je veřejná jídelna."
B: "Jo, jídelna, kde se pravděpodobně ani nedočkám svojí objednávky,"...Křikl jsem zrovna, když kolem procházela Debbie.
Debbie: "Pracuje se na tom!"
B: "Skvělý, možná ten dnešek opravdu přežiju,"...Neodpustil jsem si ironii.
Emmett: "Přežiješ ho stoprocentně, máš nás."
Ted: "Jsem si zcela jistý, že tohle pro něj není žádná útěcha."
Navenek jsem se zaksichtil, ale uvnitř jsem cítil jisté uspokojení... i přes to všechno, jak jsem s nimi zacházel a vlastně i zacházím, se pořád snaží o to, abych se měl dobře... nejsem blbej, vím moc dobře, že za mnou přišli, aby se nechali urážet a já si tak mohl na někom vybít svůj vztek na Justina... jenže jsem ve stavu, kdy ani to by nezabralo.
Maikey: "Ahoj, vespolek,"...Přišel zavěšený do Bena.
B: "Hádám, že usmiřovací sex proběhl bez problému?"
Ben: "Bez problému bych neřekl, málem jsem ho předtím zabil... ale..."
Maikey: "No tak, nemusí vědět detaily,"...Červenal se až za ušima, ty teda museli mít usmiřování.
Emmett: "My si je dokážeme domyslet sami."
Ted: "Jo a tiše závidět."
Tak jo, tohle se mi přestává líbit, to, že jsou tady tihle čtyři, by ještě šlo, ale že právě teď vidím vcházet Linds s její celou rodinkou už začíná být sakra podezřelé!
Lindsay: "Ahoj, všichni."
Melanie: "Tady je narváno."
B: "Jo, zajímalo by mě proč... o co tu, sakra, jde?"
Gus: "Chceme tě přemluvit, abys s námi byl na Vánoce."
"GUSI!"...Ozvali se všichni jednohlasně... myslím, že jejich plán právě podělalo sedmileté dítě.
B: "Zapomeňte!"
Bylo mi úplně jedno, co za bláznivé myšlenky a nápady, jak mě přemluvit k tomu, abych s nimi byl na Vánoce, jim kolují hlavou, byl jsem jednoduše rozhodnutý dnešek přežít zavřený ve svém loftu, s lahví Jima Beama, krabičkou cigaret, televizí... a ehm, psem. Jenže když jsem se následně podíval na Gusův smutný výraz, za kterým už mohly následovat jedině slzy... no do hajzlu, zkuste si odmítnout!
B: "Neboj se, Gusi, já přijdu,"...Objal jsem ho a k ostatním jsem zašeptal "Nenávidím vás."
Všichni začali předvádět podivná gesta značící vítězství a já jenom kroutil očima... tohle jsou fakt nejvíc pošahaní lidi v mém životě... vlastně na celém světě, čím jsem si tohle zasloužil? I když... jsem za ně fakt rád.
Teď, když dosáhli toho, o co jim šlo, začali se zase rozutíkat. Bohužel někdo ke mně teprve šel... za tu konečně hotovou objednávku jsem fakt rád, jenže všichni víme, že za tímhle bude mnohem víc.
B: "Tak to vybal, ať to máme z krku."
Debbie: "Jsem rád, že si se rozhodl být s námi."
B: "Ty taky všechno hned víš... ale nemysli si, že se budu chovat vzorně, dost možná mě budete chtít vykopnout sami... a dost pravděpodobně s sebou přitáhnu psa."
Debbie: "Já věděla, že ti přiroste k srdci."
B: "To řekl kdo?"
Debbie: "Kdyby ti byl jedno, nechal bys ho prostě doma."
B: "Tak to prrr, pro něj to není doma a už vůbec mi nepřirostl k srdci, jen nechci riskovat, že mi zničí můj drahej italskej nábytek,"...Ženská bláznivá, jak by mi něco takového mohlo přirůst k srdci? To sotva!
Debbie: "Mysli si, co chceš, dokud ti to bude dělat radost. Mimochodem jsem včera mluvila s Justinem."
Jenom řekla jeho jméno a moje srdce začalo tlouct o sto šest... jen jeho jméno má na mě takové účinky! Proč mi to ale, sakra, říká? Chce mě snad mučit ještě víc?!
B: "Dobrý pro tebe."
Nevím proč, ale najednou jsem odstrčil svůj talíř s jídlem, hodil jsem na stůl bankovku a šel jsem pryč... nechtěl jsem o něm zkrátka mluvit... ne pokud mám dnešek přežít.
B: "Ahoj, potvoro."
To bláznivý štěně za mnou přiběhlo, jako by mě nevidělo celé roky a neustále po mně skákalo asi v naději, že ho vezmu do náruče... proč tohle nemůže být Justin?
Vydal jsem se do ložnice, kde jsem se rozvalil v posteli, štěně mě následovalo, ale zastavilo se u postele, bylo vidět, že chce ke mně, ale já se k němu otočil zády, fakt si to nehodlám zvát do postele!
Jenže v momentě, co se začalo ozývat kňučení mi začala docházet trpělivost, chtěl jsem ho křikem odehnat, ale v momentě, co jsem se k němu zase otočil zpátky a já uviděl ten jeho kukuč, kterým mi z nějakého neznámého důvodu připomínal Justina, vypadlo ze mě "Tak sem pojď," a věřte, že to štěně ani nezaváhalo... stejně jako by nezaváhal Justin.
Nevím, jak se mi podařilo usnout, ale když jsem se následně probudil, byla už tma, konkrétně chvíle před šestou, tudíž jsem měl hodinu na to se připravit, vzít dárky a dorazit do domu Debbie Novotny, kde se ta šílenost odehraje. Dal jsem si proto sprchu, navoněl jsem se, oblékl si to nejlepší, co jsem našel, ověsil jsem se dárky a psem a následně jsem se vydal k odchodu, jenže když jsem následně otevřel dveře, moje srdce se zastavilo... "Nejsem tu pozdě, že ne?" řekl Justin s tím svým zářivým úsměvem a mně se skoro podlomila kolena.
No comments:
Post a Comment