Nový díl.
JUSTIN
Pořád čekám u telefonu, v naději, že mi Brian zavolá zpět. Ale proč by měl? Zase jsem ho zklamal, zase jsem nedodržel slib, co jsem mu dal. Ničím ho, v tom jsem bohužel nejlepší. A nenávidím se za to. Nedivil bych se, kdyby to tak cítil i on. Zasloužil bych si to. Ale i přes to se stále dívám na telefon a doufám, že se na displeji ukáže jeho jméno. Že uslyším jeho nádherný hlas, ze kterého mi bude běhat mráz po zádech vzrušením. Bože, co bych dal za to slyšet jeho hlas. Ale ještě víc za to, abych ho mohl vidět. Dal bych cokoliv. Ale já nemůžu, přijel jsem do New Yorku, abych si udělal jméno a stálo mě to hodně, než jsem se konečně někde chytil. Je to nejlepší místo, jaké jsem mohl dostat, výstavy mám často a s penězi to není vůbec špatné, jenže má to i svoje nevýhody, ten, kdo mi pomohl se dostat nahoru, je kretén, který mě využívá kdykoliv může, všechnu práci, která jeho nebaví, dělám za něj a teď toho využil opět, on bude moct strávit Vánoce se svojí rodinou, já jí strávím zavalený prací, která ani není moje, to, co on dělat nechce, hází na mě a já idiot si to nechávám líbit, protože se bojím, že jinak skončím na dlažbě, že jinak si mě nikdo ani nevšimne, bez jeho jména, se to moje jméno ztratí lusknutím prstů. Jenže Brian... mě nenávidí nebo nakonec rozhodně bude. A já si nejsem jistý, že s touhle myšlenkou dokážu žít... ne já vím, že nedokážu, ale co mám dělat? Co mám, sakra, dělat?
Po dlouhém dni v práci se mi konečně podařilo doplazit do mého skromného bytečku, který nápadně připomíná Brianův loft. Vánoce jsou už zítra, ale já ještě nebyl schopný ani ozdobit stromeček, natož udělat nějakou jinou vánoční výzdobu. Ale proč taky? Stejně tohle budou moje nejhorší Vánoce v životě, tak nač se namáhat? Všechno je naprosto v háji.
Ani nevím, proč právě teď držím v ruce telefon a vytáčím číslo někoho, koho vlastně ani slyšet nechci, protože vím, že slova toho člověka, mi akorát potvrdí, že jsem naprostý idiot...
Debbie: "Prosím?"
J: "Debb... to... to jsem já,"...Vykoktal jsem.
Debbie: "Kdo já?"
Věděla přesně, kdo jsem, už jen tím tónem, jakým svou otázku podala, mi potvrdila, že moc dobře ví, kdo volá - ten největší idiot pod sluncem!
J: "Ty víš,"...Pronesl jsem zahanbeně.
Debbie: "Ou, už si vzpomínám... ty jsi ten idiot, co se na nás zase vykašlal... a především na Briana."
Říkal jsem to, přesně tohle jsem slyšet nechtěl, protože já to vím, vím to moc dobře... jenže slyšet to je mnohem horší. A když mi tohle říká Debbie, co si asi tak musí myslet Brian?
J: "Takže hádám, že s Brianem už si mluvila?"
Debbie: "Naposled včera, ale to, že nepřijedeš vím od Lindsay."
J: "Lindsay?"
Debbie: "Brian jí to řekl, i když ona to z něho spíš vytáhla a pak to řekla mně... všichni jsou na tebe pěkně naštvaní... a já teda taky, tomu věř."
Bože můj! Já fakt akorát všechny jenom ničím, zasloužil bych si dostat pár facek a to od každého z nich! Proč jsem, do háje, tak blbej a jednoduše si v práci nedupnu, abych mohl jet za nimi? Nejspíš proto, že jsem srab, zbabělec, bačkora... idiot.
J: "Já vím a věř mi, že i já jsem na sebe naštvanej."
Debbie: "Tak proč nehejbneš kostrou a nepřijedeš? Brian bude šťastný... hrozně moc mu chybíš."
J: "On mi taky chybí, vy všichni mi chybíte, ale... ale já o tohle místo nemůžu přijít, není to tady vůbec snadný, ze začátku to bylo přímo nesnesitelný a tenhle chlap mě doslova vzal z ulice a pomohl mi se prosadit, jenže jsem tak nějak jeho poskok a to bohužel i teď."
Debbie: "Pokud si usoudil, že je pro tebe tohle důležitější, tak s tím my nic neuděláme."
J: "Ale tak to není, Debb, víš moc dobře, že ne."
Debbie: "Já už nevím vůbec nic, Sunshine... vím jen to, že dřív by ses pro nás rozkrájel bez ohledu na cokoliv a najednou nejsi ochotný ani riskovat, jen abys s námi strávil Vánoce... především tedy s Brianem. A začínám si myslet, že si spíš vyděšený z toho, co by tě tu čekalo..."
Zarazilo mě to, nechápal jsem, z čeho bych měl být vyděšený... ale najednou si nějaká část mého podvědomí začala připouštět, že i tahle možnost je dost reálná. Nebyl jsem doma tak dlouho, že začínám mít dojem, že už to ani není můj domov, ale ne proto, že bych to tak chtěl, ale proto, že mám pocit, že všichni žijí svoje životy perfektně i beze mě a že já jenom tropím problémy... nebo tady jde hlavně o Briana, vím, proč jsme se tenkrát rozhodli se rozejít a jít každý svojí cestou, nechtěli jsme se pro sebe obětovat, jenže jsme se nedokázali úplně pustit, nicméně mám strach, že když se za ním vrátím, všechno mu zničím, všechno to, co zvládl za tu dobu, co jsem nebyl v jeho životě.
J: "Možná máš pravdu... já sám nevím... nechci přijít o to místo, ale zároveň se asi bojím vrátit... je to všechno hrozně zmatený. Brian mi ani nezavolal zpátky."
Debbie: "A ty se mu divíš? Opravdu věřil, že přijedeš... víš, že ti dokonce sháněl dárek?"
J: "Co?"...Špitl jsem.
I přes to, že to Debbie zopakovala, bylo pro mě stále těžké tomu uvěřit. Ale ne snad proto, že Brian je prostě Brian... ale proto, že se mi snad nikdy nesnilo o tom, že by Brian obcházel obchody navalené otravnými šílenými lidmi a sháněl by mi dárek... takže vlastně, protože Brian je prostě Brian. Ale už jenom ta představa, že to udělal, způsobuje, že mi srdce splašeně tluče.
J: "Bože, já jsem fakt idiot."
Debbie: "Že ti to došlo. Justine, já vím, že ti nemůžu povídat do toho, jak máš nakládat se svým životem... ale věř, že budeš litovat, pokud zítra nedorazíš."
Debbie v ten okamžik zavěsila, nechápal jsem to... to mi opravdu řekla tohle a prostě to zaklapla? A co teď já jako? Mám zešílet? O to jí šlo? Protože jestli jo, tak je jistý, že toho opravdu docílí... já snad totiž opravdu zešílím!
Musel jsem si jít napustit horkou vanu, abych se trochu zrelaxoval, ale nemělo to tak dobré účinky, v jaké jsem doufal... vlastně to nemělo žádné účinky. Možná tak ty, že jsem dokázal přemýšlet ještě usilovněji. A to tak usilovně, že jsem během chvíle vylezl z vany, zabalil si všechno potřebné, šéfovi nechal vzkaz, že si tu práci bude muset udělat sám a následně jsem se vydal na letiště... jenže všechno moje odhodlání dorazit na Vánoce domů a především za Brianem, bylo zazděno zrušenými lety kvůli sněhové vánici.
No comments:
Post a Comment