Chci ho zpátky!(11)

Poslední díl. - 18+ - Výjimečně zveřejňuji i v sobotu, poněvadž jsem nemocná tak mám čas psát a taky je to poslední díl povídky tak vás nebudu napínat

BRIAN

Měl jsem tak hrozný vztek, myslel jsem, že každou chvílí snad vybouchnu, nejprve Maikey s tou svojí vyčítající, nevymáchanou hubou, kterou bych mu nejraději zacpal sto let starými ponožky a pak Justin s tím jeho slavným vysvětlením! Ale já blbec místo, abych ho uškrtil holýma rukama, jsem ho tak nějak začal chápat a sám sobě jsem za to najednou dával vinu... To já ho tenkrát nechal odjet a prakticky jsem ho přinutil k tomu, aby si místo mě zvolil kariéru, aby měl jiný život, sakra, vždyť já mu řekl, že na našem společném čase už nikdy nebude záležet, tak co jsem do háje zelenýho, mohl čekat? Že bude navždy sám?! Že bude trpět stejně jako já bez něho?! Sakra, vždyť on trpěl a pak se jednoduše objevil někdo, kdo mu ty nejtěžší chvíle života zpříjemnil, ale nakonec ho pak stejně zklamal, ale i tak mám ho za to teď vinit?! To nedokážu... Ne když ho pořád tak moc miluji! A nejspíš už navždy milovat budu! To je to jediné, co teď vím stoprocentně! On je světlo mého života... Můj Sunshine!

---

B: "Justine,"...Zastavil jsem jej, když jsem zase otevřel dveře, které jsem ani ne před deseti sekundami z nevysvětlitelného důvodu zabouchl.

J: "Ano?"...Pohlédl na mě celý ubrečený a mně v ten okamžik bodlo u srdce.

B: "Už to nikdy nedělej!"

J: "Co nemám dělat?"

B: "Nikdy mě už neopouštěj... Už nikdy nebuď s nikým jiným,"...Zašeptal jsem.

J: "Co to znamená?"

B: "To co jsem řekl, ty pitomče! Miluju tě!"

Justin chvíli stál na místě naprosto beze slova a dokonce i bez nějakého konkrétního výrazu, což mě dost znepokojilo, čekal jsem totiž naprosto jinou reakci a vhledem k tomu, že se mi nedostávala, jsem začínal pěkně, ale především vnitřně panikařit... Sakra, pochopil jsem to dobře? Chce se ke mně vrátit nebo mi jen přišel vysvětlit, jak to v New Yorku bylo a teď se zase sebere, aby mohl žít svůj život, ve kterém jsem teď nějakou dobu nefiguroval a jak to tak vypadá tak ani figurovat už nebudu!? Do hajzlu, co se to děje? Já snad zešílím!

B: "Nehodláš mě snad zabít mlčením, že ne?"...Nervózně jsem se pousmál.

J: "Ne, já jen..."

Maikey: "Tak co se to tady děje?!"...Zjevil se u nás ve vážně perfektní chvíli.

Ben: "Nech je, ať si to vyřeší!"...Snažil se jej zastavit, ale bylo to zcela marné.

Maikey: "Tohle jen tak nenechám... Justine, jak si mohl?!"

J: "Co? Já?"

Maikey: "Ne ten vedle tebe... Jasně, že ty! On se trápil a ty ses pelešil, s kde kým!"

B: "Michaeli, nemůžeš nás, sakra ,nechat?"

Maikey: "Řekl si, že mu neodpustíš!"

B: "Ty si řekl věcí!"

Maikey: "Tohle snad...!"

B: "Měj se Maikey,"...Vzal jsem si do ruky bundu a boty a zabouchl dveře... Tentokrát zvenku!

A tak jsem stál bosý před Maikeyho domem vedle dost rozpačitého Justina, kterému jsem před pár minutami řekl, že ho miluji a on se do teď nebyl schopný vůbec nijak vyjádřit... To mě chce mučit?!

J: "Myslím, že tohle Maikey nevydýchá."

B: "Vydýchal tě jednou, vydýchá tě podruhé!"

J: "Mluvím o tom, že si mu bouchl dveřmi před nosem,"...Rozesmál se.

B: "Aha... No to bude horší,"...Přidal jsem se k němu a ten smích jsem si neuvěřitelně užíval!

Smáli jsme se jak naprostí pitomci a pozorovat jej při tom bylo naprosto dokonalé a tak neuvěřitelné... Byl u toho tak nádherný a já chtěl dělat jediné - líbat ho! Jenže místo toho jsem se dál jen smál a on taky, jenže po pár chvilkách jsem si uvědomil, že se oba smějeme jak idioti jen proto, abychom se vyhnuli mluvení!

B: "Tohle mi nedělej!"...Tak nějak jsem vykoktal.

J: "Co?"

B: "Nenapínej mě... Už ně! Čekal jsem na tebe tak dlouho, že mě to málem zabilo, tak mě nenuť čekat dál a prostě to řekni... Prosím,"...Chytil jsem mu ruku a pohladil jej palcem po hřbetu.

J: "Miluji tě!"

A v ten okamžik jsem si jej za tu ruku k sobě přitáhl a pevně ho přitiskl ke svému tělu... Ten pocit, když se mě dotkl, byl nepopsatelný a nenahraditelný! Čichal jsem jeho nádhernou vůni a utápěl se v jeho modrých očích, do kterých jsem se vždycky s láskou vpíjel! Jednu svou ruku jsem mu přiložil na tvář a pohladil jej palcem, druhou jsem mu přiložil kolem pasu a pevně jsem jej objal... Potřeboval jsem ho držet, jinak bych snad umřel! A pak už jen stačilo přiložit má ústa k těm jeho a co nejvášnivěji, ale zároveň nejněžněji ho políbit! Ihned mi polibky oplácel a prsty zajížděl do mých vlasů! Užíval jsem si každý dotek, každý polibek a skoro jsem se na místě štěstím roztál!

B: "Chci tě... Potřebuju tě,"...Vydechl jsem do jeho úst.

J: "A já tebe,"...Opět se přisál k mým rtům.

B: "Chci se s tebou milovat,"...Pošeptal jsem mu do ucha s takovým chtíčem.

J: "Vezmi mě k sobě... Totiž k nám!"

Ihned jsem jej uposlechl a spěchal jsem s ním k nám domů, přišlo mi opravdu nekonečné, než jsme se tam dostali, ale když už jsme tam konečně byli, tak jsme se na sebe hned mezi dveřmi vrhli! Strhávali jsme ze sebe vzájemně oblečení a pomalu jsme se za stálého líbání přesouvali k posteli! Jakmile jsme stáli u čela postele zcela nazí, tak jsem svůj jazyk přitiskl k jeho prohlubni na krku a hned na to jsem se pomalu přemisťoval dolů a přitom jsem si klekl na zem, hladil jsem jej dlaněmi na stranách těla a svým jazykem jsem pečoval o linii nad jeho chloupky, vzdychal a sténal tak hlasitě, že mi nezbývalo nic jiného, než si ten zážitek zcela užívat! A pak jsem to udělal, pojal jsem ho do úst až úplně po kořen a Justin se mi musel ihned zapřít o ramena, jinak by se snad okamžitě sesunul k zemi!

J: "Bri,"...Zasténal.

B: "Ššš,"...Zašeptal jsem.

Ještě chvíli jsem pokračoval v péči o jeho penis a pak jsem jej nechal položit se na postel a ihned jsem si na něj lehl... Začal jsem jej něžně líbat na rty krk a ramena byla to pro něj a především pro mě taková slast... Moct se ho zase dotýkat a vidět reakce na mé počínání! To je naprosto nenahraditelné! Následně jsem ho nechal se přetočit na bok, natáhl jsem si kondom a zezadu jsem do něj pomalu a jemně pronikl... Byl jsem v naprostém nebi! Milovali jsme se opakovaně snad celou noc a pokaždé jsme oba dosáhli toho nejúžasnějšího vyvrcholení! Usnul jsem s pocitem, že už nikdy nebudu muset myslet na to, že ho chci zpátky, protože on už je zpět... Je opět můj!

Chci ho zpátky!(10)

Nový díl.

JUSTIN

Věděl jsem, že ani jedna jeho reakce ze všech reálných či nereálných možností nebude dobrá, očekával jsem, že bude zuřit, mlátit pěstí do zdi, rozbíjet věci anebo třeba i brečet, ale on udělal to jediné, co mohl - ukázal na dveře a řekl "Běž!" a tohle je pouze v jemném podání, ve skutečnosti to bylo mnohem děsivější... A především bolestivější!

Avšak jsem se mu ani trochu nedivil, udělat on mně to, co já jemu, nikdy bych mu neodpustil, jenže on by mi to neudělal, v tom je ten rozdíl mezi námi, on by nikdy nemiloval někoho jiného, to já si dovolil opak a znova jsem se zamiloval v těch nejtěžších chvílích svého života bez Briana, nechal jsem své srdce tlouct i pro někoho jiného... To ovšem byla chyba, teď už to vím!

---

Bloumal jsem ulicemi prakticky až do večera jak nějaký pitomec bez cíle, nemohl jsem si za žádnou cenu srovnat myšlenky a neustále jsem zadržoval slzy a vztek zároveň, bylo mi tak mizerně, že ani popsat se to nedá vůbec žádnými slovy! Chtěl jsem za ním jít zpátky, všechno to napravit, říct mu, jak moc ho stále miluju a že vzít si někoho jiného byla ta největší chyba mého života, ale všechny moje smysly mi říkaly, že on mě nebude poslouchat, momentálně určitě ne!

Nejprve jsem myslel, že půjdu domů k mámě, vyspím se z toho a ráno vymyslím, jak z toho ven nebo spíš, jak budu žít bez jediného muže, kterého jsem kdy dokázal tak moc hluboce milovat, po zbytek svého života, ale nakonec mě mé nohy odvláčely tam, kam bylo jasné, že dřív nebo později budu muset zavítat...

Debbie: "Sunshine!"...S údivem otevřela dveře.

J: "Ahoj, Debb,"...Věnoval jsem jí úsměv.

Debbie: "Pojď na mou hruď,"...Přitáhla si mě k sobě a pevně mě objala.

J: "Debb, vždyť mě zadusíš!"

Debbie: "Promiň,"...Pustila mě, odstoupila ode mě a změřila si mě do hlavy až k patě.

J: "Rád tě vidím."

Debbie: "A já tebe... Vyrostl si, je z tebe pořádný kus chlapa!"

J: "Ani bych neřekl."

Debbie: "Říkám, co vidím!"

J: "A pustíš mě dál?"

Debbie: "Samozřejmě, pojď, Carl už spí tak nás nikdo nebude rušit."

J: "Díky."

Zamířili jsme rovnou do kuchyně a Debb mi připravila svou vynikající kávu s nějakým moučníkem, věděl jsem ihned, co to znamená - bude mě zpovídat a potřebuje, abych na to měl dostatek energie! Pořád stejná! Vlastně pořád stejně úžasná... Bože, jak mi ta ženská chyběla!

Debbie: "Tak jak se máš, zlatíčko?"

J: "Dobře... Vlastně - je mi hrozně!"

Debbie: "To jsem uviděla hned mezi dveřmi... Tak co se stalo?"

J: "Pěkně jsem to zpackal!"

Debbie: "Čím přesně?"

J: "Zradil jsem ho... Zradil jsem Briana,"...Vyhrkly mi slzy.

Debbie: "Věř nebo ne, ale tentokrát mám koruno vola já... Myslím, že si tu lež u něho budu žehlit dlouho,"...Svěsila hlavu.

J: "On ti odpustí... Si přece jeho máma! Ale já? Mě teď momentálně nenávidí a to zcela oprávněně!"

Debbie: "Zlato, když mi řekneš, co přesně se stalo, třeba ti budu schopná pomoct nebo alespoň poradit."

Nechtěl jsem to znova vyslovit nahlas, dokázal jsem si totiž představit ten Debbiin zhrozený a nejspíš i zklamaný výraz, který by mi právem patřil, ale na druhou stranu jsem věděl, že nemám na vybranou... Přeci jen proto jsem za ní přišel, chtěl jsem se vyzpovídat a získat nějakou radu, jak napravit největší chybu svého života!

J: "Někoho jsem v New Yorku poznal."

Debbie: "Ou."

J: "Já vím."

Debbie: "A Brian je teď na tebe naštvaný? Vždyť si byl pryč přes dva a půl roku, tohle se přeci jen dalo očekávat."

J: "Jo to možná... Ale já si ho vzal."

A bylo to tady - ten výraz! Byla v naprostém nedefinovatelném šoku a pravděpodobně i ve fázi vzteku, který za chvíli vybouchne jak nějaká bublanina! Tohle je vážně den blbec!

J: "To taky vím."

Debbie: "Co víš?"

J: "Tvůj výraz říká, že jsem idiot."

Debbie: "Ne idiot... Spíš vůl! Ale proč? No to je asi hloupá otázka... Sakra, já tomu nějak nerozumím, tohle mi vysvětli!"

J: "Já jsem... Vlastně ne, myslím, že bych to měl nejdřív vysvětlit Brianovi..."...Věděl jsem, že by to měl nejdřív slyšet on.

Debbie: "To bys asi měl."

J: "Dobře,"...Zvedl jsem se odhodlaný za ním jít.

Debbie: "No počkat, počkat, kam ten spěch?"

J: "Musím za ním... Všechno mu říct a doufat, že mě nepřejede autem."

Debbie: "Jak ho znám, tak ten je teď v takovém stavu, že si ani nesedne za volant, tudíž s tím si nemusíš dělat starosti... Ale stejně tak by ses ty měl vyspat, všechno si promyslet a až zítra za ním jít!"

J: "Ale..."

Debbie: "Bez diskuze... Teď běž nahoru se vyspat."

J: "Fajn,"...Vzdal jsem to, protože jsem věděl, že má pravdu."

Kupodivu se mi ihned podařilo usnout a vzbudit se až ráno okolo osmé, ale s dost nepříjemným pocitem v oblasti žaludku, všechno se to ve mně rozleželo a já jako bych si najednou naprosto vše uvědomoval několikanásobně líp a to teda stálo opravdu za nic!

Vylezl jsem z postele a šel jsem si dát jednu horkou celkem uklidňující sprchu, to přesně jsem v tak vynervovaném ránu potřeboval! Pak jsem zamířil hledat Debbie, chtěl jsem si s ní ještě promluvit, ale když jsem došel do kuchyně tak tam na mě čekala snídaně se vzkazem, že už musela jít a že mi drží palce! Musel jsem se nad tím pousmát, ale zároveň mi opět tělem projel ten nepříjemný pocit uvědomění!

Rychle jsem to do sebe všechno naházel a pak jsem se vším dost podprůměrným odhodláním vydal k Brianovi domů, ale jaksi jsem buď už nebyl vítaný anebo nebyl doma, poněvadž mi neodpovídal... V ten okamžik jsem se vážně zhrozil, mohlo se mu klidně i něco stát a z toho mi bylo úděsně! Raději jsem ale zatím moc nepanikařil a začal jsem vylučovací metodou toho, kde by mohl být a za výsledek mi vyšel Maikey... Tam je Brian vždycky, když ho něco trápí!

J: "Ahoj, Bene,"...Věnoval jsem mu pořádný úsměv, když mi otevřel.

Ben: "Justine, páni ty... Ty jsi tady!"...Byl značně v rozpacích.

J: "Jo jsem už pár dnů."

Ben: "To je skvělé!"

J: "Já vím... A nemohl bys mi říct, kde najdu Briana?"

Ben: "Briana? Vlastně... Vlastně mohl,"...Zdál se být dost nervózní!

J: "A řekneš mi to?"

Ben: "Je tady... Dojdu pro něj."

J: "Děkuju,"...Víc bych svůj vděk v tuhle chvíli nedokázal dát najevo.

Jsem tak moc rád, že mě moje smysly nezklamaly a že jsem ho dokázal najít, ačkoliv jsem tuhle bitvu zatím nemohl označit za vyhranou... Vlastně bych mohl říct, že je předem prohraná a z toho mi mrazí!

No a pak jsem zaslechl nějakou hádku, jež nesla hlasy Maikeyho a Briana a já během chvíle pochopil, že se hádají o mně... Bylo mi hrozně, chtěl jsem utéct, ale zároveň jsem k té zemi byl jak přikovaný a pak se najednou ozvalo hlasité "Tohle mu neodpustím!" a já v ten okamžik chtěl minimálně umřít!

B: "Co chceš, Justine?"...Takhle naštvaného nebo spíš zlomeného jsem ho nikdy v životě neviděl.

J: "Promluvit si,"...Vykoktal jsem ze sebe.

B: "Není o čem... Tak se ztrať!"

J: "Prosím... Nech mě ti to vysvětlit."

B: "Nepotřebuju vysvětlení... Jediné, co potřebuju je, aby si odjel domů do New Yorku a nevracel se!"

J: "Briane, jen mě vyslechni, nech mě ti říct, co potřebuju, abys slyšel a pokud si i tak budeš dál přát, abych zmizel tak to udělám... Jen mě vyslechni, prosím!"

B: "Fajn tak spusť,"...Přikázal.

Byl tak hrozně naštvaný, viděl jsem mu to v očích, na něm celém, ale zároveň jsem mohl vidět, že tohle jeho chování není skutečné, ale pouze obranné... Měl vztek, ale zároveň mi nechtěl ublížit, což jsou dvě naprosto neslučitelné věci!

J: "Byl jsem sám, zlomený, zničený, bez tebe jsem, Briane, zažíval ty nejtěžší tři měsíce samoty, jaký si ani nedokážeš představit, no a pak jsem ho poznal... Byl milý, hodný, uměl mě rozesmát najednou ty dny, kdy jsem se neustále snažil smířit s myšlenkou, že už tě neuvidím a noci, které jsem s touto myšlenkou probrečel, najednou vystřídaly světlé chvíle, které mi on dopřával... Jednoduše mě dokázal postavit zase na nohy, zase jsem se cítil alespoň trochu celý, byl jsem zase šťastný a pak mě po 11 měsících požádal, abych si ho vzal... Váhal jsem opravdu moc najednou jsem si nebyl jistý vůbec ničím, jedna má část mi neustále opakovala, že tě pořád miluju, že tebe jsem si měl vzít, že ty si muž mého života, ale ta druhá mě pořád usvědčovala v tom, že už tě nikdy neuvidím a tak jsem souhlasil... Miloval jsem ho, to ano, ale s tebou se to nedalo srovnávat, tys mi dal úžasný život, on pouze jen představu života, což jsem pochopil až po roce s ním... Zjistil jsem, že mě podváděl a že vzal nějakou pracovní nabídku tisíce kilometrů daleko bez ohledu na mě, v ten okamžik jsem pochopil, že tohle není to, co chci, pořád jsem miloval jen tebe a chtěl jsem tě zpět, jenže taky jsem věděl, že už je pozdě a tak jsem ty tři měsíce po rozvodu dál zůstával v New Yorku, až jsem to nakonec nedokázal unést a vrátil jsem se... Za tebou."

B: "Všechno?"

J: "Ano... V-všechno."

B: "Fajn,"...Práskl mi dveřmi před nosem!

A já zůstal stát na místě naprosto beze slova a v šoku... Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by mi něco takového udělal! Ale až když to udělal, jsem si uvědomil, jak moc jsem mu ve skutečnosti musel ublížit a za to jsem se nenáviděl, ale zároveň jsem brečel pod tíhou té naprosté bolesti, která vznikla Brianovým odmítnutím! Ihned jsem se otočil k odchodu, když v tom se ty dveře zase otevřely...

Chci ho zpátky!(9)

Nový díl.

BRIAN

Tak dobře tohle je... Tohle je prostě moc! Je toho na mě příliš a já mám pocit, že se snad složím! Nevím, co si mám počít, sedím tu na baru u Woody's a neustále nutím barmana, aby mi doléval, ale ani tak nemám ten úlevný pocit opilosti, který by mi poskytl následnou alespoň chvilkovou volnost od té příšerné bolesti... Prostě jsem v koncích! Mám chuť brečet, smát se, vztekat, řvát, ale ani jedno z toho prostě nedokážu, nemám na to jednoduše sílu, vždyť tohle je... Jak to mám vlastně vůbec nazvat? Psycho? Jo to by možná odpovídalo! Sakra! Do hajzlu! Jak mi tohle vlastně vůbec mohl udělat? Vždyť jsem to měl být já... To já mu nabídl svatbu, společný život, mojí lásku, moje srdce a on zvolil kariéru, aby si následně vzal nějakého... Co já vím koho! A to stihl za pouhých dvou a půl roku! Mám pocit, že se začnu smát! A pak brečet a pak se vztekat a řvát a pak někoho zabiju... Nejspíš sebe! Jo to bude asi nejlepší a nejrozumnější východisko, protože já s tímhle hrozným pocitem, naprosté bezmoci, zrazenosti a zlomenosti prostě nedokážu žít, to je zkrátka horší než smrt, vědět, že si Justin místo mě zvolil někoho jiného, že miloval někoho jiného... A kurva, že si ho vzal! Vždyť to je... Já zkrátka nemůžu! Už ne!

---

Asi nikdy nezapomenu na ten jeho výraz, když jsem mu řekl, aby se sebral a vypadl z mého bytu... V ten okamžik byl tak zničený, po tvářích mu tekly slzy a celý se třásl, mohl jsem to bez problému vidět, protože to bylo do očí bijící a já na okamžik zaváhal, opravdu zaváhal, chtěl jsem mu říct, aby neodcházel, protože mi bylo jasné, že tohle napravit pak už nepůjde, jenže já v tu chvíli měl takový vztek, že pro něj i bylo lepší odejít a nebýt mi na blízku! Pak už jen zkrátka stačilo vzít na sebe oblečení a rozhodnout se pro noc v baru, kde se snad dám dohromady... Což je asi jen sladká naivita!

Ben: "Briane?"...Ozvalo se za mnou.

B: "Heleme se, koho nám to čerti nesou... Sama paní profesorka osobně!"...Začal jsem se smát na celé kolo.

Ben: "Proboha, ty ses zřídil."

B: "Myslíš? Podle mě bych to ještě mohl zlepšit... No, i když všechno se mi zatím krásně sere pod rukama,"...Konstatoval jsem.

Ben: "Co kdyby si šel domů? Měl by ses z toho vyspat."

B: "Domů? A kde je můj domov?"

Ben: "Neříkej, že si zapomněl,"...Zhrozil se.

B: "Neboj se, profesore, na ty čtyři studený zdi v nejvyšším patře se zapomenout nedá, ale stejně tak tomu nemůžu říkat domov... Ne když tam..."...Už jsem málem řekl "když tam není Justin," ale zarazil jsem se.

Ben: "Víš co, pojď!"

Chytil mě za paži a postavil mě na nohy teda, pokud se tomu tak dá říkat, vzhledem k tomu, že má kolena jaksi nespolupracovala! Atak si mou ruku hodil kolem ramen a díky té hoře svalů, kterou vlastní, mě odtáhl do auta... Bohužel ale ne do mého, což může znamenat jen jednu věc...

Ben: "Přespíš u nás doma,"...Ano přesně tuhle!

B: "To je dobrý, profesore, hoď mě ke mně domů... To víš, má postel nemá ráda, když jsem jí nevěrný,"...Na slovo nevěrný jsem dal velký důraz... Hádám, že mi v tu chvíli nevědomky hlavou proběhl Justin!

Ben: "Holt to tvá postel bude muset jednu noc přetrpět... Takhle sám nezůstaneš, Maikey by mě zabil."

B: "Ten nevinný tvor, který nikdy neublížil ani mouše... Jo určitě bys umřel pomalou, bolestivou smrtí,"...Uchechtl jsem se.

Ben: "Jednoduše jedeš se mnou!"

B: "Jasně to by...,"...Dá se říct, že jsem upadl do bezvědomí!

Probudil jsem se až ráno s šílenou bolestí hlavou a téměř stoprocentní slepotou - ani za boha jsem nemohl otevřít oči, bylo to, jako kdyby mi do nich někdo sypal střepy a ten pocit na zvracení se nedal vůbec s ničím srovnávat! Trvalo mi snad celé věky, než se mi podařilo se alespoň posadit a ještě bez toho, abych hodil šavli... Kinney, alespoň tvůj žaludek má nějaké sebeovládání, když už ne tvůj mozek, který ti dovolil se takhle zřídit!

Maikey: "No ne, Šípková Růženka je vzhůru,"...Přisedl ke mně na pohovku.

B: "Vypni si ty repráky!"

Maikey: "Co?"...Nechápavě na mě čuměl.

B: "Prostě mluv potichu, dobře?"

Maikey: "Fajn, vztekloune... Co se ti stalo?"

B: "Co by se mělo stát? Měl jsem menší párty!"

Maikey: "O samotě?"

B: "S flaškou rumu... Dělala mi báječnou společnici, člověče, já bych snad mohl být i na holky,"...Snažil jsem se sám sobě trochu spravit náladu a celkem se mi to i dařilo, dokud...

Maikey: "No to nevím, co by ti na to řekl Justin, až se vrátí,"...Smál se.

B: "Nejspíš, že je ženatý,"...Vztekle jsem mu to předhodil.

Maikey: "Ten tak... Počkat, co?"...Z mého výrazu nejspíš pochopil, že já si srandu nedělám!

B: "Slyšels... Náš Justin se oženil, pošli mu blahopřání!"

Maikey: "Jak si na to přišel?"

B: "Jeho ústa to včera hezky zřetelně vyslovila... Na nic se mě neptej, ani já se ho neptal, jednoduše mu kroužek na prst nasadil někdo jiný,"...Shodil jsem ze sebe deku a odporoučel jsem se do kuchyně.

Až když jsem se mu na chvilku vzdálil z dohledu, tak jsem si uvědomil, že jsem udělal obrovskou chybu tím, že jsem mu to řekl, nejen že já sám vím zatím jen tuhle informaci a nic k tomu, tím pádem, že bych si měl promluvit s Justinem dřív, než to budu roznášet dál a za druhé... Vždyť on mi teď nedá pokoj!

Maikey: "No počkej! Nemůžeš na mě hodit takovou bombu a pak si jen tak jít pro snídani!"

B: "Mám hlad!"...Stáčel jsem rozhovor jinam.

Maikey: "Co tím, sakra, myslíš, že je ženatý?"...A bez úspěchu!

B: "Ty bys to měl vědět, už ses do toho sám upsal!"

Maikey: "Do háje, Briane, víš moc dobře, na co se ptám!"

B: "A ty, sakra víš, že ti nemám co říct... Jsem z toho v šoku úplně stejně jako ty a vím úplně stejné hovno jako ty, takže ti jednoduše na tvoje otázky nejsem schopný odpovědět!"

Maikey: "Ale jak ti tohle mohl udělat?"

B: "Jak mně? Však to je jeho život, já už do něj jednoduše nepatřím, to se dalo předpokládat."

Maikey: "Přestaň si nalhávat, miloval si ho... Vlastně si nikdy nepřestal, takže si nelži o tom, jak je to v pohodě, že zatímco ty si trpěl, tak on se v New Yorku pelešil, s kdo ví kým a ještě si ho vzal!"

Jo když to řekl takhle tak to vážně bolí a ano mám šílený vztek, nejsem ani trochu v pohodě, nejradši bych ho zaškrtil holýma rukama za to všechno, co mi udělal, ale... To bych ho nesměl tak moc milovat, i přesto ,co všechno mi udělal... Je to začarovaný kruh!

B: "Sakra, přestaň!"...Ještě chvíli by zdůrazňoval ty věci, které si tak moc nechci připustit a nejspíš bych se mu složil do náruče!

Maikey: "Jak přestaň?! Vždyť..."

Ben: "Hele vy dva můžete...?"...Ani jeden z nás ho nevnímal.

B: "Není to tvoje starost... Tak se do toho laskavě nepleť!"

Maikey: "Tak proč si se mi s tím svěřoval?!"

B: "Protože jsem debil nejspíš!"

Ben: "Můžete..."...Snažil se ale marně.

Maikey: "Justin udělal sviňárnu a ty se mu to určitě chystáš zase odpustit, že?!"

B: "Tak na to můžeš zapomenout... Tohle mu neodpustím!"

Ben: "Briane?!"...Zařval z plných plic.

B: "Co?!"...Pohlédl jsem na něj.

Ben: "Justin čeká venku."

V tu chvíli jsem dokonce zapomněl i na tak jednoduchou činnost jako je dýchání, byl jsem totiž naprosto v rozpacích, nebyl jsem připravený na to s ním mluvit a ani jsem netušil, co všechno z toho našeho malého rozhovoru s Maikeym mohl slyšet, takže s pocitem naprosté paniky jsem se vydal ke dveřím...

Chci ho zpátky!(8)

Nový díl. - 18+

JUSTIN

Probudil jsem se zhruba uprostřed noci v Brianovo náruči, svou rukou mě držel tak pevně, že jsem pomalu nemohl ani dýchat, ale zároveň bylo neuvěřitelně příjemné cítit jej u sebe! Jen jsem uvnitř sebe měl takový zvláštní pocit, věděl jsem totiž, že to, co se stalo, nebylo správné, kdyby totiž Brian jen tušil, jaká je skutečnost, vyhodil by mě a nejspíš už by mě nikdy nechtěl ani vidět a z toho mám šílenou hrůzu! Jsem zpět teprve pár dnů a už se toho tolik změnilo, když jsem se vracel, Briana jsem si zakázal a teď tu nakonec ležím v jeho posteli, přitisknutý na jeho nahém dokonalém těle! Měl bych se hned teď zvednout a jít pryč, nejlíp někam, kde by mě už nikdy nenašel, jenže já to nedokážu, nechci se připravit o ty poslední chvíle, které s ním můžu ještě strávit, tudíž se k němu raději přitisknu ještě víc, abych mohl čichat tu jeho nádhernou vůni a oddám se dalšímu spánku.

---

J: "Hmmm,"...Zasténal jsem, když jsem na své hrudi ucítil Brianovo polibky a jazyk.

B: "Dobré ráno,"...Vtiskl mi polibek.

J: "Dobré,"...Zajel jsem mu prsty do vlasů.

B: "Jak ses vyspal?"...Pokračoval v péči o mou hruď.

J: "Líp by to ani nešlo!"...Až na to, že jsem musel pořád myslet na to, jak to mezi námi bude dál!

Brian ze mě následně stáhl peřinu a svým jazykem sjel, až k linii nad mými chloupky, začal mě tam líbat a dráždit jazykem, ihned jsem cítil, jak se mi do penisu hrne krev a tvrdne! Hned na to se přemístil mezi má stehna a nohy mi pokrčil, aby je zevnitř mohl líp líbat a opečovávat jazykem, byl jsem jak v naprosté extázi a slastí jsem okamžitě prohýbal záda a to se ještě ani nedotkl mého penisu!

J: "Bri,"...Zasténal jsem a v ten okamžik jsem si uvědomil, jak moc mi chybělo sténání jeho jména.

B: "Ššš,"...Přitiskl mi prst na rty a dál líbal má stehna a směřoval stále výš.

"Ahh!" vykřikl jsem blahem, když se špičkou jazyka dotkl mého penisu! Vzápětí mě od kořene až po špičku olízl a následně pojal do úst, musel jsem ho rozkoší tahat za vlasy a neustále jsem se mu pohybem boků víc a víc tlačil až do krku, opakovaně jsem musel sténat a vzdychat, zatímco měl sál, olizoval, kouřil a uspokojoval, bylo to tak intenzivní a plné naprostého vzrušení, že stačilo už jen málo a vystříkl jsem přímo do jeho úst, na což mi vášnivým polibkem dal trochu ochutnat!

B: "Vítej doma,"...Vydechl a ve mně v tu chvíli zatrnulo!

Bylo to jako bych dostal pěstí, protože přesně tak jsem se v ten okamžik cítil, naprosto jsem procitnul a všechno okolo sebe jsem vnímal všemi svými smysly a to i těmi ne úplně vyvinutými! Co jsem to, pro Kristovy rány, provedl?! Opakoval si můj zaostalý mozek pořád dokola a snažil se přijít na způsob, jak z toho ven! Vždyť Brian to neví, on neví absolutně nic a kdyby věděl, neležel bych tady, ale někde kde bych se oddával slzám a naprostému zoufalství! Proboha vždyť on si teď myslí si, že jsme zase spolu, že se nastěhuju zpátky do loftu a budeme fungovat jako před mým odjezdem a neptejte se mě, jak to vím, zkrátka to vím! Nebo to spíš vidím v jeho očích, v těch nádherných jedinečných očích, které mě bezprostředně milují i s jeho srdcem! Jenže my fungovat nebudeme ani trochu, až to zjistí, tedy, pokud to zjistí... Sakra, jo zjistí to, já bych mu nedokázal lhát, nejdřív jsem chtěl, ale teď to nedokážu, je to prostě něco, co se nedá tajit, i když bych na to nejraději zapomněl! Ale opravdu nemám tušení, kdy na něj takovou bombu shodím!

S Brianem jsme následně prováleli celé dopoledne a neustále jsme se k sobě tisknuli nebo jsme jen tak blbnuli jako malí kluci a pošťuchovali se... A to jsem zvládl i navzdory tomu nepatrnému faktu, že mám tajemství, které by to všechno mohlo navždycky zničit! Jenže ono to bylo tak příjemné, že jsem se tomu musel plně oddávat, až teď jsem si pořádně uvědomil, jak moc mi Brian vlastně chyběl a já na něm dost zřetelně viděl, že i já chyběl jemu a to nejspíš přímo nedefinovatelně!

J: "Měli bychom vstát,"...Snažil jsem se zvednout.

B: "Ne!"...Stáhl mě zase k sobě a zalehl mě svým tělem.

J: "Jsi šílený!"...Smál jsem se.

B: "Říká se to o mně,"...Zabořil nos do mého krku a políbil mě na něj.

J: "Nemusíš třeba do práce?"

B: "Justine Taylore, snažíte se mě zbavit?"

J: "To bych si nedovolil!"

B: "Ne? Mně se zdá, že jo,"...Zvedl mi ruce za hlavu a pevně je držel.

J: "Briane, pusť mě!"...Snažil jsem se dostat z jeho sevření ,ale dost bezúspěšně.

B: "Mně to takhle vyhovuje mnohem víc,"...Začal mě líbat do vlasů, na spánek a pak na rty.

J: "Nemůžeme... celý... den... proležet!"

B: "Od kdy?"

J: "Dobře, na tohle nevím, co bych ti řekl, ale..."...Nějak mi došly slova.

B: "Ale?"...Pobízel mě.

J: "Chci se stavit za Debb."

B: "Bože!"...Zoufale se svalil vedle mě.

Tak dobře za Debb jsem ta úplně jít nechtěl, jen byla první, kdo mě napadl, ale ve skutečnosti já ani vlastně nevím, kam chci jít nebo, co chci dělat, jen vím, že se musím dostat od Briana a přemýšlet o... O všem!

J: "Ještě jsem jí od příjezdu neviděl."

B: "Jaká škoda."

Tohle se mi popravdě nějak nezdá, sice jsem byl přes dva roky pryč, ale i tak si pořád pamatuji, jaký měl Brian k Debb postoj a jsem si dost jistý, že jí miloval jako svou mámu, ať už mu pila krev sebevíc a kdykoliv řekl něco na její účet, byl to buď sarkasmus, ironie anebo omyl, kterého pak litoval, ale teď se zdá, že je na ní víc než naštvaný!

J: "Co se mezi vámi stalo?"

B: "Nechci o tom mluvit!"...Vylezl z postele.

J: "Najednou ti vstávání jde! Tohle mi teda vysvětli, něco se stát muselo, když tě to dostalo na nohy!"...Následoval jsem jej.

B: "Je to prostě prvotřídní herečka!"

J: "Huh?"

B: "Lhala mi do očí!"

J: "Ale o čem?"

B: "O tobě přece!"

J: "Nemůžeš být konkrétnější?"

B: "Dělala ze mě debila, zatímco znala pravdu!"

J: "Konkrétně!"...Dožadoval jsem se.

B: "Zkrátka věděla, že si se vrátil, zatímco jsem si u ní vyléval srdce o tom, jak už mám živé představy o tobě v mé posteli, myslel jsem, že blázním a ona mě v tom nechávala, ačkoliv věděla, že si skutečně zpátky!"

A je to tady, první velký problém, který se vyrojil s mým návratem - to kvůli mně jsou Brian s Debb rozhádaní, to já nechtěl, aby se vědělo že jsem zpátky, to kvůli mně máma žádala Debb, aby nikomu neříkala o mém návratu, to kvůli mně Debb lhala Brianovi a to kvůli mně je na ní teď Brian nesmírně naštvaný... Přesně to, čeho jsem se obával, se děje! A přitom já jsem ten jediný, který by měl trpět, protože já sám jsem si všechno tohle způsobil především tím, že jsem tenkrát vůbec odjel! A to nejhorší teprve přišlo, když jsem se v New Yorku zabydlel, protože kdybych si přesně to, co se pak stalo, nedovolil, nemusel bych se teď vracet zpátky a ničit tím všechny, na kterých mi záleží!

J: "Debb za tohle nemůže,"...Snažil jsem se zlehka.

B: "Máš pravdu... Můžeš za to ty!"

Zůstal jsem stát na místě, jak opařený, nikdy jsem ho takhle neviděl... Takhle naštvaného, zlomeného a zklamaného! Bylo to jako by konečně odhalil to, co jsem mu svým odjezdem způsobil!

J: "Co?"

B: "Proč? Proč, Justine?! Byl jsi pryč dva a půl roku, každý den jsem čekal na to, až mi zavoláš nebo mě přijedeš navštívit... Nebo, že se vrátíš, ale ty ses ani jednou neozval a když už jsem se začínal smiřovat s tím faktem, že tě nikdy neuvidím, tak se tu zjevíš jako by nic a já chci vědět, proč sakra?!"

J: "Někoho jsem v New Yorku potkal!"...Sebral jsem veškerou odvahu a vykřikl to.

B: "Cože?"

J: "Vzal jsem si ho,"...Oči se mi zalily slzami.

Brian tomu nemohl uvěřit, jen se na mě díval s ústy otevřenými jako by chtěl něco říct, ale místo toho raději mlčel, myslím, že ani nevěděl, co by mi na tohle měl říct a já v tu chvíli popravdě cítil, jak se mi žaludek i srdce křečovitě stahují, zatímco jsem čekal na Brianovu reakci, ale byla to celá věčnost...

Chci ho zpátky!(7)

Nový díl. - 18+

JUSTIN

To, co jsem u toho stolu udělal, jsem neměl ani v nejmenším úmyslu, chtěl jsem to, to ano, ale věděl jsem, že to udělat nesmím, on už mi nepatří a pravděpodobně mě teď i nenávidí a to zcela oprávněně! Ale nakonec jsem přeci jen vzdal své snažení a po tom stehně jej pohladil, za prvé jsem věděl, že to potřebuje, zdálo se totiž, že to v něm naprosto vře a bylo by jen otázkou vteřin, maximálně minut, než by zcela vybouchl a za druhé, copak jsem měl někdy dostatečné sebeovládání na to, abych mu odolal za jakýchkoliv okolností? Neměl! A nejspíš nikdy mít nebudu, ačkoliv bych měl... Zkrátka se musím naučit ovládat a přeně proto jsem svou ruku následně vysmekl! Tak moc jsem se jej chtěl držet a nejspíš už navždycky, prostě jen cítit jeho kůži na té své, to je totiž to nejlepší, co mi kdy mohlo být dopřáno hned po jeho citech ke mně a ani nevíte, jak moc těžké bylo ho pustit, ale bylo to tak správně nejen, že bych mu dával falešné naděje, ale taky bych nás oba ještě víc naprosto zlomil!

---

Máma: "Já zatím sklidím ze stolu a vy dva můžete třeba... Nevím, jít se projít a promluvit si,"...Naservírovala nám to přímo na zlatém podnose!

A já v ten okamžik málem vraždil, jak tohle všechno mohla udělat?! Já sice vím, že se snaží o správnou věc, ale takhle okatě, obzvlášť když určitě ví, že mezi mnou a Brianem to není ani zdaleka dobré?! Přísahám, že tohle jí ještě pěkně vyčtu! Ale teď... Přeci jen není to tak špatný nápad!

J: "Co myslíš?"...Nesměle jsem na něj pohlédl.

B: "Myslím, že bychom mohli,"...Sice tak úplně nesršel nadšením, ale stejně jako já věděl, že je to třeba.

Šli jsme na sebe hodit nějaké oblečení a pak jsme se se vším odhodláním vydali do ulic Pittsburghu, kde to může dopadnout buď hodně dobře anebo hodně a to opravdu hodně špatně... Jedno ale vím už teď stoprocentně - vrátit se k sobě nemůžeme, ne po tom, co se v New Yorku stalo!

Nikdy v životě jsem tak moc nenáviděl naprosté ticho jako právě teď! Chodili jsme asi už 15 minut a neřekli jsme jedno jediné slovo kromě těch, co se týkaly toho, jestli půjdeme doleva, doprava nebo rovně! Vážně to bylo k zešílení, ale odvahu na to, abych jako první promluvil, jsem neměl! Tak nějak jsem spoléhal na to, že se toho ujme Brian, ale zdálo se, že ten se toho děsí ještě víc!

J: "Tak a dost!"...Zarazil jsem se a zůstal stát na místě.

B: "Justine..."

J: "Proč nemluvíš?!"

B: "To ty taky ne,"...Hájil se.

J: "Nejsem zrovna dobrý řečník, to víš... A ,sakra, potřebuju vědět, co se ti honí hlavou!"

B: "A myslíš, že já to vědět nepotřebuju? Dal bych cokoliv za to, aby se mi dostalo nějakého vysvětlení... Třeba na to, proč si se vrátil? A v neposlední řadě, proč ses mi tak urputně chtěl vyhnout a i přesto si strávil noc v mé posteli, což jsem si mimochodem myslel, že blázním a že ty tam ve skutečnosti nejsi!"

Zdálo se mi jako by si tím, že to ze sebe dostal, ačkoliv ne všechno, ale alespoň tohle, ulevil, ale mně to naopak ještě víc přitížilo, protože tohle jsou ty nejtěžší otázky, které mi mohl položit a já i přesto, že na ně znám odpovědi, je nechci vyslovit... Ještě nejsem připravený a ani si nejsem jistý tím, že na tohle se vůbec někdy dá připravit!

J: "Je to komplikované."

B: "S tím jdi někam, Justine! Zasloužím si znát pravdu!"

J: "Zasloužíš, ale vědět jí nechceš!"

B: "Co je to? Co se mi tak moc bojíš říct?"

J: "Na tom nezáleží, Briane... Nic to nezmění!"

B: "A co by se mělo změnit? Já, sakra, ani nevím, na čem jsem teď, tak jak se něco může změnit?!"

J: "Briane, tohle..."

Nevím, jestli tohle měl být boží zásah nebo možná i dar, který mě měl zachránit před krutou realitou, ale pro mě to bylo jednoznačně vysvobození! Zničehonic se spustila velká průtrž a oba jsme se museli běžet schovat pod nějaký výklenek, kde jsme se oba jen tak tak naskládali, ale bylo tam tak málo místa, že jsme na sobě museli být natisknutí, jak nejvíc to bylo jen možné, sice už jsme takhle byli oba dost mokří, že bychom mohli ždímat naše ošacení, ale i tak nebylo třeba se tomu dešti dál vystavovat a tak jsme tam zůstávali trčet po celou dobu... Brian byl opřený zády o zeď a já byl těmi svými opřený o jeho hruď, nedovolil si mě chytit kolem pasu, i když se vsadím, že by chtěl, ale zkrátka to neudělal, jenže to neměnilo nic na tom vzrušení, které jsem cítil a to nejen za pomocí svých pocitů, ale především kvůli jeho erekci, která mě tak silně tlačila do pozadí! Už jsem pomalu zapomněl na to, jaký je to dobrý pocit cítit jej... Ale všechny své chutě jsem si musel nechat zajít - chtěl jsem ho, ale věděl jsem, že to nejde!

J: "Vypadá, že už bychom mohli jít, skoro to ustalo,"...Odstoupil jsem od něj.

B: "Jít bychom mohli, ale nejlépe se tak převléct."

J: "Asi máš pravdu,"...Můj tón odpovídal tomu, že loučení s ním se mi vůbec nelíbí... Ale převléct se musím!

B: "Tak jdeme."

J: "Počkat, kam?"

B: "Ke mně! Za prvé, je to blíž, než tvoje máma a za druhé, nechci, aby si nastydl."

J: "Ale já u tebe nic nemám!"

B: "Možná, že si zapomněl, ale dřív to byl náš loft a něco málo sis tam nechal, takže se neboj."

Za to jeho tón odpovídal opravdovému naštvání, jako by snad byl opravdu přesvědčený o tom, že jsem na těch 5 let života s ním pod jednou střechou vážně zapomněl! Jenže tak to není, nezapomněl jsem na jednu jedinou minutu a o to víc mě to všechno tak moc bolí!

J: "Nezapomněl,"...Zašeptal jsem téměř neslyšitelně.

B: "Takže jdeme?"...Spíš přikazoval, než se ptal.

J: "Jo jdeme."

Měl jsem z toho rozpolcené pocity, sice jsem se k němu šel jen převléknout a už jsem u něho doma přeci jen byl od mého návratu, ale tohle bude zkrátka jiné, nevím, co od toho očekávat a popravdě se toho docela bojím... Přece jen spolu budeme sami na místě, kde jsme nesčetněkrát provozovali sex anebo se milovali! A to je asi to nejmenší! Vzpomínek na loft mám totiž opravdu hodně!

A bylo to tady, stál jsem mezi dveřmi a prohlížel si vnitřek a i přesto, že už ho znám, jsem jím byl opět zcela okouzlen, všechno tady má naprosto perfektní! Chtělo se mi dokonce i brečet, když jsem si uvědomil, co všechno jsem před tak dlouhou dobou ztratil, ale momentálně jsem byl tak mimo, že jsem nebyl ani schopný se hnout!

B: "Hodláš se převlékat mezi dveřmi?"

J: "Ne já jen... Asi jen čekám na pozvání."

To byla asi ta nejhorší výmluva, kterou jsem mohl vyslovit, nejen, že to nemělo absolutně žádný smysl, poněvadž jsem tady dřív byl doma víc než dost, ale taky proto, že Briana to pěkně vytočilo, viděl jsem ten plamen, co mu zažehl v očích a z toho se mi stáhly půlky k sobě!

B: "Justine, přísahám, že jestli ještě někdy naznačíš něco tak primitivního jako, že sem musíš být pozvaný, vlastnoručně tě zaškrtím!"

J: "Promiň,"...Nesměle jsem se usmál a vstoupil dovnitř.

B: "Ve skříni si něco najdi, snad si z toho nevyrostl,"...Uchechtl se.

Až teď mi došlo, jak směšně romantické tohle vlastně je, to, že si nechal moje oblečení a ještě k tomu místo, aby ho zabalil do nějaké neoznačené krabice, jej nechal ve skříni se svými věcmi.

J: "Díky... Že si to nevyhodil."

B: "Neměl jsem důvod a navíc nehazarduji s věcmi."

J: "To ti tak budu věřit, ty, který po jednom použití košile kupuješ novou!"...Vysmíval jsem se mu.

B: "Nepřeháněj!"

J: "Jasně,"...Dál jsem se věnoval hledání něčeho na sebe.

Jenže když už se mi konečně podařilo najít něco nositelného, nastala ta nejhorší chvíle ze všech, dokonce ještě mnohem horší, než ta kdy jsem čekal na pozvání! Kde se mám, sakra, jako převléknout?!

Brian to vyřešil snadno, začal se převlékat přímo přede mnou nebo spíš nejdřív svlékat... Bože ta jeho hruď! Skoro jsem si poslintal triko, když jsem ho "nenápadně" pozoroval! To byla naprostá slast pro mé oči, byl tak svalnatý a vyrýsovaný a zatraceně dokonalý a to ani nemluvím o tom, když si sundal kalhoty, v tu chvíli jsem vůbec nevěděl, kam s očima... Měl totiž bílé trenky a ty byly naprosto mokré, tudíž průsvitné! Okamžitě jsem si zkousl spodní ret a držel jsem se zuby nehty!

B: "Na co čekáš?"...Pohlédl na mě.

J: "Heh?"

B: "Budeš se převlékat?"

J: "Jo tak! No já..."

B: "Jestli teď řekneš, že nevíš, kde se máš převléknout, tak tě zabiju!"...Snažil se vypadat hrozivě, ale spíš zadržoval smích!

J: "Ne! Jasně, že se převléknu... Přímo tady... Před tebou,"...U posledních dvou slov jsem doslova šetpal.

B: "Dobře,"...Tvářil se dosti pobaveně.

Sebral jsem veškerou odvahu, kterou jsem v sobě našel a začal jsem se pomalu svlékat... Nejprve jsem si vyroval tričko, což šlo dost ztuha vzhledem k tomu, jak na mně bylo přilepené a následně jsem si ho přetahoval přes hlavu a koutkem oka jsem mohl dost zřetelně zahlédnout, že si mě Brian prohlíží... A přiznávám šíleně se mi to líbilo! Vlastně takhle pomalu jsem se svlékal jen kvůli němu, chtěl jsem, aby mě viděl, chtěl jsem jej vzrušit... Sakra, chtěl jsem, aby mě šukal přímo tady a teď, na podlaze, v posteli, ve sprše, na kuchyňské lince, zkrátka hned teď!

B: "Přetaň s tím!"...Zdálo se, že je naštvaný a já to nechápal!

J: "S čím mám přestat, Briane?"

B: "Ty víš! Přestaň se přede mnou nakrucovat! Víš, co to se mnou vždycky dělalo a právě teď je to mnohem intenzivnější, ale vzhledem k tomu, že jsem přesvědčený o tom, že jestli se tě třeba jen prstem dotknu tak mě zabiješ, tak tě žádám, abys hned přestal!"

J: "A co když nepřestanu?"...Popravdě jsem nevěděl, co přesně dělám, ale věděl jsem, co momentálně chci a to bylo mnohem silnější, než cokoliv jiného!

Brian na nic nečekal a okamžitě přerušil tu nesnesitelnou vzdálenost mezi námi a ihned se svými rty přilepil k těm mým!

Drtil je vášnivými polibky a jazykem se dobýval dovnitř, bylo to jako bychom spolu válčili a přitom jsme se tak moc chtěli, že to bylo doslova k nevydržení! Následně mě chytil pod zadkem a vyzdvihl mě nahoru, moje nohy se okamžitě ovinuly kolem jeho trupu a on se se mnou v náruči odporoučel do postele! Položil mě a ihned začal jazykem zkoumat každou část mého těla... Začal prohlubní na krku, poté pokračoval na bradavkách a dostal se až k pupíku - bylo to tak zatraceně vzrušující, že jsem se skoro udělal jen z tak "mála!" Ten chtíč byl tak silný, že ani jeden z nás se nechtěl ničím zdržovat, potřeboval jsem jej cítit uvnitř sebe a on potřeboval být uvnitř mě... Tudíž mi okamžitě sundal kalhoty i s trenakami a i sebe úplně svléknul, natáhl si kondom a přímo nedočkavě se do mě natlačil! Ta plnost byla tak zatraceně neuvěřitelná, že jsem ho musel držet za zadek a ještě víc ho do sebe tlačit a svíral jsem své útroby, což bylo tak silné, že jsme prakticky ihned oba vyvrcholili!

Chci ho zpátky!(6)

Nový díl.

BRIAN

Měl jsem tak hrozný vztek a připadal jsem si doslova podvedený, Debb přede mnou hrála divadlo, ačkoliv věděla a viděla ostatně jako vždycky, že bez Justina jsem zničený a já to všechno sežral, nebral jsem ohled na její podezřelé chování, nenapadlo mě, že by mi ona mohla někdy lhát, žena, která mě vychovala, která je mi matkou a i přesto to udělala - lhala mi o něčem tak důležitém, o něčem, co jsem měl vědět jako první, dokonce jsem si začínal myslet, že blázním, že Justin už se mi dokonce i zdá, jenže tak to není, on byl skutečný, byl v mé posteli, cítil jsem jeho vůni a měl ho nablízku tak, jak už jsem mnohokrát za celých dva a půl roku snil, ale on nakonec stejně utekl a teď se mi vyhýbá... Moje máma a kluk mého srdce mě naprosto zrazují!

---

Jenže všechen můj vtek se v jedné vteřině naprosto rozplynul, teď už jsem mu stál tváří v tvář a málem se na místě štěstím roztál! Byl tak dokonalý, jeho modré oči se vpíjely do těch mých a rty mě lákaly k políbení k tomu, které mi bylo tak dlouho dobu odpíráno, stačilo jen natáhnout ruku a cítil bych jeho kůži, jenže ani jedno mi nebylo souzeno, byl jsem naprosto paralyzovaný, nemohl jsem mluvit ani se hýbat, naprosto mě zas a znova odzbrojil a já propadal jeho dokonalostí čím dál tím víc!

A pak ta chvíle naprostého ticha a nekonečného utrpení v podobě jeho blízkosti a zároveň neuvěřitelné vzdálenosti, byla přerušena tou nejšílenější nabídkou k večeři s mým teď a snad ne na dlouho bývalým přítelem a mou ex skoro tchýní, nejdřív se mi to příčilo, ale pak se mi ta představa zalíbila, věděl jsem, že ho alespoň ještě hodinu budu mít na očích a vychutnávat si ten pohled, ačkoliv mým cílem byl původně řev a vztek za to, že na mě v podstatě zapomněl!

Jenže pak se to stalo, byli jsme u sebe tak blízko, že mě to téměř zabilo, už jsem ho dotýkal na paži a prožíval něco neuvěřitelného, cítil jsem se na jednou celý a opět milovaný, stačilo by se jen natáhnout a ochutnal bych konečně ty jeho perfektní rty, ale ani to mi nakonec nebylo dopřáno!

Když ode mě Justin prakticky utekl za Jennifer do kuchyně, tak se mě najednou zmocnila šílená panika a opět mě začal pohlcovat ten nepříjemný vztek, chtěl jsem za ním jít a vykřičet si plíce o tom, jak mě zničil, když odjel a hlavně o tom, že to klidně dělá dál i přesto ,že už je zpátky, o čemž se mi podle všechno ani nechtěl svěřit a naopak dělat mrtvého brouka... Copak už vážně zapomněl na to všechno, co mezi námi bylo? Na to, jak moc jsme se milovali? Copak neví, že ho tak moc stále miluju? Ale... Miluje on pořád mě? Měl vůbec v plánu se mnou ještě někdy být? Za ty odpovědi bych dal i svůj život!

Nakonec, i přesto, že mi můj mozek neustále hlasitě opakoval, abych se sebral a své snažení tady vzdal, tak jsem nakonec poslechl své srdce a s hlubokým nádechem jsem se vydal za nimi...

Jennifer: "Briane, konečně!"...Šílená ženská!

Zdá se mi to nebo každý, kdo se kdy setkal s Debbie, se postupem času stal jejím ne moc vzdáleným perfektním dvojčetem nebo alespoň dokonalou kopií?! Ale na tom teď nezáleží ne po tom, jak se mnou téměř vytřela podlahu! Měl jsem pocit jako by mi vyrvala srdce a zadupala ho do země!

B: "Chtěl jsem utéct, ale to bych si za rámeček nedal."

J: "To nedal,"...Nesměle se na mě usmál.

B: "Jo,"...Ale já mu úsměv opětovat nedokázal, byl by umělý a v tom případě nesmyslný, momentálně se smát nedokážu... Ne když nevím, jak to s námi je!

Jennifer: "Jsem ráda, že to víš, protože jíst potřebuješ!"

B: "Jenn..."

Jennifer: "Žádné odmlouvání! Tady si v mém domě - má pravidla!"

B: "Pochopil jsem,"...Vzdal jsem své snažení, nemělo by to smysl.

Jennifer: "A teď byste, kluci, mohli tohle odnést na stůl..."

J: "Mami!"...Přecedil mezi zuby, ale Jennifer to nezastavilo.

Podala nám snad všechno, co se jen dalo a mám pocit, že polovina z toho ani nebyla potřebná, zkrátka se nás jen snažila přinutit být spolu o samotě, i kdyby třeba jen dvě minuty... Ona ví přesně, co dělá!

S Justinem jsme to tak nějak pobrali a zamířili k jídelnímu stolu, každý na jednu stranu, jako bychom se báli toho, že se sebe dotkneme nebo u sebe budeme byť jen na vzdálenost deseti centimetrů, jenže v momentě, co jsem na to pomyslel, jsem přesně po tom toužil!

Oba jsme po sobě "nenápadně" pokukovali a občas se naše pohledy střetly, avšak jsme ihned kamsi uhnuli, bylo to tak depresivní, ale zároveň, nevím, možná zábavné a intenzivní? Bavilo mě to, ale i šíleně frustrovalo! Chtěl jsem ten stůl přeskočit, ale neudělal jsem to a to jsem opravdu doslova překonával sám sebe!

B: "Proč?!"...Neovládl jsem své emoce, potřeboval jsem znát odpověď.

J: "Co, Briane? Co, proč?"...Zadíval se mi do očí a já spatřil, že se mu lesknou.

B: "Proč ses vrátil?"

Byla to asi ta nejhloupější první otázka, kterou jsem mohl položit, poněvadž o jeho návratu jsem snil od první vteřiny, co byl pryč, tak moc jsem ho zase chtěl spatřit alespoň jednou jedinkrát! Ale zároveň je to ta nejtěžší otázka, protože odpověď na ní může naprosto všechno změnit!

J: "Protože..."

Jennifer: "Tak hotovo?"

Proboha! Já bych tu ženskou už uškrtil a to i přesto, že jí mám vážně rád! Ale komu se třikrát během ani ne půl hodiny podaří všechno, o co se snažíme, zkazit?! Já se snad zblázním!

J: "Ano, všechno připravený."

Jennifer: "Skvěle, tak se do toho pustíme... Doufám, že máte velký hlad, je toho hodně."

B: "No já... Mám!"...Její pohled byl dost hrozivý.

Jennifer: "Výborně!"

Nechápu to, jak jsme si s Justinem předtím nemohli všimnout takového důležitého detailu, ale uvědomili jsme si to prakticky, až když jsme dosedli - vedle sebe! Jennifer nám totiž připravila místa hned vedle sebe a sobě na čele stolu... Tohle rozhodně nedopadne dobře! Nevydržím být v jeho přítomnosti bez jediného doteku... To prostě nedokážu!

Bylo to tak šíleně frustrující, jediné, co mi bránilo v tom, abych si Justina vytáhl na klín a pak si to s ním rozdal přímo na tomhle stole, byla Jennifer... Opět! Byl jsem tak moc frustrovaný, že jsem i sotva držel příbor a to ani nemluvím o mých pokusech se napít, dřív bych si vymlátil zuby, než bych do sebe dostal nějakou tekutinu! Přísahám, že jsem se potil snad i na zadku, oba si museli myslet, že mě zastihl minimálně záchvat paniky ne-li infarkt, dokonce jsem se tak i cítil, stačilo už jen trochu a buď bych se zhroutil anebo utekl, jenže pak se stalo, něco naprosto nečekaného... Jeho ruka se dotkla mého stehna a povzbudivě mě pohladila, nedokázal jsem odolat, mé reflexy okamžitě reagovaly a má ruka chytla tu jeho... Ten dotek mě mrazil, ale zároveň neuvěřitelně rozradostnil, tedy alespoň do chvíle, než se jeho ruka zase vysmekla!

Chci ho zpátky!(5)

Nový díl.

JUSTIN

Šel jsem otevřít, aniž bych se nad tím nějak zamýšlel, prostě jsem to bral automaticky - někdo zvoní, zkrátka otevřeš! Jenže v okamžiku, kdy jsem tento tak zvaný lehký úkon dokonal, jsem toho velmi hluboce litoval! Ten Brianův výraz se mi nadosmrti zaryje do paměti... Byl tak raněný, smutný a zlomený zároveň, že to nejde ani vyjádřit, nemohl uvěřit tomu, že mě vidí, jenže ne proto, že jsem byl pryč tak dlouho, ale zkrátka a jednoduše mu nešlo do hlavy, proč jsem nešel za ním - přímo za ním! Ne to naše setkání beze slov u něj v posteli, kde jsme si celkem určitě oba nebyli jistý tím, zda je tohle skutečnost nebo jen sen... To všechno jsem z jeho výrazu dokázal vyčíst a mrazilo mi z toho!

---

Ani nevím, jaké pocity přesně mi v tu chvíli proběhly tělem, bylo jich tolik, že to ani nejde popsat, ale jeden z nich jsem určitě mohl vyjádřit jako radost... Měl jsem radost, že ho i vidím, i přesto, že jsem nechtěl nebo jsem se spíš bál ho vidět, ale teď když tu stojí, krásnější víc než kdy dřív, vpíjí se mi do očí a je jasné, že hledá ta správná slova, kterými by mi nejraději všechno to utrpení beze mě vyčetl a i přesto to neudělá, mám sto chutí se mu vrhnout kolem krku a vášnivě si vzít jeho ústa... Ale nemůžu!

J: "Prosím, řekni něco,"...Nevydržel jsem to a přerušil tu šíleně dlouhou chvíli ticha.

B: "Já..."

A jak to vypadalo dobře, tak se to během vteřiny všechno náramně podělalo! Muselo se stát právě tohle, když už se zdálo, že konečně něco řekne?!

Máma: "Briane?"...Vydechla a zarazila se v pochodu.

B: "Zdravím, Jennifer,"...Kývl jejím směrem.

No to je vážně paráda! Mojí mámě dokáže říct dvě smysluplná slova během nanosekundy a u mě nebyl schopný ani pořádně dýchat a ovládat svůj očividný vztek!

J: "Mami, mohla bys nás omluvit?"...Snažil jsem se jí velice nenápadně zbavit, ale uvnitř jsem šílel.

Máma: "Vlastně jsem se zrovna chtěla zeptat Briana, jestli si s námi nedá večeři?"...Podívala se jeho směrem a její výraz byl dost... Zkrátka, kdo by jí odmítl, zemřel by na místě!

Ale mně se to teda ani trochu nelíbilo, to Vám můžu říct hned a narovinu s čistým svědomím! Copak se ta máma dočista zbláznila nebo se snad zbláznil naprosto celý svět?! Takhle jsem si to teda nepředstavoval... Vlastně ještě v New Yorku jsem si vůbec nic nepředstavoval a hlavně neplánoval, zkrátka jsem se odtamtud musel co nejrychleji dostat a to, jak to dopadne doma, jsem nechával osudu, což byla obrovská chyba! S Brianem jsem se původně setkat nechtěl, za prvé jsem mu svým odjezdem zlomil srdce a za druhé po tom, co všechno se v New Yorku odehrálo, bych si druhou šanci ani nezasloužil, natož abych jí dostal, čehož jsem se právě nechtěl účastnit, bál jsem se toho zklamání, ale teď? Vlastně dalo by se říct, že než jsem včera skončil v jeho posteli, tak mě ani ve snu nenapadlo, že se k sobě vrátíme, jednoduše to byla dlouhá doba a já nepředpokládal, že by na mě čekal, ale po tom, co se včera stalo... Já vážně nevím! Chci ho zpátky anebo ne? Nebo spíš, chce on zpátky mě? Ale to je otázka, která bude dlouho nevyřešena, obzvlášť pokud Brian přijme máminu nabídku a my všichni tři jak pitomci skončíme u jednoho stolu neschopní žádného slova!

B: "Nehodlám se zdržet... Takže děkuji za nabídku, ale musím odmítnout."

Nevím, čím to, ale i když si část mě právě oddychla a vyhnula se tomu neuvěřitelnému trapasu, co by se zajisté za pár chvil odehrál, tak tu byla i část, které v ten okamžik zatrnulo, protože se tu hned vyvrbila další otázka "Když teď odejde, kdy ho zase uvidím?"

Máma: "Asi jsem se nevyjádřila jasně, tu večeři si s námi dáš... Si ještě víc vyhublý, než když jsem tě viděla naposled,"...Kárala ho jako... Jako mě!

A v tu chvíli jsem byl dá se říct zmatený, protože z toho, jak to máma řekla, to vyznělo, že během mého pobytu mimo domov, se spolu občas střetli a máma se mi o tom nikdy v těch pár hovorech, co jsme spolu vedli, nezmínila... Musí to tak být, protože co si pamatuju, když jsem odjížděl, Brian nebyl vyhublý, ale dokonalý a teď když si ho pořádně do detailu prohlížím, vidím, že je to opravdu pravda, i přesto, že je pořád nádherný, tak vypadá jako by do teď zažíval nejhorší chvíle svého života a jídlo rozhodně nebylo jeho hlavním utěšitelem!

B: "Ale..."...Ještě se snažil o odpor.

Máma: "Bez diskuze!"...Odpojila se od nás a hádám, že šla ke stolu připravit ještě místo pro jednoho.

Brian protočil oči vsloup, ale v koutku jeho úst jsem mohl zahlédnout velmi nepatrný úsměv... Možná, že už jsem paranoidní, ale něco mi říká, že Brian byl rád za to mámino přemlouvání, jelikož kdyby souhlasil bez boje, bylo by jasné, že kvůli mně a to on si ani po tolika letech jednoduše nemůže dovolit!

J: "Hodláš jíst venku?"

B: "Ne, já jen... Už jdu,"...Vzdal své výmluvy.

J: "Dobře."

Trochu jsem mu uhnul, aby mohl vejít, jenže v okamžik, kdy se kolem mě prodíral dovnitř, se něco stalo, já nevím, jak to říct, ale zůstali jsme stát mezi dveřmi, tělo na tělo a očima naprosto propojení... Jeho ruka se začala nepatrně přemisťovat na mou paži, měl jsem krátký rukáv, takže v momentě, co se mě dotkl, mnou projelo vibrování a vzrušení! Už se zdálo, že se snad políbíme, ale...

Máma: "Tak kde jste?!"...Ozvalo se z kuchyně.

Oba jako bychom najednou procitli a ihned jsme od sebe uskočili a já jsem v návalu paniky okamžitě běžel do kuchyně jak tříletý prcek za maminkou, aby ho utěšila, protože si natloukl kolínko, v mém případě mozek a Briana jsem zanechal na předsíni, kde se hádám, odstrojil, samozřejmě jen boty a kabát, nemyslete si hned!

Máma: "Nechceš mi říct, že utekl?"...Zhrozila se.

J: "Neboj, je na předsíni, sundává si boty a kabát."

Máma: "Už jsem se lekla."

J: "Stejně je to podlé!"...Cedil jsem mezi zuby.

Máma: "Prosím tě,"...Uchechtla se velmi si vědoma toho, co právě teď dělá a že mně se to nelíbí... I když vlastně...

Chtěl jsem jí ještě něco "pěkného" říct, ale neměl jsem žádnou možnost, poněvadž se k nám Brian připojil a tvářil se jak umučení Krista, ale i přesto mu to neuvěřitelně seklo! Jenže to nemění nic na tom, že tahle večeře bude to nejtrapnější a nejhorší v mém životě a myslím, že i v Brianovo... Ono večeřet se svým ex snoubence a jeho ex skoro tchýní... No chápete, co mám na mysli!

Chci ho zpátky!(4)

Nový díl.

JUSTIN

Dva a půl roku, tolik času uběhlo od chvíle, co jsem Pittsburgh, své přátelé, svou rodinu a Briana nechal za sebou a odletěl jsem se věnovat své kariéře v New Yorku a dnes jsem zpět a to nadobro! Za celou tu dobu, kdy jsem žil nový život, se toho odehrálo spoustu, ale především jedna věc, která mě donutila opustit New York a vrátit se domů za svou rodinou.

Vůbec nikdo o tom nevěděl, do poslední chvíle jsem to tajil, nechtěl jsem, aby pořádali nějaký uvítací výbor nebo něco na ten způsob, jednoduše jsem chtěl, aby to všechno proběhlo v klidu a v naprosté tichosti, jenže jakmile se mé nohy ocitly na půdě Pittsburghu, byl jsem ztracený, netušil jsem, co mám dělat a především kam mám jít, bál jsem se jít za kýmkoliv a to především za NÍM, za mužem, kterého jsem tak moc miloval a stále miluji, mužem, který změnil celý můj život, mě samotného, ale i přesto mě to táhlo právě za ním, neovládal jsem se, potřeboval jsem ho za každou cenu spatřit!

---

Jakmile jsem stál před jeho domem, tak jsem několikrát zkusil zvonek, ale neodpověděl a tak jsem použil své klíče, které jsem mu tenkrát nedokázal vrátit. Nejprve se část mě bála toho, že se třeba přestěhoval, přece jen jsem s ním a ani s nikým jiným, kdo by mi to oznámil, nebyl v kontaktu, takže možné bylo cokoliv, jenže hned jak jsem vpadnul do loftu, poznal jsem to tady, všechno bylo pořád stejné a já se v tu chvíli cítil jako doma, i když to už můj domov dávno není. Vzhledem k tomu, že tu nebyl, mi bylo jasné, že dělá to, co má rád - žije nočním životem a prohání chlapy, za což jsem rád, nechtěl jsem, aby se vzdal svého já, aby se obětoval, proto jsme tenkrát zrušili svatbu a já odjel, nechtěli jsme se obětovat jeden pro druhého, takže pokud dělá to, co má rád, je to tak naprosto v pořádku.

Jenže se stalo to, co jsem nechtěl, po dlouhém letu mě začala přepadat únava a já jednoduše neodolal, vím, že to ode mě bylo drzé, ale i přesto jsem si do té postele lehl, cítil jsem jej z ní, bylo to tak příjemné a netrvalo dlouho a usnul jsem! Spal jsem asi příšerně dlouho, poněvadž když jsem se probudil, bylo už světlo a... A za mnou spal Brian! Spal a vypadal tak krásně, nemohl jsem z něho spustit oči, byl pořád tak dokonalý, stále měl tu svou pověstnou tvář boha a já jej téměř políbil, ovšem najednou mě pohltila panika a já utekl pryč!

Nevím, co jsem si, sakra, myslel, jít za ním byla ta největší hloupost, která mě mohla napadnout! Vždyť my už spolu nejsme, jeho byt není mým a já udělal něco, co jsem chtěl a potřeboval, ale zároveň vím, že je to něco, co ho zničí, pokud se o tom někdy dozví... Brian je jednoduše minulostí a vím, že i on to se mnou cítí stejně! On by na mě nečekal!

Nakonec jsem se tedy vydal tam, kam jsem měl jít okamžitě, jen jsem pořádně nepřemýšlel, když mě to táhlo rovnou k Brianovi, když jsem tomu pokušení nedokázal odolat, ačkoliv jsem měl!

J: "Ahoj, mami."

Máma: "Justine, zlato ,kde se tu bereš?"...Ihned mě objala.

J: "Jsem doma."

Máma: "O čem to mluvíš?"

J: "Vrátil jsem se... Nadobro."

Máma: "Neděláš si ze mě jen legraci, vždyť si..."

J: "Mami, všechno ti vysvětlím, neboj, hlavně mě pusť dovnitř, je mi zima."

Máma: "Omlouvám se, pojď,"...Ustoupila, abych mohl vejít.

J: "Děkuju."

Odložil jsem všechno, co jsem jen mohl a pak mě máma zavedla do obývacího pokoje, kde už na nás čekal čaj a nějaké zákusky, ihned jsem věděl, že tohle bude vyslýchání jak vyšité a vůbec se mi to nezamlouvalo, ani ona neví, co se za těch dva a půl roku odehrálo a nejspíš by jí to zjištění zabilo!

Máma: "Takže?"

J: "Takže co?"...Vyhýbal jsem se tématu, tak nějak jsem nevěděl, co jí mám říct, sice toho bylo spoustu, ale ani jedno pro její uši.

Máma: "Justine, ještě rozdýchávám ten infarkt, který si mi způsobil svým nečekaným návratem, nechtěj mi způsobit další,"...Krotila svůj rozhořčený tón.

J: "Prostě jsem se vrátil a zůstávám nadobro, víc není podstatné."

Máma: "Ale ty máš dobývat New York!"

J: "Dobýval jsem ho dva a půl roku a jednoduše to nevyšlo."

Máma: "Co tím chceš říct?"

J: "Představoval jsem si to jinak, snáz, ze začátku to bylo dobré, šlo mi to, lidi se mé obrazy kupovali, ale New York je velké město a každý den přijedou nový, nadějní malíři, kteří se chytnou a já už byl zkrátka po roce a půl okoukaný."

Máma: "To je mi líto, zlato... Ale proč ses tedy nevrátil už před rokem?"

J: "Je to složitější, mami, slibuju, že jakmile bude vhodná doba, všechno ti to řeknu, teď se ale potřebuju dát dohromady a moc rád bych začal sprchou."

Máma: "Samozřejmě, ručníky jsou... Ty víš,"...Políbila mě na tvář a já se vydal do koupelny.

Ta sprcha byla tak příjemná a skvělá na odreagování a hlavně čistá! Ta, co jsem jí měl v New Yorku, stála za dvě věci, buď netekla teplá voda anebo permanentně vypadala tak, že se tam každou chvílí usídlí švábí členové, celý můj byt byl šílený, ale bohužel jediný, který jsem si za ty peníze mohl dovolit!

Hned po té skvělé, osvěžující sprše jsem se vydal zase za mámou, ale ještě než jsem vstoupil do obýváků, jsem slyšel, jak s někým telefonuje a jakmile mi došlo, s kým mluví, zatrnulo ve mně!

Máma: "Omlouvám se, musím končit,"...Řekla do telefonu, když mě zahlédla a zaklapla ho.

J: "Ty si prostě neodolala, viď mami?"

Máma: "Je to Debb, měla by to vědět."

J: "Nechtěl jsem, aby o mně někdo věděl a už vůbec ne ona, vždyť se to za pět minut dozvědí všichni!"

Máma: "Nemyslíš tím "všichni" Briana?"

J: "Ten už to stejně ví."

Máma: "Co prosím, ty už si s ním mluvil?"

J: "Nemluvil, já jsem... Sakra, to je jedno, hlavně nechci, aby věděl, kde jsem!"

Máma: "Vzhledem k tomu, že tě znám, donutila jsem jí slíbit, že to nikomu neřekne, ale jednou budeš muset vyjít z domu."

J: "Vyjdu, neboj, jen si nejdřív musím něco vyřešit... Můžu ale zůstat tady?"

Máma: "Samozřejmě, že ano, Molly je stejně u táty, takže jsem tu sama."

J: "Aha, ona je u něj?"

Máma: "Začali se víc stýkat, když si tu nebyl."

J: "Jasně, teplej syn odjel, vzduch čistý!"

Máma: "Ale tak to nebylo..."

J: "Víš co, mami, jsem utahaný, tak pokud mě omluvíš, jdu si lehnout,"...Vzal jsem nohy na ramena a zamířil do svého pokoje.

Byl jsem v tom pokoji zavřený prakticky celý den, chtěl jsem tak nějak, já nevím, jak to říct, ale potřeboval jsem jednoduše být sám a přemýšlet o tom, co se stalo v New Yorku, o tom, co se bude dít teď, když už jsem zpátky a taky o Brianovi... Nevím, jak to s ním mám, teda vlastně vím, už spolu nejsme a nejspíš ani nebudeme, neviděli jsme se tak dlouho, že už bychom ani nemohli navázat tam, kde jsme přestali, já si vytvořil nový život a to i něco obsahovalo, něco co ho nejspíš naprosto zlomí, ale zároveň vím, že i on musel žít nový život, nemohl na mě čekat, už ani nebylo na co, jsem teď jiný, ten Justin, kterého on miloval, je pryč a je otázka, zda ho vůbec stále miluje! Třeba potkal někoho jiného, což je asi vtipná myšlenka, ale možné je naprosto všechno, jednoduše jsme teď každý jinde a já... Sakra, pořád ho miluju! Jenže teď už je na všechno moc pozdě, stalo se toho příliš, něco, co nám oběma změnilo a změní životy nejspíš už nadobro!

Když nastal večer, tak se mě máma rozhodla konečně dostat z pokoje a tak připravila pořádnou večeři, které jsem jednoduše nedokázal odolat, ale než jsem stihl dojít do kuchyně, musel jsem jít otevřít, jelikož někdo zvonil, naprosto jako šílený...

Chci ho zpátky!(3)

Nový díl.

BRIAN

Zatraceně, vypil jsem jen pouhé dvě skleničky, tak jak je možné, že právě teď vidím ve své posteli spícího Justina?! To mám snad halucinace anebo magořím?! Co se to tu, do háje, děje?! On je v New Yorku a já jsem tady... To je pouhý a ten jediný fakt, který vím stoprocentně... Nebo jsem snad věděl?! Protože teď si tak úplně nejsem jistý ničím, nevím, co je skutečnost a co jen má představivost... Nevím zhola nic! Takže co tohle má znamenat?! Nerozumím tomu!

---

Klekl jsem si na zem přímo před postel a zadíval jsem se na jeho klidnou tvář, vypadal přímo dokonale, tak mužně, ale zároveň stále jako ten sedmnáctiletý klučina, který mě tenkrát tak moc okouzlil! Jeho vlasy už dosáhly mé oblíbené délky, té, za kterou jsem ho rád při sexu nebo milování držel, té, kterou jsem si rád namotával na prsty, když mi ležel na hrudi a jeho dech se mi od ní odrážel! Byl odkrytý a tak jsem mohl zřetelně vidět jeho tělo oděné jen do trenek, měl ho tak nádherné vypracované, svaly se mu perfektně rýsovaly a vytvářely mu skvělou siluetu... Byl naprosto dokonalý a ležel přímo přede mnou, tak, jak ho znám a zároveň neznám! Chtěl jsem se ho dotknout a přesvědčit se o tom, že je skutečný, ale bál jsem... Bál jsem se, že se pod mým dotykem rozplyne anebo pokud je vážně reálný tak, že se probudí a já přijdu o možnost si jej prohlížet, vpíjet se do něj očima!

Nakonec jsem obešel postel a aniž bych se svlékl, jsem si k němu lehl do postele přímo za něj, byl jsem u něho téměř natisknutý, ale pořád mezi námi zůstávala zhruba dvoucentimetrová mezírka, tak moc jsem jí chtěl zaplnit, ale nemohl jsem, věděl jsem, i přesto, že je u mě, tak vlastně není, on už mi nepatří, v momentě, co nasedl do letadla, mi již nepatřil a já to teď musím respektovat, dokud on neřekne jinak! Musel jsem však čichat jeho krásnou vůni, ale ne tu, kterou vytváří voňavky, nýbrž jeho přirozenou - mou nejoblíbenější! A následně jsem pod jejím účinkem podlehl spánku...

Když jsem se ráno probudil, tak se stalo přesně to, čeho jsem se nejvíce obával - místo vedle mě bylo najednou zcela prázdné a loft byl naprosto tichý, v ten okamžik jsem věděl, že to nebyla skutečnost, ale že si se mnou pouze zahrávala má zoufalá mysl trpící každou vteřinu bez něho!

Dnešní ráno bylo asi to nejhorší ze všech za těch dva a půl roku, musel jsem se totiž smířit se dvěma fakty, ten první byl, že jsem si vyfantazíroval Justina a své zlomené srdce jsem teď doslova rozdrtil na prah a ta druhá je, že začínám šílet a to doopravdy, protože pokud už si i představuji, že vedle mě spí, ačkoliv to tak není, je to čisté šílenství a naprosté zoufalství zároveň!

Nakonec jsem však udělal to, co obvykle - dal jsem si horkou sprchu, vzal jsem si oblek a šel se do Kinneticu věnovat své rutině - tedy svému přežívání!

Ted: "Kafe, já vím,"...Předběhl mě dřív, než jsem si o něj stihl říct.

B: "Díky."

Ted: "Jasně, hned ti ho donesu."

Okamžitě jsem se začal věnovat svým pracovním povinnostem, potřeboval jsem se jakkoliv odreagovat a udělal bych pro to prakticky cokoliv, pořád mám totiž pocit, že cítím jeho vůni a to přímo na sobě... Jednoduše je ze mě blázen a já musím začít dělat něco neutrálního, něco, co nesouvisí s ním, i kdybych měl podpálit tuhle budovu, tak to snad udělám, pokud mě ho to zbaví!

Ted: "Nepotřebuješ ještě něco?"...Položil mi hrnek na stůl.

B: "Já nevím... Potřebuju?"...To jsem tak blbej nebo opravdu nevím absolutně nic?

Ted: "No tak třeba něco vyplnit, přepočítat, ofotit... Cokoliv?"

B: "Myslím, že zatím tvé služby nebudou třeba."

Ted: "Dobře, tak se když tak ozvy."

B: "O to se nemusíš obávat, ozvu se."

Ted: "Fajn."

Neptej se, neptej se, neptej se! Opakoval jsem si stále dokola, když opouštěl mou kancelář, ale nejspíš jsem to tím tak akorát zakřiknul, jelikož se mezi dveřmi zarazil...

Ted: "A jak to dopadlo včera?"

B: "Spal jsem jako miminko! A teď už běž!"

Ted: "Chápu... Hlavně, že sis odpočinul,"...Zaklapl za sebou dveře.

Jo, Tede, kdybys tak věděl, co mě v noci potkalo a já sám to doteď naprosto nechápu, ale je pravda, že poprvé po dvou a půl letech jsem se pořádně vyspal, to ani Maikeyho zázračný prášek na spaní nedokázal, stačila však pouze má fantazie a já zase mohl v klidu spát po boku Justina a ten pocit byl k nezaplacení, ačkoliv to nebylo skutečné... Něco mi říká, že tohle je můj způsob smiřování se a posouvání se dál, tak, jak by si Justin přál, nechtěl by, abych na něho zapomněl nebo na něj nemyslel, ale zároveň by si nepřál, abych pod návalem vzpomínek trpěl, jednoduše by chtěl, abych žil tak jakoby byl stále se mnou, ačkoliv není a to pro něj udělám!

Hned po pracovní době jsem se sebral a vyrazil do jídelny, nechtělo se mi tam už jen při představě řvoucí a vyčítající Debbie především, když mi slíbila vyražené zuby, ale nedalo se jinak, za prvé jsem se po dlouhé době potřeboval pořádně najíst a za druhé už tu potyčku chci mít z krku!

B: "Ahoj, mami,"...Snažil jsem se o nějaké plusové body, ale zároveň se mi to oslovení i líbilo.

Debbie: "Ty jeden prevíte! Kde si, sakra, byl?"...Vrazila mi pohlavek a asi je to divné, ale nečekal jsem ho.

B: "Na dovolené."

Debbie: "Prasklo ti snad v bytě vodovodní potrubí a celý loft se ti zaplnil mořem?"

B: "Ne tak docela... Moře tam nebylo, ale cítil jsem se jako na dovolený."

Debbie: "Já bych ti o hlavu nejraději omlátila vajíčka!"

B: "Jen to ne!"...Natáhl jsem se přes bar a vtiskl ji velkou omluvnou pusu.

Debbie: "Dobře, odpouštím ti,"...Rozplývala se.

B: "Děkuju, mami."

Debbie: "To se mi líbí!"

B: "A dáš mi i najíst... Prosím?"

Debbie: "Hned ti něco donesu."

B: "Děkuju."

Debbie mi po chvíli donesla úplnou hostinu - hamburger s hranolky a na závěr citrónové řezy s kávou a bylo ta opravdová dobrota, až jsem z ní praskal, je to pěkná doba, co jsem měl naposledy něco pořádného a dobrého k jídlu!

Debbie: "Jak se vůbec máš?"...Moc dobře jsem věděl, na co naráží, i ona ví, že v pondělí to bylo 2 a půl roku.

B: "Skvěle,"...Má snaha o lež byla zmařena.

Debbie: "To jsem ráda... A teď opravdu."

B: "Debb, to... To je jedno."

Debbie: "Víš, že mi můžeš říct všechno,"...Pohladila mě po tváři.

B: "Tohle ne."

Debbie: "Proč myslíš?"

B: "Protože začínám šílet."

Debbie: "Nemohl by si být konkrétní?"

B: "Dnes v noci... Já jsem... Jednoduše mám halucinace, v noci se mi zdálo, ne vlastně jsem viděl Justina, byl u mě, ale ráno byl pryč... A prostě blázním!"

Debbie: "To se spraví, jednoduše ti chybí, to se dá pochopit."

B: "Jo no myslím, že bych měl jít,"...Měl jsem pocit, že už jsem toho vyzradil příliš, víc prostě vědět nepotřebovala.

Zvedl jsem k odchodu, obléknul si kabát a ještě jsem se jí omluvil za to, že jsem se jí tak dlouho vyhýbal, poté jsem jí vtiskl jednu pořádnou pusu a zamířil jsem ven, jenže v momentě, co jsem se chystal nastoupit do auta se ozvalo...

Debbie: "Briane?!"...Naléhavě mě volala.

B: "Co je, Debb?"...Otočil jsem se jejím směrem.

Debbie: "Omlouvám se..."...Přistoupila ke mně.

B: "Za co se mi omlouváš?"...Nechápal jsem.

Debbie: "Justin se vrátil... Je teď u Jennifer, v noci se ti to nezdálo."

Otevřel jsem pusu naprázdno, chtěl jsem něco říct, ale nedokázal jsem to, byl jsem v naprostém šoku a připadal jsem si zrazený! Jen jsem tam před ní stál a téměř jsem na ní křičel za to, že přede mnou hrála hloupou, ale nakonec jsem se udržel a beze slova jsem nastoupil do auta, ve kterém jsem se vydal rovnou k Jennifer domů...

Chci ho zpátky!(2)

Nový díl.

BRIAN

Probudil jsem se zhruba okolo desáté večer a najednou mi bylo líp, už jsem se necítil tolik pod psa, ale to se bohužel týkalo jen mé fyzické stránky, ta psychická na tom nebyla o moc líp, i když možná jen z pohledu na Maikeyho slintajícího mi na polštář by trochu mohla... Takhle jsem si představoval sám sebe před pár hodinami na koberci v mé kanceláři, ale nakonec tak dopadl Maikey, což je k popukání! Opatrně jsem ze sebe sundal jeho ruku a vyhrabal jsem se z postele, měl jsem pocit, jako bych byl snad týden o skotské a to minimálně vzhledem k tomu, jak mě při stoupnutí tupě bodlo v hlavě a celý byt se se mnou zatočil... Ta fyzická stránka na tom asi nebude tak dobře, jak jsem se domníval! No každopádně už se necítím unaveně, což bylo záměrem, zbytek jsou jen vedlejší účinky čehosi a ty já musím ignorovat, pokud se chci dál věnovat svému zatracenému přežívání!

---

Zamířil jsem rovnou do lednice pro láhev s vodou, měl jsem naprosto vyprahlá ústa, ale stejně tak rozklepané ruce, takže v momentě, co jsem láhev zavíral, mi víčko upadlo na zem a zakutálelo se pod linku! S nechutí jsem si klekl a začal šmátrat pod kuchyní, čekal jsem, kdy vytáhnu minimálně pavoučí rodinku, ale místo toho jsem nahmatal něco jiného, ale co to bylo? Snad nějaký papír? A měl jsem pravdu, jakmile jsem ho vytáhl, ihned jsem věděl, o co se jedná - byl to Justinův výtvor a byli jsme na něm my dva, zrovna jsme se milovali a zamilovaně si hleděli do očí... Jeho fantazie nikdy neznala meze, pomyslel jsem si a ušklíbl se, ale vlastně to byl spíš úsměv! V ten okamžik mnou projel ten nepříjemný pocit a nebýt toho, že jsem uslyšel, jak se ke mně blíží Maikey, nejspíš by na výkres dopadla má slza...

Maikey: "Co provádíš?"...Vyzvídal.

B: "Zaháním dehydrataci."

Maikey: "Co to máš v ruce?"

B: "Nic,"...Schoval jsem si papír za záda, aby nebylo vidět na výkres... Přiznávám, bylo to dětinské, ale momentálně to jediné, co mě mohlo zachránit před Maikeyho vlezlým soucitem.

Maikey: "Dobře, tajnůstkáři."

Nahodil jsem výraz alá 'vůbec netuším, o čem mluvíš' a přemístil jsem se zpět do ložnice a svůj objev jsem pečlivě schoval do horní zásuvky mezi moje spodky... No je jisté, že budu muset vymyslet lepší úkryt!

Maikey: "Jak se cítíš?"

B: "Přísahám, že jestli mi ještě někdy někdo položí tuhle otázku, bude to to poslední, co řekne!"

Maikey: "Takže, co máš v plánu?"...Ptal se opatrněji.

B: "Nemám páru a ty?"

Maikey: "Ani já ne."

B: "Nehledá už tě profesorka?"

Maikey: "Ten se zabaví s Hunterem."

B: "No ovšem ta otcovská láska."

Maikey: "Ten tvůj odpor k rodičovství,"...Uchcechtl se.

Popravdě jsem se místo naštvání musel sám sobě vysmívat, protože jak jsem byl dřív proti tomu, dnes bych měl klidně deset dětí, kdyby mi to vrátilo Justina!

B: "Pořád já... Vidíš! Nejsem zničený!"

Maikey: "Ovšem,"...Protočil oči.

B: "Vážně, Maikey, propouštím tě ze svých služeb a z funkce chůvy, běž za rodinou,"...A to jsem řekl zcela upřímně!

Maikey: "Ty si byl mojí rodinou dřív a potřebuješ mě, ať si to přiznáš nebo ne."

Bohužel má pravdu, momentálně ho potřebuju víc, než kdy dřív, jen jsem potřeboval, aby to vyslovil on, aby to vzešlo z jeho mysli, já sám bych se k tomu neodvážil... Protože já přeci potřebuji jen sebe a šukání a ne lásku! Ach ta sladká naivita!

B: "Takže co podnikneme?"

Maikey: "Viděl bych to na jedno místo."

B: "Čteš mi myšlenky!"

Maikey: "Tak se připrav."

B: "Dej mi deset minut."

Maikey: "Provedu!"

Překonal jsem sám sebe a byl jsem hotový během pěti a hned na to jsme mohli vyrazit do Babylonu... A abych pravdu řekl, už ani na to si nepamatuju, kdy naposledy jsem ho navštívil, od té doby, co Justin odjel, tam chodím opravdu jen málokdy a tak nějak nerad a to i ačkoliv se po té explozi zrenovoval a vypadá líp, než kdy dřív, jenže mám prostě pocit, že když tam nemůžu být s NÍM, nejsem tam vlastně vůbec, jen pouze tělem, myšlenky si hledají cestu k němu!

Maikey: "Dáš si něco?"

B: "To, co ty."

Věnoval jsem mu nepatrný úsměv a poté jsem se rozešel rovnou na parket, už si ani nevzpomínám na to, kdy přesně jsem tu naposledy tancoval, možná, že pár měsíců po Justinovo odjezdu, vážně nevím, ale tak nějak jsem to teď musel udělat... Potřeboval jsem se hnout dál, Justin by chtěl, abych žil a dva a půl roku je dlouhá doba na to, abych se o to alespoň pokusil... Musím to alespoň zkusit, jinak je to jako bych už dávno umřel!

Stoupl jsem si přímo doprostřed a během vteřiny jsem se začal vlnit do rytmu hudby, která byla, jak ironií osudu, tak nějak romantická, pomalá a smutná zároveň... Od kdy tu takové písničky hrají?!

A po celou dobu svého "posouvání se dál" jsem se všemožnými způsoby snažil vyhnout myšlení na Justina, jenže pak mi to došlo - vyhýbáním se ničemu nepomůžu, musím to přijmout a smířit se s tím... S tím, že on je tam a já tady!

Po pár minutách se ke mně připojil i Maikey se sklenkami něčeho silného - on vždycky pozná, co potřebuju! Jednu mi podal a já jí do sebe ihned vyklopil, okamžitě mě to nakoplo a jedna část mého mozku začala vyprodukovat neznámou látku, která mi říkala, že všechno bude v pořádku, jenže věřit svému vlastnímu mozku je v mém případě jako sázka do loterie! Protancovali jsme téměř celou noc a zhruba před třetí jsme to zabalili, je až vtipné, jak i přes Justinův odjezd a prakticky náš rozchod, stále dodržuji naše pravidla!

Maikey: "Vážně nechceš hodit domů?"

B: "Měl jsem dvě skleničky, ne dva sudy!"

Maikey: "Já vím, ale..."

B: "Dobrou, Maikey!"

Maikey: "Aspoň se mi ozvy zítra... Ne, že o tobě zase skoro dva týdny neuslyším... A víš co, já se na tebe přijdu podívat."

B: "Bydlím v loftu, ne v domově důchodců ani v pečovatelském domě... Nemusíš mě navštěvovat, jako bych byl tvůj děda nedej bože babička."

Maikey: "Fajn, chápu, dávej na sebe pozor."

B: "Ty taky a pozdravuj rodinku."

Maikey: "Budu,"...Rozloučili jsme se polibkem a každý jsme se vydali jiným směrem.

Nasedl jsem do svého auta a domů jsem jel pomalu, nějak jsem tam nespěchal, nic mě tam nečekalo, tudíž jsem se nesnažil překonat žádné rychlostní rekordy a zhruba během dvaceti, než jindy pěti minut, jsem byl před domem, ale tak nějak mě při pohledu na něj zamrazilo... Nevím, čím to je, nejspíš tím, že už to není domov jen chladné místo se vzpomínkami na to nejlepší v mém životě! Už jsem dokonce uvažoval i o tom, že si najdu jiné místo, ale nikdy jsem se k tomu úplně nepřesvědčil, nebylo by jednoduché loft opouštět, ačkoliv mě ty vzpomínky bolí a pomalu zabéjejí zároveň, je to to nejlepší, co mám a mít budu, poněvadž Justina v nejbližší době nečekám a možná, že teď budu směšně romantický, ale taky je to místo, kde jsme se poprvé milovali... Kde jsem se já poprvé s někým miloval a to je teď to nejcennější, co mám ve svém napadrť zlomeném srdci - tuhle vzpomínku!

Po chvíli jsem se vydal nahoru, a abych si ještě alespoň trochu pročistil hlavu tak jsem to nahoru vzal po schodech a jakmile jsem stál před dveřmi tak mě něco zarazilo, nevím, co to bylo, ale asi na vteřinu jsem byl mimo, něco mi nesedělo, ale nevěnoval jsem tomu raději pozornost, už totiž můžu klidně bláznit a prostě jsem vstoupil dovnitř... A zkrátka jsem zamířil poslepu rovnou do ložnice, ale jakmile jsem v ní rozsvítil a pohlédl na postel, tak jsem měl pocit, že snad sním!

Chci ho zpátky!(1)

Nová povídka. - Tak jsem zase zpátky hezky odpočinutá a tím pádem připravená na další povídky a hned tu máte první díl nové, která se Vám snad bude líbit!

BRIAN

Cítím to uvnitř sebe, cítím to ve svých kostech, cítím to naprosto všude, jenže to nedokážu popsat, ten pocit, co se mi rozlévá tělem, kdykoliv si na něj vzpomenu nebo si jen vybavím jeho vůni, jeho smích, jeho blonďaté vlasy... Ten pocit tu stále se mnou je a já pro něj nemám definici, vím jen to, že mě naprosto ničí!

---

Jako každé ráno jsem vstal, dal si dlouhou sprchu, vzal jsem si na sebe ten nejlepší oblek, co jsem našel a vydal jsem se do práce. Moje tvář zůstávala klidná, bez třeba jen byť patrného náznaku, že se cítím naprosto zlomeně, jako tělo bez duše... Jako stín! Usedl jsem do svého křesla a začal jsem svou každodenní rutinu - přežívání! Ať už v podobě vydělávání peněz prostřednictvím vymýšlení nových kampaní, vytvářením prezentací a získáváním nových klientů anebo chvílemi bez Justina, protože každá další minuta, kterou bez něho zvládnu, je pro mě jednoznačným vítezstvím, jednoduše přežíváním, kterého se držím zuby nehty!

Ted: "Jak se dnes cítíš?"

B: "Máš mi pomáhat ne mě vraždit!"...Okřikl jsem jej.

Ted: "Promiň... Co ještě potřebuješ, papíry jsou hotové?"

B: "Ofotit tyhle dokumenty... A kafe - silné!"

Ted: "Hned to udělám... Ty si zatím sedni, jsi bledý, jak stěna."

B: "Theodhore!"

Ted: "Jdu na to."

Sice jsem ho opravdu nerad poslechl, ale nakonec jsem to přeci jen udělal, jinak bych se asi na místě složil, skoro tři dny jsem nespal, jen asi 8 hodin dohromady, zkrátka to nešlo, v pondělí to totiž bylo oficiálně 2 a půl roku, co se Justin vydal dobývat New Yorku svým talentem a... Co jsem ho viděl naposledy! Sice mi to připadá jako včera, pořád totiž cítím jeho kůži na té své, jeho slzy, které dopadaly na mou hruď, když jsme se naposledy milovali, jeho rty, když mě naposledy políbil... Ale zároveň je to jako celá věčnost někde mezi peklem a očistcem, je to doslova nekonečný začarovaný kruh plný utrpení!

Ted: "Tady to máš."

B: "Díky,"...Okamžitě jsem do sebe vyklopil téměř polovinu hrnku, jinak bych snad na místě usnul.

Ted: "Buď si měl přímo nesnesitelnou žízeň anebo se pokoušíš zůstat vzhůru?"

B: "To není tvoje starost."

Ted: "Jsme přátelé, takže tak trochu je."

B: "Přátelé jsme venku, tady je to podřízený a nadřízený a jako nadřízený ti nařizuji - dej si pohov."

Ted: "Ty jsi vážně zabedněný,"...Ušklíbl se a odpochodoval pryč.

Jakmile se za ním zaklaply dveře, tak jsem se úlevně opřel do křesla, protože i přesto, že jsem seděl, tak jsem měl pocit, že se za chvílí převážím na jednu ze stran a skončím na zemi a přísahám, že bych snad i usnul a to doslova jako mimino, možná že i palec bych si cucal, jak moc jsem unavený a vyřízený... Sakra, jsem zničený a to doslova, do písmene, do poslední čárky, tečky, čehokoliv!

Nevím sice, jak se to stalo, ale zhruba na pár vteřin jsem zavřel oči a hned na to jsem usnul, bylo to tak rychlé, že jsem naprosto nic nepostřehl, najednou jsem tu byl pouze já, spánek a Justin v mém snu... Přesně to, čeho jsem se nejvíc obával, pokud usnu!

Ted: "Briane?"...Začal mě opatrně probouzet.

B: "Co je?!"...Vyletěl jsem.

Ted: "Musíš domů."

B: "Nemusím nic, Tede, tady jsem pánem já."

Ted: "A já ti to neberu... Pouze ti oznamuji, že jdeš domů a tečka, tady jsi naprosto zbytečný, navíc už tu máš odvoz."

B: "Nikam nejdu a už vůbec nejedu taxíkem!"

Ted: "Neřekl jsem, že je to taxík,"...Uhnul tělem, abych se mohl podívat, kdo stojí před mou kanceláří.

A mohl to být jen a pouze Maikey! Už ani nevím, kdy naposledy jsem ho viděl... Týden? Možná dva? Vážně netuším, může to být i déle, ale momentálně ten jediný čas, který počítám, je doba, kterou mi je Justin vzdálený všemi způsoby, které existují!

B: "Tohle má být nějaké spiknutí?"...Oba jsem je propaloval pohledem.

Ted: "Ne, my jen..."

Maikey: "Tede, já to vyřídím."

Ted: "Buď tak laskav, já nemám sílu... Na tohle ne!"

B: "Není co řešit... Nejsem projekt, který potřebuje opravit nebo čínská sračka pod názvem robot, kterému došly baterky, jednoduše mě nechte žít... Žádám toho tolik?!"

Maikey: "Briane, můžeš nás aspoň chvíli poslouchat? Snažíme se ti pomoct!"

B: "Snažíte se moc! Já pomoc nepotřebuju! Vaší ne!"...Zvedl jsem se k odchodu.

Maikey: "A co Justinovu?"...Jo tohle pěstí bolelo!

A kdybych nebyl tak zatraceně vyřízený snad bych mu jí ubalil zpátky, už jednou jsem ho žádal, aby přede mnou jeho jméno nezmiňoval, nechtěl jsem to, ale on kdykoliv jen má možnost, tak na mě Justina vytáhne... Jako kdyby mě to mělo uklidnit, ale popravdě mě to naopak vytáčí a to přímo nesnesitelně!

B: "Polib si, Michaeli!"...Vzal jsem si kabát a odešel z kanceláře.

Vyřítil jsem se z Kinneticu, pomalu jak nějaké tornádo, chtěl jsem se před nimi někam schovat, protože mi bylo jasné, že jinak mě minimálně Maikey bude následovat, ale tak nějak jsem ztratil sílu přímo před budovou... Moje nohy mě absolutně neposlouchaly a točila se mi hlava, bylo to naprosto šílené, ihned jsem se musel opřít o zeď, jinak bych se snad složil.

Maikey: "Briane, co je ti?"...Přiběhl ke mně.

B: "Bože, můžeš mi dát pokoj?!"

Maikey: "Ne to teda nemůžu, podívej se na sebe! Kdy naposledy ses pořádně vyspal?"

B: "Pro Krista, co s tím pořád máte? Jste snad s Tedem experti přes spánek?!"

Maikey: "Do hajzlu, Briane, máme o tebe strach... Jsi zničený a já nevím, jak ti pomoct! Jednoduše nevím a to ničí i mě, vždycky, když jsem potřeboval, byl si tu pro mě, udělal si všechno, aby mi bylo líp, tak mě, sakra, nech ti pomoct!"

Mám pocit, že přesně takovou ledovou sprchu jsem potřeboval, protože přesně tohle je pravda - já nejsem tady ten jediný zničený, já svým chováním a odměřením ničím všechny okolo, vybíjím si na nich svůj vztek, svůj smutek, a pomalu ztrácím i je, včetně svého nejlepšího přítele, který si nic z toho nezaslouží.

B: "Promiň,"...Přitáhl jsem jej k sobě a objal ho.

Maikey: "Musíš mě nechat ti pomoct,"...Zašeptal.

B: "Odvezeš mě domů?"

Maikey: "Odvezu,"...Vtiskl mi polibek a pak jsme zamířili k mému autu.

Oba jsme celou cestu ke mně mlčeli a podle jeho výrazu mi bylo jasné, že i on velmi zadumaně přemýšlí, asi se snažil vymyslet, co se mnou udělá, jestli mi má vrazit nebo mě obejmout anebo mi snad promluvit do duše, jen aby mě dostal do formy, ale ať už to bylo cokoliv, vím, že to mi pomoct nedokáže, existuje totiž jen jediný lék a ten je kilometry daleko a dobývá New York!

Maikey: "Lehni si!"...Přikázal, jakmile jsme se doplazili do loftu.

B: "Potřebuju se napít!"

Maikey: "Něco ti donesu, ty se hlavně přesuň do postele."

B: "Víš, že mi čím dál tím víc začínáš připomínat tvou matku?"

Maikey: "Skvělý, a když už o ní mluvíš, máš si zařídit zubaře."

B: "Prosím?"...Nechápavě jsem na něj pohlédl.

Maikey: "Vyrazí ti zuby, až tě uvidí!"

B: "Že mě to ani nepřekvapuje."

Maikey: "To by nemělo a přesuň už ten svůj zadek do postele!"...Výhružně se na mě podíval.

B: "Už jdu, prosím tě."

Sundal jsem ze sebe veškeré oblečení kromě trenek a ulehl jsem do postele, byla to taková úleva, po dlouhé době jsem se cítil příjemně, jen mám pocit, že to nebylo tou postelí, ale pouze tím, že v mém bytě byl po takové době někdo, na kom mi záleží, někdo koho miluju, i když jen jako kamaráda.

Maikey: "Tady máš vodu a prášek na spaní."

B: "Nechci prášek!"

Maikey: "Nediskutuj se mnou, musíš se vyspat, začínáš se čím dál tím víc podobat zombie!"

B: "Taky ti to sluší."

Maikey: "Díky a teď ho spolkni."

B: "Debb, jak si našla způsob přesunout se do Maikeyho těla?"...Pobaveně jsem do něj šťouchal prstem.

Maikey: "Dělej!"...Praštil mě přes ruku.

Nelíbila se mi představa, že s práškem na spaní budu spát dlouho, jelikož jsem věděl, že mé sny se budou týkat jediného muže, kterého jsem kdy miloval a který je teď pryč a já sám, ale věděl jsem i to, že se musím vyspat, jsem tak vyčerpaný, že už by to byla jen otázka maximálně pár hodin, než bych se zhroutil a možná i skončil v nemocnici na kapačce.

Maikey si lehl ke mně a zezadu mě objal, hladil mě na paži a líbal do vlasů, bylo to příjemné, ale nebylo to ono, nebyl to Justin! Po pár minutách začal prášek zabírat a v momentě, než jsem se plně oddal spánku, jsem vydechl "Chci ho zpátky!"