Nový díl.
BRIAN
Měl jsem tak hrozný vztek a připadal jsem si doslova podvedený, Debb přede mnou hrála divadlo, ačkoliv věděla a viděla ostatně jako vždycky, že bez Justina jsem zničený a já to všechno sežral, nebral jsem ohled na její podezřelé chování, nenapadlo mě, že by mi ona mohla někdy lhát, žena, která mě vychovala, která je mi matkou a i přesto to udělala - lhala mi o něčem tak důležitém, o něčem, co jsem měl vědět jako první, dokonce jsem si začínal myslet, že blázním, že Justin už se mi dokonce i zdá, jenže tak to není, on byl skutečný, byl v mé posteli, cítil jsem jeho vůni a měl ho nablízku tak, jak už jsem mnohokrát za celých dva a půl roku snil, ale on nakonec stejně utekl a teď se mi vyhýbá... Moje máma a kluk mého srdce mě naprosto zrazují!
Jenže všechen můj vtek se v jedné vteřině naprosto rozplynul, teď už jsem mu stál tváří v tvář a málem se na místě štěstím roztál! Byl tak dokonalý, jeho modré oči se vpíjely do těch mých a rty mě lákaly k políbení k tomu, které mi bylo tak dlouho dobu odpíráno, stačilo jen natáhnout ruku a cítil bych jeho kůži, jenže ani jedno mi nebylo souzeno, byl jsem naprosto paralyzovaný, nemohl jsem mluvit ani se hýbat, naprosto mě zas a znova odzbrojil a já propadal jeho dokonalostí čím dál tím víc!
A pak ta chvíle naprostého ticha a nekonečného utrpení v podobě jeho blízkosti a zároveň neuvěřitelné vzdálenosti, byla přerušena tou nejšílenější nabídkou k večeři s mým teď a snad ne na dlouho bývalým přítelem a mou ex skoro tchýní, nejdřív se mi to příčilo, ale pak se mi ta představa zalíbila, věděl jsem, že ho alespoň ještě hodinu budu mít na očích a vychutnávat si ten pohled, ačkoliv mým cílem byl původně řev a vztek za to, že na mě v podstatě zapomněl!
Jenže pak se to stalo, byli jsme u sebe tak blízko, že mě to téměř zabilo, už jsem ho dotýkal na paži a prožíval něco neuvěřitelného, cítil jsem se na jednou celý a opět milovaný, stačilo by se jen natáhnout a ochutnal bych konečně ty jeho perfektní rty, ale ani to mi nakonec nebylo dopřáno!
Když ode mě Justin prakticky utekl za Jennifer do kuchyně, tak se mě najednou zmocnila šílená panika a opět mě začal pohlcovat ten nepříjemný vztek, chtěl jsem za ním jít a vykřičet si plíce o tom, jak mě zničil, když odjel a hlavně o tom, že to klidně dělá dál i přesto ,že už je zpátky, o čemž se mi podle všechno ani nechtěl svěřit a naopak dělat mrtvého brouka... Copak už vážně zapomněl na to všechno, co mezi námi bylo? Na to, jak moc jsme se milovali? Copak neví, že ho tak moc stále miluju? Ale... Miluje on pořád mě? Měl vůbec v plánu se mnou ještě někdy být? Za ty odpovědi bych dal i svůj život!
Nakonec, i přesto, že mi můj mozek neustále hlasitě opakoval, abych se sebral a své snažení tady vzdal, tak jsem nakonec poslechl své srdce a s hlubokým nádechem jsem se vydal za nimi...
Jennifer: "Briane, konečně!"...Šílená ženská!
Zdá se mi to nebo každý, kdo se kdy setkal s Debbie, se postupem času stal jejím ne moc vzdáleným perfektním dvojčetem nebo alespoň dokonalou kopií?! Ale na tom teď nezáleží ne po tom, jak se mnou téměř vytřela podlahu! Měl jsem pocit jako by mi vyrvala srdce a zadupala ho do země!
B: "Chtěl jsem utéct, ale to bych si za rámeček nedal."
J: "To nedal,"...Nesměle se na mě usmál.
B: "Jo,"...Ale já mu úsměv opětovat nedokázal, byl by umělý a v tom případě nesmyslný, momentálně se smát nedokážu... Ne když nevím, jak to s námi je!
Jennifer: "Jsem ráda, že to víš, protože jíst potřebuješ!"
B: "Jenn..."
Jennifer: "Žádné odmlouvání! Tady si v mém domě - má pravidla!"
B: "Pochopil jsem,"...Vzdal jsem své snažení, nemělo by to smysl.
Jennifer: "A teď byste, kluci, mohli tohle odnést na stůl..."
J: "Mami!"...Přecedil mezi zuby, ale Jennifer to nezastavilo.
Podala nám snad všechno, co se jen dalo a mám pocit, že polovina z toho ani nebyla potřebná, zkrátka se nás jen snažila přinutit být spolu o samotě, i kdyby třeba jen dvě minuty... Ona ví přesně, co dělá!
S Justinem jsme to tak nějak pobrali a zamířili k jídelnímu stolu, každý na jednu stranu, jako bychom se báli toho, že se sebe dotkneme nebo u sebe budeme byť jen na vzdálenost deseti centimetrů, jenže v momentě, co jsem na to pomyslel, jsem přesně po tom toužil!
Oba jsme po sobě "nenápadně" pokukovali a občas se naše pohledy střetly, avšak jsme ihned kamsi uhnuli, bylo to tak depresivní, ale zároveň, nevím, možná zábavné a intenzivní? Bavilo mě to, ale i šíleně frustrovalo! Chtěl jsem ten stůl přeskočit, ale neudělal jsem to a to jsem opravdu doslova překonával sám sebe!
B: "Proč?!"...Neovládl jsem své emoce, potřeboval jsem znát odpověď.
J: "Co, Briane? Co, proč?"...Zadíval se mi do očí a já spatřil, že se mu lesknou.
B: "Proč ses vrátil?"
Byla to asi ta nejhloupější první otázka, kterou jsem mohl položit, poněvadž o jeho návratu jsem snil od první vteřiny, co byl pryč, tak moc jsem ho zase chtěl spatřit alespoň jednou jedinkrát! Ale zároveň je to ta nejtěžší otázka, protože odpověď na ní může naprosto všechno změnit!
J: "Protože..."
Jennifer: "Tak hotovo?"
Proboha! Já bych tu ženskou už uškrtil a to i přesto, že jí mám vážně rád! Ale komu se třikrát během ani ne půl hodiny podaří všechno, o co se snažíme, zkazit?! Já se snad zblázním!
J: "Ano, všechno připravený."
Jennifer: "Skvěle, tak se do toho pustíme... Doufám, že máte velký hlad, je toho hodně."
B: "No já... Mám!"...Její pohled byl dost hrozivý.
Jennifer: "Výborně!"
Nechápu to, jak jsme si s Justinem předtím nemohli všimnout takového důležitého detailu, ale uvědomili jsme si to prakticky, až když jsme dosedli - vedle sebe! Jennifer nám totiž připravila místa hned vedle sebe a sobě na čele stolu... Tohle rozhodně nedopadne dobře! Nevydržím být v jeho přítomnosti bez jediného doteku... To prostě nedokážu!
Bylo to tak šíleně frustrující, jediné, co mi bránilo v tom, abych si Justina vytáhl na klín a pak si to s ním rozdal přímo na tomhle stole, byla Jennifer... Opět! Byl jsem tak moc frustrovaný, že jsem i sotva držel příbor a to ani nemluvím o mých pokusech se napít, dřív bych si vymlátil zuby, než bych do sebe dostal nějakou tekutinu! Přísahám, že jsem se potil snad i na zadku, oba si museli myslet, že mě zastihl minimálně záchvat paniky ne-li infarkt, dokonce jsem se tak i cítil, stačilo už jen trochu a buď bych se zhroutil anebo utekl, jenže pak se stalo, něco naprosto nečekaného... Jeho ruka se dotkla mého stehna a povzbudivě mě pohladila, nedokázal jsem odolat, mé reflexy okamžitě reagovaly a má ruka chytla tu jeho... Ten dotek mě mrazil, ale zároveň neuvěřitelně rozradostnil, tedy alespoň do chvíle, než se jeho ruka zase vysmekla!
No comments:
Post a Comment