Nový díl.
JUSTIN
Šel jsem otevřít, aniž bych se nad tím nějak zamýšlel, prostě jsem to bral automaticky - někdo zvoní, zkrátka otevřeš! Jenže v okamžiku, kdy jsem tento tak zvaný lehký úkon dokonal, jsem toho velmi hluboce litoval! Ten Brianův výraz se mi nadosmrti zaryje do paměti... Byl tak raněný, smutný a zlomený zároveň, že to nejde ani vyjádřit, nemohl uvěřit tomu, že mě vidí, jenže ne proto, že jsem byl pryč tak dlouho, ale zkrátka a jednoduše mu nešlo do hlavy, proč jsem nešel za ním - přímo za ním! Ne to naše setkání beze slov u něj v posteli, kde jsme si celkem určitě oba nebyli jistý tím, zda je tohle skutečnost nebo jen sen... To všechno jsem z jeho výrazu dokázal vyčíst a mrazilo mi z toho!
Ani nevím, jaké pocity přesně mi v tu chvíli proběhly tělem, bylo jich tolik, že to ani nejde popsat, ale jeden z nich jsem určitě mohl vyjádřit jako radost... Měl jsem radost, že ho i vidím, i přesto, že jsem nechtěl nebo jsem se spíš bál ho vidět, ale teď když tu stojí, krásnější víc než kdy dřív, vpíjí se mi do očí a je jasné, že hledá ta správná slova, kterými by mi nejraději všechno to utrpení beze mě vyčetl a i přesto to neudělá, mám sto chutí se mu vrhnout kolem krku a vášnivě si vzít jeho ústa... Ale nemůžu!
J: "Prosím, řekni něco,"...Nevydržel jsem to a přerušil tu šíleně dlouhou chvíli ticha.
B: "Já..."
A jak to vypadalo dobře, tak se to během vteřiny všechno náramně podělalo! Muselo se stát právě tohle, když už se zdálo, že konečně něco řekne?!
Máma: "Briane?"...Vydechla a zarazila se v pochodu.
B: "Zdravím, Jennifer,"...Kývl jejím směrem.
No to je vážně paráda! Mojí mámě dokáže říct dvě smysluplná slova během nanosekundy a u mě nebyl schopný ani pořádně dýchat a ovládat svůj očividný vztek!
J: "Mami, mohla bys nás omluvit?"...Snažil jsem se jí velice nenápadně zbavit, ale uvnitř jsem šílel.
Máma: "Vlastně jsem se zrovna chtěla zeptat Briana, jestli si s námi nedá večeři?"...Podívala se jeho směrem a její výraz byl dost... Zkrátka, kdo by jí odmítl, zemřel by na místě!
Ale mně se to teda ani trochu nelíbilo, to Vám můžu říct hned a narovinu s čistým svědomím! Copak se ta máma dočista zbláznila nebo se snad zbláznil naprosto celý svět?! Takhle jsem si to teda nepředstavoval... Vlastně ještě v New Yorku jsem si vůbec nic nepředstavoval a hlavně neplánoval, zkrátka jsem se odtamtud musel co nejrychleji dostat a to, jak to dopadne doma, jsem nechával osudu, což byla obrovská chyba! S Brianem jsem se původně setkat nechtěl, za prvé jsem mu svým odjezdem zlomil srdce a za druhé po tom, co všechno se v New Yorku odehrálo, bych si druhou šanci ani nezasloužil, natož abych jí dostal, čehož jsem se právě nechtěl účastnit, bál jsem se toho zklamání, ale teď? Vlastně dalo by se říct, že než jsem včera skončil v jeho posteli, tak mě ani ve snu nenapadlo, že se k sobě vrátíme, jednoduše to byla dlouhá doba a já nepředpokládal, že by na mě čekal, ale po tom, co se včera stalo... Já vážně nevím! Chci ho zpátky anebo ne? Nebo spíš, chce on zpátky mě? Ale to je otázka, která bude dlouho nevyřešena, obzvlášť pokud Brian přijme máminu nabídku a my všichni tři jak pitomci skončíme u jednoho stolu neschopní žádného slova!
B: "Nehodlám se zdržet... Takže děkuji za nabídku, ale musím odmítnout."
Nevím, čím to, ale i když si část mě právě oddychla a vyhnula se tomu neuvěřitelnému trapasu, co by se zajisté za pár chvil odehrál, tak tu byla i část, které v ten okamžik zatrnulo, protože se tu hned vyvrbila další otázka "Když teď odejde, kdy ho zase uvidím?"
Máma: "Asi jsem se nevyjádřila jasně, tu večeři si s námi dáš... Si ještě víc vyhublý, než když jsem tě viděla naposled,"...Kárala ho jako... Jako mě!
A v tu chvíli jsem byl dá se říct zmatený, protože z toho, jak to máma řekla, to vyznělo, že během mého pobytu mimo domov, se spolu občas střetli a máma se mi o tom nikdy v těch pár hovorech, co jsme spolu vedli, nezmínila... Musí to tak být, protože co si pamatuju, když jsem odjížděl, Brian nebyl vyhublý, ale dokonalý a teď když si ho pořádně do detailu prohlížím, vidím, že je to opravdu pravda, i přesto, že je pořád nádherný, tak vypadá jako by do teď zažíval nejhorší chvíle svého života a jídlo rozhodně nebylo jeho hlavním utěšitelem!
B: "Ale..."...Ještě se snažil o odpor.
Máma: "Bez diskuze!"...Odpojila se od nás a hádám, že šla ke stolu připravit ještě místo pro jednoho.
Brian protočil oči vsloup, ale v koutku jeho úst jsem mohl zahlédnout velmi nepatrný úsměv... Možná, že už jsem paranoidní, ale něco mi říká, že Brian byl rád za to mámino přemlouvání, jelikož kdyby souhlasil bez boje, bylo by jasné, že kvůli mně a to on si ani po tolika letech jednoduše nemůže dovolit!
J: "Hodláš jíst venku?"
B: "Ne, já jen... Už jdu,"...Vzdal své výmluvy.
J: "Dobře."
Trochu jsem mu uhnul, aby mohl vejít, jenže v okamžik, kdy se kolem mě prodíral dovnitř, se něco stalo, já nevím, jak to říct, ale zůstali jsme stát mezi dveřmi, tělo na tělo a očima naprosto propojení... Jeho ruka se začala nepatrně přemisťovat na mou paži, měl jsem krátký rukáv, takže v momentě, co se mě dotkl, mnou projelo vibrování a vzrušení! Už se zdálo, že se snad políbíme, ale...
Máma: "Tak kde jste?!"...Ozvalo se z kuchyně.
Oba jako bychom najednou procitli a ihned jsme od sebe uskočili a já jsem v návalu paniky okamžitě běžel do kuchyně jak tříletý prcek za maminkou, aby ho utěšila, protože si natloukl kolínko, v mém případě mozek a Briana jsem zanechal na předsíni, kde se hádám, odstrojil, samozřejmě jen boty a kabát, nemyslete si hned!
Máma: "Nechceš mi říct, že utekl?"...Zhrozila se.
J: "Neboj, je na předsíni, sundává si boty a kabát."
Máma: "Už jsem se lekla."
J: "Stejně je to podlé!"...Cedil jsem mezi zuby.
Máma: "Prosím tě,"...Uchechtla se velmi si vědoma toho, co právě teď dělá a že mně se to nelíbí... I když vlastně...
Chtěl jsem jí ještě něco "pěkného" říct, ale neměl jsem žádnou možnost, poněvadž se k nám Brian připojil a tvářil se jak umučení Krista, ale i přesto mu to neuvěřitelně seklo! Jenže to nemění nic na tom, že tahle večeře bude to nejtrapnější a nejhorší v mém životě a myslím, že i v Brianovo... Ono večeřet se svým ex snoubence a jeho ex skoro tchýní... No chápete, co mám na mysli!
No comments:
Post a Comment