Nová povídka. - Tak jsem zase zpátky hezky odpočinutá a tím pádem připravená na další povídky a hned tu máte první díl nové, která se Vám snad bude líbit! 
BRIAN
Cítím to uvnitř sebe, cítím to ve svých kostech, cítím to naprosto všude, jenže to nedokážu popsat, ten pocit, co se mi rozlévá tělem, kdykoliv si na něj vzpomenu nebo si jen vybavím jeho vůni, jeho smích, jeho blonďaté vlasy... Ten pocit tu stále se mnou je a já pro něj nemám definici, vím jen to, že mě naprosto ničí!
Jako každé ráno jsem vstal, dal si dlouhou sprchu, vzal jsem si na sebe ten nejlepší oblek, co jsem našel a vydal jsem se do práce. Moje tvář zůstávala klidná, bez třeba jen byť patrného náznaku, že se cítím naprosto zlomeně, jako tělo bez duše... Jako stín! Usedl jsem do svého křesla a začal jsem svou každodenní rutinu - přežívání! Ať už v podobě vydělávání peněz prostřednictvím vymýšlení nových kampaní, vytvářením prezentací a získáváním nových klientů anebo chvílemi bez Justina, protože každá další minuta, kterou bez něho zvládnu, je pro mě jednoznačným vítezstvím, jednoduše přežíváním, kterého se držím zuby nehty!
Ted: "Jak se dnes cítíš?"
B: "Máš mi pomáhat ne mě vraždit!"...Okřikl jsem jej.
Ted: "Promiň... Co ještě potřebuješ, papíry jsou hotové?"
B: "Ofotit tyhle dokumenty... A kafe - silné!"
Ted: "Hned to udělám... Ty si zatím sedni, jsi bledý, jak stěna."
B: "Theodhore!"
Ted: "Jdu na to."
Sice jsem ho opravdu nerad poslechl, ale nakonec jsem to přeci jen udělal, jinak bych se asi na místě složil, skoro tři dny jsem nespal, jen asi 8 hodin dohromady, zkrátka to nešlo, v pondělí to totiž bylo oficiálně 2 a půl roku, co se Justin vydal dobývat New Yorku svým talentem a... Co jsem ho viděl naposledy! Sice mi to připadá jako včera, pořád totiž cítím jeho kůži na té své, jeho slzy, které dopadaly na mou hruď, když jsme se naposledy milovali, jeho rty, když mě naposledy políbil... Ale zároveň je to jako celá věčnost někde mezi peklem a očistcem, je to doslova nekonečný začarovaný kruh plný utrpení!
Ted: "Tady to máš."
B: "Díky,"...Okamžitě jsem do sebe vyklopil téměř polovinu hrnku, jinak bych snad na místě usnul.
Ted: "Buď si měl přímo nesnesitelnou žízeň anebo se pokoušíš zůstat vzhůru?"
B: "To není tvoje starost."
Ted: "Jsme přátelé, takže tak trochu je."
B: "Přátelé jsme venku, tady je to podřízený a nadřízený a jako nadřízený ti nařizuji - dej si pohov."
Ted: "Ty jsi vážně zabedněný,"...Ušklíbl se a odpochodoval pryč.
Jakmile se za ním zaklaply dveře, tak jsem se úlevně opřel do křesla, protože i přesto, že jsem seděl, tak jsem měl pocit, že se za chvílí převážím na jednu ze stran a skončím na zemi a přísahám, že bych snad i usnul a to doslova jako mimino, možná že i palec bych si cucal, jak moc jsem unavený a vyřízený... Sakra, jsem zničený a to doslova, do písmene, do poslední čárky, tečky, čehokoliv!
Nevím sice, jak se to stalo, ale zhruba na pár vteřin jsem zavřel oči a hned na to jsem usnul, bylo to tak rychlé, že jsem naprosto nic nepostřehl, najednou jsem tu byl pouze já, spánek a Justin v mém snu... Přesně to, čeho jsem se nejvíc obával, pokud usnu!
Ted: "Briane?"...Začal mě opatrně probouzet.
B: "Co je?!"...Vyletěl jsem.
Ted: "Musíš domů."
B: "Nemusím nic, Tede, tady jsem pánem já."
Ted: "A já ti to neberu... Pouze ti oznamuji, že jdeš domů a tečka, tady jsi naprosto zbytečný, navíc už tu máš odvoz."
B: "Nikam nejdu a už vůbec nejedu taxíkem!"
Ted: "Neřekl jsem, že je to taxík,"...Uhnul tělem, abych se mohl podívat, kdo stojí před mou kanceláří.
A mohl to být jen a pouze Maikey! Už ani nevím, kdy naposledy jsem ho viděl... Týden? Možná dva? Vážně netuším, může to být i déle, ale momentálně ten jediný čas, který počítám, je doba, kterou mi je Justin vzdálený všemi způsoby, které existují!
B: "Tohle má být nějaké spiknutí?"...Oba jsem je propaloval pohledem.
Ted: "Ne, my jen..."
Maikey: "Tede, já to vyřídím."
Ted: "Buď tak laskav, já nemám sílu... Na tohle ne!"
B: "Není co řešit... Nejsem projekt, který potřebuje opravit nebo čínská sračka pod názvem robot, kterému došly baterky, jednoduše mě nechte žít... Žádám toho tolik?!"
Maikey: "Briane, můžeš nás aspoň chvíli poslouchat? Snažíme se ti pomoct!"
B: "Snažíte se moc! Já pomoc nepotřebuju! Vaší ne!"...Zvedl jsem se k odchodu.
Maikey: "A co Justinovu?"...Jo tohle pěstí bolelo!
A kdybych nebyl tak zatraceně vyřízený snad bych mu jí ubalil zpátky, už jednou jsem ho žádal, aby přede mnou jeho jméno nezmiňoval, nechtěl jsem to, ale on kdykoliv jen má možnost, tak na mě Justina vytáhne... Jako kdyby mě to mělo uklidnit, ale popravdě mě to naopak vytáčí a to přímo nesnesitelně!
B: "Polib si, Michaeli!"...Vzal jsem si kabát a odešel z kanceláře.
Vyřítil jsem se z Kinneticu, pomalu jak nějaké tornádo, chtěl jsem se před nimi někam schovat, protože mi bylo jasné, že jinak mě minimálně Maikey bude následovat, ale tak nějak jsem ztratil sílu přímo před budovou... Moje nohy mě absolutně neposlouchaly a točila se mi hlava, bylo to naprosto šílené, ihned jsem se musel opřít o zeď, jinak bych se snad složil.
Maikey: "Briane, co je ti?"...Přiběhl ke mně.
B: "Bože, můžeš mi dát pokoj?!"
Maikey: "Ne to teda nemůžu, podívej se na sebe! Kdy naposledy ses pořádně vyspal?"
B: "Pro Krista, co s tím pořád máte? Jste snad s Tedem experti přes spánek?!"
Maikey: "Do hajzlu, Briane, máme o tebe strach... Jsi zničený a já nevím, jak ti pomoct! Jednoduše nevím a to ničí i mě, vždycky, když jsem potřeboval, byl si tu pro mě, udělal si všechno, aby mi bylo líp, tak mě, sakra, nech ti pomoct!"
Mám pocit, že přesně takovou ledovou sprchu jsem potřeboval, protože přesně tohle je pravda - já nejsem tady ten jediný zničený, já svým chováním a odměřením ničím všechny okolo, vybíjím si na nich svůj vztek, svůj smutek, a pomalu ztrácím i je, včetně svého nejlepšího přítele, který si nic z toho nezaslouží.
B: "Promiň,"...Přitáhl jsem jej k sobě a objal ho.
Maikey: "Musíš mě nechat ti pomoct,"...Zašeptal.
B: "Odvezeš mě domů?"
Maikey: "Odvezu,"...Vtiskl mi polibek a pak jsme zamířili k mému autu.
Oba jsme celou cestu ke mně mlčeli a podle jeho výrazu mi bylo jasné, že i on velmi zadumaně přemýšlí, asi se snažil vymyslet, co se mnou udělá, jestli mi má vrazit nebo mě obejmout anebo mi snad promluvit do duše, jen aby mě dostal do formy, ale ať už to bylo cokoliv, vím, že to mi pomoct nedokáže, existuje totiž jen jediný lék a ten je kilometry daleko a dobývá New York!
Maikey: "Lehni si!"...Přikázal, jakmile jsme se doplazili do loftu.
B: "Potřebuju se napít!"
Maikey: "Něco ti donesu, ty se hlavně přesuň do postele."
B: "Víš, že mi čím dál tím víc začínáš připomínat tvou matku?"
Maikey: "Skvělý, a když už o ní mluvíš, máš si zařídit zubaře."
B: "Prosím?"...Nechápavě jsem na něj pohlédl.
Maikey: "Vyrazí ti zuby, až tě uvidí!"
B: "Že mě to ani nepřekvapuje."
Maikey: "To by nemělo a přesuň už ten svůj zadek do postele!"...Výhružně se na mě podíval.
B: "Už jdu, prosím tě."
Sundal jsem ze sebe veškeré oblečení kromě trenek a ulehl jsem do postele, byla to taková úleva, po dlouhé době jsem se cítil příjemně, jen mám pocit, že to nebylo tou postelí, ale pouze tím, že v mém bytě byl po takové době někdo, na kom mi záleží, někdo koho miluju, i když jen jako kamaráda.
Maikey: "Tady máš vodu a prášek na spaní."
B: "Nechci prášek!"
Maikey: "Nediskutuj se mnou, musíš se vyspat, začínáš se čím dál tím víc podobat zombie!"
B: "Taky ti to sluší."
Maikey: "Díky a teď ho spolkni."
B: "Debb, jak si našla způsob přesunout se do Maikeyho těla?"...Pobaveně jsem do něj šťouchal prstem.
Maikey: "Dělej!"...Praštil mě přes ruku.
Nelíbila se mi představa, že s práškem na spaní budu spát dlouho, jelikož jsem věděl, že mé sny se budou týkat jediného muže, kterého jsem kdy miloval a který je teď pryč a já sám, ale věděl jsem i to, že se musím vyspat, jsem tak vyčerpaný, že už by to byla jen otázka maximálně pár hodin, než bych se zhroutil a možná i skončil v nemocnici na kapačce.
Maikey si lehl ke mně a zezadu mě objal, hladil mě na paži a líbal do vlasů, bylo to příjemné, ale nebylo to ono, nebyl to Justin! Po pár minutách začal prášek zabírat a v momentě, než jsem se plně oddal spánku, jsem vydechl "Chci ho zpátky!"
No comments:
Post a Comment