Nový díl.
BRIAN
Probudil jsem se zhruba okolo desáté večer a najednou mi bylo líp, už jsem se necítil tolik pod psa, ale to se bohužel týkalo jen mé fyzické stránky, ta psychická na tom nebyla o moc líp, i když možná jen z pohledu na Maikeyho slintajícího mi na polštář by trochu mohla... Takhle jsem si představoval sám sebe před pár hodinami na koberci v mé kanceláři, ale nakonec tak dopadl Maikey, což je k popukání! Opatrně jsem ze sebe sundal jeho ruku a vyhrabal jsem se z postele, měl jsem pocit, jako bych byl snad týden o skotské a to minimálně vzhledem k tomu, jak mě při stoupnutí tupě bodlo v hlavě a celý byt se se mnou zatočil... Ta fyzická stránka na tom asi nebude tak dobře, jak jsem se domníval! No každopádně už se necítím unaveně, což bylo záměrem, zbytek jsou jen vedlejší účinky čehosi a ty já musím ignorovat, pokud se chci dál věnovat svému zatracenému přežívání!
Zamířil jsem rovnou do lednice pro láhev s vodou, měl jsem naprosto vyprahlá ústa, ale stejně tak rozklepané ruce, takže v momentě, co jsem láhev zavíral, mi víčko upadlo na zem a zakutálelo se pod linku! S nechutí jsem si klekl a začal šmátrat pod kuchyní, čekal jsem, kdy vytáhnu minimálně pavoučí rodinku, ale místo toho jsem nahmatal něco jiného, ale co to bylo? Snad nějaký papír? A měl jsem pravdu, jakmile jsem ho vytáhl, ihned jsem věděl, o co se jedná - byl to Justinův výtvor a byli jsme na něm my dva, zrovna jsme se milovali a zamilovaně si hleděli do očí... Jeho fantazie nikdy neznala meze, pomyslel jsem si a ušklíbl se, ale vlastně to byl spíš úsměv! V ten okamžik mnou projel ten nepříjemný pocit a nebýt toho, že jsem uslyšel, jak se ke mně blíží Maikey, nejspíš by na výkres dopadla má slza...
Maikey: "Co provádíš?"...Vyzvídal.
B: "Zaháním dehydrataci."
Maikey: "Co to máš v ruce?"
B: "Nic,"...Schoval jsem si papír za záda, aby nebylo vidět na výkres... Přiznávám, bylo to dětinské, ale momentálně to jediné, co mě mohlo zachránit před Maikeyho vlezlým soucitem.
Maikey: "Dobře, tajnůstkáři."
Nahodil jsem výraz alá 'vůbec netuším, o čem mluvíš' a přemístil jsem se zpět do ložnice a svůj objev jsem pečlivě schoval do horní zásuvky mezi moje spodky... No je jisté, že budu muset vymyslet lepší úkryt!
Maikey: "Jak se cítíš?"
B: "Přísahám, že jestli mi ještě někdy někdo položí tuhle otázku, bude to to poslední, co řekne!"
Maikey: "Takže, co máš v plánu?"...Ptal se opatrněji.
B: "Nemám páru a ty?"
Maikey: "Ani já ne."
B: "Nehledá už tě profesorka?"
Maikey: "Ten se zabaví s Hunterem."
B: "No ovšem ta otcovská láska."
Maikey: "Ten tvůj odpor k rodičovství,"...Uchcechtl se.
Popravdě jsem se místo naštvání musel sám sobě vysmívat, protože jak jsem byl dřív proti tomu, dnes bych měl klidně deset dětí, kdyby mi to vrátilo Justina!
B: "Pořád já... Vidíš! Nejsem zničený!"
Maikey: "Ovšem,"...Protočil oči.
B: "Vážně, Maikey, propouštím tě ze svých služeb a z funkce chůvy, běž za rodinou,"...A to jsem řekl zcela upřímně!
Maikey: "Ty si byl mojí rodinou dřív a potřebuješ mě, ať si to přiznáš nebo ne."
Bohužel má pravdu, momentálně ho potřebuju víc, než kdy dřív, jen jsem potřeboval, aby to vyslovil on, aby to vzešlo z jeho mysli, já sám bych se k tomu neodvážil... Protože já přeci potřebuji jen sebe a šukání a ne lásku! Ach ta sladká naivita!
B: "Takže co podnikneme?"
Maikey: "Viděl bych to na jedno místo."
B: "Čteš mi myšlenky!"
Maikey: "Tak se připrav."
B: "Dej mi deset minut."
Maikey: "Provedu!"
Překonal jsem sám sebe a byl jsem hotový během pěti a hned na to jsme mohli vyrazit do Babylonu... A abych pravdu řekl, už ani na to si nepamatuju, kdy naposledy jsem ho navštívil, od té doby, co Justin odjel, tam chodím opravdu jen málokdy a tak nějak nerad a to i ačkoliv se po té explozi zrenovoval a vypadá líp, než kdy dřív, jenže mám prostě pocit, že když tam nemůžu být s NÍM, nejsem tam vlastně vůbec, jen pouze tělem, myšlenky si hledají cestu k němu!
Maikey: "Dáš si něco?"
B: "To, co ty."
Věnoval jsem mu nepatrný úsměv a poté jsem se rozešel rovnou na parket, už si ani nevzpomínám na to, kdy přesně jsem tu naposledy tancoval, možná, že pár měsíců po Justinovo odjezdu, vážně nevím, ale tak nějak jsem to teď musel udělat... Potřeboval jsem se hnout dál, Justin by chtěl, abych žil a dva a půl roku je dlouhá doba na to, abych se o to alespoň pokusil... Musím to alespoň zkusit, jinak je to jako bych už dávno umřel!
Stoupl jsem si přímo doprostřed a během vteřiny jsem se začal vlnit do rytmu hudby, která byla, jak ironií osudu, tak nějak romantická, pomalá a smutná zároveň... Od kdy tu takové písničky hrají?!
A po celou dobu svého "posouvání se dál" jsem se všemožnými způsoby snažil vyhnout myšlení na Justina, jenže pak mi to došlo - vyhýbáním se ničemu nepomůžu, musím to přijmout a smířit se s tím... S tím, že on je tam a já tady!
Po pár minutách se ke mně připojil i Maikey se sklenkami něčeho silného - on vždycky pozná, co potřebuju! Jednu mi podal a já jí do sebe ihned vyklopil, okamžitě mě to nakoplo a jedna část mého mozku začala vyprodukovat neznámou látku, která mi říkala, že všechno bude v pořádku, jenže věřit svému vlastnímu mozku je v mém případě jako sázka do loterie! Protancovali jsme téměř celou noc a zhruba před třetí jsme to zabalili, je až vtipné, jak i přes Justinův odjezd a prakticky náš rozchod, stále dodržuji naše pravidla!
Maikey: "Vážně nechceš hodit domů?"
B: "Měl jsem dvě skleničky, ne dva sudy!"
Maikey: "Já vím, ale..."
B: "Dobrou, Maikey!"
Maikey: "Aspoň se mi ozvy zítra... Ne, že o tobě zase skoro dva týdny neuslyším... A víš co, já se na tebe přijdu podívat."
B: "Bydlím v loftu, ne v domově důchodců ani v pečovatelském domě... Nemusíš mě navštěvovat, jako bych byl tvůj děda nedej bože babička."
Maikey: "Fajn, chápu, dávej na sebe pozor."
B: "Ty taky a pozdravuj rodinku."
Maikey: "Budu,"...Rozloučili jsme se polibkem a každý jsme se vydali jiným směrem.
Nasedl jsem do svého auta a domů jsem jel pomalu, nějak jsem tam nespěchal, nic mě tam nečekalo, tudíž jsem se nesnažil překonat žádné rychlostní rekordy a zhruba během dvaceti, než jindy pěti minut, jsem byl před domem, ale tak nějak mě při pohledu na něj zamrazilo... Nevím, čím to je, nejspíš tím, že už to není domov jen chladné místo se vzpomínkami na to nejlepší v mém životě! Už jsem dokonce uvažoval i o tom, že si najdu jiné místo, ale nikdy jsem se k tomu úplně nepřesvědčil, nebylo by jednoduché loft opouštět, ačkoliv mě ty vzpomínky bolí a pomalu zabéjejí zároveň, je to to nejlepší, co mám a mít budu, poněvadž Justina v nejbližší době nečekám a možná, že teď budu směšně romantický, ale taky je to místo, kde jsme se poprvé milovali... Kde jsem se já poprvé s někým miloval a to je teď to nejcennější, co mám ve svém napadrť zlomeném srdci - tuhle vzpomínku!
Po chvíli jsem se vydal nahoru, a abych si ještě alespoň trochu pročistil hlavu tak jsem to nahoru vzal po schodech a jakmile jsem stál před dveřmi tak mě něco zarazilo, nevím, co to bylo, ale asi na vteřinu jsem byl mimo, něco mi nesedělo, ale nevěnoval jsem tomu raději pozornost, už totiž můžu klidně bláznit a prostě jsem vstoupil dovnitř... A zkrátka jsem zamířil poslepu rovnou do ložnice, ale jakmile jsem v ní rozsvítil a pohlédl na postel, tak jsem měl pocit, že snad sním!
No comments:
Post a Comment