Chci ho zpátky!(3)

Nový díl.

BRIAN

Zatraceně, vypil jsem jen pouhé dvě skleničky, tak jak je možné, že právě teď vidím ve své posteli spícího Justina?! To mám snad halucinace anebo magořím?! Co se to tu, do háje, děje?! On je v New Yorku a já jsem tady... To je pouhý a ten jediný fakt, který vím stoprocentně... Nebo jsem snad věděl?! Protože teď si tak úplně nejsem jistý ničím, nevím, co je skutečnost a co jen má představivost... Nevím zhola nic! Takže co tohle má znamenat?! Nerozumím tomu!

---

Klekl jsem si na zem přímo před postel a zadíval jsem se na jeho klidnou tvář, vypadal přímo dokonale, tak mužně, ale zároveň stále jako ten sedmnáctiletý klučina, který mě tenkrát tak moc okouzlil! Jeho vlasy už dosáhly mé oblíbené délky, té, za kterou jsem ho rád při sexu nebo milování držel, té, kterou jsem si rád namotával na prsty, když mi ležel na hrudi a jeho dech se mi od ní odrážel! Byl odkrytý a tak jsem mohl zřetelně vidět jeho tělo oděné jen do trenek, měl ho tak nádherné vypracované, svaly se mu perfektně rýsovaly a vytvářely mu skvělou siluetu... Byl naprosto dokonalý a ležel přímo přede mnou, tak, jak ho znám a zároveň neznám! Chtěl jsem se ho dotknout a přesvědčit se o tom, že je skutečný, ale bál jsem... Bál jsem se, že se pod mým dotykem rozplyne anebo pokud je vážně reálný tak, že se probudí a já přijdu o možnost si jej prohlížet, vpíjet se do něj očima!

Nakonec jsem obešel postel a aniž bych se svlékl, jsem si k němu lehl do postele přímo za něj, byl jsem u něho téměř natisknutý, ale pořád mezi námi zůstávala zhruba dvoucentimetrová mezírka, tak moc jsem jí chtěl zaplnit, ale nemohl jsem, věděl jsem, i přesto, že je u mě, tak vlastně není, on už mi nepatří, v momentě, co nasedl do letadla, mi již nepatřil a já to teď musím respektovat, dokud on neřekne jinak! Musel jsem však čichat jeho krásnou vůni, ale ne tu, kterou vytváří voňavky, nýbrž jeho přirozenou - mou nejoblíbenější! A následně jsem pod jejím účinkem podlehl spánku...

Když jsem se ráno probudil, tak se stalo přesně to, čeho jsem se nejvíce obával - místo vedle mě bylo najednou zcela prázdné a loft byl naprosto tichý, v ten okamžik jsem věděl, že to nebyla skutečnost, ale že si se mnou pouze zahrávala má zoufalá mysl trpící každou vteřinu bez něho!

Dnešní ráno bylo asi to nejhorší ze všech za těch dva a půl roku, musel jsem se totiž smířit se dvěma fakty, ten první byl, že jsem si vyfantazíroval Justina a své zlomené srdce jsem teď doslova rozdrtil na prah a ta druhá je, že začínám šílet a to doopravdy, protože pokud už si i představuji, že vedle mě spí, ačkoliv to tak není, je to čisté šílenství a naprosté zoufalství zároveň!

Nakonec jsem však udělal to, co obvykle - dal jsem si horkou sprchu, vzal jsem si oblek a šel se do Kinneticu věnovat své rutině - tedy svému přežívání!

Ted: "Kafe, já vím,"...Předběhl mě dřív, než jsem si o něj stihl říct.

B: "Díky."

Ted: "Jasně, hned ti ho donesu."

Okamžitě jsem se začal věnovat svým pracovním povinnostem, potřeboval jsem se jakkoliv odreagovat a udělal bych pro to prakticky cokoliv, pořád mám totiž pocit, že cítím jeho vůni a to přímo na sobě... Jednoduše je ze mě blázen a já musím začít dělat něco neutrálního, něco, co nesouvisí s ním, i kdybych měl podpálit tuhle budovu, tak to snad udělám, pokud mě ho to zbaví!

Ted: "Nepotřebuješ ještě něco?"...Položil mi hrnek na stůl.

B: "Já nevím... Potřebuju?"...To jsem tak blbej nebo opravdu nevím absolutně nic?

Ted: "No tak třeba něco vyplnit, přepočítat, ofotit... Cokoliv?"

B: "Myslím, že zatím tvé služby nebudou třeba."

Ted: "Dobře, tak se když tak ozvy."

B: "O to se nemusíš obávat, ozvu se."

Ted: "Fajn."

Neptej se, neptej se, neptej se! Opakoval jsem si stále dokola, když opouštěl mou kancelář, ale nejspíš jsem to tím tak akorát zakřiknul, jelikož se mezi dveřmi zarazil...

Ted: "A jak to dopadlo včera?"

B: "Spal jsem jako miminko! A teď už běž!"

Ted: "Chápu... Hlavně, že sis odpočinul,"...Zaklapl za sebou dveře.

Jo, Tede, kdybys tak věděl, co mě v noci potkalo a já sám to doteď naprosto nechápu, ale je pravda, že poprvé po dvou a půl letech jsem se pořádně vyspal, to ani Maikeyho zázračný prášek na spaní nedokázal, stačila však pouze má fantazie a já zase mohl v klidu spát po boku Justina a ten pocit byl k nezaplacení, ačkoliv to nebylo skutečné... Něco mi říká, že tohle je můj způsob smiřování se a posouvání se dál, tak, jak by si Justin přál, nechtěl by, abych na něho zapomněl nebo na něj nemyslel, ale zároveň by si nepřál, abych pod návalem vzpomínek trpěl, jednoduše by chtěl, abych žil tak jakoby byl stále se mnou, ačkoliv není a to pro něj udělám!

Hned po pracovní době jsem se sebral a vyrazil do jídelny, nechtělo se mi tam už jen při představě řvoucí a vyčítající Debbie především, když mi slíbila vyražené zuby, ale nedalo se jinak, za prvé jsem se po dlouhé době potřeboval pořádně najíst a za druhé už tu potyčku chci mít z krku!

B: "Ahoj, mami,"...Snažil jsem se o nějaké plusové body, ale zároveň se mi to oslovení i líbilo.

Debbie: "Ty jeden prevíte! Kde si, sakra, byl?"...Vrazila mi pohlavek a asi je to divné, ale nečekal jsem ho.

B: "Na dovolené."

Debbie: "Prasklo ti snad v bytě vodovodní potrubí a celý loft se ti zaplnil mořem?"

B: "Ne tak docela... Moře tam nebylo, ale cítil jsem se jako na dovolený."

Debbie: "Já bych ti o hlavu nejraději omlátila vajíčka!"

B: "Jen to ne!"...Natáhl jsem se přes bar a vtiskl ji velkou omluvnou pusu.

Debbie: "Dobře, odpouštím ti,"...Rozplývala se.

B: "Děkuju, mami."

Debbie: "To se mi líbí!"

B: "A dáš mi i najíst... Prosím?"

Debbie: "Hned ti něco donesu."

B: "Děkuju."

Debbie mi po chvíli donesla úplnou hostinu - hamburger s hranolky a na závěr citrónové řezy s kávou a bylo ta opravdová dobrota, až jsem z ní praskal, je to pěkná doba, co jsem měl naposledy něco pořádného a dobrého k jídlu!

Debbie: "Jak se vůbec máš?"...Moc dobře jsem věděl, na co naráží, i ona ví, že v pondělí to bylo 2 a půl roku.

B: "Skvěle,"...Má snaha o lež byla zmařena.

Debbie: "To jsem ráda... A teď opravdu."

B: "Debb, to... To je jedno."

Debbie: "Víš, že mi můžeš říct všechno,"...Pohladila mě po tváři.

B: "Tohle ne."

Debbie: "Proč myslíš?"

B: "Protože začínám šílet."

Debbie: "Nemohl by si být konkrétní?"

B: "Dnes v noci... Já jsem... Jednoduše mám halucinace, v noci se mi zdálo, ne vlastně jsem viděl Justina, byl u mě, ale ráno byl pryč... A prostě blázním!"

Debbie: "To se spraví, jednoduše ti chybí, to se dá pochopit."

B: "Jo no myslím, že bych měl jít,"...Měl jsem pocit, že už jsem toho vyzradil příliš, víc prostě vědět nepotřebovala.

Zvedl jsem k odchodu, obléknul si kabát a ještě jsem se jí omluvil za to, že jsem se jí tak dlouho vyhýbal, poté jsem jí vtiskl jednu pořádnou pusu a zamířil jsem ven, jenže v momentě, co jsem se chystal nastoupit do auta se ozvalo...

Debbie: "Briane?!"...Naléhavě mě volala.

B: "Co je, Debb?"...Otočil jsem se jejím směrem.

Debbie: "Omlouvám se..."...Přistoupila ke mně.

B: "Za co se mi omlouváš?"...Nechápal jsem.

Debbie: "Justin se vrátil... Je teď u Jennifer, v noci se ti to nezdálo."

Otevřel jsem pusu naprázdno, chtěl jsem něco říct, ale nedokázal jsem to, byl jsem v naprostém šoku a připadal jsem si zrazený! Jen jsem tam před ní stál a téměř jsem na ní křičel za to, že přede mnou hrála hloupou, ale nakonec jsem se udržel a beze slova jsem nastoupil do auta, ve kterém jsem se vydal rovnou k Jennifer domů...