Nový díl.
JUSTIN
Věděl jsem, že ani jedna jeho reakce ze všech reálných či nereálných možností nebude dobrá, očekával jsem, že bude zuřit, mlátit pěstí do zdi, rozbíjet věci anebo třeba i brečet, ale on udělal to jediné, co mohl - ukázal na dveře a řekl "Běž!" a tohle je pouze v jemném podání, ve skutečnosti to bylo mnohem děsivější... A především bolestivější!
Avšak jsem se mu ani trochu nedivil, udělat on mně to, co já jemu, nikdy bych mu neodpustil, jenže on by mi to neudělal, v tom je ten rozdíl mezi námi, on by nikdy nemiloval někoho jiného, to já si dovolil opak a znova jsem se zamiloval v těch nejtěžších chvílích svého života bez Briana, nechal jsem své srdce tlouct i pro někoho jiného... To ovšem byla chyba, teď už to vím!
Bloumal jsem ulicemi prakticky až do večera jak nějaký pitomec bez cíle, nemohl jsem si za žádnou cenu srovnat myšlenky a neustále jsem zadržoval slzy a vztek zároveň, bylo mi tak mizerně, že ani popsat se to nedá vůbec žádnými slovy! Chtěl jsem za ním jít zpátky, všechno to napravit, říct mu, jak moc ho stále miluju a že vzít si někoho jiného byla ta největší chyba mého života, ale všechny moje smysly mi říkaly, že on mě nebude poslouchat, momentálně určitě ne!
Nejprve jsem myslel, že půjdu domů k mámě, vyspím se z toho a ráno vymyslím, jak z toho ven nebo spíš, jak budu žít bez jediného muže, kterého jsem kdy dokázal tak moc hluboce milovat, po zbytek svého života, ale nakonec mě mé nohy odvláčely tam, kam bylo jasné, že dřív nebo později budu muset zavítat...
Debbie: "Sunshine!"...S údivem otevřela dveře.
J: "Ahoj, Debb,"...Věnoval jsem jí úsměv.
Debbie: "Pojď na mou hruď,"...Přitáhla si mě k sobě a pevně mě objala.
J: "Debb, vždyť mě zadusíš!"
Debbie: "Promiň,"...Pustila mě, odstoupila ode mě a změřila si mě do hlavy až k patě.
J: "Rád tě vidím."
Debbie: "A já tebe... Vyrostl si, je z tebe pořádný kus chlapa!"
J: "Ani bych neřekl."
Debbie: "Říkám, co vidím!"
J: "A pustíš mě dál?"
Debbie: "Samozřejmě, pojď, Carl už spí tak nás nikdo nebude rušit."
J: "Díky."
Zamířili jsme rovnou do kuchyně a Debb mi připravila svou vynikající kávu s nějakým moučníkem, věděl jsem ihned, co to znamená - bude mě zpovídat a potřebuje, abych na to měl dostatek energie! Pořád stejná! Vlastně pořád stejně úžasná... Bože, jak mi ta ženská chyběla!
Debbie: "Tak jak se máš, zlatíčko?"
J: "Dobře... Vlastně - je mi hrozně!"
Debbie: "To jsem uviděla hned mezi dveřmi... Tak co se stalo?"
J: "Pěkně jsem to zpackal!"
Debbie: "Čím přesně?"
J: "Zradil jsem ho... Zradil jsem Briana,"...Vyhrkly mi slzy.
Debbie: "Věř nebo ne, ale tentokrát mám koruno vola já... Myslím, že si tu lež u něho budu žehlit dlouho,"...Svěsila hlavu.
J: "On ti odpustí... Si přece jeho máma! Ale já? Mě teď momentálně nenávidí a to zcela oprávněně!"
Debbie: "Zlato, když mi řekneš, co přesně se stalo, třeba ti budu schopná pomoct nebo alespoň poradit."
Nechtěl jsem to znova vyslovit nahlas, dokázal jsem si totiž představit ten Debbiin zhrozený a nejspíš i zklamaný výraz, který by mi právem patřil, ale na druhou stranu jsem věděl, že nemám na vybranou... Přeci jen proto jsem za ní přišel, chtěl jsem se vyzpovídat a získat nějakou radu, jak napravit největší chybu svého života!
J: "Někoho jsem v New Yorku poznal."
Debbie: "Ou."
J: "Já vím."
Debbie: "A Brian je teď na tebe naštvaný? Vždyť si byl pryč přes dva a půl roku, tohle se přeci jen dalo očekávat."
J: "Jo to možná... Ale já si ho vzal."
A bylo to tady - ten výraz! Byla v naprostém nedefinovatelném šoku a pravděpodobně i ve fázi vzteku, který za chvíli vybouchne jak nějaká bublanina! Tohle je vážně den blbec!
J: "To taky vím."
Debbie: "Co víš?"
J: "Tvůj výraz říká, že jsem idiot."
Debbie: "Ne idiot... Spíš vůl! Ale proč? No to je asi hloupá otázka... Sakra, já tomu nějak nerozumím, tohle mi vysvětli!"
J: "Já jsem... Vlastně ne, myslím, že bych to měl nejdřív vysvětlit Brianovi..."...Věděl jsem, že by to měl nejdřív slyšet on.
Debbie: "To bys asi měl."
J: "Dobře,"...Zvedl jsem se odhodlaný za ním jít.
Debbie: "No počkat, počkat, kam ten spěch?"
J: "Musím za ním... Všechno mu říct a doufat, že mě nepřejede autem."
Debbie: "Jak ho znám, tak ten je teď v takovém stavu, že si ani nesedne za volant, tudíž s tím si nemusíš dělat starosti... Ale stejně tak by ses ty měl vyspat, všechno si promyslet a až zítra za ním jít!"
J: "Ale..."
Debbie: "Bez diskuze... Teď běž nahoru se vyspat."
J: "Fajn,"...Vzdal jsem to, protože jsem věděl, že má pravdu."
Kupodivu se mi ihned podařilo usnout a vzbudit se až ráno okolo osmé, ale s dost nepříjemným pocitem v oblasti žaludku, všechno se to ve mně rozleželo a já jako bych si najednou naprosto vše uvědomoval několikanásobně líp a to teda stálo opravdu za nic!
Vylezl jsem z postele a šel jsem si dát jednu horkou celkem uklidňující sprchu, to přesně jsem v tak vynervovaném ránu potřeboval! Pak jsem zamířil hledat Debbie, chtěl jsem si s ní ještě promluvit, ale když jsem došel do kuchyně tak tam na mě čekala snídaně se vzkazem, že už musela jít a že mi drží palce! Musel jsem se nad tím pousmát, ale zároveň mi opět tělem projel ten nepříjemný pocit uvědomění!
Rychle jsem to do sebe všechno naházel a pak jsem se vším dost podprůměrným odhodláním vydal k Brianovi domů, ale jaksi jsem buď už nebyl vítaný anebo nebyl doma, poněvadž mi neodpovídal... V ten okamžik jsem se vážně zhrozil, mohlo se mu klidně i něco stát a z toho mi bylo úděsně! Raději jsem ale zatím moc nepanikařil a začal jsem vylučovací metodou toho, kde by mohl být a za výsledek mi vyšel Maikey... Tam je Brian vždycky, když ho něco trápí!
J: "Ahoj, Bene,"...Věnoval jsem mu pořádný úsměv, když mi otevřel.
Ben: "Justine, páni ty... Ty jsi tady!"...Byl značně v rozpacích.
J: "Jo jsem už pár dnů."
Ben: "To je skvělé!"
J: "Já vím... A nemohl bys mi říct, kde najdu Briana?"
Ben: "Briana? Vlastně... Vlastně mohl,"...Zdál se být dost nervózní!
J: "A řekneš mi to?"
Ben: "Je tady... Dojdu pro něj."
J: "Děkuju,"...Víc bych svůj vděk v tuhle chvíli nedokázal dát najevo.
Jsem tak moc rád, že mě moje smysly nezklamaly a že jsem ho dokázal najít, ačkoliv jsem tuhle bitvu zatím nemohl označit za vyhranou... Vlastně bych mohl říct, že je předem prohraná a z toho mi mrazí!
No a pak jsem zaslechl nějakou hádku, jež nesla hlasy Maikeyho a Briana a já během chvíle pochopil, že se hádají o mně... Bylo mi hrozně, chtěl jsem utéct, ale zároveň jsem k té zemi byl jak přikovaný a pak se najednou ozvalo hlasité "Tohle mu neodpustím!" a já v ten okamžik chtěl minimálně umřít!
B: "Co chceš, Justine?"...Takhle naštvaného nebo spíš zlomeného jsem ho nikdy v životě neviděl.
J: "Promluvit si,"...Vykoktal jsem ze sebe.
B: "Není o čem... Tak se ztrať!"
J: "Prosím... Nech mě ti to vysvětlit."
B: "Nepotřebuju vysvětlení... Jediné, co potřebuju je, aby si odjel domů do New Yorku a nevracel se!"
J: "Briane, jen mě vyslechni, nech mě ti říct, co potřebuju, abys slyšel a pokud si i tak budeš dál přát, abych zmizel tak to udělám... Jen mě vyslechni, prosím!"
B: "Fajn tak spusť,"...Přikázal.
Byl tak hrozně naštvaný, viděl jsem mu to v očích, na něm celém, ale zároveň jsem mohl vidět, že tohle jeho chování není skutečné, ale pouze obranné... Měl vztek, ale zároveň mi nechtěl ublížit, což jsou dvě naprosto neslučitelné věci!
J: "Byl jsem sám, zlomený, zničený, bez tebe jsem, Briane, zažíval ty nejtěžší tři měsíce samoty, jaký si ani nedokážeš představit, no a pak jsem ho poznal... Byl milý, hodný, uměl mě rozesmát najednou ty dny, kdy jsem se neustále snažil smířit s myšlenkou, že už tě neuvidím a noci, které jsem s touto myšlenkou probrečel, najednou vystřídaly světlé chvíle, které mi on dopřával... Jednoduše mě dokázal postavit zase na nohy, zase jsem se cítil alespoň trochu celý, byl jsem zase šťastný a pak mě po 11 měsících požádal, abych si ho vzal... Váhal jsem opravdu moc najednou jsem si nebyl jistý vůbec ničím, jedna má část mi neustále opakovala, že tě pořád miluju, že tebe jsem si měl vzít, že ty si muž mého života, ale ta druhá mě pořád usvědčovala v tom, že už tě nikdy neuvidím a tak jsem souhlasil... Miloval jsem ho, to ano, ale s tebou se to nedalo srovnávat, tys mi dal úžasný život, on pouze jen představu života, což jsem pochopil až po roce s ním... Zjistil jsem, že mě podváděl a že vzal nějakou pracovní nabídku tisíce kilometrů daleko bez ohledu na mě, v ten okamžik jsem pochopil, že tohle není to, co chci, pořád jsem miloval jen tebe a chtěl jsem tě zpět, jenže taky jsem věděl, že už je pozdě a tak jsem ty tři měsíce po rozvodu dál zůstával v New Yorku, až jsem to nakonec nedokázal unést a vrátil jsem se... Za tebou."
B: "Všechno?"
J: "Ano... V-všechno."
B: "Fajn,"...Práskl mi dveřmi před nosem!
A já zůstal stát na místě naprosto beze slova a v šoku... Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by mi něco takového udělal! Ale až když to udělal, jsem si uvědomil, jak moc jsem mu ve skutečnosti musel ublížit a za to jsem se nenáviděl, ale zároveň jsem brečel pod tíhou té naprosté bolesti, která vznikla Brianovým odmítnutím! Ihned jsem se otočil k odchodu, když v tom se ty dveře zase otevřely...
No comments:
Post a Comment