Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(9)

Poslední díl.

JUSTIN

Jedna věc je plány mít, něco jiného je však dokázat je zrealizovat, to totiž v tomhle případě, kdy se má nahá, rozpálená kůže tiskla na Brianovo tělo, bylo naprosto nemožné, nedokázal jsem přemýšlet nad tím, jak dát jednou pro vždy Brianovi najevo, že jsem mnohem víc, než jen samozřejmost, za kterou mě od začátku považuje, dokázal jsem totiž myslet pouze na to, jak moc příjemné je být v jeho blízkosti a vidět, že po mně touží úplně stejně jako já toužím po něm a i když jsem sem zprvu přišel za naprosto jiným účelem, tak právě teď jsem chtěl jen jedno jediné - aby tahle chvíle neskončila! Nejlíp nikdy. A pokud se nepletu, můj plán se alespoň z části vydařil, Brian měl totiž oči opravdu jen pro mě!

B: "Co že ses nakonec rozhodl přijít?"

J: "Říkal jsem, že přijdu."

B: "Řekl jsi možná."

J: "A přišel jsem... Snad ti nebylo smutno? Není to tak dlouho, co ti vadilo, když jsem tě pronásledoval na každém kroku."

B: "Tak za prvé, smutno mi opravdu nebylo, nebyl jsem daleko od toho tancovat oslavný tanec a za druhé, pořád mi to vadí."

J: "Ahaaa."

Je vám asi jasné, že jsem mu nevěřil ani nos mezi očima, já jsem totiž viděl, jak mě všude hledal, když jsem se během jeho několika vteřinové nepozornosti odplížil od baru, abych odešel domů, jenže to jsem si vzápětí rozmyslel, poněvadž mě zajímalo, co Brian udělá, pokud mě ztratí z dohledu, zda mu to bude fuk a dál se bude věnovat těm dvěma polonahým klukům anebo se mě pokusí najít a udělal přesně to, v co jsem doufal - dal mi najevo, že mu ani zdaleka nejsem lhostejný tím, že se šel po mně podívat!

---

B: "To má znamenat co?"

J: "Co přesně myslíš?"

B: "To tvoje 'ahaaa' a především ten tón."

J: "Vůbec nevím, o čem to mluvíš, prostě ahaaa."

B: "Štveš mě, víš to?"

J: "Jo, ale i přes to jsem ten, s kým tancuješ."

B: "Tancuješ dobře, nebudu se zahazovat s nějakými jelity."

J: "Určitě je to ten jediný důvod?"

B: "Měl bych mít snad i jiný?"

J: "Nevím, třeba ten, že mě máš jednoduše rád ve své blízkosti... A taky jsem si docela dost jistý, že víš, že si idiot a ten včerejšek se mi snažíš vynahradit."

B: "Justine, řekni, ty ses praštil někde do hlavy?"

Je to Brian a ten se mě vždycky slovy bude snažit přesvědčit o opaku, o tom, že do něj vůbec nevidím, o tom, že vím kulový o jeho citech ke mně a především o tom, že vlastně žádné city ani nemá a už vůbec ne ke mně, ale právě teď jsem z jeho očí, z jeho gest a celkového postoje těla, mohl bez problému vyčíst, že to, co říkám, je pravda, on se mi opravdu snaží ten včerejšek vynahradit a co víc, snaží se mi omluvit, sice tím svým skrytým způsobem, ale snaží a to má pro mě velkou cenu, protože to znamená, že jsem pro něho přeci jen víc, než jen samozřejmost, otázka ale je, jestli to ví i on!

J: "Nevím o tom."

B: "Tak by ses měl dát radši vyšetřit, nikdy nevíš."

J: "Rozhodně na tebe dám."

Ačkoliv by mě právě teď měl štvát, protože se prostě nedokáže chovat normálně i přes to, že ví, že tentokrát má opravdu co napravovat, tak místo toho jsem se dokázal jen přihlouple a především zamilovaně usmívat, přišel mi roztomilý, snažil se mi dát najevo, že ho ten včerejšek mrzí, protože věřte, že kdyby se to nestalo tak právě teď obývá zadní místnost s kalhoty u kolen a neřeší mou existenci, místo toho ale neřeší existenci všech okolo a věnuje svou stoprocentní pozornost jen mně, i když má sice pořád nějaké výhrady, ale to je prostě, jak už jsem řekl, celý Brian, víc od něj požadovat teď nemůžu a nejspíš nikdy nebudu moct, ale pokud se mi teď podařilo ho dostat do bodu, kdy si je vědom toho, že se ke mně musí naučit chovat jinak, protože by mě jinak mohl ztratit, tak to znamená, že jsem s ním za pouhé ani ne dva dny ušel opravdový kus cesty, který by mohl náš vztah posunout zase o něco dál!

B: "Můžeš mi říct, proč se tak přihlouple usmíváš?"...Snažil působit jako, že ho to štve, ale já věděl, že je rád, on můj úsměv miluje.

J: "Protože myslím, že to víš."

B: "Co? Že si na hlavu? To vím!"

J: "Že jsem tvá slabost a ne samozřejmost."

B: "Víš ty co? Už nepij,"...Přisál se na má ústa a snažil se má slova ignorovat, já jsem si ale jistý, že ví, že mám pravdu!

BRIAN

Má slabost a ne samozřejmost? Patetická slova či snad pravdivá? Asi nejspíš obojí, patetická, protože ještě nedávno by mě nic takového ani nepadlo, jelikož jsem byl singl, což pořád jsem, jen už ne v tolika definicích co dřív, spíš řekněme, že mám s Justinem jakýsi druh nekonvenčního vztahu, který mě sice obtěžuje, ale ani za nic bych se ho už nedokázal vzdát, i kdybych sebevíc chtěl, a já nechci! A pravdivá, protože jsem si moc dobře vědom toho, že už Justina nemohu brát jen jako samozřejmost, on má do samozřejmosti opravdu daleko, je to kluk, který pro mě představuje to nejhorší a zároveň to nejlepší v mém životě a kdybych ho měl brát jen jako samozřejmost tak by pro mě nesměl nic znamenat, jenže on tuhle hranici překročil už dávno, asi nejspíš v momentě, kdy se dokázal stát mou slabostí, protože tou on opravdu je, vždyť se na mě podívejte, dřív bych se v tuhle hodinu nacházel s dalším z mnoha tricků, místo toho jsem ale právě teď s tímhle blonďatým hlupákem, který si nejspíš ani neuvědomuje, do čeho se to se mnou vlastně uvrtal a majetnicky si ho tu střežím, všem dávám najevo, komu patří a navždy patřit bude, ano tohle je má slabost, jmenuje se 'JUSTIN!'

J: "Tak co máš v plánu?"

B: "Kdy?"

J: "Teď? Jen se snažím připravit na to, až se sebereš a půjdeš se věnovat svým každodenním plánům, abych si když tak naplánoval své."

Nejsem si jistý, zda si se mnou jen hrál anebo si to opravdu neuvědomoval, ale to jakým způsobem tu otázku podal, mi dávalo jasně najevo, že ví, že s nikým jiným, než s ním dnes plány nemám, jemu ale prostě šlo o to, abych mu to řekl, chtěl to zkrátka slyšet, jenže to mě zahnalo do úzkých, víte, že pokud přijde na vyjadřování citů a podobných kravin, tak mluvit neumím, ví to Justin, vím to já, všichni to vědí, jenže jeho to i přes to nezastavilo před tím to ze mě začít páčit!

J: "Řekneš mi to nebo to je tajemství?"...Moje mlčení mu asi vadilo.

B: "Co kdybych ti to raději ukázal,"...Chytil jsem ho za opasek kalhot a zamířil jsem s ním rovnou do zadní místnosti.

Natiskl jsem ho na jednu ze stěn a hladově jsem si podrobil jeho ústa, která nemohla chutnat líp, a dlaněmi jsem putoval po jeho rozpáleném těle.

B: "Tak jsou ti mé plány jasné?"

J: "Jasnější už být nemohou."

Usmál jsem se a následně jsem si šel vychutnat to, po čem jsem tak moc toužil, lépe řečeno, po čem jsme oba toužili! Nejsem si moc jistý, jakým směrem se bude náš nekonvenční a především nedefinovatelný vztah ubírat, ale jsem si jistý tím, že dokud na to nepřijdu, tak se budu muset naučit chovat jako menší idiot, abych neriskoval, že se jednoho dne z mé slabosti stane má minulost, protože ať už mě Justin štve sebevíc, tak mi na něm opravdu záleží a chci, aby byl součástí mého života na hodně dlouhou dobu!

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(8)

Nový díl.

BRIAN

Vím, že Justin řekl, že do Babylonu přijde jen možná, což pokud se nepletu, je asi 50% šance a v jeho případě je to snížené ještě na polovinu, protože jsem si to u něj celkem dost podělal a on mě teď za to určitě bude chtít nějakým způsobem vydusit, tudíž šance na to, že přijde je ještě nižší, ale i přes to první, co jsem po příchodu do Babylonu udělal, bylo to, že jsem se po něm podíval, dá se říct, že jsem prolezl celý Babylon, ale stalo se přesně to, co jsem očekával - Justin nikde nebyl k nalezení a nebudu lhát, vůbec se mi to totiž nelíbilo, jak jsem ještě před pár měsíci šílel, protože mě stalkoval na každém kroku, tak teď bych nebyl ani trochu proti, kdyby se k tomu zase vrátil!

Když došlo na rozhodování mezi tím, zda svou špatnou náladu vyléčím za pomoci zadní místnosti anebo baru, rozhodl jsem pro možnost číslo dvě, přeci jen, pokud je tu i ta nejmenší šance na to, že se tu Justin objeví, tak je to on, s kým chci dneska, vlastně nejen dneska, být a nepotřebuju si to u něj ještě víc podělat tím, že mě najde s kalhoty u kolen v zadní místnosti, v jeho mysli by to totiž znamenalo to, že mi je naprosto ukradený a i když je pravda, že je lepší, když si myslí tohle a ne opak, tedy to, že mi není ukradený ani zdaleka, tak dneska to tak nemůžu nechat být... Ano, jsem si vědom toho, jak moc hloupě to zní, ale je to zkrátka tak!

Barman: "Co to bude?"

---

Objednal jsem si sklenku Jima Beama a to několikrát, jenže díky mé výdrží mi to nijak zvlášť neotupilo mysl a já si pořád, no možná, že i dokonce víc, uvědomoval svůj vztek, na sebe, na Justina, na celý svět... Kdybych nebyl idiot, co se zbláznil do puberťáka, tak bych tu teď neseděl a nenadával si do všech možných přezdívek, protože nebýt mé povahy a nesnesitelného ega, tak bych teď byl s ním! A pokud to vezmeme úplně od začátku, kde to všechno začalo, tak nebýt Justina, který se tak urputně snažil zůstat součástí mého života, tak by se nic od té chvíle, kdy jsem ho poznal, až do teď, nestalo a já bych byl pořád ten největší parchant na Liberty Avenue, kterého všichni chtějí a nikdo ho nemůže mít... Jenže Justin si v mém životě dokázal vydobyt to místo, o které tak moc stál a to až takové, že on je jediný, kdo mě mít může, protože on je má slabost!

Tohle filozofování o tom 'co by, kdyby' mě přimělo uchýlit se k tomu, čemu jsem se chtěl nejprve vyhnout, ale moje potřeby jsou zkrátka na úrovní 29 letého, věčně nadrženého a momentálně pěkně vytočeného chlapa, který když nemůže mít to, co tak moc chce, tak alespoň improvizuje a doufá, že mu to pomůže... Proto jsem do sebe vyklopil ještě jednu skleničku a následně jsem se vydal na parket, kde se na mě během několika vteřin přilepila hned dvě polonahá těla, která rozhodně stála za hřích, ale pořád měla jednu zásadní nedokonalost - nebyl to Justin!

Když mi však následně v kapse začala vibrovat ta otravná věc jménem mobilní telefon, všechny smysly mi radily, abych to ignoroval, ale jeden ne málo důležitý orgán v mém hrudníku, mě kvůli své naději na to, že je to třeba Justin, přiměl zjistit, kdo volá, ale ani zdaleka se na displeji nenacházelo Justinovo jméno.

B: "Co?!"

Maikey: "Volám nevhod?"

B: "Upřímně? Jo! Jsem uprostřed něčeho."

Maikey: "Takže k Woody's asi nepřijdeš?"

B: "Nevím, možná... Podle toho, jak se to tady vyvine,"...Dlaní jsem vyzkoušel pevnost zadku jednoho z tricků a došel jsem k závěru, že zatím se to vyvíjí velmi dobře.

Maikey: "Dobře, tak když tak..."

B: "Měj se, Maikey,"...Zavěsil jsem, nezajímalo mě, co mi chce říct, protože právě teď jsem měl na práci mnohem důležitější věci a ty s telefonováním s mým nejlepším kamarádem nemají nic společného.

Bylo tudíž na čase si připustit, že Justin nepřijde a tak mi už nebránilo nic v tom se naprosto uvolnit a být zase tím, kým jsem, jenže přesně v momentě, kdy jsem chtěl se svými úlovky zamířit do zadní místnosti, tak mé periferní vidění zbystřilo blonďatou hřívu, kterou jsem po otočení hlavy mohl s jistotou přiřadit k Justinově dokonalosti, která nemohla být dokonalejší, doslova mě jeho krása omámila, nedokázal jsem ani dýchat, měl jsem jednoduše oči jen pro něj, až jsem i zapomněl na to, že se nacházím v přítomnosti dvou teď už naprosto zbytečných tricků, ale když jsem se vzápětí dokázal soustředit i na něco jiného, než je Justinův omračující vzhled, tak jsem z jeho očí dokázal vyčíst, že je minimálně naštvaný, jenže z nějakého mně neznámého důvodu mě to nepřimělo se vydat rovnou za ním, místo toho jsem s nimi tančil dál, ale pohled jsem dál věnoval pouze jemu, byl pro mě středem naprosto všeho! Jenže stačilo tak málo jako se na zlomek několika vteřin nesoustředit a Justinovo barová židlička byla najednou prázdná, v ten okamžik jsem ty dva odstrčil a vydal jsem se ho hledat, ale když jsem následně zase skončil tam, kde jsem začal, tedy na parketu, tak jsem věděl, že je pryč, proto jsem tam zůstal stát a tupě zírat do prostoru před sebou, věděl jsem totiž, že tohle už nemůže být horší!

J: "Ahoj."

Musel jsem sebou cuknout, protože jestli tohle nebyl pouhý výplod mé fantazie, tak je jisté, že Justin stojí právě teď za mnou a má pro mě připravený jakýsi druh odplaty.

B: "Ahoj,"...Otočil jsem se k němu a zachoval jsem si klidnou tvář, nemohl jsem si dovolit, aby se mu podařilo vyčíst, že jsem posledních několik hodin trpěl bez jeho blízkosti a že jsem dokonce, ne jednou, ale hned dvakrát obešel celej tenhle klub, jen abych ho našel!

J: "Kde máš ty přísavky?"

B: "Koho máš na mysli? Tahle definice se vztahuje na hodně lidí v mém životě,"...Ne, že bych nevěděl, koho myslí, ale na hlupáka jsem si zkrátka hrát musel, to bych nebyl já, kdyby ne.

J: "Víš moc dobře, koho myslím."

B: "Jo ty myslíš ty dva bez triček, co se na mě ještě před chvílí tak lepili... Nemám ponětí."

J: "Myslel jsem, že máš rád, když se na tebe někdo tiskne a ještě polonahý... Tak co, že sis je nechal utéct?"

B: "Měl jsem důležitější věci na práci."

J: "Jako třeba?"

B: "To neřeš,"...Nevím, jak se to stalo, ale zničehonic jsem si ho k sobě přitáhl za tu černou košili, co ho tak náramně obepínala.

J: "Co to děláš?"

B: "Mám rád, když se ke mně někdo tiskne, sám si to říkal."

J: "Ale mně jaksi něco chybí... nejsem polonahý."

B: "Jsem si jistý, že se to dá zařídit."

Začal jsem mu rozepínat jeden knoflíček košile za druhým a následně jsem ji z něho sundal, abych si mohl vychutnat pohled na jeho mladé, pevné, dokonalé tělo a hned poté jsem si jej k sobě přitiskl ještě víc, abych s ním mohl začít tančit mezi stovky polonahými těly, z nichž mě však zajímalo jen jedno jediné - to jeho!

Nemůžu sice říct, že se právě teď všechno vyřešilo, protože určitě ne, ale dokud je to ve fázi, kdy budeme předstírat, že je všechno naprosto v pohodě a vychutnávat si vzájemnou blízkost, tak nemůžu být spokojenější, tohle je totiž přesně to, co jsem tak moc potřeboval - mít ho u sebe!

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(7)

Nový díl.

JUSTIN

Abych byl naprosto upřímný tak musím říct, že Brian mě svou otázkou značně zaskočil, po jeho odchodu jsem ještě chvíli jen stál a zíral před sebe, nemohl jsem to totiž zpracovat, vím, že tohle byl můj plán, nechat jeho přijít za mnou, ale opravdu jsem nečekal, že to bude tak rychlé a především tak snadné, Brian se mě nikdy neptá na to, jestli budu v Babylonu a pokud ano, tak jen aby se ujistil, že tam rozhodně nebudu a on tak nebude muset při svém lovení řešit to, jak se mě zbavit, ale tentokrát se ptal z jednoho prostého důvodu - chtěl, abych tam byl, vím to, protože jsem mu to viděl na očích, jeho oči mi toho dokážou vždy prozradit tolik, že to je důvod, proč ještě pořád věřím tomu, že to, co mezi námi je, je skutečné a tentokrát jsem si zcela jistý, že on mě chce večer vidět, tak moc, že se musel ujistit, jestli přijdu a i když každá část mého těla chtěla doslova zakřičet, že ano, tak jsem se zkrátka ještě musel držet svého plánu, nemůžu mu to přeci udělat tak snadné, jen doufám, že se to nakonec neobrátí proti mně!

Debbie: "Co kdyby si rozpohyboval ten svůj kouzelnej zadek a šel něco dělat? Doufám, že mi tu nehodláš zase jen zaclánět?"

J: "Promiň, Debb, Brian mě jen trochu vykolejil."

Debbie: "To mě taky, jediný důvod, proč jsem mu nenakopala zadek, je ten, že věřím, že od tebe ho čeká mnohem horší trest."

J: "No v to doufám taky, protože zatím mám pocit, že si mě zase naprosto omotal kolem prstu."

Debbie: "A to jako jak? Poděkoval ti bez sarkasmu, když si mu podal ten sendvič?"

J: "Zeptal se mě, jestli budu večer v Babylonu."

Debbie: "Sakra, on si to snad chce opravdu vyžehlit."

J: "Myslíš?"

Debbie: "Doufám, protože jinak mu dám co proto!"

---

Debbie musela jít odnést další objednávky a já jsem tak na přemýšlení o tom zůstal sám a zatímco jsem se věnoval svým pracovním povinnostem, tedy alespoň z 50%, tak jsem došel ke dvěma závěrům nebo spíš možnostem, které mi tohle všechno vysvětlují - první, Brian si to opravdu chce vyžehlit, ale jen proto, aby mě měl zase jistého, kdykoliv si zamane, prostě se chce ujistit, že slovíčko samozřejmost mě pořád vystihuje a ta druhá, jednoduše si uvědomil, že to slovíčko mě už nevystihuje tak moc, jak si myslel a rozhodl se, že pokud mě nechce navždy ztratit, tak bude muset zkusit jiný přístup, kterým mi dá najevo, že mu ve skutečnosti nejsem tak moc ukradený, jak se snaží tvářit... No jedno je jisté ale, dnes večer to pravděpodobně zjistím!

J: "Budeš chtít ještě něco?"...Zastavil jsem se u Maikeyho stolu.

Maikey: "Ne, zaplatím... I když mohl bys mi dát s sebou pár citronových řezů."

J: "Tak já ti pro ně skočím."

Maikey šel rovnou za mnou, být to normální strávník, řekl bych si, že prostě chce jen zaplatit na baru, ale tohle je Maikey, nejlepší přítel Briana, on rozhodně nechce jen platit!

J: "Tady to je,"...Podal jsem mu krabičku a on mně nazpátek bankovku.

Maikey: "Drobný si nech."

J: "Díky."

Vážně jsem doufal, že se prostě jen rozloučí, otočí a odejde, nechtěl jsem s ním řešit svůj vztah s Brianem, který mu od začátku vadí, ale on místo toho dál jen stál a díval se na mě způsobem, o kterém si nejsem jistý, že má nějakou definici!

J: "Potřebuješ ještě něco?"

Maikey: "Já ani nevím, proč tohle dělám, ale Brian je můj nejlepší přítel, znám ho od svých 14 let a..."

J: "Já vím, on na kluky a na vztahy nehraje, to už si mi říkal, pamatuji si to, neboj."

Maikey: " Tohle říct nechci, Justine, chci říct, že ho takovýho, jaký teď je, neznám, ty v něm z nějakého mně neznámého důvodu, probouzíš něco, čeho se bojí, ale zároveň se toho nechce vzdát, on tě ve svém životě potřebuje, ať se mu to líbí nebo ne... Takže, ať už si na něho naštvaný sebevíc, on se cítí ještě hůř, i když to na sobě nedává znát, to mi věř, a proto ho v tom nedus dlouho, protože jinak se to otočí proti tobě a on se pravděpodobně dočista zblázní."

Maikey se po tomhle otočil a následně odešel, tentokrát to byl on, kdo mi dal důvod k tomu jen tak stát a tupě zírat před sebe, měl totiž pravdu, on jediný ho zná nejlíp a moc dobře ví, jak se Brian chová, když se v jeho životě děje něco, kvůli čemu se cítí hrozně a pokud jsem ho dobře pochopil, v podstatě mi řekl, že kvůli mně je schopný se chovat milionkrát hůř, pokud ho v tom budu dusit moc dlouho a z toho pro mě rozhodně nevzejde nic dobrého, tudíž můj plán se právě teď částečně sesypal jak domeček z karet, nesmím ho v tom dusit tak, jak jsem plánoval, ale i přes to musím přijít na způsob, jak ho konečně přimět k tomu, aby jednou pro vždy pochopil, že nejsem jeho samozřejmost, jsem totiž přesvědčený o tom, že jsem právě naopak jeho slabost!

Jakmile mi v 6 skončila šichta tak jsem upaloval domů, lépe řečeno k Debbie, pořád si nejsem jistý, jak přesně to u ní mám nazývat, řekněme, že do mého náhradního domova, kde jsem se s Vicem věnoval kulinářským dovednostem, abych alespoň částečně zaměstnal svojí mysl a okolo půl desáté jsem se šel připravit do Babylonu, dal jsem si opravdu záležet, chtěl jsem, aby už jen z pohledu na mě Brian šílel, no přiznejme si, on ze mě šílí pořád a to jak v dobrém tak i ve špatném slova smyslu, ale tentokrát jsem zkrátka chtěl získat jeho stoprocentní pozornost, chtěl jsem, abych pro něj existoval jen já a nikdo jiný!

Vic: "Páni, myslím, že Brian dnes bude mít co dělat, aby ti odolal."

J: "Myslíš? Pořád mám pocit, že tomu něco chybí."

Vic: "Věř mi, Brian bude mít oči jen pro tebe."

Musel jsem se z té představy usmát, bylo by opravdu hezké, kdyby alespoň pro jednou měl Brian zájem jen a jen o mě a ne o dalších deset tricků v jeho blízkosti!

J: "Kdybych se v noci nevrátil, vyřiď Debb, že..."

Vic: "Myslím, že ona si to domyslí sama."

J: "Jo, to asi jo... Tak zatím."

Vic: "Měj se a hodně štěstí."

J: "Díky."

Pomyslel jsem si, že to rozhodně budu potřebovat, protože to určitě nebude probíhat nijak zvlášť jednoduše a následně jsem se vydal rovnou do Babylonu a nebudu lhát, měl jsem žaludek doslova na vodě a když jsem tam dorazil, ještě se to zhoršilo, opravdu jsem totiž nevěděl, co mám dělat, svůj plán jsem zrealizovat nemohl, protože bych tím všechno pravděpodobně ještě zhoršil a jít rovnou za ním, ačkoliv ho popravdě ještě ani nevidím, by asi taky nebyl dobrý nápad, protože by věděl, že mě má zase v hrsti a vrátil by se ke své roli pitomce, kdy by hledal všemožné způsoby, jak mi dát zřetelně najevo, že jsem mu naprosto ukradený a že si mě najde, až mě bude potřebovat, tedy jako svou samozřejmost a ani jedno z toho se mi nelíbilo!

Sedl jsem si proto na bar a začal jsem jej vyhlížet, při čemž jsem si objednal něco k pití a tím jsem se v sobě snažil uhasit tu frustraci z toho, že nevím, jak si s touhle situací mám počít, jenže když jsem následně uviděl Briana tancovat na parketu mezi stovkou polonahých těl, z nichž dvě se tiskla na to jeho, tak jsem věděl, že budu potřebovat víc, než jen jednu skleničku!

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(6)

Nový díl.

JUSTIN

Jak je možné, že mu vždycky všechno odpustím, aniž by se vůbec nějak namáhal o to mě k tomu přimět? Možná proto, že jsem mu to jednou slíbil, řekl jsem mu, že mu vždycky všechno odpustím a že ho nikdy neopustím, že na mě může být sebevíc hnusnej, ale že od něj zkrátka neodejdu! Ale i přes to mě pořád trápí jedna věc a to ta, že on se vždycky, když se mezi námi něco takového stane, tváří jako, že ho to vůbec netrápí a já mu i přes to potom zase zobu z ruky, místo abych mu jednou pro vždy dal rázně najevo, že nejsem jeho samozřejmost, dělá mu totiž velkou potíž si to konečně uvědomit! Proto jsem se rozhodl, že tentokrát zkusím trochu jiný přístup a místo toho, abych za ním běžel jako obvykle s otevřenou náručí, nechám ho, aby on přišel za mnou... Jsem si vědom toho, že šance na to, aby to vyšlo, je asi jedna ku milionu, ale prostě to musím zkusit, protože část mě se začíná obávat toho, že to, co mi Brian od začátku tvrdí, je možná pravda - že mě nikdy nebude milovat tak moc, jako miluju já jeho a bude mě brát navždy jen jako samozřejmost!

J: "Ahoj, Debb."

Přiznávám se, že jsem jí zdravil dost nejistě, nebyl jsem si totiž jistý tím, jak moc je informována, buď to mohla vědět všechno anebo nic a pokud nic tak to znamená, že jí to budu muset všechno říct já a na to jsem se moc necítil, uklidňovalo mě však to, že v jídelně bylo strávníků celkem dost, takže bych mohl být víc zaměstnán roznášením objednávek, než líčením jí toho, jak mě Brian zase napálil a pak opět dostal tam, kam chtěl pouhými doteky a polibky!

---

Debbie: "Kriste, ty vypadáš,"...To se musí uznat, rozhodně mi chybí můj obvyklý zářivý vzhled, ale po tom, co jsem zažil, na to mám právo!

J: "Díky."

Debbie: "Proč na mě tak koukáš?"

J: "Asi čekám na to, co řekneš."

Debbie: "A není tady spíš něco, co bys mi měl říct ty?"

J: "Vzhledem k tomu, že se tak ptáš, hádám, že už všechno víš,"...Přiznávám, že jsem si oddychl, ale zároveň ne zas tolik, protože když Debbie něco ví, tak je schopná udělat cokoliv pro to, aby to vyřešila a tentokrát by se mi spíš hodilo, kdyby to nechala jen a jen na mně.

Debbie: "Vím dost na to, abych si domyslela, proč si přišel na svou šichtu o celých 20 minut dřív, ale nejsem si jistá, že dost na to, abych věděla, zda mám Briana zabít anebo jen zmrzačit."

Musel jsem se začít smát, nad stejnou otázkou jsem totiž přemýšlel já včera, když se za Brianem zaklaply dveře loftu a on se vydal do Babylonu, taky jsem si pro něj plánoval všemožné mučení a vraždění, jenže pak stačilo, aby dorazil tak, jak dorazil a já jsem dokázal myslet jen na to, aby mu bylo co nejdřív lépe.

J: "Je to Brian, co víc říct?"

Debbie: "Takže ty ho necháš, aby mu to tak snadno prošlo?"

J: "To jsem neřekl, jen na to musím jít chytře."

Debbie: "To bych ráda věděla, jak to myslíš?"

J: "Budu muset odolávat té neskutečné touze po tom za ním jít dost dlouho na to, aby to byl on, kdo přijde za mnou... Musí si konečně uvědomit, že nejsem pouhá samozřejmost."

Debbie: "To je opravdu krásná myšlenka, zlato, ale jak to chceš, k čertu, udělat? Nevydržíš bez něj ani minutu, pokud je v tvé blízkosti."

J: "To jsem ještě úplně nedomyslel, ale... Zkusit se má všechno, no ne?

Debbie: "Máš mou plnou podporu, víš, že jsem ta, která s radostí bude sedět v první řadě a dívat se na to, až Brian Kinney konečně udělá něco, co mi potvrdí, že ten kus ledu v jeho hrudi občas produkuje i city... Jen to asi nebude moc snadné."

J: "No to rozhodně brzy zjistíme,"...Kývl jsem směrem ke dveřím, kudy zrovna vcházel Brian s Maikeym.

Debbie: "Hádám, že tvůj plán zahrnuje i to, že se mu budeš vyhýbat, tudíž obsloužení jich je na mně?"

J: "Rozhodně ti budu vděčný."

Debbie: "No co, stejně si ho chci podat,"...Vyrazila rovnou k nim odhodlaná mu dát co proto.

Nejsem si vůbec jistý tím, že mi tenhle plán vyjde anebo, že z něj vzejde alespoň něco dobrého, ale musím tomu věřit, budu se totiž pak cítit o dost lépe, vědomí, že jsem se o to aspoň pokusil, mi bude stačit, ale nic nedělání to by mě zničilo, takhle Brian aspoň pochopí, že nejsem tak snadný cíl, jak si od začátku myslí!

BRIAN

Kde jsou ty doby, kdy pro mě jídelna byla prostě jen jídelna, přišel jsem, najedl se, odešel jsem, nic víc, nic míň, ale teď přijdu a mám pocit, že nechci nikdy odejít, je tu totiž ON a já bych se na něj mohl dívat od rána do večera, stejně jako to dělám právě teď, nebýt tu Maikey, který je až moc všímavý, tak bych se na něj asi nedokázal vynadívat, takhle se musím docela dost ovládat a něco jako sebeovládání je naštěstí mojí předností, jinak bych byl víc než nahraný! Pokud mám být ale upřímný, tak musím říct, že nesnáším to, jak mě Justin nutí se cítit v jeho blízkosti, vlastně i v jeho nepřítomnosti, protože pokud ho u sebe nemám, tak nad ním alespoň polovinu času přemýšlím a to je něco, co si nesmím dovolit, ne pokud si chci udržet svou tvář a být nadále považován za toho největšího parchanta v Pittsburghu, kterého všichni chtějí a nikdo ho nemůže mít, jenže je možné, abych si tuhle tvář udržel, když už teď mám co dělat, abych nešel rovnou za ním a přede všemi ho nepolíbil?

Debbie: "Tak co to bude, pánové?"

Tak fajn, Debbie mě obsluhuje už od dob, kdy mě vzala pod svá křídla, ale od chvíle, co tu Justin pracuje, tak je ochotný se přímo rvát, jen aby to byl on, kdo mi přinese mou objednávku, jenže teď se zdá, že to je to poslední, o co by měl zájem a to mě znepokojuje, i když by asi nemělo, řekl mi dost jasně, že tentokrát si jeho odpuštění budu muset zasloužit a k tomu mě navíc znepokojuje i to, že mi Debbie zatím nenadává, protože jsem si jistý, že už všechno ví!

Maikey: "Dám si lívance a džus."

B: "Pro mě krůtí sendvič, s sebou."

Debbie: "Copak, nezdržíš se?"

B: "Holky si před chvílí vyzvedly Guse, takže se konečně můžu pracovním povinnostem věnovat naplno."

Debbie: "Divné, myslela jsem, že to si měl dělat včera... Proto si Justina přeci zaúkoloval hlídáním Guse."

Jojo, tohle je ta Debbie, která mi to má dát pořádně sežrat, už jsem se obával, že přešla na novou taktiku, jsem totiž radši, když se drží téhle, tu znám a vím, co od ní očekávat, takže mě nijak moc netrápí, nová by mě mohla potrápit dost a to právě teď nepotřebuji!

B: "On se přihlásil dobrovolně."

Debbie: "Jo, v naději, že bude s tebou."

B: "Jeho blbost."

Debbie: "Já bych tě... Ne, nebudu se rozčilovat, tohle ať si s tebou vyřídí on. Takže lívance a krůtí sendvič, hned to bude."

Maikey: "Díky, mami."

B: "Jo, díky, mami,"...Ironicky jsem se na ní usmál.

Musím uznat, že tohle mě znepokojilo ještě víc, nikdy si nenechá ujít příležitost k tomu, aby mě zkomandovala a navíc ta poznámka o tom, ať si to se mnou Justin vyřídí sám, zněla reálněji, než bych si byl ochotný připustit a to se mi vůbec nelíbilo, je mi 29, proboha, a jemu sladkých a především pouhých 17, on si se mnou nemá co vyřizovat!

Maikey: "Musíš uznat, že tohle si podělal."

B: "Co se ty staráš? Vždyť Justina nesnášíš."

Maikey: "To není pravda, jen se bojím toho, co se stane, pokud ho opravdu začneš milovat, jestli se tak už dávno tedy nestalo."

B: "Prosím tě, Maikey, víš, jak pateticky to zní?"

Maikey: "To mi pověz ty, opravdu je to tak nemožné?"

B: "Víš co, já si jdu pro svůj sendvič a pak domů, tak se měj."

Důvod, proč jsem neodpověděl na jeho otázku, není ten, že bych jí označoval za naprosto nesmyslnou, problém je v tom, že odpověď neznám, já sám si totiž už přestávám být jistý tím, co k tomuhle klukovi vlastně cítím, jestli pouhý chtíč anebo něco víc!

B: "Co je s mou objednávkou, Debb?"

Debbie: "Sunshine, mohl bys jí tady pánovi dát?"

J: "Jo, hned to bude,"...Justin nevypadal moc nadšeně, že ho s tím Debb zaúkolovala, ale koho to zajímá, já chci pouze svůj sendvič a pak s radostí zmizím někam, kde nikomu nebudu kazit náladu, jako to dělám tady podle všeho.

B: "Díky!"

J: "Tady to je,"...Přiběhl zpátky nadlidskou rychlostí.

B: "Drobný si nech,"...Podal jsem mu bankovku.

J: "Díky."

B: "Já taky."

Otočil jsem se k odchodu a chtěl jsem odtud co nejrychleji vypadnout, jenže to bych nedokázal, aniž bych znal odpověď na svou otázku.

B: "Budeš večer v Babylonu?"

J: "Možná... Asi jo."

B: "Dobře, tak když tak tam."

J: "Jasně."

Možná jsem teď ze sebe udělal naprostého hlupáka, ale vědět jsem to potřeboval, tak nějak mám pocit, že bych dnešek nepřežil, kdybych neměl alespoň malou jistotu, že ho večer uvidím, jen ještě nevím, co přesně budu dělat pro to, aby mi konečně přestal zazlívat ten včerejšek, nejsem si ale ani jistý, že něco dělat chci, rozhodně se mi ale nelíbí to, jak to mezi námi teď je!

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(5)

Nový díl. - 15+

BRIAN

Kdybych si nepamatoval, že jsem v noci vypil tak polovinu baru v Babylonu, tak bych si teď nejspíš myslel, že mě přejel náklaďák a to minimálně aspoň dvakrát! To sluneční světlo mi prakticky vypalovalo oči a tělo se mnou nechtělo téměř spolupracovat, nemluvě o tom, jak vyprahlo jsem měl v ústech a pokud pominu ten fakt, že mě bolela hlava, jako kdybych v ní měl tak milion malých střepů, tak se se mnou točila snad celá planeta... Opravdu bych se měl nad sebou příště zamyslet dřív, než zase udělám takovou pitomost, i když vlastně ani nevím, proč jsem to udělal tentokrát, nějaký zásadní důvod k tomu, abych se zřídil a cítil se jako troska, jsem opravdu neměl, ale hádám, že nějaký důvod, o kterém sám nevím, to mít nejspíš muselo, jenže právě teď mě hlavně zajímá to, abych se alespoň částečně zbavil mého dnešního stavu... A s tím by mi z velké části mohl pomoct ten, jenž podle toho, co si pamatuju, ležel na druhé straně postele, když jsem usínal, tím jsem si jistý, jenže teď po něm není ani památky a stejně tak po Gusovi...

B: "Tady jste,"...Dobelhal jsem se z posledních sil do kuchyně.

J: "Gus měl hlad."

B: "A nenašlo by se tady náhodou i něco pro mě?"

J: "Tohle,"...Natáhl ke mně ruku s hrnkem, kdo ví čeho.

B: "Prosím, řekni mi, že to zase není recept tvojí babičky s tajnou chcankovou přísadou?"

J: "Můžu tě uklidnit, že je to pouze kafe."

B: "Díky bohu,"...Převzal jsem ho od něj a začal jsem jím zprovozňovat svoje tělesné funkce.

J: "A za chvíli bude omeleta se slaninou, tak se běž posadit."

---

Nejsem si jistý, jestli se Justin prostě přenesl přes ten fakt, jak jsem s ním včera vytřel podlahu anebo je tohle nějaký způsob, jak mě připravuje na svou odvetu, ale osobně si nestěžuji, takový luxus bych si nechal líbit pořád.

Ještě jsem se šel mrknout na Guse, jak se mu daří, chvíli jsem ho choval, což mělo za následek, že mi usnul v náruči, tudíž jsem ho odnesl do jeho postýlky a následně jsem se přemístil ke stolu, jak mi Justin nakázal a čekal jsem na tu dobrotu, co mi voněla celým loftem.

J: "Tady to máš."

B: "Díky. Ty jíst nebudeš?"

J: "Nemám hlad a navíc půjdu."

B: "Kam?"...Zarazil jsem se, ale naštěstí to nebylo moc zřetelné.

J: "Domů nebo spíš k Debb pro věci a pak mám šichtu."

B: "Aha."

J: "Můžu si tu dát sprchu?"

B: "Co je to za blbou otázku?"

J: "Fajn."

Dobře, už ty špatné vibrace začínám pociťovat, zas tak v pohodě Justin asi nebude, myslím, že jsme právě teď ve fázi, které se říká ticho před bouří... Jenže ještě jsem se tak nějak nerozhodl, zda mi to vadí anebo nevadí, přeci jen Justin si mě už svým způsobem získal a čas s ním trávím opravdu rád, i když on to neví, vzhledem k tomu, že jsem dobrý v tom to skrývat, ale na druhou stranu není tohle přesně to, co jsem chtěl už od začátku, aby se ode mě Justin odpoutal a našel si někoho jiného, kdo bude středem jeho vesmíru? Sakra, tohle je vážně dilema!

Jakmile se za Justinem zaklaply dveře koupelny tak se mi k tomu přidalo další dilema a to zahrnovalo to, zda se dokážu ovládnout a zůstanu přikovaný k téhle židli anebo se na to vykašlu a půjdu si pro to, co tak moc chci už několik dní a to je ON! Nemusím vám asi říkat, že to, co jsem zvolil, nemohlo být jasnější!

J: "Bri,"...Zaskočeně se ke mně otočil, když jsem otevřel dveře sprcháče a následně vstoupil.

B: "Co?"...Přitáhl jsem si jej k sobě.

J: "Co to děláš?"

B: "Jak bys to nazval?"...Zkousl jsem mu spodní ret.

J: "Já nechci."

B: "Ale chceš... Chceš mě a já chci tebe,"...Dlaní jsem mu začal klesat od hrudi až k rozkroku.

J: "Jak si tím můžeš být tak jistý?"...Začal mu těžknout dech.

Kousek jsem od něj odstoupil a pohledem jsem od jeho očí začal pomalu klesat až k jeho rozkroku, který mi nemohl dát víc najevo to, že mě chce stejně jako já jeho.

B: "Myslím, že je to dost zřetelné,"...Usmál jsem se a opět jsem se k němu natiskl.

J: "Nemysli si ale, že ti všechno odpouštím."

B: "Nemyslím,"...Líbal jsem ho jak smyslů zbavený.

Vzápětí jsem ho k sobě otočil zády a trochu drsněji jsem jej natiskl na stěnu sprcháče, párkrát jsem ho políbil na záda a do vlasů a následně jsem si z poličky vzal kondom, jehož obal jsem roztrhl zuby, natáhl jsem si ho a...

Maikey: "Briane?! Jsi doma?!

Doslova jsem se zoufalstvím svalil na Justinova záda a snažil jsem se ovládnout, abych Maikeyho nešel uškrtit, ale nemělo to moc velký účinek.

B: "Měli bychom se naučit zamykat dveře."

J: Myslím, že pokračování bude zase příště."

Maikey: "Tak kde jsi? Ou, sakra... Já se omlouvám!"...Našel nás s Justinem ve sprše ve velmi zajímavé poloze.

B: "Maikey, vypadni!"

Tohle není poprvé, co Maikey viděl mou obrovskou erekci, ale co se týče Justina, tak to poprvé bylo a doufám, že i naposled, Maikey by se měl vážně naučit klepat a nejlíp i volat, než se rozhodne někomu vlézt domů!

Maikey: "Kluci, já fakt nechtěl,"...Začal být dolézavý hned, jak jsme vyšli z koupelny.

J: "V pohodě."

B: "Ne, to není v pohodě... Co tady, sakra, chceš, Maikey?"

Maikey: "Kluci mi v jídelně řekli, že si se včera trochu víc zřídil, chtěl jsem se ujistit, že si v pohodě... Ale myslím, že už jsem se o tom ujistil,"...Uchechtl se.

B: "Já je fakt jednou zabiju."

J: "Nedělej to ale v jídelně, nerad bych to uklízel... Mějte se."

B: "Ty už jdeš?"

J: "Jo, musím nebo se Debb zjančí."

B: "To chápu... Tak v jídelně."

J: "Jo, zatím."

Maikey: "Měj se."

Uznávám, že jsem čekal aspoň nepatrný polibek na rozloučenou, ale jak už Justin říkal to v té sprše, pokud pominu, že to nebylo ani zdaleka dokončené, ho nepřinutilo mi všechno odpustit, mám tedy dojem, že tohle bude ještě těžší, než bych si kdy mohl myslet!

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(4)

Nový díl.

BRIAN

Divím se, že mě ještě překvapuje, jak moc naivní vlastně Justin dokáže být, on si totiž snad opravdu myslel, že jsem ho zaúkoloval hlídáním Guse, jen proto, že jsem ho chtěl mít ve své blízkosti, tedy ne, že bych s jeho blízkostí měl nějaký zásadní problém, vlastně jí mám docela rád, ovšem pokud o ní mám zájem, tentokrát šlo však čistě o to, aby mi pohlídal Guse, zatímco se budu věnovat uspokojování svých potřeb, opravdu totiž netrpím žádnou vzácnou nemocí, která by mi zabraňovala v tom, abych se Gusovi věnoval jenom proto, že pracuji, zas tak špatný otec nejsem, ale jak je vidět, Justin si to myslel a jak už jsem říkal já, nemůžu pochopit, jak si něco takového mohl myslet, ale nehodlám si těmihle myšlenky kazit večer, na Justinovo běsnění mám ještě času dost.

B: "Ahoj, dámičky."

Ted: "Bože můj a jak já doufal, že tě dneska neuvidím."

B: "Můžeš klidně odejít, Theodhore,"...Poplácal jsem ho po rameni.

Emmett: "Kam si dal Guse? Pokud se nemýlím tak Babylon zatím nezaložil dětský koutek."

Maikey: "Cosi blonďatého se mu rozhodlo vlézt do zadku."

B: "Omyl, to já lezu do toho jeho."

Maikey: "Jo, my víme,"...Zakoulel očima a já to raději ignoroval, žárlivou scénu na Maikeyho způsob jsem vážně nepotřeboval.

Ted: "Co si mu za to slíbil? Sedm minut v ráji?"

B: "Nemusel jsem mu slibovat nic, nabídl se sám."

Emmett: "Neříkej mi, že dobrovolně souhlasil s tím, že bude hlídat Guse, zatímco ty si budeš užívat?"

B: "Řekněme, že neznal celou pravdu, když se rozhodl být dobrovolníkem."

Ted: "Teď už to dává perfektní smysl."

Emmett: "Aby ses nedivil, že ti to dá Justin pořádně sežrat."

B: "Prosím tě, na to je na mně až moc závislý."

---

Tyhle řeči jsem opravdu neměl zapotřebí, nejsem ten typ, co se něčeho obává, obzvlášť ne toho, že by mě Justin chtěl nějak trestat za to, že jsem takový, jaký jsem, protože i kdyby to udělat chtěl, tak mně to může být naprosto jedno, zas takový vztah mezi sebou nemáme... Co to plácám? My nemáme žádný vztah!

B: "Pojď tancovat, Maikey."

Maikey: "Nechci."

B: "No ták."

Maikey: "Říkám, že nechci."

B: "Co tě žere?"

Maikey: "Nic mě nežere, prostě nemám náladu tančit."

B: "A myslíš, že mě to zajímá?"

Aniž bych čekal na jeho odpověď, jsem ho chytil za opasek a rovnou jsem s ním zamířil na parket, naštěstí se bránil jen slovně a to jen do chvíle, než jsme tančit začali.

B: "Vidíš, není to tak špatné."

Maikey: "Není,"...Souhlasil.

B: "A co kdybys mi konečně řekl, co tě trápí? A neříkej, že nic, nejsem slepej a překvapivě ani blbej."

Maikey: "To je... To bys nepochopil."

B: "A to jako proč?"

Maikey: "Protože nehraješ na kluky... I když by se o tom dalo diskutovat."

B: "Jsem si jistý, že nedalo. A co ti doktor přes prostatu udělal?"

Maikey: "Spíš, co jsem udělal já."

B: "To mi pověz, co hrozného si vyvedl... Nezvedl si prkýnko?"...Uchechtl jsem se.

Maikey: "Chtěl, abych dneska byl s ním..."

B: "A ty si ho vyměnil za své dlouholeté přátele a přehlídku polonahých kluků... Maikey, kdy si konečně uvědomíš, že to na tvém štěstí záleží, takže pokud chceš být radši tady, tak buď tady a jestli chceš být s ním, tak buď s ním, já ti to vyčítat nebudu."

Maikey se usmál a následně mě políbil, měl jsem z toho pocit, jako by mi děkoval, jenže když se následně otočil k odchodu a odešel pryč, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mi dal košem a šel si za doktůrkem a i když je pravda, že jsem mu k tomu prakticky dal požehnání, doufal jsem, že alespoň on bude mít rozum, jenže dneska jsem obklopen blbci víc než obvykle... Jenže pokud jde o Maikeyho štěstí tak se musím naučit respektovat, že nejsem už jediný, kdo je jeho strůjcem.

Ted: "Brian Kinney dostal košem - šokující,"...Navrátil jsem se na bar a hned jsem toho litoval.

B: "Pověz mi, Theodhore, kolik odmítnutí už máš dneska na kontě?"

Emmett: "Ty si vždycky k zulíbání, Briane.

B: "Já vím a nejsi jediný, kdo si to myslí,"...Všiml jsem si jednoho opravdu sexy kousku, který si mě prohlížel a vydal jsem se rovnou k němu.

Když se mi v zadní místnosti dostalo bouřlivého orgasmu prostřednictvím parádního vykouření - ano vykouření, na šukání jsem z nějakého mně neznámého důvodu neměl náladu - tak jsem se zase vrátil zpátky na bar a začal jsem své žíly plnit dostatečným množstvím alkoholu, zatímco jsem si vychutnával pohled na účastníky dnešní akce, z níž každý jeden z účastněných mohl dnes skončit v mé posteli, ale neskončí, protože můj loft právě okupují dvě děti... Sakra, Kinney, s tebou to jde vážně z kopce!

Emmett: "Nemyslíš, že už ti to stačilo?"...Zase se s tím účetním odněkud vynořili.

B: "A na to si přišel jak?"

Ted: "No pokud pomineme fakt, že tvoje oči září jak rajčatová omáčka a už sotva sedíš, tak z toho, že si měl snad už polovinu baru."

B: "Tede, mohu ti dát radu? Drž se svých čísel, partnera, který by rozuměl těm tvým nesmyslům, bys těžko sháněl."

Ted: "Nikdo nemá rady do života jako ty... Idiote."

Emmett: "Pojď, ty pitomče, odcházíme a tebe tady v tomhle stavu rozhodně nenecháme."

B: "Vy jste mi ale zlatíčka."

Nějak jsem neměl potřebu se s nimi dohadovat a to ani dokonce, když si Ted usmyslel, že bude řídit můj jeep a nakonec, když mě vyhodili u mě doma, tak si ho i vypůjčil, aby s ním dopravil domů tu princezničku a sebe... Myslím, že až mi to ráno dojde, tak svoje milované auto nechám zkontrolovat specializovaným týmem a za každé škrábnutí Teda připravím o nějakou část těla, ale právě teď se hlavně potřebuju dopravit výtahem nahoru a dostat do loftu.

B: "Sunshine!"

Vyklouzlo mi to z úst tak nějak automaticky, vůbec jsem se nezamyslel nad tím, že tady spí můj syn a pravděpodobně i Justin, já jsem ho prostě jen potřeboval vidět, neumím ale vysvětlit proč.

J: "Bože, ty vypadáš,"...Vynořil se z ložnice s rozespalým výrazem.

B: "Tím jsem si jistý,"...Všemožnými způsoby jsem se snažil chytit balanc.

J: "Pojď sem, pro Krista,"...Nechal mě chytit se ho kolem ramen a následně mě dopravil do ložnice.

Poté mě položil na postel a začal mě odstrojovat, raději bych ho to nechal dělat za mnohem příjemnější situace, ale ani teď jsem neměl moc důvodů namítat, sám bych to totiž nedokázal. A když mě následně i uložil a ulehl vedle mě... Tak nevím, jen to byl prostě dobrý pocit, rozhodně to bylo lepší než usínat sám.

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(3)

Nový díl. - 12+

JUSTIN

Jak jsem si ráno přál, aby má šichta utekla co nejrychleji, tak po Brianově návštěvě tomu bylo přesně naopak, ne, že bych ho už nechtěl vidět a být s ním, samozřejmě, že chci a to nejlíp po zbytek svého života, ale právě teď mě sžírá jeden velmi nepříjemný pocit a ten zahrnuje jistou obavu, která se týká toho, zda mě Brian opravdu už navždy bude brát jen jako samozřejmost, se kterou může počítat, kdykoliv se mu to hodí nebo se jednou něco změní... A to si asi dovedete představit, že můj mozek se tím zabýval o sto šest, tudíž jsem byl Debbie spíš na přítěž než na cokoliv jiného.

Debbie: "Hele, zázraku, víš, že už je po čtvrté?"

J: "Co? Sakra,"...Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že tomu tak opravdu je.

Debbie: "Kdyby si mi tu dneska spíš nepřekážel, tak bych si nestěžovala, ale myslím, že máš někde být."

J: "Promiň, Debb, klidně mi to strhni z platu. A máš pravdu, měl bych jít."

Debbie: "Nic ti strhávat nebudu, jen doufám, že se tohle nebude opakovat moc často... Ačkoliv, když vezmu v potaz, s kým chodíš, tak toho po tobě chci asi moc."

J: "Jen pro pořádek, nechodím s ním... Tedy on to tvrdí a já tomu začínám věřit."

Debbie: "Neříkej, že už nakazil i tebe těmi výmysly? Že k sobě patříte, je jasné každému, kdo vás spolu někdy viděl."

J: "Jo, kromě jemu."

Debbie: "To je bohužel pravda, i když si myslím, že i on si je toho tam někde pod tou hroší kůží taky vědom."

---

Musel jsem se pousmát, představa to byla vážně pěkná, a kdyby to ještě k tomu byla skutečnost a část Briana by opravdu věděla, že mezi námi je něco víc, tak bych se pravděpodobně i začal vznášet, ale radši budu realista a přijmu ten fakt, že Brian si něco takového v životě nepřipustí!

J: "No měl bych jít nebo mě zabije."

Debbie: "Hlavně se jím nenech komandovat, může být rád, že ses nabídl, já bych ho v tom nechala vykoupat tatínka."

J: "Ten by tě měl slyšet,"...Smál jsem se.

Debbie: "Ráda mu to přetlumočím."

J: "To věřím."

S Debb jsem se vzápětí rozloučil, ještě jednou jsem se jí omluvil za svůj dnešní výkon nebo spíš propadák a poté jsem se vydal rovnou do Brianova loftu, no spíš jsem se jen tak šoural jeho směrem, popravdě jsem to chtěl radši oddálit, část mě si totiž připouštěla tu možnost, že dnešní večer rozhodně nebude tak, jak jsem si představoval a že jediné, co dnes budu dělat, je hlídání Guse a ačkoliv jsem se přesně k tomu zavázal a to dokonce dobrovolně, tak jsem tak nějak doufal, že by z toho mohlo být něco víc, něco mi však říká, že to se nestane.

Když jsem se následně ocitl před Brianovým domem a zjistil jsem, že je otevřeno, hodně se mi ulevilo, nechtělo se mi zvonit, ani nevím proč, ale tak nějak jsem měl pocit, že dokud Brian nebude vědět, že jsem tady, tak jsem v relativní pohodě, to všechno se však změnilo, když jsem vzápětí stál přede dveřmi jeho bytu a měl jsem dojem, že tam snad zarostu do podlahy, fakt se mi nechtělo vstoupit, jenže nakonec jsem sebral veškerou odvahu, otevřel jsem dveře, které byly naštěstí odemčené a vešel jsem dovnitř...

B: "Jdeš pozdě."

Vím, že slovo 'Ahoj,' je pro něj velmi náročné, obzvlášť co se týče mě, ale radši bych slyšel to, než výtku v podobě mého pozdního příchodu především, když může být rád, že jsem vůbec přišel.

J: "Řeklo se po čtvrté, a pokud vím, pět ještě není."

Od počítače, kde seděl, mi akorát věnoval jeden ironický úsměv a dál se soustředil na svou práci, nebyl jsem si jistý tím, zda toho má opravdu tolik a nemůže se ničím zdržovat anebo se jednoduše snaží dát mi najevo, že jsem tu opravdu jen jako chůva, ale raději jsem nad tím nijak nepřemýšlel a vydal jsem se rovnou za ním v naději, že se nechá políbit, ale to jsem se šeredně spletl.

J: "Fajn."

Chtěl jsem se zase otočit a jít se ujmout své dnešní role, ale on mě zastavil, chytil mě za ruku, stoupl si a sám mě políbil... Páni, jsem v nebi?

B: "Gus je v ložnici."

Dobře, doufal jsem, že se mě třeba aspoň zeptá, jak se mám, když už se obtěžoval mě takhle políbit, ale práce volá a to jak jeho tak mě, tudíž jakmile se Brian zase usadil k počítači, jsem se vydal za Gusem do ložnice, který spal v přenosné postýlce jako zabitý, musel jsem se rozplývat nad tou neskutečnou podobou, kterou s Brianem sdílejí.

Usoudil jsem, že toho s Gusem moc nezmůžu vzhledem k tomu, že se oddával své pravidelné dávce spánku a tak jsem se vydal zpátky za Brianem.

J: "Co to děláš?"

B: "Asi milion věcí."

J: "Můžu nějak pomoct?"

B: "Vymyslíš, jak prodat tuhle sračku?"...Ukázal mi pár dost nevkusných pánských bot.

J: "Fuj, kdo by tohle nosil?"

B: "No doufám, že všichni, jestli si chci udržet práci."

J: "Ty něco vymyslíš,"...Stoupl jsem si za něj a začal jsem s příjemnou masáží jeho ramen.

Brian se pod mou péči začal pomalu uvolňovat, měl jsem z toho moc dobrý pocit, nestává se totiž často, no spíš vůbec, že by mě nechal na něj takhle sahat, aniž by to byl on, kdo s tím začal.

Začal jsem ho proto líbat na krk a jednu ruku jsem mu zastrčil za tílko, abych mu mohl hladit hruď a tou druhou rukou jsem následně klesl až k jeho rozkroku, který jsem mu začal ihned třít, zdálo se, že se neovládne a vezme si mě přímo na té židli, když v tom se rozezněl Gusův pláč...

B: "Myslím, že pokračování bude příště."

J: "Jdu se podívat, co s ním je."

To, že jsem nebyl vůbec nadšený, vám asi ani nemusím říkat, takhle se mi Briana nepodařilo dostat dlouho, možná, že nikdy, jenže Guse očividně něco trápilo a s tím jsem mu musel jít pomoct, od toho jsem přeci tady.

Jakmile jsem přišel na to, že ho trápí hlad, tak jsem ho nakrmil a následně se mi ho podařilo zase uspat, měl jsem ze sebe dobrý pocit, děti bych jednou opravdu mohl mít.

B: "Jak se ti to podařilo?"

J: "Co máš na mysli?"

B: "Já ho uspával asi hodinu."

J: "Nevím, mě samotného to překvapilo, že mi to tak jde."

B: "Nechceš dítě?"

J: "Jednou určitě."

Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že Briana má odpověď zaskočila, jako by snad doufal, že alespoň v tomhle ohledu budu mít rozum... Tedy to on si myslí, že je rozumné nemít děti, ačkoliv to vůbec nekoresponduje s tím, že jedno má, ale já si to rozhodně nemyslím.

B: "Myslel jsem Guse."

J: "Ou, aha."

Dobře, uznávám, teď jsem si připadal trapně, mohlo mi dojít, že si Brian nezjišťuje, co má ode mě očekávat, i když bylo vidět, že v tuhle mou odpověď nedoufal, ale zkrátka mi to nedošlo a já se před ním ponížil, teď mi bude trvat další dekády, než se mi podaří se k němu dostat blíž, než on chce.

J: "Myslím, že Linds a Mel by neměly radost."

B: "To asi ne."

J: "Nemáš náhodou hlad? Mohl bych něco uvařit,"...Snažil jsem se nadhodit jiné téma, další trapas jsem nepotřeboval.

B: "Už jsem tě předběhl a objednal jsem čínu... Asi tak před půl stoletím ale."

J: "Tak snad nebudeme muset čekat další půl století, můj žaludek začíná dost trpět."

B: "Tak to jsme dva."

Zatímco jsme s Brianem čekali na vysvobození v podobě číny, tak jsem se snažil najít nějaký přijatelný program v televizi a Brian se věnoval svým pracovním povinnostem a nakonec jsme se oba i dočkali, Brian sice vypadal, že toho poslíčka zaškrtí, ale naštěstí se ovládl a my se tak mohli konečně v klidu najíst.

B: "Teď už můžu blaženě odpadnout do postele."

J: "Jo, bylo to výborné... A do té postele se k tobě klidně přidám."

B: "To se vsadím, ale někdy jindy, teď si dám sprchu a pak mě musíš omluvit."

J: "Kam jdeš?"

B: "Kam bys řekl?"

J: "To myslíš vážně?"

B: "Vypadám, že žertuju?"

J: "Vždyť si Debb říkal, že s Babylonem to nesouvisí."

B: "Justine, přestaň být tak naivní... Víš moc dobře, že se o žádnou akci v Babylonu nehodlám připravit. Snad sis nemyslel, že mi hlídáš Guse, protože se nejsem schopný zvednout od počítače, hlídáš ho, protože tady nebudu."

Zhluboka jsem se nadechl a chtěl jsem na něj začít doslova ječet, že je to kretén všech kreténů, ale nakonec jsem se kvůli Gusovi včas zarazil a raději už nevydal ani hlásku, nemělo by to smysl a tak jsem se jen díval na to, jak se Brian připravuje, při čemž vystřídal snad dvacet možných variací svého outfitu a následně se s prostým a provokativním "Užij si večer," vydal do Babylonu.

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(2)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Šichta v jídelně je pro mě vždycky ubíjející, jen to dělím na ty lepší dny a na ty horší, dnes je to však naprostý extrém! Pořád netrpělivě kontroluji hodinky a nezjišťuji nic krom faktu, že je o dvě minuty víc, než když jsem se koukal naposledy, zákazníci ze mě šílí, protože mi to šíleně trvá, což je u mě dost neobvyklé, já vždy v podstatě mezi těmi stoly lítám, ale dnes jsem myšlenkami úplně jinde, nějaké objednávky jdou naprosto mimo mě a docela dost se divím, že Debbie se mnou ještě nedošla trpělivost a krom vražedných pohledů mě zatím nijak nekomanduje, ale hádám, že má jen dost vysokou dávku pochopení pro to, že jsem dneska zkrátka naprostý nemehlo, protože mám něco nebo spíš někoho velmi důležitého ve své mysli! A to dokonce tak moc, že ani nejsem schopný flirtovat se svými zákazníky pro lepší dýško, jednoduše si všechno šetřím pro Briana, jen ještě netuším, jak to mám, sakra, vydržet dalších 5 hodin!

Emmett: "Justine, zlatíčko, doliješ nám teda?"

Sakra! Já jsem fakt úplně mimo, je to totiž asi patnáct minut od chvíle, kdy mě o to žádal poprvé nebo možná už podruhé, nejsem si jistý, ale jedním si jistý jsem - s tímhle přístupem k zákazníkům a to obzvlášť k těm, co se řadí mezi mé přátelé, za chvíli budu bez práce a bez přátel!

J: "Promiňte, kluci, dnes jsem mimo,"...Omlouval jsem se, zatímco jsem jim dolíval.

Ted: "V pohodě."

Emmett: "Co zaměstnává tu tvou blonďatou hlavinku?"

Nestačil jsem odpovědět, poněvadž jsem musel otočit hlavu ke vchodovým dveřím hned potom, co se ozval zvonek oznamující, že někdo přišel a ten někdo nemohl být nikdo jiný než Brian s Gusem.

Ted: "Myslím, že se ani nemusíš ptát, Emme."

Emmett: "Taky bych řekl,"...Uchechtl se.

J: "Huh?"...Ohlédl jsem se po nich s myšlením trochu pozadu.

Emmett: "Ale nic."

Ted: "Jen si otři pusu... Slintáš."

J: "Haha, vtipné."

Brian mezitím dorazil až k nám a vědoucně si nás všechny tři prohlídl jako bychom byli omylem celé evoluce a to opravdu potěší, jenže v mém případě se mohu zlobit jen na zlomek zhruba jedné vteřiny, radši jsem totiž rád v jeho blízkosti a že ta teď byla opravdu blízko, doslova se o mě otřel, když si sedal, divím se, že jsem se z toho neposadil na zadek.

---

B: "Můžete na mě všichni přestat tak zírat?!"...Zavrčel.

Ted: "Žádný problém."

Emmett: "Jeden den je z tebe chůva a už máš nervy nadranc?"

B: "Ty si taky polib, Emmette... A ty mi přines černou kávu - silnou,"...Pohlédl na mě.

Chtěl jsem se okamžitě rozeběhnout a splnit mu jeho přání, jenže v ten samý moment jsem se zarazil a uvědomil si, jak chladně mě o to požádal nebo on mi to spíš nařídil a to ačkoliv ho miluju z celého svého srdce, si nemůžu nechat líbit donekonečna, měl by se naučit taky nějakému respektu vůči mně.

B: "Čekáš, až kávová zrna začnou padat z nebe?"

J: "Čekám, ale ne na kávová zrna."

Ted: "Myslím, že by ocenil, kdybys použil jistou zásadu slušného chování."

B: "Ou - prosím,"...Pronesl tím nejvíc ironickým tónem, jakým mohl, ale byl jsem dost spokojený na to, abych mu pro tu kávu došel.

J: "Hned to bude."

Jakmile jsem se k němu otočil zády a vydal se pro ni, musel jsem se usmát, vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo a tuším, že si mě za to nějak vychutná, ale ten pocit z toho, jak se zatvářil, je zkrátka k nezaplacení.

Debbie: "Koukám, že to bez tebe není schopný vydržet ani do půl páté."

J: "O čem to mluvíš? Prostě si přišel dát kafe."

Debbie: "Kafe, které by si mohl udělat i doma, kdyby to nebyl takovej lenoch a neměl by přímo neskutečnou chuť prohlížet si tě od hlavy až k patě, což dělá prakticky i teď."

Chtěl jsem se okamžitě otočit a zjistit, zda to tak opravdu je, ale včas jsem se zarazil, myslím, že kdybych to udělal a Briana při tom přistihl, tak by to neudělalo dobře jeho egu a to by pak nedopadlo dobře pro mě.

J: "Kouká na mě rád, všiml jsem si, ale jsem si jistý, že nepřišel jen kvůli mně."

Debbie: "No, když myslíš."

Bohužel myslím, ale je jasné, že bych byl víc než rád, kdyby to bylo tak, jak Debbie říká, kdyby opravdu přišel především kvůli mně, ale od chvíle, co ho znám, jsem se naučil být o něco méně naivní.

J: "Jedna černá káva - silná,"...Postavil jsem před něj hrnek té zázračné medicíny, kterou podle jeho vyčerpaného výrazu opravdu potřeboval.

B: "Děkuju,"...Pronesl stejným ironickým tónem jako, když mi říkal 'prosím.'

Jiný by ho za tu jeho ironičnost něčím přetáhl, ale já se musel v duchu smát, protože jsem věděl, že pro jednou jsem ho donutil cítit se jako pitomec, který mnou byl poučován jako nějaké malé děcko před dvěma jeho přáteli, před kterými se vždy snaží vypadat jako Bůh.

J: "Chcete někdo ještě něco?"

Ted: "Já už nic, díky, zaplatím."

Emmett: "Mně by bodnuly ještě dva citrónové řezy s sebou a taky už zaplatím."

B: "Já jsem v pohodě."

J: "Dobře."

Emmettovi jsem doběhl pro ty dva citrónové řezy a následně jsem s nimi vyřešil jejich placení. Poté jsem využil své chvilkové pauzy, kdy po mně nikdo nic nechtěl a sedl jsem si na bar, odkud jsem Briana pozoroval při pití jeho kávy a vyjadřování jeho otcovské lásky, když Guse neustále hýčkal po jemných vláscích.

Debbie: "Hele, když už sis dal pauzu, abys na něj mohl civět, proč si nejdeš sednout rovnou k němu?"

J: "Protože by mě požádal, abych odešel, aby to náhodou nevypadalo, že se mnou má něco společného."

Debbie: "No tak společného má s tebou docela dost, počínaje intimním životem a všichni tady už to vědí, tak myslím, že to už ho nemusí trápit."

J: "Debb, věř mi, on by mě do hajzlu nějak poslal, je v tom expert."

Debbie: "To máš pravdu... Jen ho nechápu."

J: "To nikdo."

Debbie: "To asi ne... Mrzí mě ale vidět, jak moc mu na tobě záleží, ale že strach z toho dát ti to najevo, mu nedovolí chovat se k tobě s vřelostí."

Tohle mě donutilo přemýšlet nad tím, zda bude někdy schopný svůj strach překonat a přestane se ke mně chovat jako ke kusu hadru i v momentech, kdy zrovna nejsme v jeho posteli, jenže když jsem si následně uvědomil, že na tohle přemýšlení je v jeho případě ještě hodně brzo, tak jsem to vzdal a vrátil jsem se ke svým pracovním povinnostem.

B: "Nezapomeň, po čtvrté tě čekám,"...Zastavil se u mě při odchodu.

J: "Přijdu co nejdřív."

B: "Dobře... Zatím, Sunshine."

Musel jsem se pousmát, mám svou přezdívku opravdu rád a z Brianových úst zní ještě líp, zároveň jsem v sobě ale cítil takový zvláštní pocit, jako by smutek, který právě převládal nad mou obvyklou radostí z toho, že Brian ví, že existuji, poněvadž bych opravdu ocenil, kdyby se o mě Brian začal zajímat i jiným způsobem, než sexuálním anebo vyčůraným, kdy mě, jak Debbie vystihla, využívá jako obětního beránka, co mu bude sloužit jako chůva, mám sice Guse rád a to opravdu moc, ale tohle mě zkrátka štve!

Jsem tvá slabost, ne samozřejmost!(1)

Nová povídka.

JUSTIN

varování: žádné

Ještě před pár měsíci jsem byl v mezích normy celkem normální puberťák s normálními problémy, ale dneska se cítím jako abnormální puberťák s nadlidskými problémy a k tomu všemu stačilo, jen abych se jednoho večera rozhodl, že už dál nechci jenom sedět doma, koukat na televizi a honit si nad pornem jako nějakej nevyzrálej kluk, chtěl jsem zažít nějaké dobrodružství, najít sám sebe a třeba i někoho poznat a k tomu všemu mi mohlo posloužit jedině Liberty Avenue. Když jsem tam dorazil, cítil jsem se jako nějaké ztracené štěně a ne jeden slizoun si mě chtěl ochočit, několikrát jsem sám sebe přesvědčoval, abych pomalu začal couvat v domnění, že si ani nikdo nevšimne, že jsem tam byl, měl jsem doslova nahnáno, ale něco mě pořád popohánělo dál, byl to takový ten zlom v mém životě, kdy jsem věděl, že takhle to už dál nejde, že musím něco dělat, začít konečně žít... Jenže to jsem ještě nevěděl, že poznám toho nejvíc sexy, proradnýho, arogantního, promiskuitního, bezcitnýho parchanta v celém Pittsburghu, který můj život během několika hodin, co hodin, minut změnil doslova od základu a já mu naprosto podlehl a svoje srdce mu dal prakticky na zlatém podnose, zamiloval jsem se do něj všemi možnými způsoby, jaké existují, rozhodnutý ho nikdy neopustit, jenže všechno to má jeden malinkatý háček - on na lásku nevěří - podle něj to je jen atrapa heterosexuálů, kteří si takhle blbnou hlavy, protože si chtějí vrznout a já jsem pro něj jen další sex v životě, on chtěl mě a já chtěl jeho, nic víc, nic míň... Jenže Brian podle mě ještě pořád neví, s kým, že se to vlastně před těmi pár měsíci rozhodl strávit noc a je přesvědčený o tom, že se jednoho dne seberu a odejdu, že už o mně nikdy neuslyší, ale to já nemám v plánu, jen je pro mě těžké dennodenně bojovat o jeho přízeň!

Ani nevíte, jak moc se mi dnes nechtělo vylézat z postele, jenže Debbie má podle všeho nějaké pošahané pravidlo, které jasně říká, že když vstává ona tak vstává celý dům, poněvadž neumí vstávat tiše a v klidu, ale ono by to stejně bylo jedno, vstávat musím tak jako tak, protože mám svojí oblíbenou šichtu v jídelně, jen bych ale zkrátka zabíjel pro alespoň dalších pět minut spánku, ono strávit polovinu noci tím, že jsem se snažil Briana v Babylonu uhnat a přimět jej vzít si mě k němu domů a nakonec odejít jako poražený, jelikož on se rozhodl odejít z dalším z mnoha tricků, je dost vyčerpávající!

Debbie: "Justine!"

Čekal jsem, že dříve či později mě zavolá, ale nedokázal jsem na to reagovat jinak, než protočením očí a přetažením si peřiny přes hlavu, vážně se mi chtělo šíleně spát!

Debbie: "Justine, nebudu to říkat dvakrát! Nechtěj, abych tam za tebou došla!"

No to by mi ještě sházelo, ona by mě byla schopná z té postele kopat až do jídelny a to klidně jen v těch trenkách, bez ohledu na to, že venku je snad pod nulou.

J: "Však já už vstávám!"

Debbie: "To bych ti radila!"

Mám jí rád, opravdu jo, přeci jen mě zachránila před bezdomovectvím a dala mi práci, díky které můžu splatit Brianovi všechny škody a ještě si dopřávat, ale za tohle bych jí prostě zastřelil, jsem mladý na to, abych vstával takhle brzo!

---

J: "Dobré ráno,"...Vyčerpáním jsem se složil na židli u jídelního stolu.

Vic: "Tady měl někdo dobrodružnou noc."

J: "Ne tak, jak jsem doufal."

Debbie: "Kdyby si místo lovení chlapů spal, nemusel by ses teď tvářit, jako kdybych tě mučila."

J: "Pokud tě to uklidní, lovil jsem jen jednoho."

Debbie: "Brian je tak za sto chlapů."

Musel jsem se uchechtnout, v tomhle měla Debbie pravdu, rozhodně jsem se cítil, jako bych jich lovil minimálně sto, jenže byl to jen Brian, který je jednoduše neulovitelný, pokud to tedy on sám nechce a to se musí stát zázrak, aby se mnou dobrovolně byl a nesehrál to tak, že jsem jediný ošukatelný zadek v jeho okolí, které zahrnuje tak sto metrů!

Debbie: "Na, jez,"....Postavila přede mě talíř omelety a slaniny.

J: "Nemám hlad."

Vic: "Být tebou tak to sním, než tě zadupe do země."

Debbie: "Poslechla bych ho, dnes mám na zadupávání náladu."

J: "Kdo nakrknul tebe?"

Debbie: "Moje DNA."

J: "Huh?"

Vic: "Michael,"...Vysvětlil mi.

Debbie: "Včera večer se měl stavit a vykašlal se na to, ani nezavolal."

J: "No můžu tě uklidnit, že se měl fajn."

Debbie: "Mohlo mě napadnout, že byl s ním! Kde jinde by asi tak mohl být, jsou jak siamská dvojčata."

Debbie to ani nedořekla a dveřmi vstoupili oba dva s jedním navíc - Brian s sebou měl Guse a já doslova slintal do své snídaně, sakra, on vypadal tak krásně, otcovství mu opravdu sluší! Do háje, přestaň na něj tak zírat, Justine!

B: "Tady je zábava jak na pohřbu."

Maikey: "Co se stalo?"...Udivoval se stejně jako Brian.

Debbie: "Ty se ještě ptáš? Michaeli Charlesi Novotny!"

Vic: "O ou, prostřední jméno,"...Zvedl se ze židle rychlostí kulového blesku a rychle zmizel pryč, věděl jsem, že bych měl udělat to samé, ale opravdu mě to zajímalo.

Zatímco Debbie Maikeyho pohlavkovala a nadávala mu do pitomců, tak si Brian sedl naproti mně a Guse v sedačce postavil na stůl a opatrně jej pohoupával, byl to doslova pohled pro boha, v tu chvíli jsem mohl opravdu jen zírat a slintat!

B: "Na co civíš?"

J: "Huh? Na nic!"...Začal jsem se šťourat ve svém jídle, abych mohl alespoň předstírat, že se nic neděje.

B: "Tohle si vezmu,"...Natáhl se k mému talíři a ukradl mi kousek slaniny.

Jiný by ho za to přetáhl přes prsty, ale já se cítil výjimečně a to jen proto, že se jeho božská ruka dotknula mé snídaně... Jo, zbláznil jsem se, já vím!

Maikey: "On mě unesl!"

B: "Jasně, Maikey, sveď všechno na mě."

Debbie: "Vzhledem k tomu, jak moc Briana znám tak bych tomu i věřila, ale bohužel i tebe znám jako vlastní boty, takže je mi úplně jasné, že ses ho držel jako ocásek dobrovolně."

B: "Díky, Debb."

Debbie: "Ty radši pomlč."

B: "Ty se nesměj!"

Popravdě jsem si ani neuvědomil, že se směju, dokud mě na to Brian neupozornil, ale to ani jinak nešlo, smát jsem se zkrátka musel!

Maikey: "Dobře, omlouvám se!"

Debbie: "To bych ti radila... Pitomče,"...Ještě mu věnovala jeden pohlavek a následně se přemístila ke Gusovi, aby mu mohla pomačkat tvářičky.

B: "Takové uvítání bych si taky nechal líbit,"...Uchechtl se.

Debbie: "Chceš snad pomačkat tvářičky?"

B: "Trochu vlídnosti by stačilo."

Debbie: "Radši mi řekni, co tě sem a tohle zlatíčko přivádí."

B: "No jen jsem tak nějak přemýšlel o tom, že bych rád někomu udělal radost a vzpomněl jsem si, že by sis určitě ráda připomněla, jaké to je přebalovat, koupat, krmit a kdo ví, co ještě, malé dítě... Takže nechceš mi ho dneska pohlídat?"

Debbie: "Kde jsou holky?"

B: "Jely za Lindsayninými rodiči... Vyždímat z nich peníze, hádám."

Debbie: "A z jakého důvodu po mně chceš, abych ho hlídala?"

B: "No mám hodně práce, na pondělí musím udělat prezentaci a spoustu dalších věcí, abych nepřišel o místo."

Debbie: "Takže to nijak nesouvisí s dnešní akcí v Babylonu?"

B: "Rozhodně ne!"

Debbie: "Nevěřím ti ani nos mezi očima, ale i kdybych věřila, nemůžu, mám šichtu až do noci."

B: "Sakra."

J: "Já mám čas!"

Vykřikl jsem to, aniž bych se nějak zamýšlel, přeci jen ono nebylo o čem přemýšlet, vždyť budu u Briana v loftu, zatímco on se bude věnovat svým pracovním povinnostem a nakonec určitě neodolá tomu, aby si dopřál mé mladé tělo a o tuhle příležitost se nehodlám připravit!

Maikey: "Jak jinak,"...Zakroutil očima.

B: "Výborně! V kolik ti končí šichta?"

J: "Ve 4."

B: "Tak pak hned přijď.

J: "Dobře, už se těším."

Debbie: "Ty si vždycky najdeš obětního beránka,"...Obrátila svou pozornost k Brianovi.

J: "Udělám to rád!"

B: "Vidíš, udělá to rád."

Debbie: "Paráda, ale před tím by ses mohl jít ještě připravit na svou šichtu, za chvíli odcházíme."

J: "Jen si dám sprchu a můžeme jít."

B: "Sprchu? Nechceš společnost?"

J: "Noo..."

Debbie: "Justine!"

J: "Už jdu."

Brian se na mě ještě proradně usmál a já se rychle zvedl ze židle, abych neriskoval, že mě z ní Debbie shodí a následně jsem se vydal nahoru, abych se připravil na svou šichtu, která jako jediná mě dělí od toho, abych byl s Brianem... Tohle bude teprve vyčerpávající den, který ale bude mít velmi příjemný konec!