Nový díl.
JUSTIN
Jak je možné, že mu vždycky všechno odpustím, aniž by se vůbec nějak namáhal o to mě k tomu přimět? Možná proto, že jsem mu to jednou slíbil, řekl jsem mu, že mu vždycky všechno odpustím a že ho nikdy neopustím, že na mě může být sebevíc hnusnej, ale že od něj zkrátka neodejdu! Ale i přes to mě pořád trápí jedna věc a to ta, že on se vždycky, když se mezi námi něco takového stane, tváří jako, že ho to vůbec netrápí a já mu i přes to potom zase zobu z ruky, místo abych mu jednou pro vždy dal rázně najevo, že nejsem jeho samozřejmost, dělá mu totiž velkou potíž si to konečně uvědomit! Proto jsem se rozhodl, že tentokrát zkusím trochu jiný přístup a místo toho, abych za ním běžel jako obvykle s otevřenou náručí, nechám ho, aby on přišel za mnou... Jsem si vědom toho, že šance na to, aby to vyšlo, je asi jedna ku milionu, ale prostě to musím zkusit, protože část mě se začíná obávat toho, že to, co mi Brian od začátku tvrdí, je možná pravda - že mě nikdy nebude milovat tak moc, jako miluju já jeho a bude mě brát navždy jen jako samozřejmost!
J: "Ahoj, Debb."
Přiznávám se, že jsem jí zdravil dost nejistě, nebyl jsem si totiž jistý tím, jak moc je informována, buď to mohla vědět všechno anebo nic a pokud nic tak to znamená, že jí to budu muset všechno říct já a na to jsem se moc necítil, uklidňovalo mě však to, že v jídelně bylo strávníků celkem dost, takže bych mohl být víc zaměstnán roznášením objednávek, než líčením jí toho, jak mě Brian zase napálil a pak opět dostal tam, kam chtěl pouhými doteky a polibky!
Debbie: "Kriste, ty vypadáš,"...To se musí uznat, rozhodně mi chybí můj obvyklý zářivý vzhled, ale po tom, co jsem zažil, na to mám právo!
J: "Díky."
Debbie: "Proč na mě tak koukáš?"
J: "Asi čekám na to, co řekneš."
Debbie: "A není tady spíš něco, co bys mi měl říct ty?"
J: "Vzhledem k tomu, že se tak ptáš, hádám, že už všechno víš,"...Přiznávám, že jsem si oddychl, ale zároveň ne zas tolik, protože když Debbie něco ví, tak je schopná udělat cokoliv pro to, aby to vyřešila a tentokrát by se mi spíš hodilo, kdyby to nechala jen a jen na mně.
Debbie: "Vím dost na to, abych si domyslela, proč si přišel na svou šichtu o celých 20 minut dřív, ale nejsem si jistá, že dost na to, abych věděla, zda mám Briana zabít anebo jen zmrzačit."
Musel jsem se začít smát, nad stejnou otázkou jsem totiž přemýšlel já včera, když se za Brianem zaklaply dveře loftu a on se vydal do Babylonu, taky jsem si pro něj plánoval všemožné mučení a vraždění, jenže pak stačilo, aby dorazil tak, jak dorazil a já jsem dokázal myslet jen na to, aby mu bylo co nejdřív lépe.
J: "Je to Brian, co víc říct?"
Debbie: "Takže ty ho necháš, aby mu to tak snadno prošlo?"
J: "To jsem neřekl, jen na to musím jít chytře."
Debbie: "To bych ráda věděla, jak to myslíš?"
J: "Budu muset odolávat té neskutečné touze po tom za ním jít dost dlouho na to, aby to byl on, kdo přijde za mnou... Musí si konečně uvědomit, že nejsem pouhá samozřejmost."
Debbie: "To je opravdu krásná myšlenka, zlato, ale jak to chceš, k čertu, udělat? Nevydržíš bez něj ani minutu, pokud je v tvé blízkosti."
J: "To jsem ještě úplně nedomyslel, ale... Zkusit se má všechno, no ne?
Debbie: "Máš mou plnou podporu, víš, že jsem ta, která s radostí bude sedět v první řadě a dívat se na to, až Brian Kinney konečně udělá něco, co mi potvrdí, že ten kus ledu v jeho hrudi občas produkuje i city... Jen to asi nebude moc snadné."
J: "No to rozhodně brzy zjistíme,"...Kývl jsem směrem ke dveřím, kudy zrovna vcházel Brian s Maikeym.
Debbie: "Hádám, že tvůj plán zahrnuje i to, že se mu budeš vyhýbat, tudíž obsloužení jich je na mně?"
J: "Rozhodně ti budu vděčný."
Debbie: "No co, stejně si ho chci podat,"...Vyrazila rovnou k nim odhodlaná mu dát co proto.
Nejsem si vůbec jistý tím, že mi tenhle plán vyjde anebo, že z něj vzejde alespoň něco dobrého, ale musím tomu věřit, budu se totiž pak cítit o dost lépe, vědomí, že jsem se o to aspoň pokusil, mi bude stačit, ale nic nedělání to by mě zničilo, takhle Brian aspoň pochopí, že nejsem tak snadný cíl, jak si od začátku myslí!
BRIAN
Kde jsou ty doby, kdy pro mě jídelna byla prostě jen jídelna, přišel jsem, najedl se, odešel jsem, nic víc, nic míň, ale teď přijdu a mám pocit, že nechci nikdy odejít, je tu totiž ON a já bych se na něj mohl dívat od rána do večera, stejně jako to dělám právě teď, nebýt tu Maikey, který je až moc všímavý, tak bych se na něj asi nedokázal vynadívat, takhle se musím docela dost ovládat a něco jako sebeovládání je naštěstí mojí předností, jinak bych byl víc než nahraný! Pokud mám být ale upřímný, tak musím říct, že nesnáším to, jak mě Justin nutí se cítit v jeho blízkosti, vlastně i v jeho nepřítomnosti, protože pokud ho u sebe nemám, tak nad ním alespoň polovinu času přemýšlím a to je něco, co si nesmím dovolit, ne pokud si chci udržet svou tvář a být nadále považován za toho největšího parchanta v Pittsburghu, kterého všichni chtějí a nikdo ho nemůže mít, jenže je možné, abych si tuhle tvář udržel, když už teď mám co dělat, abych nešel rovnou za ním a přede všemi ho nepolíbil?
Debbie: "Tak co to bude, pánové?"
Tak fajn, Debbie mě obsluhuje už od dob, kdy mě vzala pod svá křídla, ale od chvíle, co tu Justin pracuje, tak je ochotný se přímo rvát, jen aby to byl on, kdo mi přinese mou objednávku, jenže teď se zdá, že to je to poslední, o co by měl zájem a to mě znepokojuje, i když by asi nemělo, řekl mi dost jasně, že tentokrát si jeho odpuštění budu muset zasloužit a k tomu mě navíc znepokojuje i to, že mi Debbie zatím nenadává, protože jsem si jistý, že už všechno ví!
Maikey: "Dám si lívance a džus."
B: "Pro mě krůtí sendvič, s sebou."
Debbie: "Copak, nezdržíš se?"
B: "Holky si před chvílí vyzvedly Guse, takže se konečně můžu pracovním povinnostem věnovat naplno."
Debbie: "Divné, myslela jsem, že to si měl dělat včera... Proto si Justina přeci zaúkoloval hlídáním Guse."
Jojo, tohle je ta Debbie, která mi to má dát pořádně sežrat, už jsem se obával, že přešla na novou taktiku, jsem totiž radši, když se drží téhle, tu znám a vím, co od ní očekávat, takže mě nijak moc netrápí, nová by mě mohla potrápit dost a to právě teď nepotřebuji!
B: "On se přihlásil dobrovolně."
Debbie: "Jo, v naději, že bude s tebou."
B: "Jeho blbost."
Debbie: "Já bych tě... Ne, nebudu se rozčilovat, tohle ať si s tebou vyřídí on. Takže lívance a krůtí sendvič, hned to bude."
Maikey: "Díky, mami."
B: "Jo, díky, mami,"...Ironicky jsem se na ní usmál.
Musím uznat, že tohle mě znepokojilo ještě víc, nikdy si nenechá ujít příležitost k tomu, aby mě zkomandovala a navíc ta poznámka o tom, ať si to se mnou Justin vyřídí sám, zněla reálněji, než bych si byl ochotný připustit a to se mi vůbec nelíbilo, je mi 29, proboha, a jemu sladkých a především pouhých 17, on si se mnou nemá co vyřizovat!
Maikey: "Musíš uznat, že tohle si podělal."
B: "Co se ty staráš? Vždyť Justina nesnášíš."
Maikey: "To není pravda, jen se bojím toho, co se stane, pokud ho opravdu začneš milovat, jestli se tak už dávno tedy nestalo."
B: "Prosím tě, Maikey, víš, jak pateticky to zní?"
Maikey: "To mi pověz ty, opravdu je to tak nemožné?"
B: "Víš co, já si jdu pro svůj sendvič a pak domů, tak se měj."
Důvod, proč jsem neodpověděl na jeho otázku, není ten, že bych jí označoval za naprosto nesmyslnou, problém je v tom, že odpověď neznám, já sám si totiž už přestávám být jistý tím, co k tomuhle klukovi vlastně cítím, jestli pouhý chtíč anebo něco víc!
B: "Co je s mou objednávkou, Debb?"
Debbie: "Sunshine, mohl bys jí tady pánovi dát?"
J: "Jo, hned to bude,"...Justin nevypadal moc nadšeně, že ho s tím Debb zaúkolovala, ale koho to zajímá, já chci pouze svůj sendvič a pak s radostí zmizím někam, kde nikomu nebudu kazit náladu, jako to dělám tady podle všeho.
B: "Díky!"
J: "Tady to je,"...Přiběhl zpátky nadlidskou rychlostí.
B: "Drobný si nech,"...Podal jsem mu bankovku.
J: "Díky."
B: "Já taky."
Otočil jsem se k odchodu a chtěl jsem odtud co nejrychleji vypadnout, jenže to bych nedokázal, aniž bych znal odpověď na svou otázku.
B: "Budeš večer v Babylonu?"
J: "Možná... Asi jo."
B: "Dobře, tak když tak tam."
J: "Jasně."
Možná jsem teď ze sebe udělal naprostého hlupáka, ale vědět jsem to potřeboval, tak nějak mám pocit, že bych dnešek nepřežil, kdybych neměl alespoň malou jistotu, že ho večer uvidím, jen ještě nevím, co přesně budu dělat pro to, aby mi konečně přestal zazlívat ten včerejšek, nejsem si ale ani jistý, že něco dělat chci, rozhodně se mi ale nelíbí to, jak to mezi námi teď je!
No comments:
Post a Comment