Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Šichta v jídelně je pro mě vždycky ubíjející, jen to dělím na ty lepší dny a na ty horší, dnes je to však naprostý extrém! Pořád netrpělivě kontroluji hodinky a nezjišťuji nic krom faktu, že je o dvě minuty víc, než když jsem se koukal naposledy, zákazníci ze mě šílí, protože mi to šíleně trvá, což je u mě dost neobvyklé, já vždy v podstatě mezi těmi stoly lítám, ale dnes jsem myšlenkami úplně jinde, nějaké objednávky jdou naprosto mimo mě a docela dost se divím, že Debbie se mnou ještě nedošla trpělivost a krom vražedných pohledů mě zatím nijak nekomanduje, ale hádám, že má jen dost vysokou dávku pochopení pro to, že jsem dneska zkrátka naprostý nemehlo, protože mám něco nebo spíš někoho velmi důležitého ve své mysli! A to dokonce tak moc, že ani nejsem schopný flirtovat se svými zákazníky pro lepší dýško, jednoduše si všechno šetřím pro Briana, jen ještě netuším, jak to mám, sakra, vydržet dalších 5 hodin!
Emmett: "Justine, zlatíčko, doliješ nám teda?"
Sakra! Já jsem fakt úplně mimo, je to totiž asi patnáct minut od chvíle, kdy mě o to žádal poprvé nebo možná už podruhé, nejsem si jistý, ale jedním si jistý jsem - s tímhle přístupem k zákazníkům a to obzvlášť k těm, co se řadí mezi mé přátelé, za chvíli budu bez práce a bez přátel!
J: "Promiňte, kluci, dnes jsem mimo,"...Omlouval jsem se, zatímco jsem jim dolíval.
Ted: "V pohodě."
Emmett: "Co zaměstnává tu tvou blonďatou hlavinku?"
Nestačil jsem odpovědět, poněvadž jsem musel otočit hlavu ke vchodovým dveřím hned potom, co se ozval zvonek oznamující, že někdo přišel a ten někdo nemohl být nikdo jiný než Brian s Gusem.
Ted: "Myslím, že se ani nemusíš ptát, Emme."
Emmett: "Taky bych řekl,"...Uchechtl se.
J: "Huh?"...Ohlédl jsem se po nich s myšlením trochu pozadu.
Emmett: "Ale nic."
Ted: "Jen si otři pusu... Slintáš."
J: "Haha, vtipné."
Brian mezitím dorazil až k nám a vědoucně si nás všechny tři prohlídl jako bychom byli omylem celé evoluce a to opravdu potěší, jenže v mém případě se mohu zlobit jen na zlomek zhruba jedné vteřiny, radši jsem totiž rád v jeho blízkosti a že ta teď byla opravdu blízko, doslova se o mě otřel, když si sedal, divím se, že jsem se z toho neposadil na zadek.
B: "Můžete na mě všichni přestat tak zírat?!"...Zavrčel.
Ted: "Žádný problém."
Emmett: "Jeden den je z tebe chůva a už máš nervy nadranc?"
B: "Ty si taky polib, Emmette... A ty mi přines černou kávu - silnou,"...Pohlédl na mě.
Chtěl jsem se okamžitě rozeběhnout a splnit mu jeho přání, jenže v ten samý moment jsem se zarazil a uvědomil si, jak chladně mě o to požádal nebo on mi to spíš nařídil a to ačkoliv ho miluju z celého svého srdce, si nemůžu nechat líbit donekonečna, měl by se naučit taky nějakému respektu vůči mně.
B: "Čekáš, až kávová zrna začnou padat z nebe?"
J: "Čekám, ale ne na kávová zrna."
Ted: "Myslím, že by ocenil, kdybys použil jistou zásadu slušného chování."
B: "Ou - prosím,"...Pronesl tím nejvíc ironickým tónem, jakým mohl, ale byl jsem dost spokojený na to, abych mu pro tu kávu došel.
J: "Hned to bude."
Jakmile jsem se k němu otočil zády a vydal se pro ni, musel jsem se usmát, vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo a tuším, že si mě za to nějak vychutná, ale ten pocit z toho, jak se zatvářil, je zkrátka k nezaplacení.
Debbie: "Koukám, že to bez tebe není schopný vydržet ani do půl páté."
J: "O čem to mluvíš? Prostě si přišel dát kafe."
Debbie: "Kafe, které by si mohl udělat i doma, kdyby to nebyl takovej lenoch a neměl by přímo neskutečnou chuť prohlížet si tě od hlavy až k patě, což dělá prakticky i teď."
Chtěl jsem se okamžitě otočit a zjistit, zda to tak opravdu je, ale včas jsem se zarazil, myslím, že kdybych to udělal a Briana při tom přistihl, tak by to neudělalo dobře jeho egu a to by pak nedopadlo dobře pro mě.
J: "Kouká na mě rád, všiml jsem si, ale jsem si jistý, že nepřišel jen kvůli mně."
Debbie: "No, když myslíš."
Bohužel myslím, ale je jasné, že bych byl víc než rád, kdyby to bylo tak, jak Debbie říká, kdyby opravdu přišel především kvůli mně, ale od chvíle, co ho znám, jsem se naučil být o něco méně naivní.
J: "Jedna černá káva - silná,"...Postavil jsem před něj hrnek té zázračné medicíny, kterou podle jeho vyčerpaného výrazu opravdu potřeboval.
B: "Děkuju,"...Pronesl stejným ironickým tónem jako, když mi říkal 'prosím.'
Jiný by ho za tu jeho ironičnost něčím přetáhl, ale já se musel v duchu smát, protože jsem věděl, že pro jednou jsem ho donutil cítit se jako pitomec, který mnou byl poučován jako nějaké malé děcko před dvěma jeho přáteli, před kterými se vždy snaží vypadat jako Bůh.
J: "Chcete někdo ještě něco?"
Ted: "Já už nic, díky, zaplatím."
Emmett: "Mně by bodnuly ještě dva citrónové řezy s sebou a taky už zaplatím."
B: "Já jsem v pohodě."
J: "Dobře."
Emmettovi jsem doběhl pro ty dva citrónové řezy a následně jsem s nimi vyřešil jejich placení. Poté jsem využil své chvilkové pauzy, kdy po mně nikdo nic nechtěl a sedl jsem si na bar, odkud jsem Briana pozoroval při pití jeho kávy a vyjadřování jeho otcovské lásky, když Guse neustále hýčkal po jemných vláscích.
Debbie: "Hele, když už sis dal pauzu, abys na něj mohl civět, proč si nejdeš sednout rovnou k němu?"
J: "Protože by mě požádal, abych odešel, aby to náhodou nevypadalo, že se mnou má něco společného."
Debbie: "No tak společného má s tebou docela dost, počínaje intimním životem a všichni tady už to vědí, tak myslím, že to už ho nemusí trápit."
J: "Debb, věř mi, on by mě do hajzlu nějak poslal, je v tom expert."
Debbie: "To máš pravdu... Jen ho nechápu."
J: "To nikdo."
Debbie: "To asi ne... Mrzí mě ale vidět, jak moc mu na tobě záleží, ale že strach z toho dát ti to najevo, mu nedovolí chovat se k tobě s vřelostí."
Tohle mě donutilo přemýšlet nad tím, zda bude někdy schopný svůj strach překonat a přestane se ke mně chovat jako ke kusu hadru i v momentech, kdy zrovna nejsme v jeho posteli, jenže když jsem si následně uvědomil, že na tohle přemýšlení je v jeho případě ještě hodně brzo, tak jsem to vzdal a vrátil jsem se ke svým pracovním povinnostem.
B: "Nezapomeň, po čtvrté tě čekám,"...Zastavil se u mě při odchodu.
J: "Přijdu co nejdřív."
B: "Dobře... Zatím, Sunshine."
Musel jsem se pousmát, mám svou přezdívku opravdu rád a z Brianových úst zní ještě líp, zároveň jsem v sobě ale cítil takový zvláštní pocit, jako by smutek, který právě převládal nad mou obvyklou radostí z toho, že Brian ví, že existuji, poněvadž bych opravdu ocenil, kdyby se o mě Brian začal zajímat i jiným způsobem, než sexuálním anebo vyčůraným, kdy mě, jak Debbie vystihla, využívá jako obětního beránka, co mu bude sloužit jako chůva, mám sice Guse rád a to opravdu moc, ale tohle mě zkrátka štve!
No comments:
Post a Comment