Do pekla a zase zpět(9)

Poslední díl.

JUSTIN

varování: žádné

Celou dobu jsem stál u dveří, samozřejmě tak, aby to nevěděli a poslouchal jsem jejich rozhovor... bylo mi v tu chvíli tak mizerně. Nemohl jsem mu nijak pomoct, nemohl jsem udělat vůbec nic... nechápal jsem, jak takhle dokázal přežít 14 let svého života. A najednou jsem i rozuměl tomu, proč je takový, jaký je. Vše najednou dávalo naprostý smysl. A já se cítil jako totální blbec, myslel jsem tady na to, co pro náš vztah bude znamenat, když mě Brian vezme s sebou, co to bude znamenat pro mě, ale ani jsem se pořádně nezamyslel nad tím, co to bude znamenat pro Briana... a vím, že to pro něj není ani trochu snadné. Přesně před tímhle mě Maikey varoval, Brian nechtěl, abych tohle viděl, abych věděl, čím si musel celé ty roky procházet... protože teď je přede mnou zranitelnější víc, než kdy dřív a vím moc dobře, že to je pro Briana to nejhorší.

A pak když jsem uslyšel, jak mu dala facku, tak se mi v tu chvíli doslova rozbušilo srdce, vůbec jsem nevěděl, co dělat, skoro jsem po ní skočil a vytrhal jí vlasy, ale vidět Briana se skleněnýma očima, mě zastavilo, i když by mě to spíš mělo motivovat ještě víc, ale věděl jsem, že v tu chvíli to bylo to poslední, co potřeboval. Když však o pár minut dorazil za mnou a chtěl odejít, něco ve mně se zlomilo a já věděl, že něco říct musím, že nemůžu jen mlčet a hlavně jsem mlčet nechtěl...

Matka: "Co tady ještě děláte?"

J: "Věřte mi, že chci odtud vypadnout úplně stejně jako vy chcete, abychom odešli, ale mám na srdci něco, co musí ven..."

B: "Justine, to..."

J: "Ne, Briane, nech mě to říct."

Matka: "Jsem si jistá, že mě nezajímá nic z toho, co chcete říct."

J: "A víte, že mi to je jedno?"

Claire: "Co se tu děje?"

J: "Výborně, jste tu obě..."

Obě jsem si prohlédl od hlavy až k patě, zatímco se na mě dívaly, jako bych odněkud spadl... jako bych byl ohavnost... ten pohled mě doslova mrazil, představa, že tohle musí Brian trpět pokaždé, co se s nimi vidí... bože. Ale dost už, i ony si konečně zaslouží slyšet to nejhorší...

J: "Víte, Brian, možná není dokonalý, i když dělá vše pro to, aby takový byl a pro mě dokonalý je... miluju ho víc, než cokoliv na světě... je to člověk s obrovským srdcem, které tak nerad ukazuje... a to jenom kvůli vám... protože vy jste to nejhorší, co ho mohlo potkat... ale i navzdory vám je z něj úžasný člověk..."

Podíval jsem se po Brianovi, tak trochu jsem se bál, že pro něj nebude snadné tohle poslouchat, on ví, že ho miluju, ale nikdy zrovna netoužil po tom, abych to všude hlásal, jenže v jeho očích jsem viděl, že to, co říkám, má pro něj obrovskou hodnotu, tak jsem pokračoval dál...

J: "Přes to, že jste se k němu otočily zády, když vás potřeboval nejvíc, žije dál se vztyčenou hlavu a jde si za tím, co chce, nevzdává se, ačkoliv by se mu nikdo nedivil... prošel si s vámi peklem, ale dostal se ven... a s jistotou mi můžete věřit, že ať už si o něm nebo o mně myslíte cokoliv hrozného, vy dvě jste ještě mnohem horší, než to. Možná jste jeho biologická rodina, ale tím to končí... obě byste se měly stydět. Zasloužíte si sebe navzájem..."

Nejdřív jsem měl pro ně připravené všemožné nadávky, ale došlo mi, že to by ze mě dělalo je a na takové dno nikdy neklesnu... myslím, že slova, která jsem řekl, ať už si je vezmou k srdci nebo ne, byly dostačující.

Matka: "Oba okamžitě odejděte z mého domu."

J: "Nebojte se, s radostí vám vaše přání splníme."

Otočil jsem se k odchodu, ale v o kus dál jsem se ohlídl, abych se podíval, zda jde Brian za mnou, jenže on stál dál na místě a díval se na svou matku... viděl jsem na něm, jak moc ho tohle bolí, ale zároveň jsem viděl, že je připravený to konečně hodit za hlavu.

---

J: "Briane?"

B: "Sbohem, mami... sbohem, Claire..."

Věnoval jim poslední pohled a následně se vydal za mnou. Chtěl jsem se tak moc zeptat, zda je v pořádku, ale věděl jsem, že by to byla ta nejhloupější otázka, jakou bych jenom mohl položit, proto jsem nic neříkal a za ticha jsme došli až do auta.

Sedli jsme si a Brian stále nic neříkal, říkal jsem si, že je asi trochu v šoku, ale po pár minutách mě to začínalo fakt znervózňovat...

B: "Nemůžu uvěřit, že si to udělal."

Tak jo, to, že promluví, pro mě měla být úleva, ale slova, která řekl, způsobily přesný opak... neříkejte mi, že je na mě naštvaný? Že bych to snad přehnal?!

J: "Ehm... ty si naštvanej? Vím, že jsem asi neměl... ale nemohl jsem jenom mlčet... když ony jsou tak..."

Nebyl jsem schopný dokončit svou myšlenku, protože Brianovy rty se najednou dravě přisály na ty mé... doslova mě zaskočil, až mi chvíli trvalo, než mi došlo, co vlastně dělá a polibky jsem mu začal oplácet.

Po chvíli se naše rty oddělily, ale čela ne, byly jsme u sebe tak blízko, že jsme se rty skoro dotýkaly, ale jen skoro a Brian po chvíli zašeptal téměř neslyšitelné "Děkuju."

J: "Za co?"

B: "Že jsi tam byl... že jsi... však víš,"...Vsál svoje rty dovnitř.

Nepřišlo mi vhodné říkat mu, že nemá zač, protože pro mě to byla samozřejmost, je někým, koho miluju, mým partnerem... samozřejmě, že jsem to pro něj udělal... on pro mě udělal už takových věcí, že bylo na čase mu to konečně vrátit!

J: "Vím, že ta otázka je naprosto hloupá, ale... jsi v pořádku?"

B: "Ne... ale budu, Sunshine, neboj."

Věděl jsem, že víc z něj nedostanu a tak jsem ho víc netrápil. Spíš jsem se chtěl začít soustředit na to, abych mu pomohl se co nejdřív zotavit...

J: "Mimochodem... taky s tebou rád skončím v pekle."

B: "Co? Jak? Tys poslouchal za dveřmi, že?"

J: "Hmm... možná."

B: "Před tebou člověk nic neutají."

J: "To už bys mohl vědět dávno,"...Zasmál jsem se.

Brian se usmál a to mě zahřálo neskutečně u srdce, myslím, že mě momentálně miloval tak moc za to, co jsem pro něj udělal, že mi ani nehodlal vyvracet, že to opravdu řekl.

Vím, že momentálně nemáme ani trochu vyhráno a že nás čeká ještě dlouhá cesta, než se Brianovo srdce uzdraví, ale společně to určitě zvládneme...

Do pekla a zase zpět(8)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Nebudu lhát, byl jsem připravený každou chvíli zakročit a klidně před Justina skočit, abych mu vytvořil ochranný štít, protože věřím, že mít moje matka jen trochu stabilnější chůzi, klidně by došla až k němu a jednu mu vrazila. Jenže ona jen stála na místě a dívala se na něj s pohledem plného znechucení. A pak se podívala na mě a v jejích očích jsem uviděl něco, co jsem viděl už mnohokrát a to zklamání... opět jsem pro ni byl jedno velké zklamání... její teplej syn, který skončí v pekle... to nejhorší, co ji mohlo potkat. Hned na to se kolíbavou chůzí vydala bez jediného slova do kuchyně za Claire...

B: "To šlo dobře."

J: "Myslím, že už chápu, proč si nechtěl, abych chodil s tebou... jsem tu sotva deset minut a už mám husinu po celém těle... jak si tu mohl žít?"

Děláš, jako bych měl na vybranou, Sunshine. Byl jsem jenom kluk, neměl jsem kam jít, neměl jsem nikoho, tohle byl můj jediný domov... nic víc jsem neměl. Až dokud jsem nepoznal Maikeyho, který byl prvním člověkem v mém životě, díky kterému jsem se cítil šťastný a milovaný.

J: "Půjdeš za ní?"

B: "Proč? Myslím, že dala jasně najevo, že nás tu nechce."

J: "Nic neřekla."

B: "Ani nemusela."

J: "Měl bys s ní zkusit promluvit, je to..."

B: "Jestli řekneš, že je to pořád moje máma, tak tě asi uškrtím."

J: "Nebudu lhát, chtěl jsem to říct, ale... dej jí zkrátka šanci."

B: "Jako ona dala mně?"

J: "Briane..."

Další důvod, proč jsem nechtěl, aby chodil se mnou. Protože jsem mohl čekat, že si bude hrát na mého hrdinu, který mě navede správným směrem... jako by snad tady nějaký správný směr existoval. Ale co, horší už to asi být nemůže, proto jsem se sebral a vydal se rovnou do kuchyně, jak máma tak Claire mě probodly pohledem...

B: "Mami?"

Otočila hlavu, tak aby se na mě nemusela ani podívat. Zažil jsem si to už mnohokrát, ale vždy mě to bolí o něco víc... proč mě, sakra, ještě vůbec nějak ovlivňuje to, jak se ke mně chová? Proč, sakra?!

B: "To se mnou nebudeš mluvit?"

Claire: "Nech ji být, Briane."

B: "Ty se do toho nepleť, Claire!"

Claire: "Je to moje máma..."

B: "A klidně si ji celou nech, jen s ní chci mluvit."

Claire se podívala na mámu, jako by snad čekala na její svolení a když ho od ní následně dostala kývnutím hlavy, odešla z kuchyně pryč... doufám, že za Justinem, který to od ní taky schytá.

---

B: "Podíváš se na mě aspoň?"

Začal jsem cítit ten známý pocit, když se vám začínají hrnout slzy do očí a v krku vás tak divně štípe a škrábe, ale dělal jsem opravdu vše pro to, abych to zadržel...

Matka: "Jak si mohl? Na moje narozeniny?"

B: "Co, mami? Co, jak jsem mohl?"

Matka: "Ty víš moc dobře co."

B: "Přišel jsem ti popřát k narozením a vzal jsem Justina s sebou, nic víc."

Matka: "Děláš jako by to bylo normální."

B: "Budeš se divit, ale ve světě to normální je."

Matka: "Možná v tom tvém."

B: "Sdílíme stejný svět, mami, jenom ty to odmítáš vidět... schováváš se za svého Boha a bibli... a vidíš ve mně jenom to nejhorší..."

Matka: "To, co děláš, je hřích a bible to říká jasně - skončíš v pekle."

Začínal jsem opravdu ztrácet nervy... ona mi bude neustále referovat, co říká bible, co je správné a co ne... ale napadlo jí vůbec někdy, že ona jako matka naprosto selhala? Že ani ona není dokonalá?!

B: "Radši skončím v pekle, než strávit jeden dobrý den s tebou v nebi."

Matka: "Odejdi z mého domu... a vezmi si s sebou... toho..."

B: "Justin! Jmenuje se Justin."

Matka: "Nezajímá mě jeho jméno... skončí v pekle stejně jako ty."

B: "No... alespoň tam budeme spolu."

Ani jsem si pořádně neuvědomil, co říkám, až dokud to nebylo řečeno... jinými slovy je to jako bych řekl, že mi nezáleží na tom, kde s Justinem skončíme, hlavní je, že tam budeme spolu... a opravdu to tak i cítím.

Ona najednou přišla až ke mně nebo se spíš dobelhala a zblízka se mi podívala do očí, následně z jejích úst vyšlo "Je mi z tebe zle." V tu chvíli jsem ztratil veškeré ovládání, co mi ještě zbývalo...

B: "Ani nevíš, jak mně je zle z tebe!"

A v ten okamžik mi na tváři přistála taková facka, že se mi otočila hlava a do očí mi doslova vyhrkly slzy... měl jsem to čekat, ale přes to jsem to nečekal...

J: "Briane?"...Přiběhl celý vykulený.

B: "Jsem v pohodě, Justine... můžeš se jít obout, půjdeme..."

J: "Ale..."

B: "Hned jsem u tebe."

J: "Do-dobře."

Nechtěl mě tam nechávat, ale potřeboval jsem, aby šel pryč, protože bylo na čase udělat něco, co jsem měl udělat už dávno...

B: "Víš, původně jsem sem Justina brát nechtěl, protože jsem věděl, že to skončí přesně takhle... ale jsem rád, že jsem ho s sebou vzal, protože jsem si teď uvědomil, že on a všichni moji přátelé, můj syn... to je všechno, co v životě potřebuju... takže mě dneska vidíš naposledy, mami."

Ani nemrkla, dalo by se říct, že jí to bylo jedno... nevím, proč jsem čekal jinou reakci, ale čekal... doufal jsem v alespoň náznak toho, co by matka měla udělat, když něco takového slyší od svého dítěte, ale... ona není moje matka, už ne.

Ještě jednou jsem se na ní podíval s vědomím, že je to naposledy a následně jsem se otočil a vydal jsem se za Justinem, abychom odtud mohli konečně odejít...

B: "Připravený vyrazit?"...Usmál jsem se, snažil jsem se vypadat silně, ale... nemohl jsem.

J: "Briane?"

B: "Hm?"

J: "Promiň."

B: "Za co? Nic si neudělal."

J: "Jo, to neudělal... a myslím, že je na čase to změnit..."

Justin se zničehonic sebral a vydal se zase zpátky do kuchyně za mojí matkou... nejdřív mi vůbec nedocházelo, co se vlastně děje, až dokud jsem ho nedostihl a neviděl tu zlost v jeho očích, které moji matku doslova probodávaly...

Do pekla a zase zpět(7)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Stáli jsme tam, jak tři sudičky a koukali jeden na druhého. Claire vypadala, že vybouchne, Justin začínal mít v obličeji náznaky paniky a i když nevím, jak jsem vypadal já, dovedu si to domyslet... chtěl jsem zkrátka pryč. Jenže o tom se mi mohlo leda tak zdát. Dneska si to rozhodně vyžeru, jak nejvíc to půjde.

Vzít s sebou Justina nebyl dobrý nápad, vlastně to ani nebyl můj nápad, od začátku jsem věděl, že je to to nejhorší, co můžu udělat... a ano vím, že jsem pak říkal, že ho tu chci, že chci, aby byl po mém boku, až se všechno bude srát a pořád je nějaká část mě ráda, že tu právě teď je, ale... co jsem si, sakra, myslel? Tohle dopadne nejhůř, jak jenom může... stačí mi vidět Claire, která ví, že jsem gay už pěkně dlouho a stejně se na nás kouká jako na to nejhorší na světě... jak tohle asi skousne moje matka? Teda neberte mě špatně, mně je celkem jedno, co to udělá s ní... ale co to udělá se mnou... a především s Justinem, který dnes pozná, proč vlastně jsem takový, jaký jsem...

Claire: "Děláš si srandu? Chceš, aby máma dostala infarkt?!"

B: "Abys ho nedostala dřív ty, sestřičko, nějak ti vylezla žíla na čele..."

Claire: "Ať jde pryč,"...Přecedila přes zuby v blízkosti mého ucha.

B: "Je mi líto, ale tohle přání ti splnit nemůžu."

Podíval jsem se po Justinovi, který se jedním koutkem úst usmál... vždycky miloval, když jsem ho bránil a myslím, že teď to pro něj znamená ještě víc, když ho bráním před svojí vlastní sestrou... ale co vlastně slovo sestra v jejím případě znamená?

Claire: "Ty si naprosto zešílel... víš, co si o tobě máma myslí... a ty si klidně přivedeš svého... pří-přítelíčka do jejího domu... na její narozeniny!?"

B: "Claire, co kdyby si přestala hrát divadlo a prostě nás pustila dovnitř?"

Claire: "Ty ji máš na svědomí, Briane, TY!"

Claire se s výrazem, že se za chvíli nervově zhroutí, odporoučela pryč a my tak mohli s Justinem konečně vejít. Bože, ten barák smrděl starobou.

J: "Tak tohle... bylo uvítání."

B: "Čekal si snad vřelé objetí?"

J: "Ehm... to ani ne, ale... jo asi jsem mohl čekat tohle."

B: "No chtěl si sem, tak tu jsi."

J: "Nezapomeň, že ty si mě tu chtěl taky."

Jo, to je pravda, to jsem mu řekl a v tu chvíli jsem to tak i cítil a asi i stále cítím, jen si začínám uvědomovat, že to, co chci a to, co je třeba v určitých situacích udělat, jsou dvě rozdílné věci... a já v téhle situaci měl udělat to, že jsem Justina neměl brát s sebou a stát si za svým rozhodnutím.

B: "Teď je hlavní, abychom přežili."

J: "Jsem si jistý, že to zvládneme,"...Zasmál se... já jsem si jistý, že zatím nemá páru, co ho vlastně vůbec čeká.

B: "Jo... jasně."

Chtěl jsem se jednoduše vydat na místo činu a vrhnout se do těch pekelných plamenů, abych už to měl konečně za sebou, jenže Justin mě najednou chytil za ruku a přitáhl zpátky k sobě...

---

B: "Co?"

J: "Jsem tu s tebou, Briane."

B: "Jo, já vím."

J: "Briane? Jsem tu s tebou... jsem tu pro tebe."

Až teď mi došlo, co se mi vlastně snaží říct a nevěděl jsem, jak na to vůbec reagovat... ano, část mě byla hrozně ráda, že tu je, že mě povzbuzuje a snaží se mě uklidnit... ale ta druhá část nesnesla pomyšlení na to, že mě vůbec musí uklidňovat... zrovna on. Všichni víme, jak důležité pro mě je před ním vypadat neporazitelně a právě teď se mi to vůbec nedařilo.

B: "Hlavně mi dej vědět, kdyby si chtěl... zdrhnout a to fakt rychle."

J: "Neboj se, dám."

Justin se natáhl a věnoval mi polibek, myslím, že nám oběma bylo jasné, že další si během dnešního večera neužijeme, tak jsme ho opravdu hodně prodloužili, dokud se neozvalo "Teplouši!" z úst jednoho z mých synovců, když zrovna probíhal kolem... samozřejmě ten oblíbenější.

B: "Jak já to dítě nesnáším."

J: "Měl bych říct, že je to jenom dítě, ale... chápu tě."

Zasmáli jsme se a následně jsme se shodli, že je asi na čase čelit tomu, co nás dneska čeká... já osobně jsem doufal, že nás matka vykáže z domu jen, co nás uvidí, ale... no nechme se překvapit.

Vyrazili jsme proto rovnou do obývacího pokoje, uviděl jsem vršek její hlavy čouhající za opěradlem křesla, tak jsem se vydal rovnou k němu, Justin se pro jistotu držel v pozadí...

B: "Ahoj, mami,"...Bože, jak mě to slovo pálilo na jazyku.

Matka: "Oh, Bri-Briane,"...Soudě dle skleničky v její ruce si narozeniny užívá ve velkým.

B: "Tak jsem tady,"...Fakt jsem netušil, co jiného říct.

Matka: "Myslela jsem, že nepřijdeš."

B: "Já taky, věř mi, že já taky."

Matka: "No jsem ráda, že ses překonal,"...Začala se zvedat ze svého křesla a šlo jí to asi jako by se právě probrala z kómatu.

B: "Ukaž, pomůžu ti,"...Podal jsem jí ruku.

Matka: "Zvládnu to sama!"

Jo tolik k tomu, když jí nabídnete pomoc, divím se, že se ještě vůbec namáhám, ale... ať se mi to líbí nebo ne, ať je to mrcha sebevětší... pořád je to moje matka.

B: "Všechno nejlepší,"...Řekl jsem, jak nejupřímněji jsem mohl, když se konečně postavila a následně jsem ji podal růže.

Matka: "Děkuju, jsou... krásné,"...Asi takhle, sotva se na ně podívala a pak je položila na stolek.

Jsem tu pět minut a už začínám ztrácet nervy a popravdě? Najednou jsem nechtěl nic jiného, než se podívat na Justina a to jsem mohl, protože byl přímo tady... ale když jsem uviděl jeho výraz, cítil jsem se najednou nějak hůř, protože... jsem uvidět tu lítost v jeho očích.

B: "Mami, někdo tu se mnou je..."...Skoro se mi klepal hlas.

Matka: "Co? Kdo?"

J: "Já,"...Ozva se pevným hlasem v pozadí.

A to mou matku donutilo se ohlídnout a když ho uviděla, byl jsem si celkem jistý, že ho něčím zabije... alespoň tak vypadal její výraz. Dámy a Pánové oficiálně jsem nebo bych spíš měl říct JSME v pekle! Teď jen doufat, že se odtud i dostaneme a to živí...

Do pekla a zase zpět(6)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Byl jsem rozhodnutý jet bez Justina, ale najednou jsem změnil trasu a vydal jsem se k jídelně. Nevím, proč jsem změnil názor nebo, co mě to najednou popadlo. Stále jsem věřil tomu, že to není ani trochu dobrý nápad... že se posere všechno, co se jenom dá, pokud Justina vezmu s sebou. Ale najednou jsem měl pocit, že když to neudělám, posere se toho ještě mnohem víc. Protože já vím, kolik to, že ho vezmu s sebou, pro něj znamená. Chce vědět, že ho beru jako něco víc, než jen kus blonďatého zadku. Že jsme si rovni, že jsme partneři. A to jsme... ač je pro mě těžké to vyslovit nebo si to někdy jen myslet, je to tak, chci to tak... i když je to pro mě těžké. A Justin má v jedné věci pravdu... chci, aby Joanne věděla, že jsem s někým, kdo mě miluje a koho miluju já... a nezáleží na tom, jestli je to ženská nebo chlap. Protože je to prostě Justin, kluk, pro kterého moje srdce doslova bije.

J: "Myslíš to vážně?"

B: "Kdyby ne, tak tu teď nejsem."

J: "Proč si změnil názor?"

B: "Já sám nevím, jasný... jsem si jitý, že moje matka dostane infarkt... a taky tím, že to není ani trochu dobrý nápad, ale..."

J: "Ale?"

On mě to fakt donutí říct, pane bože! "Prostě tě tam chci," odpověděl jsem s pohledem upřeným před sebe. Vyjadřovat, co k němu cítím, pro mě asi nikdy nebude snadná úloha.

Periferním viděním jsem zahlídl, jak se usmál... na jednu stranu mě to vyděsilo, protože prostě i když ho miluju část mě stále nechce, aby to věděl, i když vím, že to ví... a na druhou stranu mě to opravdu zahřálo u srdce. Já jsem fakt komplikovaná osoba.

J: "Tak jedeme,"...Nastoupil.

Podíval jsem se na něj a on se díval na mě... naše oči byly propojené a já v tu chvíli zkrátka věděl, že ať už se dneska večer stane cokoliv, on bude po mém boku. A myslím, že to fakt potřebuju, ať už je pro mě sebevíc těžké si to přiznat. On je jednoduše člověk, kterého chci mít poblíž po zbytek svého života... a když si vzpomenu na naše začátky... koho by to kdy napadlo?

J: "Tak tohle je ten slavný dům hrůzy, ve kterém jsi vyrůstal,"...Spíše konstatoval, když jsme konečně dorazili na místo.

Tenhle barák znám skrz na skrz a stejně mě děsí kdykoliv ho vidím znovu. Zažil jsem v něm to nejhorší, co se jenom dalo... nebýt Debb, Vica a Maikeyho, kteří mě doslova zachránili... kdo ví, kde bych dneska byl. Ani na to nechci myslet. Chci dnešek zkrátka přežít a jít zase se svým životem dál... ačkoliv to dnes bude asi samotné peklo.

J: "Bude to dobrý, uvidíš,"...Chytil mě za ruku, asi si všiml toho, jak nervózní jsem.

A to mě děsí o to víc, protože přesně toho jsem se bál ze všeho nejvíc, že mě Justin takhle uvidí... protože chci, aby viděl jen tu dokonalou, ačkoliv ne zas tak moc, část mě, která všechno zvládne s nadhledem... ne tohohle vystrašenýho gaye. Ale o tom vztahy asi jsou... zabijte mě někdo, prosím, za to, že jsem to právě řekl.

---

B: "Jsi velmi optimistický, Sunshine."

J: "No tak, jak hrozný to může být?"

B: "Myslím, že to brzo zjistíme... jen tě varuju... nemusí to být ani trochu dobrý... takže kdyby si cítil, že chceš utéct, prostě mě šťouchni a půjdeme, dobře?"

Justin se usmál, je mi jasné, co si asi pomyslel... že ho chci před vším chránit a zachránit... a je to tak... jen, dneska chci chránit a zachránit i sebe a pokud mi k tomu pomůže to, že Justin bude chtít odejít, jsem klidně pro.

J: "Miluju, že bys pro mě udělal cokoliv,"...Natáhl se, aby se mi prohrábl ve vlasech.

Nevěděl jsem, co mu na to říct a tak jsem radši mlčel, zkrátka jako obvykle. Justin mě následně políbil, což mě celkem dokázalo uklidnit... vlastně si dovedu představit mnohem příjemnější věci, které bychom mohli dělat, kdyby nás nečekalo tohle...

J: "A promiň mi tu hádku předtím."

B: "Nevím, o čem to mluvíš..."...Chtěl jsem mu dát jasně najevo, že mě nějaká naše hádka netrápí... teda trápila, ale... to je minulost.

J: "Děkuju."

B: "Radši neděkuj, protože myslím, že po dnešku budeš traumatizovaný..."

J: "Prosím tě... ale myslím, že už bychom asi měli vyrazit, ať nedostaneme seřváno už za pozdní příchod... ačkoliv já nejsem ani zvaný,"...Uchechtl se.

B: "Myslím, že náš pozdní příchod bude to nejmenší, ale jo... měli bychom jít."

Fakt nerad jsem to říkal nahlas, vlastně jsem doufal, že v tom autě zůstaneme, co nejdéle to bude možné, ale věděl jsem, že to zkrátka nevyjde... tak jsem sebral tu zpropadenou kytku a s Justinem jsme se vydali rovnou ke dveřím... bože, jak já měl žaludek na vodě... obvykle to zvládám celkem dobře, protože mám svůj sarkasmus a ironii a mechanismus sebezáchovy, ale... teď jsme tu s Justinem, tohle je úplně něco jiného...

J: "Chceš, abych zazvonil?"

B: "Ne, já to zvládnu,"...Natáhl jsem ruku, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.

J: "Určitě?"

B: "Jo!"...Stiskl jsem ten zvonek způsobem, že jsem se divil, že není vmáčknutý ve zdi.

Začínalo mi být opravdu špatně, najednou jsem měl pocit, že na tohle nejsem ani trochu připravený... ne na tu část strávit se svojí ďábelskou rodinou večer... ale na tu část, kdy s sebou přivedu Justina jako svého přítele... a ne kvůli té části, že jsme gayové, ale... protože jsem to prostě já... já vztahy nedělám, vždycky jsem byl single, nehrál jsem na kluky... tak co tu právě teď, sakra, dělám?!

Claire: "No konečně, Briane! Už jsem myslela, že... že... co to, sakra, je?"

JOP. Přesně takovéhle uvítání jsem očekával... obličej plný pohoršení a pravděpodobně i znechucení. Dívala se na Justina, jako by byl tou největší ohavností a na mě jako by naprosto a dočista zešílel a začínal jsem mít pocit, že to tak opravdu bude. A to nás ještě neviděla moje matka... tohle bude moje smrt, přísahám bohu.

Do pekla a zase zpět(5)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Popravdě jsem nejdřív ani nebyl tolik naštvaný, jak jsem se snažil působit... vlastně jsem se chtěl chovat odtažitě a to jen proto, že jsem doufal, že Brian nakonec změní názor. Nechtěl jsem ho do toho nutit a přemlouvat ho, chtěl jsem, aby se tak sám rozhodl... ačkoliv šance byl asi jedna ku milionu. A řekl jsem si, že když si budu hrát na lhostejného, tak ho to třeba popostrčí... já vím, taktika za všechny prachy. Ale být na něj milý taky zrovna nezabralo. Jenže nakonec se ve mně něco zvrtlo a začínal jsem být fakt naštvaný. A ve finále jsem se dozvěděl, že spolu sice žijeme, ale dá se říct, že nic, co se týká jeho, se netýká mě... a to už mě opravdu vytočilo. Ať už to Brian myslel tak, jak to řekl nebo ne, právě teď jsem viděl doslova rudě.

B: "Tak jsem to nemyslel a ty to víš!"

J: "Jo? A jak si to teda myslel?"

B: "No... já.. eh..."

J: "Koukám, že ani nemáš slov. Briane, já vím, že ty náš vztah nikdy nebudeš brát tak, jako já a je hrozný pocit každý den přemýšlet nad tím, zda mě miluješ tak moc jako já tebe... ale to jsou věci, se kterými jsem se naučil žít. Ale... mít pocit, že jsme tu každý sám za sebe... že tvoje problémy jsou zkrátka jen tvoje a mně je do nich nic... jo, to není ten nejlepší pocit na světě... cítit se jako, že mě vlastně vůbec nepotřebuješ."

Brian byl ztracený, myslím, že ani on sám nevěděl, co se tu právě teď děje. Jenže já byl opravdu naštvaný, ale především jsem se cítil tak nějak ublíženě... nevím... miluju Briana nadevše... a proto ten pocit, že nejsem tím člověkem, za kterým jde, když potřebuje, je pro mě přímo nesnesitelný.

Nechtěl jsem tu zkrátka být už ani minutu, tak jsem vyrazil rovnou ke dveřím a začal jsem se obouvat...

B: "A kam teď jako jdeš?"

J: "Záleží na tom?"

B: "Ptal bych se, kdyby ne?"

J: "Jdu prostě ven."

B: "To jsi celý ty... něco se ti nelíbí nebo to není podle tvých podmínek a hned utíkáš!"

J: "Ne, Briane, já neutíkám, jen tu jednoduše nehodlám sedět a čekat na tebe... na to, až mě budeš potřebovat. Chceš to dneska zvládnout sám a podle sebe? Fajn, nebráním ti."

Možná jsem to začínal trochu přehánět, vím, že Brian má úplně stejné právo jako já na to dělat si věci podle sebe a vím moc dobře, že pokud tam chce jít sám a pokud to tak pro něj je nejlepší, tak že ho nemůžu nutit, aby šel proti sám sobě... ale tady už jde o mnohem víc... o to, že začínám mít pocit, že kdybych tu nebyl, on by si nejspíš ani nevšiml.

B: "Dobře, tak si běž, když chceš."

Byl vytočený, ani nevím, na koho byl naštvaný víc, zda na mě, protože se podle něj určitě chovám jako malej zmetek anebo na sebe, protože moc dobře ví, že za tohle všechno může z velké části on... sakra, už i já jsem se v tom ztrácel. Nechtěl jsem se s ním hádat, nesnáším to... ale právě teď jsem se ani necítil na to, abych se s ním udobřoval, zvlášť, když mi jasně řekl, že si mám klidně jít.

---

J: "Fajn!"

Otevřel jsem ty těžké kovové dveře jako bych byl Hulk a následně jsem je za sebou zase hlasitě zavřel. Nechtělo se mi ani čekat na ten pomalej tovární výtah, tak jsem to vzal po schodech, dá se říct po dvou. Jen, co jsem vyběhl na ulici a nabral čerstvý vzduch do plic, udělalo se mi trochu líp. Ale stále mi bylo z toho všeho mizerně. Vědět, že někdo, koho milujete, si za chvíli projde samotným peklem a vy tam pro něj chcete být, jenže nemůžete, protože je to zabedněný mizera...

Debbie: "Sunshine?"

J: "Ahoj,"...Svalil jsem se na barovou židli.

Debbie: "Jak jsem doufala, že vy dva si tím projdete bez problému... co se stalo?"

J: "Všechno... pohádali jsme se."

Debbie: "Má jen blbou náladu, ať už řekl cokoliv, určitě to tak nemyslel... teď nemůžeš nic brát vážně."

J: "Já vím, Debb, jen... chtěl jsem tam jít s ním."

Debbie: "Co?"

J: "No, chtěl jsem mu být oporou... a třeba jeho mámě ukázat, že je s někým, koho miluje a kdo miluje jeho... a že to ona nikdy nezničí... a jednoduše..."

Debbie: "Tě poslal do háje?"

J: "Tak nějak. Ale především mi dal pocit, že mě vlastně ani nepotřebuje. Řekl, že věci, co se týkají jeho, se netýkají mě."

Debbie: "Ouch. Ale je ti jasný, že ani za milion let to tak nemohl myslet... řekla bych, že ani on sám neví, proč to řekl... nebo z něj spíš mluví jeho nervy... nesmíš si to tak brát, Sluníčko."

To se snadněji řekne, než udělá. Vím moc dobře, že spoustu věcí, co řekne Brian, nejsou ve skutečnosti ani trochu pravda... on jen nerad dává najevo, co skutečně cítí nebo, co si myslí... ale občas řekne něco, co myslí opravdu vážně... a kdo se v tom má pak vyznat? Tentokrát mě to prostě vážně vzalo.

Debbie se mi bohužel nemohla věnovat pořád a taky běhala po jídelně, takže já se tam tak nějak mučil sám a v podstatě jsem se válel po baru, zatímco jsem se snažil na to nemyslet, ale spíš se mi z toho už vařil mozek. Bylo půl 7, což znamenalo, že Brian už musí být na cestě... ach jo.

Najednou mi v kapse začal vibrovat telefon, nejprve jsem se nechtěl namáhat a prostě to nechat být, ale nakonec jsem se rozhodl podívat, kdo volá... a byl jsem opravdu překvapen... nebo spíš šokován...

J: "Briane?"

B: "Pojď ven,"...Zavěsil.

Nechápal jsem, co se děje, ale nakonec jsem se zvedl a ven jsem šel. Nikde jsem ho ale neviděl, pak jsem však zahlídl jeho auto a sehnul jsem se k okýnku, které otevřel...

J: "Jak si věděl, že tu jsem?"

B: "Budeš se divit, ale znám tě celkem dobře."

Cítil jsem v jeho hlase ironii, ale takovou tu milou ironii, pokud taková vůbec existuje, ale snad mi rozumíte. Upřímně jsem se pousmál, protože mi právě dal najevo, že se o mě opravdu zajímá.

J: "A co tady děláš? Nemáš být na cestě tam?"

B: "Taky, že jsem... tak nějak. Ještě jsem potřeboval něco vyzvednout."

J: "A to jako co?"

B: "TEBE."

Vykulil jsem oči, protože jsem to absolutně nečekal. Možná jsem si myslel, že se přijel omluvit... nebo ještě víc pohádat, ale ani za milion let by mě nenapadlo tohle. A hned na to mi začalo bušit srdce, protože pokud tohle myslí opravdu vážně... znamená to, že mě čeká něco, na co vlastně nejsem vůbec připravený. Ale zároveň mám najednou pocit, že Brian v našem vztahu udělal další krok...

Do pekla a zase zpět(4)

Nový díl.

BRIAN

varování: 18+

Nevím, jestli se Justin zbláznil, ale přeci si snad nemůže opravdu myslet, že bych ho vzal večer s sebou. No, jak ho tak znám, tak si to opravdu myslí, ale... nejde to. Prostě ne! Já sám vím, co mě tam čeká a že mi pak bude chvíli trvat se z toho vzpamatovat, ačkoliv nikdo nikdy nebude vědět, jak mi vlastně je, protože to dokážu tak perfektně skrývat. Ale Justin by to neustál a co víc, já bych to neustál s ním po boku... nestojím o něj jako o publikum, až budu od svojí vlastní matky zase poslouchat, jak velké zklamání pro ni jsem... jak mě čeká peklo samotné, protože jsem zvrácený, a kdo ví, co ještě... já jednoduše nesnesu ty jeho lítostivé pohledy. Nechci, aby mě tak viděl... aby mě tak poznal... aby poznal, v čem jsem musel žít a vyrůstat. Protože přesně vím, co by následovalo a já nemám zájem o jeho sladká slůvka nebo snad o to, aby se mnou pak jednal jako bych byl ze skla. A ani zrovna nestojím o to poslouchat mojí matku, jak o Justinovi říká všechny ty pobožné nechutnosti. Myslím, že jsem mu udělal službu tím, že jsem mu to zakázal... stejně jako jsem jí udělal sobě. Ačkoliv mi něco říká, že teď budu mít pár dní doma pěkný dusno. Ale pořád lepší to, než si tím večer projít s Justinem... neříkám, že bych se možná necítil líp, kdybych ho mohl třeba chytit za ruku nebo se na něj jen podívat, až se budu cítit fakt hodně mizerně, ale... ne, nejde to.

Ted: "Briane..."

B: "Teď ne,"...Odbyl jsem ho a zavřel jsem za sebou rychle dveře svojí kanceláře.

Potřeboval jsem pár minut jenom pro sebe, abych se trochu vzpamatoval. Dnešek pro mě byl už takhle dost těžkej a Justin teď akorát přilil olej do ohně... ačkoliv vím, že se jen snažil udělat správnou věc... protože mě miluje... což je pro mě stále těžké poslouchat.

Jenže mých pár minut překazilo volání osoby, o které jsem už taky nějakou dobu neslyšel a ne, že by mi to zrovna vadilo...

B: "Copak, sestřičko?"...Použil jsem velkou dávku ironie.

Claire: "Jen se chci ujistit, že si na dnešek nezapomněl."

B: "Jak bych mohl? Naše milovaná matka se dnes narodila... na to nejde zapomenout."

Claire: "Dobře. A něco přines."

B: "Už mám kytku,"...Šeková knížka zůstane doma, pomyslel jsem si.

Claire: "A buď tu v 7 na večeři."

B: "Rozkaz."

Claire následně zavěsila a mně se hned ulevilo. Ačkoliv jen na pár vteřin... dneska večer si totiž neužiju jen svojí matku, ale i ďábelskou sestřičku. Ještě by tam mohli být ti její dva potomci samotného Satana a můžu si to jít rovnou hodit.

Ted mi začal stepovat před kanceláří v naději, že si ho všimnu a zavolám ho dovnitř, nejprve jsem si říkal, že bude zábavné ho tam nechat pochodovat, ale nakonec jsem se slitoval...

B: "Tak co to bude, Theodore?"

Ted: "Můžu si skočit taky na jídlo? Byl si pryč celkem dlouho, tak..."

B: "To je jako všechno?"

Ted: "Je mi jasný, že můj hlad, je tvůj poslední problém, ale..."

B: "Máš pravdu... vlastně to ani není můj problém. Ale běž."

Ted: "Díky."

Kdykoliv si myslím, že je Ted na dobré cestě, hned mi dokáže pravý opak.

Zbytek dne jsem v Kinneticu opravdu nepředváděl svoje obvyklá kouzla, moje pracovní nasazení bylo dá se říct minimální. Dneska ale naštěstí nebylo ani třeba, abych se nějak překonával, takže jsem se nemusel nijak zvlášť stresovat... i když to já nikdy nedělám. Ačkoliv dneska mám toho stresu na talíři až až vzhledem k tomu, co mě za nějaké tři hodiny čeká.

S Tedem jsme jako obvykle odcházeli poslední a já se hned na to vydal domů, sice jsem nebyl připravený čelit Justinovi a pravděpodobně i jeho hněvu, ale potřeboval jsem se dát do kupy... i když myslím, že čistý trenky a kolínská zrovna nezabrání tomu, aby se ke mně moje matka nechovala jako svině.

Když jsem dorazil, všude se svítilo, ale po Justinovi nebylo ani památky, až dokud jsem nedošel do koupelny. Stál v páře pod provazci horké vody, zády ke mně... skousl jsem si při pohledu na něj ret. Jeho tělo... bože, to jeho tělo.

Sundal jsem si oblečení a potichu jsem se k němu vkradl, očekával jsem, že mě zas pošle pryč, ale byl jsem ochotný to risknout. Chtěl jsem jakoukoliv chvíli s ním, kdy nebudu muset myslet na dnešní večer.

---

J: "Bri..."

B: "Pšš,"...Přisál jsem se na jeho rty. Nečekal to, ale ani se tomu nebránil.

Následně jsem ho natiskl na stěnu a zvedl mu ruce nad hlavu, druhou rukou jsem ho držel za bok a líbal ho na krk. Oba jsme byli vzrušení během několika vteřin.

Pomalu jsem rukou začal klesat k našim penisům. Oba jsem je chytil a začal nás třít, jak o sebe, tak v ruce. S Justinem jsme si vzájemně vzdychali do úst. On se snažil vysvobodit z mého sevření, ale zároveň si to užíval. Má rád, když nad ním mám moc... a někdy ji má rád on zase nade mnou... čemuž se občas taky vůbec nebráním.

Justin se následně alespoň zmocnil mých rtů a vášnivě mě líbal, jeho jazyk byl k nezastavení a můj ostatně taky. Nakonec už jsme ovšem to ani jeden nemohli vydržet a tak jsem ho pustil. Hned na to jsem vzal kondom z poličky, který mi Justin nasadil. Otočil jsem si ho k sobě a chvíli špičkou dráždil jeho otvor, během chvíle byl připravený přijmout mě celého. Užíval si tu plnost a každý můj příraz. Hlavu měl zakloněnou dozadu, takže jsem si mohl vychutnávat i jeho rty, zatímco se ke mně tiskl, co nejpevněji mohl a držel mě za zadek, předpokládal jsem, že tam budu mít modřinu, ale bylo mi to jedno... bolest k tomu zkrátka patří. Udělal jsem se mu do toho malého zadečku a k orgasmu jsem mu následně dopomohl rukou. Nějakou chvíli jsme to vydýchávali.

Následně jsme leželi v posteli a užívali si vzájemnou společnost... očekával jsem však, že tahle úžasná chvíle dojde co nevidět ke konci a fakt jsem se na to netěšil.

J: "V kolik jdeš?"

B: "Ehm... mám tam být v 7."

J: "Okey."

Tak jo... Justin mluví, hodně mluví a rád mluví, zvlášť když má něco na srdci... tak co je, sakra? On tu vážně bude jenom ležet a nic neříkat? Tahle jeho taktika mě děsí.

B: "Dělám ti službu, Justine."

J: "Huh?"

B: "Nedělej, že nechápeš... o nic nepřijdeš, věř mi."

J: "Jasně, chápu."

B: "To možná říkáš, ale vidím na tobě, že to tak není."

J: "Zdá se, že víš všechno, takže ani nemá cenu něco říkat,"...Zničehonic se sebral a šel na sebe hodit nějaké oblečení.

Já jsem tam jen tak ležel a nechápal. Najednou mám pocit, že jsem dráždil hada bosou nohou.

B: "Co má tohle znamenat?"

J: "No pořád předpokládáš, co je pro mě nejlepší... myslíš si, že mi děláš, kdo ví, jakou službu, když tu budu tvrdnout a ty budeš tam... napadlo tě někdy, že umím sám rozhodnout o tom, co je pro mě nejlepší?"

Má pravdu, bohužel tohle uznat musím. Je dospělej a má právo na to se sám rozhodovat, jsou holt věci, do kterých mu mluvit nemůžu, ačkoliv bych chtěl. Jenže tady jde o mě... o mojí pošahanou rodinu a minulost... kterou nechci, aby poznal.

B: "Ano, Justine, máš právo se sám rozhodovat... o věcech, které se týkají tebe. Ale tady jde o mě."

J: "Oh, aha... myslel jsem, že ty se mě týkáš, ale hádám, že jsem se spletl... dík za to osvícení."

FUCK! Proč vždycky všechno, co řeknu, musí takhle překroutit? Anebo jsem fakt debil, co to řekl tak hrozně, jak mu to asi vyznělo? Jako by nestačilo to, že si dneska projdu samotným peklem, já tu musím řešit ještě tohle. A nejhorší na tom všem je, že nechci, aby šel, protože jsem zbabělec, co nechce, aby Justin viděl tu část mě, kterou chci pohřbít i sám před sebou... ačkoliv ve skutečnosti on je člověk, se kterým jako jediným vím, že bych to byl opravdu schopný nějak zvládnout.

Do pekla a zase zpět(3)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

"Zbláznil ses?!" jo očekával jsem nějakou takovou reakci, ale pořád to stálo za nic. Když se Brian ještě k tomu začal smát, cítil jsem se mnohem hůř. Vím, že pro něj nikdy nebylo snadné přijímat pomoc nebo dávat najevo, že mě potřebuje, vlastně to bylo doslova nemožné... ale jsme spolu už 4 roky... teda spolu... všichni ale víme, jak to myslím. Vím, že nikdy náš vztah nebude brát tak, jak bych chtěl, ale s tím už jsem se smířil... nikdy se však nesmířím s tím, že musí každou mou snahu o to tu pro něj být, shodit a zazdít. Já vím, že to je jeho obranný mechanizmus, ale někdy už je toho na mě zkrátka příliš. Jenže teď tu nejde o mě, jde tu o něj, o to, že ho čeká zkouška ohněm s jeho matkou a všichni známe, jak to pokaždé končí... pro jednou bych tomu chtěl proto předejít tím, že budu hned vedle něho, aby věděl, že mu pomůžu se s tím vypořádat. Jenže tak jako já dokážu být naivní, on dokáže být tvrdohlavý...

J: "Možná jsem se zbláznil... možná ne... ale chci jít s tebou."

B: "Justine... ty... ta ženská je ztělesnění zla..."

J: "A přesně proto chci jít s tebou."

B: "Abys co? Poslouchal, jak oba skončíme v pekle? Jak se máme stydět? Prosit Boha o odpuštění?"

J: "Ne, aby pochopila, že si s někým, kdo tě miluje a že je jedno, jestli to je chlap nebo ženská."

Brian opět mlčel, stejně jako to dělá pokaždé, co zmíním, že on miluje mě nebo já jeho... jsem na to zvyklý, ale občas bych vážně ocenil, aby zkusil taky trochu mluvit, když je to třeba.

J: "A až zjistí, že jsem super kluk, třeba poleví ještě víc,"...Pousmál jsem se.

B: "Justine, problém není tvoje osobnost, ale tvůj pták."

J: "Pro tebe to problém nikdy nebyl."

B: "Pro MĚ! Správně, já s tvým ptákem nemám ani ten nejmenší problém... ale moje matka by tě nejradši vykastrovala stejně jako mě."

J: "Nenapadlo tě někdy, že třeba jen neměla možnost tě pořádně poznat? Od chvíle, co zjistila, že jsi gay, jste spolu zrovna moc nemluvili... a mě od té chvíle ani neviděla."

B: "Nemluvíme spolu, protože kdykoliv k tomu dojde, poslouchám jen samý kecy o tom, že jsem na cestě do pekla... a tebe neviděla, protože... protože nebyl důvod!"

Tohle jsem úplně nevěděl, jak si mám vlastně přebrat. Že k tomu nebyl důvod? Jako, že ani nestojím za to, aby se namáhal mě za jeho mámou vodit nebo jak jako?

B: "Nech mě hádat, z tvého výrazu soudím, že sis vzal něco osobně?"

J: "Já nevím... záleží na tom, zda mě nechceš vzít za svojí mámou, protože mě chceš ušetřit těch řečí anebo spíš proto, že se necítíš na to mě k ní vodit jako svého přítele, protože mě tak ani nebereš... ačkoliv, myslel jsem, že jsme partneři."

---

Zadíval jsem se z okýnka, protože jsem se obával toho, že jeho odpověď bude opět plná ironie a sarkasmus, takže vlastně nic neříkající, ale ve výsledku říkající úplně všechno... ale on mi najednou položil ruku na stehno a to mě donutilo se na něj podívat...

B: "Justine... jsme partneři. Ale moje odpověď je zkrátka ne. Promiň."

Chtěl mě políbit, ale já odvrátil pryč. Byl jsem sice rád, že uznal, že jsme partneři, ale jeho zamítnutí mi tu náladu hned zase zkazilo.

B: "To už tě nemůžu ani políbit?"

Dal jsem mu letmou pusu, že jí skoro ani necítil a následně jsem vystoupil z auta, na což jsem hlasitě zabouchl dveře. Hned na to jsem vyrazil do jídelny, kde už na mě čekala Debbie s rukama založenýma na prsou.

J: "Vím, měl jsem se tě nejdřív zeptat... promiň."

Debbie: "Nemůžeš se jen tak sebrat a zničehonic zmizet."

J: "Byl jsem pryč asi tak pět minut."

Debbie: "Zkus deset a i kdyby to bylo na půl minuty, musíš mi dát vědět... je tu celkem fofr, jestli sis nevšiml."

J: "Už jsem se omluvil!"...Trochu mi ujely nervy, ale všichni víme, že za to nemohla Debbie.

Debbie: "Nech mě hádat, ten pitomec zas něco udělal?"

J: "Nechci o tom mluvit."

Vzal jsem si zase svojí zástěru, tác a bloček a raději jsem se vydal otročit v naději, že se přivedu na jiné myšlenky... ale kdy naposledy mi tahle metoda nějak pomohla?

Maikey: "Justine, můžu poprosit ještě o kafe?"

J: "Jasně,"...Zatímco jsem mu naléval, viděl jsem v jeho tváři, že to každou chvíli přijde... 3... 2... 1...

Maikey: "Jsi v pohodě?"...Přesně, jak jsem říkal!

J: "Naprosto."

Maikey: "Možná, že ses učil skrývat to, jak se cítíš od Briana, ale oba v tom stojíte za nic."

J: "Skvělý vědět."

Maikey: "Ať už udělal cokoliv, víš, že za to může to, co ho čeká, že jo? Nebral bych si to osobně."

J: "To neberu a znám ho, Maikey, úplně stejně jako ty, takže vím, proč se tak chová. To nemění nic na tom, že je to pořád na hovno."

Maikey: "Co udělal?"

J: "Neudělal vlastně nic... spíš mně nedovolil něco udělat."

Maikey: "Huh?"

J: "Vysměješ se mi."

Maikey: "Zkus to."

J: "Ehm... chtěl jsem, aby mě vzal k jeho mámě dneska."

Vážně jsem čekal, že se začne smát, však takové reakce jsem se dočkal od Briana a s Maikeym jsou skoro jako siamský dvojčata, takže by mě to ani nepřekvapilo, ale nic takového se nestalo.

Maikey: "A on řekl ne?"

J: "Přesně."

Maikey: "Věř mi, Justine, udělal ti službu."

J: "Co tím myslíš?"

Maikey: "Kdykoliv jsem byl u Briana doma a musel mluvit s jeho rodiči... měl jsem husinu. On jenom nechce, aby si viděl, v čem musel vyrůstat... čím si musel projít... nechce, aby si poznal tuhle jeho stránku... pro tebe chce být dokonalý."

Takhle jsem nad tím popravdě nepřemýšlel, i když mě to asi mohlo napadnout. A najednou ho tak nějak chápu. Co nechápu je ale to, že si myslí, že bych si snad někdy mohl myslet, že není dokonalý. Pro mě je a vždycky bude dokonalý, to nemůže nikdy nic změnit. A chci, aby konečně pochopil, že se nemusí bát toho, že bych ho poznal ve všech směrech, ať už jsou jakékoliv.

Do pekla a zase zpět(2)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Snažil jsem se přijít na to, jak Brianovi svůj nápad sdělit. Bylo mi jasné, že jeho reakce asi nebude ani trochu pozitivní, protože nápad to je opravdu šílený, ale musím to alespoň zkusit. Jsem totiž přesvědčený, že ve výsledku by mu tohle opravdu mohlo svým způsobem pomoct, až se bude účastnit té pekelné návštěvy. Proto jsem vážně doufal, že s tím bude souhlasit... jo ta sladká naivita mě nejspíš nikdy nepustí. Ale co, za zkoušku nic nedám... Proto jsem sebral veškerou odvahu, co jsem v sobě našel a chystal jsem se mu to navrhnout...

J: "Briane?"

Jenže odpovědi se mi nedostalo, tak jsem se na něj podíval a zjistil jsem, že spí. Výborný! To si mi to hned usnadnil, Briane. S mým štěstím se ráno probudím a on už bude pryč... sakra práce!

A taky, že se přesně to ráno stalo, někdy fakt obdivuju jeho schopnost chodit spát nad ránem a následně vstát brzo do práce a ještě k tomu vypadat tak božsky, jenže to jsem dnes ráno neměl ani možnost obdivovat. Briana čeká pekelná návštěva tak tipuju, že nemohl spát a šel do Kinneticu dřív. Takže moje jediná možnost teď je hned po šichtě v jídelně jít za ním do Kinneticu a tam mu svůj nápad navrhnout... nebo spíš vnutit. Protože tuším, že to nebude nic snadného.

Debbie: "Sluníčko, ty se dneska tváříš."

J: "To Brian... trápí mě to."

Debbie: "Něco se stalo?"

J: "Pokud máš na mysli, že od chvíle, co jsme od tebe odešli, se mnou skoro neprohodil slovo, tak stalo."

Debbie: "Jen to musí přežít a pak to zase bude tvůj Brian, uvidíš."

J: "Doufám. Ničí mě, když trpí... i když by to nikdy nepřiznal. Ta ženská ho zničila."

Debbie: "Vlastně si myslím, že udělala přesný opak... díky tomu, jaká je, je teď Brian silnější."

Vím, že má Debbie pravdu, svým způsobem je kvůli své matce silnější a odolnější... jenže spoustu špatného, co se mu stalo, jako třeba strach z lásky a závazků je taky její chybou. Nikdo si nezaslouží to, co čím si Brian prošel. A mě teď ničí ten pocit bezmoci, že mu to nemohu nijak ulehčit, ale rozhodně se o to pokusím.

Debbie: "A nezapomeň, že díky tobě se přestal bát lásky... a i když to možná nedá najevo, v časech jako jsou tyhle, je opravdu vděčný, že tě má."

Doufám v to. Brian možná nikdy neřekne, že mě miluje, ale já vím, že to tak je. Jen si přeju, aby konečně pochopil, že i já ho miluju nade vše a chci tu pro něj být... a především, aby mě nechal být po jeho boku, když je na dně.

---

Debbie: "Teď se vrhni do práce, myslím, že taky potřebuješ přijít na jiné myšlenky."

To jsem opravdu potřeboval, ale nemyslím, že roznášení objednávek, rozlévání kafe a osahávání od chtivých strávníků, mě přivede na jiné a snad lepší myšlenky. I přes to jsem ale Debb poslechl a dělal jsem, jak nejlíp jsem uměl.

Jenže moje snažení se posralo v momentě, co se Brian nečekaně ukázal... i když ono zas tak nečekaný to asi nebylo, tohle je obvyklá doba, kdy se tu zastaví na oběd... dneska jsem však doufal, že to přeskočí. Nechtěl jsem s ním svůj nápad zrovna řešit před Debbie a ještě k tomu před plnou jídelnou, ale hádám, že bych měl asi využít situace...

B: "Sunshine!"

J: "Ahoj,"...Posadil jsem se k němu a věnoval mu dnešní první polibek. Zdál se mi nějak podivně v pohodě... asi bych si neměl stěžovat.

B: "Teda obsluha, která funguje takhle, by měla být všude."

J: "Jsem speciální obsluha."

Debbie: "A budeš speciální obsluha, která tu bude přes čas mýt záchody, pokud zase nezvedneš ten svůj pěknej zadek."

J: "Už se zvedám."

B: "No tak, Debb, jen se stará o blaho zákazníka."

Debbie: "O to tvoje blaho se může postarat až doma."

B: "Zdá se, že si to budeme muset nechat na později."

J: "Hmmm."

Představa to byla hezká, ale všichni víme, že dneska k ní rozhodně nedojde. Dneska Briana čeká cesta do pekla a zase zpět... myslím, že s rájem a rozkoší to nebude mít nic společného.

Doufal jsem, že se Debb na chvíli vzdálí, abych s Brianem mohl probrat, co jsem vymyslel, ale Debb mě místo toho poslala obsloužit stůl místo ní a ona se posadila k Brianovi sama, vsadím se, že chtěla vědět, jak mu je a podle jeho výrazu jsem věděl, že mu tahle otázka neudělala moc velkou radost. Hned, jak ho Debb opustila, aby vyřídila jeho objednávku, chtěl jsem využít situace, jenže další člen rodiny Novotny to překazil...

J: "Ahoj, Maikey... co to bude?"

Maikey: "Smažený sýr s hranolky a tatarkou."

B: "Wow, v posilovně budeš dlouho."

Maikey: "Kušuj, mám hlad."

J: "Hned ti to donesu."

Fakt mě začal opouštět i ten zbytek dobré nálady, co mi ještě zbýval. Jestli Briana bude pořád někdo okupovat, nemám nejmenší šanci na to s ním mluvit.

J: "Smažený sýr a hranolky s tatarkou."

Maikey: "Díky, Justine."

S falešným úsměvem jsem se zase pustil do práce. Dokonce jsem dostal vztek, když mě jeden strávník chytil za zadek, zrovna když jsem šel kolem něj. Skoro jsem mu na hlavu vylil to vařící kafe.

Debbie: "V pohodě, Sunshine?"

J: "Jo, můj zadek zas tolik ne."

Podíval jsem se po Brianovi, který rudnul vzteky, ale nic neřekl... opět to jeho 'nežárlím, jsem jen vzteky bez sebe.' Ale všichni víme, že mě tak úplně nevytočilo nějaké osahávání, na které jsem tady prakticky zvyklý, ale to, že už teď vím, že si Brian najde způsob, jak mě ze svých problémů vynechat.

B: "Vyrážím, uvidíme se večer?"

J: "Už? Chtěl jsem s tebou něco probrat."

B: "Tak to probereme večer."

Dřív, než jsem stihl cokoliv říct, Brian mě políbil a už byl pryč. Stál jsem tam jak vyvoraná myš. A pak mi nezbývalo nic jiného, než doufat, že mě Debb nezabije a vyběhl jsem za Brianem ven...

J: "Briane!"...Zastihl jsem ho, než odjel a nastoupil jsem za ním do auta.

B: "Co děláš?"

J: "Chci jít s tebou k tvojí mámě!"...Vypadlo to ze mě tak, že jsem ani nevěděl, že jsem to řekl, dokud jsem neuviděl Brianův výraz.

Vím, že nápad je to šílený a varoval jsem vás předem, ale je to můj jediný nápad... Brianova máma si o něm myslí nejhorší, protože je gay, ale nikdy neměla možnost poznat, jaký opravdu je... jací jsme spolu jako pár... a možná je na čase to změnit. Možná je na čase jí ukázat, gayové nebo ne... láska je jednoduše láska.

Do pekla a zase zpět(1)

Nová povídka.

JUSTIN

varování: žádné

Dnes byl jeden z těch klasických večerů, kdy jsme Woody's a dokonce i Babylon vyměnili za to, že jsme se všichni sešli u Debbie doma a dopřávali si jednoho dobrého jídla za druhým, které pro nás připravil Vic. Když jsem tam tak seděl a rozhlížel se kolem sebe, uvědomoval jsem si, kolik toho v životě vlastně mám... mám Briana, mám přátelé, mám lidi, kteří by se pro mě pravděpodobně i rozkrájeli. Tohle je něco, o čem bych před 4 roky ani nesnil. Tehdy jsem byl jen puberťák, co si začal uvědomovat svojí sexualitu víc, než kdy dřív a rozhodl se ji pečlivěji prozkoumat rovnou na Liberty Avenue... tehdy jsem sám sobě dal dar nesmírných rozměrů, našel jsem všechny tady u tohoto stolu... našel jsem jednoduše rodinu.

B: "Nad čím se tak usmíváš?"...Všiml si mého přihlouplého úsměvu.

J: "Jen přemýšlím."

B: "Nad čím?"

J: "Jsi moc zvědavý..."

B: "Ani to nedokončuj."

J: "Co? Myslíš to, že budeš brzo starý?"

B: "Přesně to,"...Protočil oči.

Zasmál jsem se, on a ta jeho neustála fobie ze stárnutí. Jako by na tom snad záleželo. Jasně, nikdo nechce být starý, ale zestárnout po boku lidí, kteří ho milují... jo, kdo by tohle nechtěl?

J: "Jak ti řekl Maikey, ty budeš navždy mladý a krásný."

Kousl se do rtu a tak roztomile se usmál. Bože, já ho tak miluju... myslím, že si ani pořádně neuvědomuje, jak moc ho vlastně miluju. Nešlo zkrátka odolat, musel jsem ho políbit a on se ani trochu nebránil.

Debbie: "Sežeňte si pokoj!"

Maikey: "Neříkej dvakrát... můj pokoj je pro jejich hrátky zakázaný."

Debbie: "To tě to pořád nepřešlo?"

Zatímco se Maikey připravoval k odpovědi, která by jistě zahrnovala, že ten pokoj je jeho, ať se to někomu líbí nebo ne, tak my s Brianem jsme se culili, protože jsme oba věděli, že ten pokoj už dávno není neposkvrněný.

Emmett: "Něco mi říká, že ti dva už si tam užili svoje."

Maikey: "Co?!"

J: "Noo..."

B: "Neboj se, Mikey, nic jsme nerozbili."

Celý stůl se začal smát nad tím, jak se Maikey zhrozil, ale myslím, že ve skutečnosti své zděšení jen předstíral... řekl bych, že ani on není tak moc naivní, aby si myslel, že jsme s Brianem nedělali neplechu v jeho pomlčka mém starém pokoji.

---

Maikey: "Myslím, že budu muset provést kontrolu."

Debbie: "Nebo bys konečně mohl dospět... ten pokoj byl Sluníčka úplně stejně jako byl tvůj."

J: "Vidíš, Maikey,"...Vysmíval jsem se mu a on mě hned probodával pohledem.

Musíme jen doufat, že dříve či později se stane zázrak a on se s tím faktem, že jeho pokoj je i můj pokoj, smíří.

Debbie: "Briane, jdeš zítra k mámě?"

B: "Myslíš to, zda si střihnu cestu do pekla a zase zpět? Jo, poctím jí rychlou návštěvou."

Debbie: "Myslím, že chvilku by ses zrovna zítra zdržet mohl... pořád je to tvoje máma."

Lindsay: "Jo, Briane, Debb má pravdu."

Koukal jsem z jednoho na druhého a naprosto jsem tápal, nějak jsem měl pocit, že jsem jediný, kdo absolutně netuší, o co se jedná.

J: "Ty jdeš za mámou?"

B: "Yup. Ta čarodějnice má narozeniny... budu se muset zachovat jako hodný synek a dát jí kytku."

Vím, že co se týče jeho mámy, je to zakázané téma, sám jsem ji viděl jednou v životě a to když zjistila, že je Brian gay, protože jsem jako debil vylezl polonahý z ložnice zrovna, když ho poctila návštěvou... ale ten fakt, že ani nevím, kdy má matka mého přítele narozeniny, je celkem nepříjemný.

J: "Proč si mi to neřekl?"

B: "A k čemu by ti to bylo?"

A bylo to tady, konverzace o jeho mámě vždy způsobí, že se z něj stane vzteklý pes. Chápu ho, z toho, co vím, je jeho máma hrozná mrcha, ale o to víc mě štve, že o tom se mnou nemluví, tak rád bych mu pomohl.

Najednou vidím ten kontrast mezi úžasnou rodinou, která mě tu právě obklopuje a rodinou, která stojí úplně za hovno a Brian v ní musel vyrůstat.

J: "Jen bych to rád věděl."

B: "No tak teď už to víš, konec příběhu."

Celý stůl utichl a díval se z jednoho na druhého, byla to dost trapná a nemilá chvilka. Naštěstí se do toho vložil Emmett, který to zachránil tím, že nám pověděl o svém včerejším úžasném vykouření.

Kolem jedenácté se to začalo rozpouštět a nakonec jsme tu zůstali jen já s Brianem a Maikey s Benem. Využil jsem chvíle, kdy se Debbie vzdálila nahoru a vydal jsem se za ní...

Debbie: "Kriste! Chceš mi způsobit infarkt? Nikdy se nepliž za dámou v letech."

J: "Promiň!"

Debbie: "Co tu vyvádíš?"

J: "Jen jsem... doufal v nějakou radu."

Debbie: "Co ty bys beze mě dělal? A čeho se ta rada má týkat?"

J: "Briana... a jeho mámy. Všimla sis, jak ho to vykolejilo?"

Debbie: "Zlatíčko, kdyby si jen věděl, čím si s tou ženskou musel projít, chápal bys to."

J: "Jo, jenže Brian o tom se mnou nechce mluvit... a já nevím, jak tu pro něj být, protože je mi jasný, že teď to nebude nic snadného."

Debbie: "Já myslím, že toho moc nezmůžeš... Brian se s tím bude muset porvat sám... ty můžeš čekat jedině na to, zda tě bude potřebovat a pak tam pro něj být."

Přesně tohohle jsem se bál nejvíc, všichni víme, že já neumím sedět v klidu a čekat na to, až si Brian přijde pro pomoc. Ale pro jednou asi budu muset udělat přesně tohle.

B: "Kam si zmizel?"

J: "Jen jsem prohodil pár slov s Debbie."

B: "Aháá. A chceš už jít domů?"

J: "Jo, docela bych šel."

B: "Dobře."

Rychle jsme se rozloučili a pak se autem vydali domů. Cesta rozhodně byla víc tichá, než když jsme jeli k Debbie, drásalo mi to nervy. Ale jak řekla Debbie, budu muset vytrvat.

Jenže Brian mě zaskočil, když zničehonic zastavil, aniž by cokoliv řekl a vystoupil z auta a zamířil rovnou do květinářství. Po chvíli se vrátil zpátky s pugétem růží a nic neříkal.

J: "Ty jsou pro mámu?"...Fakt hloupá otázka, pro mě asi těžko budou.

B: "Ty jsi ale chytrej."

Tahle ironie byla znamení pro to, abych se prostě dál nevyptával, ačkoliv to pro mě bylo extra těžké. Když jsme dorazili domů, Brian se ty růže ani nenamáhal dát do vody, tak jsem to udělal za něj. Potom jsme si dali společnou a dost tichou sprchu bez obvyklého sexu na konci. Hned na to jsme si lehli do postele a oba civěli do stropu... já nevěděl, co říct... a Brian zkrátka nechtěl mluvit... bylo to fakt zajímavé. Ale pak mě napadlo něco šíleného, ale možná by to mohlo pomoct... I když to asi opravdu bude cesta do pekla a zase zpět...