Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Nebudu lhát, byl jsem připravený každou chvíli zakročit a klidně před Justina skočit, abych mu vytvořil ochranný štít, protože věřím, že mít moje matka jen trochu stabilnější chůzi, klidně by došla až k němu a jednu mu vrazila. Jenže ona jen stála na místě a dívala se na něj s pohledem plného znechucení. A pak se podívala na mě a v jejích očích jsem uviděl něco, co jsem viděl už mnohokrát a to zklamání... opět jsem pro ni byl jedno velké zklamání... její teplej syn, který skončí v pekle... to nejhorší, co ji mohlo potkat. Hned na to se kolíbavou chůzí vydala bez jediného slova do kuchyně za Claire...
B: "To šlo dobře."
J: "Myslím, že už chápu, proč si nechtěl, abych chodil s tebou... jsem tu sotva deset minut a už mám husinu po celém těle... jak si tu mohl žít?"
Děláš, jako bych měl na vybranou, Sunshine. Byl jsem jenom kluk, neměl jsem kam jít, neměl jsem nikoho, tohle byl můj jediný domov... nic víc jsem neměl. Až dokud jsem nepoznal Maikeyho, který byl prvním člověkem v mém životě, díky kterému jsem se cítil šťastný a milovaný.
J: "Půjdeš za ní?"
B: "Proč? Myslím, že dala jasně najevo, že nás tu nechce."
J: "Nic neřekla."
B: "Ani nemusela."
J: "Měl bys s ní zkusit promluvit, je to..."
B: "Jestli řekneš, že je to pořád moje máma, tak tě asi uškrtím."
J: "Nebudu lhát, chtěl jsem to říct, ale... dej jí zkrátka šanci."
B: "Jako ona dala mně?"
J: "Briane..."
Další důvod, proč jsem nechtěl, aby chodil se mnou. Protože jsem mohl čekat, že si bude hrát na mého hrdinu, který mě navede správným směrem... jako by snad tady nějaký správný směr existoval. Ale co, horší už to asi být nemůže, proto jsem se sebral a vydal se rovnou do kuchyně, jak máma tak Claire mě probodly pohledem...
B: "Mami?"
Otočila hlavu, tak aby se na mě nemusela ani podívat. Zažil jsem si to už mnohokrát, ale vždy mě to bolí o něco víc... proč mě, sakra, ještě vůbec nějak ovlivňuje to, jak se ke mně chová? Proč, sakra?!
B: "To se mnou nebudeš mluvit?"
Claire: "Nech ji být, Briane."
B: "Ty se do toho nepleť, Claire!"
Claire: "Je to moje máma..."
B: "A klidně si ji celou nech, jen s ní chci mluvit."
Claire se podívala na mámu, jako by snad čekala na její svolení a když ho od ní následně dostala kývnutím hlavy, odešla z kuchyně pryč... doufám, že za Justinem, který to od ní taky schytá.
B: "Podíváš se na mě aspoň?"
Začal jsem cítit ten známý pocit, když se vám začínají hrnout slzy do očí a v krku vás tak divně štípe a škrábe, ale dělal jsem opravdu vše pro to, abych to zadržel...
Matka: "Jak si mohl? Na moje narozeniny?"
B: "Co, mami? Co, jak jsem mohl?"
Matka: "Ty víš moc dobře co."
B: "Přišel jsem ti popřát k narozením a vzal jsem Justina s sebou, nic víc."
Matka: "Děláš jako by to bylo normální."
B: "Budeš se divit, ale ve světě to normální je."
Matka: "Možná v tom tvém."
B: "Sdílíme stejný svět, mami, jenom ty to odmítáš vidět... schováváš se za svého Boha a bibli... a vidíš ve mně jenom to nejhorší..."
Matka: "To, co děláš, je hřích a bible to říká jasně - skončíš v pekle."
Začínal jsem opravdu ztrácet nervy... ona mi bude neustále referovat, co říká bible, co je správné a co ne... ale napadlo jí vůbec někdy, že ona jako matka naprosto selhala? Že ani ona není dokonalá?!
B: "Radši skončím v pekle, než strávit jeden dobrý den s tebou v nebi."
Matka: "Odejdi z mého domu... a vezmi si s sebou... toho..."
B: "Justin! Jmenuje se Justin."
Matka: "Nezajímá mě jeho jméno... skončí v pekle stejně jako ty."
B: "No... alespoň tam budeme spolu."
Ani jsem si pořádně neuvědomil, co říkám, až dokud to nebylo řečeno... jinými slovy je to jako bych řekl, že mi nezáleží na tom, kde s Justinem skončíme, hlavní je, že tam budeme spolu... a opravdu to tak i cítím.
Ona najednou přišla až ke mně nebo se spíš dobelhala a zblízka se mi podívala do očí, následně z jejích úst vyšlo "Je mi z tebe zle." V tu chvíli jsem ztratil veškeré ovládání, co mi ještě zbývalo...
B: "Ani nevíš, jak mně je zle z tebe!"
A v ten okamžik mi na tváři přistála taková facka, že se mi otočila hlava a do očí mi doslova vyhrkly slzy... měl jsem to čekat, ale přes to jsem to nečekal...
J: "Briane?"...Přiběhl celý vykulený.
B: "Jsem v pohodě, Justine... můžeš se jít obout, půjdeme..."
J: "Ale..."
B: "Hned jsem u tebe."
J: "Do-dobře."
Nechtěl mě tam nechávat, ale potřeboval jsem, aby šel pryč, protože bylo na čase udělat něco, co jsem měl udělat už dávno...
B: "Víš, původně jsem sem Justina brát nechtěl, protože jsem věděl, že to skončí přesně takhle... ale jsem rád, že jsem ho s sebou vzal, protože jsem si teď uvědomil, že on a všichni moji přátelé, můj syn... to je všechno, co v životě potřebuju... takže mě dneska vidíš naposledy, mami."
Ani nemrkla, dalo by se říct, že jí to bylo jedno... nevím, proč jsem čekal jinou reakci, ale čekal... doufal jsem v alespoň náznak toho, co by matka měla udělat, když něco takového slyší od svého dítěte, ale... ona není moje matka, už ne.
Ještě jednou jsem se na ní podíval s vědomím, že je to naposledy a následně jsem se otočil a vydal jsem se za Justinem, abychom odtud mohli konečně odejít...
B: "Připravený vyrazit?"...Usmál jsem se, snažil jsem se vypadat silně, ale... nemohl jsem.
J: "Briane?"
B: "Hm?"
J: "Promiň."
B: "Za co? Nic si neudělal."
J: "Jo, to neudělal... a myslím, že je na čase to změnit..."
Justin se zničehonic sebral a vydal se zase zpátky do kuchyně za mojí matkou... nejdřív mi vůbec nedocházelo, co se vlastně děje, až dokud jsem ho nedostihl a neviděl tu zlost v jeho očích, které moji matku doslova probodávaly...
No comments:
Post a Comment