Poslední díl.
JUSTIN
varování: žádné
Celou dobu jsem stál u dveří, samozřejmě tak, aby to nevěděli a poslouchal jsem jejich rozhovor... bylo mi v tu chvíli tak mizerně. Nemohl jsem mu nijak pomoct, nemohl jsem udělat vůbec nic... nechápal jsem, jak takhle dokázal přežít 14 let svého života. A najednou jsem i rozuměl tomu, proč je takový, jaký je. Vše najednou dávalo naprostý smysl. A já se cítil jako totální blbec, myslel jsem tady na to, co pro náš vztah bude znamenat, když mě Brian vezme s sebou, co to bude znamenat pro mě, ale ani jsem se pořádně nezamyslel nad tím, co to bude znamenat pro Briana... a vím, že to pro něj není ani trochu snadné. Přesně před tímhle mě Maikey varoval, Brian nechtěl, abych tohle viděl, abych věděl, čím si musel celé ty roky procházet... protože teď je přede mnou zranitelnější víc, než kdy dřív a vím moc dobře, že to je pro Briana to nejhorší.
A pak když jsem uslyšel, jak mu dala facku, tak se mi v tu chvíli doslova rozbušilo srdce, vůbec jsem nevěděl, co dělat, skoro jsem po ní skočil a vytrhal jí vlasy, ale vidět Briana se skleněnýma očima, mě zastavilo, i když by mě to spíš mělo motivovat ještě víc, ale věděl jsem, že v tu chvíli to bylo to poslední, co potřeboval. Když však o pár minut dorazil za mnou a chtěl odejít, něco ve mně se zlomilo a já věděl, že něco říct musím, že nemůžu jen mlčet a hlavně jsem mlčet nechtěl...
Matka: "Co tady ještě děláte?"
J: "Věřte mi, že chci odtud vypadnout úplně stejně jako vy chcete, abychom odešli, ale mám na srdci něco, co musí ven..."
B: "Justine, to..."
J: "Ne, Briane, nech mě to říct."
Matka: "Jsem si jistá, že mě nezajímá nic z toho, co chcete říct."
J: "A víte, že mi to je jedno?"
Claire: "Co se tu děje?"
J: "Výborně, jste tu obě..."
Obě jsem si prohlédl od hlavy až k patě, zatímco se na mě dívaly, jako bych odněkud spadl... jako bych byl ohavnost... ten pohled mě doslova mrazil, představa, že tohle musí Brian trpět pokaždé, co se s nimi vidí... bože. Ale dost už, i ony si konečně zaslouží slyšet to nejhorší...
J: "Víte, Brian, možná není dokonalý, i když dělá vše pro to, aby takový byl a pro mě dokonalý je... miluju ho víc, než cokoliv na světě... je to člověk s obrovským srdcem, které tak nerad ukazuje... a to jenom kvůli vám... protože vy jste to nejhorší, co ho mohlo potkat... ale i navzdory vám je z něj úžasný člověk..."
Podíval jsem se po Brianovi, tak trochu jsem se bál, že pro něj nebude snadné tohle poslouchat, on ví, že ho miluju, ale nikdy zrovna netoužil po tom, abych to všude hlásal, jenže v jeho očích jsem viděl, že to, co říkám, má pro něj obrovskou hodnotu, tak jsem pokračoval dál...
J: "Přes to, že jste se k němu otočily zády, když vás potřeboval nejvíc, žije dál se vztyčenou hlavu a jde si za tím, co chce, nevzdává se, ačkoliv by se mu nikdo nedivil... prošel si s vámi peklem, ale dostal se ven... a s jistotou mi můžete věřit, že ať už si o něm nebo o mně myslíte cokoliv hrozného, vy dvě jste ještě mnohem horší, než to. Možná jste jeho biologická rodina, ale tím to končí... obě byste se měly stydět. Zasloužíte si sebe navzájem..."
Nejdřív jsem měl pro ně připravené všemožné nadávky, ale došlo mi, že to by ze mě dělalo je a na takové dno nikdy neklesnu... myslím, že slova, která jsem řekl, ať už si je vezmou k srdci nebo ne, byly dostačující.
Matka: "Oba okamžitě odejděte z mého domu."
J: "Nebojte se, s radostí vám vaše přání splníme."
Otočil jsem se k odchodu, ale v o kus dál jsem se ohlídl, abych se podíval, zda jde Brian za mnou, jenže on stál dál na místě a díval se na svou matku... viděl jsem na něm, jak moc ho tohle bolí, ale zároveň jsem viděl, že je připravený to konečně hodit za hlavu.
J: "Briane?"
B: "Sbohem, mami... sbohem, Claire..."
Věnoval jim poslední pohled a následně se vydal za mnou. Chtěl jsem se tak moc zeptat, zda je v pořádku, ale věděl jsem, že by to byla ta nejhloupější otázka, jakou bych jenom mohl položit, proto jsem nic neříkal a za ticha jsme došli až do auta.
Sedli jsme si a Brian stále nic neříkal, říkal jsem si, že je asi trochu v šoku, ale po pár minutách mě to začínalo fakt znervózňovat...
B: "Nemůžu uvěřit, že si to udělal."
Tak jo, to, že promluví, pro mě měla být úleva, ale slova, která řekl, způsobily přesný opak... neříkejte mi, že je na mě naštvaný? Že bych to snad přehnal?!
J: "Ehm... ty si naštvanej? Vím, že jsem asi neměl... ale nemohl jsem jenom mlčet... když ony jsou tak..."
Nebyl jsem schopný dokončit svou myšlenku, protože Brianovy rty se najednou dravě přisály na ty mé... doslova mě zaskočil, až mi chvíli trvalo, než mi došlo, co vlastně dělá a polibky jsem mu začal oplácet.
Po chvíli se naše rty oddělily, ale čela ne, byly jsme u sebe tak blízko, že jsme se rty skoro dotýkaly, ale jen skoro a Brian po chvíli zašeptal téměř neslyšitelné "Děkuju."
J: "Za co?"
B: "Že jsi tam byl... že jsi... však víš,"...Vsál svoje rty dovnitř.
Nepřišlo mi vhodné říkat mu, že nemá zač, protože pro mě to byla samozřejmost, je někým, koho miluju, mým partnerem... samozřejmě, že jsem to pro něj udělal... on pro mě udělal už takových věcí, že bylo na čase mu to konečně vrátit!
J: "Vím, že ta otázka je naprosto hloupá, ale... jsi v pořádku?"
B: "Ne... ale budu, Sunshine, neboj."
Věděl jsem, že víc z něj nedostanu a tak jsem ho víc netrápil. Spíš jsem se chtěl začít soustředit na to, abych mu pomohl se co nejdřív zotavit...
J: "Mimochodem... taky s tebou rád skončím v pekle."
B: "Co? Jak? Tys poslouchal za dveřmi, že?"
J: "Hmm... možná."
B: "Před tebou člověk nic neutají."
J: "To už bys mohl vědět dávno,"...Zasmál jsem se.
Brian se usmál a to mě zahřálo neskutečně u srdce, myslím, že mě momentálně miloval tak moc za to, co jsem pro něj udělal, že mi ani nehodlal vyvracet, že to opravdu řekl.
Vím, že momentálně nemáme ani trochu vyhráno a že nás čeká ještě dlouhá cesta, než se Brianovo srdce uzdraví, ale společně to určitě zvládneme...
No comments:
Post a Comment