Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Byl jsem rozhodnutý jet bez Justina, ale najednou jsem změnil trasu a vydal jsem se k jídelně. Nevím, proč jsem změnil názor nebo, co mě to najednou popadlo. Stále jsem věřil tomu, že to není ani trochu dobrý nápad... že se posere všechno, co se jenom dá, pokud Justina vezmu s sebou. Ale najednou jsem měl pocit, že když to neudělám, posere se toho ještě mnohem víc. Protože já vím, kolik to, že ho vezmu s sebou, pro něj znamená. Chce vědět, že ho beru jako něco víc, než jen kus blonďatého zadku. Že jsme si rovni, že jsme partneři. A to jsme... ač je pro mě těžké to vyslovit nebo si to někdy jen myslet, je to tak, chci to tak... i když je to pro mě těžké. A Justin má v jedné věci pravdu... chci, aby Joanne věděla, že jsem s někým, kdo mě miluje a koho miluju já... a nezáleží na tom, jestli je to ženská nebo chlap. Protože je to prostě Justin, kluk, pro kterého moje srdce doslova bije.
J: "Myslíš to vážně?"
B: "Kdyby ne, tak tu teď nejsem."
J: "Proč si změnil názor?"
B: "Já sám nevím, jasný... jsem si jitý, že moje matka dostane infarkt... a taky tím, že to není ani trochu dobrý nápad, ale..."
J: "Ale?"
On mě to fakt donutí říct, pane bože! "Prostě tě tam chci," odpověděl jsem s pohledem upřeným před sebe. Vyjadřovat, co k němu cítím, pro mě asi nikdy nebude snadná úloha.
Periferním viděním jsem zahlídl, jak se usmál... na jednu stranu mě to vyděsilo, protože prostě i když ho miluju část mě stále nechce, aby to věděl, i když vím, že to ví... a na druhou stranu mě to opravdu zahřálo u srdce. Já jsem fakt komplikovaná osoba.
J: "Tak jedeme,"...Nastoupil.
Podíval jsem se na něj a on se díval na mě... naše oči byly propojené a já v tu chvíli zkrátka věděl, že ať už se dneska večer stane cokoliv, on bude po mém boku. A myslím, že to fakt potřebuju, ať už je pro mě sebevíc těžké si to přiznat. On je jednoduše člověk, kterého chci mít poblíž po zbytek svého života... a když si vzpomenu na naše začátky... koho by to kdy napadlo?
J: "Tak tohle je ten slavný dům hrůzy, ve kterém jsi vyrůstal,"...Spíše konstatoval, když jsme konečně dorazili na místo.
Tenhle barák znám skrz na skrz a stejně mě děsí kdykoliv ho vidím znovu. Zažil jsem v něm to nejhorší, co se jenom dalo... nebýt Debb, Vica a Maikeyho, kteří mě doslova zachránili... kdo ví, kde bych dneska byl. Ani na to nechci myslet. Chci dnešek zkrátka přežít a jít zase se svým životem dál... ačkoliv to dnes bude asi samotné peklo.
J: "Bude to dobrý, uvidíš,"...Chytil mě za ruku, asi si všiml toho, jak nervózní jsem.
A to mě děsí o to víc, protože přesně toho jsem se bál ze všeho nejvíc, že mě Justin takhle uvidí... protože chci, aby viděl jen tu dokonalou, ačkoliv ne zas tak moc, část mě, která všechno zvládne s nadhledem... ne tohohle vystrašenýho gaye. Ale o tom vztahy asi jsou... zabijte mě někdo, prosím, za to, že jsem to právě řekl.
B: "Jsi velmi optimistický, Sunshine."
J: "No tak, jak hrozný to může být?"
B: "Myslím, že to brzo zjistíme... jen tě varuju... nemusí to být ani trochu dobrý... takže kdyby si cítil, že chceš utéct, prostě mě šťouchni a půjdeme, dobře?"
Justin se usmál, je mi jasné, co si asi pomyslel... že ho chci před vším chránit a zachránit... a je to tak... jen, dneska chci chránit a zachránit i sebe a pokud mi k tomu pomůže to, že Justin bude chtít odejít, jsem klidně pro.
J: "Miluju, že bys pro mě udělal cokoliv,"...Natáhl se, aby se mi prohrábl ve vlasech.
Nevěděl jsem, co mu na to říct a tak jsem radši mlčel, zkrátka jako obvykle. Justin mě následně políbil, což mě celkem dokázalo uklidnit... vlastně si dovedu představit mnohem příjemnější věci, které bychom mohli dělat, kdyby nás nečekalo tohle...
J: "A promiň mi tu hádku předtím."
B: "Nevím, o čem to mluvíš..."...Chtěl jsem mu dát jasně najevo, že mě nějaká naše hádka netrápí... teda trápila, ale... to je minulost.
J: "Děkuju."
B: "Radši neděkuj, protože myslím, že po dnešku budeš traumatizovaný..."
J: "Prosím tě... ale myslím, že už bychom asi měli vyrazit, ať nedostaneme seřváno už za pozdní příchod... ačkoliv já nejsem ani zvaný,"...Uchechtl se.
B: "Myslím, že náš pozdní příchod bude to nejmenší, ale jo... měli bychom jít."
Fakt nerad jsem to říkal nahlas, vlastně jsem doufal, že v tom autě zůstaneme, co nejdéle to bude možné, ale věděl jsem, že to zkrátka nevyjde... tak jsem sebral tu zpropadenou kytku a s Justinem jsme se vydali rovnou ke dveřím... bože, jak já měl žaludek na vodě... obvykle to zvládám celkem dobře, protože mám svůj sarkasmus a ironii a mechanismus sebezáchovy, ale... teď jsme tu s Justinem, tohle je úplně něco jiného...
J: "Chceš, abych zazvonil?"
B: "Ne, já to zvládnu,"...Natáhl jsem ruku, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.
J: "Určitě?"
B: "Jo!"...Stiskl jsem ten zvonek způsobem, že jsem se divil, že není vmáčknutý ve zdi.
Začínalo mi být opravdu špatně, najednou jsem měl pocit, že na tohle nejsem ani trochu připravený... ne na tu část strávit se svojí ďábelskou rodinou večer... ale na tu část, kdy s sebou přivedu Justina jako svého přítele... a ne kvůli té části, že jsme gayové, ale... protože jsem to prostě já... já vztahy nedělám, vždycky jsem byl single, nehrál jsem na kluky... tak co tu právě teď, sakra, dělám?!
Claire: "No konečně, Briane! Už jsem myslela, že... že... co to, sakra, je?"
JOP. Přesně takovéhle uvítání jsem očekával... obličej plný pohoršení a pravděpodobně i znechucení. Dívala se na Justina, jako by byl tou největší ohavností a na mě jako by naprosto a dočista zešílel a začínal jsem mít pocit, že to tak opravdu bude. A to nás ještě neviděla moje matka... tohle bude moje smrt, přísahám bohu.
No comments:
Post a Comment