Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Nevěděl jsem, co si mám myslet. Popravdě jsem nejdřív ani nebyl tolik naštvaný, jak jsem se snažil působit... vlastně jsem se chtěl chovat odtažitě a to jen proto, že jsem doufal, že Brian nakonec změní názor. Nechtěl jsem ho do toho nutit a přemlouvat ho, chtěl jsem, aby se tak sám rozhodl... ačkoliv šance byl asi jedna ku milionu. A řekl jsem si, že když si budu hrát na lhostejného, tak ho to třeba popostrčí... já vím, taktika za všechny prachy. Ale být na něj milý taky zrovna nezabralo. Jenže nakonec se ve mně něco zvrtlo a začínal jsem být fakt naštvaný. A ve finále jsem se dozvěděl, že spolu sice žijeme, ale dá se říct, že nic, co se týká jeho, se netýká mě... a to už mě opravdu vytočilo. Ať už to Brian myslel tak, jak to řekl nebo ne, právě teď jsem viděl doslova rudě.
B: "Tak jsem to nemyslel a ty to víš!"
J: "Jo? A jak si to teda myslel?"
B: "No... já.. eh..."
J: "Koukám, že ani nemáš slov. Briane, já vím, že ty náš vztah nikdy nebudeš brát tak, jako já a je hrozný pocit každý den přemýšlet nad tím, zda mě miluješ tak moc jako já tebe... ale to jsou věci, se kterými jsem se naučil žít. Ale... mít pocit, že jsme tu každý sám za sebe... že tvoje problémy jsou zkrátka jen tvoje a mně je do nich nic... jo, to není ten nejlepší pocit na světě... cítit se jako, že mě vlastně vůbec nepotřebuješ."
Brian byl ztracený, myslím, že ani on sám nevěděl, co se tu právě teď děje. Jenže já byl opravdu naštvaný, ale především jsem se cítil tak nějak ublíženě... nevím... miluju Briana nadevše... a proto ten pocit, že nejsem tím člověkem, za kterým jde, když potřebuje, je pro mě přímo nesnesitelný.
Nechtěl jsem tu zkrátka být už ani minutu, tak jsem vyrazil rovnou ke dveřím a začal jsem se obouvat...
B: "A kam teď jako jdeš?"
J: "Záleží na tom?"
B: "Ptal bych se, kdyby ne?"
J: "Jdu prostě ven."
B: "To jsi celý ty... něco se ti nelíbí nebo to není podle tvých podmínek a hned utíkáš!"
J: "Ne, Briane, já neutíkám, jen tu jednoduše nehodlám sedět a čekat na tebe... na to, až mě budeš potřebovat. Chceš to dneska zvládnout sám a podle sebe? Fajn, nebráním ti."
Možná jsem to začínal trochu přehánět, vím, že Brian má úplně stejné právo jako já na to dělat si věci podle sebe a vím moc dobře, že pokud tam chce jít sám a pokud to tak pro něj je nejlepší, tak že ho nemůžu nutit, aby šel proti sám sobě... ale tady už jde o mnohem víc... o to, že začínám mít pocit, že kdybych tu nebyl, on by si nejspíš ani nevšiml.
B: "Dobře, tak si běž, když chceš."
Byl vytočený, ani nevím, na koho byl naštvaný víc, zda na mě, protože se podle něj určitě chovám jako malej zmetek anebo na sebe, protože moc dobře ví, že za tohle všechno může z velké části on... sakra, už i já jsem se v tom ztrácel. Nechtěl jsem se s ním hádat, nesnáším to... ale právě teď jsem se ani necítil na to, abych se s ním udobřoval, zvlášť, když mi jasně řekl, že si mám klidně jít.
J: "Fajn!"
Otevřel jsem ty těžké kovové dveře jako bych byl Hulk a následně jsem je za sebou zase hlasitě zavřel. Nechtělo se mi ani čekat na ten pomalej tovární výtah, tak jsem to vzal po schodech, dá se říct po dvou. Jen, co jsem vyběhl na ulici a nabral čerstvý vzduch do plic, udělalo se mi trochu líp. Ale stále mi bylo z toho všeho mizerně. Vědět, že někdo, koho milujete, si za chvíli projde samotným peklem a vy tam pro něj chcete být, jenže nemůžete, protože je to zabedněný mizera...
Debbie: "Sunshine?"
J: "Ahoj,"...Svalil jsem se na barovou židli.
Debbie: "Jak jsem doufala, že vy dva si tím projdete bez problému... co se stalo?"
J: "Všechno... pohádali jsme se."
Debbie: "Má jen blbou náladu, ať už řekl cokoliv, určitě to tak nemyslel... teď nemůžeš nic brát vážně."
J: "Já vím, Debb, jen... chtěl jsem tam jít s ním."
Debbie: "Co?"
J: "No, chtěl jsem mu být oporou... a třeba jeho mámě ukázat, že je s někým, koho miluje a kdo miluje jeho... a že to ona nikdy nezničí... a jednoduše..."
Debbie: "Tě poslal do háje?"
J: "Tak nějak. Ale především mi dal pocit, že mě vlastně ani nepotřebuje. Řekl, že věci, co se týkají jeho, se netýkají mě."
Debbie: "Ouch. Ale je ti jasný, že ani za milion let to tak nemohl myslet... řekla bych, že ani on sám neví, proč to řekl... nebo z něj spíš mluví jeho nervy... nesmíš si to tak brát, Sluníčko."
To se snadněji řekne, než udělá. Vím moc dobře, že spoustu věcí, co řekne Brian, nejsou ve skutečnosti ani trochu pravda... on jen nerad dává najevo, co skutečně cítí nebo, co si myslí... ale občas řekne něco, co myslí opravdu vážně... a kdo se v tom má pak vyznat? Tentokrát mě to prostě vážně vzalo.
Debbie se mi bohužel nemohla věnovat pořád a taky běhala po jídelně, takže já se tam tak nějak mučil sám a v podstatě jsem se válel po baru, zatímco jsem se snažil na to nemyslet, ale spíš se mi z toho už vařil mozek. Bylo půl 7, což znamenalo, že Brian už musí být na cestě... ach jo.
Najednou mi v kapse začal vibrovat telefon, nejprve jsem se nechtěl namáhat a prostě to nechat být, ale nakonec jsem se rozhodl podívat, kdo volá... a byl jsem opravdu překvapen... nebo spíš šokován...
J: "Briane?"
B: "Pojď ven,"...Zavěsil.
Nechápal jsem, co se děje, ale nakonec jsem se zvedl a ven jsem šel. Nikde jsem ho ale neviděl, pak jsem však zahlídl jeho auto a sehnul jsem se k okýnku, které otevřel...
J: "Jak si věděl, že tu jsem?"
B: "Budeš se divit, ale znám tě celkem dobře."
Cítil jsem v jeho hlase ironii, ale takovou tu milou ironii, pokud taková vůbec existuje, ale snad mi rozumíte. Upřímně jsem se pousmál, protože mi právě dal najevo, že se o mě opravdu zajímá.
J: "A co tady děláš? Nemáš být na cestě tam?"
B: "Taky, že jsem... tak nějak. Ještě jsem potřeboval něco vyzvednout."
J: "A to jako co?"
B: "TEBE."
Vykulil jsem oči, protože jsem to absolutně nečekal. Možná jsem si myslel, že se přijel omluvit... nebo ještě víc pohádat, ale ani za milion let by mě nenapadlo tohle. A hned na to mi začalo bušit srdce, protože pokud tohle myslí opravdu vážně... znamená to, že mě čeká něco, na co vlastně nejsem vůbec připravený. Ale zároveň mám najednou pocit, že Brian v našem vztahu udělal další krok...
No comments:
Post a Comment