Nová povídka.
JUSTIN
varování: žádné
Dnes byl jeden z těch klasických večerů, kdy jsme Woody's a dokonce i Babylon vyměnili za to, že jsme se všichni sešli u Debbie doma a dopřávali si jednoho dobrého jídla za druhým, které pro nás připravil Vic. Když jsem tam tak seděl a rozhlížel se kolem sebe, uvědomoval jsem si, kolik toho v životě vlastně mám... mám Briana, mám přátelé, mám lidi, kteří by se pro mě pravděpodobně i rozkrájeli. Tohle je něco, o čem bych před 4 roky ani nesnil. Tehdy jsem byl jen puberťák, co si začal uvědomovat svojí sexualitu víc, než kdy dřív a rozhodl se ji pečlivěji prozkoumat rovnou na Liberty Avenue... tehdy jsem sám sobě dal dar nesmírných rozměrů, našel jsem všechny tady u tohoto stolu... našel jsem jednoduše rodinu.
B: "Nad čím se tak usmíváš?"...Všiml si mého přihlouplého úsměvu.
J: "Jen přemýšlím."
B: "Nad čím?"
J: "Jsi moc zvědavý..."
B: "Ani to nedokončuj."
J: "Co? Myslíš to, že budeš brzo starý?"
B: "Přesně to,"...Protočil oči.
Zasmál jsem se, on a ta jeho neustála fobie ze stárnutí. Jako by na tom snad záleželo. Jasně, nikdo nechce být starý, ale zestárnout po boku lidí, kteří ho milují... jo, kdo by tohle nechtěl?
J: "Jak ti řekl Maikey, ty budeš navždy mladý a krásný."
Kousl se do rtu a tak roztomile se usmál. Bože, já ho tak miluju... myslím, že si ani pořádně neuvědomuje, jak moc ho vlastně miluju. Nešlo zkrátka odolat, musel jsem ho políbit a on se ani trochu nebránil.
Debbie: "Sežeňte si pokoj!"
Maikey: "Neříkej dvakrát... můj pokoj je pro jejich hrátky zakázaný."
Debbie: "To tě to pořád nepřešlo?"
Zatímco se Maikey připravoval k odpovědi, která by jistě zahrnovala, že ten pokoj je jeho, ať se to někomu líbí nebo ne, tak my s Brianem jsme se culili, protože jsme oba věděli, že ten pokoj už dávno není neposkvrněný.
Emmett: "Něco mi říká, že ti dva už si tam užili svoje."
Maikey: "Co?!"
J: "Noo..."
B: "Neboj se, Mikey, nic jsme nerozbili."
Celý stůl se začal smát nad tím, jak se Maikey zhrozil, ale myslím, že ve skutečnosti své zděšení jen předstíral... řekl bych, že ani on není tak moc naivní, aby si myslel, že jsme s Brianem nedělali neplechu v jeho pomlčka mém starém pokoji.
Maikey: "Myslím, že budu muset provést kontrolu."
Debbie: "Nebo bys konečně mohl dospět... ten pokoj byl Sluníčka úplně stejně jako byl tvůj."
J: "Vidíš, Maikey,"...Vysmíval jsem se mu a on mě hned probodával pohledem.
Musíme jen doufat, že dříve či později se stane zázrak a on se s tím faktem, že jeho pokoj je i můj pokoj, smíří.
Debbie: "Briane, jdeš zítra k mámě?"
B: "Myslíš to, zda si střihnu cestu do pekla a zase zpět? Jo, poctím jí rychlou návštěvou."
Debbie: "Myslím, že chvilku by ses zrovna zítra zdržet mohl... pořád je to tvoje máma."
Lindsay: "Jo, Briane, Debb má pravdu."
Koukal jsem z jednoho na druhého a naprosto jsem tápal, nějak jsem měl pocit, že jsem jediný, kdo absolutně netuší, o co se jedná.
J: "Ty jdeš za mámou?"
B: "Yup. Ta čarodějnice má narozeniny... budu se muset zachovat jako hodný synek a dát jí kytku."
Vím, že co se týče jeho mámy, je to zakázané téma, sám jsem ji viděl jednou v životě a to když zjistila, že je Brian gay, protože jsem jako debil vylezl polonahý z ložnice zrovna, když ho poctila návštěvou... ale ten fakt, že ani nevím, kdy má matka mého přítele narozeniny, je celkem nepříjemný.
J: "Proč si mi to neřekl?"
B: "A k čemu by ti to bylo?"
A bylo to tady, konverzace o jeho mámě vždy způsobí, že se z něj stane vzteklý pes. Chápu ho, z toho, co vím, je jeho máma hrozná mrcha, ale o to víc mě štve, že o tom se mnou nemluví, tak rád bych mu pomohl.
Najednou vidím ten kontrast mezi úžasnou rodinou, která mě tu právě obklopuje a rodinou, která stojí úplně za hovno a Brian v ní musel vyrůstat.
J: "Jen bych to rád věděl."
B: "No tak teď už to víš, konec příběhu."
Celý stůl utichl a díval se z jednoho na druhého, byla to dost trapná a nemilá chvilka. Naštěstí se do toho vložil Emmett, který to zachránil tím, že nám pověděl o svém včerejším úžasném vykouření.
Kolem jedenácté se to začalo rozpouštět a nakonec jsme tu zůstali jen já s Brianem a Maikey s Benem. Využil jsem chvíle, kdy se Debbie vzdálila nahoru a vydal jsem se za ní...
Debbie: "Kriste! Chceš mi způsobit infarkt? Nikdy se nepliž za dámou v letech."
J: "Promiň!"
Debbie: "Co tu vyvádíš?"
J: "Jen jsem... doufal v nějakou radu."
Debbie: "Co ty bys beze mě dělal? A čeho se ta rada má týkat?"
J: "Briana... a jeho mámy. Všimla sis, jak ho to vykolejilo?"
Debbie: "Zlatíčko, kdyby si jen věděl, čím si s tou ženskou musel projít, chápal bys to."
J: "Jo, jenže Brian o tom se mnou nechce mluvit... a já nevím, jak tu pro něj být, protože je mi jasný, že teď to nebude nic snadného."
Debbie: "Já myslím, že toho moc nezmůžeš... Brian se s tím bude muset porvat sám... ty můžeš čekat jedině na to, zda tě bude potřebovat a pak tam pro něj být."
Přesně tohohle jsem se bál nejvíc, všichni víme, že já neumím sedět v klidu a čekat na to, až si Brian přijde pro pomoc. Ale pro jednou asi budu muset udělat přesně tohle.
B: "Kam si zmizel?"
J: "Jen jsem prohodil pár slov s Debbie."
B: "Aháá. A chceš už jít domů?"
J: "Jo, docela bych šel."
B: "Dobře."
Rychle jsme se rozloučili a pak se autem vydali domů. Cesta rozhodně byla víc tichá, než když jsme jeli k Debbie, drásalo mi to nervy. Ale jak řekla Debbie, budu muset vytrvat.
Jenže Brian mě zaskočil, když zničehonic zastavil, aniž by cokoliv řekl a vystoupil z auta a zamířil rovnou do květinářství. Po chvíli se vrátil zpátky s pugétem růží a nic neříkal.
J: "Ty jsou pro mámu?"...Fakt hloupá otázka, pro mě asi těžko budou.
B: "Ty jsi ale chytrej."
Tahle ironie byla znamení pro to, abych se prostě dál nevyptával, ačkoliv to pro mě bylo extra těžké. Když jsme dorazili domů, Brian se ty růže ani nenamáhal dát do vody, tak jsem to udělal za něj. Potom jsme si dali společnou a dost tichou sprchu bez obvyklého sexu na konci. Hned na to jsme si lehli do postele a oba civěli do stropu... já nevěděl, co říct... a Brian zkrátka nechtěl mluvit... bylo to fakt zajímavé. Ale pak mě napadlo něco šíleného, ale možná by to mohlo pomoct... I když to asi opravdu bude cesta do pekla a zase zpět...
No comments:
Post a Comment