Setkání(13)

Poslední díl.

BRIAN

Jakmile jsem byl schopný zastavit ten otravný a především ponižující vodopád slz, dokázal jsem se přimět alespoň k tomu, abych uklidil ten nepořádek, co můj konferenční stolek nadělal, lépe řečeno, který jsem vzteky nadělal já, uklidit tohle bylo asi totiž mnohem jednodušší, než uklidit ten bordel, co mám právě teď ve svém životě, poněvadž se mi to zkrátka jeví jako naprosto nemožné, jednoduše se nejsem schopný nebo možná spíš ochotný rozhodnout ohledně toho, co bych měl udělat, jelikož v momentě, co se rozhodnu, už nebude cesty zpět, už v tom budu až podělaně po uši a já si nejsem ani trochu jistý, že už jsem na něco takového připravený, já právě teď již nejsem schopný ani přemýšlet, už na to zkrátka nemám sílu, jediné, na co mohu myslet, je ta nesnesitelná únava, která sužuje každou část mého těla, ale strach z toho, co všechno se může stát během toho, kdy budu spát, mi v tom brání, jenže já už sotva držím oči, jednoduše potřebuju spát, prostě potřebuju!

---

V momentě, co jsem se probudil, se ukázalo, že už je pozdě odpoledne, nechápal jsem, jak se mi podařilo spát tak dlouho, ale každopádně mi z toho nebylo vůbec dobře, představa toho, že už je Justin pryč a já si tu klidně spal, se mi neskutečně příčila, v tu chvíli jako bych si snad uvědomil, že bez něho opravdu už nemůžu a především nezvládnu strávit ani jednu podělanou vteřinu, že jednoduše budu dělat vše pro to, abych se o něj postaral, děj se, co děj, a i když v tom nejspíš budu naprosto mizernej, můžu se pořád snažit, je to lepší, než ho nechat odejít a ani nezabojovat, já už takovej být nechci, ten, co se vzdává dřív, než se o něco pokusí, jednoduše vím, že bez Justina by můj život už neměl žádný smysl a tomu musím za každou cenu zabránit!

Hned, jak jsem se dal alespoň nějak dohromady, vydal jsem se na místo, na kterém jsem doufal, že ho ještě najdu, protože jinak je jasné, že je konec, že už je pozdě na to, abych něco udělal!

Jennifer: "Briane..."...Z toho, že se tady nacházím, vypadala víc zaskočeně, než já.

B: "Prosím tě, řekni mi, že je ještě tady?"

Jennifer: "Není..."

To slovo mi ve vteřině udělalo obrovskou díru do hrudi, doslova se mi zatočila hlava a myslel jsem, že nechytím balanc, naštěstí se to odehrálo jen v mé hlavě a Jennifer tak nemusela být svědkem mého sesypání se, ale i tak jsem před ní musel vypadat jako naprosto zoufalá troska a taky jsem se tak i cítil, tak se vlastně teď cítím permanentně a zdá se, že se tak budu cítit už navždy... Přeci jsem ho ale nemohl ztratit znova!

B: "Odletěl?"

Jennifer: "Ne, šel se rozloučit, odlétá večer."

Ani si neumíte představit, jak se mi v ten okamžik neskutečně ulevilo, ale to asi jen na pár vteřin, pak jsem se zase vrátil zpátky na zem a vzpomněl si na to, že nemám ani zdaleka vyhráno, já zatraceně pořád ani nevím, co mám vlastně dělat, připadám si jako šašek!

Najednou jsem si uvědomil, že Jennifer je vlastně jeho máma a že se pravděpodobně jako já a Debb dozvěděla, co se s Justinem stalo a myslím, že by se jí šiklo pár dobrosrdečných slov, i když já jsem asi ten poslední člověk na světě, od kterého by se jich měla dočkat!

B: "Ty už to víš?"...Ptal jsem se opatrně, nechtěl jsem na ní popřípadě hodit bombu bez Justinova vědomí a především svolení.

Jennifer: "Co mám vědět?"

B: "Že je... Že je Justin nemocný?"...Ačkoliv je to přesný opak toho, co jsem chtěl udělat, nemohl jsem si pomoct, vědět jsem to potřeboval.

Jennifer: "Vím to už nějakou dobu,"...V momentě, co to dořekla, se jí oči zalily slzami a já zůstal zírat naprosto zmaten tím, co řekla.

B: "Počkat, co?"

Jennifer: "Nechtěl, aby to někdo věděl, musela jsem mu to slíbit."

B: "Hádám, že především mně si to neměla říkat?"

Jennifer: "Chtěl tě chránit, možná to nebyl ten nejlepší způsob, ale chápala jsem to."

B: "Co má, sakra, pořád s tím, že mě chce chránit? To já bych měl chránit jeho, kdyby mě nikdy nepoznal, neměl by teď v životě takový bordel."

Nevěřil bych, že se jednoho dne dožiju toho, že budu něco cítit natož toho, že sám sobě budu něco zazlívat, mám pocit, jako bych právě teď procházel očistcem, je to snad ten nejhorší pocit na světě!

Jennifer: "Briane, kdy už si konečně uvědomíš, že si to nejlepší v jeho životě? On by neměnil, ani kdyby to znamenalo, že by teď byl zdravý, si pro něj všechno a on pro tebe taky... Tak ho zastav, nenech ho odletět, protože ještě víc než my nechceme, aby odletěl, to nechce on sám, ale myslí si, že tě ztratil, že nemá proč tu zůstávat."

Jak by si něco takového vůbec mohl myslet? Vždyť to já bych se měl bát toho, že jsem ho ztratil a taky že se toho bojím a ani bych se nedivil, kdyby se to opravdu stalo, protože si ho nezasloužím, jsem totiž zmetek, který myslí jen sám na sebe, když jsem měl tenkrát rakovinu, Justin dělal od začátku vše, aby mi pomohl, nenechal se mnou odbít a teď, když on potřebuje mě, jsem podělaný až za ušima a musím se rozhodovat, jestli tu pro něho vůbec budu schopný být, zatraceně já jsem fakt naprosto k ničemu!

B: "Můžu tu na něj počkat?"

Jennifer: "Samozřejmě, že ano... Pojď dovnitř."

B: "Díky."

Jennifer: "Dáš si něco?"

B: "Teď bych asi nic nepozřel."

Jennifer: "Chápu."

S Jennifer jsem tam seděl snad celou věčnost, čas se neskutečně táhnul a já začínal nabývat dojmu, že se Justina dnes snad už nedočkám, jenže když už jsem začínal ztrácet i ty poslední zbytky naděje, Justin zničehonic přišel...

J: "Briane!?"

B: "A-ahoj."

Najednou nastala snad ta nejtrapnější chvilka v našich životech, já s Justinem jsme na sebe jen tupě zírali a Jennifer tikala pohledem z jednoho na druhého, nebýt tohle všechno dost vážné, byla by to celkem komická scéna, kéž by to tak bylo, jenže není, teď vůbec nic není komické!

J: "Musím si jít zabalit."

Justin se najednou otočil na patě a vydal se do prvního patra, kde má pokoj, jako by si snad ani nevšiml, že jsem tady, což je dost nemožné, vzhledem k tomu jak bledě vypadal, když mě zahlédl, každopádně se zdá, že hodlá předstírat nezájem o mou existenci a kdo by se mu taky divil, že?

B: "Asi-asi bych měl jít za ním."

Jennifer: "Dobrý nápad."

Dobrý možná, téměř nesplnitelný - určitě! Chvíli se zdálo, že ten svůj zadek od toho gauče neodlepím, ale Jennifer mě nakonec sjela pohledem, který by vyděsil snad každého, je vidět, že Debbie jí dávala cenné lekce!

B: "Můžu dovnitř?"...Vešel jsem, aniž bych čekal na odpověď.

J: "Pokud vím, tak už tady jsi."

B: "Očividně."

J: "Briane, vím proč si tady a rovnou ti říkám, abys to vzdal, vracím se do New Yorku."

V tu chvíli se mi s ním chtělo silně zatřást a zakřičet na něj, aby se konečně vzpamatoval, jenže já bych mu nebyl schopný nijak ublížit ani, kdyby mi to zajistilo výhru, jsem já to ale ubožák!

B: "Nenechám tě odletět."

J: "To nezáleží na tobě."

B: "No vlastně záleží, jsem tvůj partner."

J: "Není to zas tak dávno, co si to nemohl vyslovit, aniž by se ti u toho nezakroutil jazyk."

B: "A teď zůstal rovný jak prkno, vidíš - pokrok."

J: "Sám si mi řekl, abych odešel."

B: "Já věděl, že to pochopíš takhle! Zatraceně, Justine, nikdy bych nemohl chtít, aby si mi odešel ze života, bez tebe můj život nemá smysl."

J: "Věř, že právě teď bude mít větší smysl beze mě, než se mnou, jsem časovaná bomba."

Zdá se mi to nebo on má chladnou odpověď opravdu na všechno? Ale přitom v jeho očích můžu zřetelně vidět, že ani jemu samotnému se nelíbí, jak zní slova, která mu vychází z úst... Co si s ním mám, sakra, počít? Jak ho mám, do háje, přesvědčit o tom, že s ním chci být za každou cenu?

B: "A já jsem jak ruční granát, můžeme se doplňovat."

J: "Přestaň se mě snažit rozesmát,"...Snažil se znít vážně, ale jeho koutky se stejně chvěly z toho, jak se chtěl smát.

B: "To by mě ani nenapadlo."

J: "Briane, přestaň s tím."

B: "S čím?"

J: "S tím tvým šarmem, to nezabere."

B: "Já tě jen nechci ztratit... Znova ne."

J: "Už si mě ztratil, před dvěma lety, teď už jsem někdo jiný a nemůžu s tebou být, nebylo by to správné a ty sám to v hloubi srdce víš taky... Navíc nemůžu riskovat tvoje zdraví."

Jo je možné, že v tomhle má Justin pravdu, že opravdu nejsem připravený a jen si to snažím vsugerovat, jenže teď, když tu stojím přímo před ním a vím, že je rozhodnutý odletět, jsem mnohem víc přesvědčený o tom, že mu v tom chci zabránit, nad tím, jaké to bude potom, teď jednoduše nechci přemýšlet, teď je teď, pak bude pak!

B: "Ještě před 7 lety jsem v hloubi srdce, duše, mozku a každého orgánu svého těla věděl, že něco jako láska neexistuje, že nikdy nebudu milovat, že mít přítele není moje věc, že vztahy jsou jen ubohé výmysly heterosexuálů a heleme se, stejně tu teď stojím a prosím tě, abys se mnou zůstal, protože tě miluju. A moje zdraví? To stejně riskuji dennodenně já sám, všichni ho svým způsobem riskujeme."

Justin se najednou zarazil v pohybu, věci, které držel v ruce, položil na postel a poté přišel blíž ke mně, podle jeho výrazu jsem soudil, že mi asi dá jednu do zubů, ale on nakonec udělal přesný opak - políbil mě! Pár vteřin jsem byl natolik zaskočen, že jsem nebyl schopný pohnout naprosto ničím, ani svými rty, ale nakonec jsem vzpamatoval a polibek jsem mu začal oplácet, při čemž jsem jej pevně objal kolem pasu.

J: "Taky tě miluju, tak strašně moc tě miluju, Briane Kinney... Ale musím jít,"...V ten moment se mi Justin vymanil z náruče a vrátil se ke svému kufru, který zaplnil posledním kouskem oblečení a následně jej zavřel a uchopil do ruky.

B: "Jít?"

J: "Ano, za hodinu mi to letí."

Myslel jsem, že si ze mě snad dělá srandu, ale jeho tvář mluvila jasně - myslel to vážně! A to mi dávalo ještě větší důvod k tomu, abych ho snad proplesknul, ale raději jsem si to nechával jako nouzový plán, který mám pocit, že budu muset nakonec opravdu použít!

B: "Řekni mi, co mám udělat nebo říct nebo... Sakra, já nevím, udělám cokoliv, jen mi to řekni."

J: "Už si udělal dost, miluješ mě a to mi stačí."

Nevím, co přesně se stalo, ale najednou jsem měl pocit, že vím, o co mu jde, že chápu jeho záměr a byl jsem odhodlaný to použít!

B: "Ty se bojíš..."

J: "Ovšem, že se bojím!"

B: "Ne, já myslím to, že se bojíš toho, že si to jednoho dne rozmyslím a nechám tě v tom, ty odjíždíš, protože se o sebe radši budeš starat sám, než riskovat, že tě nakonec pošlu pryč, protože už na to nebudu mít sílu."

J: "No a co když ano? Neměl bych snad pravdu? Sám si mi to řekl snad milionkrát, že se nestaráš o nikoho, ale jen o sebe a já tě k tomu nemůžu nutit, bylo by to sobecké, takže odletím zpátky do New Yorku a budu pokračovat v tom, co jsem dělal doposud."

B: "Copak nechápeš, že už na to nemusíš být sám?"

J: "Nemůžu to riskovat, prostě nemůžu."

B: "Mohl bys mi alespoň jednou v životě důvěřovat? Já vím, že stojím za hovno, popravdě bych si do vlastních rukou nesvěřil ani svůj život, ale... O tebe se postarám."

Možná jsem měl jenom vidiny a fantazíroval jsem si něco, co nemohlo být reálné, ale na vteřinu jsem měl pocit, jako by to s Justinem hnulo, jako by chtěl, aby to opravdu fungovalo a to, co jsem řekl, bylo to, co potřeboval slyšet, i přes to, že už jsem mu to řekl předtím snad už tisíckrát, ale teď jako by snad poprvé poslouchal!

J: "Co když...?"

B: "Nic takového se nestane,"...Přerušil jsem jej.

J: "Ani nevíš, co jsem chtěl říct."

B: "Nezáleží na tom, spolu překonáme všechno, jako vždy."

J: "To jednoduše nejde."

Justin se najednou otočil k odchodu a chtěl vyjít ze dveří, ale přesně mezi nimi se zastavil a jen se chvíli díval před sebe, jako by to snad promýšlel a pak zničehonic upustil kufr, otočil se zpátky ke mně a pověsil se mi na krk, aby mě mohl políbit, zas a znova mě zaskočil - nádherně zaskočil!

J: "Tohle nemůže vyjít."

B: "Pravděpodobně... Ale víš, že jsem moc dobrý ve snažení se."

J: "To vím."

B: "Takže... Zůstaneš?"

Jeho oči se chvíli dívaly skrze mě, zdálo se jako by si to všechno pořád promýšlel, jako by si snad počítal, na kolik procent máme šanci, že nám to bude fungovat, bylo to tak frustrující!

J: "Sice mám strach, ale... Musíme to aspoň zkusit... Takže zůstanu."

V ten moment jsem si jej k sobě musel okamžitě přitáhnout a vášnivě ho políbit, tak moc jsem potřeboval cítit, že mi zase patří, že jsem myslel, že ho snad nikdy nepustím!

Nevím sice, co všechno nás s Justinem čeká, a vím, že ne vždy to bude dobré, ale to nevadí, pro mě je hlavní, že budeme spolu, za každou cenu!

Setkání(12)

Nový díl.

BRIAN

Moje noc proběhla následovně - celou jsem jí proseděl na pohovce s nepřítomným pohledem, civějíc do tmavého prostoru před sebou, s flaškou skotské neustále po ruce a téměř permanentním potahováním z cigaret, snažíc se nepořezat o střepy, které se nacházely snad na každém kousku mé podlahy, byla to nejspíš ta jediná možnost, jak jsem tohle mohl zvládnout, tedy to je asi dost silný a především nevýstižný výraz, protože já právě teď nezvládal absolutně nic, tohle se zvládnout snad ani nijak nedá, tohle je... Tohle je zkrátka příliš!

---

Mám pocit jako by mi někdo vyvrtal díry do hlavy a naráz mi jí zaplnil informacemi, které kdybych se nedozvěděl, všechno by teď bylo pravděpodobně mnohem snazší, protože tohle já jednoduše nedokážu vstřebat, to je prostě nemožné, to je... Naprosto v hajzlu! Já jsem v hajzlu, jsem troska, jsem k ničemu... Nebýt mě, Justin by se do New Yorku nikdy nedostal, to já ho k tomu přiměl, to já ho tam poslal, to já jsem... Do prdele! Opravdu nejsem daleko od toho, abych se rozbulel jako nějaké malé děcko... Vždyť on je můj Sunshine, moje všechno... Tohle nemůže být pravda, poněvadž, jestli je tu někdo, kdo si zaslouží něco takovýho, jsem to já, ne on, Justin si zaslouží jen to nejlepší a to si přiznejme, že já jsem pro něho nikdy nebyl, tak jak je, kurva, možný, že to odnesl tím nejhorším způsobem, jaký existuje?! Sakra, vždyť jsem ho učil, aby byl opatrný, ani se mnou jsem mu nedovolil sex bez kondomu, i když jsem tak moc chtěl, ale jeho zdraví bylo přednější a on to takhle zanedbal, na co, do háje, myslel?! Já se snad, kurva, zblázním! Co si mi to udělal, Sunshine?!

Vážně jsem nebyl daleko od toho, abych se naprosto sesypal, měl jsem za to, že do té pohovky zarostu, neměl jsem totiž v nejmenším úmyslu něco dělat a to především žít, protože jak mám, sakra, žít, když teď vím, co vím? Buď to mě Justin stejně opustí a já budu dennodenně trnout strachy z toho, že mi zazvoní telefon a na druhém konci mi cizí hlas oznámí, že to Justin nezvládnul anebo se mnou zůstane a... Vždyť já se nedokážu pomalu starat ani sám o sebe, tak jak bych měl být schopný starat se o něho? Jak bych měl být schopný zvládat jeho špatné dny, kdy mu bude zle způsobem, že si bude přát zemřít a takové dny jednou přijdou a já, sakra, vůbec nebudu vědět, co mám dělat! Co když to jednou zajde tak daleko, že od toho všeho dám jako nějaký zbabělec ruce pryč a nechám ho v tom samotného, protože jednoduše nebudu mít kuráž na to tu pro něho být?! Do prdele, já jsem fakt naprosto ztracená existence, jsem někdo, kdo se není schopný rozhodnout, jestli je způsobilý se po zbytek života starat o člověka, kterého nade vše miluje a to je naprosto v hajzlu!

V momentě, co jsem zaslechl, že se výtah zastavil na mém patře a dveře od loftu se následně začaly otevírat, naprosto jsem ztuhl, sice jsem nevěděl, zda je to on, ale rozhodně jsem věděl, že nejsem připravený mu právě teď čelit...

B: "Do hajzlu!"...Ulevil jsem si v momentě, co se přede mnou zjevila Debbie.

Debbie: "Taky tě zdravím... Bože, ty vypadáš!"...Ta ženská je neuvěřitelně všímavá.

B: "Děkuji za kompliment a teď, pokud budeš tak hodná, zase se otoč a jdi, nemám na tebe náladu."

Debbie: "To se ti nedivím,"...Hodila po mně lítostivý pohled a já hned věděl, že ona už ví všechno.

B: "Prosím tě, nedělej to, nenuť mě se cítit ještě hůř, než už se cítím."

Debbie: "Zlato, i kdyby mi o to šlo, myslím, že to je nemožné."

B: "Tak s tím nemůžu nesouhlasit... Jak je tobě?"...Ačkoliv jsem se nechtěl dostat do fáze, kdy si budeme vyměňovat pocity, zeptat jsem se musel.

Debbie: "Dá se říct, že ještě před tvými dveřmi jsem brečela."

B: "Dáš si?"...Zvedl jsem flašku svojí skotské.

Debbie: "Neměla bych, ale čert to vem,"...Šla rovnou ke mně.

B: "Pozor na střepy."

Debbie: "Pro Krista, co si dělal?"

B: "Tak trochu mi stál v cestě... A vezmi si tu flašku nebo se za chvíli uchlastám k smrti."

Debbie se vedle mě opatrně posadila a následně mi skotskou vytrhla z ruky, věděl jsem, že jí právě teď potřebuje asi ještě víc než já, poněvadž já svou dávku měl už v sobě a nemohu říct, že bych si díky ní cítil nějak líp, snad Debbie bude víc nápomocná, mně už totiž asi nepomůže nic, jediné tak rána z milosti!

B: "Kdy ses to dozvěděla?"

Debbie: "Přišel ke mně v noci, hned po tom, co odešel od tebe... Vypadal strašně, prakticky se mi sesypal do náruče a když se dokázal trochu vzpamatovat, řekl mi toho dost na to, abych všechno pochopila, snažila jsem se pak tvářit silně, ale když usnul na pohovce, zavřela jsem se u sebe v ložnici a nemohla přestat brečet... Pořád tomu nemůžu uvěřit."

B: "Kdybych byl schopný spát asi bych si po probuzení myslel, že to byla jen noční můra. On je... Je pořád u tebe?"

Debbie: "Ne, když jsem ho šla ráno zkontrolovat, byl už pryč."

V ten moment se mi sevřel žaludek, kdyby byl u Debbie, měl bych jistotu, že ho mám šanci najít až budu připravený, ale takhle... Přeci jen jsem mu řekl, aby odešel a on to mohl vzít vážněji, než jsem to ve skutečnosti myslel, třeba už je na cestě zpátky do New Yorku a já ani nebudu mít příležitost si s ním ještě promluvit o tom, jak si to dál představuje, o tom, zda je stále rozhodnutý mě ze svého života vyškrtnout a ani mi nedat možnost být tu pro něho... Jenže jsem já na něco takového připravený? Na tuhle otázku se sám sebe asi nepřestanu ptát!

Debbie: "Řekla bych, že bude u Jennifer, měl bys za ním zajít."

B: "Ani nevím, co bych mu měl vlastně říct."

Debbie: "Cokoliv, rozhodně to bude lepší, než abys tu byl zavřený, rozbíjel si nábytek a pak litoval, že sis ho zase nechal utéct... Vím, že je to velké sousto a neříkám, že to bude snadné a pokud mám mluvit z vlastních zkušeností, starat se o někoho je náročné, ale je to milionkrát lepší, než tu osobu ztratit, věř mi."

Nejhorší na tom, jaký jsem vůl, je to, že si moc dobře uvědomuje, že pokud ho opět ztratím, bude to mnohem horší, než obětovat celý svůj život starání se o něj, vlastně tomu nemůžu ani říkat oběť, je to jednoduše samozřejmost, protože to člověk dělá pokud někoho miluje a já Justina miluji víc než je vůbec možné, ale i přes to jsem podělaný strachy z toho, že selžu, že ho zklamu, že se nakonec ukáže, že beze mě by na to byl mnohem lépe!

B: "Já nevím, Debb... Jednoduše nevím, co mám dělat a ani si nejsem jistý, že Justin stojí o to, abych něco dělal... Třeba už je rozhodnutý vrátit se zpátky a být na to sám, třeba už nezáleží na tom, jestli něco dokážu udělat, protože jeho názor to nezměni..."...Slyšet sám sebe říkat ta slova nahlas, bylo těžší, než si je "pouze" myslet.

Debbie: "Já sice Justinovi do hlavy nevidím, ale z toho, co teď vím, jsem si jistá, že on na to nechce být sám, i když se snaží být silný, ale on tě potřebuje, ať už si to přizná nebo ne a stejně tak potřebuješ ty jeho."

Tohle je jako nějaký podělaný začarovaný kruh, ze kterého nevede vůbec žádná cesta, všechny dveře vedou jen k další otázce, kterou si nejsem schopný zodpovědět, protože jsem jednoduše neschopný být jako všichni ostatní, být jako někdo, koho Justin potřebuje, koho si Justin zaslouží!

B: "Možná, že máš pravdu, jenže... Já na tohle teď nemám. Potřebuju sprchu, to jediné vím jistě."

Bylo to jako bych najednou o 180° otočil, aniž bych to vůbec plánoval, ale jednoduše jsem věděl, že pokud tohle mám být schopný někdy vyřešit, musím alespoň jednou myslet sám a nespoléhat na to, že to Debbie zase vyřeší za mě!

Debbie: "Hádám, že mě vyhazuješ?"

B: "Už to tak vypadá, zkrátka chci být sám... Tu flašku si můžeš vzít s sebou."

Debbie: "Nemám ti tu aspoň uklidit ty střepy?"

B: "V pohodě, to zvládnu sám."

Debbie: "Určitě?"

B: "Měj se, Debbie."

Debbie se na mě dívala značně zaskočeně a zmateně a ani jsem se jí nedivil, ale jednoduše jsem potřeboval, aby odešla, začalo to na mě totiž doléhat, víc než do teď a já cítil, že nejsem daleko od toho se sesypat jako domeček z karet, tudíž jakmile za sebou Debbie zavřela dveře, probojoval jsem si mezi střepy cestu do koupelny a rychle jsem si vlezl do sprchy, potřeboval jsem se nějak zklidnit, jenže to mělo naprosto jiný účinek, po pár minutách mi tvářích nestékaly pouze kapičky vody, ale i slzy, čelem jsem se musel zapřít o zeď, protože jinak bych se snad zhroutil, jen jsem tam tak stál, shrbený jako nějaká troska, brečící způsobem, který jsem za svůj život nikdy nezažil, vlastně jednou ano, tenkrát v nemocni, kdy jsem čekal na to, zda bude Justin žít, a k tomu jsem se sám sebe pořád dokola ptal "Co mám, kurva, dělat?!"

Setkání(11)

Nový díl.

BRIAN

Zůstal jsem stát jako přikovaný, nedokázal jsem pohnout jedinou částí svého těla, byl jsem jak paralyzovaný, nemohl jsem vydat ani hlásku, dokázal jsem na něho jen zírat a uvnitř naprosto panikařit, nevěděl jsem, jak z toho ven a především jsem nechápal, co tady dělá, dal mi přece košem, dal mi jasně najevo, že jsme skončili, tak co, sakra, může ještě chtít?!

---

Justin byl očividně stejně zaskočen jako já, možná, že i víc, částečně jsem se mu nedivil, na druhou stranu mohl něco takového očekávat, o mně je veřejně známo, že já všechno řeším sexem, je však pravda, že v tomhle případě to mohu označit za svůj rekord, jenže... Je ze mě troska, mám pocit, že když se neuchýlím k sexu, bude to chlast nebo možná dokonce i drogy, čert ví, já jen cítím, že nějak potřebuju zaplnit tu prázdnotu, co ve mně zůstala, ale Justin mi to podle všeho chce zhoršit ještě víc a já se ani nejsem schopný nijak bránit, nejsem schopný hnout ani prstem, protože mě zas a znova naprosto šokoval!

J: "To jsem mohl čekat."

Justin se zničehonic sebral a začal sbíhat schody, řekl bych, že je snad bral po dvou ne-li po třech! Mozek na mě křičel, abych se pohnul a následoval jej, ale moje tělo bylo jako z kamene, v ten moment bych se nedokázal pohnout ani, kdyby hořelo!

Trick: "Tak budeme šukat nebo ne?"

B: "Dneska ne a ani nikdy jindy."

V ten moment jsem měl pocit, jako bych se vrátil zpátky na zem a vzpamatoval se, což vedlo k jedinému - za Justinem jsem se doslova rozeběhl, věděl jsem, že už by mohl být dávno pryč, ale to mi nezabránilo v tom za ním běžet, musel jsem totiž vědět, proč za mnou přišel, bez toho bych asi dočista zešílel!

Vyběhl jsem před barák a rozhlédl jsem se, nejprve napravo a pak nalevo, ale nikde jsem ho neviděl, chtělo se mi vzteky bouchnout do zdi, ale najednou jsem ho zahlédl naproti přes ulici, jen tam tak stál a díval se na mě, vypadal to jako, že se rozhodl neutéct a místo toho mi čelit děj se co děj a já nevím proč, ale děsilo mě to!

B: "Myslel jsem, že už tu nebudeš,"...Přistoupil jsem k němu.

J: "Skoro jsem nebyl, ale..."

B: "Ale?"

J: "Nechci už utíkat... Ne bez vysvětlení."

B: "Proto si mi seděl u dveří? Chceš mi vysvětlit, proč si mě odkopnul?"...Neovládl jsem svůj tón a trochu se ohnal.

J: "Já jsem tě neodkopnul, jen... Jen se tě snažím chránit."

B: "Chránit mě? O čem to, sakra, mluvíš, Justine? Jestli si to ještě nepochopil tak bez tebe je mi úplně jedno, co se mnou bude."

V Justinových očích se zablýskalo, ale pořád jsem měl pocit, že ani tohle není dost, že ať už řeknu cokoliv, jeho názor to nezmění! Ale i tak jsem umíral touhou vědět, o co mu vlastně jde a především, co myslí tím, že mě chce chránit, protože to nedává vůbec žádný smysl!

B: "Můžeš něco říct zatraceně? Mám pocit, že z tebe za chvíli zešílím... Já prostě nic z toho nechápu a potřebuju vysvětlení, potřebuju to, kvůli čemu si za mnou přišel, protože jinak... Jinak mě můžeš rovnou zabít, vyjde to nastejno."

J: "Řeknu ti všechno, řeknu ti, proč jsem se ti vyhýbal a všem ostatním, řeknu ti všechno od začátku, ale ne tady."

B: "Můžeme jít nahoru."

J: "Jo to by šlo."

B: "Tak pojď."

J: "Nejdřív ale musíš vědět, že mě to všechno mrzí, že se omlouvám... Za všechno."

B: "Dobře teď už mě děsíš."

J: "A bohužel to bude horší."

Justin se rozešel přes ulici a já tam ještě pár vteřin stál, zmatený z jeho slov, poté jsem se rozešel za ním odhodlaný dozvědět se všechno, ať už to je děsivé sebevíc!

Ve výtahu to bylo frustrující, Justin stál, co nejdál ode mě to šlo a myslím, že ani tak neměl pocit, že je to dostatečně, snažil jsem být v klidu, ale každá část mého těla mi velela jít k němu, obejmout ho a říct mu, ať jde ke mně, sakra, blíž, protože se jinak zblázním, ale nakonec jsem se dokázal ovládnout a vydržet tu vzdálenost až nahoru! Byl jsem tak nesmírně rád, že ten trick byl pryč, opravdu nerad bych se zdržoval tím, že bych mu vysvětloval, že mě uvidí jen ve svých snech!

Následně jsem odemknul dveře od loftu a nechal Justina vejít, ten se chvíli zdráhal, ale nakonec se začal kolem sebe rozhlížet a zkoumat, co se tady změnilo, nemusel však zkoumat dlouho, všechno bylo naprosto stejné, loft byl pro mě totiž plný vzpomínek na nás dva a to bych změnit nemohl ani, kdybych našel ten nejúžasnější italský nábytek na světě!

J: "Nic se tady nezměnilo."

B: "Líbí se mi to takhle."

J: "Mně taky."

Na vteřinu jsem zapomněl na všechno, co se mezi námi za poslední dva roky stalo nebo tedy spíš nestalo a jen jsem si vychutnával ten pohled, byl tak nádherný, roztomilý a sexy, bylo to jako by se naprosto změnil, ale zároveň zůstal úplně stejný, nebyl jsem daleko od toho, abych se vykašlal na to, proč jsme tady a místo toho se ho zmocnil, musel jsem se sebou doslova zápasit!

J: "Nemáš něco k pití?"

B: "Já mám vždycky... Co by sis dal?"

J: "Něco nealkoholického."

B: "Tak to mám jen vodu,"...Uchechtl jsem se.

J: "Voda bude stačit,"...Usmál se a já jsem se z toho úsměvu málem rozpustil.

Ihned jsem mu šel z lednice vyndat vychlazenou láhev vody a následně jsem mu jí podal, při čemž se mi podařilo otřít se rukou u tu jeho, v ten okamžik mnou projelo známé příjemné mravenčení, to už jsem se zkrátka ovládat nedokázal a Justina jsem si k sobě přitáhl, abych ho mohl vášnivě políbit, prsty jedné ruky jsem mu bořil do vlasů a druhou jsem ho pevně držel při sobě, nechtěl jsem riskovat, že mě zase odstrčí!

J: "Brian, prosím, nedělej to,"...Vydechl.

B: "Nemůžu si pomoct... Tak moc tě potřebuju, dovol mi to,"...Pomalu jsem ho žadonil na kolenou.

J: "To nejde, zkrátka nemůžu,"...Vymanil se z mého sevření a opět mezi námi vytvořil pro něj bezpečnou vzdálenost.

B: "Zatraceně, Justine, co po mně chceš?!"...Neovládl jsem se.

J: "Chci, abys poslouchal."

B: "Věř, že takhle napnutý uši jsem v životě neměl, protože jestli se konečně nedozvím, co se s tebou, sakra, děje, asi tě zabiju."

Justin se v ten okamžik vydal k pohovce a posadil se, následně se na mě podíval a já věděl, že po mně chce to samé, cítil jsem se jako puberťák, co má dostat za uši anebo jako zločinec, kterého čeká výslech, jenže tohle jsem věděl, že bude milionkrát horší!

B: "Musím sedět?"

J: "Myslím, že to bude lepší."

B: "Řekl bych, že radši postojím."

J: "Fajn."

Divil jsem se, že mě nechce nutit, abych se posadil, ale zároveň jsem byl za to rád, to, že jsem stál, mi dávalo pocit, že můžu kdykoliv utéct, protože jsem měl tak nějak tušení, že přesně to budu chtít udělat, až mi Justin řekne všechno!

B: "Takže?"...Pokoušel jsem se ho přimět k řeči.

J: "Nevím, kde začít."

B: "Od začátku nejlíp."

Zdálo se, že z tohohle všeho má větší strach než já a já si nedokázal představit, že by to vůbec bylo možné, protože já měl strach nepředstavitelný, nakonec se však zhluboka nadechl a spustil...

J: "Když jsem se dostal do New Yorku, bylo to jiné, než jsem si představoval, nebylo snadné najít galerii, která by byla ochotná ukazovat moje obrazy, vždycky mě odmítli s tím, že mladých talentů mají nadbytek, po dvou měsících jsem byl čím dál tím zoufalejší a začínal jsem uvažovat o tom, že se vrátím domů, za tebou, ale věděl jsem, že tě nechci zklamat, vždycky si ve mně tak moc věřil a jen díky tobě jsem tam byl, kdybys mě k tomu nepřesvědčil nikdy bych se neodhodlal a tak jsem si řekl, že tomu dám ještě nějaký čas... A najednou se stal zázrak nebo to jsem si alespoň zprvu myslel, chlap, co tu galerii vedl byl pěknej slizoun, po nějakém čase jsem si uvědomil, že důvod toho, proč mi vystavuje obrazy není, že bych byl výjimečně nadaný, spíš se mu líbil můj zadek, rád si mě volal k sobě do kanceláře a lepil se na mě, věděl jsem, že bych měl skončit, ale ty prachy jsem potřeboval...

Věděl jsem, že Justin mi ještě neřekl ani polovinu příběhu a já už nebyl daleko od toho vzteky něco rozmlátit, dostat se mi ten parchant do rukou, nedopadlo by to s ním dobře!

J: "Nakonec se to ale začalo zhoršovat a já už to nedokázal snést a odešel jsem, měl jsem pocit méněcennosti, jako bych snad byl schopný prorazit jen kvůli svému zadku a tomu, že jsem blonďák a ne proto, že umím kreslit, cítil jsem se strašně, zase jsem byl na začátku, všichni mě odmítali a já to nakonec jednoho večera vzdal, všechny obrazy jsem vyhodil a šel jsem do klubu, opil jsem se a vyspal se s prvním na koho se narazil, takhle probíhaly následně všechny moje večery, byl jsem naprosto na dně, věděl jsem, že teď už se za tebou vrátit nemůžu a smířil jsem se s tím, že jsem odsouzený k tomu být dennodenně v lihu a skončit v posteli s někým, koho si ani nebudu pamatovat... Jednou se mi to však vymklo z rukou..."

Justinovi se najednou zlomil hlas a oči zalily slzami, já jsem nebyl daleko od toho, aby se mi podlomila kolena, cítil jsem se naprosto mizerně, teď už jsem se posadit musel, nevěděl jsem, co mám dělat, jak se k němu chovat, jak mu pomoct a zároveň jsem potřeboval znát zbytek.

B: "Co se stalo?"...Odvážil jsem se zeptat.

J: "Vím jen to, že jsem večer odešel s nějakým klukem na párty, byla tam spousta alkoholu, drog a tricků, byl jsem naprosto mimo, nevěděl jsem, co dělám, nepřemýšlel jsem a udělal jsem největší chybu svého života... S někým jsem se vyspal bez kondomu."

B: "Co se mi tu snažíš říct, Justine?"...Spíš jsem zašeptal, protože jsem sotva dokázal mluvit.

J: "Jsem HIV pozitivní, Briane."

Moje oči se v ten moment změnily ve sklo, srdce mi bilo jako o závod, ruce se mi třásly a můj hlas mě naprosto opustil, jen jsem se na něho nevěřícně díval a snažil se pochopit to, co mi právě řekl, i přes to, že už jsem to chápal, ale uvěřit jsem tomu nechtěl!

J: "Proto jsem se nikdy neozval a nepřijel na návštěvu, byl jsem naprosto na dně a věděl jsem, že takhle bys mě nechtěl, navíc bych ti to nemohl udělat, nutit tě být se mnou, riskovat tvoje zdraví, dívat se na tebe a vidět, jak mě lituješ a jak se bojíš a nenávidíš mě zároveň, to jsem nemohl dovolit, a ani to, abys o mně pečovat a tak jsem si řekl, že se s tím poperu sám, začal jsem o sebe starat, cvičit, jíst zdravě, věděl jsem, že takhle s tím bojuje Ben a byla to ta jediná možnost, jak jsem si zabránil v tom, abych se zbláznil... A pak se ozvala Debbie a já věděl, že je na čase všem a především tobě čelit. Jenže když jsem tě nakonec viděl, nedokázal jsem ti říct pravdu tak moc jsem se bál, myslel jsem, že bude snazší, když zase odjedu a před tímhle tě ochráním, ale teď už mlčet nedokážu, zasloužíš si znát pravdu."

V ten okamžik se ve mně mísilo snad milion pocitů a to především vztek, zmatenost, strach a nepochopení, byl jsem naprosto v hajzlu, dokonce jsem si přál, abych se pravdu nikdy nedozvěděl, protože takhle mizerně jsem se v životě necítil, bylo to jako by do mě někdo znova a znova bodal nožem a smál se mi do obličeje!

J: "Briane, prosím, řekni něco... Prosím."

B: "Já... Myslím... Myslím, že bude lepší, když půjdeš."

J: "Co?"

B: "Potřebuju... Potřebuju přemýšlet. Tohle je příliš."

J: "Tak moc mě to mrzí."

Justin se následně zvedl a odešel pryč, já jsem dál zůstal sedět bezhybně na pohovce a nepřítomně jsem si díval z okna, byl jsem naprosto mimo, nakonec jsem se dokázal postavit a jediné k čemu jsem zmohl, bylo převržení mého skleněného konferenčního stolku, který se ihned roztříštil snad na milion střepů!

Setkání(10)

Nový díl.

BRIAN

Myslím, že vám ani nemusím říkat, kam jsem po vyložení svých zavazadel doma, zamířil, zkrátka jsem potřeboval skleničku a Woody's mi to jako vždy jistilo! Už při příchodu se na mě jako obvykle pomalu lepily davy ošukatelných zadků a všichni chtěli první a v některých případech, které už jsem měl, dokonce další nezapomenutelnou noc s Brianem Kinneym, a ačkoliv bylo víc než jasné, že už nemám nikoho kvůli komu bych se měl krotit anebo nedej bože proti své přirozenosti cítit provinile, bylo mi z našeho rozchodu nebo, jak jinak bych to měl nazvat, zoufalejší slovo totiž už asi nenajdu, tak mizerně, že dneska by se mnou nic nebylo a to by mé pověsti alfa samce moc nepomohlo!

---

Jakmile jsem si objednal skleničku celou jsem jí naráz vypil, byla to taková nepopsatelná úleva, že mě to málem položilo, jenže ta úleva trvala jen pár vteřin a po ní to bylo snad ještě horší, jako by mi ten alkohol místo otupění mysli jí naopak vypiloval a stejné to bylo u další skleničky, doslova jsem z toho šílel, až jsem to nakonec u čtvrté skleničky vzdal a jen jí před sebou nechal stát a díval se na ní, nechybělo málo a použil jsem jí jako svou vrbu a všechno jí pověděl, jenže pohled barmana mě naštěstí včas zastavil a pokud by to nebyl jeho pohled, tak by to stoprocentně bylo vyrušení třemi pro jednou menšími zoufalci, než jsem já, kteří se vedle mě zničehonic posadili!

B: "Tenhle den je čím dál tím lepší,"...Uchechtl jsem se ironicky.

Maikey: "Vidíte, říkal jsem, že nás rád uvidí."

Ted: "Divný, pokud si dobře vzpomínám, říkal si, že nám očima vypálí díru do hrudníku."

Emmett: "A do hlavy."

Maikey: "Nevím, o čem mluvíte."

B: "A nemohli byste o tom všichni tři mluvit někde jinde? Třeba ten stůl támhle v rohu je perfektní... A hlavně daleko ode mě."

Maikey: "My chceme být u tebe."

B: "Vy a celej tenhle bar."

Ted: "Alespoň, že máš pořád smysl pro humor."

B: "Ne jen smysl pro realitu."

Emmett: "Proč mám pocit, že s Justinem to nedopadlo?"

B: "Páni, ty máš čuch krom módy i na něco jinýho?"

Maikey: "Co se stalo?"

B: "Je to komplikovaný"

Maikey: "Nám to můžeš říct."

B: "Ne, to jsou jeho slova 'je to komplikovaný' víc toho nevím, takže vám ani nic říct nemůžu a teď, pokud budete tak hodní a půjdete k tomu stolu."

Doslova jsem se modlil za to, aby mi dali pokoj, já prostě nenávidím, když se mě snaží zpovídat nebo ještě hůř, když se chovají lítostivě a pokouší se mě oblbovat řečmi typu "všechno bude dobrý, zvládneš to a blah blah blah" nic horšího snad neexistuje, já nejsem ten typ, co má rád lítost a to myslím, že už všichni vědí, proto nechápu, proč pořád mají tu potřebu jí praktikovat!

Bohužel jsem se ale dočkal pouze Tedova a Emmettova přesunu ke stolu daleko ode mě, Maikey jako můj nejlepší přítel si bohužel neodpustil u mě ještě chvíli posedět a pokusit se mi vymýt mozek!

B: "Budeš tu sedět dlouho?"

Maikey: "Dokud bude třeba."

B: "Není to třeba, takže můžeš jít za nimi."

Maikey: "Jak dlouho tu skleničku žmouláš v ruce?"

B: "Nezkoušej na mě ty svoje psychologický kecy."

Maikey: "Nezkouším, jen by ses měl rozhodnout, jestli se raději upiješ do bezvědomí nebo zkusíš něco udělat."

B: "Není co dělat... Už ne."

Najednou, když jsem to vyslovil nahlas, znělo to tak reálně, že se mi z toho udělalo zle, jako bych si to teprve teď pořádně uvědomil, to, že je po všem a že Justin už je pouhou minulostí!

Maikey: "Je mezi vámi konec?"

B: "Myslím, že je."

Maikey: "Myslíš nebo to víš?"

B: "Jakej je v tom rozdíl?"

Maikey: "Dost zásadní."

B: "No tak vím, že je konec... Lepší?"...Protočil jsem oči.

Maikey: "Ne není to lepší... Jen to prostě nechápu."

B: "Věř mi, že jsme dva."

Maikey: "Co ti vůbec řekl?"

B: "Nic moc krom toho, že je to komplikovaný a že jednoduše nemůže a... Sakra, přestaň mě tu zpovídat, nemám svěřovací náladu tak jdi pryč."

Říká se, že když řekneš, co uvnitř sebe cítíš nahlas ať už pro sebe nebo někomu jinému, že je to úlevné, že se po tom cítíš lépe, jenže já si neumím představit, že existuje třeba jen minimální šance, že bych se mohl cítit líp, cítím se totiž jako na pokraji svých sil a mám pocit, že na světě neexistuje nikdo, kdo by se cítil hůř než já, tu díru v hrudníku mám vypálenou já!

Maikey: "Třeba změní názor."

B: "A to si jako myslíš, že na to budu čekat? Nejsem pes, co ho přiváže k boudě a bude čekat, až se vrátí."

Maikey: "To nikdo ani neřekl, jen..."

B: "Jen co, Maikey? Smiř se prostě s tím, že je pryč, nadobro."

Maikey: "Ty se s tím smířit dokážeš?"

B: "Jako by se stalo,"...Pozvedl jsem skleničku, kterou jsem skoro hodinu měl před sebou a vypil jí do poslední kapky a následně jsem se zvedl k odchodu.

Maikey: "Kam jdeš?"

B: "Domů, chceš mě tam snad doprovodit?"...Ohnal jsem se.

Maikey: "Neměl by si řídit."

B: "Nech mě bejt."

Vyřítil jsem se z baru jako nějaký blázen, pomalu jsem vrazil do chlápka procházejícího kolem, kdyby se mi nevyhnul, jakmile jsem získal balanc a dotyčného jsem si prohlédl, ukázalo se, že je dost sexy a já jemu taky nebyl vůbec lhostejný, v ten okamžik nám stačil pouze oční kontakt a věděli jsme hned, co se bude dít! Okamžitě jsme nastoupili do mého do auta a vyrazili ke mně domů, neříkám, že jsem si tím byl stoprocentně jistý, vlastně jsem se necítil vůbec dobře, ale o to šlo, dřív mi bylo jedno, s kým šukám, to až Justin tohle změnil, ale jelikož je teď Justin už pryč myslím, že je načase vrátit se ke svým starým zvykům a pocitům!

Když jsme se ocitli ve výtahu, což vlastně ani nevím, jak se stalo, protože se to seběhlo tak rychle, přitlačil jsem jej ke stěně a začal se dobývat do jeho kalhot, potřeboval jsem to tak moc, že jsem myslel, že se zblázním, měl jsem totiž za to, že když to udělám, bude pak snazší Justina vypustit z hlavy, jenže v momentě, co výtah dojel až nahoru, jsem zjistil, že to nebude vůbec snadné - Justin seděl přímo u mých dveří!

Setkání(9)

Nový díl.

BRIAN

Neměl jsem tušení, jestli mě Justin tím tichem chtěl zabít anebo minimálně vydusit, každopádně bylo to víc než frustrující! Nebýt na dálnici nejspíš bych někde zastavil, zahodil klíče a nedal mu pokoj, dokud by mi on nedal vysvětlení, dokud by mi neřekl, jak si to představuje dál, jenže já na té dálnici byl, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než se pokoušet o to být co nejvíc v klidu, jenže čím víc času uběhlo, tím horší to pro mě bylo, protože představa toho, že jakmile ho vyhodím u Jennifer doma, tak to bude naposledy, kdy ho uvidím, jelikož se ani neuráčí za mnou přijít, aby mi řekl, že je mezi námi nadobro konec, mě šíleně děsila!

---

Když za námi byla víc než polovina cesty Justin usnul, nejprve jsem si pomyslel, že se mě snad snaží zničit anebo, že si ze mě minimálně dělá srandu, nechápal jsem, jak teď může spát, jak vůbec dokáže zavřít oči, když já sám jsem to dvě noci nedokázal, aniž bych jej neměl přímo před sebou nebo na něj nemyslel, jenže když jsem ho nakonec koutkem oka sledoval a uviděl to, co jsem tak dlouho neviděl - jeho při spánku, roztál jsem jako zmrzlina, ten pohled mi toho tolik připomněl, že jsem se už dál nemohl zlobit, jen si to vychutnávat, možná to přeci jen bylo to poslední, při čem jsem jej mohl sledovat!

V momentě, co jsem zastavil před domem Jennifer, moje srdce začalo tlouct jako zběsilé, moje podvědomí na mě křičelo, abych ho nenechal odejít, ani budit se mi jej nechtělo, jenže nakonec jsem musel...

B: "Justine, vzbuď se,"...Jemně jsem s ním zatřásl.

J: "Hmm,"...Zamumlal.

B: "Jsme tady."

J: "Už?"

B: "Jo."

Justin se posadil zpříma a začal se dívat z okýnka, nic neříkal a jen se díval, zdálo se, jako by snad ani nechtěl vystoupit a být to na mně, nedovolil bych mu to, jenže je to jeho máma a měl by se s ní vidět, kdo ví, kdy zase bude mít tu příležitost.

B: "Nakonec tam budeš muset jít, je ti to jasný, že jo?"

J: "Nevím, co bych jí měl říct."

B: Určitě něco vymyslíš."

J: "Jo, protože s tebou mi to šlo tak dobře,"...Opáčil sarkasticky.

Nevěděl jsem, jak na to mám reagovat, měl totiž pravdu, se mnou mu to nešlo vůbec dobře, jenže mě a svojí mámu srovnávat nemůže, myslím, že ona je hned po Debbie ta nejvíc chápající matka a odpustí mu naprosto cokoliv, včetně toho, že s ní na dva roky téměř přerušil kontakt.

B: "Bude to dobrý, uvidíš."

J: "Snad."

B: "Chceš pomoct vyndat věci z kufru?"

J: "Zvládnu to, ale děkuju."

B: "V pohodě."

Najednou mezi námi nastalo trapné ticho, ani jeden jsme nevěděli, co říct, tedy lépe řečeno já věděl, co říct, ale neměl jsem na to dostatek odvahy!

J: "Měl bych jít."

B: "Já vím."

J: "Díky za svezení."

B: "Rádo se stalo."

Připadal jsem si jako totální hlupák, vyměňovali jsme si zbytečné krátké věty, které nám byly k ničemu, protože jsme se neodvážili říct to, co jsme měli opravdu na srdci a mně z toho málem kleplo... Od kdy se, sakra, neumím vyjadřovat?!

J: "Tak ahoj."

B: "Ahoj."

V ten moment jsem si chtěl omlátit hlavu o volant, ale místo toho jsem se na něj jen přihlouple usmíval, zatímco on vypadal, že čeká na to, až něco řeknu, nakonec to však vzdal a vystoupil, vážně jsem si myslel, že už to nemůže být horší!

Sledoval jsem ho ve zpětném zrcátku a čekal na to, až si vyndá věci, dělal to tak zatraceně pomalu, že jsem nevěděl, jestli to dělá schválně anebo ne!

Pořád jsem si v hlavě opakoval, že přeci musím něco udělat nebo aspoň říct, jenže jsem se bál, že to tak akorát zhorším, když v tom jsem si uvědomil, že horší to může být jedině, když ho opět nechám odejít! A tak jsem už na nic nečekal, vystoupil a šel rovnou za ním...

J: "Zapomněl si na něco?"

B: "Jo na tohle."

Prsty jsem zajel do jeho vlasů a přitáhl si jej k polibku, připadal jsem si jako nějaký směšný romantik ve směšně romantickém filmu, ale ten okamžik jsem si neskutečně vychutnával, chutnal tak sladce, jeho rty byly šťavnaté, ale přitom jemné, pomalu jsem se jich nedokázal vzdát, ale nakonec jsme oba byli nuceni se nadechnout!

J: "Myslel jsem, že to neuděláš,"...Vydechl.

B: "Já taky."

Oba jsme se začali smát, byl to báječný pokrok od ticha přes polibek až ke smíchu, najednou jsem měl pocit, že všechno bude v pořádku, chtěl jsem tomu zkrátka věřit nebo spíš musel, jinak bych se pravděpodobně zbláznil!

B: "Stavíš se pak?"...Odvážil jsem se zeptat.

Ale Justin najednou ztuhl, jako by ho ta otázka snad vyděsila, protože druhá možnost byla, že mou otázku nechápe a on byl vždycky génius, tudíž je jasné, že ho vyděsila.

B: "Bydlím pořád na stejné adrese,"...Snažil jsem se zmírnit situaci a zasmál jsem se.

J: "Já... Já nemůžu."

B: "Jasně, tvoje máma tě asi jen tak nepustí."

J: "O to nejde."

B: "Tak o co?"

J: "Prostě nemůžu."

V ten moment jsem si připustil tu hnusnou skutečnost, která představovala to, že tenhle polibek měl být náš poslední, protože Justin opravdu neměl v plánu se pak stavit natož v našem vztahu pokračovat!

B: "Ty se tam vrátíš, že jo? A zase na mě zapomeneš... Tentokrát už ale nadobro, co?"

J: "Nikdy bych na tebe nemohl zapomenout."

B: "To řekni někomu, komu ses ty dva roky ozýval."

J: "Nebylo to správné, já vím, ale bylo to lepší."

B: "Pro koho? Pro tebe? Pro mě totiž rozhodně ne."

J: "Jo, Briane, pro mě, je to sobecké, jsem si toho vědom, ale měl jsem k tomu svůj důvod."

B: "A nechceš se se mnou o něj podělit? Umírám nedočkavostí."

J: "Na tom nezáleží."

B: "Aha tak ono na tom vlastně ani nezáleží, to je výborný! Justine, já tě nechápu... Od prvního okamžiku, co jsem tě poznal, jsi byl jako klíště, pil si mi dennodenně krev, nedal si mi pokoj, snažil ses mě přimět tě milovat, ačkoliv si v hloubi duše věděl, že už tě dávno miluju a nakonec jsem ti to i dokázal říct a byla to neskutečná úleva, chtěl jsem si tě vzít, chtěl jsem s tebou být, zatraceně, mohl si se mnou mít všechno, co si kdy chtěl a ačkoliv to chápu, musel si nakonec odjet, ale co se, sakra, změnilo, že když tě tu teď prakticky žadoním na kolenou, abys se mnou byl, tak ty mi říkáš ne?"

Při tom proslovu jsem málem vyplivl duši, ale nikdy v životě jsem nic nemyslel vážněji než tohle, měl jsem neskutečný vztek a chtěl jsem znát odpověď, protože jinak bych to asi nezvládl!

J: "Je to komplikovaný, Briane."

Nemohl jsem uvěřit, že tohle bylo všechno, co mi na to řekl, připadal jsem si jako hlupák, najednou jsem měl pocit, že všechno, co jsem si dřív myslel o lásce a vztazích, byla čistá krutá pravda a kvůli tomu, že jsem jí neuposlechl, se mi to takhle vymstilo!

B: "Komplikovaný? Tak víš co? Já ti to usnadním - přeji krásný zbytek života."

Nastoupil jsem do auta, dupnul na plyn a rychle odtamtud odjížděl, nechtěl jsem, aby mě viděl jako naprosto zničenou trosku, ve zpětném zrcátku jsem měl ještě možnost vidět jej tam stát, v ten okamžik jsem si říkal, že tohle je snad opravdu naposledy, co ho vidím a byla to ta nejděsivější myšlenka v mém životě!

Setkání(8)

Nový díl. - 15+

BRIAN

Kvůli tomu polibku jsem nemohl celou noc spát, nedivil bych se, kdyby se ze mě stal zombie díky těm dvěma probdělým nocím! Bylo to jako noční můra, jen v živém provedení, buď jsem zavřel oči a měl ho před sebou s tím jeho zatraceně dokonalým úsměvem, očima jako vyříznutýma s marcipánového těsta a tělem, kterého se nikdy nedokážu nabažit! Anebo jsem je nechal otevřené a hlavu mi drtily myšlenky na to, co se, sakra, změnilo, že kluk, který mě od prvního okamžiku miloval a nedal mi pokoj až do chvíle, než jsem si dovolil jej milovat taky, mi najednou nedovolil ho líbat, dotýkat se jej, držet ho pevně a vědět, že mi zase patří! Šílel jsem z toho a část mě se vlastně i bála tu odpověď získat - co se totiž mohlo stát, že je všechno teď takhle?

---

Venku už začínalo svítat a já věděl, že je to jen otázkou hodiny možná dvou, než tenhle dům zase ožije a já už nebudu mít vůbec žádnou šanci usnout, proto jsem si řekl, že je třeba to využít, přinutit se a jít spát alespoň na tu chvíli, protože jinak na zpáteční cestě opravdu budu muset nechat řídit Maikeyho a to mému egu moc nepřilepší! Jenže v momentě, co jsem si našel přijatelnou polohu a chtěl se vrhnout na misi, rozezněl se zvuk scházení po schodech a já věděl, že jsem tu hodinu možná dvě přecenil! Avšak v momentě, co jsem zahlédl o koho se jedná, nedokázal jsem se rozhodnout, jestli je to dobře anebo špatně...

J: "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,"...Zarazil se, když mě zahlédl.

B: "Jako kdybych mohl spát,"...Ten tón jsem trochu přehnal, ale... Prostě jsem měl vztek za to, že mě odmítá! Zároveň jsem však najednou věděl, jak se on cítil celých 5 let, co jsem odmítal já jeho.

J: "Jdu se jen napít,"...Rozpohyboval své nohy a zamířil do kuchyně.

Jen jsem tam tak ležel, odhodlaný jej nechat být, přesně, jak mi říkala Lindsay, prostě čekat až za mnou přijde on, protože včera jsem jí neuposlechl a podívejme se, jak to dopadlo... Jenže já jsem tak nějak naprogramovaný na to opakovat chyby, proto bylo sakra jasné, že já nebudu ležet dlouho!

Zvedl jsem se odhodlanější víc, než kdy dřív a zamířil jsem za ním do kuchyně, aniž by mě zpozoroval, stál tam tak nepřítomně se sklenicí v ruce a díval se z okna, já stál za ním a díval se na něj, srdce mi tlouklo, ale najednou jsem se necítil nijak nervózně, spíš klidně, avšak něco ve mně se pořád bálo cokoliv udělat!

J: "Vím, že tam stojíš."

Až teď jsem si všiml svého odrazu v okně, do kterého se Justin tak zadumaně díval, nevěděl jsem jestli se smát anebo... No ona vlastně jiná varianta, než smích, právě nepřipadal v úvahu, dovolil jsem si jej však jen v duchu, vydržel mi ale jen pár vteřin, protože v momentě, co se na mě Justin otočil a podíval, jsem se už nechtěl smát ani vztekat, chtěl jsem pouze jeho!

B: "Proč?"

Víc jsem vyslovit nedokázal, jako bych snad ztratil hlas, ale zároveň to byla dost vhodná otázka, na kterou bych slyšel rád odpověď už... Dá se říct, že celé dva roky! Proč se mi neozval? Proč mě ani jednou nepřijel navštívit? Proč se nikdy nevrátil? Proč mě odmítá?

J: "Co - proč?"

B: "Ty víš moc dobře."

J: "Briane, teď to nebudeme řešit,"...Odložil sklenici a chtěl kolem mě rychle projít, já ho však zadržel svým vlastním tělem.

B: "Myslím, že vhodnější chvíle už nebude, pokud tedy přímo neprahneš po tom, aby nás všichni sledovali, to můžeme počkat, dokud se nevzbudí."

J: "Briane, prosím, nedělej to."

B: "Miluju tě, slyšíš? Miluju."

V ten okamžik mi bylo fuk, že mu dovolím mě vidět v jiném světle, jako nějakého směšně romantického zoufale zamilovaného chlapa, chtěl jsem jen, aby to věděl, aby věděl, že se od jeho odjezdu nic nezměnilo, že pořád chci a miluji jen jeho a že se to nikdy nezmění!

Justina to očividně zaskočilo a podíval se na mě způsobem, který nezvládnu definovat, mísila se v něm radost, ale vyděšení zároveň a to, co následovalo vzápětí, udělalo radost mně, ale zároveň mě to taky vystrašilo... Pověsil se mi na krk a začal mě vášnivě líbat, skončil jsem natisknutý k lednici a s jeho rty přisátými k těm mým a jeho dlaněmi putujícími po nahé kůži, kdykoliv jsem se ho však chtěl dotknout já, nedovolil mi to... Ničilo mě to!

B: "Já tě chci,"...Zasténal jsem mu do úst.

Justin reagoval pouze dalším smyslným líbáním, kterým ze mě málem vysál život, doslova jsem lapal po dechu, bylo to jako by se snažil vynahradit všechny ztracené polibky v jednom okamžiku, tak moc jsem ho chtěl chytit, svléknout a vzít si ho, jenže kdykoliv jsem se přiblížil k linii jeho trenek, zastavil mě, bylo to frustrující, ale to, co se stalo následně, bylo ještě horší!

J: "Já tě taky miluju."

Jakmile to dořekl, tak mě ještě jednou políbil a následně odešel pryč, zůstal jsem tam stát, natisknutý na ledničku se srdcem až v kalhotách a nezmohl jsem se vůbec na nic několik minut!

Když jsem se trochu vzpamatoval, dokázal jsem ujít těch pár kroků ke gauči a sednout si, což bylo to jediné, co jsem do doby, než ožil celý dům, dělal - seděl jsem a snažil se přijít na to, co se, sakra děje!

Melanie: "Ty si dneska ranní ptáče,"...Dokud nepromluvila tak jsem ani nevěděl, že přišla.

B: "Nechtěl jsem čekat, až mě vzbudí ostatní svým řevem."

Melanie: "Chápu je nás tu hodně... Ale tuším, že to nebude tím."

B: "Co tím myslíš?"

Melanie: "Řekněme, že než jsem přišla sem, zkontrolovala jsem Justina a ten seděl na posteli se stejným zadumaným výrazem jako ty."

B: Jo byl si tu pro vodu, toť vše."

Melanie: "Tak dobře,"...Bylo jí sice jasné, že pravda je jiná, ale byla si vědoma toho, že bude lepší nechat to být.

Jak jsem říkal, ani jsem se nenadál a dům obživl křikem, rámusem a neklidem, jediný, kdo zase nedorazil, byl Justin, tipoval jsem, že se schovává ve svém pokoji a přemýšlí nad tím, jak mi říct, že se vrací do New Yorku a já na něj jednoduše musím zapomenout! Jenže s tím jsem se nehodlal smířit!

Debbie: "Může mi někdo říct, kde je Justin? Ta snídaně bude studená."

Emmett: "Mohl bych pro něj skočit, ale to by vystydla moje snídaně, takže..."

Debbie: "Jako vždy jsou tvoje slova velmi užitečná... A co třeba ty, Briane?"

J: "Není třeba, už jsem tady."

Vážně nevím, jestli mi spadl kámen ze srdce anebo mě to vytočilo, část mě si totiž přála jít za ním nahoru, zavřít se s ním v pokoji a už si nenechat zabránit v tom se ho dotýkat!

Debbie: "Co ti trvalo tak dlouho?"

J: "Volal jsem s mámou."

Maikey: "Nech mě hádat, moje máma jí nakazila a ona ti vyhrožovala, že tě zabije, pokud za ní nepřijedeš na návštěvu?"

Debbie: "Máš štěstí, že mám plné ruce."

Maikey: "Díky Bohu."

J: "Maikey má v podstatě pravdu."

Lindsay: "V podstatě?"

J: "No dejme tomu, že mě nezabije, ale spíš mám pocit, že mi to nikdy neodpustí."

Debbie: "Takže?"

J: "Budu muset někoho z vás požádat, aby mě vzal do Pittsburghu."

Oči všech přítomných spočinuly na mě a to včetně těch Justinových, jako by snad chtěl, abych to byl já, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale nemohl jsem jinak než souhlasit.

J: "Díky."

B: "Není zač."

Jamile bylo po snídani všichni si posbírali svých pět švestek a začali se připravovat na odjezd, s Gusem mě čekalo velké loučení, které jsem myslel, že nikdy neskončí, protože představa toho, že ho zase několik měsíců neuvidím, mě děsila, ale nakonec nebylo zbytí a my se museli vydat domů... Cesta, která mě však čekala, byla jiná, než v jakou jsem doufal, když se ukázalo, že mi na ní bude dělat společnost Justin!

Setkání(7)

Nový díl.

BRIAN

Jakmile se blížila oslava začal být Gus jak na trní, nebyl jsem daleko od toho dát mu vodítko, nechápal jsem, jak může být tak živý, když já jsem se cítil tak mrtvě po tom, co si ze mě prakticky udělal předmět své zábavy, jako nesmíte mě brát špatně, dal bych za něho ruku do ohně, ale v určitém bodě je to s ním zkrátka vyčerpávající, naštěstí jsem však dostal pár chvilek volna, kdy to za mě schytával právě Justin a při pohledu na ně dva se mi naopak udělalo báječně, měl jsem pocit jako by moje rodina byla zase úplná!

---

Gus: "Tati, strejdo! Zahrajete si se mnou na schovku!?"

Byl jsem si zcela jistý, že mám pouze halucinace a že by můj syn po mně ve skutečnosti něco takového nechtěl, jenže když jsem k jeho nadšenému hlasu připojil i jeho odhodlanou tvář, věděl jsem, že je to realita! Tenhle barák je sice velký asi jako obchodní centrum a schovat bych se tu mohl prakticky i do pračky vzhledem k její velikosti, ale řekněte mi - umíte si mě představit, jak se schovávám? A k tomu všemu hrát takovou poťapanou hru společně s Justinem, se kterým jsem prohodil pár slov a zažil pouze velmi trapnou za to ale na pohled příjemnou situaci by podle mě... Nemuselo být tak špatné!

B: "Jsem pro."

V tu chvíli se zdálo, že se snad zastavil čas, pohledy všech přítomných na mě spočinuly jako na nějakém pokusném králíkovi! Ale je pravda, že jsem je naprosto chápal!

J: "Tak - tak dobře,"...Zaskočen stejně jako ostatní taky souhlasil.

B: "Počítám."

Nemyslete si, že jsem měl v plánu se nějak namáhat a hledat si ve skříni místo na schování, můj účel v této hře měl spočívat pouze v tom, že bych seděl, napočítal do desíti a pak prohledal pár míst, kde by se tak asi schovalo sedmi, teď už vlastně osmi leté dítě a mezitím bych zkusil využít chvíle samoty s Justinem... I když to asi zrovna nespadá do plánu - dát mu chvíli prostor!

Gus: "Ne! Já chci počítat!"

B: "No tak to... Proč ne?"...Vzpomněl jsem si, že má dnes svůj velký den a rozhodl jsem se překonat sám sebe.

Gus: "Tak já budu počítat do třiceti a pak vás půjdu hledat."

B: "Nespočívá právě v tom...?"

J: "Briane!"

V ten moment se mi snad zastavilo srdce, to bylo po druhé, co jsem z jeho úst slyšel říct moje jméno a znova to nebylo v dobrém slova smyslu, poprvé jsem byl za šmíráka a teď za debila, který nechápe dětskou logiku... Justin mě však zastavil dřív, než jsem Gusovi stihl zkazit náladu.

Gus: "No tak běžte!"

J: "Už jdu!"...Oznámil odhodlaně.

B: "Já taky,"...U mě to znělo poněkud... No rozhodně to neznělo jako já!

Zatímco Justin už byl dávno nahoře, já se teprve plazil ke schodům, všichni na mě pokřikovali, abych zrychlil a Gus mě popoháněl svým rozhořčeným pohledem a tak jsem se rozhodl přidat na rychlosti a schody jsem vyběhl jako laňka, hned potom se rozeznělo počítání... 1, 2, 3...

To, co se zprvu zdálo snadné najednou nabralo nový level, neměl jsem páru, kam se mám schovat, aby to nebylo moc snadné, ale zároveň moc těžké a to představovalo nadlidský výkon, dokonce jsem začal přemýšlet o té pračce, jenže ve když se číslo přiblížilo k 20, zamířil jsem do prvního pokoj, co jsem měl po ruce, který představoval Lindsayinu a Melaninu ložnici, čekal jsem už jen na to, kdy šlápnu na vibrátor či podobnou hračičku! První, co mě napadlo bylo vlézt si pod postel, jenže když jsem se ocitl na všech čtyřech, zjistil jsem, že tam je místa asi jako pro komára, proto jsem zvolil možnost číslo dvě a tou byla velká šatní skříň, kdybych však jen tušil, že se stane tohle, stoupl bych si do rohu a předstíral, že jsem lampa!

B: "A sakra."

J: "Začínám mít pocit, že to děláš schválně."

Za ten pocit ho nikdo nemůže vinit, cítil jsem se jako osel, ale v momentě, co se z chodby ozvalo "Už jdu!" ve mně zatrnulo, Justin však udělal něco, co přehodnotilo všechny mé myšlenky... Za tričko mě zatáhl dovnitř a zavřel za námi dveře!

B: "Já..."

J: "Pššt,"...Přiložil mi prst na rty.

Byli jsme na sobě doslova namáčknutí, ovládat se pro mě bylo téměř nemožné, nemluvě o mém rozkroku, který na tuhle situaci reagoval patřičným, ale i přes to ne moc dobrým způsobem, za jiných okolností by to bylo v pořádku, za těhle jsem se chtěl propadnout do pekla!

Díky světlu, co se dostávalo dovnitř skrz škvíru mezi dveřmi jsem na něj alespoň trochu viděl, byl u mě tak blízko, že jsem myslel, že se zblázním a ani on ke mně nebyl lhostejný, naše oči do sebe vzájemně vpíjely, bylo to jako jeden z těch epických momentů z filmu, pomalu se schylovalo k polibku, když v tom...

Gus: "Mám vás!"

Justin v ten moment doslova utekl, div se nepřerazil, zůstal jsem tam stát, jako nějaký pitomec se zmateným výrazem a s boulí v rozkroku!

B: "Šikula, Gusi,"...Pochválil jsem jej, když jsem si uvědomil, že se to náleží, ale nebyl jsem si jistý, že tohle bylo hodno chválení.

Jakmile jsem se trochu vzpamatoval a s Gusem jsme se vrátili mezi ostatní, Justin opět pokračoval v mém ignorování, nevím, jestli jsem ho za to chtěl zaškrtit anebo ošukat ještě víc!

Lindsay: "Za chvíli bude dort, Gusi."

Gus: "Hurá!"

Všichni jsme se sešli v kuchyni, Justin stál, co nejdál ode mě to šlo a vzápětí jsme všichni spustili to slavné "Happy birthday" na což Gus nadšeně sfoukl svíčky a konečně se mohl pustit do toho dlouho očekávaného rozbalování dárků!

B: "Tak co líbí?"...Ptal jsem se, jakmile se dopracoval k mému dárku.

Gus: "Jo! A moc! Děkuju, tati,"...Skočil mi kolem krku a já ho pevně objal.

B: "Není zač."

V momentě, co rozbalil Justinův dárek, jsem věděl, že z něho jednou taky vyroste umělec, z mého lega měl sice radost, ale z výbavy na kreslení byl neskutečně unešený, nejsem si jistý, že takovou jiskru v očích jsem u něj někdy viděl!

Gus: "Děkuju, strejdo!"

J: "Všechno nejlepší, Gusi."

Byl jsem z Guse tak mimo, že jsem Justinovo zmizení zaregistroval až po nějaké chvíli, přes okno jsem viděl, že je na verandě, nejprve jsem se chtěl držet toho, že mu dám prostor, přesně jak říkala Lindsay, jenže já nemohl... Musel jsem za ním!

B: "Ty teď kouříš?"...Všiml jsem si cigarety v jeho ruce.

J: "Bože, vyděsil si mě. A kouřil jsem i předtím,"...Připomenul mi.

B: "Příležitostně."

J: "Tak teď kouřím pravidelně,"...Jeho hlas se změnil v chlad a to mě zaskočilo.

B: "Dobře,"...Rezignoval jsem a chtěl jsem se vrátit zpátky.

J: "Promiň,"... Tohle mě však zastavilo.

Avšak v momentě, co jsem se k němu otočil, jsem ztratil veškeré sebeovládání, nemohl jsem zkrátka odolat a políbil jsem ho, jednoduše jsem to opět udělal po svém a ten okamžik jsem si nesmírně vychutnával, dokonce jsem cítil motýlky v břiše, jeho rty... Bože ty jeho rty byly neskutečné!

J: "Bri, Briane, já nemůžu,"...Odstrčil mě od sebe a vrátil se dovnitř.

V ten okamžik jsem však věděl, že Lindsay měla naprostou pravdu a že já to zase podělal, nedal jsem mu potřebný čas a opět to udělal tak, jak jsem chtěl já a co z toho mám?! "Pro Krista, Briane!" Musel jsem v duchu okřiknout sám sebe!

Setkání(6)

Nový díl.

BRIAN

Vzhledem k tomu, že jsem v noci naspal asi tak tři hodiny ocenil bych, kdybych se alespoň mohl vyspat do růžova a vzbudit se podle sebe, jenže to bych nesměl být v domě plném šílenců, dvou dětí a kuchyně od gauče vzdálené tak necelé tři metry, protože právě z kuchyně se ozýval ten největší rámus počínaje cinkajícím nádobím přes úchvatnou vůni linoucí se mi kolem nosu až po ukecané netvory přezdívající se mými dobrými přáteli!

---

Musel jsem se přimět posadit se, ale byl to doslova nadlidský výkon, který téměř skončil mým zkolabováním, bolest hlavy na sebe nenechala dlouho čekat a nedostatek spánku měl za následek točící se svět kolem mě, nemluvě o mém mozku, který z vyčerpávajících myšlenek o Justinovi právě teď zcela odmítal spolupracovat a chvíli mi trvalo než mi došlo, proč jsou všude kolem mě balónky a podobné sarapatičky... Gusovo narozeniny!

Ted: "Podívejme, Sněhurka se nám probudila."

Emmett: "A to dokonce i bez polibku!"

B: "Víte vy dva vůbec, jak snadné je každý den si vytvořit novou představu o tom, jak vás zabiju a jak těžké je tomu neustále odolávat?"

Ted: "Ty ve skutečnosti nechceš, abychom odpovídali, že ne?"

B: "Ne!"

Sebral jsem se a vzdálil jsem se od nich na dostatečně bezpečnou vzdálenost, která když to vezmu kolem a kolem vlastně neexistuje, všude je někdo! Ale co se týká jednoho človíčka ten mi nevadí nikde...

B: "Tak kde mám toho svýho oslavence?"

Gus: "Tady!"

B: "Jsi si jistý?"

Gus: "Tati!"

B: "No když to říkáš tak to musí být pravda."

Gus: "Už mi dáš ten dárek?"

B: "Už si sfouknul svíčky?"

Gus: "Vždyť jsem ještě ani nedostal dort, tati,"...Uchechtával se nad mojí inteligencí osla.

B: "No právě, o to jde... Až bude dort, bude oslava a budou dárky."

Lindsay: "Tvůj táta má pravdu,"...Podpořila mě, alespoň se Gus mohl tvářit dotčeně na dva.

Melanie: "Přesně tak, Gusi, dárky budou odpoledne,"...Tak na tři!

Gus: "Tak jo,"...Svým výrazem mi připomněl někoho, koho znám moc dobře - mě samotného!

Jakmile jsem přestal věnovat stoprocentní pozornost Gusovi, začal jsem pátrat po Justinovi, jenomže ať už jsem se podíval kamkoliv nikde nebyl, pocit jsem z toho neměl dobrý, ale snažil jsem se působit klidně.

Debbie: "Dáš si omeletou se slaninou?"

Carl: "Měl by sis dát, je to báječné,"...Pochválil jí jako správný manžílek.

B: "Ty si hraješ na servírku i tady?"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Jak jako hraju?"...Podívala se na mě s přísným výrazem.

B: "Víš, že takhle jsem to nemyslel."

Debbie: "To doufám a dáš nebo se dál hodláš rozhlížet po Justinovi?"

B: "Já se...!"

Maikey: "Rozhlížíš, všichni to vidíme,"...Zapojil se.

Hunter: "Jako by to bylo nepřehlédnutelné, skoro si mě odstrčil, jen abys přese mě viděl."

B: "Víte vy co? Naser..."

Lindsay: "Briane!"...Upozornila mě na fakt, že tu sedí i dvě děti.

B: "Vlezte mi na záda,"...Zmírnil jsem svůj vztek a šel pryč.

Debbie: "Takže tu omeletu ne?"...Ještě za mnou zakřičela.

B: "Nemám hlad!"

Jedna jediná výhodo toho, že jsem Justina neměl dva roky ve své přítomnosti, spočívala v tom, že jsem nebyl objektem žertů a popichování, teď se můžu leda tak zase vztekat a dostávat chuť spáchat masovou vraždu! Jenže tak nějak mi to za to stojí, pokud s Justinem navážeme tam, kde jsme přestali!

Chtěl jsem se jít zavřít do koupelny a schladit si obličej, abych alespoň trochu zahnal tu nevolnost a vztek, ale vzhledem k tomu, že dolní byla okupována Benem, musel jsem vyběhnout nahoru a jít do té druhé, jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká, když do ní vstoupím...

B: "Ou, do hajzlu! Promiň."

Chtěl jsem rychle zavřít a až za zavřenými dveřmi se cítit jako naprostý kretén, jenže jsem to nedokázal, naprosto jsem ztuhl - Justin tam stál jen v trenkách a... No vypadal přímo neskutečně! V ten moment jsem zapomněl, jak se vlastně jmenuju!

J: "Briane?"...Probudil mě z mého zírání na jeho téměř nahé tělo.

B: "Už jdu!"

Justin se pousmál a já za sebou konečně dokázal zavřít ty prokletý dveře, měl jsem sto chutí si s nimi dát do hlavy, vážně jsem se cítil jako naprostý hlupák, zíral jsem na něj, jako bych jej snad viděl poprvé... No na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby mi patřil... Jo kdyby mi patřil, všechno by bylo snazší! I ten jeho úsměv, který mě zahřál u srdce, ale i přes to jsem se kvůli němu cítil špatně, protože mi připomněl tolik věcí!

Maikey: "Proč se tváříš jako bys viděl ducha?"...Dobíral si mě jen jsem k nim přišel zpátky.

B: "Nestarej se."

Ben: "Co mu je?"

B: "Mně není vůbec nic, ale ty bys příště mohl omezit strávený čas v koupelně na polovinu... Teď už bych si dal tu omeletu, Debb."

Všichni se na mě dívali jako bych se zbláznil, ale pro jejich dobro věděli, že bude lepší to nijak nerozebírat a Debb se mě pokusila uklidnit dvojitou porcí, což celkem zabralo... Alespoň do chvíle, než se k nám konečně přidal i Justin, to se mi nervy zase rozpochodovaly!

Ted: "No ne Růženka se nám taky rozhodla probudit."

J: "Co?"

Ted: "No Sněhurka je..."

B: "Theodhore, mlč."

Debbie: "Dáš si omeletu?"...Použila tón, u kterého nebylo jisté, zda se na něj stále zlobí anebo by ho zulíbala k smrti.

J: "Moc rád."

Justin se posadil přímo naproti mně a to byl pro mě konec! Snažil jsem se na něj moc nedívat, nechtěl jsem, aby si toho ostatní všimli a vlastně hlavně on, potřeboval jsem si udržet ten dostatečný odstup, abych na Justina nějak netlačil a nechal ho rozhodnout se podle sebe, jenže nedívat se na něj by bylo jako nedýchat a proto jsem se to snažil dělat alespoň opatrně!

Gus: "Strejdo, ty pro mě máš dárek?"

J: "Snad si nemyslíš, že bych přijel bez něj?"

Gus: "A řekneš mi, co to je? Táta mi ten svůj nechce prozradit."

Na Justinovi bylo vidět, že jej to zaskočilo a zprvu nevěděl, jak reagovat na něco, co se týká mě, ale nakonec to zvládl celkem obstojně...

J: "To bude tím, že dárky se dávají až na oslavě."

Gus: "Jenže já to nevydržím."

J: "Ale vydržíš a víš proč?"

Gus: "Ne."

J: "Protože dostat víc dárků najednou je mnohem lepší."

Gusovi se ta představa očividně moc zalíbila, fungovala snad jako kouzlo, protože od té chvíle o tom, že chce nějaký dárek předem nepadlo ani slovo... Musel jsem se na Justina dívat jako na anděla - mého osobního anděla, který mě jednoho dne dostane do pekla, protože kvůli němu budu dělat naprosté šílenosti!

Setkání(5)

Nový díl.

BRIAN

Srdce mi tlouklo jako o život, byl jsem vzrušený, ale zároveň vyděšený, tělem mi proudil neskutečný adrenalin, konečky prstů mi brněly jako zblázněné, po zádech mi přejíždělo nesnesitelné mrazení, ale zároveň příjemné mravenčení... Takhle rozpolceně jsem se snad v životě necítil! Po schodech jsem vystupoval pomalu, ale i přes to se to zdálo jako malá chvíle, když jsem nakonec dorazil nahoru, na pár vteřin jsem se tam zastavil, potřeboval jsem si ujasnit v hlavě, co udělám, co mu řeknu, jak se zachovám, jednoduše všechno, ale nebylo to tak snadné, jak jsem doufal, že bude, vlastně to bylo hrozné, cítil jsem se kvůli tomu neschopně, jako by snad jiskra, která provázela skoro celý můj život a dodávala mi odvahu dělat nemožné, najednou opustila mé tělo, mou mysl, mou černou duši, která dřív byla schopná udělat cokoliv, pro mou vlastní potřebu!

---

Nakonec mě však jedna věc přeci jen přiměla rozpohybovat mé nohy - věděl jsem, že už víc nechci prodlužovat tu dobu, kterou jsme od sebe byli odloučeni, dobu, která ze mě udělala prakticky trosku závislou na myšlence, že se s ním jednoho dne zase shledám, ta myšlenka pro mě byla celé dva roky drogou, bez které bych už asi dávno neexistoval!

Jakmile jsem došel před dveře, které jako jediné mě od něho dělily, ztuhl jsem, byl jsem doslova jako paralyzovaný a nevěděl jsem, co s tím mám dělat, takhle jsem sám sebe totiž nikdy nezažil, takhle zranitelného s vědomím, že pokud ztratím jeho, nemám už prakticky pro co žít! Proto jsem se přiměl pohnout alespoň rukou a přiložit jí na kliku, stačilo tak málo a mohl jsem to utrpení utnout, mohl jsem se zbavit té zátěže, toho strachu z nevědomí, toho...

Lindsay: "Zadrž,"...Ozvalo se za mnou tak nečekaně šeptem, že jsem hrůzou nadskočil.

Nemusel jsem se ani otáčet, abych zjistil, kdo to je, ale i přes to jsem to udělal, sice jsem byl na sto procent přesvědčený o tom, že tohle je to, co chci udělat - jít za ním, ale nemohl bych pak v klidu spát, kdybych si alespoň nevyslechl, proč mi v tom chce zabránit! Proto jsem s ní popošel o kus dál, abych se jí mohl zeptat...

B: "Proč?"

Lindsay: "Protože tohle je krok, který musí udělat on."

B: "Co tím, sakra, myslíš?"

Lindsay: "Zmizel ti ze života na celé dva roky, Briane, nezavolal ti, nenapsal, nepřijel na návštěvu a když se nakonec ukázal, neřekl ti ani ahoj... Myslím, že bys mu měl dát nějaký čas, aby se vzpamatoval a ujasnil si, co chce."

B: "Jako, jestli chce mě, máš na mysli?"

Lindsay: "Snažím se ti jen říct, že když tam vstoupíš a on ti řekne ne, zničí tě to... Měl bys mu proto dát nějaký čas, jako on ho dával tobě celých pět let, než si mu konenčně řekl, jak se ohledně něj cítíš."

Nevím, jestli tohle byla spíš podpásovka, kterou se mi moje nejlepší kamarádka snažila zabránit ve štěstí anebo naopak moudrá rada, kterou bych měl využít, ale je pravda, že Justin je zpátky asi tak 5 minut a krom věty o pokoji jsme spolu neprohodili ani slovo a první, co jsem měl na mysli, když jsem se trochu vzpamatoval, bylo, že bych s ním chtěl mít sex, který by opět započal to, co jsme před dvěma lety utnuli, aniž bych si vůbec připustil, že zítra už může být zase pryč a hlavně jsem vynechal jednu důležitou maličkost a to takovou, že kdyby chtěl pokračovat v tom, co jsme měli, nezmizel by mi na dva roky ze života a nestal by se z něho duch! Možná bych mu tedy opravdu měl dát nějaký čas na přemýšlení a vlastně i sobě, vždycky jsem šel do všeho po hlavě, aniž bych se vůbec zamyslel nad následky a ve finále jsem se cítil špatně, když to nedopadlo podle mých představ a to se může stát i v tomhle případě, pokud mi Justin řekne jasné NE, protože jsem jako obvykle myslel na to, co chci já a nepočkal na to, co chce on!

Lindsay: "Vím, že tohle nechceš slyšet a možná se pletu, ale jak znám Justina nebo alespoň znala, vím, že by chtěl víc než jen rychlovku, která nic nevyřeší."

B: "Tím se mi snažíš říct, že pro jednou bych měl upřednostnit mluvení před sexem?"

Lindsay: "Dalo by se to tak říct... Jen tomu dej čas."

B: "A co když jsem přesně kvůli mluvení za ním šel?"

Lindsay: "To je možné, ale myslím, že my oba víme, jak by to nakonec skončilo."

B: "Tomu bych tolik nevěřil, vždyť se na mě ani nepodíval."

Lindsay: "Protože je jiný, nevím co, ale něco se změnilo, možná jsem byla jen rozespalá, ale když jsem ho uviděla zdál se... Zničený."

Myslel jsem si, že jsem to jen já a nalhávám si to, přeci jen dva roky jsem ho neviděl, ale teď když se ukázalo, že i Lindsay si všimla, že je na něm něco jinak, že se zdá jako by si prošel něčím špatným... Nevím, jen je mi z toho zle a nejsem si jitý, že vůbec chci zjistit, o co se jedná! Ale kdo ví, možná jsem jen paranoidní a ve skutečnosti je jen nervózní z toho, že nás po takové době všechny vidí.

B: "Taky sis všimla?"...I přes to jsem se ale musel zeptat.

Lindsay: "Ne jen já i Mel a Maikey to říkali a myslím, že i kluci se zdáli být dost zaskočení... Jen je těžké rozeznat, jestli z toho, že ho vidí anebo z toho, jak vypadal."

B: "A nemít Debb moc práce s tím, aby mu nakopala zadek, asi by si toho všimla taky."

Lindsay: "Myslím, že si toho všimla i tak, proč myslíš, že ho nakonec nechala být?"

B: "Pravda."

Musím uznat, že z téhle konverzace mi nebylo ani trochu dobře a že já snesu hodně! Jenže představa toho, že se něco špatného stalo člověku, kterého miluju víc, než bych kdy mohl slovy vyjádřit, byla děsivá! Nicméně nechtěl jsem dělat unáhlené závěry, přeci jen dokud nepromluví on, můžeme jen spekulovat a být zcela na omylu a bohužel musím vzít v potaz, že první krok opravdu náleží Justinovi, já bych to totiž jako obvykle zmrvil svým chtíčem a to by k ničemu nevedlo!

Lindsay: "Měli bychom jít spát... Tohle počká."

B: "Nejsem si jistý."

Lindsay: "Vydržel si to dva roky, den navíc tě nezabije."

B: "Jo pokud ale neodletí dřív, než by si přišel promluvit."

Lindsay: "Přestaň být takový pesimista!"...Zasmála se a mě to přimělo k nepatrnému úsměvu nebo taky možná úšklebku, kdo ví.

Já se bohužel ale jako pesimista narodil, proto je velmi snadné takový být, jenže alespoň pro jednou bych mohl v tomto ohledu zmírnit a věřit Lindsay, že všechno bude dobrý!

B: "Dobře, jdeme spát,"...Rezignoval jsem.

Lindsay: "Dobrou,"...Políbila mě na tvář.

A následně mě tam zanechala mému osudu, neříkám, že bylo snadné odolat a přeci jen nejít rovnou za Justinem a vzít si ho tak, jak jsem už tak dlouho nemohl, bylo to víc, než lákavé, ale Lindsay má v tomhle jednoduše pravdu, přeci jen pokud je jeden z nás zběhlý v normálním civilizovaném vztahu je to právě ona, já popravdě do teď nevím, jak to chodí a proto musím ještě chvíli počkat a doufat, že za mnou přijde Justin, protože on bude přesně vědět, co dělat!

Setkání(4)

Nový díl.

BRIAN

Sotva jsem popadal dech a stál na nohou, měl jsem za to, že musím snít, tohle nemohlo být reálné, taková dokonalost v jednom okamžiku přeci nemůže existovat - on přímo přede mnou - nemožné! Byl jednoduše nádherný, dokonalý, jedním slovem perfektní! Najednou ze mě všechna zlost, co jsem na něho měl ještě před pár vteřinami, odešla, dokázal jsem myslet jen na to, jak moc bych si jej k sobě chtěl přitáhnout a cítit jeho přítomnost, vědět, že je skutečný a ne pouhým výplodem mé zoufalé mysli, která se bez něho každým dnem rozpadá jako podělaný domeček z karet! Nedokázal jsem ani nic říct, snažil jsem se, opravdu jo, ale byl jsem jak svázaný, v hlavě jsem toho měl tolik, ale skrz hrdlo nic nevycházelo, bylo to zničující! A on? Vypadal asi jako já, nemohl nic říct, pomalu ani dýchat, viděl jsem na něm, že má strach, třásl se, ale z jeho očí zároveň vyřazovala nepředstavitelná radost!

---

Debbie: "Justine!"

A to byl konec, ta nádherná, ale přitom děsivá chvíle byla přerušena Debbiiným příchodem a zakřičením jeho jména na celý barák tak, že to museli slyšet i v Africe!

J: "Debb..."...Nemohl nic říct, okamžitě jej drtila v náruči.

Debbie: "Kde si, sakra, byl, ty pitomče?"...Vlepila mu hned, jak ho propustila ze svého zlověstného, ale za to láskyplného obětí!

J: "Nestihl jsem let."

Debbie: "Jo tak tys nestihl let? A co takhle telefon nemáš?"

J: "Vybil se mi."

Debbie: "A co ty poslední dva roky? Meškal si lety nějak moc ne?"

J: "Já..."

Lindsay: "Justine, ty jsi přijel!"

Melanie: "Nevěřím vlastním očím."

J: "Ano přijel a jo věř, jsem tu."

Obě jej hned začaly mačkat v náruči, jako šílené, netrvalo dlouho a dorazil i zbytek domu a ti hned dělali to samé, objímali ho, olíbávali a pomalu z něj udělali heteráka... Dokázal jsem myslet jen na to, jak moc bych ho chtěl držet ve své náruči a polibky mu připomenout, kým jsme dřív byli!

Emmett: "Mám nutkání do tebe pořád šťouchat, abych si byl jistý, že si opravdu tady."

J: "Jsem tady, Emme."

Ted: "Musíš nám odpustit ten šok, ale opravdu jsme nemysleli, že dorazíš."

J: "Jo já vím, trochu se mi to vymklo z rukou."

Debbie: "Trochu? Dva roky ses neukázal, jemu si ani nezavolal!"...Ukázala prstem na mě a já jí v tu chvíli chtěl zaškrtit anebo se alespoň propadnout do samotného pekla.

B: "Mě do toho netahej, vyřiď si to s ním,"...To bych nebyl já, kdybych neřekl nějakou obvyklou kravinu.

Maikey: "Mami, mohla bys trochu..."

Debbie: "Krotit své vášně? Ne nemohla, synu! A přestaň mě pořád napomínat, být to ty, sprdnu tě úplně stejně."

Maikey: "Dobře,"...Ustoupil a udělal dobře.

Ben: "Debb, Maikey to myslí dobře..."

Debbie: "Ty chceš taky poznat mojí temnou stránku?"

Hunter: "Jako, že tohle ještě není ta temná?"

Debbie: "Zlato, zatím jsem jak mílius."

Hunter: "Aha... Myslím, že si zase půjdu lehnout. Vítej doma, Justine."

J: "Díky... Asi."

Nevím, jestli tahle situace byla víc komická, než vážná, ale ve skutečnosti to zas tak komické nebylo, když se na to díváte ze správného úhlu, vidíte jen velmi vytočenou Debbie, spoustu lidí snažící se jí uklidnit a Justina, na němž je znát, že si to všechno dává za vinu, ale nemá dostatek odvahy vstoupit do "konverzace" a zarazit to!

Lindsay: "Debb, je noc, měli bychom jít spát."

B: "Jo ve svém běsnění můžeš pokračovat i ráno."

Debbie: "Co kdybys jednou zkusil říct i něco užitečného?"

B: "Co zas já?"

Melanie: "Myslím, že bys měl radši mlčet,"...Pošeptala mi.

B: "To mi došlo."

Člověk se jednou snaží být nápomocný a pomalu z toho vyjde jako nejhorší, ačkoliv je pravda, že mé důvody na "zachránění" situace byly čistě sobecké a šlo mi pouze o to, aby se to tu konečně uklidnilo, osazenstvo se rozešlo do svých pokojů a já a Justin bychom zůstali o samotě!

Debbie: "Pro teď to nechám být, ale nemysli si, že ti to nějakou chvíli nebudu zazlívat."

J: "Jsem na to připravený."

Zdálo se mi to nebo se jeho koutky chvěly následkem toho, že se mu chtělo smát? Popravdě bych se ani nedivil, kdyby to tak bylo, jak už jsem řekl, tahle situace je z jedné strany dost komická... To ovšem nemění nic na tom, že se mnou má hodně co napravovat... Pokud tedy má o něco se mnou ještě zájem!

Maikey: "Výborný nápad!"

Debbie: "Ty se chceš taky dostat na mojí černou listinu?"

Emmett: "Černou listinu? To je listina smrti ne?"

Debbie: "Přesně tak."

Emmett: "Ou... Už nikdy nebudu odmlouvat."

Ted: "Nedávej si nesplnitelné cíle."

Maikey: "Myslel jsem to v dobrém, mami."

Jakmile se všichni vrátili do svých pokojů, tedy až na dvě výjimky, měl jsem pocit, jako by se uvnitř mě rozpoutal naprostý ohňostroj, nebyl jsem daleko od toho, abych začal tancovat nějaký vítězný tanec... Jenže pak mi došlo, že jsem až moc unáhlený a přede mnou stojí víc bitev, které budu muset vyhrát, abych vyhrál celou válku... Konkrétně válku o Justinovo srdce, protože vím, že nesnesu pokud ho zase ztratím!

Lindsay: "No jo, ale kam tě uložíme?"

J: "Můžu spát klidně na gauči."

Melanie: "Tam už má místo náš opilec."

B: "Haha."

Lindsay: "No tak může jít do Brianova pokoje."

B: "Tam jsem měl zrovna namířeno."

Melanie: "Nekecej, neměl."

B: "Ale mohl jsem mít!"

J: "Já se klidně vyspím na zemi, nebude to horší, než od toho, kde už jsem spal."

Všechny tři nás ta poznámka trochu zarazila a zdálo se, že i Justin nebyl rád, že to podal takhle, když mu došlo, co řekl, ale ani jeden z nás nebyl připravený na to z něj tak brzo tahat rozumy a tak jsme to raději přešli.

B: "Přežiju na té pohovce, klidně si vezmi můj pokoj."

Páni, první věta ode mě směřovaná jemu a já jí dokázal vyslovit bez jediného škobrtnutí, měl bych si pogratulovat!

J: "Díky,"...Věnoval mi nepatrný úsměv, bylo to jako by se na mě snad bál podívat.

Melanie: "Paráda, tím pádem je to vyřešené."

Lindsay: "Tak my tě tam zavedeme."

J: "Dobře."

Obě se s ním vydaly nahoru, jako nějaké garde, připadlo mi jako by to snad dělaly záměrně, abych neměl možnost s ním být o samotě, ale to jsem byl asi trochu paranoidní!

Justin se za mnou na schodech ještě otočil a podíval se na mě takovým zvláštním způsobem, ze kterého mi přejel mráz po zádech, ale zároveň mě pohladil po duši! Kvůli tomu pohledu jsem nebyl následně vůbec schopný zamhouřit oko a jen jsem zíral do stropu, alespoň tedy do chvíle, než jsem si řekl, že na to čekání seru, zvedl jsem se a vydal jsem se za ním nahoru!

Setkání(3)

Nový díl.

BRIAN

Pár hodin s Gusem a já jsem naprosto vyřízený, to dítě je neskutečně živé a vytrvalé, dá práci s ním držet krok, ale jsem moc rád, že s ním můžu být, nevynahradí mi to sice chvíle, kdy ho nevidím, ale je to lepší, než nic, dokonce jsem teď měl příležitost uložit jej ke spánku a možnost čtení pohádky na dobrou noc, což mě mimochodem téměř zabilo, stála za to, poněvadž pohled na Guse, jak spí, je k nezaplacení!

---

Jakmile byla mise splněna, šel jsem si na verandu zapálit cigaretu, potřeboval jsem dobít energii, abych přítomnost celé své rodiny přežil ve zdraví, už takhle mám totiž co dělat, je to už nějaká doba, co jsme se takhle všichni naposledy sešli a dnes, jak se tak zdá, to mají ostatní v plánu dohnat, já s tím mám ale naopak problém a může za to Justin, ten malej proradnej zmetek, kterej se na nás podle všeho opět vybodnul a nechal mě si myslet, že třeba máme ještě nějakou naději!

Lindsay: "V pořádku?"...Poctila mě návštěvou - lépe řečeno přišla zkontrolovat, jestli se náhodou nehroutím!

B: "Chceš, abych lhal, nebo bez odpovědi přežiješ?"

Lindsay: "Třeba pro to má důvod, že tu není."

B: "Myslíš jako 'nestojíte mi ani za ty peníze, co bych dal za letenku'?"

Lindsay: "Ne třeba jako... Já nevím například, že..."

B: "Nech toho, Linds, je konec... Je pryč."

Lindsay: "Ještě pořád může dorazit."

B: "Prosím tě dost."

Lindsay: "Jen se snažím být optimistická."

B: "Tak s tím přestaň a buď realista... Skončil s námi, skončil se mnou."

Zahodil jsem cigaretu a šel jsem zpátky do domu, neviděl jsem ji sice celou věčnost a chyběla mi, ale právě teď mi lezla na nervy, vím, že se snažila být jen nápomocná, ale akorát mi to zhoršovala!

Sice se právě teď možná chovám jako totální kretén, což je u mě naprosto běžná věc, ale já mám jednoduše vztek... Mám na něj vztek za to, že se neukázal, za to, že se mi neozval, za to, že je mu nejspíš úplně jedno, jak se právě teď asi cítím! Měl jsem z toho setkání strach a to přímo neskutečný, což je u mě naopak velmi ojedinělé, ale i přes to mi to dávalo naději na to, že se to třeba vrátí do starých kolejí, jenže on se rozhodl za nás za oba a jednoduše usoudil, že nemá cenu sem jezdit!

Chtěl bych jako Lindsay věřit, že se třeba ještě objeví anebo, že má opravdu důvod, kvůli kterému nemohl přijet, jenže tohle není poprvé, co s námi takhle vymetl, předtím se ale alespoň namáhal vymyslet si výmluvu, teď slíbil, že přijede, ale neudělal to a přitom tu měl už dávno být, tudíž je to jasné!

Maikey: "No konečně! Jsi mu četl celou knížku ne?"

B: "Byl jsem na vzduchu."

Melanie: "Copak je to tu s námi k nevydržení?"

B: "Hlavně s tebou,"...Mrkl jsem.

Debbie: "Myslím, že všichni moc dobře víme, proč to tu je pro tebe k nevydržení... Ale neboj se, dám to Justinovi pěkně sežrat."

Maikey: "Mami!"

Debbie: "Co, synu?"

Maikey: "Nemohla bys krotit svoje vášně?"

Emmett: "Promiň, Maikey, ale Debbie má pravdu, tohle je už moc."

Ted: "Souhlasím, zašlo to příliš daleko."

Maikey: "Já neříkám, že nemá pravdu, ale nemusí to takhle..."

B: "Řešit přede mnou?"...Zapojil jsem se.

Maikey: "Tak nějak."

B: "V pohodě, je to zábavné, skoro jako nějaká telenovela, takže v klidu pokračujte,"...Neovládl jsem svou nadměrnou dávku ironie.

Ben: "Co kdyby ses napil? To tě uklidní,"...Nabídl mi panáka.

B: "Díky,"...Vyklopil jsem jej do sebe.

Ben: "Chceš dalšího?"

B: "Jop."

Stačilo mi pár panáků a začal jsem se pomalu uvolňovat, slíbil jsem si sice, že tu neudělám scénu a to ani tu nejmenší, ale alkohol se mi zkrátka začínal dostávat do všech koutů mého těla a proto nebylo snadné se ovládat... Choval jsem se zkrátka jako pitomec!

Debbie: "Myslím, že je na čase jít do hajan,"...Snažila se mi vzít flašku, kterou jsem pevně svíral při 'tancování'.

B: "Ne!"

Lindsay: "Debbie má pravdu, je pozdě."

B: "Pro mě není nikdy pozdě... Jsem krásný, jsem Brian Kinney!"...Jen jsem to dořekl tak se mi zamotala hlava.

Ben: "Brrr ty krasavče,"...Jeho mužná náruč mě zachytila jen tak tak.

B: "Beníku, zachránce můj."

Maikey: "Myslíš, že ho zvládneš odtáhnout nahoru?."

B: "Nechci, budeme tančit a zpívat."

Emmett: "Ten má dost."

Ted: "Myslím, že jsem ho takhle v životě neviděl."

B: "Kušujte!"

Celý svět se se mnou točil, žaludek protestoval a moje důstojnost pomalu opouštěla mé tělo, jenže ani to mi nezabraňovalo v tom chovat se jako idiot!

Melanie: "Takhle ho nahoru nedostanete."

Lindsay: "Dejte ho na gauč."

B: "S vámi není vůbec žádná sranda!"

Debbie: "Za to s tebou kopec."

Emmett: "Popravdě já se bavím skvěle."

B: "Vidíte!"

Debbie: "S tebou si to vyřídím později."

Emmett: "Ale..."

Ted: "Říkal jsem ti, ať mlčíš."

Ani jsem se nenadál a už jsem ležel na gauči, sice jsem se opravdu moc chtěl zase zvednout a pokračovat v dělání kravin, ale nemohl jsem, neměl jsem dostatek síly a tak jsem tam jen ležel a cítil jsem se jako blbec, zároveň mi to však bylo jedno, mám pocit, že ode dneška mi bude už všechno jedno!

Debbie: "Jděte spát, počkám tu, než usne."

To mi ještě scházelo, Debbie a její starostlivá stránka, která dostala příležitost hned, jak nám všichni popřáli dobrou noc a vydali se do říše snů!

Debbie: "Ty ses ale zřídil."

B: "A dal bych si ještě, ve dvou můžeme udělat pořádnou párty."

Debbie: "Jediné, co spolu uděláme ve dvou, bude Justinova vražda."

B: "A to je kdo?"

Debbie: "Brzo nikdo."

B: "Je to zmetek... Tak proč nás, sakra, tak moc sere?"...Přiznal jsem bez mučení, jak se cítím.

Debbie: "Protože ho milujeme."

B: "Kdyby aspoň zavolal."

Debbie: "Třeba se bojí stejně jako ty."

B: "Já přijel."

Debbie: "Zlato, dokud nám neřekne, co se s ním děje, můžeme jen hádat, ale teď bychom měli jít spát... Zítra má tvůj syn velký den."

B: "Dobrý nápad."

Debbie: "Dobrou,"...Políbila mě na čelo.

B: "Díky... Mami."

Jakmile se vzdálila a všechno kolem mě utichlo, měl jsem pocit, že takový bude můj život už navždy - samota a ticho, a ta představa mě zatraceně děsila! Naštěstí jsem se ani nenadál a ztratil jsem vědomí!

Zhruba uprostřed noci mě však probudila neskutečná žízeň a v ten moment i začínající bolest hlavy, tudíž jsem se musel překonat a zajít si do kuchyně pro vodu a preventivně i pro něco na bolest, jenže když jsem si zrovna natáčel vodu tak jsem skrz okno zahlédl světla nějakého auta, první, co mě napadlo bylo, že je to třeba Justin, jenže hned vzápětí jsem si zakázal být dál takhle naivní a tu "super" myšlenku jsem okamžitě zahnal a šel si zpátky lehnout, jenže v půli cesty se zničehonic ozvalo klepání na dveře, na které mé myšlenky reagovaly úplně stejně jako na to auto, ale pořád jsem tomu nechtěl uvěřit a šel jsem otevřít... Nevím, jestli jsem v ten moment uviděl samotného anděla anebo jsem měl pouze ty nejlepší halucinace v mém životě, ale ten pocit uvnitř mě byl tak či tak neskutečný!