Setkání(9)

Nový díl.

BRIAN

Neměl jsem tušení, jestli mě Justin tím tichem chtěl zabít anebo minimálně vydusit, každopádně bylo to víc než frustrující! Nebýt na dálnici nejspíš bych někde zastavil, zahodil klíče a nedal mu pokoj, dokud by mi on nedal vysvětlení, dokud by mi neřekl, jak si to představuje dál, jenže já na té dálnici byl, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než se pokoušet o to být co nejvíc v klidu, jenže čím víc času uběhlo, tím horší to pro mě bylo, protože představa toho, že jakmile ho vyhodím u Jennifer doma, tak to bude naposledy, kdy ho uvidím, jelikož se ani neuráčí za mnou přijít, aby mi řekl, že je mezi námi nadobro konec, mě šíleně děsila!

---

Když za námi byla víc než polovina cesty Justin usnul, nejprve jsem si pomyslel, že se mě snad snaží zničit anebo, že si ze mě minimálně dělá srandu, nechápal jsem, jak teď může spát, jak vůbec dokáže zavřít oči, když já sám jsem to dvě noci nedokázal, aniž bych jej neměl přímo před sebou nebo na něj nemyslel, jenže když jsem ho nakonec koutkem oka sledoval a uviděl to, co jsem tak dlouho neviděl - jeho při spánku, roztál jsem jako zmrzlina, ten pohled mi toho tolik připomněl, že jsem se už dál nemohl zlobit, jen si to vychutnávat, možná to přeci jen bylo to poslední, při čem jsem jej mohl sledovat!

V momentě, co jsem zastavil před domem Jennifer, moje srdce začalo tlouct jako zběsilé, moje podvědomí na mě křičelo, abych ho nenechal odejít, ani budit se mi jej nechtělo, jenže nakonec jsem musel...

B: "Justine, vzbuď se,"...Jemně jsem s ním zatřásl.

J: "Hmm,"...Zamumlal.

B: "Jsme tady."

J: "Už?"

B: "Jo."

Justin se posadil zpříma a začal se dívat z okýnka, nic neříkal a jen se díval, zdálo se, jako by snad ani nechtěl vystoupit a být to na mně, nedovolil bych mu to, jenže je to jeho máma a měl by se s ní vidět, kdo ví, kdy zase bude mít tu příležitost.

B: "Nakonec tam budeš muset jít, je ti to jasný, že jo?"

J: "Nevím, co bych jí měl říct."

B: Určitě něco vymyslíš."

J: "Jo, protože s tebou mi to šlo tak dobře,"...Opáčil sarkasticky.

Nevěděl jsem, jak na to mám reagovat, měl totiž pravdu, se mnou mu to nešlo vůbec dobře, jenže mě a svojí mámu srovnávat nemůže, myslím, že ona je hned po Debbie ta nejvíc chápající matka a odpustí mu naprosto cokoliv, včetně toho, že s ní na dva roky téměř přerušil kontakt.

B: "Bude to dobrý, uvidíš."

J: "Snad."

B: "Chceš pomoct vyndat věci z kufru?"

J: "Zvládnu to, ale děkuju."

B: "V pohodě."

Najednou mezi námi nastalo trapné ticho, ani jeden jsme nevěděli, co říct, tedy lépe řečeno já věděl, co říct, ale neměl jsem na to dostatek odvahy!

J: "Měl bych jít."

B: "Já vím."

J: "Díky za svezení."

B: "Rádo se stalo."

Připadal jsem si jako totální hlupák, vyměňovali jsme si zbytečné krátké věty, které nám byly k ničemu, protože jsme se neodvážili říct to, co jsme měli opravdu na srdci a mně z toho málem kleplo... Od kdy se, sakra, neumím vyjadřovat?!

J: "Tak ahoj."

B: "Ahoj."

V ten moment jsem si chtěl omlátit hlavu o volant, ale místo toho jsem se na něj jen přihlouple usmíval, zatímco on vypadal, že čeká na to, až něco řeknu, nakonec to však vzdal a vystoupil, vážně jsem si myslel, že už to nemůže být horší!

Sledoval jsem ho ve zpětném zrcátku a čekal na to, až si vyndá věci, dělal to tak zatraceně pomalu, že jsem nevěděl, jestli to dělá schválně anebo ne!

Pořád jsem si v hlavě opakoval, že přeci musím něco udělat nebo aspoň říct, jenže jsem se bál, že to tak akorát zhorším, když v tom jsem si uvědomil, že horší to může být jedině, když ho opět nechám odejít! A tak jsem už na nic nečekal, vystoupil a šel rovnou za ním...

J: "Zapomněl si na něco?"

B: "Jo na tohle."

Prsty jsem zajel do jeho vlasů a přitáhl si jej k polibku, připadal jsem si jako nějaký směšný romantik ve směšně romantickém filmu, ale ten okamžik jsem si neskutečně vychutnával, chutnal tak sladce, jeho rty byly šťavnaté, ale přitom jemné, pomalu jsem se jich nedokázal vzdát, ale nakonec jsme oba byli nuceni se nadechnout!

J: "Myslel jsem, že to neuděláš,"...Vydechl.

B: "Já taky."

Oba jsme se začali smát, byl to báječný pokrok od ticha přes polibek až ke smíchu, najednou jsem měl pocit, že všechno bude v pořádku, chtěl jsem tomu zkrátka věřit nebo spíš musel, jinak bych se pravděpodobně zbláznil!

B: "Stavíš se pak?"...Odvážil jsem se zeptat.

Ale Justin najednou ztuhl, jako by ho ta otázka snad vyděsila, protože druhá možnost byla, že mou otázku nechápe a on byl vždycky génius, tudíž je jasné, že ho vyděsila.

B: "Bydlím pořád na stejné adrese,"...Snažil jsem se zmírnit situaci a zasmál jsem se.

J: "Já... Já nemůžu."

B: "Jasně, tvoje máma tě asi jen tak nepustí."

J: "O to nejde."

B: "Tak o co?"

J: "Prostě nemůžu."

V ten moment jsem si připustil tu hnusnou skutečnost, která představovala to, že tenhle polibek měl být náš poslední, protože Justin opravdu neměl v plánu se pak stavit natož v našem vztahu pokračovat!

B: "Ty se tam vrátíš, že jo? A zase na mě zapomeneš... Tentokrát už ale nadobro, co?"

J: "Nikdy bych na tebe nemohl zapomenout."

B: "To řekni někomu, komu ses ty dva roky ozýval."

J: "Nebylo to správné, já vím, ale bylo to lepší."

B: "Pro koho? Pro tebe? Pro mě totiž rozhodně ne."

J: "Jo, Briane, pro mě, je to sobecké, jsem si toho vědom, ale měl jsem k tomu svůj důvod."

B: "A nechceš se se mnou o něj podělit? Umírám nedočkavostí."

J: "Na tom nezáleží."

B: "Aha tak ono na tom vlastně ani nezáleží, to je výborný! Justine, já tě nechápu... Od prvního okamžiku, co jsem tě poznal, jsi byl jako klíště, pil si mi dennodenně krev, nedal si mi pokoj, snažil ses mě přimět tě milovat, ačkoliv si v hloubi duše věděl, že už tě dávno miluju a nakonec jsem ti to i dokázal říct a byla to neskutečná úleva, chtěl jsem si tě vzít, chtěl jsem s tebou být, zatraceně, mohl si se mnou mít všechno, co si kdy chtěl a ačkoliv to chápu, musel si nakonec odjet, ale co se, sakra, změnilo, že když tě tu teď prakticky žadoním na kolenou, abys se mnou byl, tak ty mi říkáš ne?"

Při tom proslovu jsem málem vyplivl duši, ale nikdy v životě jsem nic nemyslel vážněji než tohle, měl jsem neskutečný vztek a chtěl jsem znát odpověď, protože jinak bych to asi nezvládl!

J: "Je to komplikovaný, Briane."

Nemohl jsem uvěřit, že tohle bylo všechno, co mi na to řekl, připadal jsem si jako hlupák, najednou jsem měl pocit, že všechno, co jsem si dřív myslel o lásce a vztazích, byla čistá krutá pravda a kvůli tomu, že jsem jí neuposlechl, se mi to takhle vymstilo!

B: "Komplikovaný? Tak víš co? Já ti to usnadním - přeji krásný zbytek života."

Nastoupil jsem do auta, dupnul na plyn a rychle odtamtud odjížděl, nechtěl jsem, aby mě viděl jako naprosto zničenou trosku, ve zpětném zrcátku jsem měl ještě možnost vidět jej tam stát, v ten okamžik jsem si říkal, že tohle je snad opravdu naposledy, co ho vidím a byla to ta nejděsivější myšlenka v mém životě!