Setkání(5)

Nový díl.

BRIAN

Srdce mi tlouklo jako o život, byl jsem vzrušený, ale zároveň vyděšený, tělem mi proudil neskutečný adrenalin, konečky prstů mi brněly jako zblázněné, po zádech mi přejíždělo nesnesitelné mrazení, ale zároveň příjemné mravenčení... Takhle rozpolceně jsem se snad v životě necítil! Po schodech jsem vystupoval pomalu, ale i přes to se to zdálo jako malá chvíle, když jsem nakonec dorazil nahoru, na pár vteřin jsem se tam zastavil, potřeboval jsem si ujasnit v hlavě, co udělám, co mu řeknu, jak se zachovám, jednoduše všechno, ale nebylo to tak snadné, jak jsem doufal, že bude, vlastně to bylo hrozné, cítil jsem se kvůli tomu neschopně, jako by snad jiskra, která provázela skoro celý můj život a dodávala mi odvahu dělat nemožné, najednou opustila mé tělo, mou mysl, mou černou duši, která dřív byla schopná udělat cokoliv, pro mou vlastní potřebu!

---

Nakonec mě však jedna věc přeci jen přiměla rozpohybovat mé nohy - věděl jsem, že už víc nechci prodlužovat tu dobu, kterou jsme od sebe byli odloučeni, dobu, která ze mě udělala prakticky trosku závislou na myšlence, že se s ním jednoho dne zase shledám, ta myšlenka pro mě byla celé dva roky drogou, bez které bych už asi dávno neexistoval!

Jakmile jsem došel před dveře, které jako jediné mě od něho dělily, ztuhl jsem, byl jsem doslova jako paralyzovaný a nevěděl jsem, co s tím mám dělat, takhle jsem sám sebe totiž nikdy nezažil, takhle zranitelného s vědomím, že pokud ztratím jeho, nemám už prakticky pro co žít! Proto jsem se přiměl pohnout alespoň rukou a přiložit jí na kliku, stačilo tak málo a mohl jsem to utrpení utnout, mohl jsem se zbavit té zátěže, toho strachu z nevědomí, toho...

Lindsay: "Zadrž,"...Ozvalo se za mnou tak nečekaně šeptem, že jsem hrůzou nadskočil.

Nemusel jsem se ani otáčet, abych zjistil, kdo to je, ale i přes to jsem to udělal, sice jsem byl na sto procent přesvědčený o tom, že tohle je to, co chci udělat - jít za ním, ale nemohl bych pak v klidu spát, kdybych si alespoň nevyslechl, proč mi v tom chce zabránit! Proto jsem s ní popošel o kus dál, abych se jí mohl zeptat...

B: "Proč?"

Lindsay: "Protože tohle je krok, který musí udělat on."

B: "Co tím, sakra, myslíš?"

Lindsay: "Zmizel ti ze života na celé dva roky, Briane, nezavolal ti, nenapsal, nepřijel na návštěvu a když se nakonec ukázal, neřekl ti ani ahoj... Myslím, že bys mu měl dát nějaký čas, aby se vzpamatoval a ujasnil si, co chce."

B: "Jako, jestli chce mě, máš na mysli?"

Lindsay: "Snažím se ti jen říct, že když tam vstoupíš a on ti řekne ne, zničí tě to... Měl bys mu proto dát nějaký čas, jako on ho dával tobě celých pět let, než si mu konenčně řekl, jak se ohledně něj cítíš."

Nevím, jestli tohle byla spíš podpásovka, kterou se mi moje nejlepší kamarádka snažila zabránit ve štěstí anebo naopak moudrá rada, kterou bych měl využít, ale je pravda, že Justin je zpátky asi tak 5 minut a krom věty o pokoji jsme spolu neprohodili ani slovo a první, co jsem měl na mysli, když jsem se trochu vzpamatoval, bylo, že bych s ním chtěl mít sex, který by opět započal to, co jsme před dvěma lety utnuli, aniž bych si vůbec připustil, že zítra už může být zase pryč a hlavně jsem vynechal jednu důležitou maličkost a to takovou, že kdyby chtěl pokračovat v tom, co jsme měli, nezmizel by mi na dva roky ze života a nestal by se z něho duch! Možná bych mu tedy opravdu měl dát nějaký čas na přemýšlení a vlastně i sobě, vždycky jsem šel do všeho po hlavě, aniž bych se vůbec zamyslel nad následky a ve finále jsem se cítil špatně, když to nedopadlo podle mých představ a to se může stát i v tomhle případě, pokud mi Justin řekne jasné NE, protože jsem jako obvykle myslel na to, co chci já a nepočkal na to, co chce on!

Lindsay: "Vím, že tohle nechceš slyšet a možná se pletu, ale jak znám Justina nebo alespoň znala, vím, že by chtěl víc než jen rychlovku, která nic nevyřeší."

B: "Tím se mi snažíš říct, že pro jednou bych měl upřednostnit mluvení před sexem?"

Lindsay: "Dalo by se to tak říct... Jen tomu dej čas."

B: "A co když jsem přesně kvůli mluvení za ním šel?"

Lindsay: "To je možné, ale myslím, že my oba víme, jak by to nakonec skončilo."

B: "Tomu bych tolik nevěřil, vždyť se na mě ani nepodíval."

Lindsay: "Protože je jiný, nevím co, ale něco se změnilo, možná jsem byla jen rozespalá, ale když jsem ho uviděla zdál se... Zničený."

Myslel jsem si, že jsem to jen já a nalhávám si to, přeci jen dva roky jsem ho neviděl, ale teď když se ukázalo, že i Lindsay si všimla, že je na něm něco jinak, že se zdá jako by si prošel něčím špatným... Nevím, jen je mi z toho zle a nejsem si jitý, že vůbec chci zjistit, o co se jedná! Ale kdo ví, možná jsem jen paranoidní a ve skutečnosti je jen nervózní z toho, že nás po takové době všechny vidí.

B: "Taky sis všimla?"...I přes to jsem se ale musel zeptat.

Lindsay: "Ne jen já i Mel a Maikey to říkali a myslím, že i kluci se zdáli být dost zaskočení... Jen je těžké rozeznat, jestli z toho, že ho vidí anebo z toho, jak vypadal."

B: "A nemít Debb moc práce s tím, aby mu nakopala zadek, asi by si toho všimla taky."

Lindsay: "Myslím, že si toho všimla i tak, proč myslíš, že ho nakonec nechala být?"

B: "Pravda."

Musím uznat, že z téhle konverzace mi nebylo ani trochu dobře a že já snesu hodně! Jenže představa toho, že se něco špatného stalo člověku, kterého miluju víc, než bych kdy mohl slovy vyjádřit, byla děsivá! Nicméně nechtěl jsem dělat unáhlené závěry, přeci jen dokud nepromluví on, můžeme jen spekulovat a být zcela na omylu a bohužel musím vzít v potaz, že první krok opravdu náleží Justinovi, já bych to totiž jako obvykle zmrvil svým chtíčem a to by k ničemu nevedlo!

Lindsay: "Měli bychom jít spát... Tohle počká."

B: "Nejsem si jistý."

Lindsay: "Vydržel si to dva roky, den navíc tě nezabije."

B: "Jo pokud ale neodletí dřív, než by si přišel promluvit."

Lindsay: "Přestaň být takový pesimista!"...Zasmála se a mě to přimělo k nepatrnému úsměvu nebo taky možná úšklebku, kdo ví.

Já se bohužel ale jako pesimista narodil, proto je velmi snadné takový být, jenže alespoň pro jednou bych mohl v tomto ohledu zmírnit a věřit Lindsay, že všechno bude dobrý!

B: "Dobře, jdeme spát,"...Rezignoval jsem.

Lindsay: "Dobrou,"...Políbila mě na tvář.

A následně mě tam zanechala mému osudu, neříkám, že bylo snadné odolat a přeci jen nejít rovnou za Justinem a vzít si ho tak, jak jsem už tak dlouho nemohl, bylo to víc, než lákavé, ale Lindsay má v tomhle jednoduše pravdu, přeci jen pokud je jeden z nás zběhlý v normálním civilizovaném vztahu je to právě ona, já popravdě do teď nevím, jak to chodí a proto musím ještě chvíli počkat a doufat, že za mnou přijde Justin, protože on bude přesně vědět, co dělat!