Nový díl.
BRIAN
Sotva jsem popadal dech a stál na nohou, měl jsem za to, že musím snít, tohle nemohlo být reálné, taková dokonalost v jednom okamžiku přeci nemůže existovat - on přímo přede mnou - nemožné! Byl jednoduše nádherný, dokonalý, jedním slovem perfektní! Najednou ze mě všechna zlost, co jsem na něho měl ještě před pár vteřinami, odešla, dokázal jsem myslet jen na to, jak moc bych si jej k sobě chtěl přitáhnout a cítit jeho přítomnost, vědět, že je skutečný a ne pouhým výplodem mé zoufalé mysli, která se bez něho každým dnem rozpadá jako podělaný domeček z karet! Nedokázal jsem ani nic říct, snažil jsem se, opravdu jo, ale byl jsem jak svázaný, v hlavě jsem toho měl tolik, ale skrz hrdlo nic nevycházelo, bylo to zničující! A on? Vypadal asi jako já, nemohl nic říct, pomalu ani dýchat, viděl jsem na něm, že má strach, třásl se, ale z jeho očí zároveň vyřazovala nepředstavitelná radost!
Debbie: "Justine!"
A to byl konec, ta nádherná, ale přitom děsivá chvíle byla přerušena Debbiiným příchodem a zakřičením jeho jména na celý barák tak, že to museli slyšet i v Africe!
J: "Debb..."...Nemohl nic říct, okamžitě jej drtila v náruči.
Debbie: "Kde si, sakra, byl, ty pitomče?"...Vlepila mu hned, jak ho propustila ze svého zlověstného, ale za to láskyplného obětí!
J: "Nestihl jsem let."
Debbie: "Jo tak tys nestihl let? A co takhle telefon nemáš?"
J: "Vybil se mi."
Debbie: "A co ty poslední dva roky? Meškal si lety nějak moc ne?"
J: "Já..."
Lindsay: "Justine, ty jsi přijel!"
Melanie: "Nevěřím vlastním očím."
J: "Ano přijel a jo věř, jsem tu."
Obě jej hned začaly mačkat v náruči, jako šílené, netrvalo dlouho a dorazil i zbytek domu a ti hned dělali to samé, objímali ho, olíbávali a pomalu z něj udělali heteráka... Dokázal jsem myslet jen na to, jak moc bych ho chtěl držet ve své náruči a polibky mu připomenout, kým jsme dřív byli!
Emmett: "Mám nutkání do tebe pořád šťouchat, abych si byl jistý, že si opravdu tady."
J: "Jsem tady, Emme."
Ted: "Musíš nám odpustit ten šok, ale opravdu jsme nemysleli, že dorazíš."
J: "Jo já vím, trochu se mi to vymklo z rukou."
Debbie: "Trochu? Dva roky ses neukázal, jemu si ani nezavolal!"...Ukázala prstem na mě a já jí v tu chvíli chtěl zaškrtit anebo se alespoň propadnout do samotného pekla.
B: "Mě do toho netahej, vyřiď si to s ním,"...To bych nebyl já, kdybych neřekl nějakou obvyklou kravinu.
Maikey: "Mami, mohla bys trochu..."
Debbie: "Krotit své vášně? Ne nemohla, synu! A přestaň mě pořád napomínat, být to ty, sprdnu tě úplně stejně."
Maikey: "Dobře,"...Ustoupil a udělal dobře.
Ben: "Debb, Maikey to myslí dobře..."
Debbie: "Ty chceš taky poznat mojí temnou stránku?"
Hunter: "Jako, že tohle ještě není ta temná?"
Debbie: "Zlato, zatím jsem jak mílius."
Hunter: "Aha... Myslím, že si zase půjdu lehnout. Vítej doma, Justine."
J: "Díky... Asi."
Nevím, jestli tahle situace byla víc komická, než vážná, ale ve skutečnosti to zas tak komické nebylo, když se na to díváte ze správného úhlu, vidíte jen velmi vytočenou Debbie, spoustu lidí snažící se jí uklidnit a Justina, na němž je znát, že si to všechno dává za vinu, ale nemá dostatek odvahy vstoupit do "konverzace" a zarazit to!
Lindsay: "Debb, je noc, měli bychom jít spát."
B: "Jo ve svém běsnění můžeš pokračovat i ráno."
Debbie: "Co kdybys jednou zkusil říct i něco užitečného?"
B: "Co zas já?"
Melanie: "Myslím, že bys měl radši mlčet,"...Pošeptala mi.
B: "To mi došlo."
Člověk se jednou snaží být nápomocný a pomalu z toho vyjde jako nejhorší, ačkoliv je pravda, že mé důvody na "zachránění" situace byly čistě sobecké a šlo mi pouze o to, aby se to tu konečně uklidnilo, osazenstvo se rozešlo do svých pokojů a já a Justin bychom zůstali o samotě!
Debbie: "Pro teď to nechám být, ale nemysli si, že ti to nějakou chvíli nebudu zazlívat."
J: "Jsem na to připravený."
Zdálo se mi to nebo se jeho koutky chvěly následkem toho, že se mu chtělo smát? Popravdě bych se ani nedivil, kdyby to tak bylo, jak už jsem řekl, tahle situace je z jedné strany dost komická... To ovšem nemění nic na tom, že se mnou má hodně co napravovat... Pokud tedy má o něco se mnou ještě zájem!
Maikey: "Výborný nápad!"
Debbie: "Ty se chceš taky dostat na mojí černou listinu?"
Emmett: "Černou listinu? To je listina smrti ne?"
Debbie: "Přesně tak."
Emmett: "Ou... Už nikdy nebudu odmlouvat."
Ted: "Nedávej si nesplnitelné cíle."
Maikey: "Myslel jsem to v dobrém, mami."
Jakmile se všichni vrátili do svých pokojů, tedy až na dvě výjimky, měl jsem pocit, jako by se uvnitř mě rozpoutal naprostý ohňostroj, nebyl jsem daleko od toho, abych začal tancovat nějaký vítězný tanec... Jenže pak mi došlo, že jsem až moc unáhlený a přede mnou stojí víc bitev, které budu muset vyhrát, abych vyhrál celou válku... Konkrétně válku o Justinovo srdce, protože vím, že nesnesu pokud ho zase ztratím!
Lindsay: "No jo, ale kam tě uložíme?"
J: "Můžu spát klidně na gauči."
Melanie: "Tam už má místo náš opilec."
B: "Haha."
Lindsay: "No tak může jít do Brianova pokoje."
B: "Tam jsem měl zrovna namířeno."
Melanie: "Nekecej, neměl."
B: "Ale mohl jsem mít!"
J: "Já se klidně vyspím na zemi, nebude to horší, než od toho, kde už jsem spal."
Všechny tři nás ta poznámka trochu zarazila a zdálo se, že i Justin nebyl rád, že to podal takhle, když mu došlo, co řekl, ale ani jeden z nás nebyl připravený na to z něj tak brzo tahat rozumy a tak jsme to raději přešli.
B: "Přežiju na té pohovce, klidně si vezmi můj pokoj."
Páni, první věta ode mě směřovaná jemu a já jí dokázal vyslovit bez jediného škobrtnutí, měl bych si pogratulovat!
J: "Díky,"...Věnoval mi nepatrný úsměv, bylo to jako by se na mě snad bál podívat.
Melanie: "Paráda, tím pádem je to vyřešené."
Lindsay: "Tak my tě tam zavedeme."
J: "Dobře."
Obě se s ním vydaly nahoru, jako nějaké garde, připadlo mi jako by to snad dělaly záměrně, abych neměl možnost s ním být o samotě, ale to jsem byl asi trochu paranoidní!
Justin se za mnou na schodech ještě otočil a podíval se na mě takovým zvláštním způsobem, ze kterého mi přejel mráz po zádech, ale zároveň mě pohladil po duši! Kvůli tomu pohledu jsem nebyl následně vůbec schopný zamhouřit oko a jen jsem zíral do stropu, alespoň tedy do chvíle, než jsem si řekl, že na to čekání seru, zvedl jsem se a vydal jsem se za ním nahoru!
No comments:
Post a Comment