Nový díl.
BRIAN
Pár hodin s Gusem a já jsem naprosto vyřízený, to dítě je neskutečně živé a vytrvalé, dá práci s ním držet krok, ale jsem moc rád, že s ním můžu být, nevynahradí mi to sice chvíle, kdy ho nevidím, ale je to lepší, než nic, dokonce jsem teď měl příležitost uložit jej ke spánku a možnost čtení pohádky na dobrou noc, což mě mimochodem téměř zabilo, stála za to, poněvadž pohled na Guse, jak spí, je k nezaplacení!
Jakmile byla mise splněna, šel jsem si na verandu zapálit cigaretu, potřeboval jsem dobít energii, abych přítomnost celé své rodiny přežil ve zdraví, už takhle mám totiž co dělat, je to už nějaká doba, co jsme se takhle všichni naposledy sešli a dnes, jak se tak zdá, to mají ostatní v plánu dohnat, já s tím mám ale naopak problém a může za to Justin, ten malej proradnej zmetek, kterej se na nás podle všeho opět vybodnul a nechal mě si myslet, že třeba máme ještě nějakou naději!
Lindsay: "V pořádku?"...Poctila mě návštěvou - lépe řečeno přišla zkontrolovat, jestli se náhodou nehroutím!
B: "Chceš, abych lhal, nebo bez odpovědi přežiješ?"
Lindsay: "Třeba pro to má důvod, že tu není."
B: "Myslíš jako 'nestojíte mi ani za ty peníze, co bych dal za letenku'?"
Lindsay: "Ne třeba jako... Já nevím například, že..."
B: "Nech toho, Linds, je konec... Je pryč."
Lindsay: "Ještě pořád může dorazit."
B: "Prosím tě dost."
Lindsay: "Jen se snažím být optimistická."
B: "Tak s tím přestaň a buď realista... Skončil s námi, skončil se mnou."
Zahodil jsem cigaretu a šel jsem zpátky do domu, neviděl jsem ji sice celou věčnost a chyběla mi, ale právě teď mi lezla na nervy, vím, že se snažila být jen nápomocná, ale akorát mi to zhoršovala!
Sice se právě teď možná chovám jako totální kretén, což je u mě naprosto běžná věc, ale já mám jednoduše vztek... Mám na něj vztek za to, že se neukázal, za to, že se mi neozval, za to, že je mu nejspíš úplně jedno, jak se právě teď asi cítím! Měl jsem z toho setkání strach a to přímo neskutečný, což je u mě naopak velmi ojedinělé, ale i přes to mi to dávalo naději na to, že se to třeba vrátí do starých kolejí, jenže on se rozhodl za nás za oba a jednoduše usoudil, že nemá cenu sem jezdit!
Chtěl bych jako Lindsay věřit, že se třeba ještě objeví anebo, že má opravdu důvod, kvůli kterému nemohl přijet, jenže tohle není poprvé, co s námi takhle vymetl, předtím se ale alespoň namáhal vymyslet si výmluvu, teď slíbil, že přijede, ale neudělal to a přitom tu měl už dávno být, tudíž je to jasné!
Maikey: "No konečně! Jsi mu četl celou knížku ne?"
B: "Byl jsem na vzduchu."
Melanie: "Copak je to tu s námi k nevydržení?"
B: "Hlavně s tebou,"...Mrkl jsem.
Debbie: "Myslím, že všichni moc dobře víme, proč to tu je pro tebe k nevydržení... Ale neboj se, dám to Justinovi pěkně sežrat."
Maikey: "Mami!"
Debbie: "Co, synu?"
Maikey: "Nemohla bys krotit svoje vášně?"
Emmett: "Promiň, Maikey, ale Debbie má pravdu, tohle je už moc."
Ted: "Souhlasím, zašlo to příliš daleko."
Maikey: "Já neříkám, že nemá pravdu, ale nemusí to takhle..."
B: "Řešit přede mnou?"...Zapojil jsem se.
Maikey: "Tak nějak."
B: "V pohodě, je to zábavné, skoro jako nějaká telenovela, takže v klidu pokračujte,"...Neovládl jsem svou nadměrnou dávku ironie.
Ben: "Co kdyby ses napil? To tě uklidní,"...Nabídl mi panáka.
B: "Díky,"...Vyklopil jsem jej do sebe.
Ben: "Chceš dalšího?"
B: "Jop."
Stačilo mi pár panáků a začal jsem se pomalu uvolňovat, slíbil jsem si sice, že tu neudělám scénu a to ani tu nejmenší, ale alkohol se mi zkrátka začínal dostávat do všech koutů mého těla a proto nebylo snadné se ovládat... Choval jsem se zkrátka jako pitomec!
Debbie: "Myslím, že je na čase jít do hajan,"...Snažila se mi vzít flašku, kterou jsem pevně svíral při 'tancování'.
B: "Ne!"
Lindsay: "Debbie má pravdu, je pozdě."
B: "Pro mě není nikdy pozdě... Jsem krásný, jsem Brian Kinney!"...Jen jsem to dořekl tak se mi zamotala hlava.
Ben: "Brrr ty krasavče,"...Jeho mužná náruč mě zachytila jen tak tak.
B: "Beníku, zachránce můj."
Maikey: "Myslíš, že ho zvládneš odtáhnout nahoru?."
B: "Nechci, budeme tančit a zpívat."
Emmett: "Ten má dost."
Ted: "Myslím, že jsem ho takhle v životě neviděl."
B: "Kušujte!"
Celý svět se se mnou točil, žaludek protestoval a moje důstojnost pomalu opouštěla mé tělo, jenže ani to mi nezabraňovalo v tom chovat se jako idiot!
Melanie: "Takhle ho nahoru nedostanete."
Lindsay: "Dejte ho na gauč."
B: "S vámi není vůbec žádná sranda!"
Debbie: "Za to s tebou kopec."
Emmett: "Popravdě já se bavím skvěle."
B: "Vidíte!"
Debbie: "S tebou si to vyřídím později."
Emmett: "Ale..."
Ted: "Říkal jsem ti, ať mlčíš."
Ani jsem se nenadál a už jsem ležel na gauči, sice jsem se opravdu moc chtěl zase zvednout a pokračovat v dělání kravin, ale nemohl jsem, neměl jsem dostatek síly a tak jsem tam jen ležel a cítil jsem se jako blbec, zároveň mi to však bylo jedno, mám pocit, že ode dneška mi bude už všechno jedno!
Debbie: "Jděte spát, počkám tu, než usne."
To mi ještě scházelo, Debbie a její starostlivá stránka, která dostala příležitost hned, jak nám všichni popřáli dobrou noc a vydali se do říše snů!
Debbie: "Ty ses ale zřídil."
B: "A dal bych si ještě, ve dvou můžeme udělat pořádnou párty."
Debbie: "Jediné, co spolu uděláme ve dvou, bude Justinova vražda."
B: "A to je kdo?"
Debbie: "Brzo nikdo."
B: "Je to zmetek... Tak proč nás, sakra, tak moc sere?"...Přiznal jsem bez mučení, jak se cítím.
Debbie: "Protože ho milujeme."
B: "Kdyby aspoň zavolal."
Debbie: "Třeba se bojí stejně jako ty."
B: "Já přijel."
Debbie: "Zlato, dokud nám neřekne, co se s ním děje, můžeme jen hádat, ale teď bychom měli jít spát... Zítra má tvůj syn velký den."
B: "Dobrý nápad."
Debbie: "Dobrou,"...Políbila mě na čelo.
B: "Díky... Mami."
Jakmile se vzdálila a všechno kolem mě utichlo, měl jsem pocit, že takový bude můj život už navždy - samota a ticho, a ta představa mě zatraceně děsila! Naštěstí jsem se ani nenadál a ztratil jsem vědomí!
Zhruba uprostřed noci mě však probudila neskutečná žízeň a v ten moment i začínající bolest hlavy, tudíž jsem se musel překonat a zajít si do kuchyně pro vodu a preventivně i pro něco na bolest, jenže když jsem si zrovna natáčel vodu tak jsem skrz okno zahlédl světla nějakého auta, první, co mě napadlo bylo, že je to třeba Justin, jenže hned vzápětí jsem si zakázal být dál takhle naivní a tu "super" myšlenku jsem okamžitě zahnal a šel si zpátky lehnout, jenže v půli cesty se zničehonic ozvalo klepání na dveře, na které mé myšlenky reagovaly úplně stejně jako na to auto, ale pořád jsem tomu nechtěl uvěřit a šel jsem otevřít... Nevím, jestli jsem v ten moment uviděl samotného anděla anebo jsem měl pouze ty nejlepší halucinace v mém životě, ale ten pocit uvnitř mě byl tak či tak neskutečný!
No comments:
Post a Comment