Setkání(13)

Poslední díl.

BRIAN

Jakmile jsem byl schopný zastavit ten otravný a především ponižující vodopád slz, dokázal jsem se přimět alespoň k tomu, abych uklidil ten nepořádek, co můj konferenční stolek nadělal, lépe řečeno, který jsem vzteky nadělal já, uklidit tohle bylo asi totiž mnohem jednodušší, než uklidit ten bordel, co mám právě teď ve svém životě, poněvadž se mi to zkrátka jeví jako naprosto nemožné, jednoduše se nejsem schopný nebo možná spíš ochotný rozhodnout ohledně toho, co bych měl udělat, jelikož v momentě, co se rozhodnu, už nebude cesty zpět, už v tom budu až podělaně po uši a já si nejsem ani trochu jistý, že už jsem na něco takového připravený, já právě teď již nejsem schopný ani přemýšlet, už na to zkrátka nemám sílu, jediné, na co mohu myslet, je ta nesnesitelná únava, která sužuje každou část mého těla, ale strach z toho, co všechno se může stát během toho, kdy budu spát, mi v tom brání, jenže já už sotva držím oči, jednoduše potřebuju spát, prostě potřebuju!

---

V momentě, co jsem se probudil, se ukázalo, že už je pozdě odpoledne, nechápal jsem, jak se mi podařilo spát tak dlouho, ale každopádně mi z toho nebylo vůbec dobře, představa toho, že už je Justin pryč a já si tu klidně spal, se mi neskutečně příčila, v tu chvíli jako bych si snad uvědomil, že bez něho opravdu už nemůžu a především nezvládnu strávit ani jednu podělanou vteřinu, že jednoduše budu dělat vše pro to, abych se o něj postaral, děj se, co děj, a i když v tom nejspíš budu naprosto mizernej, můžu se pořád snažit, je to lepší, než ho nechat odejít a ani nezabojovat, já už takovej být nechci, ten, co se vzdává dřív, než se o něco pokusí, jednoduše vím, že bez Justina by můj život už neměl žádný smysl a tomu musím za každou cenu zabránit!

Hned, jak jsem se dal alespoň nějak dohromady, vydal jsem se na místo, na kterém jsem doufal, že ho ještě najdu, protože jinak je jasné, že je konec, že už je pozdě na to, abych něco udělal!

Jennifer: "Briane..."...Z toho, že se tady nacházím, vypadala víc zaskočeně, než já.

B: "Prosím tě, řekni mi, že je ještě tady?"

Jennifer: "Není..."

To slovo mi ve vteřině udělalo obrovskou díru do hrudi, doslova se mi zatočila hlava a myslel jsem, že nechytím balanc, naštěstí se to odehrálo jen v mé hlavě a Jennifer tak nemusela být svědkem mého sesypání se, ale i tak jsem před ní musel vypadat jako naprosto zoufalá troska a taky jsem se tak i cítil, tak se vlastně teď cítím permanentně a zdá se, že se tak budu cítit už navždy... Přeci jsem ho ale nemohl ztratit znova!

B: "Odletěl?"

Jennifer: "Ne, šel se rozloučit, odlétá večer."

Ani si neumíte představit, jak se mi v ten okamžik neskutečně ulevilo, ale to asi jen na pár vteřin, pak jsem se zase vrátil zpátky na zem a vzpomněl si na to, že nemám ani zdaleka vyhráno, já zatraceně pořád ani nevím, co mám vlastně dělat, připadám si jako šašek!

Najednou jsem si uvědomil, že Jennifer je vlastně jeho máma a že se pravděpodobně jako já a Debb dozvěděla, co se s Justinem stalo a myslím, že by se jí šiklo pár dobrosrdečných slov, i když já jsem asi ten poslední člověk na světě, od kterého by se jich měla dočkat!

B: "Ty už to víš?"...Ptal jsem se opatrně, nechtěl jsem na ní popřípadě hodit bombu bez Justinova vědomí a především svolení.

Jennifer: "Co mám vědět?"

B: "Že je... Že je Justin nemocný?"...Ačkoliv je to přesný opak toho, co jsem chtěl udělat, nemohl jsem si pomoct, vědět jsem to potřeboval.

Jennifer: "Vím to už nějakou dobu,"...V momentě, co to dořekla, se jí oči zalily slzami a já zůstal zírat naprosto zmaten tím, co řekla.

B: "Počkat, co?"

Jennifer: "Nechtěl, aby to někdo věděl, musela jsem mu to slíbit."

B: "Hádám, že především mně si to neměla říkat?"

Jennifer: "Chtěl tě chránit, možná to nebyl ten nejlepší způsob, ale chápala jsem to."

B: "Co má, sakra, pořád s tím, že mě chce chránit? To já bych měl chránit jeho, kdyby mě nikdy nepoznal, neměl by teď v životě takový bordel."

Nevěřil bych, že se jednoho dne dožiju toho, že budu něco cítit natož toho, že sám sobě budu něco zazlívat, mám pocit, jako bych právě teď procházel očistcem, je to snad ten nejhorší pocit na světě!

Jennifer: "Briane, kdy už si konečně uvědomíš, že si to nejlepší v jeho životě? On by neměnil, ani kdyby to znamenalo, že by teď byl zdravý, si pro něj všechno a on pro tebe taky... Tak ho zastav, nenech ho odletět, protože ještě víc než my nechceme, aby odletěl, to nechce on sám, ale myslí si, že tě ztratil, že nemá proč tu zůstávat."

Jak by si něco takového vůbec mohl myslet? Vždyť to já bych se měl bát toho, že jsem ho ztratil a taky že se toho bojím a ani bych se nedivil, kdyby se to opravdu stalo, protože si ho nezasloužím, jsem totiž zmetek, který myslí jen sám na sebe, když jsem měl tenkrát rakovinu, Justin dělal od začátku vše, aby mi pomohl, nenechal se mnou odbít a teď, když on potřebuje mě, jsem podělaný až za ušima a musím se rozhodovat, jestli tu pro něho vůbec budu schopný být, zatraceně já jsem fakt naprosto k ničemu!

B: "Můžu tu na něj počkat?"

Jennifer: "Samozřejmě, že ano... Pojď dovnitř."

B: "Díky."

Jennifer: "Dáš si něco?"

B: "Teď bych asi nic nepozřel."

Jennifer: "Chápu."

S Jennifer jsem tam seděl snad celou věčnost, čas se neskutečně táhnul a já začínal nabývat dojmu, že se Justina dnes snad už nedočkám, jenže když už jsem začínal ztrácet i ty poslední zbytky naděje, Justin zničehonic přišel...

J: "Briane!?"

B: "A-ahoj."

Najednou nastala snad ta nejtrapnější chvilka v našich životech, já s Justinem jsme na sebe jen tupě zírali a Jennifer tikala pohledem z jednoho na druhého, nebýt tohle všechno dost vážné, byla by to celkem komická scéna, kéž by to tak bylo, jenže není, teď vůbec nic není komické!

J: "Musím si jít zabalit."

Justin se najednou otočil na patě a vydal se do prvního patra, kde má pokoj, jako by si snad ani nevšiml, že jsem tady, což je dost nemožné, vzhledem k tomu jak bledě vypadal, když mě zahlédl, každopádně se zdá, že hodlá předstírat nezájem o mou existenci a kdo by se mu taky divil, že?

B: "Asi-asi bych měl jít za ním."

Jennifer: "Dobrý nápad."

Dobrý možná, téměř nesplnitelný - určitě! Chvíli se zdálo, že ten svůj zadek od toho gauče neodlepím, ale Jennifer mě nakonec sjela pohledem, který by vyděsil snad každého, je vidět, že Debbie jí dávala cenné lekce!

B: "Můžu dovnitř?"...Vešel jsem, aniž bych čekal na odpověď.

J: "Pokud vím, tak už tady jsi."

B: "Očividně."

J: "Briane, vím proč si tady a rovnou ti říkám, abys to vzdal, vracím se do New Yorku."

V tu chvíli se mi s ním chtělo silně zatřást a zakřičet na něj, aby se konečně vzpamatoval, jenže já bych mu nebyl schopný nijak ublížit ani, kdyby mi to zajistilo výhru, jsem já to ale ubožák!

B: "Nenechám tě odletět."

J: "To nezáleží na tobě."

B: "No vlastně záleží, jsem tvůj partner."

J: "Není to zas tak dávno, co si to nemohl vyslovit, aniž by se ti u toho nezakroutil jazyk."

B: "A teď zůstal rovný jak prkno, vidíš - pokrok."

J: "Sám si mi řekl, abych odešel."

B: "Já věděl, že to pochopíš takhle! Zatraceně, Justine, nikdy bych nemohl chtít, aby si mi odešel ze života, bez tebe můj život nemá smysl."

J: "Věř, že právě teď bude mít větší smysl beze mě, než se mnou, jsem časovaná bomba."

Zdá se mi to nebo on má chladnou odpověď opravdu na všechno? Ale přitom v jeho očích můžu zřetelně vidět, že ani jemu samotnému se nelíbí, jak zní slova, která mu vychází z úst... Co si s ním mám, sakra, počít? Jak ho mám, do háje, přesvědčit o tom, že s ním chci být za každou cenu?

B: "A já jsem jak ruční granát, můžeme se doplňovat."

J: "Přestaň se mě snažit rozesmát,"...Snažil se znít vážně, ale jeho koutky se stejně chvěly z toho, jak se chtěl smát.

B: "To by mě ani nenapadlo."

J: "Briane, přestaň s tím."

B: "S čím?"

J: "S tím tvým šarmem, to nezabere."

B: "Já tě jen nechci ztratit... Znova ne."

J: "Už si mě ztratil, před dvěma lety, teď už jsem někdo jiný a nemůžu s tebou být, nebylo by to správné a ty sám to v hloubi srdce víš taky... Navíc nemůžu riskovat tvoje zdraví."

Jo je možné, že v tomhle má Justin pravdu, že opravdu nejsem připravený a jen si to snažím vsugerovat, jenže teď, když tu stojím přímo před ním a vím, že je rozhodnutý odletět, jsem mnohem víc přesvědčený o tom, že mu v tom chci zabránit, nad tím, jaké to bude potom, teď jednoduše nechci přemýšlet, teď je teď, pak bude pak!

B: "Ještě před 7 lety jsem v hloubi srdce, duše, mozku a každého orgánu svého těla věděl, že něco jako láska neexistuje, že nikdy nebudu milovat, že mít přítele není moje věc, že vztahy jsou jen ubohé výmysly heterosexuálů a heleme se, stejně tu teď stojím a prosím tě, abys se mnou zůstal, protože tě miluju. A moje zdraví? To stejně riskuji dennodenně já sám, všichni ho svým způsobem riskujeme."

Justin se najednou zarazil v pohybu, věci, které držel v ruce, položil na postel a poté přišel blíž ke mně, podle jeho výrazu jsem soudil, že mi asi dá jednu do zubů, ale on nakonec udělal přesný opak - políbil mě! Pár vteřin jsem byl natolik zaskočen, že jsem nebyl schopný pohnout naprosto ničím, ani svými rty, ale nakonec jsem vzpamatoval a polibek jsem mu začal oplácet, při čemž jsem jej pevně objal kolem pasu.

J: "Taky tě miluju, tak strašně moc tě miluju, Briane Kinney... Ale musím jít,"...V ten moment se mi Justin vymanil z náruče a vrátil se ke svému kufru, který zaplnil posledním kouskem oblečení a následně jej zavřel a uchopil do ruky.

B: "Jít?"

J: "Ano, za hodinu mi to letí."

Myslel jsem, že si ze mě snad dělá srandu, ale jeho tvář mluvila jasně - myslel to vážně! A to mi dávalo ještě větší důvod k tomu, abych ho snad proplesknul, ale raději jsem si to nechával jako nouzový plán, který mám pocit, že budu muset nakonec opravdu použít!

B: "Řekni mi, co mám udělat nebo říct nebo... Sakra, já nevím, udělám cokoliv, jen mi to řekni."

J: "Už si udělal dost, miluješ mě a to mi stačí."

Nevím, co přesně se stalo, ale najednou jsem měl pocit, že vím, o co mu jde, že chápu jeho záměr a byl jsem odhodlaný to použít!

B: "Ty se bojíš..."

J: "Ovšem, že se bojím!"

B: "Ne, já myslím to, že se bojíš toho, že si to jednoho dne rozmyslím a nechám tě v tom, ty odjíždíš, protože se o sebe radši budeš starat sám, než riskovat, že tě nakonec pošlu pryč, protože už na to nebudu mít sílu."

J: "No a co když ano? Neměl bych snad pravdu? Sám si mi to řekl snad milionkrát, že se nestaráš o nikoho, ale jen o sebe a já tě k tomu nemůžu nutit, bylo by to sobecké, takže odletím zpátky do New Yorku a budu pokračovat v tom, co jsem dělal doposud."

B: "Copak nechápeš, že už na to nemusíš být sám?"

J: "Nemůžu to riskovat, prostě nemůžu."

B: "Mohl bys mi alespoň jednou v životě důvěřovat? Já vím, že stojím za hovno, popravdě bych si do vlastních rukou nesvěřil ani svůj život, ale... O tebe se postarám."

Možná jsem měl jenom vidiny a fantazíroval jsem si něco, co nemohlo být reálné, ale na vteřinu jsem měl pocit, jako by to s Justinem hnulo, jako by chtěl, aby to opravdu fungovalo a to, co jsem řekl, bylo to, co potřeboval slyšet, i přes to, že už jsem mu to řekl předtím snad už tisíckrát, ale teď jako by snad poprvé poslouchal!

J: "Co když...?"

B: "Nic takového se nestane,"...Přerušil jsem jej.

J: "Ani nevíš, co jsem chtěl říct."

B: "Nezáleží na tom, spolu překonáme všechno, jako vždy."

J: "To jednoduše nejde."

Justin se najednou otočil k odchodu a chtěl vyjít ze dveří, ale přesně mezi nimi se zastavil a jen se chvíli díval před sebe, jako by to snad promýšlel a pak zničehonic upustil kufr, otočil se zpátky ke mně a pověsil se mi na krk, aby mě mohl políbit, zas a znova mě zaskočil - nádherně zaskočil!

J: "Tohle nemůže vyjít."

B: "Pravděpodobně... Ale víš, že jsem moc dobrý ve snažení se."

J: "To vím."

B: "Takže... Zůstaneš?"

Jeho oči se chvíli dívaly skrze mě, zdálo se jako by si to všechno pořád promýšlel, jako by si snad počítal, na kolik procent máme šanci, že nám to bude fungovat, bylo to tak frustrující!

J: "Sice mám strach, ale... Musíme to aspoň zkusit... Takže zůstanu."

V ten moment jsem si jej k sobě musel okamžitě přitáhnout a vášnivě ho políbit, tak moc jsem potřeboval cítit, že mi zase patří, že jsem myslel, že ho snad nikdy nepustím!

Nevím sice, co všechno nás s Justinem čeká, a vím, že ne vždy to bude dobré, ale to nevadí, pro mě je hlavní, že budeme spolu, za každou cenu!