Nový díl.
BRIAN
Moje noc proběhla následovně - celou jsem jí proseděl na pohovce s nepřítomným pohledem, civějíc do tmavého prostoru před sebou, s flaškou skotské neustále po ruce a téměř permanentním potahováním z cigaret, snažíc se nepořezat o střepy, které se nacházely snad na každém kousku mé podlahy, byla to nejspíš ta jediná možnost, jak jsem tohle mohl zvládnout, tedy to je asi dost silný a především nevýstižný výraz, protože já právě teď nezvládal absolutně nic, tohle se zvládnout snad ani nijak nedá, tohle je... Tohle je zkrátka příliš!
Mám pocit jako by mi někdo vyvrtal díry do hlavy a naráz mi jí zaplnil informacemi, které kdybych se nedozvěděl, všechno by teď bylo pravděpodobně mnohem snazší, protože tohle já jednoduše nedokážu vstřebat, to je prostě nemožné, to je... Naprosto v hajzlu! Já jsem v hajzlu, jsem troska, jsem k ničemu... Nebýt mě, Justin by se do New Yorku nikdy nedostal, to já ho k tomu přiměl, to já ho tam poslal, to já jsem... Do prdele! Opravdu nejsem daleko od toho, abych se rozbulel jako nějaké malé děcko... Vždyť on je můj Sunshine, moje všechno... Tohle nemůže být pravda, poněvadž, jestli je tu někdo, kdo si zaslouží něco takovýho, jsem to já, ne on, Justin si zaslouží jen to nejlepší a to si přiznejme, že já jsem pro něho nikdy nebyl, tak jak je, kurva, možný, že to odnesl tím nejhorším způsobem, jaký existuje?! Sakra, vždyť jsem ho učil, aby byl opatrný, ani se mnou jsem mu nedovolil sex bez kondomu, i když jsem tak moc chtěl, ale jeho zdraví bylo přednější a on to takhle zanedbal, na co, do háje, myslel?! Já se snad, kurva, zblázním! Co si mi to udělal, Sunshine?!
Vážně jsem nebyl daleko od toho, abych se naprosto sesypal, měl jsem za to, že do té pohovky zarostu, neměl jsem totiž v nejmenším úmyslu něco dělat a to především žít, protože jak mám, sakra, žít, když teď vím, co vím? Buď to mě Justin stejně opustí a já budu dennodenně trnout strachy z toho, že mi zazvoní telefon a na druhém konci mi cizí hlas oznámí, že to Justin nezvládnul anebo se mnou zůstane a... Vždyť já se nedokážu pomalu starat ani sám o sebe, tak jak bych měl být schopný starat se o něho? Jak bych měl být schopný zvládat jeho špatné dny, kdy mu bude zle způsobem, že si bude přát zemřít a takové dny jednou přijdou a já, sakra, vůbec nebudu vědět, co mám dělat! Co když to jednou zajde tak daleko, že od toho všeho dám jako nějaký zbabělec ruce pryč a nechám ho v tom samotného, protože jednoduše nebudu mít kuráž na to tu pro něho být?! Do prdele, já jsem fakt naprosto ztracená existence, jsem někdo, kdo se není schopný rozhodnout, jestli je způsobilý se po zbytek života starat o člověka, kterého nade vše miluje a to je naprosto v hajzlu!
V momentě, co jsem zaslechl, že se výtah zastavil na mém patře a dveře od loftu se následně začaly otevírat, naprosto jsem ztuhl, sice jsem nevěděl, zda je to on, ale rozhodně jsem věděl, že nejsem připravený mu právě teď čelit...
B: "Do hajzlu!"...Ulevil jsem si v momentě, co se přede mnou zjevila Debbie.
Debbie: "Taky tě zdravím... Bože, ty vypadáš!"...Ta ženská je neuvěřitelně všímavá.
B: "Děkuji za kompliment a teď, pokud budeš tak hodná, zase se otoč a jdi, nemám na tebe náladu."
Debbie: "To se ti nedivím,"...Hodila po mně lítostivý pohled a já hned věděl, že ona už ví všechno.
B: "Prosím tě, nedělej to, nenuť mě se cítit ještě hůř, než už se cítím."
Debbie: "Zlato, i kdyby mi o to šlo, myslím, že to je nemožné."
B: "Tak s tím nemůžu nesouhlasit... Jak je tobě?"...Ačkoliv jsem se nechtěl dostat do fáze, kdy si budeme vyměňovat pocity, zeptat jsem se musel.
Debbie: "Dá se říct, že ještě před tvými dveřmi jsem brečela."
B: "Dáš si?"...Zvedl jsem flašku svojí skotské.
Debbie: "Neměla bych, ale čert to vem,"...Šla rovnou ke mně.
B: "Pozor na střepy."
Debbie: "Pro Krista, co si dělal?"
B: "Tak trochu mi stál v cestě... A vezmi si tu flašku nebo se za chvíli uchlastám k smrti."
Debbie se vedle mě opatrně posadila a následně mi skotskou vytrhla z ruky, věděl jsem, že jí právě teď potřebuje asi ještě víc než já, poněvadž já svou dávku měl už v sobě a nemohu říct, že bych si díky ní cítil nějak líp, snad Debbie bude víc nápomocná, mně už totiž asi nepomůže nic, jediné tak rána z milosti!
B: "Kdy ses to dozvěděla?"
Debbie: "Přišel ke mně v noci, hned po tom, co odešel od tebe... Vypadal strašně, prakticky se mi sesypal do náruče a když se dokázal trochu vzpamatovat, řekl mi toho dost na to, abych všechno pochopila, snažila jsem se pak tvářit silně, ale když usnul na pohovce, zavřela jsem se u sebe v ložnici a nemohla přestat brečet... Pořád tomu nemůžu uvěřit."
B: "Kdybych byl schopný spát asi bych si po probuzení myslel, že to byla jen noční můra. On je... Je pořád u tebe?"
Debbie: "Ne, když jsem ho šla ráno zkontrolovat, byl už pryč."
V ten moment se mi sevřel žaludek, kdyby byl u Debbie, měl bych jistotu, že ho mám šanci najít až budu připravený, ale takhle... Přeci jen jsem mu řekl, aby odešel a on to mohl vzít vážněji, než jsem to ve skutečnosti myslel, třeba už je na cestě zpátky do New Yorku a já ani nebudu mít příležitost si s ním ještě promluvit o tom, jak si to dál představuje, o tom, zda je stále rozhodnutý mě ze svého života vyškrtnout a ani mi nedat možnost být tu pro něho... Jenže jsem já na něco takového připravený? Na tuhle otázku se sám sebe asi nepřestanu ptát!
Debbie: "Řekla bych, že bude u Jennifer, měl bys za ním zajít."
B: "Ani nevím, co bych mu měl vlastně říct."
Debbie: "Cokoliv, rozhodně to bude lepší, než abys tu byl zavřený, rozbíjel si nábytek a pak litoval, že sis ho zase nechal utéct... Vím, že je to velké sousto a neříkám, že to bude snadné a pokud mám mluvit z vlastních zkušeností, starat se o někoho je náročné, ale je to milionkrát lepší, než tu osobu ztratit, věř mi."
Nejhorší na tom, jaký jsem vůl, je to, že si moc dobře uvědomuje, že pokud ho opět ztratím, bude to mnohem horší, než obětovat celý svůj život starání se o něj, vlastně tomu nemůžu ani říkat oběť, je to jednoduše samozřejmost, protože to člověk dělá pokud někoho miluje a já Justina miluji víc než je vůbec možné, ale i přes to jsem podělaný strachy z toho, že selžu, že ho zklamu, že se nakonec ukáže, že beze mě by na to byl mnohem lépe!
B: "Já nevím, Debb... Jednoduše nevím, co mám dělat a ani si nejsem jistý, že Justin stojí o to, abych něco dělal... Třeba už je rozhodnutý vrátit se zpátky a být na to sám, třeba už nezáleží na tom, jestli něco dokážu udělat, protože jeho názor to nezměni..."...Slyšet sám sebe říkat ta slova nahlas, bylo těžší, než si je "pouze" myslet.
Debbie: "Já sice Justinovi do hlavy nevidím, ale z toho, co teď vím, jsem si jistá, že on na to nechce být sám, i když se snaží být silný, ale on tě potřebuje, ať už si to přizná nebo ne a stejně tak potřebuješ ty jeho."
Tohle je jako nějaký podělaný začarovaný kruh, ze kterého nevede vůbec žádná cesta, všechny dveře vedou jen k další otázce, kterou si nejsem schopný zodpovědět, protože jsem jednoduše neschopný být jako všichni ostatní, být jako někdo, koho Justin potřebuje, koho si Justin zaslouží!
B: "Možná, že máš pravdu, jenže... Já na tohle teď nemám. Potřebuju sprchu, to jediné vím jistě."
Bylo to jako bych najednou o 180° otočil, aniž bych to vůbec plánoval, ale jednoduše jsem věděl, že pokud tohle mám být schopný někdy vyřešit, musím alespoň jednou myslet sám a nespoléhat na to, že to Debbie zase vyřeší za mě!
Debbie: "Hádám, že mě vyhazuješ?"
B: "Už to tak vypadá, zkrátka chci být sám... Tu flašku si můžeš vzít s sebou."
Debbie: "Nemám ti tu aspoň uklidit ty střepy?"
B: "V pohodě, to zvládnu sám."
Debbie: "Určitě?"
B: "Měj se, Debbie."
Debbie se na mě dívala značně zaskočeně a zmateně a ani jsem se jí nedivil, ale jednoduše jsem potřeboval, aby odešla, začalo to na mě totiž doléhat, víc než do teď a já cítil, že nejsem daleko od toho se sesypat jako domeček z karet, tudíž jakmile za sebou Debbie zavřela dveře, probojoval jsem si mezi střepy cestu do koupelny a rychle jsem si vlezl do sprchy, potřeboval jsem se nějak zklidnit, jenže to mělo naprosto jiný účinek, po pár minutách mi tvářích nestékaly pouze kapičky vody, ale i slzy, čelem jsem se musel zapřít o zeď, protože jinak bych se snad zhroutil, jen jsem tam tak stál, shrbený jako nějaká troska, brečící způsobem, který jsem za svůj život nikdy nezažil, vlastně jednou ano, tenkrát v nemocni, kdy jsem čekal na to, zda bude Justin žít, a k tomu jsem se sám sebe pořád dokola ptal "Co mám, kurva, dělat?!"
No comments:
Post a Comment