Setkání(11)

Nový díl.

BRIAN

Zůstal jsem stát jako přikovaný, nedokázal jsem pohnout jedinou částí svého těla, byl jsem jak paralyzovaný, nemohl jsem vydat ani hlásku, dokázal jsem na něho jen zírat a uvnitř naprosto panikařit, nevěděl jsem, jak z toho ven a především jsem nechápal, co tady dělá, dal mi přece košem, dal mi jasně najevo, že jsme skončili, tak co, sakra, může ještě chtít?!

---

Justin byl očividně stejně zaskočen jako já, možná, že i víc, částečně jsem se mu nedivil, na druhou stranu mohl něco takového očekávat, o mně je veřejně známo, že já všechno řeším sexem, je však pravda, že v tomhle případě to mohu označit za svůj rekord, jenže... Je ze mě troska, mám pocit, že když se neuchýlím k sexu, bude to chlast nebo možná dokonce i drogy, čert ví, já jen cítím, že nějak potřebuju zaplnit tu prázdnotu, co ve mně zůstala, ale Justin mi to podle všeho chce zhoršit ještě víc a já se ani nejsem schopný nijak bránit, nejsem schopný hnout ani prstem, protože mě zas a znova naprosto šokoval!

J: "To jsem mohl čekat."

Justin se zničehonic sebral a začal sbíhat schody, řekl bych, že je snad bral po dvou ne-li po třech! Mozek na mě křičel, abych se pohnul a následoval jej, ale moje tělo bylo jako z kamene, v ten moment bych se nedokázal pohnout ani, kdyby hořelo!

Trick: "Tak budeme šukat nebo ne?"

B: "Dneska ne a ani nikdy jindy."

V ten moment jsem měl pocit, jako bych se vrátil zpátky na zem a vzpamatoval se, což vedlo k jedinému - za Justinem jsem se doslova rozeběhl, věděl jsem, že už by mohl být dávno pryč, ale to mi nezabránilo v tom za ním běžet, musel jsem totiž vědět, proč za mnou přišel, bez toho bych asi dočista zešílel!

Vyběhl jsem před barák a rozhlédl jsem se, nejprve napravo a pak nalevo, ale nikde jsem ho neviděl, chtělo se mi vzteky bouchnout do zdi, ale najednou jsem ho zahlédl naproti přes ulici, jen tam tak stál a díval se na mě, vypadal to jako, že se rozhodl neutéct a místo toho mi čelit děj se co děj a já nevím proč, ale děsilo mě to!

B: "Myslel jsem, že už tu nebudeš,"...Přistoupil jsem k němu.

J: "Skoro jsem nebyl, ale..."

B: "Ale?"

J: "Nechci už utíkat... Ne bez vysvětlení."

B: "Proto si mi seděl u dveří? Chceš mi vysvětlit, proč si mě odkopnul?"...Neovládl jsem svůj tón a trochu se ohnal.

J: "Já jsem tě neodkopnul, jen... Jen se tě snažím chránit."

B: "Chránit mě? O čem to, sakra, mluvíš, Justine? Jestli si to ještě nepochopil tak bez tebe je mi úplně jedno, co se mnou bude."

V Justinových očích se zablýskalo, ale pořád jsem měl pocit, že ani tohle není dost, že ať už řeknu cokoliv, jeho názor to nezmění! Ale i tak jsem umíral touhou vědět, o co mu vlastně jde a především, co myslí tím, že mě chce chránit, protože to nedává vůbec žádný smysl!

B: "Můžeš něco říct zatraceně? Mám pocit, že z tebe za chvíli zešílím... Já prostě nic z toho nechápu a potřebuju vysvětlení, potřebuju to, kvůli čemu si za mnou přišel, protože jinak... Jinak mě můžeš rovnou zabít, vyjde to nastejno."

J: "Řeknu ti všechno, řeknu ti, proč jsem se ti vyhýbal a všem ostatním, řeknu ti všechno od začátku, ale ne tady."

B: "Můžeme jít nahoru."

J: "Jo to by šlo."

B: "Tak pojď."

J: "Nejdřív ale musíš vědět, že mě to všechno mrzí, že se omlouvám... Za všechno."

B: "Dobře teď už mě děsíš."

J: "A bohužel to bude horší."

Justin se rozešel přes ulici a já tam ještě pár vteřin stál, zmatený z jeho slov, poté jsem se rozešel za ním odhodlaný dozvědět se všechno, ať už to je děsivé sebevíc!

Ve výtahu to bylo frustrující, Justin stál, co nejdál ode mě to šlo a myslím, že ani tak neměl pocit, že je to dostatečně, snažil jsem být v klidu, ale každá část mého těla mi velela jít k němu, obejmout ho a říct mu, ať jde ke mně, sakra, blíž, protože se jinak zblázním, ale nakonec jsem se dokázal ovládnout a vydržet tu vzdálenost až nahoru! Byl jsem tak nesmírně rád, že ten trick byl pryč, opravdu nerad bych se zdržoval tím, že bych mu vysvětloval, že mě uvidí jen ve svých snech!

Následně jsem odemknul dveře od loftu a nechal Justina vejít, ten se chvíli zdráhal, ale nakonec se začal kolem sebe rozhlížet a zkoumat, co se tady změnilo, nemusel však zkoumat dlouho, všechno bylo naprosto stejné, loft byl pro mě totiž plný vzpomínek na nás dva a to bych změnit nemohl ani, kdybych našel ten nejúžasnější italský nábytek na světě!

J: "Nic se tady nezměnilo."

B: "Líbí se mi to takhle."

J: "Mně taky."

Na vteřinu jsem zapomněl na všechno, co se mezi námi za poslední dva roky stalo nebo tedy spíš nestalo a jen jsem si vychutnával ten pohled, byl tak nádherný, roztomilý a sexy, bylo to jako by se naprosto změnil, ale zároveň zůstal úplně stejný, nebyl jsem daleko od toho, abych se vykašlal na to, proč jsme tady a místo toho se ho zmocnil, musel jsem se sebou doslova zápasit!

J: "Nemáš něco k pití?"

B: "Já mám vždycky... Co by sis dal?"

J: "Něco nealkoholického."

B: "Tak to mám jen vodu,"...Uchechtl jsem se.

J: "Voda bude stačit,"...Usmál se a já jsem se z toho úsměvu málem rozpustil.

Ihned jsem mu šel z lednice vyndat vychlazenou láhev vody a následně jsem mu jí podal, při čemž se mi podařilo otřít se rukou u tu jeho, v ten okamžik mnou projelo známé příjemné mravenčení, to už jsem se zkrátka ovládat nedokázal a Justina jsem si k sobě přitáhl, abych ho mohl vášnivě políbit, prsty jedné ruky jsem mu bořil do vlasů a druhou jsem ho pevně držel při sobě, nechtěl jsem riskovat, že mě zase odstrčí!

J: "Brian, prosím, nedělej to,"...Vydechl.

B: "Nemůžu si pomoct... Tak moc tě potřebuju, dovol mi to,"...Pomalu jsem ho žadonil na kolenou.

J: "To nejde, zkrátka nemůžu,"...Vymanil se z mého sevření a opět mezi námi vytvořil pro něj bezpečnou vzdálenost.

B: "Zatraceně, Justine, co po mně chceš?!"...Neovládl jsem se.

J: "Chci, abys poslouchal."

B: "Věř, že takhle napnutý uši jsem v životě neměl, protože jestli se konečně nedozvím, co se s tebou, sakra, děje, asi tě zabiju."

Justin se v ten okamžik vydal k pohovce a posadil se, následně se na mě podíval a já věděl, že po mně chce to samé, cítil jsem se jako puberťák, co má dostat za uši anebo jako zločinec, kterého čeká výslech, jenže tohle jsem věděl, že bude milionkrát horší!

B: "Musím sedět?"

J: "Myslím, že to bude lepší."

B: "Řekl bych, že radši postojím."

J: "Fajn."

Divil jsem se, že mě nechce nutit, abych se posadil, ale zároveň jsem byl za to rád, to, že jsem stál, mi dávalo pocit, že můžu kdykoliv utéct, protože jsem měl tak nějak tušení, že přesně to budu chtít udělat, až mi Justin řekne všechno!

B: "Takže?"...Pokoušel jsem se ho přimět k řeči.

J: "Nevím, kde začít."

B: "Od začátku nejlíp."

Zdálo se, že z tohohle všeho má větší strach než já a já si nedokázal představit, že by to vůbec bylo možné, protože já měl strach nepředstavitelný, nakonec se však zhluboka nadechl a spustil...

J: "Když jsem se dostal do New Yorku, bylo to jiné, než jsem si představoval, nebylo snadné najít galerii, která by byla ochotná ukazovat moje obrazy, vždycky mě odmítli s tím, že mladých talentů mají nadbytek, po dvou měsících jsem byl čím dál tím zoufalejší a začínal jsem uvažovat o tom, že se vrátím domů, za tebou, ale věděl jsem, že tě nechci zklamat, vždycky si ve mně tak moc věřil a jen díky tobě jsem tam byl, kdybys mě k tomu nepřesvědčil nikdy bych se neodhodlal a tak jsem si řekl, že tomu dám ještě nějaký čas... A najednou se stal zázrak nebo to jsem si alespoň zprvu myslel, chlap, co tu galerii vedl byl pěknej slizoun, po nějakém čase jsem si uvědomil, že důvod toho, proč mi vystavuje obrazy není, že bych byl výjimečně nadaný, spíš se mu líbil můj zadek, rád si mě volal k sobě do kanceláře a lepil se na mě, věděl jsem, že bych měl skončit, ale ty prachy jsem potřeboval...

Věděl jsem, že Justin mi ještě neřekl ani polovinu příběhu a já už nebyl daleko od toho vzteky něco rozmlátit, dostat se mi ten parchant do rukou, nedopadlo by to s ním dobře!

J: "Nakonec se to ale začalo zhoršovat a já už to nedokázal snést a odešel jsem, měl jsem pocit méněcennosti, jako bych snad byl schopný prorazit jen kvůli svému zadku a tomu, že jsem blonďák a ne proto, že umím kreslit, cítil jsem se strašně, zase jsem byl na začátku, všichni mě odmítali a já to nakonec jednoho večera vzdal, všechny obrazy jsem vyhodil a šel jsem do klubu, opil jsem se a vyspal se s prvním na koho se narazil, takhle probíhaly následně všechny moje večery, byl jsem naprosto na dně, věděl jsem, že teď už se za tebou vrátit nemůžu a smířil jsem se s tím, že jsem odsouzený k tomu být dennodenně v lihu a skončit v posteli s někým, koho si ani nebudu pamatovat... Jednou se mi to však vymklo z rukou..."

Justinovi se najednou zlomil hlas a oči zalily slzami, já jsem nebyl daleko od toho, aby se mi podlomila kolena, cítil jsem se naprosto mizerně, teď už jsem se posadit musel, nevěděl jsem, co mám dělat, jak se k němu chovat, jak mu pomoct a zároveň jsem potřeboval znát zbytek.

B: "Co se stalo?"...Odvážil jsem se zeptat.

J: "Vím jen to, že jsem večer odešel s nějakým klukem na párty, byla tam spousta alkoholu, drog a tricků, byl jsem naprosto mimo, nevěděl jsem, co dělám, nepřemýšlel jsem a udělal jsem největší chybu svého života... S někým jsem se vyspal bez kondomu."

B: "Co se mi tu snažíš říct, Justine?"...Spíš jsem zašeptal, protože jsem sotva dokázal mluvit.

J: "Jsem HIV pozitivní, Briane."

Moje oči se v ten moment změnily ve sklo, srdce mi bilo jako o závod, ruce se mi třásly a můj hlas mě naprosto opustil, jen jsem se na něho nevěřícně díval a snažil se pochopit to, co mi právě řekl, i přes to, že už jsem to chápal, ale uvěřit jsem tomu nechtěl!

J: "Proto jsem se nikdy neozval a nepřijel na návštěvu, byl jsem naprosto na dně a věděl jsem, že takhle bys mě nechtěl, navíc bych ti to nemohl udělat, nutit tě být se mnou, riskovat tvoje zdraví, dívat se na tebe a vidět, jak mě lituješ a jak se bojíš a nenávidíš mě zároveň, to jsem nemohl dovolit, a ani to, abys o mně pečovat a tak jsem si řekl, že se s tím poperu sám, začal jsem o sebe starat, cvičit, jíst zdravě, věděl jsem, že takhle s tím bojuje Ben a byla to ta jediná možnost, jak jsem si zabránil v tom, abych se zbláznil... A pak se ozvala Debbie a já věděl, že je na čase všem a především tobě čelit. Jenže když jsem tě nakonec viděl, nedokázal jsem ti říct pravdu tak moc jsem se bál, myslel jsem, že bude snazší, když zase odjedu a před tímhle tě ochráním, ale teď už mlčet nedokážu, zasloužíš si znát pravdu."

V ten okamžik se ve mně mísilo snad milion pocitů a to především vztek, zmatenost, strach a nepochopení, byl jsem naprosto v hajzlu, dokonce jsem si přál, abych se pravdu nikdy nedozvěděl, protože takhle mizerně jsem se v životě necítil, bylo to jako by do mě někdo znova a znova bodal nožem a smál se mi do obličeje!

J: "Briane, prosím, řekni něco... Prosím."

B: "Já... Myslím... Myslím, že bude lepší, když půjdeš."

J: "Co?"

B: "Potřebuju... Potřebuju přemýšlet. Tohle je příliš."

J: "Tak moc mě to mrzí."

Justin se následně zvedl a odešel pryč, já jsem dál zůstal sedět bezhybně na pohovce a nepřítomně jsem si díval z okna, byl jsem naprosto mimo, nakonec jsem se dokázal postavit a jediné k čemu jsem zmohl, bylo převržení mého skleněného konferenčního stolku, který se ihned roztříštil snad na milion střepů!