Přivádí mě k šílenství(12)

Poslední díl.

JUSTIN

varování: 18+

Jsem doma už pár dní, díky bohu, v té nemocnici jsem naprosto šílel... ale kdybych věděl, že doma budu šílet snad ještě víc, nejspíš bych tam zůstal i o něco dýl. Brian... on... je zkrátka divný. Jindy bych řekl, že za to asi může jeho velké přiznání o tom, že strávil každou noc u mě, když jsem byl v nemocnici... zkrátka, že teď má asi výčitky, že si dovolil mi něco takového říct, ale... mám pocit, že za tím bude něco jiného. Nebo v to aspoň doufám, protože jsem rád, že mi to řekl a strašně moc... nebudu lhát, tenkrát mě mrzelo, že za mnou nechodil, sice to pro mě byla motivace, abych víc makal a dostal se odtamtud co nejrychleji, ale chtěl jsem ho tam... takže vědět teď, že tam opravdu byl... každou noc... co víc bych si mohl přát? A neopustil mě ani tentokrát... je tu pro mě kdykoliv potřebuju... přesně proto ho tak moc miluju.

Ale tady jde o něco jiného... je to jako by se mě skoro bál dotknout. V noci mě drží, líbá mě, hladí mě, ale... nic víc. Neříkám, že jsem zrovna nabitý energií na nějaký vášnivý sex, ale... chybí mi to... chybí mi on, chybí mi jeho doteky... předtím jsme nemohli, protože jsem byl paličatý blb a teď se zdá, že nemůžeme, protože si Brian drží odstup a já z toho vážně šílím.

Debbie: "Potřebujete ještě něco?"

Nebýt Debbie pravděpodobně bychom umřeli hlady, chodí k nám každý den a nosí nám jídlo, uvařil bych sám, ale podle doktora mám mít klid na lůžku a Brian mi slíbil, že mě k tý posteli klidně přiváže, pokud ho poruším... a on nevaří, tudíž je Debb naše jediná záchrana.

J: "Co bys pro nás asi tak mohla ještě udělat? Nebýt tebe, tak asi umřeme."

B: "Hele! Objednal bych něco z donášky, nedramatizuj."

J: "Jo no... přeci jen domácí kuchyně ještě k tomu od Debbie je rozhodně mnohem vyhovující."

B: "Stejně sem chodí, jen aby nás zkontrolovala..."

Debbie: "Ne vás, ale tebe, abych se ujistila, že tohle sluníčko ještě žije pod tvým dozorem."

Debbie to myslela ze srandy, alespoň teda myslím, ale i přes to, že se Brian zasmál, jsem na jeho očích mohl vidět, že se ho to trochu dotklo... nebo spíš bych všechno vsadil na to, že jeho vina z toho, co všechno se mi stalo, se právě teď zas probudila k životu.

J: "Stará se o mě skvěle, Debb, neboj se,"...Podíval jsem se na něj a on se nepatrně usmál.

Debbie: "To jsem ráda. No nic, půjdu... kdyby něco volejte."

B: "Myslím, že to bez tebe zvládneme."

J: "Tím chce říct, že ti jsme moc vděční."

Debbie: "Umím se ten jeho vděk představit."

Brian jen zakroutil očima a nic neříkal, naštěstí. Debbie za sebou následně zavřela dveře a my zase byli sami... byl jsem hrozně rád a jediné, na co jsem myslel, bylo to, aby už se šel konečně posadit ke mně.

Pozoroval jsem ho z pohovky a on neustále dělal něco v kuchyni, myslel jsem, že po něm snad něco hodím... od kdy je v tomhle loftu něco zajímavějšího, než já? Ne, že bych měl o sobě tak vysoké mínění, ale...

---

J: "Briane?"

B: "No?"

J: "Půjdeš konečně ke mně?"

Pootevřel ústa a zdálo se, že chtěl něco říct, skoro bych řekl, že jsem ho snad i zaskočil... ale je mi to jedno, protože já ho zkrátka chci mít u sebe.

J: "Je to prosté, buď ty půjdeš za mnou nebo já za tebou... a budeš to ty, kdo mě donutí porušit klid na lůžku."

Usmál se, tak sladce, že bych se snad roztekl jako zmrzlina, naštěstí mě to ale dokonale zahřálo u srdce. Nakonec odložil, cokoliv měl v ruce a vydal se za mnou.

B: "Tak jsem tady, pane Taylore, co byste rád?"...Posadil se ke mně.

J: "Tohle,"...Zašeptal jsem a začal jsem ho líbat.

B: "To zrovna není klid na lůžku,"...Odtáhl se.

J: "Všechnu práci můžeš odřít ty, nemám s tím problém,"...Zasmál jsem se a následně jsem ho znovu začal líbat.

A zdálo se, že mě konečně nechá, dokonce si mě k sobě za triko přitáhl blíž a začal naše polibky prohlubovat... vsadím se, že mu to chybělo úplně stejně jako mně.

B: "Hmmm... Jus... Justine."

J: "Pššš,"...Nehodlal jsem ho pustit ke slovu.

B: "Nemůžeš... nemůžeme,"...Poposedl si kousek dál.

V tu chvíli jsem na něj zíral jako na blázna... Brian se bere, co chce, vždy a všude... na nic a nikoho se neohlíží... tak, co s ním, sakra, je?

J: "Briane, co se děje?"

B: "Nic se neděje... byl si v nemocnici."

J: "Správně - byl. A nebyl jsem tam snad proto, že bych umíral..."

B: "Kdo ví, co se mohlo stát."

Stoupl si a zamířil do ložnice... byl jsem úplně mimo... nebo snad spíš v šoku. Vím, že o mě měl starost, ale myslel jsem, že když mi přiznal to, jak za mnou každou noc chodil, že už je všechno v pohodě... najednou se mi zdá, že v pohodě není nic... no Brian rozhodně není.

J: "Briane, mluv se mnou,"...Vydal jsem se za ním.

B: "Co bych ti měl říkat?"

J: "Třeba, co se s tebou děje... ošukal bys mě kdykoliv a kdekoliv... a najednou se mě skoro bojíš dotknout."

B: "To není pravda."

J: "Ne?"

B: "Justine, já nevím, co chceš slyšet."

J: "Já nechci slyšet nic... já chci tebe... a myslel jsem, že ty chceš mě..."

Brian se najednou začal smát jako protržený, doslova měl záchvat smíchu... teď už jsem tápal v naprosté tmě. Mohl by mi, krucinál, někdo říct, o co tu jde?!

B: "Ty ani nemáš představu, jak moc tě chci... tak moc, že mě to za chvíli asi přivede k šílenství."

Nikdy jsem ho neslyšel nic takového říct... to, že mě chce, mi vždycky dokáže dát najevo a je to ten nejlepší pocit na světě... ale slyšet to... to je ještě mnohem lepší.

J: "Tak v čem je problém?"

B: "Mám pocit jako by si byl ze skla... a vzhledem k tomu, že zničím, na co sáhnu..."

V prvním okamžiku jsem měl pocit, že o mně mluví jako bych byl nějaká bábovka, co nic neunese... ale myslím, že ve skutečnosti se mi jen snažil říct, že se mi stalo už tolik věcí, že by se nedivil, kdyby se stala další jen, proto, že u mě snad bude moc blízko... a vlastně jsem se mu ani nedivil. Za můj krátký život se toho stalo tolik, kolik někomu ani za celý život. Ještě víc mě ale děsí to, jaké má Brian o sobě mínění...

J: "Nic neničíš, Briane... tys mě dal dohromady... než jsem tě poznal, nevěděl jsem, kdo vlastně jsem... byl jsem ztracený, nešťastný... až s tebou jsem se cítil celý a pořád cítím... nikdy mě nemůžeš zničit... ty jediný mě totiž v nejhorších chvílích držíš nad vodou."

Kdybych věděl, že moje slova na něj budou mít až takový dopad, řekl bych je pravděpodobně mnohem dříve... jeho oči najednou vyzařovaly takovou láskou, jakou jsem snad u něj nikdy neviděl.

A hned na to šel rovnou ke mně a vášnivě mě políbil, skoro se mi podlomila kolena. "Za co to bylo?" vydechl jsem celý udýchaný.

B: "Za nic... prostě jsem to chtěl udělat."

Nešlo odolat úsměvu... Brian nikdy nemusí říct přímo 'Miluju tě' ono totiž stačí slova jako byla tahle a hned vím, že tomu tak je. On mě miluje, bláznivě a hluboce. Stejně jako já jeho. Možná se jednou přivedeme k šílenství, ale nevadí... hlavní je, že jsme spolu.

J: "Takže už jsi pro nějaký to porušení mého klidu na lůžku?"

B: "Hmmm... možná... možná nejsem úplně proti,"...Konečně jsem ho začal dostávat tam, kam jsem chtěl.

J: "To jsem rád."

Svlékl jsem si triko a Brian si skousl ret. Pokračoval jsem tepláky a následně i boxerkami. Stál jsem tam v celé své kráse s pyšnící se chloubou a jen jsem čekal na to, až si mě Brian vezme. Ten na mě ale koukal jako na nějaký svatý, ale zatraceně sexy obrázek.

B: "Jednou z tebe zešílím."

A konečně mě začal líbat jako divý. Mezitím jsem z něj dostával oblečení. Netrvalo dlouho a nebyl na něm jediný kousek. Naše penisy se třely o sebe, vzrušením jsme skoro nedýchali. Líbal mě na krk, vášnivě, tak, že jsem věděl, že na něm budu mít vzpomínku na dnešek. Pak se přemístil k bradavkám, cucal je jako zmrzlinu. Vydával jsem tak hlasité steny a zvuky, že nás musel slyšet celý dům. Přesně tyhle doteky mi chyběly.

Polibky následně začal vytvářet cestičku až k mému rozkroku. Najednou přede mnou klečel, moje půlky laskal v dlaních a sál mě způsobem, že jsem se musel zapírat o jeho ramena, abych neskončil na zemi. Můj penis byl momentálně doslova v ráji.

Když jsem však cítil, že už to na mě jde, zastavil jsem ho. S úsměvem se vrátil zpátky k mým rtům, které hladově políbil. Potom mě vzal za ruku a vydal se s námi do sprchy. Pustil příjemně horkou vodu a natiskl mě čelem na stěnu sprcháče. Líbal mě na ramena a záda, zatímco mě držel pevně za boky. Jeho erekci jsem zřetelně cítil na mém zadku. Chtěl jsem ho uvnitř tak zatraceně moc.

J: "Bri,"...Vydechl jsem těžce.

Konečně jsem uslyšel ten známý zvuk, když se roztrhne obal kondomu. "Uvolni se," zašeptal a začal do mě opatrně pronikat. S každým jeho kouskem jsem byl víc a víc v nebi. Dýchal jsem jako smyslů zbavený. A když pak začal přirážet a do toho mě líbat na lopatky a vlastně všude, kde jenom mohl... sakra, lepší to být už ani nemohlo. Ale spletl jsem se, vzal mou erekci do své ruky a začal mi pomáhat, musel jsem zvrátit hlavu a opřít si jí o jeho rameno. Zřetelně jsem tak mohl slyšet jeho steny, bylo to jak rajská hudba. A oba jsme následně i současně vyvrcholili. Mohl jsem říct jenom "Doufám, že tohle bylo jen první kolo," Brian se zasmál.

Přivádí mě k šílenství(11)

Nový díl. - Tak jsem se nakonec překonala a díl napsala, doufám, že se Vám bude líbit!

BRIAN

varování: žádné

Čekal na odpověď a já nevěděl, co mu na to říct. Nebo věděl, byl jsem zkrátka u něj... celou noc... protože jsem ho nechtěl nechat samotného a především proto, že já nechtěl být bez něho... ale jak mu to říct? Každej normální člověk by to prostě řekl, ale všichni víme, že k takovým lidem já se neřadím. Neumím to. Chtěl bych, ale prostě to nejde. Kdyby to šlo, už dávno bych mu řekl, že ho miluju... víc, než si vůbec umí představit. A možná, že kdybych to konečně vyslovil, všechno by bylo mnohem jednodušší... ale nebyl bych to já. Nejsem takový a neumím takový být. Tak co mu na to, sakra, říct? Ale když budu lhát, o co lepší to vlastně bude? Nejspíš o nic. Proto, i když jsem věděl, že toho dost možná budu litovat, jsem se zhluboka nadechl, odhodlaný to konečně vyslovit...

B: "Justine, já jsem byl..."

"Sunshine!" otevřely se dveře, kterými dovnitř vtrhla Debbie, za kterou se hnala Jennifer a hned za ní všichni ostatní... buď se mě ten nahoře právě rozhodl zachránit před osudovou chybou anebo jednu udělal, protože tuhle odvahu mu říct pravdu v sobě už asi znovu nenajdu.

Jennifer: "Zlato, jsi v pořádku?"

J: "Jsem, mami, neboj. Co tu všichni děláte?"

Debbie: "Kde bychom asi měli být? Zvlášť po tom tvém kousku, kdy ses vydal do ulic... abys našel pana dokonalého,"...Pohlédla na mě s tím svým vyčítavým pohledem... přesně, jak jsem říkal, všichni budou všechno zazlívat mně... a asi oprávněně.

Divím se, že ho všichni neumačkali a neulíbali k smrti... ale zároveň jsem jim to záviděl... já sám bych ho chtěl objímat a líbat, ale jsem srab... srab, co mu ani není schopný říct, co cítí. Nebo takovou maličkost jako tu, že jsem na něj v noci a každou noc tehdy po plese dával pozor.

Bylo mi z toho najednou tak na nic, že jsem z pokoje raději nepozorovaně odešel a posadil jsem se v čekárně. Chtěl jsem být zkrátka sám, ale na moc dlouho mi to nebylo dopřáno...

Maikey: "V pohodě?"

B: "Proč bych nebyl... Justin je ten v nemocnici."

Maikey: "Víš moc dobře, na co se ptám."

B: "Ani ne, Maikey."

Maikey: "Tak fajn, zkusím to jinými slovy... jak to zvládáš, když je tvůj přítel v nemocnici?"

Zavřel jsem oči a povzdychl si, tohle jsem vážně nepotřeboval. To, jak mi je, si myslím je dost zřetelné a není třeba, abych to popisoval... Maikey si ale očividně myslí opak.

---

B: "On je v pohodě, já jsem v pohodě... všechno je v pohodě."

Maikey: "Hádám, že víc toho z tebe nedostanu?"

Ani jsem mu na to nemusel odpovídat a on si tu odpověď byl hned schopný domyslet... fakt jsem totiž nevěděl, co mu na to mám říct... nebo spíš jsem mu nechtěl říkat nic... pokud nejsem schopný o svých pocitech mluvit s Justinem, nebudu toho schopný ani s Maikeym. Možná mě to jednou přivede k šílenství, ale jsem to zkrátka já.

Maikey: "A řekneš mi aspoň, kde jsi byl?"

B: "Co?"

Maikey: "No od chvíle, co jsem od tebe včera odešel o tobě nikdo neslyšel a Justin se nakonec vydal do ulic, aby tě našel... a nikdo nějak nevíme, kde jsi byl."

Tohle se mi snad jenom zdá... jestli se někdo snaží o to, abych zešílel, je na opravdu dobré cestě. Je tu snad někdo, koho nezajímá, kde jsem byl?

B: "Jsi moc zvědavej, Maikey."

Nic mi na to neřekl, ale nemůžu si pomoct... na jeho tváři se usadil jakýsi zvláštní úsměv... jako by snad pochopil, že... že jsem tu byl... ne, to není možný!

Maikey: "Nebudu tě už trápit, jdu zpátky za ním... a ty bys měl taky."

B: "Za chvíli tam budu."

Potřeboval jsem ještě pár minut jenom sám se sebou, ale nakonec jsem usoudil, že se jim a především Justinovi nemohu vyhýbat věčně a tak jsem se nakonec vrátil zpátky do pokoje. Když jsem vešel, celý pokoj utichl a díval se přímo na mě... v Babylonu bych to považoval za něco velmi příjemného... tady to bylo ale vážně na nic.

'Tak se do mě pusťte, ať to máme z krku,' pomyslel jsem si. Ale kupodivu se k tomu nikdo neměl... asi jen ticho před bouří, protože jsem si jistý, že tohle beze slova neprojde.

Posadil jsem se do rohu na židli a jen jsem se díval na Justina, který si užíval společnost své rodiny a přátel, vidět, jak se usmívá, i přes okolnosti, bylo víc, než bych si mohl vůbec přát. A když nakonec propojil svůj pohled s tím mým, věnoval mi asi ten nejzamilovanější úsměv, jaký si jen dovedete představit... doslova jsme se hypnotizovali... a ostatní si toho pomalu začali všímat.

Lindsay: "Řekla bych, že ti dva chtějí být sami."

Asi bych právě teď měl zakřičet, že to tak není... ale všichni víme, že je! Chtěl jsem to, fakt moc. Ať si prostě všichni vypadnu kamkoliv jenom chtěj, ale jednoduše ať jsem s ním sám... po tom všem mám na to jednoduše nárok.

Debbie: "Jo, taky mám ten pocit."

Netrvalo dlouho a všichni se postupně začali zvedat a loučit se s Justinem s příslibem, že zítra zase přijdou a taky tím, že ho zabijou, pokud bude zase vyvádět nějaké psí kusy.

Jennifer: "Briane, mohl bys na chvilku?"

Nebudu lhát, donutila mě vrátit se zpátky na zem a bylo mi najednou nějak úzko. Něco mi říká, že chce vzít zpátky svoje slova o tom, že jsem pro Justina to nejlepší a nakázat mi, ať ho nechám být... a pokud jo, je mi líto, ale tentokrát jejímu přání nebudu moct vyhovět... i když vím, že by to bylo to nejlepší. A i Justin byl značně zaskočen tím, že se mnou chce mluvit.

J: "Mami, nehodláš ho sprdnout, že ne?"

B: "Budu v pohodě, Justine,"...Zasmál jsem se.

Tak jo tím, že budu v pohodě, jsem si jistý vůbec nebyl, ale vydal jsem se s Jennifer na chodbu v naději, že ten rozhovor neskončí nejhorším možným scénářem.

B: "Mám se bát?"...Smál jsem se, ale fakt jsem se začínal bát.

Jennifer: "Byl jsi tady, že ano?"...Na nic nečekala a prostě to na mě vybalila.

A v tu chvíli mi úsměv na tváři zatuhl... jak to, sakra, ví? No ovšem, že to ví... věděla to i minule, tak pro ni asi nebylo tak těžké si to domyslet i tentokrát. Ale rozhodně jsem s tím nepočítal. Zároveň ale kousek mě cítil úlevu, že je tu alespoň jeden člověk, před kterým nemusím o tom lhát.

B: "Asi nemá cenu vymýšlet si nějakou výmluvu, co?"

Čekal jsem, že na mě minimálně zakroutí očima, ale ona místo toho udělala něco, co by mě v životě nenapadlo... objala mě a to opravdu pevně. Poté jen zašeptala "Děkuju."

Neskutečně mě to zaskočilo a to způsobem, že i když už mě nedržela, tak jsem stále stál na místě jako socha a nechápal jsem, co se právě stalo...

B: "Za co mi děkuješ? Nic jsem neudělal... to kvůli mně byl venku,"...Konečně jsem byl schopný promluvit.

Jennifer: "Děkuju ti za to, že tu pro něj vždycky jsi... že ho miluješ tak, jak si zaslouží."

Věděla, že jí na to nedokážu nic říct a tak na mou odpověď ani nečekala, místo toho mě jen pohladila po rameni a následně odešla. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopný se vzpamatovat a konečně se vrátit za Justinem.

J: "No konečně! Nebyl jsem daleko od toho si tu kapačku znovu vytrhnout a jít zjistit, co se děje."

B: "To by nám ještě sházelo."

J: "Co se stalo? Byla zlá?"

B: "Jestli sis nevšiml, tak tvoje máma patří mezi nejmilejší lidi světa... ta zlá být ani neumí."

J: "Tak co ale chtěla?"

B: "Nic zvláštního a posuň se."

J: "Co?"

B: "Chci si lehnout, tak se posuň."

Justin na mě zíral jako bych spadl z jahody na znak, ale jednoduše jsem si chtěl lehnout... k němu... a cítit jeho blízkost. "Tak šup," popoháněl jsem ho a on se konečně posunul.

J: "Kdo jsi a co jsi udělal s Brianem?"

B: "Vtipné,"...Objal jsem ho tak, že si mohl hlavu položit na mou hruď.

Neumíte si představit, jak zatraceně dobrý pocit to byl... tak dobrý, že jsem nechtěl, aby někdy skončil... už nikdy nechci zažít dobu tak dlouhou jako tentokrát, ve které jsem neměl možnost si takové chvíle užívat. Najednou jsem byl jednoduše připravený to konečně říct... možná díky Jennifer, možná díky tomu, že se ve mně něco najednou zlomilo, ale byl jsem zkrátka připravený...

B: "Byl jsem tady, Justine, celou noc."

J: "Co?"...Jeho modrý pohled se ke mně zvedl.

B: "Nechtěl jsem tě nechat samotného, tak jsem tu zůstal... ráno jsem si odskočil na jídlo a chvíli jsem jen jezdil... telefon se mi vybil, proto jsem ti ho nezvedal... a ty ses tak vydal na tu sebevražednou misi."

J: "Briane..."

B: "Je tu ještě něco... byl jsem u tebe i tehdy... po plese... každou noc,"...Vydechl jsem.

Pár vteřin jsem se mu bál podívat do očí, nevěděl jsem, co v nich uvidím... zda šok, radost nebo prostý vděk či kombinaci všeho... a každá jedna věc by znamenala, že jsem mu právě potvrdil, co k němu cítím a zatím jsem si nebyl jistý, že jsem připravený něco takového vidět, ale nakonec jsem se na něj konečně podíval. Jenže než jsem stihl cokoliv vidět, cítil jsem jeho ústa na těch mých... byl to polibek tak vášnivý a hluboký, že jsem se už nikdy nechtěl nadechnout.

Přivádí mě k šílenství(10)

Nový díl. - Omlouvám se, ale padla na mě nějaká chřipka, takže jsem zas ve stavu "na umření" a jsem ráda, že jsem ráda... ale řekla jsem si, že vám ten díl prostě napíšu, sice to pro mě byl nadlidský výkon, ale zvládla jsem to Nevím ale, zda se mi podaří napsat i díl na zítra, takže radši nic neslibuju a spíš počítejte s tím, že asi ne... nebo se prostě nechte překvapit

BRIAN

varování: žádné

S Emmettem jsem Justina odvlekli na ošetřovnu a následně jsme se šli společně posadit do čekárny, šílel jsem z toho... za poslední dva dny jsem si užil v nemocnici víc času, než za posledních pár let.

Strávil jsem s ním celou noc, té zdravotní sestry se mě zželelo a nechala mě u něj, za což jsem byl opravdu rád, nechtěl jsem ho nechávat samotného. Když jsem se však ráno probral, byl jsem úplně rozlámaný a především hladový, tak jsem si zajel do nějaké jídelny a pak jsem jen chvíli jezdil a o všem přemýšlel... ačkoliv tvrdím, že myšlení je nebezpečné, pomohlo mi to. Po cestě jsem zjistil, že mému telefonu došla šťáva, takže ať už by mě sháněl kdokoliv, měl by smůlu... a možná to tak bylo i lepší, nepotřeboval jsem se zpovídat ohledně toho, kde se nacházím. Nakonec jsem ale usoudil, že se radši vrátím zpátky do nemocnice, abych byl u něho, kdyby se náhodou konečně probral... jenže když jsem se vrátil zpátky do jeho pokoje a on byl pryč... řekněme zkrátka, že to, jak mě píchlo u srdce, si asi ani nedokážete představit.

Následně se ukázalo, že personál zdejší nemocnice je opravdu neschopný, protože nikdo netušil, kde je a že prý toho moc nezmůžou, že ho tu nemohou držet násilím, nebyl jsem daleko od toho někoho zavraždit. Nakonec jsem si ale od jedné sestry půjčil telefon a zavolal mu, byla to neskutečná úleva slyšet ho, alespoň do chvíle, než náš hovor něco přerušilo.

B: "Co vůbec vyváděl, pro Krista?"

Emmett: "Hledal tebe."

B: "Co?"

Emmett: "Já sám toho moc nevím... zjevil se u mě doma, že prý zda tam nejsi..."

B: "Co bych tam dělal?"

Emmett: "To přesně jsem mu řekl... ale sdělil mi, že všude jinde už tě hledal... snažil jsem se ho přesvědčit, ať se vrátí do nemocnice, vypadal děsně, ale byl odhodlaný tě najít."

B: "To si ho prostě do tý nemocnice nemohl odtáhnout?"

Emmett: "Potkal si ho někdy? Je tvrdohlavý jako mezek... přesně jako ty!"

B: "To je pravda."

Emmett: "Tak vidíš. Nakonec jsme ale přišli na to, že ještě nebyl v Kinneticu a tak i přes to, že je sobota, jsme se tam vydali a jak on předpokládal jsme tě tam nenašli... jenže najednou si zavolal, on se na pár vteřin rozsvítil jako vánoční stromeček... a najednou byl na zemi."

Však to říkám pořád, vždycky za všechno špatný, co se mu v životě děje, můžu já. Vytrhl si kapačku, utekl z nemocnice a skácel se na ulici, při čemž si rozsekl čelo, jenom proto, že hledal mě... nevím, co mě přivede k šílenství dřív, zda to, že můžu za všechno špatný v jeho životě nebo to, že i když tohle vím, nejsem schopný se ho vzdát, ačkoliv vím, že by to pro něj bylo lepší.

Emmett: "Bude v pohodě, uvidíš... maximálně ho čeká jedna jizva... a s tou bude sexy... ještě víc, než je."

Pohlédl jsem na něj s vražedným výrazem... jelikož já sám se děsím toho, že bych měl někdy na těle jizvu, nemůžu to považovat za něco pozitivního... ale hlavně tu jde o to, že Emmett nemá právo slovo sexy spojovat s Justinem.

---

Emmett: "Jako bych nic neřekl."

Radši jsem mu na to nijak neodpovídal, už takhle stačilo, že jsem působil jako nějaká žárlivá lesbička... nebo snad žárlivý milující partner... bože, dost!

To čekání mě opět přivádělo k šílenství, Emmett se mě pořád snažil přemluvit k tomu, abychom zavolali ostatním, co se stalo a i když měl možná pravdu, je jasný, že by sem zase všichni přiběhli a nemá smysl, abychom tu zas čekali jako parta bláznů na nějaké info... až budu něco vědět, tak pak teprve dám vědět ostatním.

Emmett: "Je ti ale jasné, že ti zakroutí krkem? Jak Jennifer tak Debbie?"

B: "Já nejsem ten, kdo dělal Justinovi doprovod na jeho sebevražedné misi."

Emmett: "Už jsem říkal, že jsem se snažil, nemůžu za to, že..."

B: "Dělám si srandu, tak hned nešil."

Emmett: "U tebe člověk nikdy neví. Skočím si do automatu pro kafe, chceš taky?"

B: "Jo, díky."

Alespoň na chvíli jsem se zbavil té jeho ukecané pusy, i když musím ale přiznat, že mě ta jeho ukecaná pusa dokázala přivádět na jiné myšlenky, teď musím myslet jenom na Justina a na to, zda bude v pořádku. Naštěstí jsem ale konečně uviděl jeho doktora, jak jde ke mně...

B: "Jak mu je? Je v pořádku?"

Doktor: "Měl štěstí, ta rána nebyla nijak hluboká, takže jsme mu to jen vyčistili a zalepili. To, že si vytrhl kapačku, nebyl nejlepší nápad, ale dali jsme mu novou a stále si ho tu necháme do zítra a když vše bude vypadat dobře, může jít domů. Jen bych ocenil, kdyby už tentokrát nikam neodcházel."

B: "Nebojte, k tý posteli ho přivážu. A děkuju."

Doktor: "Nemáte za co."

B: "A mohl bych za ním?"

Doktor: "Zajisté. Je na stejném pokoji, tak za ním můžete."

Neskutečně se mi ulevilo, že bude v pohodě, i když bych ho nejradši zabil za ten jeho kousek, protože si mohl udělat, kdo ví co... a to bych nepřežil.

Emmett: "To byl ten jeho doktor? Co říkal? Bude Justin v pohodě?"

B: "Jo bude v pohodě."

Emmett: "Díky bohu!"...Začal vískat a skočil mi kolem krku.

B: "Emmette?"

Emmett: "Jo jasně, promiň,"...Neměl jsem daleko k tomu začít se smát.

B: "Půjdu za ním, ty zatím zavolej ostatním."

Emmett: "Jak jako já?"

B: "Ty, Emmette."

Radši jsem se rychle sebral a šel za Justinem, vím, že jsem v tom Emmetta tak trochu nechal vykoupat, ale co... stejně nakonec půjdou všechny nadávky na můj účet, tak to mohu alespoň trochu oddálit.

Před jeho pokojem jsem na chvíli zaváhal nevím proč, přeci jen jsem ho fakt chtěl vidět, ale držel se mě zvláštní pocit, který jsem ale nakonec dokázal setřást a konečně vzít za kliku...

J: "Briane?"

B: "Ahoj, ty cvoku."

Usmál se na mě a mě to neskutečně zahřálo u srdce. Tak strašně rád jsem ho viděl, vypadal sice příšerně, ale byl tu a byl živý a v mezích normy zdravý, co víc bych si mohl přát?

B: "Jak ti je?"...Pohrábl jsem se mu ve vlasech. Hrozně jsem ho chtěl políbit, ale z nějakého důvodu jsem si držel odstup.

J: "Teď už líp, když si tady,"...Chytil mě za ruku, byl to tak příjemný pocit.

Ale klasicky jsem nevěděl, co mu na to odpovědět... už sice nejsem v té fázi, kdy mám připomínky a snažím se mu všechno vyvrátit... ale ještě nejsem ve fázi, kdy dokážu říct něco stejně hlubokého... já jsem ve fázi, kdy radši mlčím a jen se na něj přihlouple usmívám.

J: "Měl jsem o tebe strach."

B: "Ty o mě? Všiml sis, že v nemocnici ležíš ty?"...Zasmál jsem se.

J: "Jo, ale nikdo nevěděl, kde jsi... všude jsem tě hledal... kde si vůbec byl? A proč si mi nebral telefon?"

Najednou jsem ztuhl, částečně jsem si přišel jak u křížového výslechu, ale... byl jsem připravený na to mu říct, že jsem strávil celou noc u něj, protože jsem se bál od něj odejít? Nedokázal jsem mu to říct tehdy, když jsem za ním chodil každou noc do nemocnice a on si do teď myslí, že jsem se na něj vykašlal... tehdy jsem zkrátka nebyl schopný projevit k němu jakékoliv city... teď už toho schopný možná jsem... ale jsem toho schopný až natolik?

Přivádí mě k šílenství(9)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nebudu lhát, začínalo mi být zase opravdu zle... ta kapačka a to, že si mě chtěli nechat v nemocnici ještě den, asi mělo svůj důvod. Ale copak můžu ležet a jenom čekat na to, až se Brian ukáže, zvlášť když všichni víme, že se prostě neukáže? Navíc když se teď cítí vinen z toho, co se mi stalo, paličák jeden! Musím ho jednoduše najít, musí vědět, že jsem v pořádku a že za to v žádném případě nemůže... spíš to byl on, kdo se mi, sice svým vlastním způsobem, snažil dát najevo, abych trochu zvolnil, ale já byl blbej. Lítal jsem od rána do večera mezi jídelnou a Maikeym a byl jsem k nezastavení, můžu si za to jenom já sám. Ale vysvětlit to Brianovi asi nebude nic snadného... pokud ho tedy někdy najdu, doma vážně nebyl a nakonec ani ve Woody's, kde jsem předpokládal, že bude, jsem ho nenašel. Následně jsem zkusil i obvyklá místa, ale i tam to bylo bez úspěchu.

Emmett: "Sunshine, co ty tady? Nemáš být v nemocnici? Jsi úplně bledý!"

J: "Emme, promiň, já... sakra, musím si sednout."

Stěží jsem se doplazil k jeho pohovce a na tu jsem následně doslova padl, fakt mi bylo neskutečně mizerně. To, že jsem nejedl ani nepil rozhodně ničemu nepomáhalo.

Emmett: "Donesu ti vodu, ani se nehni."

Podle všeho jsem ho dost vyděsil a nedivil jsem se, když jsem uviděl svůj odraz v zrcadle, vyděsil jsem sám sebe... byl jsem jak mrtvola.

Emmett: "Tady, pij, než to tu s tebou sekne... nejsem zrovna zručný v první pomoci... mohl bych tě spíš zabít."

J: "Díky, Em, ale myslím, že to nebude třeba,"...Zasmál jsem se, alespoň natolik, kolik jsem byl schopný.

Emmett: "Můžeš mi říct, kde ses tu vzal? Debb volala, že si se probral, všichni jsme za tebou chtěli jít... tak co tu vyvádíš?"

J: "Já... hledám Briana."

Emmett: "Jasně, že je v tom opět pan úžasný... ale myslím, že sis mě spletl s Maikeym, co ten by u mě dělal?"

J: "Všechny ostatní místa už jsem zkusil... a jsem zoufalý."

Emmett: "A to hodně."

To už vím taky, netuším, proč jsem si vůbec myslel, že bych Briana našel u Emmetta... ještě bych mohl zkusit Teda, ale něco mi říkám, že tam bych nepochodil úplně stejně.

---

Emmett: "Někde bude... vždycky někde je."

J: "Jo v jídelně... u Woody's... u holek... v loftu... v Babylonu.. u Maikeyho... popřípadě u Debb doma... existuje ještě nějaký místo, kde bych ho mohl hledat, protože už jsem zkoušel všechny?"

Emmett: "Kinnetic?"

J: "Je sobota."

Emmett: "A on je Brian Kinney."

V tomhle měl pravdu, rozhodně to bylo něco, co stálo za zvážení, přeci jen je to vážně Brian. "Tak já se tam jdu podívat," zvedl jsem se s odhodláním, ale během vteřiny jsem byl zase zpátky na zadku.

Emmett: "Takhle nikam daleko nedojdeš... měl by ses vrátit do nemocnice."

J: "Musím ho najít, Emmette."

Emmett: "Eh... vy dva mě jednou přivedete k šílenství! Tak se zvedej, najdeme ho."

J: "Huh?"...Zadivil jsem se, co tím myslí.

Emmett: "Snad si nemyslíš, že tě v tomhle stavu nechám jít samotného? Mám se rád a Brian by mě zabil, kdyby se ti něco stalo."

Přikývl jsem na souhlas, je pravda, že bych sám asi daleko nedošel, i když ono ani s Emmettem to nebylo, kdo ví, jak snadný... ne, že by mě zrovna nosil v náruči.

Nakonec jsme ale přeci jen došli až do Kinneticu... nebo spíš ke Kinneticu, protože byl zavřený... přesně, jak jsem předpokládal.

Emmett: "Aspoň jsme to zkusili,"...Výmluvně se usmál.

J: "Bezva."

Byl jsem z toho doslova zoufalý, že jsem začal bušit na dveře a křičet "Zatraceně, Briane!" ale bylo mi to houby platný... on tu zkrátka není.

Emmett: "Zlatíčko, uklidni se... určitě je v pohodě... to ty mi děláš starosti... jsi bílej jak sejra."

Moje momentální barva mi bylo úplně ukradená, jediné, co jsem chtěl, bylo najít Briana... začínal jsem se bát, že se mu něco stalo.

J: "Emmette, já..."

Emmett: "Nezvoní ti telefon?"

J: "Co? Sakra..."

Ihned jsem ho vytáhl z kapsy a na displeji jsem uviděl neznámé číslo, ihned jsem to zvedl a ozvalo se hlasité a dost starostlivé "Justine, kde, sakra, jsi?!"

J: "Briane, to jsi ty? Ty jsi v pořádku?"...Nemohl jsem uvěřit, že ho slyším.

B: "Proč bych nebyl? Kde, krucinál, jsi, Justine?"

J: "Já, ehm... já jsem..."

A už to bylo... ZASE! Zase se mi zatemnilo před očima a pak už jen vím, že nic nevím... prostě tma. Opět to se mnou třísklo a tentokrát pořádně, protože to pěkně bolelo, než jsem ztratil vědomí.

Pomalu mě začalo probouzet cloumání a následně i křičení mého jména...

Emmett: "Justine, vzbuď se, sakra... tohle mi znovu nedělej! Justine!"

J: "Hmmm."

Emmett: "Slyšíš mě?"

J: "Emme... co... co se stalo?"

Emmett: "Co asi? Zase si sebou praštil... a tentokrát pořádně... teče ti krve z čela."

J: "Au!"...Sykl jsem bolestí, když jsem si na čelo sáhl.

Emmett: "Já z tebe zešílím! Chceš mě vyděsit k smrti... hned jdeme do nemocnice."

J: "Já... kde mám telefon?"

Emmett: "Kašli na telefon."

J: "Byl to Brian... kde ho mám?"

Emmett: "Pokud je ten telefon to, co leží támhle, tak mi něco říká, že s tím stejně nikam už nezavoláš."

Jo tak to rozhodně nezavolám, protože ten telefon byl totálně na maděru! Tohle už vážně nemůže být asi horší... to prostě nemůže!

Emmett: "Dojdeš tam nebo mám zavolat záchranku?"

J: "Prosím tě, nedramatizuj, jsem v pohodě... a dojdu tam, není to zas tak daleko."

Emmett: "Tak pojď, ty cvoku jeden."

Chytil jsem Emmetta kolem ramen a trochu jsem mu zakrvácel jeho oblíbené růžové tričko, ale budu muset doufat, že mě za něj nezastřelí. Jen, co jsme stáli u dveří nemocnice... no řekněme, že jsem byl snad poprvé v životě rád, že vidím nemocnici, fakt jsem si potřeboval lehnout... klidně i na podlahu. Ale ze všeho nejvíc mě teď trápilo, že jsem rozhovor s Brianem ukončil tím, že jsem sebou zase praštil a já mu teď ani nemůžu zavolat, abych mu řekl, kde jsem...

B: "Justine!"

J: "Co?"...Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale začínal jsem mít pocit, že mám jen halucinace.

B: "Justine... pro Krista!"

Najednou stál přede mnou v celé své kráse a podpíral mě... "Jsi skutečný?" ptal jsem se značně pobaveně, zatímco jsem do něj šťouchal prstem. Já se musel praštit fakt pořádně.

B: "Co si, sakra, dělal?"

Emmett: "Vydal se na záchrannou misi."

B: "Cože?"

Emmett: "Pak ti všechno řeknu, zasměješ se, ale teď mi s ním pomoz... je pekelně těžký."

B: "Jen, co budeš v pohodě, tak tě zabiju,"...Promluvil ke mně a pak mě vzal kolem ramen.

Chtěl jsem něco odpovědět, ale byl jsem úplně mimo... vlastně jsem byl tak mimo, že jsem ani nedokázal mít pořádnou radost z toho, že tu je... což jsem taky vlastně nechápal, protože kde se tu vzal? Kde celou dobu byl? Proč mi nebral telefon? No hádám, že to se snad brzo dozvím, ale teď... teď fakt chci spát.

Přivádí mě k šílenství(8)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Snažil jsem se otevřít oči, ale šíleně mě bolela hlava a ostré sluneční světlo mi to vůbec neusnadňovalo. Nevěděl jsem, co se mnou děje nebo snad, co jsem včera dělal, že se teď cítím takhle mizerně. Bouřlivý večírek asi, pomyslel jsem si. Ale když jsem následně byl schopný alespoň trochu pootevřít oči a rozhlídnout se kolem sebe, stáhl se mi žaludek. Tohle nebyl loft ani byt, který bych znal... tohle... tohle byla nemocnice.

Trhl jsem sebou a zabolela mě ruka, ihned jsem uviděl, že mi do ní vede hadička... polilo mě horko. Ale najednou jsem si začal vzpomínat... na to, jak jsem byl tak moc vyčerpaný, že jediný způsob, jak se udržet na nohou, bylo si vzít éčko... byl to jediný způsob, jak být s Brianem, který by mi asi už zakroutil krkem, kdybych naše plány znovu zrušil. A pak jsem se najednou cítil plný energie, sám jsem to nechápal... jenže najednou přišel večer a to tancování začínalo být příliš, snažil jsem se s tou malátností bojovat, ale svět se mi zatočil a pak už jen vím, že jsem tady. Podle všeho to se mnou praštilo přímo na parketu... přímo... počkat, přímo před BRIANEM!

Sestra: "Pane Taylore, konečně jste vzhůru."

J: "Já... ehm... mohl bych dostat napít?"

Sestra: "Hned vám něco donesu a skočím pro doktora, aby se na vás podíval."

Přikývl jsem na souhlas, mluvit jsem ještě nebyl pořádně schopný. Hlavou mi ale začalo šrotovat... Brian tam musel být, všichni tam museli být a vidět to... neumím si představit, jak moc jsem je musel vyděsit... najednou jsem se cítil hrozně. Ale ještě hůř jsem se cítil, protože tu Brian nebyl. Já vím, je to Brian... a všichni víme, jak je na tom s navštěvováním nemocnic... pamatuji si, jak to bylo po plese... ale to je jedno, to je minulost... ale právě teď bych ocenil, kdyby tu byl. Vlastně bych byl přímo šťastný, protože probudit se sám, nevědět, kde jsem a nakonec zjistit, že je to nemocnice... to je rozhodně chvíle, kdy u sebe chcete člověka, kterého milujete.

Doktor: "Jak se cítíte, pane Taylore?"

J: "Uhm... jako by mě přejel vlak... co přesně se stalo?"

Všechno mi řekl a celkem mě tím vyděsil, představa, že jsem se dohnal až ke kolapsu organismu... no rozhodně to nebylo nic, na co bych měl být hrdý. Spíš je to důkaz toho, že nejsem tak nepřemožitelný, jak jsem si myslel. Spíš pěkně tvrdohlavý.

Doktor: "Měl byste zavolat rodině, že jste vzhůru... včera jste tu měl početnou návštěvu."

J: "Vážně?"...Zablýskalo se mi v očích.

Doktor: "Vážně... hodně lidem na vás záleží."

Chtěl jsem se zeptat, zda tu byl i Brian, ale jako by to snad on mohl vědět, proto jsem svou otázku spolkl a hned, jak se za ním zavřely dveře, jsem vzal do ruky telefon. Samozřejmě, že jsem hned vytočil Briana, který mě ale poctil pouze záznamníkem... prostě výborný!

---

Máma: "Justine, zlato!"...Zakřičela způsobem, že mi málem praskl bubínek.

J: "Bože můj, mami, nekřič tak."

Máma: "Ty jsi vzhůru?"

J: "Ne, mami, stále spím a volám ti náměsíčný."

Máma: "Je vidět, že si v pořádku... drzoune."

J: "Promiň, ano jsem vzhůru a podle doktora i v pořádku... jen tu musím tvrdnout do zítra."

Máma: "Já vím, říkal, že si tě tam nechají dva dny... zlato, teď jsem v práci, ale hned potom přijdu, dobře?"

J: "Budu se těšit."

Rozloučil jsem se s ní a až pak mi došlo, že jsem se jí mohl zeptat na Briana, nevím, proč jsem to neudělal. Debbie se ale už zeptat musím...

Debbie: "Sunshine!"

J: "Bože, ženský, proč tak křičíte?"

Debbie: "Protože tak projevujeme svojí radost... ty ses probral?"...Chtěl jsem jí odpovědět stejně jako předtím mámě, ale... no nechal jsem to být.

J: "Ano, Debb, už to tak vypadá... a ano jsem v pořádku, sice trochu malátný, ale podle doktora jsem dobrej."

Debbie: "Ani nevíš, jak ráda to slyším... tak hrozně si mě vyděsil... nás všechny."

V tu chvíli mi na mysli přistál Brian... tak hrozně jsem chtěl vědět... něco... prostě něco. Protože teď jsem nevěděl nic, nevěděl jsem, zda je v pořádku, kde je... jak reagoval na to, že jsem se složil přímo před ním... prostě nic.

J: "Debb?"

Debbie: "Nevím, kde je, zlato."

J: "Ani nevíš, na co jsem se chtěl zeptat."

Debbie: "Myslím, že vím... nebo si se snad chtěl zeptat na něco jiného?"

J: "No... NE. Ale je děsivý, jak všechno víš."

Debbie: "Všechno očividně ne, když nevím, kde se Brian zašívá."

J: "A je v pohodě?"

Debbie: "Ty jsi ten v nemocnici."

J: "Já vím, ale..."

Debbie: "Nebudu lhát, celkem ho to vzalo... alespoň z toho, co mi řekl Maikey... když ses tam složil... byl prý na chvíli jako tělo bez duše... jel s tebou do nemocnice."

J: "Vážně?"

Debbie: "Jo a..."

J: "Co, Debb?"...Cítil jsem, že mi něco nechce říct.

Debbie: "Čekali jsme docela dlouho, než nám konečně něco řekli... a Brian to nezvládal nejlíp, měl o tebe zkrátka opravdu strach."

Část mě se usmívala, protože vědět, že mě opravdu takhle moc miluje, je všechno, co jsem si, kdy přál... ale ta druhá se cítila hrozně, protože si neumím představit, jak mu muselo být... vím jen to, že být to naopak, cítím se stejně.

J: "Proč mám pocit, že tu je ještě něco?"

Debbie: "On... když nám řekli, co se ti stalo... řekněme, že Brian byl Brianem a cítil se zodpovědným za to, co se ti stalo."

J: "CO?!"

Debbie: "Myslí si, že na tebe měl dávat pozor, že je to jeho chyba... hned se sebral a z nemocnice odešel... podle všeho si myslel, že když u tebe nebude, udělá ti službu."

Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě teď řekla. Bylo to naprosto absurdní! Jak si, sakra, může myslet, že je to jeho chyba? To je ta největší blbost na světě. Jediný, kdo za to může, jsem tu já... to já se dohnal k naprostému vyčerpání kvůli své tvrdohlavosti, pro Krista!

J: "Jak si tohle může myslet?"

Debbie: "Je to Brian... on byl vždycky tvrdohlavý... vzpomeň si na Hobbse."

J: "To bych radši nedělal, ale... máš pravdu. Jednou mě přivede k šílenství."

Debbie: "Miluje tě, Sunshine, ale zkrátka si myslí, že všechno špatný v tém životě, nějak souvisí s ním."

J: "On je to nejlepší, co se mi stalo."

Debbie: "To si on podle všeho nemyslí. Maikey za ním ještě večer šel, ale Brian ho poslal pryč a od té chvíle jsme s ním nikdo nemluvil... doma není tam jsem to zkoušela a telefon nebere."

Měl jsem z toho žaludek na vodě a představoval jsem si ty nejhorší možné scénáře. V tu chvíli mě napadlo asi to nejhorší, co mohlo, ale ukončil jsem hovor s Debb, vytrhl jsem si kapačku, vzal jsem si věci a odešel jsem nepozorovaně z nemocnice... nebylo mi sice úplně nejlíp, ale byl jsem odhodlaný ho za každou cenu najít.

Přivádí mě k šílenství(7)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Pokud záměrem Jennifer bylo to, abych měl o čem přemýšlet, tak se jí to rozhodně podařilo. Odešla už před hodinou a já stále myslím na to, co řekla. Že prý jsem pro Justina to nejlepší. Vsadím se, že Justin si o mně myslí to samé. Ale... všichni víme, že nejsem. Stalo se mu tolik věcí, ke kterým by nikdy nedošlo, kdyby mě nepoznal, že je pravděpodobně ani nespočítám. A i když vím, že bych se měl sebrat a odejít od něj, dát mu šanci na lepší život... na život beze mě... nemůžu. Protože i on je pro mě to nejlepší, co se mi stalo. Před ním jsem nevěděl, co láska je, opovrhoval jsem jí. Teď si neumím představit život bez ní, možná nikdy nebudu schopný říct Justinovi, jak moc ho miluju, ale už jen díky tomu, jak se s ním cítím, vím, že nikdy nechci, aby odešel. Jak sobecké to ode mě vlastně je?

Maikey: "Briane?!"

Ha, tak až teď je to Maikey. Začínal jsem si myslet, že už k tomu nedojde a ta představa se mi líbila, ale to jsem byl bohužel jen hodně naivní... jasně, že musel přijít.

Maikey: "Oh, tady jsi."

B: "Dneska je to tady jak v muzeu, každej si sem chodí, jak se mu zachce."

Maikey: "Vidím, že si ve skvělé náladě."

B: "Jo v té nejlepší."

Posadil se ke mně na postel a napil se rovnou z mé lahve burbonu. Nejdřív jsem ho chtěl praštit, ale nakonec jsem usoudil, že společnost na pití alkoholu není tak špatná. Ale ve skutečnosti jsem ho tady asi vážně potřeboval.

B: "Už se probudil?"...Nedalo se to zkrátka vydržet.

Maikey: "Nemyslíš, že bychom ti zavolali?"

B: "Nejspíš jo."

Maikey: "Tak vidíš... každopádně asi hodinu po tom, co si odešel, nás všechny vyhnali... takže tam jdeme zítra."

Ten pohled... přesně jsem věděl, co se mi s ním snaží říct... že očekává, že se k nim připojím. A já chci, vážně chci, ale... něco ve mně ví, že když Justinovi dopřeju, co nejvíc času beze mě, udělám mu tím velkou službu.

---

Maikey: "Nesmíš si to dávat za vinu, Briane... ani já si ničeho nevšiml. Trávil jsem s ním tolik času nad Rage a byl jsem úplně slepej. A máma říkala, že si v jídelně taky ničeho nevšimla... nejsi jediný."

Až když řekl tohle, uvědomil jsem si, že opravdu nejsem jediný, kdo ho mohl před tímhle zachránit... všichni jsme ho denně viděli a nic jsme nepoznali... bohužel to ale nezmenšuje ten pocit viny, co cítím.

B: "Někdy si říkám, že by pro něj bylo nejlepší, kdyby prostě odešel."

Maikey: "Myslím, že oba víme, že k tomu nikdy nedojde... už jsme poznali, jak vytrvalý v tom zůstat s tebou je. Miluje tě, Briane... a ty ať už si to přiznáš nebo ne, miluješ jeho... a ať už pro mě bylo sebevíc těžké přiznat si tohle - vím, že k sobě patříte."

Zdá se, že dnes se všichni rozhodli, že mě budou přesvědčovat o tom, jak moc se s Justinem potřebujeme... a já to vím, moc dobře vím, že ho potřebuju a miluju... jen... jsem zkrátka Brian Kinney.

B: "Nebudeš profesorovi chybět?"

Maikey: "Jinými slovy... mám vypadnout?"

B: "Neřekl bych to zrovna takhle, ale..."

Maikey: "Chápu a jdu. Ale Briane?"

B: "Hm?"

Maikey: "Tentokrát za ním běž."

Najednou zmizel jako pára nad hrncem a mně chvíli trvalo, než jsem pochopil, co mi vlastně řekl... a pak mi to došlo. Svým vlastním způsobem se mi snažil připomenout, že když byl Justin po útoku Hobbse v nemocnici, nebyl jsem za ním ani jednou... kdyby jenom věděl, jak to bylo doopravdy... jak si do teď pamatuji každou noc, kterou jsem strávil přede dveřmi Justinova pokoje.

Jak jsem tak ležel v posteli a poslouchal to ticho, pokud se ticho dá vůbec poslouchat, všechno na mě najednou dolehlo. Justin tu nebyl, abych se mohl natisknout k jeho horkému tělu a čichat jeho vůni... byl v nemocnici a já tu ležel sám, užíral jsem se vlastním svědomím a nepřál jsem si nic víc, než být s ním. A to mělo pouze jediné řešení.

Šel jsem proto na sebe hodit nějaké oblečení a pak jsem se autem dopravil až k nemocnici... v naději, že i tentokrát narazím na sestru, která ke mně bude natolik shovívavá, že mě nechá sedět u jeho pokoje, abych věděl, že je v pořádku.

Sestra: "Pane, tady nemůžete být!"

A to jsem se vážně snažil projít nepozorovaně. Sestry opravdu mají uši a oči všude. Právě teď bych ale ocenil, kdyby tomu tak nebylo.

B: "Tak, co kdybyste dělala, že jste mě neviděla? Ale ještě předtím byste mi mohla říct, na jakém pokoji je Justin Taylor?"...Došlo mi, že to vlastně ani nevím.

Sestra: "Nevím, zda si ze mě děláte legraci, ale budu vás muset požádat, abyste odešel... návštěvní hodiny jsou od 2 do 6."

B: "Je mi líto, ale neodejdu, dokud mě za ním nepustíte... on mě potřebuje... a i když nevěřím, že to říkám nahlas, já potřebuju jeho."

Sestra: "Je mi líto, ale s tím vám nemohu pomoct."

B: "Prosím,"...Nemůžu uvěřit, že jsem tu opravdu žadonil.

Sestra: "Pět minut, víc vám dát nemůžu."

Nebylo to sice tolik, v kolik jsem doufal, ale bylo to aspoň něco. Následně mě zavedla k jeho pokoji a já ho konečně viděl... sice přes dveře, ale viděl. Byl jsem tak šťastný, že ho konečně vidím... že je naživu. Ale najednou jsem se cítil ještě hůř, protože pohled na něj, jak trpí, je pro mě to nejhorší, co může být.

Tehdy po plese jsem nebyl připravený na to do jeho pokoje vejít a trávil jsem noci přede dveřmi, protože vejít do toho pokoje, by znamenalo, že to všechno, co jsme mezi sebou měli, bylo něco víc, než jsem si byl ochotný připustit... jenže tentokrát připravený jsem... tentokrát tu pro něj zkrátka musím být. Proto jsem vzal za kliku a vydal jsem se k jeho posteli. Vzal jsem ho za ruku a pohladil ho po vlasech. Následně jsem zašeptal "Vzbuď se, Sunshine."

Přivádí mě k šílenství(6)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Měl jsem pocit, že tu čekáme už celé hodiny, začínalo mě to přivádět k šílenství. Nebyl jsem daleko od toho rozrazit všechny dveře, dokud bych Justina nenašel. Nebo klidně ohrožovat personál, aby mi řekl, co s ním, sakra, je. Všichni se mě snažili uklidňovat, největší úspěch měl ale asi Gus, který před chvíli dorazil s holkama. Ihned mě objímal a říkal mi, že prý strejda bude v pořádku. Jak moc jsem mu chtěl věřit. Ale jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, že jestli ho ztratím, tak to nepřežiju. Už jednou jsem ho skoro ztratil a tehdy jsem si uvědomil, kolik toho pro mě vlastně znamená... teď? Miluju ho víc, než cokoliv, tak jak bych to asi tak dokázal unést?

B: "Už toho mám vážně dost!"

Debbie: "Nechtěla jsem nic říkat, ale vážně to trvá nějak dlouho."

Lindsay: "Možná bychom se mohli jít zkusit zeptat."

B: "Jdu na to."

Na nic jsem nečekal a ihned jsem vystartoval k recepci, kde seděla postarší ženská, která se zdála být velmi znuděná svojí prací... no rozhodně jí zaměstnám.

B: "Prosím vás, mohla byste mi říct, jak je na tom Justin Taylor?"

Sestra: "Musíte počkat na jeho lékaře."

B: "Čekáme tu už kurva věčnost... nešlo by to nějak urychlit?"

Sestra: "Říkám vám jenom, jak to je."

B: "Do hajzlu s tím!"...Smetl jsem jí nějaký podělaný letáčky na zem.

Sestra: "No dovolte!"

Maikey: "Briane, pojď si sednout."

B: "Já nechci sedět, já chci vědět, co s ním, sakra, je."

Maikey: "Já vím, ale musíš vydržet... Briane..."

Promlouval ke mně tím svým klidným hlasem, zatímco na mě všichni koukali, vsadím se, že byli šokováni tím, že jsem se nebál dávat najevo, jak velký strach o něj mám... ale momentálně mi bylo moje ego a hrdost úplně u zadku.

B: "Nechci ho ztratit, Maikey,"...Zašeptal jsem tak, že to slyšel jenom on.

Maikey: "Já vím... já vím."

Začal mě objímat a následně mě donutil, abych se konečně posadil. Všichni se mě snažili uklidnit, povídali si se mnou, dokonce i Jennifer byla klidnější, než já a místo, abych utěšoval já jí, bylo to naopak.

---

Doktor: "Rodina Justina Taylora?"...Ozvalo se najednou.

Nikdo z nás na nic nečekal a doslova jsme za tím doktorem běželi jako by byl kořist a my jí chtěli sežrat... divím se, že před námi někam neutekl.

Ostatní se začali překřikovat a ptát se ho, jak je na tom, neslyšel jsem pomalu ani vlastní myšlenky "Můžete, kurva, sklapnout a nechat ho mluvit?!" neovládl jsem se.

Doktor: "Děkuju."

B: "Takže, doktore, jak je na tom?"

Doktor: "Je stabilizovaný, došlo u něho ke kolapsu organismu."

Emmett: "Bože můj,"...Vyjekl.

Doktor: "Neděste se, stává se to celkem často při dlouhé fyzické námaze, dá se říct, že zkolaboval na vyčerpání... v jeho krvi jsme taky našli zbytky extáze, která v podstatě zakryla příznaky, ale ve výsledku urychlila proces."

Jennifer: "Ale bude v pořádku?"

Doktor: "Teď spí, dali jsme mu kapačku a za pár hodin by se měl probrat... radši si ho tady necháme dva dny na pozorování, ale potom nevidím důvod, proč by nemohl domů. Akorát bude muset zvolnit, takové vyčerpání jsem dlouho neviděl, takže na něj budete muset dávat pozor... hlavně, aby jedl a pil."

Všichni se začali ihned radovat a i mně na jednu stranu spadl ze srdce obrovský kámen... ale na stranu druhou... jak jsem to mohl, sakra, přehlídnout? Jak jsem mohl... pořád jsem si jenom stěžoval, že si na mě nenajde čas a on se celou dobu doháněl k naprostému vyčerpání... a já si toho ani nevšiml. Já jsem... proboha. Jak jsem mohl být tak slepej?!

Maikey: "Vidíš, Briane, bude v pořádku."

B: "Jo, až na to, že zkolaboval, protože byl tak vyčerpanej, že to jeho tělo už nezvládlo... jinak je všechno, kurva, v pohodě."

Debbie: "Briane, zlato, snad si to nevyčítáš?"

B: "A čí je to asi tak vina? Bydlí se mnou, měl jsem... tohle..."

Ani jsem to nedokázal doříct, místo toho jsem se sebral a šel jsem pryč. Nedokázal bych se na něj ani podívat. Cítil jsem se hrozně... věděl jsem, že je všechno moje vina... všechno od chvíle, kdy mě poznal, až do teď.

Nasedl jsem do auta, dupl na plyn a prostě jel pryč, jezdil jsem takhle celkem dlouho, nevěděl jsem, kam jít... jindy bych okupoval jídelnu nebo Woody's či barák holek, abych mohl být s Gusem, ale všichni teď byli s Justinem v nemocnici, takže tu nebyl nikdo, kdo by mě alespoň na chvíli přivedl na jiné myšlenky... jasně, trick by posloužil dobře, ale na tohle jsem neměl ani pomyšlení. Nakonec jsem proto skončil v loftu, kde jsem si lil jednu skleničku burbonu za druhou, nemluvě o tom, kolik jsem vykouřil cigaret.

Najednou jsem uslyšel, že se otevřely dveře, okamžitě jsem protočil oči... předpokládal jsem, že se během chvíle v ložnici zjeví Maikey nebo Debbie nebo možná oba, aby mi promluvili do duše, byl jsem připravený je hned nasměrovat zase zpátky k východu, jenže nakonec to byl úplně někdo jiný...

B: "Jennifer?"

Jennifer: "Díky bohu, jsi tady."

B: "Bydlím tu."

Jennifer: "Jen jsem se bála, že někde děláš něco, co... to je jedno."

Nechte mě hádat, buď se obávala, že se snažím zabít alkoholem v baru anebo že se nacházím v zadní místnosti Babylonu... nedivil jsem se jí, vzhledem k tomu, že svoje problémy vždy řeším přesně takhle.

B: "Neměla bys být v nemocnici?"

Jennifer: "Měla, stejně jako ty."

B: "Myslím, že pro Justina bude lepší, když se k němu už ani nepřiblížím."

Když jsem tu větu dokončil, sám sebe jsem tím vyděsil... najednou jsem si představil, že bych Justina už nikdy neviděl a věděl jsem, že to nepřipadá v úvahu. Ale jak jinak zajistit, že se mu už nic nestane?

Jennifer: "Víš, že to by ho zabilo? A tebe ostatně taky?"

B: "Jsi jeho máma, neměla bys chtít přesně tohle, abych zmizel?"

Jennifer: "Heh,"...Zasmála se.

B: "Co je tu k smíchu?"

Jennifer: "To, že si pamatuju, jak moc jsem si přála, aby si zmizel z jeho života, když tě poznal... a pak, když ho Hobbs napadl, dávala jsem ti to nejprve za vinu a oba si pamatujeme, o co jsem tě požádala..."

B: "Jo, abych už za ním nikdy nechodil."

Jennifer: "Myslela jsem, že je to pro něj to nejlepší, ale Briane... ty jsi pro něj to nejlepší a vždycky budeš... a já už to teď vím taky."

Bylo zvláštní slyšet ji říkat taková slova... nikdy jsem neměl pocit, že bych pro někoho mohl být to nejlepší... vlastně jsem byl přesvědčený, že jsem pro Justina to nejhorší, ale i tak jsem ho nechtěl nechat odejít, ze svých vlastních sobeckých důvodů, protože jsem věděl, že bez něj nedokážu žít. Ale slyšet, od někoho tak důležitého jako je Justinova máma, že jsem pro něj to nejlepší... možná se tomu těžce věří, ale má to pro mě obrovskou hodnotu.

Přivádí mě k šílenství(5)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

"Justine!" křičel jsem na něj, zatímco jsem se ho snažil všemožně vzbudit, ale vůbec na nic nereagoval. Najednou jsem měl před očima všechno, co se stalo o jeho plese... měl jsem to doslova v živé paměti, tak živé, že se mi z toho zamotala hlava. Na chvíli jsem dokonce ztuhl a nemohl jsem se vůbec hnout. Byl jsem jako paralyzovaný.

Maikey: "Briane!"

Strčil do mě, abych se vzpamatoval a já to naštěstí udělal, následně jsem s ostatními snažil Justina vzbudit, všichni jsme na něj mluvili, cloumali s ním, celý Babylon utichl a jen se díval... byl jsem tak, kurva, vystrašený!

Ben: "Zavolal jsem záchranku, už jede."

Emmett: "Díky bohu."

Klečel jsem u něj a modlil se k tomu nahoře, aby se mi ho neopovažoval vzít... nechtěl jsem na to ani pomyslet, věděl jsem, že bude v pořádku, prostě musel být. Chytil jsem ho za ruku a čekal na tu podělanou záchranku, která se snad zasekla v nějaký posraný koloně.

B: "Kde, kurva, jsou?!"

Maikey: "Za chvíli tu budou, buď v klidu."

Jak mám, kurva, být v klidu? Justin tu leží na zemi, na nic nereaguje a já vůbec nevím, co s ním je... nevím, kurva, vůbec nic... tak jak se mám asi uklidnit?!

Ted: "Tady jsou."

B: "Konečně!"

Ihned si k němu klekli a začali ho vyšetřovat, v momentě, co jsem si stoupl, abych jim dal prostor, jsem pocítil, že se šíleně klepu, myslel jsem, že se mi snad podlomí kolena.

---

Lékař: "Jak se jmenuje?"

B: "Justin... Justin Taylor."

Lékař: "Vzal si něco?"

B: "Co? Ne... nevím, asi ne."

Měl jsem vztek, jasně jsme tu všichni teplý a je to gay klub, takže je přeci jasný, že když tady někdo zkolabuje, tak to musí automaticky znamenat, že je na drogách.

Emmett: "Co s ním je? Bude v pořádku?"

Lékař: "Musíme ho vzít do nemocnice a pořádně ho vyšetřit."

B: "Ale bude v pořádku?"

Lékař: "To zatím nemohu říct."

Tak to je fakt výborný, doktor a ví hovno o tom, zda bude v pořádku. Přísahám bohu, že jestli mi někdo neřekne, co s ním je, tak někoho zabiju.

Lékař: "Pomůžete nám s ním na nosítka?"

Já, Ben a Maikey jsme se hned vydali k Justinovi a přenesli ho na ně, ještě jsem ho stihl pohladit po vlasech a pak ho zvedli a vydali se s ním do záchranky. Všichni jsme je následovali.

B: "Můžu jet s ním?"

Lékař: "A vy jste?"

B: "Eh... jsem... jsem jeho partner."

Zvláštní, dřív by mě tohle oslovení štípalo na jazyku, najednou jsem se přesně tak cítil a především mi bylo, kurva, jedno, co si o mně, kdo pomyslí... já potřeboval jet s ním.

Lékař: "Tak si nastupte."

B: "Díky."

Maikey: "Půjč mi klíče od auta, pojedeme za vámi."

Ani jsem se nerozmýšlel a hned mu je dal. Následně už vím jen to, že jsem celou cestu do nemocnice držel Justina za ruku a dělal vše pro to, abych zadržel ty slzy, co se mi tlačily z očí.

Hned, jak jsme dorazili, čekal na nás celý tým doktorů, kteří ho vzali dovnitř, šel jsem hned za nimi, ale u dveří mě zastavili s tím, že dál nemohu a ať počkám v čekárně, myslel jsem, že si dělají srandu, ale vzhledem k tomu, že teď sedím v čekárně, asi to mysleli vážně. Tohle je prostě zlej sen!

Maikey: "Tady jsi... už něco víš?"

B: "Nic... řekl bych, že celá takhle nemocnice ví úplný hovno!"...Zařval jsem to tak hlasitě, že se všichni otáčeli.

Maikey: "No tak, Briane..."

B: "Hlavně mi neříkej, že se mám uklidnit,"...Cedil jsem přes zuby.

Emmett: "S Tedem skočíme pro kafe."

Maikey: "Díky, kluci."

Ben: "Měl bys zavolat jeho mámě."

Jasně a co jí mám asi tak říct, když absolutně netuším, co s Justinem je... ale hádám, že na tom asi nesejde, proto jsem následně vytáhl telefon a přesně to udělal.

B: "Ta ženská mě jednou zabije."

Maikey: "Proč, co říkala?"

B: "Nic, ale od tý doby, co mě Justin zná, se mu pořád dějou tyhle věci."

Maikey: "Nemůžeš si to dávat za vinu."

To se možná snadno řekne, ale těžce udělá, takže bohužel je to tak, vina je vždycky na mně... nebýt mě, nebýt toho, že mě poznal, spousta z těch věcí, co se mu stala, by se nikdy nestala.

Jennifer: "Briane, přijela jsem, jak nejrychleji jsem mohla... jak je na tom?"

B: "Jennifer... já... já..."...Najednou jsem se jí ani nedokázal podívat do očí.

Maikey: "Zatím nevíme, pořád nám nic neřekli."

Jennifer: "Nechápu, co se mohlo stát."

Ben: "To nikdo z nás... celý den byl v pohodě."

Emmett: "Jo pořád se smál, byl tak plný energie."

Ted: "Což nikdo z nás nechápal, celý dva týdny je v jednom kole a i přes to byl tak akční."

Z toho, jak si o něm všichni povídali, mi začalo být nevolno, všechno na mě zkrátka dolehlo a tak jsem nepozorovaně šel od nich pryč, na tohle jsem jednoduše neměl sílu.

Procházel jsem se chodbou sem a tam a dělal jsem vše pro to, abych se udržel pohromadě, ale čím dýl to trvalo, tím víc jsem cítil, že tohle prostě nedám.

Debbie: "Tady se schováváš."

B: "Co ty tu děláš?"

Debbie: "Prosím? Kde bych asi tak měla být, když je Sunshine tady?"

B: "Skvělý."

Debbie: "Jak ti je, Briane?"

B: "Jak mi je? Jak mi, kurva, je? Já nejsem ten, kdo zkolaboval."

Debbie: "Ne, ale brzo zkolabuješ, pokud se neposadíš."

B: "Jsem v pohodě."

Debbie: "To teda nejsi,"...V podstatě mě k tý židli přišpendlila.

B: "Nepotřebuju, aby si mě hlídala."

Debbie: "Nehlídám."

B: "Tak můžeš jít za ostatními."

Debbie: "Myslím, že zůstanu tady s tebou."

Byl jsem odhodlaný se s ní klidně hádat, protože jsem chtěl být zkrátka sám, ale najednou jsem se naprosto složil... najednou jsem nemohl dělat nic jinýho, jen konečně propustit ty slzy, co jsem zadržoval. Nebýt toho, že mě Debbie chytila za ruku, skončilo by to asi ještě hůř.

Přivádí mě k šílenství(4)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Na večer jsem se těšil skoro jako malej kluk a moje nálada se otočila o 180 stupňů k lepšímu. Nevěděl jsem, zda se dneska všechno vrátí do normálu, vlastně jsem pro jistotu počítal s tím, že ne, ale jeden večer, kdy budu moct být s ním a neřešit komiks zahrnujícího Maikeyho, jeho otročení v jídelně a prostě nic, co mi poslední dva týdny kazí život a jen si vychutnávat jeho společnost, která je mi odepírána, mi pro dnešek bohatě stačí. Se zbytkem se nějak vypořádáme později.

Hned, jak mi odbyla poslední minuta, vše jsem rychle pofackoval, zavřel Kinnetic a vydal jsem se domů, abych se dal do kupy. Ne, že bych vypadal špatně, ale chtěl jsem tak nějak vypadat líp... pokud je to ještě vůbec možné, že?

Dal jsem si sprchu, přebral jsem šatník, abych na sebe našel ty nejlepší kousky od Prady, Armaniho a Gucci, nastříkal jsem na sebe svou nejlepší voňavku a následně jsem se vydal k Woody's, abych se ještě trochu zaměstnal, než se budu moct vydat do Babylonu a sejít se s tam s Justinem.

Emmett: "Páni, Briane... ty vypadáš... vypadáš dobře,"...Divím se, že si neposlintal bradu.

B: "Díky, Emme, ty taky!"...Neodpustil jsem si ironii.

Emmett: "Ale jsi pořád stejnej blb."

Ted: "On někdy není?"

B: "Ty seš tu taky?"

Ted: "Už je to tak."

B: "A kolik odmítnutí máš na kontě dneska? Pokud si tedy už neztratil přehled."

Emmett: "Neposlouchej ho, Teddy."

Musel jsem se začít smát, někdy se jim fakt divím, že se mnou ještě mluví, na druhou stranu jsem za to vlastně rád... přeci jen jsou to mý přátelé... ačkoliv většinou slouží jako předmět mé zábavy. Smích mě ovšem přešel, když k nám zavítali Maikey s Benem.

Maikey: "Ahoj, kluci."

Emmett: "Páni, Bene... ty vypadáš skvěle."

Ben: "Díky, Emmette... asi."

B: "Je tu někdo, kdo nevypadá skvěle? Nebo slintáš nad každým?"

Emmett: "Máš problém s tím, že umím ocenit lidskou krásu?"

B: "Vůbec ne."

Všichni se zasmáli, jen já s Maikeym jsme po sobě hodili pohledy, které by se dost možná daly označit za vražedné. Emmett s Tedem si toho všimli a Bena proti jeho vůli odvlekli ke kulečníku, aby nám dopřáli tu možnost si promluvit... někdy bych je vážně zabil.

---

Maikey: "To bylo opravdu nenápadné."

B: "Jo, mohli by se tím živit."

Maikey: "Dáme si drink?"...Očividně využil příležitosti.

B: "Klidně."

Měl jsem svoje důvody, proč jsem byl na Maikeyho naštvanej a ty důvody asi jen tak nezmizí, i když ve výsledku on za nic ani nemůže, ale myslím, že je na čase zakopat válečnou sekyru.

Maikey: "Takže - jsme v pohodě?"

B: "Jo, Maikey, v pohodě."

Maikey: "Díky bohu. Už jsem myslel, že se mnou nikdy nepromluvíš... vážně s Justinem děláme jen na komiksu."

B: "Ani jsem si nikdy nemyslel nic jiného."

Maikey: "Tak co tě teda žralo? Že spolu trávíme čas? Že tě vynecháváme?"

B: "Ne... o to nejde."

Maikey: "Tak o co?"

B: "Já o tom vážně nechci mluvit."

Co jsem mu měl říkat? Že mi ten jeho profesor navykládal věci, který bych radši nevěděl? Že šílím, protože jsem s Justinem už dva týdny neměl sex? Že mi Justin chybí? Že mě štve, že pořád někde lítá a nenajde si na mě pět minut času? To bych ze sebe udělal maximálně tak pitomce.

Maikey: "Fajn, já jsem hlavně rád, že jsme v pohodě."

Chvíli jsme si ještě povídali a následně jsme se šli přidat ke klukům na kulečník, kteří nás hlasitým tleskáním chválili za to, že jsme si vyříkali naše klučičí neshody.

Když padla desátá hodina, zamířili jsme konečně do Babylonu, kde jsem nedočkavě čekal, až se objeví ta Justinova blonďatá hlavinka. Šíleně jsem se na něj těšil.

Maikey: "Nechceš jít tancovat?"

Já chtěl jít tancovat, jenomže s Justinem, který se ovšem stále neměl k tomu, aby přišel. Začínal jsem si myslet, že na to zase vykašle a z toho jsem neměl zrovna nejlepší náladu. Nakonec jsem ale souhlasil a vydal jsem se s Maikeym na parket, kam se k nám následně přidali i ti tři. Na chvíli jsem na všechno zapomněl a jen se oddával hudbě. Ale všechno netrvá věčně a tak jsem si brzo zase vzpomněl.

B: "Jdu na bar."

Maikey: "Určitě?"

B: "Jo."

Je to Maikey, takže věřím, že mě buď chtěl přemlouvat, abych zůstal anebo chtěl jít se mnou, aby mě hlídal, ale nakonec neudělal ani jedno z toho, za což jsem byl opravdu rád.

Posadil jsem se a klasicky si objednal Jima. Pořád jsem sledoval hodinky a s každou další minutou jsem si byl jistější, že čekám na něco, co se podle všeho nestane.

J: "Ahoj!"...Musel jsem párkrát zamrkat, než jsem byl schopný pochopit, že je opravdu tady.

B: "Ty jsi tady."

J: "Říkal jsem, že přijdu... Debb mě sice nakonec zdržela dýl, ale jsem tady."

B: "Jsem rád,"...Natáhl jsem se k němu, abych ho konečně políbil.

J: "Jdeme tancovat?"

B: "Nechceš radši sedět, musíš být vyřízený."

J: "Jsem v pohodě!"

Nechápal jsem, kde se v něm bere tolik energie, ale vlastně jsem byl za to rád, chtěl jsem si s ním dnešní večer užít, jak nejvíc to půjde.

Ted: "No ne, kdo nás poctil svojí návštěvou."

Emmett: "Sunshine!"

J: "Ahoj, kluci."

Oba ho hned chtěli všemožně zpovídat, ale úspěšně jsem si ho ukradl pro sebe... dneska je jenom můj a nikoho jiného. Je mi jedno, přes koho budu muset jít.

Začala hrát pomalejší hudba a já si ho tak mohl přitisknout k sobě a pevně ho chytit kolem pasu, zatímco on se mě chytil kolem krku... přesně tohle mi chybělo.

J: "Netancovali jsme spolu pěkně dlouho."

B: "Zas tak dlouho to není,"...Opravdu to není tak dlouho, ale moc dobře vím, co Justin myslí tím dlouho.

J: "Ty dva týdny na sebe nemáme moc štěstí."

B: "Všiml jsem si."

J: "Za pár dnů nás bude v práci zase o jednoho víc, takže mě zas budeš mít na krku častěji."

B: "Nemůžu se dočkat,"...Škádlil jsem ho, ale ve skutečnosti jsem měl vážně radost.

Políbili jsem se a hned na to se hudba rozjela přesně, jak to umí jedině tady v Babylonu, kluci k nám hned přitancovali a všichni jsme začali tančit jako o život... dokonce i Justin, který byl tak plný energie, že se tomu nedalo ani věřit... alespoň do chvíle, než se s ním najednou zatočil svět...

B: "V pohodě?"...Jen tak tak jsem ho zachytil, než skončil na zemi.

J: "Jo! Jen se mi zamotala hlava."

Usmíval se a tak jsem to bral jako, že je v pořádku a hned na to zase začal tancovat. Ale něco se mi na něm nezdálo, všiml jsem si, že nějak zrychleně dýchá a v dalším momentě se zastavil a chytil se za hruď... další vím jen to, že se skácel přímo před mýma očima.

Přivádí mě k šílenství(3)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Ráno jsem začal ještě v polospánku a instinktivně hledat Justinovo tělo, ale jediné, co jsem našel, byla studená polovina postele. Byl pryč. Zase. Vlastně ještě hůř, jindy se stihneme alespoň rozloučit, dneska se mi nepoštěstilo ani tohle. Nejradši bych z plných plic zařval. Místo toho jsem jen zabořil obličej do polštáře a zanadával si. Fakt by mě před pár lety nenapadlo, že se dostaneme až sem... že budu vytočený, protože s ním nemůžu být... protože tráví čas s Maikeym a tvoří si s ním, kdo ví, jak intimní pouto... protože otročí v jídelně, kam se v první řadě upsal, aby mi splatil dluhy... znám ho 4 roky a už teď vím, že ho chci mít poblíž až do konce mého života, ale právě teď mi přijde, že se mi akorát tak vzdaluje. A to mě doslova a do písmene přivádí k šílenství.

Jako každé ráno jsem se vydal do jídelny na snídani, ale tentokrát jsem nešel za Justinem, jak mám ve zvyku, abych s ním prohodil alespoň pár slov, tentokrát jsem se posadil rovnou na bar a periferně sledoval, jak lítá mezi stoly a okatým flirtováním dostává dýška, zatímco jsem doufal, že se u mě zastaví...

Debbie: "Takže, co to bude? Krom toho blonďatého zadku,"...Zasmála se tak, jak to umí jenom ona.

B: "Dobré ráno i tobě."

Debbie: "Ty ses buď hodně špatně vyspal anebo tě přes noc někdo naučil slušnému chování."

Ve skutečnosti jsem se vyspal skvěle, tisknout se celou noc na Justina, bylo něco, co mi zajistilo opravdu plnohodnotný spánek... náladu mi zkazilo až to, co následovalo po mém probuzení.

B: "Je mi skvěle,"...Sotva jsem to dořekl, stál vedle mě Maikey.

Maikey: "Ahoj, ma,"...Natáhl se přes bar, aby jí dal pusu.

Debbie: "Ahoj, zlato, co si dáš?"

Maikey: "Kafe a lívance by bodly."

Debbie: "Dobře a ty?"...Obrátila svou pozornost ke mně.

B: "Taky kafe a můžeš mi k tomu přihodit dva toasty."

Debb se vydala vyřídit naše objednávky a my se s Maikeym úspěšně ignorovali. Nejspíš čekal na mou omluvu a nejspíš oprávněně, protože z toho pravděpodobně dělám víc, než to ve skutečnosti je, ale... Já jsem Brian Kinney, já se neomlouvám, nelituju a ani nemám výčitky. A pokud jde o Justina... zkrátka mám rozostřené myšlení. A díky Benovi vím, co Maikey s Justinem sdílí... a představa, že my dva něco takového mít nikdy nebudeme... zkrátka Maikey má svoje štěstí s profesorem a teď mi krade moje štěstí s Justinem.

---

J: "Ahoj!"

Přiběhl s tím svým obřím sunshine úsměvem a s nějakou velkou dávkou energie, divil jsem se, protože po tom, jak už dva týdny někde lítá, bych spíš čekal, že už bude někde ležet.

B: "Ahoj."

Maikey: "Zrovna s tebou jsem chtěl mluvit."

Jak jinak, já se nedočkám ani svého ranního polibku a Maikey už má Justina zase v hrsti a probírá s ním všechno, co mu přes noc přistálo v mysli ohledně slavného Rage.

Debbie: "Pro tebe kafe a dva toasty a pro... kde je Maikey?"

B: "Zkus se podívat támhle."

Debbie: "Nech mě hádat... zase Rage?"

B: "Yep,"...Reagoval jsem značně otráveně.

Debbie: "Takže o to tu jde?"...Dala si ruce v bok.

B: "Co tím myslíš?"

Debbie: "Oni dva... to tě užírá... už zase se věnují komiksu víc, než tobě a ty žárlíš."

B: "Já nežárlím... to je pro lesbičky."

Debbie: "Tak v tom případě si začni zvykat na vagínu."

B: "Haha."

Fakt nenávidím, jak se Debb vždycky podaří mě prokouknout, ale na druhou stranu, uznávám, že tentokrát jsem se své rozhořčení ani nesnažil nějak zakrývat.

Debbie: "Jednou se budeš muset smířit s tím, že nejsi středem jejich vesmíru jenom ty... i když bys byl možná radši, kdyby tě oba dva následovali na každém kroku, tak i oni občas potřebují svůj vlastní malý svět."

Tohle už ale dávno není mým problémem, Maikey žije svůj vlastní život s profesorem už nějakou tu chvíli a já jsem za něj šťastný a vím, že Justin dospívá a začíná si uvědomovat, že je na světě víc, než jenom JÁ, ale to, že mě tak nějak oba odstřihli ze svého malého světa a o něčem jako trávit s nimi čas se mi může momentálně jenom zdát, pro mě zkrátka není tak jednoduché a přiznat se k tomu už vůbec ne, natož třeba Debbie.

B: "Je mi jedno, co spolu dělají."

Debbie: "Možná bys mohl zkusit pro jednou ve svém životě být upřímný."

J: "Upřímný o čem?"...Zjevil se u nás s tím svým zvědavým pohledem.

Debb se proto sebrala a vydala se rovnou za Maikeym s jeho snídaní... jinými slovy mě chtěla nechat se v tomhle vykoupat... ona mě fakt ráda mučí.

B: "O ničem."

Vševědoucně si mě prohlédl, a i když bylo znát, že mi nevěří ani nos mezi očima, věděl, že to má nechat plavat, za ta léta už se naučil, že když o něčem nechci mluvit, tak o tom prostě nechci mluvit.

J: "Promiň, že jsem ráno zmizel tak brzo."

B: "V pohodě,"...Vážně bych se měl naučit být upřímný, protože všichni víme, že to v pohodě není ani trochu.

J: "Nezlobíš se?"

B: "Ne,"...Promluvil jsem tiše a zastrčil mu pramínek vlasů za ucho. Sakra, je možné někoho tak moc milovat?

J: "Mimochodem Debb mi slíbila, že mě dneska pustí dřív, takže bychom možná mohli oživit naše taneční čísla v Babylonu."

Nemůžu ani říct, jak rád jsem tohle slyšel. Musel jsem se jednoduše usmát a následně ho políbit. To, že mi po dvou týdnech věnuje trochu času, je ta nejlepší zpráva dne.

B: "Tak v tom případě se asi uvidíme tam."

J: "Budu se těšit."

B: "Já taky, Sunshine."

Ještě jednou jsem ho políbil a následně jsem ho propustil, aby se mohl jít věnovat svým pracovním povinnostem. A hned po snídani jsem se vydal do Kinneticu, kde jsem celou dobu myslel jen na to, aby už byl konečně večer.