Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Pokud záměrem Jennifer bylo to, abych měl o čem přemýšlet, tak se jí to rozhodně podařilo. Odešla už před hodinou a já stále myslím na to, co řekla. Že prý jsem pro Justina to nejlepší. Vsadím se, že Justin si o mně myslí to samé. Ale... všichni víme, že nejsem. Stalo se mu tolik věcí, ke kterým by nikdy nedošlo, kdyby mě nepoznal, že je pravděpodobně ani nespočítám. A i když vím, že bych se měl sebrat a odejít od něj, dát mu šanci na lepší život... na život beze mě... nemůžu. Protože i on je pro mě to nejlepší, co se mi stalo. Před ním jsem nevěděl, co láska je, opovrhoval jsem jí. Teď si neumím představit život bez ní, možná nikdy nebudu schopný říct Justinovi, jak moc ho miluju, ale už jen díky tomu, jak se s ním cítím, vím, že nikdy nechci, aby odešel. Jak sobecké to ode mě vlastně je?
Maikey: "Briane?!"
Ha, tak až teď je to Maikey. Začínal jsem si myslet, že už k tomu nedojde a ta představa se mi líbila, ale to jsem byl bohužel jen hodně naivní... jasně, že musel přijít.
Maikey: "Oh, tady jsi."
B: "Dneska je to tady jak v muzeu, každej si sem chodí, jak se mu zachce."
Maikey: "Vidím, že si ve skvělé náladě."
B: "Jo v té nejlepší."
Posadil se ke mně na postel a napil se rovnou z mé lahve burbonu. Nejdřív jsem ho chtěl praštit, ale nakonec jsem usoudil, že společnost na pití alkoholu není tak špatná. Ale ve skutečnosti jsem ho tady asi vážně potřeboval.
B: "Už se probudil?"...Nedalo se to zkrátka vydržet.
Maikey: "Nemyslíš, že bychom ti zavolali?"
B: "Nejspíš jo."
Maikey: "Tak vidíš... každopádně asi hodinu po tom, co si odešel, nás všechny vyhnali... takže tam jdeme zítra."
Ten pohled... přesně jsem věděl, co se mi s ním snaží říct... že očekává, že se k nim připojím. A já chci, vážně chci, ale... něco ve mně ví, že když Justinovi dopřeju, co nejvíc času beze mě, udělám mu tím velkou službu.
Maikey: "Nesmíš si to dávat za vinu, Briane... ani já si ničeho nevšiml. Trávil jsem s ním tolik času nad Rage a byl jsem úplně slepej. A máma říkala, že si v jídelně taky ničeho nevšimla... nejsi jediný."
Až když řekl tohle, uvědomil jsem si, že opravdu nejsem jediný, kdo ho mohl před tímhle zachránit... všichni jsme ho denně viděli a nic jsme nepoznali... bohužel to ale nezmenšuje ten pocit viny, co cítím.
B: "Někdy si říkám, že by pro něj bylo nejlepší, kdyby prostě odešel."
Maikey: "Myslím, že oba víme, že k tomu nikdy nedojde... už jsme poznali, jak vytrvalý v tom zůstat s tebou je. Miluje tě, Briane... a ty ať už si to přiznáš nebo ne, miluješ jeho... a ať už pro mě bylo sebevíc těžké přiznat si tohle - vím, že k sobě patříte."
Zdá se, že dnes se všichni rozhodli, že mě budou přesvědčovat o tom, jak moc se s Justinem potřebujeme... a já to vím, moc dobře vím, že ho potřebuju a miluju... jen... jsem zkrátka Brian Kinney.
B: "Nebudeš profesorovi chybět?"
Maikey: "Jinými slovy... mám vypadnout?"
B: "Neřekl bych to zrovna takhle, ale..."
Maikey: "Chápu a jdu. Ale Briane?"
B: "Hm?"
Maikey: "Tentokrát za ním běž."
Najednou zmizel jako pára nad hrncem a mně chvíli trvalo, než jsem pochopil, co mi vlastně řekl... a pak mi to došlo. Svým vlastním způsobem se mi snažil připomenout, že když byl Justin po útoku Hobbse v nemocnici, nebyl jsem za ním ani jednou... kdyby jenom věděl, jak to bylo doopravdy... jak si do teď pamatuji každou noc, kterou jsem strávil přede dveřmi Justinova pokoje.
Jak jsem tak ležel v posteli a poslouchal to ticho, pokud se ticho dá vůbec poslouchat, všechno na mě najednou dolehlo. Justin tu nebyl, abych se mohl natisknout k jeho horkému tělu a čichat jeho vůni... byl v nemocnici a já tu ležel sám, užíral jsem se vlastním svědomím a nepřál jsem si nic víc, než být s ním. A to mělo pouze jediné řešení.
Šel jsem proto na sebe hodit nějaké oblečení a pak jsem se autem dopravil až k nemocnici... v naději, že i tentokrát narazím na sestru, která ke mně bude natolik shovívavá, že mě nechá sedět u jeho pokoje, abych věděl, že je v pořádku.
Sestra: "Pane, tady nemůžete být!"
A to jsem se vážně snažil projít nepozorovaně. Sestry opravdu mají uši a oči všude. Právě teď bych ale ocenil, kdyby tomu tak nebylo.
B: "Tak, co kdybyste dělala, že jste mě neviděla? Ale ještě předtím byste mi mohla říct, na jakém pokoji je Justin Taylor?"...Došlo mi, že to vlastně ani nevím.
Sestra: "Nevím, zda si ze mě děláte legraci, ale budu vás muset požádat, abyste odešel... návštěvní hodiny jsou od 2 do 6."
B: "Je mi líto, ale neodejdu, dokud mě za ním nepustíte... on mě potřebuje... a i když nevěřím, že to říkám nahlas, já potřebuju jeho."
Sestra: "Je mi líto, ale s tím vám nemohu pomoct."
B: "Prosím,"...Nemůžu uvěřit, že jsem tu opravdu žadonil.
Sestra: "Pět minut, víc vám dát nemůžu."
Nebylo to sice tolik, v kolik jsem doufal, ale bylo to aspoň něco. Následně mě zavedla k jeho pokoji a já ho konečně viděl... sice přes dveře, ale viděl. Byl jsem tak šťastný, že ho konečně vidím... že je naživu. Ale najednou jsem se cítil ještě hůř, protože pohled na něj, jak trpí, je pro mě to nejhorší, co může být.
Tehdy po plese jsem nebyl připravený na to do jeho pokoje vejít a trávil jsem noci přede dveřmi, protože vejít do toho pokoje, by znamenalo, že to všechno, co jsme mezi sebou měli, bylo něco víc, než jsem si byl ochotný připustit... jenže tentokrát připravený jsem... tentokrát tu pro něj zkrátka musím být. Proto jsem vzal za kliku a vydal jsem se k jeho posteli. Vzal jsem ho za ruku a pohladil ho po vlasech. Následně jsem zašeptal "Vzbuď se, Sunshine."
No comments:
Post a Comment