Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Měl jsem pocit, že tu čekáme už celé hodiny, začínalo mě to přivádět k šílenství. Nebyl jsem daleko od toho rozrazit všechny dveře, dokud bych Justina nenašel. Nebo klidně ohrožovat personál, aby mi řekl, co s ním, sakra, je. Všichni se mě snažili uklidňovat, největší úspěch měl ale asi Gus, který před chvíli dorazil s holkama. Ihned mě objímal a říkal mi, že prý strejda bude v pořádku. Jak moc jsem mu chtěl věřit. Ale jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, že jestli ho ztratím, tak to nepřežiju. Už jednou jsem ho skoro ztratil a tehdy jsem si uvědomil, kolik toho pro mě vlastně znamená... teď? Miluju ho víc, než cokoliv, tak jak bych to asi tak dokázal unést?
B: "Už toho mám vážně dost!"
Debbie: "Nechtěla jsem nic říkat, ale vážně to trvá nějak dlouho."
Lindsay: "Možná bychom se mohli jít zkusit zeptat."
B: "Jdu na to."
Na nic jsem nečekal a ihned jsem vystartoval k recepci, kde seděla postarší ženská, která se zdála být velmi znuděná svojí prací... no rozhodně jí zaměstnám.
B: "Prosím vás, mohla byste mi říct, jak je na tom Justin Taylor?"
Sestra: "Musíte počkat na jeho lékaře."
B: "Čekáme tu už kurva věčnost... nešlo by to nějak urychlit?"
Sestra: "Říkám vám jenom, jak to je."
B: "Do hajzlu s tím!"...Smetl jsem jí nějaký podělaný letáčky na zem.
Sestra: "No dovolte!"
Maikey: "Briane, pojď si sednout."
B: "Já nechci sedět, já chci vědět, co s ním, sakra, je."
Maikey: "Já vím, ale musíš vydržet... Briane..."
Promlouval ke mně tím svým klidným hlasem, zatímco na mě všichni koukali, vsadím se, že byli šokováni tím, že jsem se nebál dávat najevo, jak velký strach o něj mám... ale momentálně mi bylo moje ego a hrdost úplně u zadku.
B: "Nechci ho ztratit, Maikey,"...Zašeptal jsem tak, že to slyšel jenom on.
Maikey: "Já vím... já vím."
Začal mě objímat a následně mě donutil, abych se konečně posadil. Všichni se mě snažili uklidnit, povídali si se mnou, dokonce i Jennifer byla klidnější, než já a místo, abych utěšoval já jí, bylo to naopak.
Doktor: "Rodina Justina Taylora?"...Ozvalo se najednou.
Nikdo z nás na nic nečekal a doslova jsme za tím doktorem běželi jako by byl kořist a my jí chtěli sežrat... divím se, že před námi někam neutekl.
Ostatní se začali překřikovat a ptát se ho, jak je na tom, neslyšel jsem pomalu ani vlastní myšlenky "Můžete, kurva, sklapnout a nechat ho mluvit?!" neovládl jsem se.
Doktor: "Děkuju."
B: "Takže, doktore, jak je na tom?"
Doktor: "Je stabilizovaný, došlo u něho ke kolapsu organismu."
Emmett: "Bože můj,"...Vyjekl.
Doktor: "Neděste se, stává se to celkem často při dlouhé fyzické námaze, dá se říct, že zkolaboval na vyčerpání... v jeho krvi jsme taky našli zbytky extáze, která v podstatě zakryla příznaky, ale ve výsledku urychlila proces."
Jennifer: "Ale bude v pořádku?"
Doktor: "Teď spí, dali jsme mu kapačku a za pár hodin by se měl probrat... radši si ho tady necháme dva dny na pozorování, ale potom nevidím důvod, proč by nemohl domů. Akorát bude muset zvolnit, takové vyčerpání jsem dlouho neviděl, takže na něj budete muset dávat pozor... hlavně, aby jedl a pil."
Všichni se začali ihned radovat a i mně na jednu stranu spadl ze srdce obrovský kámen... ale na stranu druhou... jak jsem to mohl, sakra, přehlídnout? Jak jsem mohl... pořád jsem si jenom stěžoval, že si na mě nenajde čas a on se celou dobu doháněl k naprostému vyčerpání... a já si toho ani nevšiml. Já jsem... proboha. Jak jsem mohl být tak slepej?!
Maikey: "Vidíš, Briane, bude v pořádku."
B: "Jo, až na to, že zkolaboval, protože byl tak vyčerpanej, že to jeho tělo už nezvládlo... jinak je všechno, kurva, v pohodě."
Debbie: "Briane, zlato, snad si to nevyčítáš?"
B: "A čí je to asi tak vina? Bydlí se mnou, měl jsem... tohle..."
Ani jsem to nedokázal doříct, místo toho jsem se sebral a šel jsem pryč. Nedokázal bych se na něj ani podívat. Cítil jsem se hrozně... věděl jsem, že je všechno moje vina... všechno od chvíle, kdy mě poznal, až do teď.
Nasedl jsem do auta, dupl na plyn a prostě jel pryč, jezdil jsem takhle celkem dlouho, nevěděl jsem, kam jít... jindy bych okupoval jídelnu nebo Woody's či barák holek, abych mohl být s Gusem, ale všichni teď byli s Justinem v nemocnici, takže tu nebyl nikdo, kdo by mě alespoň na chvíli přivedl na jiné myšlenky... jasně, trick by posloužil dobře, ale na tohle jsem neměl ani pomyšlení. Nakonec jsem proto skončil v loftu, kde jsem si lil jednu skleničku burbonu za druhou, nemluvě o tom, kolik jsem vykouřil cigaret.
Najednou jsem uslyšel, že se otevřely dveře, okamžitě jsem protočil oči... předpokládal jsem, že se během chvíle v ložnici zjeví Maikey nebo Debbie nebo možná oba, aby mi promluvili do duše, byl jsem připravený je hned nasměrovat zase zpátky k východu, jenže nakonec to byl úplně někdo jiný...
B: "Jennifer?"
Jennifer: "Díky bohu, jsi tady."
B: "Bydlím tu."
Jennifer: "Jen jsem se bála, že někde děláš něco, co... to je jedno."
Nechte mě hádat, buď se obávala, že se snažím zabít alkoholem v baru anebo že se nacházím v zadní místnosti Babylonu... nedivil jsem se jí, vzhledem k tomu, že svoje problémy vždy řeším přesně takhle.
B: "Neměla bys být v nemocnici?"
Jennifer: "Měla, stejně jako ty."
B: "Myslím, že pro Justina bude lepší, když se k němu už ani nepřiblížím."
Když jsem tu větu dokončil, sám sebe jsem tím vyděsil... najednou jsem si představil, že bych Justina už nikdy neviděl a věděl jsem, že to nepřipadá v úvahu. Ale jak jinak zajistit, že se mu už nic nestane?
Jennifer: "Víš, že to by ho zabilo? A tebe ostatně taky?"
B: "Jsi jeho máma, neměla bys chtít přesně tohle, abych zmizel?"
Jennifer: "Heh,"...Zasmála se.
B: "Co je tu k smíchu?"
Jennifer: "To, že si pamatuju, jak moc jsem si přála, aby si zmizel z jeho života, když tě poznal... a pak, když ho Hobbs napadl, dávala jsem ti to nejprve za vinu a oba si pamatujeme, o co jsem tě požádala..."
B: "Jo, abych už za ním nikdy nechodil."
Jennifer: "Myslela jsem, že je to pro něj to nejlepší, ale Briane... ty jsi pro něj to nejlepší a vždycky budeš... a já už to teď vím taky."
Bylo zvláštní slyšet ji říkat taková slova... nikdy jsem neměl pocit, že bych pro někoho mohl být to nejlepší... vlastně jsem byl přesvědčený, že jsem pro Justina to nejhorší, ale i tak jsem ho nechtěl nechat odejít, ze svých vlastních sobeckých důvodů, protože jsem věděl, že bez něj nedokážu žít. Ale slyšet, od někoho tak důležitého jako je Justinova máma, že jsem pro něj to nejlepší... možná se tomu těžce věří, ale má to pro mě obrovskou hodnotu.
No comments:
Post a Comment