Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
"Justine!" křičel jsem na něj, zatímco jsem se ho snažil všemožně vzbudit, ale vůbec na nic nereagoval. Najednou jsem měl před očima všechno, co se stalo o jeho plese... měl jsem to doslova v živé paměti, tak živé, že se mi z toho zamotala hlava. Na chvíli jsem dokonce ztuhl a nemohl jsem se vůbec hnout. Byl jsem jako paralyzovaný.
Maikey: "Briane!"
Strčil do mě, abych se vzpamatoval a já to naštěstí udělal, následně jsem s ostatními snažil Justina vzbudit, všichni jsme na něj mluvili, cloumali s ním, celý Babylon utichl a jen se díval... byl jsem tak, kurva, vystrašený!
Ben: "Zavolal jsem záchranku, už jede."
Emmett: "Díky bohu."
Klečel jsem u něj a modlil se k tomu nahoře, aby se mi ho neopovažoval vzít... nechtěl jsem na to ani pomyslet, věděl jsem, že bude v pořádku, prostě musel být. Chytil jsem ho za ruku a čekal na tu podělanou záchranku, která se snad zasekla v nějaký posraný koloně.
B: "Kde, kurva, jsou?!"
Maikey: "Za chvíli tu budou, buď v klidu."
Jak mám, kurva, být v klidu? Justin tu leží na zemi, na nic nereaguje a já vůbec nevím, co s ním je... nevím, kurva, vůbec nic... tak jak se mám asi uklidnit?!
Ted: "Tady jsou."
B: "Konečně!"
Ihned si k němu klekli a začali ho vyšetřovat, v momentě, co jsem si stoupl, abych jim dal prostor, jsem pocítil, že se šíleně klepu, myslel jsem, že se mi snad podlomí kolena.
Lékař: "Jak se jmenuje?"
B: "Justin... Justin Taylor."
Lékař: "Vzal si něco?"
B: "Co? Ne... nevím, asi ne."
Měl jsem vztek, jasně jsme tu všichni teplý a je to gay klub, takže je přeci jasný, že když tady někdo zkolabuje, tak to musí automaticky znamenat, že je na drogách.
Emmett: "Co s ním je? Bude v pořádku?"
Lékař: "Musíme ho vzít do nemocnice a pořádně ho vyšetřit."
B: "Ale bude v pořádku?"
Lékař: "To zatím nemohu říct."
Tak to je fakt výborný, doktor a ví hovno o tom, zda bude v pořádku. Přísahám bohu, že jestli mi někdo neřekne, co s ním je, tak někoho zabiju.
Lékař: "Pomůžete nám s ním na nosítka?"
Já, Ben a Maikey jsme se hned vydali k Justinovi a přenesli ho na ně, ještě jsem ho stihl pohladit po vlasech a pak ho zvedli a vydali se s ním do záchranky. Všichni jsme je následovali.
B: "Můžu jet s ním?"
Lékař: "A vy jste?"
B: "Eh... jsem... jsem jeho partner."
Zvláštní, dřív by mě tohle oslovení štípalo na jazyku, najednou jsem se přesně tak cítil a především mi bylo, kurva, jedno, co si o mně, kdo pomyslí... já potřeboval jet s ním.
Lékař: "Tak si nastupte."
B: "Díky."
Maikey: "Půjč mi klíče od auta, pojedeme za vámi."
Ani jsem se nerozmýšlel a hned mu je dal. Následně už vím jen to, že jsem celou cestu do nemocnice držel Justina za ruku a dělal vše pro to, abych zadržel ty slzy, co se mi tlačily z očí.
Hned, jak jsme dorazili, čekal na nás celý tým doktorů, kteří ho vzali dovnitř, šel jsem hned za nimi, ale u dveří mě zastavili s tím, že dál nemohu a ať počkám v čekárně, myslel jsem, že si dělají srandu, ale vzhledem k tomu, že teď sedím v čekárně, asi to mysleli vážně. Tohle je prostě zlej sen!
Maikey: "Tady jsi... už něco víš?"
B: "Nic... řekl bych, že celá takhle nemocnice ví úplný hovno!"...Zařval jsem to tak hlasitě, že se všichni otáčeli.
Maikey: "No tak, Briane..."
B: "Hlavně mi neříkej, že se mám uklidnit,"...Cedil jsem přes zuby.
Emmett: "S Tedem skočíme pro kafe."
Maikey: "Díky, kluci."
Ben: "Měl bys zavolat jeho mámě."
Jasně a co jí mám asi tak říct, když absolutně netuším, co s Justinem je... ale hádám, že na tom asi nesejde, proto jsem následně vytáhl telefon a přesně to udělal.
B: "Ta ženská mě jednou zabije."
Maikey: "Proč, co říkala?"
B: "Nic, ale od tý doby, co mě Justin zná, se mu pořád dějou tyhle věci."
Maikey: "Nemůžeš si to dávat za vinu."
To se možná snadno řekne, ale těžce udělá, takže bohužel je to tak, vina je vždycky na mně... nebýt mě, nebýt toho, že mě poznal, spousta z těch věcí, co se mu stala, by se nikdy nestala.
Jennifer: "Briane, přijela jsem, jak nejrychleji jsem mohla... jak je na tom?"
B: "Jennifer... já... já..."...Najednou jsem se jí ani nedokázal podívat do očí.
Maikey: "Zatím nevíme, pořád nám nic neřekli."
Jennifer: "Nechápu, co se mohlo stát."
Ben: "To nikdo z nás... celý den byl v pohodě."
Emmett: "Jo pořád se smál, byl tak plný energie."
Ted: "Což nikdo z nás nechápal, celý dva týdny je v jednom kole a i přes to byl tak akční."
Z toho, jak si o něm všichni povídali, mi začalo být nevolno, všechno na mě zkrátka dolehlo a tak jsem nepozorovaně šel od nich pryč, na tohle jsem jednoduše neměl sílu.
Procházel jsem se chodbou sem a tam a dělal jsem vše pro to, abych se udržel pohromadě, ale čím dýl to trvalo, tím víc jsem cítil, že tohle prostě nedám.
Debbie: "Tady se schováváš."
B: "Co ty tu děláš?"
Debbie: "Prosím? Kde bych asi tak měla být, když je Sunshine tady?"
B: "Skvělý."
Debbie: "Jak ti je, Briane?"
B: "Jak mi je? Jak mi, kurva, je? Já nejsem ten, kdo zkolaboval."
Debbie: "Ne, ale brzo zkolabuješ, pokud se neposadíš."
B: "Jsem v pohodě."
Debbie: "To teda nejsi,"...V podstatě mě k tý židli přišpendlila.
B: "Nepotřebuju, aby si mě hlídala."
Debbie: "Nehlídám."
B: "Tak můžeš jít za ostatními."
Debbie: "Myslím, že zůstanu tady s tebou."
Byl jsem odhodlaný se s ní klidně hádat, protože jsem chtěl být zkrátka sám, ale najednou jsem se naprosto složil... najednou jsem nemohl dělat nic jinýho, jen konečně propustit ty slzy, co jsem zadržoval. Nebýt toho, že mě Debbie chytila za ruku, skončilo by to asi ještě hůř.
No comments:
Post a Comment