Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Nebudu lhát, začínalo mi být zase opravdu zle... ta kapačka a to, že si mě chtěli nechat v nemocnici ještě den, asi mělo svůj důvod. Ale copak můžu ležet a jenom čekat na to, až se Brian ukáže, zvlášť když všichni víme, že se prostě neukáže? Navíc když se teď cítí vinen z toho, co se mi stalo, paličák jeden! Musím ho jednoduše najít, musí vědět, že jsem v pořádku a že za to v žádném případě nemůže... spíš to byl on, kdo se mi, sice svým vlastním způsobem, snažil dát najevo, abych trochu zvolnil, ale já byl blbej. Lítal jsem od rána do večera mezi jídelnou a Maikeym a byl jsem k nezastavení, můžu si za to jenom já sám. Ale vysvětlit to Brianovi asi nebude nic snadného... pokud ho tedy někdy najdu, doma vážně nebyl a nakonec ani ve Woody's, kde jsem předpokládal, že bude, jsem ho nenašel. Následně jsem zkusil i obvyklá místa, ale i tam to bylo bez úspěchu.
Emmett: "Sunshine, co ty tady? Nemáš být v nemocnici? Jsi úplně bledý!"
J: "Emme, promiň, já... sakra, musím si sednout."
Stěží jsem se doplazil k jeho pohovce a na tu jsem následně doslova padl, fakt mi bylo neskutečně mizerně. To, že jsem nejedl ani nepil rozhodně ničemu nepomáhalo.
Emmett: "Donesu ti vodu, ani se nehni."
Podle všeho jsem ho dost vyděsil a nedivil jsem se, když jsem uviděl svůj odraz v zrcadle, vyděsil jsem sám sebe... byl jsem jak mrtvola.
Emmett: "Tady, pij, než to tu s tebou sekne... nejsem zrovna zručný v první pomoci... mohl bych tě spíš zabít."
J: "Díky, Em, ale myslím, že to nebude třeba,"...Zasmál jsem se, alespoň natolik, kolik jsem byl schopný.
Emmett: "Můžeš mi říct, kde ses tu vzal? Debb volala, že si se probral, všichni jsme za tebou chtěli jít... tak co tu vyvádíš?"
J: "Já... hledám Briana."
Emmett: "Jasně, že je v tom opět pan úžasný... ale myslím, že sis mě spletl s Maikeym, co ten by u mě dělal?"
J: "Všechny ostatní místa už jsem zkusil... a jsem zoufalý."
Emmett: "A to hodně."
To už vím taky, netuším, proč jsem si vůbec myslel, že bych Briana našel u Emmetta... ještě bych mohl zkusit Teda, ale něco mi říkám, že tam bych nepochodil úplně stejně.
Emmett: "Někde bude... vždycky někde je."
J: "Jo v jídelně... u Woody's... u holek... v loftu... v Babylonu.. u Maikeyho... popřípadě u Debb doma... existuje ještě nějaký místo, kde bych ho mohl hledat, protože už jsem zkoušel všechny?"
Emmett: "Kinnetic?"
J: "Je sobota."
Emmett: "A on je Brian Kinney."
V tomhle měl pravdu, rozhodně to bylo něco, co stálo za zvážení, přeci jen je to vážně Brian. "Tak já se tam jdu podívat," zvedl jsem se s odhodláním, ale během vteřiny jsem byl zase zpátky na zadku.
Emmett: "Takhle nikam daleko nedojdeš... měl by ses vrátit do nemocnice."
J: "Musím ho najít, Emmette."
Emmett: "Eh... vy dva mě jednou přivedete k šílenství! Tak se zvedej, najdeme ho."
J: "Huh?"...Zadivil jsem se, co tím myslí.
Emmett: "Snad si nemyslíš, že tě v tomhle stavu nechám jít samotného? Mám se rád a Brian by mě zabil, kdyby se ti něco stalo."
Přikývl jsem na souhlas, je pravda, že bych sám asi daleko nedošel, i když ono ani s Emmettem to nebylo, kdo ví, jak snadný... ne, že by mě zrovna nosil v náruči.
Nakonec jsme ale přeci jen došli až do Kinneticu... nebo spíš ke Kinneticu, protože byl zavřený... přesně, jak jsem předpokládal.
Emmett: "Aspoň jsme to zkusili,"...Výmluvně se usmál.
J: "Bezva."
Byl jsem z toho doslova zoufalý, že jsem začal bušit na dveře a křičet "Zatraceně, Briane!" ale bylo mi to houby platný... on tu zkrátka není.
Emmett: "Zlatíčko, uklidni se... určitě je v pohodě... to ty mi děláš starosti... jsi bílej jak sejra."
Moje momentální barva mi bylo úplně ukradená, jediné, co jsem chtěl, bylo najít Briana... začínal jsem se bát, že se mu něco stalo.
J: "Emmette, já..."
Emmett: "Nezvoní ti telefon?"
J: "Co? Sakra..."
Ihned jsem ho vytáhl z kapsy a na displeji jsem uviděl neznámé číslo, ihned jsem to zvedl a ozvalo se hlasité a dost starostlivé "Justine, kde, sakra, jsi?!"
J: "Briane, to jsi ty? Ty jsi v pořádku?"...Nemohl jsem uvěřit, že ho slyším.
B: "Proč bych nebyl? Kde, krucinál, jsi, Justine?"
J: "Já, ehm... já jsem..."
A už to bylo... ZASE! Zase se mi zatemnilo před očima a pak už jen vím, že nic nevím... prostě tma. Opět to se mnou třísklo a tentokrát pořádně, protože to pěkně bolelo, než jsem ztratil vědomí.
Pomalu mě začalo probouzet cloumání a následně i křičení mého jména...
Emmett: "Justine, vzbuď se, sakra... tohle mi znovu nedělej! Justine!"
J: "Hmmm."
Emmett: "Slyšíš mě?"
J: "Emme... co... co se stalo?"
Emmett: "Co asi? Zase si sebou praštil... a tentokrát pořádně... teče ti krve z čela."
J: "Au!"...Sykl jsem bolestí, když jsem si na čelo sáhl.
Emmett: "Já z tebe zešílím! Chceš mě vyděsit k smrti... hned jdeme do nemocnice."
J: "Já... kde mám telefon?"
Emmett: "Kašli na telefon."
J: "Byl to Brian... kde ho mám?"
Emmett: "Pokud je ten telefon to, co leží támhle, tak mi něco říká, že s tím stejně nikam už nezavoláš."
Jo tak to rozhodně nezavolám, protože ten telefon byl totálně na maděru! Tohle už vážně nemůže být asi horší... to prostě nemůže!
Emmett: "Dojdeš tam nebo mám zavolat záchranku?"
J: "Prosím tě, nedramatizuj, jsem v pohodě... a dojdu tam, není to zas tak daleko."
Emmett: "Tak pojď, ty cvoku jeden."
Chytil jsem Emmetta kolem ramen a trochu jsem mu zakrvácel jeho oblíbené růžové tričko, ale budu muset doufat, že mě za něj nezastřelí. Jen, co jsme stáli u dveří nemocnice... no řekněme, že jsem byl snad poprvé v životě rád, že vidím nemocnici, fakt jsem si potřeboval lehnout... klidně i na podlahu. Ale ze všeho nejvíc mě teď trápilo, že jsem rozhovor s Brianem ukončil tím, že jsem sebou zase praštil a já mu teď ani nemůžu zavolat, abych mu řekl, kde jsem...
B: "Justine!"
J: "Co?"...Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale začínal jsem mít pocit, že mám jen halucinace.
B: "Justine... pro Krista!"
Najednou stál přede mnou v celé své kráse a podpíral mě... "Jsi skutečný?" ptal jsem se značně pobaveně, zatímco jsem do něj šťouchal prstem. Já se musel praštit fakt pořádně.
B: "Co si, sakra, dělal?"
Emmett: "Vydal se na záchrannou misi."
B: "Cože?"
Emmett: "Pak ti všechno řeknu, zasměješ se, ale teď mi s ním pomoz... je pekelně těžký."
B: "Jen, co budeš v pohodě, tak tě zabiju,"...Promluvil ke mně a pak mě vzal kolem ramen.
Chtěl jsem něco odpovědět, ale byl jsem úplně mimo... vlastně jsem byl tak mimo, že jsem ani nedokázal mít pořádnou radost z toho, že tu je... což jsem taky vlastně nechápal, protože kde se tu vzal? Kde celou dobu byl? Proč mi nebral telefon? No hádám, že to se snad brzo dozvím, ale teď... teď fakt chci spát.
No comments:
Post a Comment