Přivádí mě k šílenství(10)

Nový díl. - Omlouvám se, ale padla na mě nějaká chřipka, takže jsem zas ve stavu "na umření" a jsem ráda, že jsem ráda... ale řekla jsem si, že vám ten díl prostě napíšu, sice to pro mě byl nadlidský výkon, ale zvládla jsem to Nevím ale, zda se mi podaří napsat i díl na zítra, takže radši nic neslibuju a spíš počítejte s tím, že asi ne... nebo se prostě nechte překvapit

BRIAN

varování: žádné

S Emmettem jsem Justina odvlekli na ošetřovnu a následně jsme se šli společně posadit do čekárny, šílel jsem z toho... za poslední dva dny jsem si užil v nemocnici víc času, než za posledních pár let.

Strávil jsem s ním celou noc, té zdravotní sestry se mě zželelo a nechala mě u něj, za což jsem byl opravdu rád, nechtěl jsem ho nechávat samotného. Když jsem se však ráno probral, byl jsem úplně rozlámaný a především hladový, tak jsem si zajel do nějaké jídelny a pak jsem jen chvíli jezdil a o všem přemýšlel... ačkoliv tvrdím, že myšlení je nebezpečné, pomohlo mi to. Po cestě jsem zjistil, že mému telefonu došla šťáva, takže ať už by mě sháněl kdokoliv, měl by smůlu... a možná to tak bylo i lepší, nepotřeboval jsem se zpovídat ohledně toho, kde se nacházím. Nakonec jsem ale usoudil, že se radši vrátím zpátky do nemocnice, abych byl u něho, kdyby se náhodou konečně probral... jenže když jsem se vrátil zpátky do jeho pokoje a on byl pryč... řekněme zkrátka, že to, jak mě píchlo u srdce, si asi ani nedokážete představit.

Následně se ukázalo, že personál zdejší nemocnice je opravdu neschopný, protože nikdo netušil, kde je a že prý toho moc nezmůžou, že ho tu nemohou držet násilím, nebyl jsem daleko od toho někoho zavraždit. Nakonec jsem si ale od jedné sestry půjčil telefon a zavolal mu, byla to neskutečná úleva slyšet ho, alespoň do chvíle, než náš hovor něco přerušilo.

B: "Co vůbec vyváděl, pro Krista?"

Emmett: "Hledal tebe."

B: "Co?"

Emmett: "Já sám toho moc nevím... zjevil se u mě doma, že prý zda tam nejsi..."

B: "Co bych tam dělal?"

Emmett: "To přesně jsem mu řekl... ale sdělil mi, že všude jinde už tě hledal... snažil jsem se ho přesvědčit, ať se vrátí do nemocnice, vypadal děsně, ale byl odhodlaný tě najít."

B: "To si ho prostě do tý nemocnice nemohl odtáhnout?"

Emmett: "Potkal si ho někdy? Je tvrdohlavý jako mezek... přesně jako ty!"

B: "To je pravda."

Emmett: "Tak vidíš. Nakonec jsme ale přišli na to, že ještě nebyl v Kinneticu a tak i přes to, že je sobota, jsme se tam vydali a jak on předpokládal jsme tě tam nenašli... jenže najednou si zavolal, on se na pár vteřin rozsvítil jako vánoční stromeček... a najednou byl na zemi."

Však to říkám pořád, vždycky za všechno špatný, co se mu v životě děje, můžu já. Vytrhl si kapačku, utekl z nemocnice a skácel se na ulici, při čemž si rozsekl čelo, jenom proto, že hledal mě... nevím, co mě přivede k šílenství dřív, zda to, že můžu za všechno špatný v jeho životě nebo to, že i když tohle vím, nejsem schopný se ho vzdát, ačkoliv vím, že by to pro něj bylo lepší.

Emmett: "Bude v pohodě, uvidíš... maximálně ho čeká jedna jizva... a s tou bude sexy... ještě víc, než je."

Pohlédl jsem na něj s vražedným výrazem... jelikož já sám se děsím toho, že bych měl někdy na těle jizvu, nemůžu to považovat za něco pozitivního... ale hlavně tu jde o to, že Emmett nemá právo slovo sexy spojovat s Justinem.

---

Emmett: "Jako bych nic neřekl."

Radši jsem mu na to nijak neodpovídal, už takhle stačilo, že jsem působil jako nějaká žárlivá lesbička... nebo snad žárlivý milující partner... bože, dost!

To čekání mě opět přivádělo k šílenství, Emmett se mě pořád snažil přemluvit k tomu, abychom zavolali ostatním, co se stalo a i když měl možná pravdu, je jasný, že by sem zase všichni přiběhli a nemá smysl, abychom tu zas čekali jako parta bláznů na nějaké info... až budu něco vědět, tak pak teprve dám vědět ostatním.

Emmett: "Je ti ale jasné, že ti zakroutí krkem? Jak Jennifer tak Debbie?"

B: "Já nejsem ten, kdo dělal Justinovi doprovod na jeho sebevražedné misi."

Emmett: "Už jsem říkal, že jsem se snažil, nemůžu za to, že..."

B: "Dělám si srandu, tak hned nešil."

Emmett: "U tebe člověk nikdy neví. Skočím si do automatu pro kafe, chceš taky?"

B: "Jo, díky."

Alespoň na chvíli jsem se zbavil té jeho ukecané pusy, i když musím ale přiznat, že mě ta jeho ukecaná pusa dokázala přivádět na jiné myšlenky, teď musím myslet jenom na Justina a na to, zda bude v pořádku. Naštěstí jsem ale konečně uviděl jeho doktora, jak jde ke mně...

B: "Jak mu je? Je v pořádku?"

Doktor: "Měl štěstí, ta rána nebyla nijak hluboká, takže jsme mu to jen vyčistili a zalepili. To, že si vytrhl kapačku, nebyl nejlepší nápad, ale dali jsme mu novou a stále si ho tu necháme do zítra a když vše bude vypadat dobře, může jít domů. Jen bych ocenil, kdyby už tentokrát nikam neodcházel."

B: "Nebojte, k tý posteli ho přivážu. A děkuju."

Doktor: "Nemáte za co."

B: "A mohl bych za ním?"

Doktor: "Zajisté. Je na stejném pokoji, tak za ním můžete."

Neskutečně se mi ulevilo, že bude v pohodě, i když bych ho nejradši zabil za ten jeho kousek, protože si mohl udělat, kdo ví co... a to bych nepřežil.

Emmett: "To byl ten jeho doktor? Co říkal? Bude Justin v pohodě?"

B: "Jo bude v pohodě."

Emmett: "Díky bohu!"...Začal vískat a skočil mi kolem krku.

B: "Emmette?"

Emmett: "Jo jasně, promiň,"...Neměl jsem daleko k tomu začít se smát.

B: "Půjdu za ním, ty zatím zavolej ostatním."

Emmett: "Jak jako já?"

B: "Ty, Emmette."

Radši jsem se rychle sebral a šel za Justinem, vím, že jsem v tom Emmetta tak trochu nechal vykoupat, ale co... stejně nakonec půjdou všechny nadávky na můj účet, tak to mohu alespoň trochu oddálit.

Před jeho pokojem jsem na chvíli zaváhal nevím proč, přeci jen jsem ho fakt chtěl vidět, ale držel se mě zvláštní pocit, který jsem ale nakonec dokázal setřást a konečně vzít za kliku...

J: "Briane?"

B: "Ahoj, ty cvoku."

Usmál se na mě a mě to neskutečně zahřálo u srdce. Tak strašně rád jsem ho viděl, vypadal sice příšerně, ale byl tu a byl živý a v mezích normy zdravý, co víc bych si mohl přát?

B: "Jak ti je?"...Pohrábl jsem se mu ve vlasech. Hrozně jsem ho chtěl políbit, ale z nějakého důvodu jsem si držel odstup.

J: "Teď už líp, když si tady,"...Chytil mě za ruku, byl to tak příjemný pocit.

Ale klasicky jsem nevěděl, co mu na to odpovědět... už sice nejsem v té fázi, kdy mám připomínky a snažím se mu všechno vyvrátit... ale ještě nejsem ve fázi, kdy dokážu říct něco stejně hlubokého... já jsem ve fázi, kdy radši mlčím a jen se na něj přihlouple usmívám.

J: "Měl jsem o tebe strach."

B: "Ty o mě? Všiml sis, že v nemocnici ležíš ty?"...Zasmál jsem se.

J: "Jo, ale nikdo nevěděl, kde jsi... všude jsem tě hledal... kde si vůbec byl? A proč si mi nebral telefon?"

Najednou jsem ztuhl, částečně jsem si přišel jak u křížového výslechu, ale... byl jsem připravený na to mu říct, že jsem strávil celou noc u něj, protože jsem se bál od něj odejít? Nedokázal jsem mu to říct tehdy, když jsem za ním chodil každou noc do nemocnice a on si do teď myslí, že jsem se na něj vykašlal... tehdy jsem zkrátka nebyl schopný projevit k němu jakékoliv city... teď už toho schopný možná jsem... ale jsem toho schopný až natolik?