Narozeniny(17)

Poslední díl. - Tak poslední díl máme trochu přeslazený, ale je to zároveň poslední díl povídky tohoto roku, tak to zkrátka jinak nešlo A jak jste asi pochopili od zítra si dávám pauzu, opravdu jí potřebuji, jsem nějaká přepsaná, no a vrátím se buď 11.1.16 anebo 18.1.16, záleží na tom, jak moc velké peklo to teď v pololetí ve škole bude, takže se na mě nezlobte a těším se na vás zase v novém roce Jo a samozřejmě přeji příjemné čtení

BRIAN

Chvíli nám trvalo, než jsme se alespoň dokázali posadit na postel, místo toho tupého stání a zírání na sebe, jako bychom snad doufali, že tahle chvíle přestane být tak divná anebo ještě líp, že přestane úplně existovat, my se probudíme a zjistíme, že tohle byla jenom noční můra, na kterou brzo zapomeneme a budeme moci žít dál jako dosud, než se všechno naprosto zvoralo, protože jsem měl narozeniny, které mi už týden dopředu připomínaly, že stárnu a že jednoho dne můžu ztratit toho, kdo mě momentálně dělá tak šťastným, tedy Justina, bál jsem se toho, že mě třeba přestane milovat, že už pro něj nebudu dál dokonalý, že zkrátka zaprahne po někom jiném a opustí mě, navíc by to nebylo poprvé, tudíž mé obavy byly a stále jsou dost oprávněné! No a všechny ty obavy samozřejmě spustily řetězec událostí počínaje Debbiiným promlouváním do duše o tom, abych přestal být takový pitomec a konečně si uvědomil, co od života chci... A hned po tom následovalo i promlouvání do Justinovo duše, což zapříčinilo, že si něco uvědomil a to něco bylo, že do New Yorku tenkrát nedošel jen kvůli malování, ale z velké části, protože se bál toho si mě vzít, nechtěl žít s pocitem, že se ze mě jednoho dne stane monstrum, které si uvědomí, že s ním ztratilo roky života předstíráním někoho, kým jsem být nikdy nechtěl, jenže já věděl už tenkrát, co chci, chtěl jsem Justina se vším všudy, jenže on tomu nevěřil a odešel za svým snem, což mě přimělo se zase uzavřít do sebe a vrátit se ke svému bývalému životu v domnění, že Justina už nikdy neuvidím... Jenže se stala Debbie, která to nemohla nechat jen tak a přivedla mi ho zpátky a já si opět uvědomil, že on je to jediné, co chci, potřebuju a miluju, jen už jsem neměl takovou odvahu mu to dávat najevo a sám si to připouštět, poněvadž jsem se bál toho, že by mě mohl opět opustit, přeci jen vrátil se kvůli Debb a ne kvůli mně, tudíž by to nebylo tak nemožné, no a s blížícími se narozeninami se ta obava ještě víc zvětšovala a zkrátka nás dovedla až sem, do Maikeyho starého pokoje, kde se uvidí, zda je Justin konečně schopný uvěřit tomu, že chci jen jeho a nic a nikoho jiného a taky to, zda on chce mě!

---

B: "Budeme takhle mlčet ještě dlouho anebo začneme i mluvit?"...Popravdě jsem jen chtěl nadlehčit situaci a doufal jsem alespoň v náznak Justinova úsměvu, ale on se jen zamračil a začal zkoumat podlahu.

J: "Já nějak nevím, jak začít."

B: "Páni, on mluví!"

J: "Vím, že je to se mnou těžký, ale s tebou taky, buď se mi vyhýbáš anebo předstíráš, že se nic neděje."

B: "Ty si s tím souhlasil!"

J: "Já vím, že jo, v tu chvíli se mi ten nápad líbil, jenže pak přišel Maikey a..."

B: "Ty ses vrátil zpátky na zem, všiml jsem si a taky jsem si všiml toho, jak na mě zoufale zíráš... Ani nevíš, jak moc jsem za tebou chtěl jít a něco říct, abys věděl, že mi nejsi fuk, ale Maikey byl jak klíště... No a pak si začal tancovat s Mel a já usoudil, že se mi buď mstíš anebo jsem ti jedno já."

Justin se zničehonic začal smát jako blázen a já si nebyl jistý tím, zda se prostě jen směje, protože už je to fakt k smíchu anebo proto, že se opravdu zbláznil, no taky to mohlo být obojí!

B: "Co je tu tak k smíchu?"

J: "Už to zase děláme, všiml sis?"

B: "Co děláme?"

J: "Radši si myslíme svoje, než abychom spolu mluvili... Oba jsme si mysleli, že se záměrně ignorujeme, ačkoliv to tak nebylo, jenže jsme moc pitomý na to, abychom si prostě promluvili dřív, než si začneme domýšlet kraviny."

B: "Jo v tom máš bohužel pravdu, což mi připomíná, že je tu víc věcí, o kterých jsme si domýšleli svoje a dostalo nás to až sem..."

J: "Jo, třeba to, že si myslíš, že bych tě opustil kvůli tomu, že si myslíš, že už nejsi perfektní... No hádej co, neopustil bych tě kvůli tomu, i kdybys mě o to prosil, ty pro mě budeš vždycky perfektní, Briane!"

B: "To nemůžeš vědět, pokud si zapomněl, už párkrát si ode mě odešel."

J: "Nezapomněl a vím, že to byly největší chyby mého života, věř mi, ale nemá to nic společného s tím, že bych tě snad někdy mohl přestat milovat, protože už ti není 30."

B: "Fajn, dejme tomu, že můj věk, vzhled a nedej bože třeba i má postupem času klesající sexuální aktivita nebude důvodem toho, proč bys mě mohl opustit, ale nezapomeňme na ten fakt, že si do New Yorku utekl, protože sis mě nechtěl vzít."

J: "Takhle to nebylo a ty to víš, přestaň si zas domýšlet! Kdyby si neutekl z jídelny a nechal mě ti to celé doříct, tak by sis tohle nemyslel."

V tomhle měl Justin bohužel pravdu, kdybych neutekl tak bych se třeba dozvěděl víc věcí, které by mi třeba vysvětlily všechno, co jsem si v tu chvíli domýšlel, jenže já v ten moment byl zkrátka tak naštvaný a zklamaný, že jsem utéct jednoduše musel!

B: "Fajn, tak teď přísahám, že neuteču, řekni mi zbytek."

J: "Dobře, takže vzpomínáš si, jak si mi koupil ten obrovský palác, kde si mě podruhé požádal o to, aby sem si tě vzal?"

B: "To má být nějaká zkouška, zda netrpím alzheimerovou chorobou, samozřejmě, že si to pamatuji! Nemohl bych zapomenout,"...Přiznal jsem šeptem.

J: "Chci jen říct, že si mi tam řekl, že bys byl ochotný udělat cokoliv, dát mi cokoliv a být čímkoliv... Jen abys mě udělal šťastným. A v tu chvíli to byla ta nejkrásnější slova, co si mi mohl říct..."

B: "A byla pravdivá."

J: "Já vím, že ano, ale já si v tu chvíli neuvědomoval, jak moc vážně je myslíš, dokud jsme nezačali plánovat naší svatbu a ty ses mi nezačal měnit přímo před očima... Byl si někým jiným a mě to vyděsilo a zároveň mi to dalo dojem, že to děláš jen kvůli mně nebo tys to dělal kvůli mně, sám si to řekl, ale já nechtěl, aby ses obětoval..."

B: "Pro mě to oběť nebyla, já jsem zkrátka byl takový, jaký jsem být chtěl."

J: "Jenže mně to v tu chvíli tak nepřišlo, pět let jsem tě znal jako toho alfa samce, Briana Kinneyho, který ošuká všechno, co se hýbe, který jedná bez omluv, výčitek a výmluv, který se mě dlouhé roky snažil přesvědčit o tom, že mě nemiluje..."

B: "Justine..."

J: "A najednou ses proměnil v toho super přítele, který mi řekl, že mě miluje, který mě požádal o ruku a koupil mi palác, který najednou mluvil o zahradničení... Jednoduše jsem tě nepoznával a bál jsem se, že to děláš jen proto, abys mě neztratil."

Když to Justin podal takhle, tak jsem měl najednou pocit, že už chápu, co ho tenkrát tak vyděsilo, protože takhle to opravdu znělo, jako bych to všechno dělal jen proto, abych ho neztratil, jako bych se jen přetvářel a hrál si na někoho, kým jsem nebyl, jenže tak to nebylo a to Justin nevěděl a tak raději udělal to, co si myslel, že je správné pro nás oba, šel za svým snem a mě nechal tady v domnění, že budu šťastný jedině, pokud budu mít svůj starý život zpátky, jenže se spletl, já nebyl šťastný, já zažíval muka a každý den jsem se modlil za to, aby se mi vrátil... To ovšem Justin nemohl tušit, jak říkám, myslel si, že mi dělá službu, a i když jsem naštvaný tak ho zároveň miluju ještě víc za to, že byl ochotný pro mé štěstí udělat cokoliv, dokonce mě i nechat jít.

J: "A tak jsem se chopil příležitosti v New Yorku, v tu chvíli jsem si ale ještě neuvědomoval, že z části utíkám a opouštím tě pro to, abys mohl být šťastný, dokud mě Debbie nedonutila si to uvědomit."

B: "A když si nakonec sebral odvahu k tomu mi to říct, tak jsem si domyslel svoje a vzal nohy na ramena... Já asi musím být vážně idiot."

J: "To nejsi, říct mi to ty, tak se asi zachovám stejně."

B: "Takže pokud to dobře chápu... Ta svatba... Tys jí opravdu chtěl?"

J: "Chtěl, ani nevíš, jak moc, jen jsem se bál toho, že pro tebe by to bylo obětování se pro mé štěstí... Ale chtěl jsem jí... Pořád chci."

Když to Justin vyslovil, bylo to jako by moje srdce radostí zaplesalo, jako by tohle byla slova, která jsem potřeboval slyšet, je totiž pravda, že jsem o té svatbě hodně přemýšlel a představoval si, jaké by to bylo, kdyby se uskutečnila, jen už jsem nikdy znovu nedostal odvahu na to zjistit, jak se k tomu staví Justin, tudíž je hezké zjistit, že se k ní staví stejně jako já.

B: "Takže to znamená..."

J: "Že odpověď na otázku, co chci já je, že chci tebe, vždycky jsem tě chtěl a vždycky chtít budu, já bych bez tebe nedokázal žít, jsi pro mě všechno a chci, aby si to konečně pochopil a přestal se bát toho, že od tebe odejdu."

Tohle už se zkrátka nedalo vydržet, musel jsem ho políbit! A tak jsem si ho přitáhl za triko blíž k sobě a přisál jsem se k těm jeho rtům, on vůbec nijak nevzdoroval a polibky mi oplácel, jak něžně tak vášnivě, musím říct, že takových motýlků jsem v žaludku necítil dlouho!

B: "Ale ty mi musíš začít věřit, když říkám, že chci být jen s tebou, že mě můj bývalý život už nezajímá, protože mám všechno, co chci a potřebuju - tebe."

J: "To asi znamená, že si oba musíme přestat hrát na domýšlivé idioty a začít si věřit a hlavně spolu začít o všem mluvit."

B: "Nejsem ani trochu proti, protože chvíle, kdy tě nemám u sebe, jsou prostě muka... Chci tě ve své blízkosti pořád... Navždy."

Justin se jen usmál, hluboce se mi zadíval do očí tím svým modrým pohledem a následně mě políbil, bylo to tak zatraceně příjemné, že jsem myslel, že se snad začnu vznášet!

Debbie: "No konečně, vy idioti!"...Ozvalo se z vedlejší místnosti a my si s Justinem uvědomili, že tenhle dům má přeci jen tenké zdi.

J: "Myslíš, že slyšela všechno?"...Uchechtával se.

Debbie: "A do puntíku!"

B: "Vidíš, tady máš odpověď... Taky tě máme rádi, Debb!"

S Justinem jsme neodolali smíchu a následně jsme se opět začali líbat a nejspíš bychom i pokračovali dál, nebýt toho, že tenhle dům má zkrátka tenké zdi! Bohužel je ale má a tak jsme se jen mazlili a následně jsme se po tom dost vyčerpávajícím rozhovoru oddali spánku, který zahrnoval naše nahá těla natisknutá pevně na sobě, přesně tak, jak to máme oba rádi!

Narozeniny(16)

Nový díl. - Výjimečně zveřejňuji i v sobotu a možná zveřejním díl i zítra, ale raději nic neslibuji Každopádně přeji příjemné čtení

JUSTIN

Abych pravdu řekl, tak jsem měl za to, že Brian se na mě po včerejšku ani nepodívá natož, aby se mnou mluvil, jenže on předčil veškerá má očekávání a nepřišel za mnou jen jednou, dokonce ani dvakrát, ale ve skutečnosti hned třikrát, kdy už jsem měl za to, že nastala ta chvíle, kdy si zkrátka musíme promluvit, sice jsem nebyl ještě stoprocentně připravený, ale věděl jsem, že to asi nebudu nikdy a tak jsem byl ochotný se s tím nějak poprat, jenže Brian zničehonic změnil přístup, on nechtěl mluvit o problémech, které nás právě zaměstnávají, on nechtěl zkrátka nic řešit, on si chtěl prostě jen užít svou oslavu se mnou po boku a já nedokázal nic namítat, ani jsem vlastně nechtěl, protože pokud jsem si měl vybrat mezi tím, zda se třeba dostaneme do hádky, která nám všechno zhorší a tím, že na chvíli zapomeneme, že mezi sebou máme nevyřešené věci a zkrátka jen budeme tancovat a vychutnávat si vzájemnou přítomnost, bylo jasné, že možnost dvě zvítězí a ať už to bylo sebevíc špatné rozhodnutí, tak v tu chvíli jsem to tak zkrátka cítil a svým pocitem jsem se řídil... Pak se k nám však vměstnal přiopilý Maikey, který si chtěl s Brianem utrhnout jeden nebo lépe řečeno asi tak deset tanců jako za starých časů a já se zase vrátil zpátky na zem a zpátky do reality, kde nás s Brianem čeká jeden dlouhý, vážný a především rozhodující rozhovor!

---

Debbie: "Už jste si promluvili, zlato?"

J: "Nějak se tomu úspěšně vyhýbáme."

Debbie: "Mám Maikeyho zpracovat, aby ho nechal na pokoji, a vy jste si mohli promluvit?"

J: "Ne, Debb, nech je, tohle stejně nevyřešíme v domě plném lidí... Navíc má oslavu, měl by si jí užít a Maikey mu s tím očividně dobře pomáhá."

Debbie: "Až moc dobře, chová se jako by se nic nedělo."

J: "Tak nějak jsme si řekli, že to zatím necháme být a budeme předstírat, že je všechno v pohodě."

Debbie: "A proč mám tedy pocit, že jediný, kdo tu předstírá, je právě Brian?"

J: "Víš, že předstírání mi nikdy moc nešlo."

Debbie: "Ach jo, zlato, proč je s vámi všechno tak složité? Proč jednou nemůžete něco vyřešit hned a v klidu?"

J: "Kéž bych to věděl!"

Opravdu, kéž bych to věděl! Tohle totiž asi opravdu nebude zrovna normální, že pokaždé, kdy máme nějaký problém, tak to odkládáme tak dlouho, dokud už nemáme jinou možnost, než si o tom promluvit a mezitím se nám nahromadí další věci, které musíme nakonec řešit, kdybychom to neodkládali, tak máme nejspíš oba život mnohem snazší, ale zase na druhou stranu díky všem těm těžkostem jsme se v našem vztahu dostali až tak daleko a každý další problém nás akorát posílil... Jenže otázkou teď je, zda nás posílí i tenhle problém anebo nás naopak navždy rozdělí! Brian mi sice řekl, že už ví, co chce, že to jsem já a že je teď na mně, co chci já, ale já mám zkrátka pořád dojem, že Brian to neví jistě a říká to, jen aby mě neztratil, i když je dost pravděpodobné, že tohle už ze mě mluví jen má paranoia!

Melanie: "Nechte mě hádat, žhavé téma - Brian Kinney?"

Debbie: "Ten žhavým tématem bude ještě za milion let."

Melanie: "Co udělal tentokrát, krom toho, že dělá jako by si tu neseděl a zoufale na něj nekoukal?"

J: "Já na něj nekoukám a rozhodně ne zoufale!"

Debbie: "Ale koukáš."

J: "Cože? To není... Bože, ženský jsou fakt všímavý."

Melanie: "Ne jen ženský, ale kdokoliv, kdo má oči... Teda kromě pana dokonalého, ten tě buď fakt nevidí anebo to aspoň předstírá."

Debbie: "Řekla bych, že ta druhá možnost, rozhodli se, že pro teď budou předstírat, že je u nich všechno růžové."

Melanie: "A proč není?"

J: "Je to komplikované a na dlouho."

Debbie: "Věř mi, říká pravdu."

Melanie: "Tak v tom případě mě do toho můžeš zasvětit, zatímco budeme tancovat."

J: "Co?"

Melanie: "Jdeme tancovat!"...Čapla mě za ruku a táhla mě hned vedle tancujícího Briana s Maikeym, jako by snad chtěla docílit toho, aby Brian žárlil anebo si alespoň všiml mé existence, ale Brian a žárlit, ještě k tomu na ženskou? Jen z té představy se skoro kroutím smíchy!

Ale ono to nějakým zvláštním způsobem opravdu zabíralo, nebylo to tak, že by žárlil na to, že tancuji s Melanie, to si přiznejme, že už samo o sobě zní dost hloupě, vzhledem k tomu, že jak já tak i ona kopeme za jiný tým a prostě je to Melanie, ale on žárlil na to, že věnuji svou pozornost někomu jinému a ne jen jemu, jenže v tuhle chvíli jsme si neměli co vyčítat, on svou pozornost plně věnoval Maikeymu, tedy teď už ne plně, protože pohledem stále utíkal ke mně a jsem si jistý, že i myšlenkami, ale zkrátka jsme si nemuseli nic zazlívat, oba jsme jednoduše dělali to, co jsme řekli, že dělat budeme - předstírali jsme, že se nic neděje, i když něco mi říká, že zrovna takhle to probíhat nemělo, každopádně zatímco jsem Melanie stručně líčil, co se mezi námi momentálně děje, tak jsem si užíval ten pocit, že Brianovi nejsem ani trochu lhostejný a že už se mi to ani nebojí dávat najevo!

Ben: "Tak jo, zlato, jdeme domů,"...Zjevil se vedle Maikeyho v naději, že se mu ho podaří od Briana odtrhnout a přimět jej jít domů a popravdě jsem mu dost fandil, potřeboval jsem, aby byl Brian sám až se rozhodneme uskutečnit náš rozhovor a mít u toho Maikeyho bych fakt nechtěl.

Maikey: "Ještě ne,"...Přiopile vzdoroval.

B: "Myslím, že profesor má pravdu, je na čase, abys šel na kutě."

Maikey: "Hmmmm."

Ben: "Pojď, Maikey."

B: "Chceš s ním pomoct do auta?"

Ben: "Zvládnu to, ale díky. Dobrou, lidi."

Všichni jsme se s nimi rozloučili a já se k tomu zabýval myšlenkou na to, zda Brian Maikeyho dobrovolně předal do Benových rukou jen proto, že je to jeho nejlepší kamarád a usoudil, že opravdu postel potřebuje anebo proto, že z části doufal v to samé, co já, tedy, že se Maikeyho zbaví, aby se mohl začít nenápadně věnovat mně... Jenže když se Brian místo mně začal v kuchyni věnovat flašce Jima Beama, usoudil jsem, že je na čase přestat s předstíráním!

Melanie: "Co máš v plánu?"...Nejspíš zbystřila, že jsem byl vcelku připravený na to se do té kuchyně rozeběhnout a s Brianem to teď a tady jednou pro vždy vyřešit!

J: "Už to nevydržím, tohle je prostě příliš, já vím, že jsem s předstíráním souhlasil a taky vím, že v téhle situaci jsme hlavně kvůli mně, protože mám v hlavě bordel, ale nemůže mě přeci takhle ignorovat do nekonečna!"

Melanie: "Jsem si jistá, že nechceš dělat scénu, které bys pak mohl litovat, takže se prostě zhluboka nadechni a ještě to vydrž."

Neuvědomovat si, že má Melanie pravdu v tom, že bych toho nakonec litoval, tak bych se nejspíš neovládl, ale naštěstí jsem to dokázal. Horší to však bylo, když se Mel ztratila z mé blízkosti, protože se s Linds vydaly na kutě a stejně tak Emmett, Ted a Blake, kteří se vydali domů, tudíž jsme v obývacím pokoji zůstali jen já, Brian a Debbie a ta atmosféra byla... No řekněme, že dost trapná!

Debbie: "Tak jo, jdu spát,"...Oznámila nám rázně, jako by snad chtěla dát najevo, že končí s tím hrát si na to jediné, co nám brání v tom si promluvit.

J: "Vážně, Debb? Klidně zůstaň,"...Dost zoufale jsem žadonil, ačkoliv jsem věděl, že bych neměl.

B: "Jo, jsme rádi, když si nám na blízku,"...Křečovitě se usmíval.

Debbie: "Vy dva idioti si konečně promluvíte, je vám to jasné?"

J: "Ale..."

Debbie: "Žádné 'ale' a aby bylo jasné, zůstáváte tady, oba jste pili, takže se zvedněte a nasměrujete svoje kouzelný zadky do vašeho pokoje a konečně to vyřešte!"

B: "Tohle..."

Debbie: "Pššt! Ani slovo!"

Debbie se následně vydala nahoru a my se po jejím odchodu na sebe jen podívali a hned na to jsme se začali smát tomu, že nás Debbie sprdla jako nějaká děcka, ale když nad tím tak přemýšlím tak do nich nemáme daleko, rozhodně se jako děcka chováme dost často!

B: "Tak půjdeme nahoru?"...Nadějeplně na mě pohlédl.

J: "Jo, myslím, že je opravdu na čase."

Oba jsme se nejspíš duševně připravili, protože jsme se najednou zhluboka nadechli a vzápětí jsme se vydali nahoru do mého pokoje, a když se za námi zaklaply dveře a my zůstali naprosto sami, věděli jsme, že už není úniku, že je to teď anebo nikdy!

Narozeniny(15)

Nový díl. - Omlouvám se, ale dřív jsem se k tomu nedostala

BRIAN

Je divné, že to říkám zrovna já, ale ta oslava se vyvíjela celkem dobře na to, že nejsem zastánce rodinných sešlostí obzvlášť za účelem oslavy narozenin a kord těch mých, navíc když o ní od samého začátku, kdy jsem si uvědomil, že mi něco jako stárnutí nic neříká, nestojím a zuby nehty se jí každý rok bráním, ale takhle oslava je zkrátka něčím jiná, nemám tu jen lidi, které mohu vídat kdykoliv se mi zachce, ale jsou tu právě i ti jako Linds, Mel, Gus a J.R., které mám možnost vidět jen párkrát do roka a každá minuta strávená s nimi je pro mě drahocenná. Navíc mám pocit, že v mém mozku začíná něco fungovat správně a já si pomalu, ale jisté uvědomuji, že na světě jsou důležitější věci, o které bych se měl zajímat, než stále lpět na minulosti, na vzhledu a věku, jako by se mi snad jinak zhroutil celý svět, pokud o tom přestanu tolik přemýšlet! A pokud zrovna uvažujete nad tím, co je pro mě momentálně důležitější, že jsem ochotný přestat se chovat jako naprostý pitomec, tak je to právě Justin, kluk, co se před sedmi lety vetřel do mého života a rozhodl se, že mi z něho udělá peklo, tedy to jsem si dřív myslel, postupem času jsem si však začínal uvědomovat, že on dělá přesný opak, přinesl do mého života radost, lásku a štěstí, konečně jsem měl pocit, že mám někoho, komu na mně opravdu záleží, není to tak, že bych takových lidí neměl v životě dost, ale s Justinem to bylo jiné, s ním jsem se cítil a pořád cítím jinak, než s ostatními, Justin je to jediné, co potřebuju k šťastnému životu, teď už to vím a ví to i on, jenže si nejsem tak úplně jistý, že chce to samé, co já a nejspíš to nebudu vědět, dokud nebudeme sami a konečně si nepromluvíme, jenže to se zatím zdá jako dost vzdálená realita!

---

Lindsay: "Je tohle pouze předstíraná radost anebo jsi opravdu rád?"...Přisedla ke mně se dvěma skleničkami a jednu mi předala.

B: "Díky. A co se týče tvé otázky, tak... Já nevím, asi jsem fakt rád."

Lindsay: "Co tě vůbec přimělo zůstat? Já jen, že jsem byla přesvědčená o tom, že se otočíš a beze slova odejdeš,"...Zasmála se.

B: "Nemysli si, že jsem o tom nepřemýšlel, jenže pak jsem zahlédl Guse a vás a prostě... Nemohl jsem odejít, co by si o mně Gus myslel, jsem jeho táta, už takhle mě skoro nevidí a teď kdybych navíc utekl z vlastní oslavy, tak bych mu nebyl moc dobrým vzorem."

Lindsay: "A jsi si jistý, že my jsme jediný důvod, proč si zůstal?"

B: "Jasně, že ne, Debb by mě zabila, kdybych vzal nohy na ramena,"...Uchechtl jsem se.

Lindsay: "Ty víš moc dobře, o čem mluvím, ale dobrý pokus. Viděla jsem, jak si na Justina koukal, když si ho zbystřil."

B: "Nech mě hádat, Debb a její velká pusa?"

Lindsay: "Ve skutečnosti to byl Justin."

Tak tohle mě hodně zajímalo, protože jestli je tu něco, v čem Justin zvlášť vyniká, tak je to mluvení o našich problémech s kýmkoliv jiným, než jsem já a ti lidi se většinou dozvědí víc věcí, než nakonec já!

B: "Co ti řekl?"

Lindsay: "Vlastně nic moc, spíš jsem si domyslela, že se mezi vámi něco děje, když jsem zjistila, že u Debbie spí už druhou noc a když jsem se ho zeptala proč, tak akorát řekl, že to teď mezi vámi není dobré, moc o tom ale mluvit nechtěl."

Abych pravdu řekl, tak jsem se divil, že jí neřekl i věci, které sám neví, ale na druhou stranu jsem byl rád, měl jsem totiž pocit, že tentokrát to chce opravdu vyřešit jen a jen se mnou a to mi dávalo jistou naději na to, že třeba taky dospěl k určitému bodu, kdy ví, že by se měl chovat tak, jak je třeba a ne tak, jak si myslí, že je to správné.

Lindsay: "Měli byste to vyřešit, nedostali jste se přeci až sem, abyste to jen tak zahodili."

B: "Já nic nezahazuji, ani to nemám v plánu, Justin je ten, co si musí srovnat, co vlastně chce."

Lindsay: "Jo, ale myslím, že by ses taky mohl trochu snažit a ne tu jen sedět, popíjet a prohlížet si ho jak svatý obrázek."

A to jsem si myslel, že nikdo nevidí, že na něj zírám, jako by byl snad to nejkrásnější stvoření v celém vesmíru, jenže on jím je a já z něj nemůžu spustit pohled, i kdybych sebevíc chtěl, a já nechci, bolí mě však vědomí toho, že je tu šance na to, že co nevidět už nebudu mít právo na to se na něj takhle dívat a mám pocit, že se z toho dokonce zblázním!

B: "Tu skleničku si mi přinesla sama."

Lindsay: "To nemění nic na tom, že tu jen sedíš místo toho, aby si šel za ním a ukázal mu, že ho miluješ."

B: "Myslel jsem, že to ví."

Lindsay: "Nebuď pitomej, Briane, dostal ses až sem, tak to nezvorej."

Lindsay mě následně políbila na tvář a šla se věnovat Melanie, která se zrovna vrátila seshora, kde dávala děti ke spánku.

Je až neskutečné, že jí vidím jen pár hodin a ona už mi stihne promluvit do duše způsobem, že si uvědomuji, že má pravdu, obzvlášť když je to jen chvíle od doby, co jsem si říkal, že se přestanu chovat jako pitomec a zrovna teď jsem se tak choval... Zkrátka musím něco udělat a ne tu jen tak sedět a civět na něj v naději, že všechny naše problémy zmizí!

B: "Neruším?"

Zdálo se, že se Justin ve společnosti Emmetta, Teda a Blaka skvěle baví, alespoň smích, který se rozléhal snad po celém domě, tomu napovídal, ale jen zbystřili mou přítomnost, tak je smích jaksi opustil, což mi jasně říkalo, že mluvili o mně a určitě o tom, jak mě s tou oslavou převezli... Jestli já je nepřetrhnu, tak vážně nevím! Jediné, co mě uklidňuje, je to, že vidět Justina se smát, je lepší, než ho vidět naštvaného nebo smutného!

Emmett: "Vůbec ne, Briane... My jsme zrovna... Zrovna jsme chtěli jít tancovat, že kluci?"

Ted: "Přesně tak, chtěli."

Blake: "Vážně?"...Hodil po Emmettovi a Tedovi dost nechápavý výraz.

Ted: "Vážně!"...Chytil ho za ruku a společně s Emmettem pelášili za ostatními na taneční parket v podobě Debbiina obývacího pokoje.

Bylo mi úplně jasné, že ti dva to udělali jen proto, abychom s Justinem zůstali o samotě, a i když si nejsem vědom toho, že bych jim dával nějaké tajné signály, kterými bych je o to žádal, tak jsem opravdu rád, že to udělali!

J: "Víš, že to udělali jen proto, abychom zůstali sami, že jo?"

B: "Je mi to jasné, věř mi."

Oba jsme se začali smát, což bylo velmi příjemné a uklidňující, ale vzápětí jsme si uvědomili, že na smích je ještě trochu brzy a zase jsme se vrátili ke svým zamyšleným výrazům a skoro žádnému mluvení!

J: "Asi bychom měli dořešit to, co jsme nakousli, než nás Gus vyrušil,"...Odvažil se ke slovu.

Nemůžu uvěřit, že to udělám, vzhledem k tomu, že na tohle čekám už nějakou chvíli a že ta chvíle byla dost nekonečná a frustrující, ale já právě teď cítím, že bychom tenhle moment měli využít k něčemu jinému, než je řešení toho, zda je nám souzenou spolu zůstat anebo ne!

B: "Justine, teď ne."

J: "Co?"...Dost zaskočeně na mě pohlédl a já se vůbec nedivil, asi bych taky takhle koukal, říct mi to on.

B: "Nemůžeme na chvíli předstírat, že se nic neděje a prostě být šťastní, že se máme? Právě teď s tebou chci tancovat a ne řešit, co bude zítra, za týden nebo snad za rok."

Justin jen mlčel a zamyšleně se na mě díval, po chvíli však rysy jeho obličeje začaly nabírat na jemnosti a jeho rty se pomalu začaly roztahovat do menšího úsměvu.

J: "Moc rád si s tebou zatancuji."

Usmál jsem se a následně jsem jej chytil za ruku a vydal jsem s ním na náš provizorní parket, nevím, jestli to byl nápad někoho z přítomných anebo prostě jen osud, ale zkrátka akorát začala hrát pomalejší písnička, která nás přiměla se jen tak ploužit jako dva zamilované blázny, tisknoucí se k sobě, jak nejpevněji to bylo možné! Po chvíli jsem měl dokonce i tu možnost ochutnat jeho rty a myslel jsem, že se snad nenabažím, už si ani neumím představit, že bych někdy líbal někoho jiného!

Narozeniny(14)

Nový díl. - Všem bych chtěla popřát bohatého Ježíška a příjemné prožití vánočních svátků

BRIAN

Nevěděl jsem, na koho mám koukat dřív, jestli na Maikeyho, Justina, ostatní anebo - Gusi?! Jeho jméno mi problesklo hlavou hned v momentě, co jsem ho zahlédl společně s Linds, Mel a J.R., vůbec jsem nechápal, kde se tady vzali a navíc jsem byl tak zaskočený tím, co se to tady děje, že jsem jim ani nebyl schopný vyjádřit radost nad tím, že je vidím, vlastně celkově jsem nebyl schopný vyzařovat žádnou radostí, protože jsem se právě ocitl v jámě lvové a něco mi říkalo, že za tím vším stojí jenom jedna jediná osoba - Deborah Novotny! Ta proradná, zákeřná ženská, která se právě teď mým směrem usmívá ještě proradněji! Sakra, kdybych tohle věděl, tak nevylézám z baráku, tohle snad není pravda!

B: "Michaeli?"...Šlehal jsem po něm pohledem.

Maikey: "Na mě nekoukej, celé to vymyslela moje máma."

Emmett: "Jo rozdala nám úkoly, nakázala mlčet a my jí poslechli,"...Nabídl mi sklenku nějakého laciného pití a já ho do sebe na ex vyklopil.

Debbie: "Jako by nestačilo, že ho Michael přitáhl opilého, ještě ho doplňuj dalším alkoholem."

Ted: "Prosím tě, Debb, toho nic neskolí."

B: "Tím bych si nebyl tak jistý... Co tady všichni děláte?"...Směřoval jsem svou pozornost především nečekané návštěvě.

Lindsay: "Máš narozeniny, o to jsme nemohli přijít... Navíc Gus tě chtěl vidět."

Sotva to dořekla a Gus se ke mně se smíchem hnal a téměř mě porazil, nemohl jsem uvěřit, že tak vyrostl a že je mi ještě víc podobný, než když jsem ho viděl naposledy, což bude už několik dlouhých měsíců!

---

Gus: "Všechno nejlepší, tati."

B: "Děkuju, Gusi,"...Mačkal jsem jej v objetí a následně jsem se šel obejmout i s Mel a Linds.

Hned na to se i Maikey šel vítat se svojí dcerou a s holkami, vlastně se dá říct, že následujících pár minut bylo hlavně o objímání se, vítání a přání mi k narozeninám, jediný, kdo se pořád držel stranou, byl právě Justin a tak, když se mi naskytla příležitost jít ho alespoň pozdravit, tak jsem to udělal.

B: "Ahoj."

J: "Ahoj."

Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo, když jsem ho pozdravil, ale i tak na nás bylo patrné, že jsme oba nervózní, možná jsme dokonce panikařili a nevěděli, co říkat, protože to, že spolu mluvíme, ještě neznamenalo, že je mezi námi všechno dobré.

B: "Nech mě hádat, máš v tom prsty i ty?"

J: "Ne, opravdu za to může jenom Debbie, celé to vymyslela a o holkách nevěděl nikdo, to prý bylo překvapení pro nás všechny."

B: "To se rozhodně povedlo, neviděl jsem Guse už dlouho."

J: "Jo, já vím, já ho neviděl ještě dýl."

B: "Jo, kdybys neodjel tak..."...Zarazil jsem se hned, jak mi došlo, že začínám být opět vyčítavý.

Ben: "Máš jít do kuchyně, Briane,"...Nevěřím, že to říkám, ale Ben mi zachránil zadek.

B: "Co po mně chtějí?"

Ben: "Prostě tam jdi."

Popravdě jsem tam šel rád, poněvadž s Justinem se to začalo schylovat ne moc dobrým směrem. A jakmile jsem vstoupil do kuchyně, hned jsem věděl, proč mě tam tak moc chtěli.

B: "To vás to ještě neomrzelo?"

Maikey: "Ne a nikdy neomrzí,"...Smál se.

A já jsem zíral na opravdu velký narozeninový dort v podobě pohřební rakve, tomu jsem se fakt mohl leda tak smát, opravdu nevím, čím to bylo, ale místo toho, abych běsnil, protože mě všichni podrazili a stejně mi uspořádali narozeninovou oslavu i přes to, jak moc jsem o ní nestál, tak právě teď jsem byl rád, že to udělali!

Gus: "Tati, sfoukni ty svíčky!"

B: "Co kdyby si mi pomohl?"

Gus: "Tak jooo!"

Gus se se mnou nadšeně vrhl do sfouknutí svíček a oba jsme byli velmi úspěšní, následně se ozvalo tleskání a pískaní a všechny ty věci, co se po sfouknutí dělají a já se jen musel ušklíbat nad tím, jak patetické to je, to však nic neměnilo na tom, že jsem měl radost, ačkoliv bych měl větší, kdyby se Justin někde neschovával v domnění, že bude lepší se mi vyhýbat, vím, že toho máme ještě hodně co vyřešit, ale právě teď bych ho chtěl po svém boku.

Debbie: "Nakrájím ho, tak si sedněte."

Lindsay: "My to připravíme, Debb, ty už si toho udělala hodně."

Debbie: "Vy jste návštěva, takže..."

Melanie: "A rády to uděláme."

Nevím, jak to jejich dohadování o tom, která z nich nakrájí můj narozeninový dort, dopadlo, poněvadž jsem se od nich vzdálil dřív, než to začalo být nebezpečné a vydal jsem se do obývacího pokoje, kde jsem se posadil k televizi hned vedle Teda a Blaka, věděl jsem, že to není dobrý nápad, ale někam jsem si sednout musel a ostatní místa byla zabraná.

B: "Nechtěli byste si sehnat hotelový pokoj?"

Ted: "Šéf si v Kinneticu, tady si můžu dělat, co chci, kdy chci a kde chci."

V ten okamžik mi došlo, že stát na nohou bude mnohem lepší, sice jsem oslavenec, ale Ted tak se mnou rozhodně nehodlá jednat a to je opravdu dobře, protože ví, že kdyby se tak choval, udělám mu ze života peklo!

Když jsem se však ocitl na nohou a rozhlídl se kolem, zjistil, že Justin není nikde k nalezení, ať jsem se podíval, kam jsem se podíval, viděl jsem kohokoliv, jen ne jeho!

Debbie: "Před chvílí jsem ho viděla jít nahoru,"...Zjevila se vedle mě jako přízrak.

B: "Kdo?"...Dělal jsem ze sebe pitomce.

Debbie: "Ty víš moc dobře."

B: "Ehm."

Debbie: "A buď na něj hodnej."

B: "Já jsem vždycky."

Debbie: "Nefandi si tolik."

B: "Mám sebevědomí, musím si fandit. A mimochodem tu oslavu si s tebou ještě vyřídím."

Debbie: "Je mi to jasné."

S úsměvem jsem se následně vydal po schodech nahoru, jenže ten úsměv mi zamrzl v momentě, co jsem stál přede dveřmi Justinova pokoje a snažil jsem se vzít za kliku, nějak mě to odhodlání totiž opustilo, jenže jsem ho musel zase najít a konečně vstoupit...

B: "Můžu dovnitř?"

J: "Už si prakticky tady, ne?"

B: "Jo, asi jo,"...Uchechtl jsem se, ale spíš jsem se jen snažil skrývat nervozitu.

Vzápětí jsem ale opravdu nevěděl, co mám dělat nebo říkat, jen jsem tam stál jako dřevo, koukal jsem na Justina, který seděl na posteli a něco kreslil a modlil jsem se za zázrak!

B: "Copak, oslava tě nebaví?"...Pokusil jsem začít alespoň nějak, ale tohle zrovna nebylo podle mých představ.

J: "Baví, jen tohle potřebuji dodělat."

B: "Ahaa."

Nemohl jsem přijít na to, proč je pro něj malování momentálně důležitější, než moje oslava narozenin, obzvlášť když to byl on, kdo se mě do ní snažil od začátku uvrtat, ale raději jsem to nijak nekomentoval a jen tam dál stál jako dřevo!

J: "Zlobíš se ještě?"

B: "Co?"...Zpožděně mi došel význam jeho otázky.

J: "Jestli se zlobíš... Jestli mě nenávidíš?"

B: "Jasně, že ne, nemohl bych tě nenávidět... Neříkám, že nejsem naštvaný, ale větší problém mám s tím, že to prostě nechápu."

J: "Věř mi, dokud mi Debb neřekla, že jsem tenkrát z části vlastně utekl, tak jsem měl taky problém s tím si to připustit a pochopit, proč bych to dělal, když tě miluju... A pak mi došlo, že jsem to udělal, protože tě miluju, nešlo jenom o mě, ano bál jsem se toho, co se stane, když se vezmeme, ale víc jsem se bál toho, že manželství by pro tebe představovalo vodítko, na kterém bych tě držel zkrátka a to nejsi ty, ty miluješ svůj život, omezuješ se teď jen kvůli mně, viděl jsem to, když jsme byli v zadní místnosti, poznal jsem na tobě, jak moc ti to chybí..."

Abych byl upřímný tak na to, co se před dvěma dny stalo v zadní místnosti, jsem úplně zapomněl, poněvadž mi na tom nezáleží, ano užil jsem si to, ale to protože tam byl Justin, on je to jediné, na čem mi záleží, takže i když to možná mohlo vypadat jako, že mi to chybí a z nějaké části je to asi pravda, tak mi na tom ale nezáleží, záleží mi na Justinovi, miluju jen jeho, myslím jen na něho, chci jen jeho!

B: "Justine, to, co se stalo, nic nezměnilo, já vím, co chci, vím, že tě miluju a že chci být s tebou... Otázkou ale je, jestli i ty víš, co chceš."

Justin se nadechoval k odpovědi, ale já bohužel neměl možnost k tomu se jí dozvědět, poněvadž do pokoje vtrhl Gus s tím, že ho pro nás posílá máma, abychom šli dolů na dort a zkuste malému klukovi vysvětlit, že táta a strejda řeší, zda spolu zůstanou anebo ne a tak nám nezbývalo nic jiného, než jít s ním a vrhnout se na dort, ale říkám vám, že jsem myslel, že zešílím, Justin byl jen kousek ode mě, ale přitom byl tak daleko, ani jsem nevěděl, zda je dnešek poslední den, kdy jsme ještě tak nějak spolu!

Narozeniny(13)

Nový díl.

BRIAN

Ani jsem nevěděl, jak moc mě momentální vztah s Justinem změnil, dokud jsem si nezažil už druhou noc s minimem spánku, dřív to u mě bylo na denním pořádku a nic mi to nedělalo, teď si však přijdu jako by mě něco několikrát přejelo, prostě jsem naprosto vyřízený! Jenže komu by se spalo dobře, když se mu během ani ne dvou dnů podělalo snad všechno, co se dalo - nejprve začnu tím úžasným Justinovým přiznáním, které zahrnovalo to, že mi poslední dva roky lhal, já žil v domnění, že jsem pro něj tenkrát udělal opravdu něco velkého, když jsem jeho potřeby a sny dal na první místo a svoje jsem ignoroval, jen aby mohl být šťastný, myslel jsem, že si mě vzít chce, ale že zkrátka nemohl, protože si chtěl splnit svůj dětský a následně i dospělý sen malíře a byl bych sobec nedopřát mu to jen proto, že jsem s ním chtěl strávit zbytek života a nevěděl jsem, zda to bude ještě možné, pokud ho nechám odejít, ale nechal jsem, protože to tak bylo správné... Jenže on se mi teď přiznal, že z větší části za to mohl strach z toho, že se něco podělá, že zkrátka neměl jistotu, že jsem to opravdu chtěl a tak radši utekl, než aby to zjistil, což mi připomíná, že to je prostě celý on, Justin utíká, on se problémům nestaví čelem! Bože, ani nevím, jestli ho za to nesnášet anebo být jen opravdu hodně, hodně vytočený, nicméně to nemění nic na tom, že i kdybych chtěl, přestat milovat ho nedokážu, zkrátka mi může udělat, co chce a já ho i přes to budu dál milovat!

---

Dál nesmím zapomenout na to, o čem mě donutila Debbie přemýšlet, nad tím, zda někdy budu schopný plně se oddat Justinovi anebo stále budu nějakým způsobem lpět na minulosti a dá se říct, že ještě včera jsem v tom zkrátka neměl jasno, to jaký jsem, jsem jen díky Justinovi a své minulosti a jednoduše jsem měl za to, že se nedokážu vzdát ani jednoho, pak mi však Justin řekl všechny ty věci o tom, jak už jsme to zkoušeli být párem, ale nakonec jsme si uvědomili, že nikdy nepůjdeme stejným směrem a tak jsme se rozešli, tedy Justin se rozešel, já jen stál a tupě zíral na to, jak mě opět opouští a pak se stalo to, co se stalo, tedy Babylon se změnil v hromady trosek a suti a já několik dlouhým minut nevěděl, zda Justin žije anebo ne, což mě přimělo uvědomit si několik věcí, počínaje tím, že se konečně musel dozvědět, jak moc ho miluju a že s ním chci strávit zbytek života... Jenže teď se zase vrátím k bodu jedna - Justin mi nevěřil a raději utekl pryč! No ale zkrátka chci říct, že teď už vím, co chci, vlastně vždycky jsem to věděl - já chci jeho, vím, že potřebuju ke štěstí jen jeho, jenže problém není ve mně, ale v něm, to on si musí uvědomit, jestli chce i on mě, musí přestat žít ve strachu, že se ze mě jednoho dne stane tříhlavá bestie, která ho vyžene pryč, protože to bych neudělal, jenže dokud bude mít ten dojem, tak se mu nemohu plně oddat, zkrátka bych byl proti sobě, já vím, co chci, ale taky vím, co mi to udělá, pokud mě Justin nakonec znova opustí kvůli svým pochybám!

Maikey: "Briane!?"

Musel jsem hodně zatřepat hlavou, abych se zbavil té halucinace, že slyším Maikeyho, ale když se přede mnou zničehonic zjevil v ložinici, věděl jsem, že nemám halucinace, nýbrž noční můru!

B: "Co tady, sakra, děláš?"

Maikey: "Co bys řekl?"...Zapískal na tu kravinu, která se používá na oslavě a já málem vyletěl z kůže!

Což mi připomíná bod číslo tři - mám narozeniny! Konečně mě to dohnalo a já to nijak neovlivním, je mi 37 let, jsem o krok blíže ke smrti a k tomu můžu shnít zaživa prakticky kdykoliv a kdekoliv, cítím se jako bych zestárl alespoň o deset let a ne jen o jeden rok, zkrátka si připadám staře a nemůžu nic udělat, jen se utápět v depresích, pít alkohol a užívat si hodně sexu - tedy ten poslední bod škrtněte, ten, se kterým bych si ho chtěl užívat, právě teď někde přemýšlí nad tím, zda ho opravdu miluju anebo mu o tom lžu, takže mou partnerkou na sex bude dnes jedině má ruka!

B: "Ještě jednou na to zapískáš a narvu ti to do prdele!"

Maikey: "Máš narozeniny, nebuď takový pesimista."

B: "Jestli tohle měl být vtip, tak se ti vážně nepovedl."

Maikey: "Pravda, vždyť ty vlastně umíráš, chřadneš každou vteřinou."

B: "Víš, kde jsou dveře, tak je zkus použít."

Maikey: "Ne ne, dneska se mě nezbavíš a večer se mnou někam zajdeš."

B: "Prosím?"

Maikey: "Nemysli si, že tě nechám na narozeniny samotnýho."

B: "Sám bych nebyl, alkoholu je tu dost a navíc, mám v plánu jít do Kinneticu."

Maikey: "Tak to nemáš, pokud vím, tak si slíbil Justinovi, že si na narozeniny vezmeš volno."

B: "Jo, abychom byli spolu, protože na tom trval, ale vidíš ho tady snad někde?"

Maikey: "Tak v tom případě jsem dneska tvůj Justin já a do Kinneticu zkrátka nejdeš."

B: "Ahaa... Jsem si jistý, že profesor bude rád."

Maikey: "Fajn, jsem tvůj Justin kromě sexu."

B: "Tak v tom případě nejsi Justin,"...Uchechtl jsem se.

Maikey: "Prosím tě, běž si dát radši sprchu, jdeme do jídelny, musíš se pořádně najíst alespoň na svoje narozeniny,"...Zakoulel očima.

Na mysl mi jako první přišlo, že bych se měl bránit, přeci jen jsem chtěl dnešek přežít v samotě a s alkoholem, jenže vzhledem k okolnostem, co se udály v posledních dvou dnech, si myslím, že asi bude lepší, pokud mě Maikey přivede na jiné myšlenky, i když to znamená, že s ním budu muset jít do jídelny, kde můžu narazit, jak na Justina, tak na Debbie a to mě rozhodně na jiné myšlenky nepřivede, jenže schovávání se v loftu taky není zrovna nejlepší nápad.

B: "Rozkaz, mami."

Maikey se jen vítězoslavně usmál a já se vzápětí vydal do sprchy, kterou mi nakázal a kterou jsem vlastně potřeboval. Hned potom jsem na sebe hodil nějaké oblečení, ve kterém jsem měl alespoň pocit, že jsem sexy, když už nic jiného a následně jsem se s Maikeym dopravil, až do jídelny, kde mi hned v prvním momentě něco nesedělo!

B: "Kde je Debb?"

Maikey: "Vzala si volno, dneska tu je Kiki."

B: "Prosím? Ona si vzala volno? Kdo umřel?"

Maikey: "Podle toho, jak se chováš, tak pravděpodobně ty. Prostě si vzala volno."

B: "A Justin koukám taky."

Maikey: "To nevím, s tím jsem nemluvil, ale podle všeho jo."

B: "Asi se bál, že tu narazí na mou existenci a vzhledem k tomu, že tu není Debb, tak by se neměl za koho schovat."

Maikey: "Briane, prostě si něco objednej a nepřemýšlej nad ním."

Jo to se mu tak snadno řekne, jenže ono se to dost těžko udělá, vzhledem k tomu, že Justin je to jediné, nad čím musím momentálně přemýšlet, takže fakt skvělá rada, ale celkem nereálná!

I přes to jsem se o to však pokoušel a nakonec jsem ho poslechl i s tím, abych si něco objednal, už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy něco jedl, takže se jídlo opravdu hodilo!

A jak se nakonec ukázalo, Maikey měl pro nás celodenní program, tudíž jakmile jsme nasytili svoje žaludky, naše první zastávka směřovala do světa komiksů, stejně jako když jsme byli kluci a dokázali jsme u nich strávit téměř celý den, teď už jsem sice dospělý, ale pořád to mělo něco do sebe a to něco mi pomohlo se na chvíli soustředit i na něco jiného, než je stárnutí a Justin! Když bylo kolem 6 večer Maikey zavelel Woody's, což přišlo náramně vhod, opravdu jsem si potřeboval dát skleničku a můj oblíbený Jim Beam mi pomohl natolik, že moje nálada byla co nevidět víc než přívětivá!

B: "Tak co máš připravený teď? Čekají nás někde orgie?"...Ptal jsem se smíchem.

Maikey: "Myslel jsem, že bychom mohli jít do Babylonu, ale bez těch orgií."

B: "No tak, Maikey, mám narozeniny, musím to oslavit, sám si to říkal!"

Maikey: "Jo, ale bylo by super, kdybys přitom neztratil Justina."

Díky alkoholu, který mi koloval v žilách, jsem se musel začít smát, tohle totiž bylo řečený trošku pozdě, něco mi říká, že ten už je na cestě na Aljašku, protože je to lepší, než se mnou něco vyřešit, i když je pravda, že tentokrát jsem to byl já, kdo utekl od něj, ale sakra, já se neschovávám, on ví, kde mě najít a obzvlášť když mám narozeniny, tak by se o to mohl alespoň pokusit!

Maikey: "Jsem rád, že se bavíš."

B: "A jak!"

Maikey: "Tak půjdeme?"

B: "Jsem pro."

Maikey: "Fajn, ale nejdřív se musíme stavit u mámy."

B: "Pro mě za mě."

Možná kdybych poslední hodinu nehasil svoje myšlenky alkoholem, tak by mi došlo, že je divné, že musíme nejdřív k Debb, ale já ten alkohol v sobě měl a tak mi to divné nepřišlo... No mělo! Protože to, co do teď bylo jen mou noční můrou, se vzápětí stalo realitou - otevřel jsem dveře Debbiina domu a hned na to se ozvalo jednohlasné a velmi hlasité "PŘEKVAPENÍ!" a první, koho jsem tam uviděl stát, když si moje oči začaly zvykat na ty blikající světla, byl právě Justin!

Narozeniny(12)

Nový díl.

JUSTIN

S Brianem jsem od včera nebo lépe řečeno od mého velkého odhalení pravdy v jídelně, nemluvil a na noc jsem se opět zašil k Debbie, která z toho nebyla nijak zvlášť nadšená, což jsem se jí vlastně ani trochu nedivil, protože já taky nebyl zrovna dvakrát nadšený, ale neměl jsem na vybranou, někde jsem spát musel a poněvadž jsem měl takové tušení, že v loftu nebo spíš před loftem by mě čekaly jen moje zabalený kufry, tak mi něco říká, že tam bych se nějakou dobu neměl ukazovat, jenže dneska je pondělí a to znamená, že má Brian narozeniny, což znamená, že pokud mě právě teď opravdu proklíná a nenávidí tak, jak si myslím, tak v jeho bytě právě probíhají orgie okořeněné velkým množstvím alkoholu a drog všeho druhu anebo, pokud jeho nenávist ke mně nevzrostla do obřích rozměrů a pouze je na mě jen opravdu hodně naštvaný, tak se utápí v depresích a přemýšlí nad tím, co má dělat se svým životem dál a především se mnou a obě možnosti stojí opravdu za nic, ani nevíte, co bych dal za to, kdybych mohl být s ním, pomoct mu přetrpět dnešek a všechno s ním urovnat, jenže to asi nehrozí!

Debbie: "Dobré ráno."

J: "Ani ne,"...Zoufale jsem se svezl k jídelnímu stolu.

Debbie: "Copak - blbá noc?"

J: "Ty se ptáš? Ani oko jsem nezamhouřil."

Debbie: "Kdybys byl doma, tam kde máš být, tak spinkáš jako nemluvě."

J: "Po tom, co jsem řekl Brianovi, což mimochodem děkuji za radu, bych tak maximálně ostražitě čekal na to, kdy mě zavraždí."

Debbie: "Nemůžeš čekat, že bude hned v pohodě, ty bys taky nebyl, kdyby ti tohle řekl."

J: "To asi nebyl, ale neutekl bych a nedal mu dojem, že je mezi námi konec."

Debbie: "Jo a co děláš poslední dva dny? Utíkáš, schováváš se a přemýšlíš nad tím, že bude lepší, když se rozejdete, protože se ten pitomec není schopný smířit s tím, že je dospělý muž, který musí konečně převzít zodpovědnost za svůj život."

---

V tomhle měla Debbie pravdu, ostatně jako vždy, vždyť je to Debbie! Jenže kdyby to všechno bylo tak jednoduché... Já svůj úkol splnil, řekl jsem Brianovi pravdu o tom, proč jsme se tenkrát nevzali, teď je ovšem na něm, jak se s tím vypořádá a jaké to pro nás bude mít následky a především záleží na tom, zda bude chtít pokračovat v našem vztahu jako dosud anebo ztratí jakoukoliv víru, jakou v nás měl a vrátí se ke svému bývalému životu, který mu očividně hodně chybí!

J: "Já vím,"...Přiznal jsem bez mučení.

Debbie: "Zkrátka musíš počkat na to, až ho to přejde a sám za tebou přijde."

J: "Jo to dřív zamrzne peklo. Navíc má narozeniny, neměl by být sám, i když je to asi to jediné, co si dneska přeje."

Debbie: "Věř mi, sám nebude."

J: "Co?"

Ani jsem se pořádně nestačil zeptat a od vchodových dveří se ozvalo klepání, a když jsem zahlédl Debbiin proradný výraz, věděl jsem, že má něco za lubem!

J: "Debb, co se děje?"

Debbie: "Co kdyby si šel nejdřív otevřít?"

S hodně zvědavým výrazem jsem vyrazil ke dveří s Debbie v zádech, vůbec mě nenapadlo, kdo by za těmi dveřmi mohl být, no jasně, že mě to napadlo a taky jsem v to dost doufal, ale občas dokážu být i realista, kterému je jasné, že Brian by tam nebyl ani, kdyby nevím co, a tak jsem dveře otevíral opravdu nedočkavě a když jsem je otevřel, našel jsem tam hned druhou nejlepší věc za Brianem, kterou jsem tam najít mohl!

Gus: "Strejdo!"

J: "Co tady děláte?"...Ptal jsem se značně zaskočeně, zatímco jsem objímal Guse.

Lindsay: "Přijeli jsme na Brianovu oslavu."

Melanie: "Nebo si snad zapomněl, že má jistý pan Kinney narozeniny?"

J: "Jasně, že nezapomněl, ale... Počkat, jakou oslavu? Vždyť se žádnou nesouhlasil."

Debbie: "To ale neznamená, že jí ani mít nebude, čekala jsem na to, zda se ti ho podaří přesvědčit, ale mezitím jsem připravovala svůj vlastní tajný plán a všem přidělila úkoly a hlavně jsem jim rozkázala mlčet, každopádně počítej, že co nevidět se tenhle dům začne plnit lidmi a my budeme mít pár hodin na to připravit Brianovi oslavu, jakou si zaslouží."

Koukal jsem na všechny jako blázen a snažil jsem to zpracovat, nemohl jsem uvěřit, že jsem o tom nevěděl, že to přede mnou a především před Brianem všichni tak dobře tajili a zároveň jsem měl radost, že to udělali, protože to překvapilo i mě, tudíž Briana to překvapit musí taky nehledě na to, že narozeniny pokládá za nejhorší den v životě, i když je pravda, že jedna věc by mu mohla zkazit překvapení a radost - JÁ!

Melanie: "Mohl bys jí podržet?"...Podala mi J.R., která se očividně hodně styděla, přeci jen mě viděla naposledy, když jí bylo několik měsíců, takže jsem pro ni v podstatě jako cizí.

Lindsay: "To jí přejde, chvilku jí trvá, než se přestane stydět, ale pak z tebe nesleze."

J: "Ani nevíte, jak rád vás všechny vidím."

Lindsay: "My tebe taky, zlato,"...Políbila mě na tvář a Mel udělala to samé.

Debbie: "A já jsem vzduch?"...Rozhodila ruce.

Lindsay: "Tebe taky moc rády vidíme."

Melanie: "Jo, Debb, chyběla si nám... Gus polovinu cesty mluvil o tom, jak se těší na babičku."

Gus jí hned běžel obejmout, aby jí dal najevo, že je to pravda a poté následovalo i objímání s Lindsay a Mel, které skončilo tím, že mi J.R. v podstatě ukradla z ruky a světe div se, ta začala roztávat a usmívat se tím svým dětským úsměvem, byla kouzelná a celá po Maikeym!

Všichni jsme se následně přesunuli do kuchyně, kde nás Debbie poctila čajem i kávou společně s citronovými řezy, z kterých měl radost především Gus! Holky nám vyprávěly všechny novinky a zážitky z Kanady a my se jen rozplývali nad tím, že si žijou jak v pohádce, za což jsem opravdu rád, i když je pravda, že mi chybí ta možnost za nimi jít, kdykoliv se mi zachce a Brianovi obzvlášť, hlavně kvůli Gusovi.

Emmett: "Dobré ráno,"...Přiřítil se zničehonic velmi živým způsobem společně s Tedem.

Ted: "Dobré rá..."...Oba ale zůstali oněměni tím, že viděli holky s Gusem a J.R.

Emmett: "Pane bože! Co, co tady děláte?"...Pištěl radostí, jako malej kluk, no spíš jako klasický Emmett.

J: "Koukám, že tohle nevěděl nikdo?"...Podíval jsem se na Debb.

Debbie: "Jejich příjezd bylo takové překvapení pro vás všechny."

Ted: "Že se ti povedlo, moc rád vás vidím."

Melanie: "My vás taky."

Lindsay: "Ani nevíte, jak moc."

Všichni se opět začali vítat a především Gus bojoval o jejich pozornost, chtěl jim povědět všechno od A až do Z a oba opravdu pečlivě poslouchali, aby nic neprošvihli.

Emmett: "Páni!"

Ted: "Ty si toho zažil víc, než my dva dohromady."

Debbie: "A kde máte vůbec ostatní?"

Ted: "Blake a Ben by měli co nevidět dorazit a Maikey se rozhodl jít rovnou za Brianem, aby to nebylo tak podezřelé, až ho sem povleče."

J: "Něco mi říká, že ten to stejně prokoukne a pokud ne, tak pak rozhodně uteče."

Debbie: "Nebuď takový pesimista, Sunshine."

Musel jsem se ušklíbnout, protože v případě Briana musí být každý pesimista, i když je pravda, že právě můj pesimismus nás dovedl tam, kde právě teď jsme, jenže tady jde o Briana a jeho posedlost věkem a vzhledem, jeho pohrdání oslavami takových událostí jako jsou narozeniny, navíc jsem včera způsobil to, že zjistil, že poslední dva roky žil v domnění, že jsem tenkrát odešel jen kvůli malování a ne taky proto, že jsem se bál toho si ho vzít, ten rozhodně na oslavu nemá ani pomyšlení, jenže i tak jsme se všichni vrhli do její přípravy v naději, že to alespoň trochu půjde podle našich představ!

Narozeniny(11)

Nový díl.

JUSTIN

Po probuzení jsem se cítil mnohem lépe, spánek jsem očividně opravdu hodně potřeboval, protože teď už mé myšlenky nebyly tak černé jako včera, neříkám však, že úplně zmizely, pořád vím, že s Brianem toho máme hodně co vyřešit - jeho narozeniny, naše nezrealizované manželství, lépe řečeno proč k němu vlastně nikdy nedošlo a taky to, zda jsme schopni dál vést plnohodnotný vztah, pokud Briana nechám, aby se vrátil k tomu, co má tak rád a co tak moc potřebuje k tomu, aby byl šťastný, protože jinak to v nejhorším případě bude znamenat, že nemáme žádnou budoucnost, přesně, jak jsme oba věděli už od chvíle, kdy jsme si to poprvé uvědomili, kdy nám došlo, že nikdy nepůjdeme stejným směrem a každý budeme chtít něco jiného... Všechno mě to děsí, ale jednou pro vždy se musíme dopátrat řešení, jinak je možné, že se jednoho dne probudíme, nešťastní a zničení s uvědoměním si toho, že jsme ztratili velkou část života snažením se být někým, kým jsme být nikdy nemohli!

Jakmile se mi podařilo vyhrabat se z postele a sejít dolů, zjistil jsem, že Debbie už tady není, vlastně by bylo divné, kdybych jí tu našel, je totiž jen otázkou času, kdy v jídelně začne i bydlet, už takhle je tam většinu dne, neskutečné, jakou má pořád výdrž!

Zkusil jsem se podívat po něčem na zub, ale bylo to zhola nemožné, lednice zela prázdnotou a popravdě tu nebylo ani nic mimo lednici, krom nějakého ovoce, na které jsem zrovna chuť neměl a tak jsem se rozhodl, že si dám rychlou sprchu a vypravím se do jídelny. Vzbudil jsem se sice s vědomím, že chci s Brianem všechno dát do pořádku, ale i tak jsem doufal, že tam na něj ještě nenarazím, neměl jsem vymyšlené ani co mu řeknu, natož nějaký plán či řešení a tak jsem to chtěl ještě chvíli oddalovat, jenže to se mi nesplnilo, několik vteřin po tom, co jsem vstoupil dovnitř, jsem jej zahlédl, hleděl na mě stejným šokovaným výrazem jako já na něj, nebyl jsem daleko od toho, abych se zbláznil, tohle bylo doslova frustrující, vidět ho, cítit, že ho miluju víc, než cokoliv a vědět, že s ním chci strávit zbytek svého života, ale kvůli tomu, co se mezi námi momentálně děje, se ho nemoct dotknout, políbit ho ani na něj jen tak koukat a vychutnávat si ten pohled na jeho dokonalost a krásu, což mi připomíná, že nedokážu pochopit, jak si může myslet, že věk se na něm podepisuje tím nejhorším způsobem, jaký je možný, protože to není pravda, on navždy bude mladý a krásný, je to přeci Brian Kinney!

---

J: "Ahoj,"...Opratně jsem k němu a k Debb, které jsem si upřímně všiml až teď, že vedle něj sedí, přistoupil.

Debbie: "Ahoj, dáš si něco?"...Zeptala se mě takovým tónem, ze kterého jsem poznal, že je na mě stále naštvaná, ale i tak se snažila mi dát najevo nějakou vlídnost, jelikož věděla, že teď si to pořádně od Briana vyžeru.

J: "Nějaký sendvič by se hodil."

Debbie: "Krůtí?"

J: "Třeba. A kafe, prosím."

Debbie: "Jdu to zařídit."

J: "Díky."

Debbie zmizela celkem rychle a tak mě od sednutí si k Brianovi už nic nedělilo, vím, že mi ani neodpověděl na pozdrav a v podstatě od okamžiku, kdy se mnou Debb začala řešit mou objednváku, se na mě ani nepodíval, ale i tak jsem věděl, že něco udělat nebo říct musím, jinak totiž budeme v bodu mrazu ještě dlouho a tentokrát je to všechno jen a jen moje vina!

J: "Můžu?"...Raději jsem se zeptal, byl bych nerad, kdyby mě z té židle shodil, i když pochybuji, že by toho byl schopný, sice je na mě naštvaný, ale myslím, že mě pořád miluje.

B: "Já tu židli nevlastním, můžeš si tu sednout, kam chceš,"...Ušklíbl se.

Možná to tak nevypadá, ale tohle je dobré znamení, Brianova ironie, sarkasmus a ušklíbání se, většinou znamená, že ho něco trápí a chce to co nejrychleji dát do pořádku, jen to nerad přiznává nahlas natož sobě, a tak se raději chová jako prvotřídní pitomec.

J: "To jsem rád,"...Posadil jsem se a opřel si lokty o bar, abych si podepřel bradu a mohl zírat před sebe... To asi nezačínám zrovna nejlíp, jenže já fakt nevím, co mám říkat!

B: "Vyspal ses dobře?"...Tady převládaly dva různé tóny - jeden říkal výčitku a druhý opravdovou starost.

J: "Půlku noci to bylo na nic, ale pak se mi nějak podařilo zabrat a celkem to šlo. A ty?"

B: "Maikey mě poctil návštěvou, takže jsme byli vzhůru docela dlouho, nakonec se mi ale taky spalo celkem dobře. Volal jsem ti mimochodem - několikrát."

J: "Já vím, promiň... Já jsem jen..."

B: "Neměl čas nebo snad náladu na to mě poslouchat?"

J: "Spíš jsem se bál toho, co mi chceš říct."

B: "Chtěl jsem jen vědět, kde jsi, i když jsem si to dokázal domyslet."

J: "Měl jsem fakt blbou noc a potřeboval jsem o něčem přemýšlet - sám."

B: "Debbie se zmínila, že ti podle všeho nasadila brouka do hlavy a ty se teď chováš jako blázen."

J: "Nasadila, ale spíš mi jen pomohla k tomu, abych si uvědomil pár věcí a přišel na jiné."

B: "A nechceš mi konečně říct, o co jde, než zešílím?"

J: "Já..."

Debbie: "Jeden krůtí sendvič a jedno kafe - silné."

Bylo to jako by snad Debbie přišla plánovaně, konečně jsem sebral odvahu k tomu, abych mu všechno nebo alespoň nějakou část vysvětlil a pomalu se propracovával k řešení, ale Debbie zkrátka musela přijít a o tu odvahu mě připravit!

J: "Děkuju."

Debbie: "Není zač. Ty už si taky konečně objednáš?"...Obrátila svou pozornost k Brianovi.

B: "Přines mi cokoliv a to kafe bych si dal taky,"...Buď to mu opravdu bylo jedno, co mu přinese anebo se jí chtěl rychle zbavit, poněvadž se konečně chtěl dozvědět, co se vlastně děje.

Debbie: "Přinesu ti taky ten sendvič a kafe."

B: "Fajn."

Oba jsme čekali na to, až Debbie zase zmizí z dohledu a vlastně i z doslechu a následně jsme se na sebe podívali takovým zvláštním pohledem, který nevyzařoval pouze touhou po tom všechno vědět a vysvětlit si, co nás oba trápí, vyzařoval i vzájemným chtíčem, nebyl jsem daleko od toho jej políbit, dlouze a vášnivě, ale musel jsem odolat, stejně jako on!

B: "Takže, co si chtěl říct?"...Přerušil tu chvíli ticha, která se měnila v jakýsi druh napětí v němž bylo otázkou, zda se na sebe naše rty vrhnou.

J: "Vlastně ani nevím, kde začít, je toho docela dost a možná je to až na hlavu, budeš si myslet, že jsem blázen a nebudeš si chtít připustit, že by to tak třeba mohlo být, budeš na mě dokonce naštvaný a je možný, že se..."

B: "Justine, přestaň, prostě mi to řekni,"...Položil mi ruku na stehno ve snaze mě uklidnit.

J: "Dobře... Tak, tak jo..."

Koktal jsem, opravdu jsem měl pocit, že začíná jít do tuhého, ale říct jsem mu to přeci musel! Jen mi to ještě chvilku trvalo!

B: "Takže?"

J: "Víš, jak jsi včera prakticky utekl z jídelny, protože si tě Debbie podala tím svým úžasným způsobem?"

B: "Nooo..."

J: "Tak vzhledem k tomu, že si mi nechtěl nic říct, dostal jsem to z Debbie, tedy víceméně... Já vím, že se tě na něco zeptala a že si na to něco nereagoval zrovna dobře, v podstatě bych hádal, že tě to zaskočilo, protože sis uvědomil, že to nevíš... Myslím, že nevíš, co od života chceš, zda chceš být jen se mnou, hrát si na někoho, kým si nikdy být nechtěl anebo se snažit být dvěma osobami - mým partnerem a tím, kým si byl, než si se se mnou rozhodl usadit a to si myslím, že oba víme, že není možné, už jsme to zkoušeli a dopadlo to tak, že jsme se rozešli... A když ses nás nakonec pokusil dát opět dohromady, řekl si mi, že mě miluješ a požádal si mě, abych si tě vzal, tak přišla ta příležitost, abych maloval v New Yorku, odjakživa to byl můj sen a tys mi umožnil jít za ním, abych se pokusil si ho splnit, jenže New York byl pro mě zároveň i..."...Zarazil jsem se, tolik mě děsilo, vyslovit to nahlas!

B: "I co?"...Ptal se s opravdu velkým zájmem.

J: "Nevím, jak to nazvat, ale asi jsem prostě z části utekl, protože jsem zpanikařil a dostal strach z toho... Že se ta naše pohádka co nevidět promění v horor...Zkrátka jsem se bál toho, že se vezmeme a jednoho dne se probudíme s vědomím, že se dusíme, protože jsme to udělali kvůli tomu, co se stalo v Babylonu, bylo to zbrklé... Nemohl sis být jistý, že to opravdu chceš, ani já si tím jistý nebyl, navíc jsem chtěl malovat a poznávat svět a..."

B: "Já myslím, že tohle mi pro začátek stačí."

J: "Co?"

B: "Už si toho řekl dost... Zkrátka už nic neříkej."

J: "Ale, Briane..."

B: "Chtěl jsem si tě vzít, opravdu chtěl... Ale tys tak moc toužil po tom si splnit sen, že jsem tě nechal jít... A ty mi teď říkáš, že to z části byla lež? A že si utekl?"

J: "Ne, Briane, tak to..."

B: "Radši mi nic neříkej,"...Zvedl se a rychlým krokem odešel pryč.

Přísahám, že se mi chtělo doslova brečet, tohle bylo přesně to, čeho jsem se tak bál, že se stane, pokud se Brian někdy dozví, že jsem tenkrát neodešel jen kvůli malování... Debbie měla za to, že nám to pomůže, pokud mu řeknu pravdu, jenže se stal přesný opak, ani bych se nedivil, kdyby mě momentálně nenáviděl, přes rok beze mě a především kvůli mně trpěl, protože měl za to, že mi jen dává možnost splnit si sen, což taky dával, ale já si ho stejně ani nesplnil a k tomu jsem z části utíkal před vztahem, který jsme mohli mít, protože jsem se bál toho, že ho nakonec ztratím a nebudu mít ani Briana a ani kariéru, o které jsem vždycky snil a tak jsem se Briana raději dobrovolně vzdal a vydal se za svým snem!

Narozeniny(10)

Nový díl.

BRIAN

Když se mi nějakým zázračným způsobem podařilo se probudit, zjistil jsem, že je chvíli před polednem. A i přesto, že ručička na hodinách ukazovala za deset minut dvanáct, tak druhá strana postele byla stále prázdná, ale popravdě mě to ani nepřekvapilo, v době, kdy Justinovy útěky nebo spíš skrývání se přede mnou, bylo na denním pořádku, trvalo to, dokud jsem si nevytáhl hlavu ze zadku a sám za ním nešel anebo nás někdo, tím samozřejmě myslím Debbie, přinutil k tomu si to konečně vyříkat tváří v tvář... Jenže to se teď konat nebude, za prvé já hlavu v zadku nemám, já mám pouze problém s tím, že se můj život neodkladně blíží ke konci a já to nemůžu nijak zastavit, navíc mi leze na nervy kdokoliv se mě snaží přimět k tomu, abych tuhle úžasnou událost, která mi připomíná tolik nevyhnutelnou záležitost jako stárnutí, náležitě oslavil, ačkoliv vědí, že to je to poslední, o co bych stál, já to nechci oslavit, já na to nechci ani pomyslet, jediné co chci je, aby se to nestalo a to se mi bohužel splnit nemůže, za 24 hodin to bude skutečností a já s tím nemůžu nic udělat. Za druhé mám samozřejmě problém s tou Debbiinou zákeřnou otázkou, která mě přiměla zpochybňovat to, zda jsem schopný s Justinem vést normální, plnohodnotný vztah "Co od života vlastně chceš?" Já bych chtěl plno věcí, jenže asi ani jedna nespadá do rozumných kritérií no a pokud si dovolím přemýšlet i nad takovými věcmi, tak vím, že se to akorát obrátí proti mně, když si vyberu, že chci jak svůj starý život tak Justina, je jisté, že Justin to dlouho nevydrží, ztratil jsem ho kvůli tomu už tolikrát, že by to bylo nakonec nevyhnutelné a to bych nepřežil, no a pokud zvolím pouze Justina, tak jaká je jistota, že on se mnou opravdu bude chtít zůstat už navždy, že nakonec neodejde a já nezůstanu sám, bude ze mě starej osamělej dědek, který nic nemá, fakt krásná vyhlídka, tohle je opravdu v háji!

No a samozřejmě za třetí - to Justin je ten, který se i po tolika letech není schopný svěřovat se mi s tím, co ho trápí, ať už je to jakkoliv vážné, špatné či snad dokonce děsivě a místo toho se raději skrývá, jako by to snad mělo něco vyřešit nebo to něčemu pomoct a mě už to zkrátka unavuje, musí se naučit mi všechno říkat, jinak opravdu nemůžeme nikdy normálně fungovat... I když je pravda, že tohle bych si měl vzít k srdci i já!

---

B: "Vstávej!"

Maikey: "Hmmm."

B: "Dělej!"...Strhl jsem z něho deku a to s ním konečně hnulo.

Maikey: "Co? Co je?!"

B: "Poledne."

Maikey: "To snad ne!"

B: "Bohužel ano."

Maikey: "Sakra, kde mám telefon?"

B: "Na zemi."

Maikey: "Do hajzlu!"...Ozvalo se po pár vteřinách.

B: "Nech mě hádat - Ben vyhlásil celostátní pátrání?"

Maikey: "Psal mi a volal asi milionkrát... Musím jít,"...Začal se neohrabaně zvedat.

B: "Pozdravuj!"...Zakřičel jsem za ním se smíchem, než mi stihl zmizet z dohledu.

A loft se najednou ponořil do ticha a samoty a mně to připomnělo těch nekonečných téměř 16 měsíců, co byl Justin v New Yorku, byly to měsíce naprosté samoty, která mě málem přivedla k šílenství, je hrozně neslyšet tu jeho hlas a jeho smích a co víc - nevidět ho tu! Je to tak zatraceně frustrující, že mám pocit, že se zblázním a to jsem bez něho byl jen jednu jedinou noc, jak bych mohl asi tak přežít zbytek života, pokud mě jednoho dne opustí? Nebylo by to přeci poprvé, udělal to už tolikrát, že by mě to snad ani nepřekvapilo, navíc nebýt Debbie, která ho přiměla vrátit se z New Yorku, tak bych možná ještě teď byl bez něho, on se nevrátil kvůli mně, ale kvůli Debbie, kvůli mně ale nakonec zůstal, jenže co když mi to nakonec taky začne vyčítat, že se vzdal toho, po čem tak dlouho snil, jen aby tu se mnou zůstal? Co když jednou přijde den, kdy se na nás všechno sesype a jediné možné východisko bude rozchod?

Raději jsem zatřepal hlavou, abych ty děsivé myšlenky, které si vytvářím určitě naprosto zbytečně, zahnal a vydal jsem se do koupelny, abych si dal tolik potřebnou sprchu, která mě dá snad trochu do kupy. A jakmile jsem se dosprchoval, hodil jsem na sebe nějaké oblečení a následně jsem se vydal do jídelny, kde jsem doufal, že najdu Justina a taky jsem samozřejmě potřeboval něco pozřít!

B: "Ahoj!"

Debbie: "A-ahoj!"

Justin nikde, tudiž je jasné, že se pořád schovává úspěšně u Debbie a teď už to vím stoprocentně, protože přesně takhle zaskočeně se Debb tvářila pokaždé, když ho schovávala, já se někde zjevil a ona nevěděla, jak se mnou mluvit, aby to náhodou nějak nezhoršila, neprozradila mi moc informací a zároveň nebyla za tu špatnou.

B: "Viděla si snad ducha nebo je to ten pohled říkající 'Promiň, že ho u sebe schovávám, ale je to pitomec!'"...Se smíchem jsem se posadil na bar, ale ve skutečnosti mi do smíchu moc nebylo.

Zřetelně jsem zahlédl její zděšený výraz, byla totálně v koncích a to je co říct, vzhledem k tomu, že je to Debbie, která dokáže vždy ze všeho vybruslit!

Debbie: "Měl bys vědět, že jsem z toho nebyla ani trochu nadšená, je to prostě idiot,"...Posadila se vedle mě.

B: "Mohla si ho zkrátka poslat do háje."

Debbie: "Znáš ho, byl by schopnej spát na ulici, jen aby se ti vyhnul."

B: "Třeba by ho mráz konečně přivedl k rozumu,"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Kéž by, ale tentokrát je fakt na zabití, dokonce i víc než ty... Řekla jsem mu,"...Zarazila se jako by si uvědomila, že by mi to neměla říkat.

B: "Co?"

Debbie: "Pár věcí, o kterých si myslím, že byste si měli promluvit, jenže se zdá, že jsem mu nasadila do hlavy většího brouka, než jsem zamýšlela a on si začal myslet svoje a došel k pár závěrům, které vůbec nejsou v pořádku a měl by si to s ním vyřešit dřív, než to dopadne špatně."

Jestli měla dojem, že mi pomůže touhle kódovanou mluvou, tak se šeredně spletla, nepobral jsem totiž vůbec nic kromě toho, že může za to, že jsme tam, kde teď jsme a jelikož Justin zase myslel jinak, než měl, tak vím, že není vůbec dobrý!

B: "Takže jsme se zkrátka vrátili do dob před New Yorkem, paráda."

Debbie: "Zlato, nechci znít špatně, ale myslím, že vy jste z těch dob ještě nevylezli... Ty se pořád držíš svého života jako by to mělo být to jediné, co tě drží pohromadě, jako bys nic jiného neměl, bojíš, že ztratíš Justina a nebudeš mít nic, pokud se svého života vzdáš a je to hloupost, on tě miluje, víš to moc dobře... A mnoho věcí máte nedořešených."

Sotva to dořekla a spatřil jsem, jak Justin vstupuje do jídelny. Chvíli mu trvalo, než si mě všiml, ale jakmile se tak stalo, měl ve tváři stejný znepokojený a zaskočený výraz jako já... Tohle fakt může dopadnout jedině špatně a pokud to nějakým zázračným způsobem dopadne dobře, tak v toho nahoře snad i začnu věřit!

Narozeniny(9)

Nový díl.

BRIAN

V Babylonu jsem zůstal ještě asi hodinu a když jsem měl alespoň přiměřeně napito, tak jsem se rozhodl, že bude lepší jít domů a konečně zjistit, co se s Justinem vlastně děje a jak moc v háji jsme po tom našem dobrodružství v zadní místnosti, první překážka však nastala hned při mém pokusu o odchod a to v podobě starostlivého Maikeyho, který usoudil, že nejsem ve stavu, abych řídil, dokonce snad i chodil... Jasně, už si vzpomínám, ještě pár let a budu potřebovat chodítko, přeci jen je ze mě stařenka!

B: "Mohl by si mě laskavě nechat odejít?"

Maikey: "Mohl, ale asi tak za hodinu, až se dostatečně nadýcháš čerstvého vzduchu a nejlíp si schladíš obličej v ledové vodě."

B: "Jo to si nemyslím,"...Pokusil jsem se kolem něj proklouznout.

Maikey: "Teď už rozhodně nikam nepojedeš,"...Vytrhl mi klíčky z ruky a schoval si je do kapsy kalhot.

B: "Jestli si myslíš, že mi tohle zabrání v tom, abych si je vzal zpátky tak si na omylu."

Chytil jsem ho za paži a přitáhl si ho k sobě blíž, abych mohl rukou zapátrat v kapse jeho kalhot, ale ten zmetek jí měl snad nekonečnou!

---

Ben: "Můžu vědět, co se to tu děje?"

B: "Tvoje žena mi ukradla klíče a schovala si je do kapsy."

Maikey: "Nemůžu ho nechat v tomhle stavu řídit!"

B: "Jsem snad těhotnej nebo co?"

Maikey: "Ne jsi opilý, v depresích kvůli svým narozeninám a mezi tebou a Justinem se očividně něco děje."

B: "Co si - detektiv?"

Ben: "Myslím, že Maikey má pravdu, neměl bys řídit."

B: "Profesore, mám tě rád, ale s radostí tě zabiju, jestli mu budeš pomáhat."

Ben: "Fajn, už mlčím."

Maikey: "Bene!"

Ben: "Jestli chce jet, nemůžeš mu v tom bránit, je to Brian."

B: "Konečně někdo, kdo to chápe."

Maikey si povzdechl a následně mi dost neochotně vrátil moje klíčky se slovy "Hlavně se nezabij," a já tak konečně mohl v klidu opustit prostory Babylonu a naložit se do svého auta, se kterým... Jsem zůstal stát na místě, protože jsem si najednou nebyl jistý tím, že jít za Justinem je dobrý nápad, jak jsem řekl, nevědomost mi momentálně vyhovuje a jakmile vyjde na povrch cokoliv, co se tu, sakra, děje, tak bude všechno naprosto v háji, prostě to cítím! Jenže jak dlouho tu můžu jen tak sedět, než shniju a moje mrtvola se rozloží? Fajn, prostě jeď, Kinney, nemáš co ztratit! Tedy pokud nevezmu v potaz, že se třeba Justin rozhodl jít za někým atraktivnější a především mladším a zatím nenašel správná slova, jak mi to sdělit, to by docela vysvětlovalo to jeho divné chování!

B: "Justine?"...Zkusil jsem, jakmile jsem otevřel dveře loftu, zda je ještě vzhůru, ale už podle toho, že bylo zhasnuto, mi mohlo být jasné, že není.

A tak jsem si jen povzdechl, usoudil, že s ním právě teď vůbec nic nevyřeším, odstrojil jsem se za chodu a připraven si k němu lehnout do postele a natisknout se na jeho tělo, jsem došel až do ložnice a... Kde, zatraceně, je?!

B: "Justine?"...Sice jsem viděl, že ta postel je prázdná, ale on má dobrý zahalovací schopnosti, když je třeba.

Ale jak se nakonec ukázalo on si opravdu nehrál na Copperfielda, on byl zkrátka v čudu, v tahu, pryč, kdekoliv, kde podle všeho nejsem já... Do hajzlu, my se v našem vztahu nevrátili o úroveň zpátky, ale nejmíň aspoň o deset, tohle jeho schovávání se na mě praktikoval v tom svým celkem ještě dost pubertálním období, ale teď je mu 24, proboha, tak co to má, do háje, znamenat?!

První, co mi problesklo hlavou bylo, že bych mu měl zkusit zavolat, přeci jen mohlo se mu něco stát, ale něco mi říká, že o tom už bych dávno věděl, tohle prostě byl ten jeho povedený kousek, který zahrnuje vyhýbat se mi, děj se, co děj a tak jsem si řekl, že chvíli počkám a až začnu šílet strachy tak mu zavolám... A přesně ten moment nastal ve 3 ráno, ačkoliv je naše dohoda dávno minulostí, tak má pro mě pořád nějaký význam a třetí hodina u nás byla závazná, abychom dorazili domů, a vím, že i pro Justina pořád ještě něco znamená a vzhledem k tomu, že se jeho návrat nekonal, je na čase mu zavolat!

Skvělý! Jasně, že mi to nezvedne! Je to malej, tvrdohlavej pitomec, fajn za to můžu já, to je pravda, ale stejně, nezvedat mi telefon, když jsme, tam kde jsme, ať už je to kdekoliv? To je tak zatraceně dětinské a hlavně Justinovské, prostě celý on!

Zkusil jsem to ještě párkrát, ale mělo to stejný efekt, tedy nulový, Justin se někde zašil a zuby nehty se mnou nechtěl mluvit, fajn jeho rozhodnutí, pokud to chce mít, tak mu to dopřeju!

Maikey: "Voláš mi, abys mi oznámil, že si to napral do stromu a potřebuješ někoho, aby tě odvezl domů?"

B: "To zrovna ne, ale teď už vím, komu zavolat, až se to stane."

Maikey: "Tak co chceš?"

B: "Abys sem naklusal."

Maikey: "Cože? Je půl 4 ráno, s Benem už jsme spali."

B: "On klidně ať spí dál, ale ty pohni kostrou, je to naléhavé."

Maikey: "Počkat, co se stalo?"

B: "Hni zadkem,"...Zaklapl jsem telefon a šel jsem se usadit k televizi.

Popravdě ani nevím, jak došlo k tomu, že jsem ho zavolal, ale najednou jsem prostě vytočil jeho číslo a už to bylo! Něco ve mně zkrátka potřebovalo jeho společnost, teď už spolu netrávíme moc času a pokaždé, když jsem měl nervy nadranc, byl to on, za kým jsem mohl jít a odreagovat se a právě teď mám nervy nadranc jako nikdy dřív, je to jako by se na mě všechno a to i včetně toho, o čem zatím nevím, sesypalo!

Maikey: "Briane?"...Zadýchaně vpadl do loftu.

B: "Že ti to trvalo!"

Maikey: "Běžel jsem, doslova, tak promiň, že už nejsem tak v kondici jako před pár lety, už nejsem nejmladší!"

B: "Odvezli ti auto do servisu?"

Maikey: "Ne, ale Ben od dob, kdy si mě takhle v noci lákal ven, schovává klíče, abych nikam nechodil a bylo by dost blbý probudit ho se slovy "Zlato, kde jsou klíče, Brian si žádá mojí přítomnost."

B: "Tak to je blbý,"...Uchechtl jsem se.

Maikey: "A můžeš mi říct, co bylo tak naléhavého, že si mě sem dotáhl v půl 4 ráno? A vůbec, kde je Justin?"

B: "Něco mi říká, že u tvojí matky. A naléhavé je tohle,"...Zvedl jsem krabičku svých zásob, které mi dřív pomáhaly dostat se myslí na lepší místo.

Maikey: "Pozval si mě sem, abychom se zhulili? Vážně?"

B: "Už je to doba, co jsme si naposledy spolu takhle užili, myslím, že je na čase si to připomenout."

Maikey: "Briane, ty ses zbláznil."

B: "Možná. Přitáhni ten svůj zadek ke mně, ber to jako takovou menší narozeninovou oslavu."

Maikey: "Ale narozeniny máš až v pondělí."

B: "Jo a tohle je jediná reálná oslava, která proběhne, takže se jí zúčastni."

Maikey: "Ty si fakt pako."

Konečně přestal zdržovat a naklusal ke mně, aby si mohl potáhnout z mého prvotřídního zboží, jako obvykle mu to stačilo pouze jednou a byl jako smíšek, musel jsem se smát a zároveň si uvědomit, jak moc mi chybí jen tak se s ním poflakovat a nad ničím nepřemýšlet, od té doby, co jsem se usadil s Justinem, je všechno jiné, těžší, vážnější, sranda se jaksi vytratila, jenže přiznejme si, že už nejsem ve věku, kdy bych se měl chovat jako puberťák a to mě děsí, Justina miluju a chci s ním být za každou cenu, jenže kdo ví, jestli on chce to samé, proto se tak moc děsím toho podělaného stárnutí, oslavy každých narozenin, akorát mi to připomíná, že můžu nakonec skončit sám, bez lásky, přátel a života, který mě spoustu let dělal nejšťastnějším mužem planety!

Maikey: "Co si vlastně myslel tím, že je Justin u mojí mámy?"

B: "No tady není, a pokud se nerozhodl, že stráví noc na ulici, tak kde jinde by mohl být, že?"

Maikey: "Pravda, máma ho vždycky ráda schová."

B: "Jo, její nejoblíbenější činnost."

Maikey se začal smát, jako bych řekl, kdo ví co, byl jednoduše mimo a to si dal jen pár potáhnutí, jestli se já z něho nezblázním, tak už vážně nevím!

Maikey: "A co jste si udělali tentokrát? Zdálo se, že už jste jak dvě hrdličky,"...Opět se smál.

B: "Opět tvoje máma, donutila mě se nad něčím zamyslet, v podstatě mi řekla, že jestli nejsem ochotný nechat svůj bývalý život jít, tak nemůžu být s Justinem nikdy stoprocentně šťastný... A já nevím, jestli se ho chci vzdát, je to věc, která tu vždycky bude, pokud o všechno ostatní přijdu, pokud Justin vezme nohy na ramena a usoudí, že už se mnou byl dost dlouho... Pokud to už ovšem neusoudil, jsem si totiž jistý, že mu Debbie taky ráno dala nějaký zajímavý proslov a proto byl potom tak divnej, asi si uvědomil pár věcí a zkrátka neměl odvahu mi je říct, protože mu je jasný, že se mi to nebude líbit, ale to, že to přede mnou tají a teď se dokonce i schovává, mě děsí... A vzhledem k tomu, že si zhulenej a nebudeš si nic pamatovat, ti můžu říct i to, že jsem nikdy v životě nebyl vyděšenější z toho, že ho ztratím."

Čekal jsem, že opět uslyším Maikeyho smích anebo nějaké přihlouplé poznámky, myslím, že by mi to i pomohlo, ale nic takového se nekonalo a taky jsem hned, jak jsem se na něj podíval, zjistil proč - on totiž spal, jako by ho snad někdo něčím přetáhnul!

B: "Tak díky, Maikey."

Došel jsem mu pro deku, kterou jsem ho následně přikryl a poté jsem se přesunul do postele, kde jsem se plně věnoval přemýšlení o tom, co si počnu se svým životem, pokud Justina nakonec ztratím, možná ne hned, možná ne zítra, možná, že taky nikdy, ale přeci jen, co když jednou ano? A až se tak stane, tak nebudu mít nic, protože pokud si stoprocentně vyberu jeho, tak přijdu o to, co mě hodně dlouhou dobu dělalo tím, kým jsem!