Narozeniny(17)

Poslední díl. - Tak poslední díl máme trochu přeslazený, ale je to zároveň poslední díl povídky tohoto roku, tak to zkrátka jinak nešlo A jak jste asi pochopili od zítra si dávám pauzu, opravdu jí potřebuji, jsem nějaká přepsaná, no a vrátím se buď 11.1.16 anebo 18.1.16, záleží na tom, jak moc velké peklo to teď v pololetí ve škole bude, takže se na mě nezlobte a těším se na vás zase v novém roce Jo a samozřejmě přeji příjemné čtení

BRIAN

Chvíli nám trvalo, než jsme se alespoň dokázali posadit na postel, místo toho tupého stání a zírání na sebe, jako bychom snad doufali, že tahle chvíle přestane být tak divná anebo ještě líp, že přestane úplně existovat, my se probudíme a zjistíme, že tohle byla jenom noční můra, na kterou brzo zapomeneme a budeme moci žít dál jako dosud, než se všechno naprosto zvoralo, protože jsem měl narozeniny, které mi už týden dopředu připomínaly, že stárnu a že jednoho dne můžu ztratit toho, kdo mě momentálně dělá tak šťastným, tedy Justina, bál jsem se toho, že mě třeba přestane milovat, že už pro něj nebudu dál dokonalý, že zkrátka zaprahne po někom jiném a opustí mě, navíc by to nebylo poprvé, tudíž mé obavy byly a stále jsou dost oprávněné! No a všechny ty obavy samozřejmě spustily řetězec událostí počínaje Debbiiným promlouváním do duše o tom, abych přestal být takový pitomec a konečně si uvědomil, co od života chci... A hned po tom následovalo i promlouvání do Justinovo duše, což zapříčinilo, že si něco uvědomil a to něco bylo, že do New Yorku tenkrát nedošel jen kvůli malování, ale z velké části, protože se bál toho si mě vzít, nechtěl žít s pocitem, že se ze mě jednoho dne stane monstrum, které si uvědomí, že s ním ztratilo roky života předstíráním někoho, kým jsem být nikdy nechtěl, jenže já věděl už tenkrát, co chci, chtěl jsem Justina se vším všudy, jenže on tomu nevěřil a odešel za svým snem, což mě přimělo se zase uzavřít do sebe a vrátit se ke svému bývalému životu v domnění, že Justina už nikdy neuvidím... Jenže se stala Debbie, která to nemohla nechat jen tak a přivedla mi ho zpátky a já si opět uvědomil, že on je to jediné, co chci, potřebuju a miluju, jen už jsem neměl takovou odvahu mu to dávat najevo a sám si to připouštět, poněvadž jsem se bál toho, že by mě mohl opět opustit, přeci jen vrátil se kvůli Debb a ne kvůli mně, tudíž by to nebylo tak nemožné, no a s blížícími se narozeninami se ta obava ještě víc zvětšovala a zkrátka nás dovedla až sem, do Maikeyho starého pokoje, kde se uvidí, zda je Justin konečně schopný uvěřit tomu, že chci jen jeho a nic a nikoho jiného a taky to, zda on chce mě!

---

B: "Budeme takhle mlčet ještě dlouho anebo začneme i mluvit?"...Popravdě jsem jen chtěl nadlehčit situaci a doufal jsem alespoň v náznak Justinova úsměvu, ale on se jen zamračil a začal zkoumat podlahu.

J: "Já nějak nevím, jak začít."

B: "Páni, on mluví!"

J: "Vím, že je to se mnou těžký, ale s tebou taky, buď se mi vyhýbáš anebo předstíráš, že se nic neděje."

B: "Ty si s tím souhlasil!"

J: "Já vím, že jo, v tu chvíli se mi ten nápad líbil, jenže pak přišel Maikey a..."

B: "Ty ses vrátil zpátky na zem, všiml jsem si a taky jsem si všiml toho, jak na mě zoufale zíráš... Ani nevíš, jak moc jsem za tebou chtěl jít a něco říct, abys věděl, že mi nejsi fuk, ale Maikey byl jak klíště... No a pak si začal tancovat s Mel a já usoudil, že se mi buď mstíš anebo jsem ti jedno já."

Justin se zničehonic začal smát jako blázen a já si nebyl jistý tím, zda se prostě jen směje, protože už je to fakt k smíchu anebo proto, že se opravdu zbláznil, no taky to mohlo být obojí!

B: "Co je tu tak k smíchu?"

J: "Už to zase děláme, všiml sis?"

B: "Co děláme?"

J: "Radši si myslíme svoje, než abychom spolu mluvili... Oba jsme si mysleli, že se záměrně ignorujeme, ačkoliv to tak nebylo, jenže jsme moc pitomý na to, abychom si prostě promluvili dřív, než si začneme domýšlet kraviny."

B: "Jo v tom máš bohužel pravdu, což mi připomíná, že je tu víc věcí, o kterých jsme si domýšleli svoje a dostalo nás to až sem..."

J: "Jo, třeba to, že si myslíš, že bych tě opustil kvůli tomu, že si myslíš, že už nejsi perfektní... No hádej co, neopustil bych tě kvůli tomu, i kdybys mě o to prosil, ty pro mě budeš vždycky perfektní, Briane!"

B: "To nemůžeš vědět, pokud si zapomněl, už párkrát si ode mě odešel."

J: "Nezapomněl a vím, že to byly největší chyby mého života, věř mi, ale nemá to nic společného s tím, že bych tě snad někdy mohl přestat milovat, protože už ti není 30."

B: "Fajn, dejme tomu, že můj věk, vzhled a nedej bože třeba i má postupem času klesající sexuální aktivita nebude důvodem toho, proč bys mě mohl opustit, ale nezapomeňme na ten fakt, že si do New Yorku utekl, protože sis mě nechtěl vzít."

J: "Takhle to nebylo a ty to víš, přestaň si zas domýšlet! Kdyby si neutekl z jídelny a nechal mě ti to celé doříct, tak by sis tohle nemyslel."

V tomhle měl Justin bohužel pravdu, kdybych neutekl tak bych se třeba dozvěděl víc věcí, které by mi třeba vysvětlily všechno, co jsem si v tu chvíli domýšlel, jenže já v ten moment byl zkrátka tak naštvaný a zklamaný, že jsem utéct jednoduše musel!

B: "Fajn, tak teď přísahám, že neuteču, řekni mi zbytek."

J: "Dobře, takže vzpomínáš si, jak si mi koupil ten obrovský palác, kde si mě podruhé požádal o to, aby sem si tě vzal?"

B: "To má být nějaká zkouška, zda netrpím alzheimerovou chorobou, samozřejmě, že si to pamatuji! Nemohl bych zapomenout,"...Přiznal jsem šeptem.

J: "Chci jen říct, že si mi tam řekl, že bys byl ochotný udělat cokoliv, dát mi cokoliv a být čímkoliv... Jen abys mě udělal šťastným. A v tu chvíli to byla ta nejkrásnější slova, co si mi mohl říct..."

B: "A byla pravdivá."

J: "Já vím, že ano, ale já si v tu chvíli neuvědomoval, jak moc vážně je myslíš, dokud jsme nezačali plánovat naší svatbu a ty ses mi nezačal měnit přímo před očima... Byl si někým jiným a mě to vyděsilo a zároveň mi to dalo dojem, že to děláš jen kvůli mně nebo tys to dělal kvůli mně, sám si to řekl, ale já nechtěl, aby ses obětoval..."

B: "Pro mě to oběť nebyla, já jsem zkrátka byl takový, jaký jsem být chtěl."

J: "Jenže mně to v tu chvíli tak nepřišlo, pět let jsem tě znal jako toho alfa samce, Briana Kinneyho, který ošuká všechno, co se hýbe, který jedná bez omluv, výčitek a výmluv, který se mě dlouhé roky snažil přesvědčit o tom, že mě nemiluje..."

B: "Justine..."

J: "A najednou ses proměnil v toho super přítele, který mi řekl, že mě miluje, který mě požádal o ruku a koupil mi palác, který najednou mluvil o zahradničení... Jednoduše jsem tě nepoznával a bál jsem se, že to děláš jen proto, abys mě neztratil."

Když to Justin podal takhle, tak jsem měl najednou pocit, že už chápu, co ho tenkrát tak vyděsilo, protože takhle to opravdu znělo, jako bych to všechno dělal jen proto, abych ho neztratil, jako bych se jen přetvářel a hrál si na někoho, kým jsem nebyl, jenže tak to nebylo a to Justin nevěděl a tak raději udělal to, co si myslel, že je správné pro nás oba, šel za svým snem a mě nechal tady v domnění, že budu šťastný jedině, pokud budu mít svůj starý život zpátky, jenže se spletl, já nebyl šťastný, já zažíval muka a každý den jsem se modlil za to, aby se mi vrátil... To ovšem Justin nemohl tušit, jak říkám, myslel si, že mi dělá službu, a i když jsem naštvaný tak ho zároveň miluju ještě víc za to, že byl ochotný pro mé štěstí udělat cokoliv, dokonce mě i nechat jít.

J: "A tak jsem se chopil příležitosti v New Yorku, v tu chvíli jsem si ale ještě neuvědomoval, že z části utíkám a opouštím tě pro to, abys mohl být šťastný, dokud mě Debbie nedonutila si to uvědomit."

B: "A když si nakonec sebral odvahu k tomu mi to říct, tak jsem si domyslel svoje a vzal nohy na ramena... Já asi musím být vážně idiot."

J: "To nejsi, říct mi to ty, tak se asi zachovám stejně."

B: "Takže pokud to dobře chápu... Ta svatba... Tys jí opravdu chtěl?"

J: "Chtěl, ani nevíš, jak moc, jen jsem se bál toho, že pro tebe by to bylo obětování se pro mé štěstí... Ale chtěl jsem jí... Pořád chci."

Když to Justin vyslovil, bylo to jako by moje srdce radostí zaplesalo, jako by tohle byla slova, která jsem potřeboval slyšet, je totiž pravda, že jsem o té svatbě hodně přemýšlel a představoval si, jaké by to bylo, kdyby se uskutečnila, jen už jsem nikdy znovu nedostal odvahu na to zjistit, jak se k tomu staví Justin, tudíž je hezké zjistit, že se k ní staví stejně jako já.

B: "Takže to znamená..."

J: "Že odpověď na otázku, co chci já je, že chci tebe, vždycky jsem tě chtěl a vždycky chtít budu, já bych bez tebe nedokázal žít, jsi pro mě všechno a chci, aby si to konečně pochopil a přestal se bát toho, že od tebe odejdu."

Tohle už se zkrátka nedalo vydržet, musel jsem ho políbit! A tak jsem si ho přitáhl za triko blíž k sobě a přisál jsem se k těm jeho rtům, on vůbec nijak nevzdoroval a polibky mi oplácel, jak něžně tak vášnivě, musím říct, že takových motýlků jsem v žaludku necítil dlouho!

B: "Ale ty mi musíš začít věřit, když říkám, že chci být jen s tebou, že mě můj bývalý život už nezajímá, protože mám všechno, co chci a potřebuju - tebe."

J: "To asi znamená, že si oba musíme přestat hrát na domýšlivé idioty a začít si věřit a hlavně spolu začít o všem mluvit."

B: "Nejsem ani trochu proti, protože chvíle, kdy tě nemám u sebe, jsou prostě muka... Chci tě ve své blízkosti pořád... Navždy."

Justin se jen usmál, hluboce se mi zadíval do očí tím svým modrým pohledem a následně mě políbil, bylo to tak zatraceně příjemné, že jsem myslel, že se snad začnu vznášet!

Debbie: "No konečně, vy idioti!"...Ozvalo se z vedlejší místnosti a my si s Justinem uvědomili, že tenhle dům má přeci jen tenké zdi.

J: "Myslíš, že slyšela všechno?"...Uchechtával se.

Debbie: "A do puntíku!"

B: "Vidíš, tady máš odpověď... Taky tě máme rádi, Debb!"

S Justinem jsme neodolali smíchu a následně jsme se opět začali líbat a nejspíš bychom i pokračovali dál, nebýt toho, že tenhle dům má zkrátka tenké zdi! Bohužel je ale má a tak jsme se jen mazlili a následně jsme se po tom dost vyčerpávajícím rozhovoru oddali spánku, který zahrnoval naše nahá těla natisknutá pevně na sobě, přesně tak, jak to máme oba rádi!