Narozeniny(16)

Nový díl. - Výjimečně zveřejňuji i v sobotu a možná zveřejním díl i zítra, ale raději nic neslibuji Každopádně přeji příjemné čtení

JUSTIN

Abych pravdu řekl, tak jsem měl za to, že Brian se na mě po včerejšku ani nepodívá natož, aby se mnou mluvil, jenže on předčil veškerá má očekávání a nepřišel za mnou jen jednou, dokonce ani dvakrát, ale ve skutečnosti hned třikrát, kdy už jsem měl za to, že nastala ta chvíle, kdy si zkrátka musíme promluvit, sice jsem nebyl ještě stoprocentně připravený, ale věděl jsem, že to asi nebudu nikdy a tak jsem byl ochotný se s tím nějak poprat, jenže Brian zničehonic změnil přístup, on nechtěl mluvit o problémech, které nás právě zaměstnávají, on nechtěl zkrátka nic řešit, on si chtěl prostě jen užít svou oslavu se mnou po boku a já nedokázal nic namítat, ani jsem vlastně nechtěl, protože pokud jsem si měl vybrat mezi tím, zda se třeba dostaneme do hádky, která nám všechno zhorší a tím, že na chvíli zapomeneme, že mezi sebou máme nevyřešené věci a zkrátka jen budeme tancovat a vychutnávat si vzájemnou přítomnost, bylo jasné, že možnost dvě zvítězí a ať už to bylo sebevíc špatné rozhodnutí, tak v tu chvíli jsem to tak zkrátka cítil a svým pocitem jsem se řídil... Pak se k nám však vměstnal přiopilý Maikey, který si chtěl s Brianem utrhnout jeden nebo lépe řečeno asi tak deset tanců jako za starých časů a já se zase vrátil zpátky na zem a zpátky do reality, kde nás s Brianem čeká jeden dlouhý, vážný a především rozhodující rozhovor!

---

Debbie: "Už jste si promluvili, zlato?"

J: "Nějak se tomu úspěšně vyhýbáme."

Debbie: "Mám Maikeyho zpracovat, aby ho nechal na pokoji, a vy jste si mohli promluvit?"

J: "Ne, Debb, nech je, tohle stejně nevyřešíme v domě plném lidí... Navíc má oslavu, měl by si jí užít a Maikey mu s tím očividně dobře pomáhá."

Debbie: "Až moc dobře, chová se jako by se nic nedělo."

J: "Tak nějak jsme si řekli, že to zatím necháme být a budeme předstírat, že je všechno v pohodě."

Debbie: "A proč mám tedy pocit, že jediný, kdo tu předstírá, je právě Brian?"

J: "Víš, že předstírání mi nikdy moc nešlo."

Debbie: "Ach jo, zlato, proč je s vámi všechno tak složité? Proč jednou nemůžete něco vyřešit hned a v klidu?"

J: "Kéž bych to věděl!"

Opravdu, kéž bych to věděl! Tohle totiž asi opravdu nebude zrovna normální, že pokaždé, kdy máme nějaký problém, tak to odkládáme tak dlouho, dokud už nemáme jinou možnost, než si o tom promluvit a mezitím se nám nahromadí další věci, které musíme nakonec řešit, kdybychom to neodkládali, tak máme nejspíš oba život mnohem snazší, ale zase na druhou stranu díky všem těm těžkostem jsme se v našem vztahu dostali až tak daleko a každý další problém nás akorát posílil... Jenže otázkou teď je, zda nás posílí i tenhle problém anebo nás naopak navždy rozdělí! Brian mi sice řekl, že už ví, co chce, že to jsem já a že je teď na mně, co chci já, ale já mám zkrátka pořád dojem, že Brian to neví jistě a říká to, jen aby mě neztratil, i když je dost pravděpodobné, že tohle už ze mě mluví jen má paranoia!

Melanie: "Nechte mě hádat, žhavé téma - Brian Kinney?"

Debbie: "Ten žhavým tématem bude ještě za milion let."

Melanie: "Co udělal tentokrát, krom toho, že dělá jako by si tu neseděl a zoufale na něj nekoukal?"

J: "Já na něj nekoukám a rozhodně ne zoufale!"

Debbie: "Ale koukáš."

J: "Cože? To není... Bože, ženský jsou fakt všímavý."

Melanie: "Ne jen ženský, ale kdokoliv, kdo má oči... Teda kromě pana dokonalého, ten tě buď fakt nevidí anebo to aspoň předstírá."

Debbie: "Řekla bych, že ta druhá možnost, rozhodli se, že pro teď budou předstírat, že je u nich všechno růžové."

Melanie: "A proč není?"

J: "Je to komplikované a na dlouho."

Debbie: "Věř mi, říká pravdu."

Melanie: "Tak v tom případě mě do toho můžeš zasvětit, zatímco budeme tancovat."

J: "Co?"

Melanie: "Jdeme tancovat!"...Čapla mě za ruku a táhla mě hned vedle tancujícího Briana s Maikeym, jako by snad chtěla docílit toho, aby Brian žárlil anebo si alespoň všiml mé existence, ale Brian a žárlit, ještě k tomu na ženskou? Jen z té představy se skoro kroutím smíchy!

Ale ono to nějakým zvláštním způsobem opravdu zabíralo, nebylo to tak, že by žárlil na to, že tancuji s Melanie, to si přiznejme, že už samo o sobě zní dost hloupě, vzhledem k tomu, že jak já tak i ona kopeme za jiný tým a prostě je to Melanie, ale on žárlil na to, že věnuji svou pozornost někomu jinému a ne jen jemu, jenže v tuhle chvíli jsme si neměli co vyčítat, on svou pozornost plně věnoval Maikeymu, tedy teď už ne plně, protože pohledem stále utíkal ke mně a jsem si jistý, že i myšlenkami, ale zkrátka jsme si nemuseli nic zazlívat, oba jsme jednoduše dělali to, co jsme řekli, že dělat budeme - předstírali jsme, že se nic neděje, i když něco mi říká, že zrovna takhle to probíhat nemělo, každopádně zatímco jsem Melanie stručně líčil, co se mezi námi momentálně děje, tak jsem si užíval ten pocit, že Brianovi nejsem ani trochu lhostejný a že už se mi to ani nebojí dávat najevo!

Ben: "Tak jo, zlato, jdeme domů,"...Zjevil se vedle Maikeyho v naději, že se mu ho podaří od Briana odtrhnout a přimět jej jít domů a popravdě jsem mu dost fandil, potřeboval jsem, aby byl Brian sám až se rozhodneme uskutečnit náš rozhovor a mít u toho Maikeyho bych fakt nechtěl.

Maikey: "Ještě ne,"...Přiopile vzdoroval.

B: "Myslím, že profesor má pravdu, je na čase, abys šel na kutě."

Maikey: "Hmmmm."

Ben: "Pojď, Maikey."

B: "Chceš s ním pomoct do auta?"

Ben: "Zvládnu to, ale díky. Dobrou, lidi."

Všichni jsme se s nimi rozloučili a já se k tomu zabýval myšlenkou na to, zda Brian Maikeyho dobrovolně předal do Benových rukou jen proto, že je to jeho nejlepší kamarád a usoudil, že opravdu postel potřebuje anebo proto, že z části doufal v to samé, co já, tedy, že se Maikeyho zbaví, aby se mohl začít nenápadně věnovat mně... Jenže když se Brian místo mně začal v kuchyni věnovat flašce Jima Beama, usoudil jsem, že je na čase přestat s předstíráním!

Melanie: "Co máš v plánu?"...Nejspíš zbystřila, že jsem byl vcelku připravený na to se do té kuchyně rozeběhnout a s Brianem to teď a tady jednou pro vždy vyřešit!

J: "Už to nevydržím, tohle je prostě příliš, já vím, že jsem s předstíráním souhlasil a taky vím, že v téhle situaci jsme hlavně kvůli mně, protože mám v hlavě bordel, ale nemůže mě přeci takhle ignorovat do nekonečna!"

Melanie: "Jsem si jistá, že nechceš dělat scénu, které bys pak mohl litovat, takže se prostě zhluboka nadechni a ještě to vydrž."

Neuvědomovat si, že má Melanie pravdu v tom, že bych toho nakonec litoval, tak bych se nejspíš neovládl, ale naštěstí jsem to dokázal. Horší to však bylo, když se Mel ztratila z mé blízkosti, protože se s Linds vydaly na kutě a stejně tak Emmett, Ted a Blake, kteří se vydali domů, tudíž jsme v obývacím pokoji zůstali jen já, Brian a Debbie a ta atmosféra byla... No řekněme, že dost trapná!

Debbie: "Tak jo, jdu spát,"...Oznámila nám rázně, jako by snad chtěla dát najevo, že končí s tím hrát si na to jediné, co nám brání v tom si promluvit.

J: "Vážně, Debb? Klidně zůstaň,"...Dost zoufale jsem žadonil, ačkoliv jsem věděl, že bych neměl.

B: "Jo, jsme rádi, když si nám na blízku,"...Křečovitě se usmíval.

Debbie: "Vy dva idioti si konečně promluvíte, je vám to jasné?"

J: "Ale..."

Debbie: "Žádné 'ale' a aby bylo jasné, zůstáváte tady, oba jste pili, takže se zvedněte a nasměrujete svoje kouzelný zadky do vašeho pokoje a konečně to vyřešte!"

B: "Tohle..."

Debbie: "Pššt! Ani slovo!"

Debbie se následně vydala nahoru a my se po jejím odchodu na sebe jen podívali a hned na to jsme se začali smát tomu, že nás Debbie sprdla jako nějaká děcka, ale když nad tím tak přemýšlím tak do nich nemáme daleko, rozhodně se jako děcka chováme dost často!

B: "Tak půjdeme nahoru?"...Nadějeplně na mě pohlédl.

J: "Jo, myslím, že je opravdu na čase."

Oba jsme se nejspíš duševně připravili, protože jsme se najednou zhluboka nadechli a vzápětí jsme se vydali nahoru do mého pokoje, a když se za námi zaklaply dveře a my zůstali naprosto sami, věděli jsme, že už není úniku, že je to teď anebo nikdy!