Narozeniny(15)

Nový díl. - Omlouvám se, ale dřív jsem se k tomu nedostala

BRIAN

Je divné, že to říkám zrovna já, ale ta oslava se vyvíjela celkem dobře na to, že nejsem zastánce rodinných sešlostí obzvlášť za účelem oslavy narozenin a kord těch mých, navíc když o ní od samého začátku, kdy jsem si uvědomil, že mi něco jako stárnutí nic neříká, nestojím a zuby nehty se jí každý rok bráním, ale takhle oslava je zkrátka něčím jiná, nemám tu jen lidi, které mohu vídat kdykoliv se mi zachce, ale jsou tu právě i ti jako Linds, Mel, Gus a J.R., které mám možnost vidět jen párkrát do roka a každá minuta strávená s nimi je pro mě drahocenná. Navíc mám pocit, že v mém mozku začíná něco fungovat správně a já si pomalu, ale jisté uvědomuji, že na světě jsou důležitější věci, o které bych se měl zajímat, než stále lpět na minulosti, na vzhledu a věku, jako by se mi snad jinak zhroutil celý svět, pokud o tom přestanu tolik přemýšlet! A pokud zrovna uvažujete nad tím, co je pro mě momentálně důležitější, že jsem ochotný přestat se chovat jako naprostý pitomec, tak je to právě Justin, kluk, co se před sedmi lety vetřel do mého života a rozhodl se, že mi z něho udělá peklo, tedy to jsem si dřív myslel, postupem času jsem si však začínal uvědomovat, že on dělá přesný opak, přinesl do mého života radost, lásku a štěstí, konečně jsem měl pocit, že mám někoho, komu na mně opravdu záleží, není to tak, že bych takových lidí neměl v životě dost, ale s Justinem to bylo jiné, s ním jsem se cítil a pořád cítím jinak, než s ostatními, Justin je to jediné, co potřebuju k šťastnému životu, teď už to vím a ví to i on, jenže si nejsem tak úplně jistý, že chce to samé, co já a nejspíš to nebudu vědět, dokud nebudeme sami a konečně si nepromluvíme, jenže to se zatím zdá jako dost vzdálená realita!

---

Lindsay: "Je tohle pouze předstíraná radost anebo jsi opravdu rád?"...Přisedla ke mně se dvěma skleničkami a jednu mi předala.

B: "Díky. A co se týče tvé otázky, tak... Já nevím, asi jsem fakt rád."

Lindsay: "Co tě vůbec přimělo zůstat? Já jen, že jsem byla přesvědčená o tom, že se otočíš a beze slova odejdeš,"...Zasmála se.

B: "Nemysli si, že jsem o tom nepřemýšlel, jenže pak jsem zahlédl Guse a vás a prostě... Nemohl jsem odejít, co by si o mně Gus myslel, jsem jeho táta, už takhle mě skoro nevidí a teď kdybych navíc utekl z vlastní oslavy, tak bych mu nebyl moc dobrým vzorem."

Lindsay: "A jsi si jistý, že my jsme jediný důvod, proč si zůstal?"

B: "Jasně, že ne, Debb by mě zabila, kdybych vzal nohy na ramena,"...Uchechtl jsem se.

Lindsay: "Ty víš moc dobře, o čem mluvím, ale dobrý pokus. Viděla jsem, jak si na Justina koukal, když si ho zbystřil."

B: "Nech mě hádat, Debb a její velká pusa?"

Lindsay: "Ve skutečnosti to byl Justin."

Tak tohle mě hodně zajímalo, protože jestli je tu něco, v čem Justin zvlášť vyniká, tak je to mluvení o našich problémech s kýmkoliv jiným, než jsem já a ti lidi se většinou dozvědí víc věcí, než nakonec já!

B: "Co ti řekl?"

Lindsay: "Vlastně nic moc, spíš jsem si domyslela, že se mezi vámi něco děje, když jsem zjistila, že u Debbie spí už druhou noc a když jsem se ho zeptala proč, tak akorát řekl, že to teď mezi vámi není dobré, moc o tom ale mluvit nechtěl."

Abych pravdu řekl, tak jsem se divil, že jí neřekl i věci, které sám neví, ale na druhou stranu jsem byl rád, měl jsem totiž pocit, že tentokrát to chce opravdu vyřešit jen a jen se mnou a to mi dávalo jistou naději na to, že třeba taky dospěl k určitému bodu, kdy ví, že by se měl chovat tak, jak je třeba a ne tak, jak si myslí, že je to správné.

Lindsay: "Měli byste to vyřešit, nedostali jste se přeci až sem, abyste to jen tak zahodili."

B: "Já nic nezahazuji, ani to nemám v plánu, Justin je ten, co si musí srovnat, co vlastně chce."

Lindsay: "Jo, ale myslím, že by ses taky mohl trochu snažit a ne tu jen sedět, popíjet a prohlížet si ho jak svatý obrázek."

A to jsem si myslel, že nikdo nevidí, že na něj zírám, jako by byl snad to nejkrásnější stvoření v celém vesmíru, jenže on jím je a já z něj nemůžu spustit pohled, i kdybych sebevíc chtěl, a já nechci, bolí mě však vědomí toho, že je tu šance na to, že co nevidět už nebudu mít právo na to se na něj takhle dívat a mám pocit, že se z toho dokonce zblázním!

B: "Tu skleničku si mi přinesla sama."

Lindsay: "To nemění nic na tom, že tu jen sedíš místo toho, aby si šel za ním a ukázal mu, že ho miluješ."

B: "Myslel jsem, že to ví."

Lindsay: "Nebuď pitomej, Briane, dostal ses až sem, tak to nezvorej."

Lindsay mě následně políbila na tvář a šla se věnovat Melanie, která se zrovna vrátila seshora, kde dávala děti ke spánku.

Je až neskutečné, že jí vidím jen pár hodin a ona už mi stihne promluvit do duše způsobem, že si uvědomuji, že má pravdu, obzvlášť když je to jen chvíle od doby, co jsem si říkal, že se přestanu chovat jako pitomec a zrovna teď jsem se tak choval... Zkrátka musím něco udělat a ne tu jen tak sedět a civět na něj v naději, že všechny naše problémy zmizí!

B: "Neruším?"

Zdálo se, že se Justin ve společnosti Emmetta, Teda a Blaka skvěle baví, alespoň smích, který se rozléhal snad po celém domě, tomu napovídal, ale jen zbystřili mou přítomnost, tak je smích jaksi opustil, což mi jasně říkalo, že mluvili o mně a určitě o tom, jak mě s tou oslavou převezli... Jestli já je nepřetrhnu, tak vážně nevím! Jediné, co mě uklidňuje, je to, že vidět Justina se smát, je lepší, než ho vidět naštvaného nebo smutného!

Emmett: "Vůbec ne, Briane... My jsme zrovna... Zrovna jsme chtěli jít tancovat, že kluci?"

Ted: "Přesně tak, chtěli."

Blake: "Vážně?"...Hodil po Emmettovi a Tedovi dost nechápavý výraz.

Ted: "Vážně!"...Chytil ho za ruku a společně s Emmettem pelášili za ostatními na taneční parket v podobě Debbiina obývacího pokoje.

Bylo mi úplně jasné, že ti dva to udělali jen proto, abychom s Justinem zůstali o samotě, a i když si nejsem vědom toho, že bych jim dával nějaké tajné signály, kterými bych je o to žádal, tak jsem opravdu rád, že to udělali!

J: "Víš, že to udělali jen proto, abychom zůstali sami, že jo?"

B: "Je mi to jasné, věř mi."

Oba jsme se začali smát, což bylo velmi příjemné a uklidňující, ale vzápětí jsme si uvědomili, že na smích je ještě trochu brzy a zase jsme se vrátili ke svým zamyšleným výrazům a skoro žádnému mluvení!

J: "Asi bychom měli dořešit to, co jsme nakousli, než nás Gus vyrušil,"...Odvažil se ke slovu.

Nemůžu uvěřit, že to udělám, vzhledem k tomu, že na tohle čekám už nějakou chvíli a že ta chvíle byla dost nekonečná a frustrující, ale já právě teď cítím, že bychom tenhle moment měli využít k něčemu jinému, než je řešení toho, zda je nám souzenou spolu zůstat anebo ne!

B: "Justine, teď ne."

J: "Co?"...Dost zaskočeně na mě pohlédl a já se vůbec nedivil, asi bych taky takhle koukal, říct mi to on.

B: "Nemůžeme na chvíli předstírat, že se nic neděje a prostě být šťastní, že se máme? Právě teď s tebou chci tancovat a ne řešit, co bude zítra, za týden nebo snad za rok."

Justin jen mlčel a zamyšleně se na mě díval, po chvíli však rysy jeho obličeje začaly nabírat na jemnosti a jeho rty se pomalu začaly roztahovat do menšího úsměvu.

J: "Moc rád si s tebou zatancuji."

Usmál jsem se a následně jsem jej chytil za ruku a vydal jsem s ním na náš provizorní parket, nevím, jestli to byl nápad někoho z přítomných anebo prostě jen osud, ale zkrátka akorát začala hrát pomalejší písnička, která nás přiměla se jen tak ploužit jako dva zamilované blázny, tisknoucí se k sobě, jak nejpevněji to bylo možné! Po chvíli jsem měl dokonce i tu možnost ochutnat jeho rty a myslel jsem, že se snad nenabažím, už si ani neumím představit, že bych někdy líbal někoho jiného!