Narozeniny(11)

Nový díl.

JUSTIN

Po probuzení jsem se cítil mnohem lépe, spánek jsem očividně opravdu hodně potřeboval, protože teď už mé myšlenky nebyly tak černé jako včera, neříkám však, že úplně zmizely, pořád vím, že s Brianem toho máme hodně co vyřešit - jeho narozeniny, naše nezrealizované manželství, lépe řečeno proč k němu vlastně nikdy nedošlo a taky to, zda jsme schopni dál vést plnohodnotný vztah, pokud Briana nechám, aby se vrátil k tomu, co má tak rád a co tak moc potřebuje k tomu, aby byl šťastný, protože jinak to v nejhorším případě bude znamenat, že nemáme žádnou budoucnost, přesně, jak jsme oba věděli už od chvíle, kdy jsme si to poprvé uvědomili, kdy nám došlo, že nikdy nepůjdeme stejným směrem a každý budeme chtít něco jiného... Všechno mě to děsí, ale jednou pro vždy se musíme dopátrat řešení, jinak je možné, že se jednoho dne probudíme, nešťastní a zničení s uvědoměním si toho, že jsme ztratili velkou část života snažením se být někým, kým jsme být nikdy nemohli!

Jakmile se mi podařilo vyhrabat se z postele a sejít dolů, zjistil jsem, že Debbie už tady není, vlastně by bylo divné, kdybych jí tu našel, je totiž jen otázkou času, kdy v jídelně začne i bydlet, už takhle je tam většinu dne, neskutečné, jakou má pořád výdrž!

Zkusil jsem se podívat po něčem na zub, ale bylo to zhola nemožné, lednice zela prázdnotou a popravdě tu nebylo ani nic mimo lednici, krom nějakého ovoce, na které jsem zrovna chuť neměl a tak jsem se rozhodl, že si dám rychlou sprchu a vypravím se do jídelny. Vzbudil jsem se sice s vědomím, že chci s Brianem všechno dát do pořádku, ale i tak jsem doufal, že tam na něj ještě nenarazím, neměl jsem vymyšlené ani co mu řeknu, natož nějaký plán či řešení a tak jsem to chtěl ještě chvíli oddalovat, jenže to se mi nesplnilo, několik vteřin po tom, co jsem vstoupil dovnitř, jsem jej zahlédl, hleděl na mě stejným šokovaným výrazem jako já na něj, nebyl jsem daleko od toho, abych se zbláznil, tohle bylo doslova frustrující, vidět ho, cítit, že ho miluju víc, než cokoliv a vědět, že s ním chci strávit zbytek svého života, ale kvůli tomu, co se mezi námi momentálně děje, se ho nemoct dotknout, políbit ho ani na něj jen tak koukat a vychutnávat si ten pohled na jeho dokonalost a krásu, což mi připomíná, že nedokážu pochopit, jak si může myslet, že věk se na něm podepisuje tím nejhorším způsobem, jaký je možný, protože to není pravda, on navždy bude mladý a krásný, je to přeci Brian Kinney!

---

J: "Ahoj,"...Opratně jsem k němu a k Debb, které jsem si upřímně všiml až teď, že vedle něj sedí, přistoupil.

Debbie: "Ahoj, dáš si něco?"...Zeptala se mě takovým tónem, ze kterého jsem poznal, že je na mě stále naštvaná, ale i tak se snažila mi dát najevo nějakou vlídnost, jelikož věděla, že teď si to pořádně od Briana vyžeru.

J: "Nějaký sendvič by se hodil."

Debbie: "Krůtí?"

J: "Třeba. A kafe, prosím."

Debbie: "Jdu to zařídit."

J: "Díky."

Debbie zmizela celkem rychle a tak mě od sednutí si k Brianovi už nic nedělilo, vím, že mi ani neodpověděl na pozdrav a v podstatě od okamžiku, kdy se mnou Debb začala řešit mou objednváku, se na mě ani nepodíval, ale i tak jsem věděl, že něco udělat nebo říct musím, jinak totiž budeme v bodu mrazu ještě dlouho a tentokrát je to všechno jen a jen moje vina!

J: "Můžu?"...Raději jsem se zeptal, byl bych nerad, kdyby mě z té židle shodil, i když pochybuji, že by toho byl schopný, sice je na mě naštvaný, ale myslím, že mě pořád miluje.

B: "Já tu židli nevlastním, můžeš si tu sednout, kam chceš,"...Ušklíbl se.

Možná to tak nevypadá, ale tohle je dobré znamení, Brianova ironie, sarkasmus a ušklíbání se, většinou znamená, že ho něco trápí a chce to co nejrychleji dát do pořádku, jen to nerad přiznává nahlas natož sobě, a tak se raději chová jako prvotřídní pitomec.

J: "To jsem rád,"...Posadil jsem se a opřel si lokty o bar, abych si podepřel bradu a mohl zírat před sebe... To asi nezačínám zrovna nejlíp, jenže já fakt nevím, co mám říkat!

B: "Vyspal ses dobře?"...Tady převládaly dva různé tóny - jeden říkal výčitku a druhý opravdovou starost.

J: "Půlku noci to bylo na nic, ale pak se mi nějak podařilo zabrat a celkem to šlo. A ty?"

B: "Maikey mě poctil návštěvou, takže jsme byli vzhůru docela dlouho, nakonec se mi ale taky spalo celkem dobře. Volal jsem ti mimochodem - několikrát."

J: "Já vím, promiň... Já jsem jen..."

B: "Neměl čas nebo snad náladu na to mě poslouchat?"

J: "Spíš jsem se bál toho, co mi chceš říct."

B: "Chtěl jsem jen vědět, kde jsi, i když jsem si to dokázal domyslet."

J: "Měl jsem fakt blbou noc a potřeboval jsem o něčem přemýšlet - sám."

B: "Debbie se zmínila, že ti podle všeho nasadila brouka do hlavy a ty se teď chováš jako blázen."

J: "Nasadila, ale spíš mi jen pomohla k tomu, abych si uvědomil pár věcí a přišel na jiné."

B: "A nechceš mi konečně říct, o co jde, než zešílím?"

J: "Já..."

Debbie: "Jeden krůtí sendvič a jedno kafe - silné."

Bylo to jako by snad Debbie přišla plánovaně, konečně jsem sebral odvahu k tomu, abych mu všechno nebo alespoň nějakou část vysvětlil a pomalu se propracovával k řešení, ale Debbie zkrátka musela přijít a o tu odvahu mě připravit!

J: "Děkuju."

Debbie: "Není zač. Ty už si taky konečně objednáš?"...Obrátila svou pozornost k Brianovi.

B: "Přines mi cokoliv a to kafe bych si dal taky,"...Buď to mu opravdu bylo jedno, co mu přinese anebo se jí chtěl rychle zbavit, poněvadž se konečně chtěl dozvědět, co se vlastně děje.

Debbie: "Přinesu ti taky ten sendvič a kafe."

B: "Fajn."

Oba jsme čekali na to, až Debbie zase zmizí z dohledu a vlastně i z doslechu a následně jsme se na sebe podívali takovým zvláštním pohledem, který nevyzařoval pouze touhou po tom všechno vědět a vysvětlit si, co nás oba trápí, vyzařoval i vzájemným chtíčem, nebyl jsem daleko od toho jej políbit, dlouze a vášnivě, ale musel jsem odolat, stejně jako on!

B: "Takže, co si chtěl říct?"...Přerušil tu chvíli ticha, která se měnila v jakýsi druh napětí v němž bylo otázkou, zda se na sebe naše rty vrhnou.

J: "Vlastně ani nevím, kde začít, je toho docela dost a možná je to až na hlavu, budeš si myslet, že jsem blázen a nebudeš si chtít připustit, že by to tak třeba mohlo být, budeš na mě dokonce naštvaný a je možný, že se..."

B: "Justine, přestaň, prostě mi to řekni,"...Položil mi ruku na stehno ve snaze mě uklidnit.

J: "Dobře... Tak, tak jo..."

Koktal jsem, opravdu jsem měl pocit, že začíná jít do tuhého, ale říct jsem mu to přeci musel! Jen mi to ještě chvilku trvalo!

B: "Takže?"

J: "Víš, jak jsi včera prakticky utekl z jídelny, protože si tě Debbie podala tím svým úžasným způsobem?"

B: "Nooo..."

J: "Tak vzhledem k tomu, že si mi nechtěl nic říct, dostal jsem to z Debbie, tedy víceméně... Já vím, že se tě na něco zeptala a že si na to něco nereagoval zrovna dobře, v podstatě bych hádal, že tě to zaskočilo, protože sis uvědomil, že to nevíš... Myslím, že nevíš, co od života chceš, zda chceš být jen se mnou, hrát si na někoho, kým si nikdy být nechtěl anebo se snažit být dvěma osobami - mým partnerem a tím, kým si byl, než si se se mnou rozhodl usadit a to si myslím, že oba víme, že není možné, už jsme to zkoušeli a dopadlo to tak, že jsme se rozešli... A když ses nás nakonec pokusil dát opět dohromady, řekl si mi, že mě miluješ a požádal si mě, abych si tě vzal, tak přišla ta příležitost, abych maloval v New Yorku, odjakživa to byl můj sen a tys mi umožnil jít za ním, abych se pokusil si ho splnit, jenže New York byl pro mě zároveň i..."...Zarazil jsem se, tolik mě děsilo, vyslovit to nahlas!

B: "I co?"...Ptal se s opravdu velkým zájmem.

J: "Nevím, jak to nazvat, ale asi jsem prostě z části utekl, protože jsem zpanikařil a dostal strach z toho... Že se ta naše pohádka co nevidět promění v horor...Zkrátka jsem se bál toho, že se vezmeme a jednoho dne se probudíme s vědomím, že se dusíme, protože jsme to udělali kvůli tomu, co se stalo v Babylonu, bylo to zbrklé... Nemohl sis být jistý, že to opravdu chceš, ani já si tím jistý nebyl, navíc jsem chtěl malovat a poznávat svět a..."

B: "Já myslím, že tohle mi pro začátek stačí."

J: "Co?"

B: "Už si toho řekl dost... Zkrátka už nic neříkej."

J: "Ale, Briane..."

B: "Chtěl jsem si tě vzít, opravdu chtěl... Ale tys tak moc toužil po tom si splnit sen, že jsem tě nechal jít... A ty mi teď říkáš, že to z části byla lež? A že si utekl?"

J: "Ne, Briane, tak to..."

B: "Radši mi nic neříkej,"...Zvedl se a rychlým krokem odešel pryč.

Přísahám, že se mi chtělo doslova brečet, tohle bylo přesně to, čeho jsem se tak bál, že se stane, pokud se Brian někdy dozví, že jsem tenkrát neodešel jen kvůli malování... Debbie měla za to, že nám to pomůže, pokud mu řeknu pravdu, jenže se stal přesný opak, ani bych se nedivil, kdyby mě momentálně nenáviděl, přes rok beze mě a především kvůli mně trpěl, protože měl za to, že mi jen dává možnost splnit si sen, což taky dával, ale já si ho stejně ani nesplnil a k tomu jsem z části utíkal před vztahem, který jsme mohli mít, protože jsem se bál toho, že ho nakonec ztratím a nebudu mít ani Briana a ani kariéru, o které jsem vždycky snil a tak jsem se Briana raději dobrovolně vzdal a vydal se za svým snem!