Narozeniny(10)

Nový díl.

BRIAN

Když se mi nějakým zázračným způsobem podařilo se probudit, zjistil jsem, že je chvíli před polednem. A i přesto, že ručička na hodinách ukazovala za deset minut dvanáct, tak druhá strana postele byla stále prázdná, ale popravdě mě to ani nepřekvapilo, v době, kdy Justinovy útěky nebo spíš skrývání se přede mnou, bylo na denním pořádku, trvalo to, dokud jsem si nevytáhl hlavu ze zadku a sám za ním nešel anebo nás někdo, tím samozřejmě myslím Debbie, přinutil k tomu si to konečně vyříkat tváří v tvář... Jenže to se teď konat nebude, za prvé já hlavu v zadku nemám, já mám pouze problém s tím, že se můj život neodkladně blíží ke konci a já to nemůžu nijak zastavit, navíc mi leze na nervy kdokoliv se mě snaží přimět k tomu, abych tuhle úžasnou událost, která mi připomíná tolik nevyhnutelnou záležitost jako stárnutí, náležitě oslavil, ačkoliv vědí, že to je to poslední, o co bych stál, já to nechci oslavit, já na to nechci ani pomyslet, jediné co chci je, aby se to nestalo a to se mi bohužel splnit nemůže, za 24 hodin to bude skutečností a já s tím nemůžu nic udělat. Za druhé mám samozřejmě problém s tou Debbiinou zákeřnou otázkou, která mě přiměla zpochybňovat to, zda jsem schopný s Justinem vést normální, plnohodnotný vztah "Co od života vlastně chceš?" Já bych chtěl plno věcí, jenže asi ani jedna nespadá do rozumných kritérií no a pokud si dovolím přemýšlet i nad takovými věcmi, tak vím, že se to akorát obrátí proti mně, když si vyberu, že chci jak svůj starý život tak Justina, je jisté, že Justin to dlouho nevydrží, ztratil jsem ho kvůli tomu už tolikrát, že by to bylo nakonec nevyhnutelné a to bych nepřežil, no a pokud zvolím pouze Justina, tak jaká je jistota, že on se mnou opravdu bude chtít zůstat už navždy, že nakonec neodejde a já nezůstanu sám, bude ze mě starej osamělej dědek, který nic nemá, fakt krásná vyhlídka, tohle je opravdu v háji!

No a samozřejmě za třetí - to Justin je ten, který se i po tolika letech není schopný svěřovat se mi s tím, co ho trápí, ať už je to jakkoliv vážné, špatné či snad dokonce děsivě a místo toho se raději skrývá, jako by to snad mělo něco vyřešit nebo to něčemu pomoct a mě už to zkrátka unavuje, musí se naučit mi všechno říkat, jinak opravdu nemůžeme nikdy normálně fungovat... I když je pravda, že tohle bych si měl vzít k srdci i já!

---

B: "Vstávej!"

Maikey: "Hmmm."

B: "Dělej!"...Strhl jsem z něho deku a to s ním konečně hnulo.

Maikey: "Co? Co je?!"

B: "Poledne."

Maikey: "To snad ne!"

B: "Bohužel ano."

Maikey: "Sakra, kde mám telefon?"

B: "Na zemi."

Maikey: "Do hajzlu!"...Ozvalo se po pár vteřinách.

B: "Nech mě hádat - Ben vyhlásil celostátní pátrání?"

Maikey: "Psal mi a volal asi milionkrát... Musím jít,"...Začal se neohrabaně zvedat.

B: "Pozdravuj!"...Zakřičel jsem za ním se smíchem, než mi stihl zmizet z dohledu.

A loft se najednou ponořil do ticha a samoty a mně to připomnělo těch nekonečných téměř 16 měsíců, co byl Justin v New Yorku, byly to měsíce naprosté samoty, která mě málem přivedla k šílenství, je hrozně neslyšet tu jeho hlas a jeho smích a co víc - nevidět ho tu! Je to tak zatraceně frustrující, že mám pocit, že se zblázním a to jsem bez něho byl jen jednu jedinou noc, jak bych mohl asi tak přežít zbytek života, pokud mě jednoho dne opustí? Nebylo by to přeci poprvé, udělal to už tolikrát, že by mě to snad ani nepřekvapilo, navíc nebýt Debbie, která ho přiměla vrátit se z New Yorku, tak bych možná ještě teď byl bez něho, on se nevrátil kvůli mně, ale kvůli Debbie, kvůli mně ale nakonec zůstal, jenže co když mi to nakonec taky začne vyčítat, že se vzdal toho, po čem tak dlouho snil, jen aby tu se mnou zůstal? Co když jednou přijde den, kdy se na nás všechno sesype a jediné možné východisko bude rozchod?

Raději jsem zatřepal hlavou, abych ty děsivé myšlenky, které si vytvářím určitě naprosto zbytečně, zahnal a vydal jsem se do koupelny, abych si dal tolik potřebnou sprchu, která mě dá snad trochu do kupy. A jakmile jsem se dosprchoval, hodil jsem na sebe nějaké oblečení a následně jsem se vydal do jídelny, kde jsem doufal, že najdu Justina a taky jsem samozřejmě potřeboval něco pozřít!

B: "Ahoj!"

Debbie: "A-ahoj!"

Justin nikde, tudiž je jasné, že se pořád schovává úspěšně u Debbie a teď už to vím stoprocentně, protože přesně takhle zaskočeně se Debb tvářila pokaždé, když ho schovávala, já se někde zjevil a ona nevěděla, jak se mnou mluvit, aby to náhodou nějak nezhoršila, neprozradila mi moc informací a zároveň nebyla za tu špatnou.

B: "Viděla si snad ducha nebo je to ten pohled říkající 'Promiň, že ho u sebe schovávám, ale je to pitomec!'"...Se smíchem jsem se posadil na bar, ale ve skutečnosti mi do smíchu moc nebylo.

Zřetelně jsem zahlédl její zděšený výraz, byla totálně v koncích a to je co říct, vzhledem k tomu, že je to Debbie, která dokáže vždy ze všeho vybruslit!

Debbie: "Měl bys vědět, že jsem z toho nebyla ani trochu nadšená, je to prostě idiot,"...Posadila se vedle mě.

B: "Mohla si ho zkrátka poslat do háje."

Debbie: "Znáš ho, byl by schopnej spát na ulici, jen aby se ti vyhnul."

B: "Třeba by ho mráz konečně přivedl k rozumu,"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Kéž by, ale tentokrát je fakt na zabití, dokonce i víc než ty... Řekla jsem mu,"...Zarazila se jako by si uvědomila, že by mi to neměla říkat.

B: "Co?"

Debbie: "Pár věcí, o kterých si myslím, že byste si měli promluvit, jenže se zdá, že jsem mu nasadila do hlavy většího brouka, než jsem zamýšlela a on si začal myslet svoje a došel k pár závěrům, které vůbec nejsou v pořádku a měl by si to s ním vyřešit dřív, než to dopadne špatně."

Jestli měla dojem, že mi pomůže touhle kódovanou mluvou, tak se šeredně spletla, nepobral jsem totiž vůbec nic kromě toho, že může za to, že jsme tam, kde teď jsme a jelikož Justin zase myslel jinak, než měl, tak vím, že není vůbec dobrý!

B: "Takže jsme se zkrátka vrátili do dob před New Yorkem, paráda."

Debbie: "Zlato, nechci znít špatně, ale myslím, že vy jste z těch dob ještě nevylezli... Ty se pořád držíš svého života jako by to mělo být to jediné, co tě drží pohromadě, jako bys nic jiného neměl, bojíš, že ztratíš Justina a nebudeš mít nic, pokud se svého života vzdáš a je to hloupost, on tě miluje, víš to moc dobře... A mnoho věcí máte nedořešených."

Sotva to dořekla a spatřil jsem, jak Justin vstupuje do jídelny. Chvíli mu trvalo, než si mě všiml, ale jakmile se tak stalo, měl ve tváři stejný znepokojený a zaskočený výraz jako já... Tohle fakt může dopadnout jedině špatně a pokud to nějakým zázračným způsobem dopadne dobře, tak v toho nahoře snad i začnu věřit!