Malý zázrak(27)

Poslední díl. - Tak jsme konečně u konce... doufám, že budete spokojení

BRIAN

varování: žádné

Strávil jsem noc na pohovce ve své kanceláři a moje záda mi to teď pěkně vyčítají. Jenže takový je teď můj život, od rána do večera se dřu v Kinneticu a někdy jsem tak vyřízený, že večer nejsem schopný ani dojet domů, takže si jednoduše ustelu tady. V Pitts by mi tohle neprošlo, tam jsem měl pořád někoho za zadkem, především vy víte koho, ale tady není nikdo, kdo by mi řekl, ať zvolním, Synthia se teda snaží, ale znáte mě, nenechám si mluvit do života. Zvlášť, když je tohle jediný způsob, jak se pomalu, i když nejistě, vypořádat s tím, že je Justin nadobro pryč. Je to vlastně buď tohle nebo chlast. Jsem na cestě do záhuby, to je jistý.

Synthia: "Už zase si spal tady?"

B: "Očividně."

Synthia: "Ty se fakt chceš totálně oddělat."

B: "Nebylo by to to nejhorší,"...Zašeptal jsem si pod vousy.

Synthia: "Chováš se, jako by tvůj život už neměl žádný smysl..."

B: "Jsem v pohodě."

Synthia: "Jo to rozhodně. Jednou se budeš muset zase sebrat a prostě žít dál."

B: "Já žiju."

Synthia: "Jestli tomuhle říkáš žití tak... ani nevím, co ti na to říct."

B: "Neříkej nic."

Synthia: "Je to už 6 měsíců, Briane."

Podíval jsem se na ni, zda to myslí vážně a následně jsem se radši zvedl a odešel. Možná, že už je to 6 měsíců, co jsme si s Justinem opět museli říct sbohem, ale pokud se nepletu, tak ani to předchozí jsem nerozdýchal zrovna brzo a dobře. Na druhou stranu vím, že takhle to jednoduše dál nejde... ale co mám asi tak dělat?

Zašel jsem si na snídani do nejbližší jídelny, která mě opět přiměla vzpomenout si na Debbie, které bych měl asi brzo zavolat a ujistit jí, že jsem pořád naživu. Ale právě teď na to nemám jednoduše sílu. Už když jsem před 14 dni strávil víkend u Lindsay a Mel, abych viděl Guse, stálo mě to všechno úsilí vypadat jako, že jsem v pohodě... s Debb to není tak snadné, ani přes telefon.

---

Obsluha: "Co to bude?"

B: "Krůtí sendvič a kafe."

Zatímco jsem čekal na svou objednávku, z hloubi duše jsem doufal, že by mi ji mohl přinést někdo konkrétní s blonďatou hlavou... sakra, já z toho všeho začínám vážně šílet.

"Díky," reagoval jsem, když přede mnou konečně přistálo, co jsem si objednal. Jenže dřív, než jsem si stihl kousnout nebo alespoň usrknout kafe, začal mi zvonit telefon...

B: "Kinney, prosím?"

Maikey: "Briane, to jsem já, Mike."

B: "Ooo, Novotny!"

Maikey: "Slyším, že si dobře naladěný."

B: "Na naše pravidelné telefonáty, co vedeme každý den? Ještě, abych nebyl,"...Neodpustil jsem si ironii.

Jsem fakt rád, že jsme k sobě s Maikeym zase našli cestu a že je z něj opět můj věrný kamarád, který mi každý den volá, aby se ujistil, že jsem v pohodě... ale někdy jsou fakt dny, kdy bych byl radši, aby to neudělal.

B: "Copak bys rád?"

Maikey: "Nejdřív mi řekni, jak ti je?"

B: "Umírám hlady a ty mě zdržuješ od mýho krůtího sendviče."

Maikey: "Dobře, vezmu to v rychlosti... co bys řekl, kdybych přijel na víkend?"

B: "Kam?"

Maikey: "Kam asi?! K tobě!"

Vůbec jsem nevěděl, jak na tohle mám reagovat. Vím, že jsme si slíbili, že se v nejbližší době navštívíme a trochu oživíme naši Brian and Maikey show a už je to 6 měsíců, co jsme si ten slib dali, takže je asi na čase mu i dostát a jo chci ho vidět a moc a vím, že mě aspoň na chvíli přivede na jiné myšlenky a už jen z toho důvodu jsem rozhodně pro... ale částečně se obávám, že mi bude promlouvat do duše a říkat mi, jak mám všechno zvládnout a o to fakt nestojím. Budu ale muset doufat, že se tomu vyhneme.

B: "Jen mi zítra napiš, v kolik tě mám vyzvednout na letišti."

Maikey: "Dobře! Těším se!"

B: "Já taky... měj se Mikey."

Hned, jak jsem zavěsil, tak jsem do sebe konečně hodil ten sendvič a kafe a následně jsem se vrátil zpátky do Kinneticu, kde už na mě čekalo, jako vždy, milion papírů k vyplnění a nabírání nových klientů a prezentování reklam na ty nejhorší možný výrobky... hurá do toho.

B: "Jestli ještě někdy budu muset dělat reklamu na něco tak hnusnýho, tak..."

Synthia: "Sežrali to i s navijákem."

B: "Jo, ale já pomalu zešílel, když jsem to vymýšlel."

Synthia: "A vyšlo to, jako vždy... tak buď trochu veselejší."

B: "Veselejší budu, až se dostanu domů a dám si sprchu."

Jakmile se za Synthiou zavřely dveře, pustil jsem se zbylého papírování a hned, jak padla poslední minuta, byl jsem připravený na odchod.

B: "Měj se, Synthie!"

Synthia: "Briane, počkej!"

B: "Co?"...Zarazil jsem se v pohybu.

Synthia: "Asi mě zabiješ, ale zapomněla jsem ti říct, že se staví ještě jeden klient."

B: "Cože? Teď?"

Synthia: "V jinou dobu nemohl."

B: "Je po pracovní době!"

Synthia: "Já vím... ale věř mi, že toho budeš chtít vidět."

B: "Proč seš si tím tak jistá?"

"Protože jsem to já," ozvalo se za mnou. Doslova jsem ztuhl v tu chvíli ztuhl. Synthia se jen s úsměvem odporoučela pryč a já se pak pomalu otočil, abych se ujistil, že nemám halucinace.

B: "Justine?"...Vydechl jsem.

J: "Ahoj, Briane,"...Bože, ten jeho úsměv.

B: "Co... co tady děláš?"

J: "Bydlím tady... teda samozřejmě pokud je tvůj loft tentokrát dost velký pro dva lidi,"...Zasmál se.

Nerozuměl jsem mu, vůbec jsem netušil, co se mi snaží říct... a zároveň jsem měl dost velký problém vzpamatovat se z toho, že tu stojí... přímo přede mnou.

B: "Justine, já nějak nechápu, co se mi pokoušíš říct."

J: "Řekl si, že dokud jeden z nás nenajde řešení, tak spolu nemůžeme být... no, našel jsem ho."

B: "Justine?"...Zděsil jsem se při představě, že by se snad vykašlal na to, co si v New Yorku vybudoval.

J: "Neboj se... můžu vést galerii v New Yorku, tak jí můžu vést i tady... vlastně si mě k tomu inspiroval ty, otevřel jsem si tu pobočku."

Ten úsměv, co se v tu chvíli vykouzlil na mých ústech, jsem asi ještě nikdy v životě nezažil. Všechno, co jsem v tu chvíli držel v rukách, jsem zahodil a šel rovnou k němu, abych ho políbil!

B: "Doufám, že si ze mě neděláš jenom srandu?"...Ujišťoval jsem se hned po polibku.

J: "Nooo..."

B: "Justine!"

J: "Záleží na tom, zda je tvůj loft dost velký pro..."

B: "To rozhodně je!"...Zase jsem ho políbil.

J: "Tak v tom případě, kdy se můžu nastěhovat?"

B: "Hned, okamžitě!"

J: "Dobře, pane Kinney."

Nemůžu popsat, jak šťastný jsem byl... jako by všechno špatný, co jsem do teď cítil, prostě tiše odešlo a nahradila to hromada radosti a lásky.

B: "Do háje!"

J: "Co?"

B: "Maikey přijede na víkend."

J: "Ups."

Něco mi říká, že tenhle víkend bude opravdu zajímavý, ale co na tom sejde... strávím ho s dvěma lidmi, které miluji na světě nejvíc a následně strávím zbytek života po boku tohohle blonďatého malého zázraku!

Malý zázrak(26)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Strávil jsem ve svém hotelovém pokoji celý den a nebyl jsem schopný ani vylézt z postele. Bylo mi mizerně. Tak mizerně, až mi z toho bylo špatně. I když jsem věděl, že nechat ho jít, bylo jediné možné řešení, nenáviděl jsem se za to. Tak dlouho jsem na něj čekal, snil o tom, až ho zase uvidím, až s ním budu... a nakonec jsem ho poslal pryč... znovu. Mám pocit, že nedělám nic jiného, než že ho zas a znovu posílám pryč a pak čekám na den, kdy se mi vrátí. Jenže tentokrát víc, než kdy dřív, si myslím, že to už se opravdu nikdy nestane.

Nejradši bych vzal telefon a zavolal mu, ještě jednou, abych slyšel jeho hlas. Ale nemůžu, nejde to. On musí jít a já ho musím nechat.

B: "Nemám zájem!"...Reagoval jsem na klepání na dveře.

Jenže klepání se ozvalo znovu... a znovu. "Kriste pane!" s opravdu velkou neochotou jsem se vyhrabal z postele, abych zjistil, kdo mě otravuje tentokrát, měl jsem fakt vztek.

Maikey: "Ahoj."

B: "Řekl bych, že tě rád vidím, ale..."

Maikey: "Slyšel jsem, co se stalo."

Zadivil jsem se, jak mohl slyšet něco, co jsem mu ještě neřekl?

Maikey: "Justin se stavil u mámy, aby se se všemi rozloučil, než odletěl,"...Vysvětlil mi.

Teď se mi udělalo špatně ještě víc. On už odletěl?

Maikey: "Můžu dovnitř?"

B: "Pro mě za mě."

Dobelhal jsem se zpátky k posteli a zase sebou do ní plácl. Měl jsem pocit, že už nemám pro co žít. Že když tu zůstanu, umřu a shniju, bude to to nejlepší, co se mi může stát... protože takhle žít už nemůžu.

---

Maikey: "Vypadáš děsně."

B: "Díky,"...Ironicky jsem se usmál.

Maikey: "Tak dost, Briane, musíš se sebrat... nejdřív vylezeš z týhle postele... pak si dáš sprchu a něco na sebe hodíš... a potom pojedeme k mojí mámě a budeš s lidmi, kteří tě milují."

Podíval jsem se na něj, zda to myslí vážně a začal jsem se smát... ale když jsem pochopil, že opravdu myslí... asi jsem jednoduše byl rád, že ho opět zajímá moje blaho... že tu pro mě zkrátka je.

B: "Díky, mami, ale líbí se mi tady."

Maikey: "Dělej!"...Strhl ze mě peřinu. Už jsem jen čekal na to, kdy mě v zubech do té sprchy odnese.

B: "Fajn, fajn, už se zvedám!"

Tohle jsem sice ani trochu neplánoval, v mojí představě jsem tu ležel ještě příštích deset let a pomalu jsem se tu rozkládal, ale když už tu Maikey byl, mohl jsem alespoň využít toho, aby mě přivedl na jiné myšlenky. Začal jsem tedy tou sprchou.

Maikey: "No vidíš, hned vypadáš líp,"...Chválil si mě, když mě vypulíroval a oblíkl.

B: "Bezva."

Maikey: "Takže jdeme?"

B: "A musíme tam? Nemůžeme jít třeba k Woody's, když už?"

Maikey: "Všichni lidi, co tě milují a které miluješ ty, jsou tady a ty je potřebuješ... navíc spolu musíme být dřív, než se zase všichni rozutečeme a kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než se znovu uvidíme."

B: "Doufejme, že Debb příště použije něco jiného, než to, že umírá."

Maikey zakroutil očima a následně jsme šli vyzvednout Bena a hned na to jsme se vydali k Debb. Fakt se mi tam nechtělo, ne, že bych je neměl zájem vidět, ale právě teď jsem byl ve stavu, kdy jsem fakt neměl na nic náladu. Možná tady jsou pro mě všichni lidi, co mě milují... ale ten nejhlavnější je zase pryč... a tentokrát nadobro.

Debbie: "Tady jste! Konečně!"...Vítala nás hned u dveří.

Málem nás porazila ta linoucí se vůně z bábovky, kterou zrovna upekla... připomnělo mi to ty doby, když se mě ve 14 ujala a pekla pro mě a Maikeyho všechny možné dobroty.

B: "Ježiš!"

Zděsil jsem se, když jsem uviděl Emmetta s Tedem, jak se cukrují na gauči. Něco mi říká, že tihle dva strávili noc udobřováním. Nechce se mi ani věřit, že to přiznávám, ale... záviděl jsem jim.

Ted: "Čekali jsme nějakou takovou reakci."

Emmett: "Ale je nám to jedno."

Zase se mu přisál na pusu a to bylo znamení, že je na čase se přemístit někam jinam. Šel jsem proto radši rovnou do kuchyně, kde Linds taky něco vyvářela.

Lindsay: "Hlavně jim to přej."

B: "Stejně je to zase přejde... zvlášť po tom, co se Emmett sebere a vrátí se do své slavné Paříže."

Lindsay: "Tys to neslyšel?"

B: "Co?"

Lindsay: "Emmett se chce vrátit zpátky do Pitts... chybí mu to tady... a chce být s Tedem... a taky Debb nablízku."

Nevěděl jsem, co na říct, vlastně jsem byl celkem v šoku... nevím ale, zda proto, že jsem nechápal, jak by mohl Paříž vyměnit za tuhle díru anebo proto... že je ochotný udělat cokoliv pro to, aby byl s tím, koho miluje... zatímco my s Justinem nejsme schopni najít žádné řešení.

Lindsay: "Jsi v pohodě?"

B: "Mám se báječně... kde je můj syn?"

Lindsay: "Nahoře s Mel a Jenny... Carl jim tam ukazuje nějaké hry. A co kdyby si mi řekl, jak se opravdu cítíš?"

B: "Co ti mám asi tak říct? Že je mi mizerně... že osoba, kterou na světě miluju nejvíc, mi zas proklouzla mezi prsty? Díky, ale ne."

Lindsay: "Třeba najdete způsob..."

B: "Nech si to, Linds. Jestli je tu něco, co fakt nesnáším, tak jsou to falešné naděje."

Lindsay: "To nemůžeš vědět... nikdy nevíš, co se stane... třeba já... před pár dny jsem byl rozhodnutá, že s Mel je opravdu konec... a teď nechci nic víc, než to s ní napravit... protože to lidi dělají, Briane... vždycky najdou způsob, jak být s člověkem, kterého milují."

Na jednu stranu jsem se nad tou představou usmál, protože jsem jednoduše chtěl věřit tomu, že to bude i můj případ s Justinem... ale na druhou stranu mě to akorát tak zabolelo, protože vím, že ať uděláme cokoliv, cestu k sobě už nikdy nenajdeme.

Jenže nad tím jsem teď opravdu nechtěl přemýšlet, strávím zbytek života přemýšlením nad tím, že jsem ztratil lásku svého života, takže si udělám zkrátka jeden večer volna, který strávím v kruhu své rodiny. A zítra se vrátím zpátky do LA, kde se budu opět učit žít bez Justina.

Malý zázrak(25)

Nový díl.

JUSTIN

varování: 12+

Když jsem se ráno probudil a uviděl Brianovo spící tvář, nechtělo se mi ani věřit tomu, že je tohle skutečnost. Vlastně jsem si na něj musel sáhnout, abych se o tom ujistil. A když jsem opravdu následně ucítil horkost jeho kůže, široce jsem se musel usmát. Nemůžu ani říct, jak šťastně jsem se momentálně cítil. Začal jsem ho pomalu a něžně líbat na krk, pak jsem pokračoval na jeho hruď. Netrvalo dlouho a s příjemným "Hmmmm," se probudil. A hned jak mě spatřil, usmíval se úplně stejně jako já... byl šťastný, viděl jsem to na něm. Tak, jak jsem si vždycky přál, že po mém boku bude. Chtěl jsem, aby tenhle okamžik trval celou věčnost. A když si mě následně přitáhl k polibku, ani trochu jsem se nebránil, vlastně jsem si jeho rty bral až nebezpečně vášnivě.

B: "Tady se mě někdo nemůže nabažit,"...Zasmál se.

J: "Ani nevíš jak,"...Vylezl jsem na něj a obkročmo se na něj posadil.

B: "Pojď ke mně,"...Zašeptal a stáhl mě k sobě, aby mě mohl líbat jako smyslů zbavený.

J: "Víš... co... by... nám bodlo?"...Ptal jsem se mezi polibky.

B: "Co?"...Zvědavě se na mě podíval.

J: "Společná sprcha."

Jen z jeho očích jsem mohl vyčíst, jak moc se mu můj nápad zamlouval. Všichni jistě víte, že společné sprchování, je tak trochu naše oblíbená činnost.

Než jsem se nadál, Brian vystřelil z postele a vláčel mě s sebou. Naštěstí jsme už oba byli nazí a nemuseli jsme se s tím zdržovat. Jen, co na nás začaly dopadat provazce horké vody, začali jsme se opět vášnivě líbat a dotýkat na každém kousku našich těl.

Jenže než jsme stihli kamkoliv pokračovat, ozvalo se klepání na dveře...

B: "Neee,"...Zoufale mi položil hlavu na rameno.

J: "Budeme to ignorovat."

B: "Myslím, že tím si nepomůžeme, hotelová služba má povinnost tu uklidit, pokud není na dveřích cedulka, aby nás nerušili, takže nakonec by si sami otevřeli."

J: "Tak to bys jim měl jít rychle vysvětlit, že o jejich služby momentálně nemáme zájem,"...Mrkl jsem na něj.

B: "Hned budu zpátky,"...Ještě jednou mě políbil a běžel tam.

---

Vzal jsem ho na slovo, že se hned vrátí a zatímco jsem na něj čekal, jsem se namydlil a těšil se na každý další Brianův dotek a polibek. Přišlo mi, že jsem v nebi, doslova a do písmene. Nemohl jsem se přestat usmívat.

Ale najednou moje čekání bylo nějak moc dlouhé, Brian se stále nevracel. Začalo mi to být až podezřele divné, proto jsem vylezl ze sprchy a šel jsem zjistit, co se děje... a když jsem ho našel sedícího na posteli s výrazem, který nebyl ani trochu dobrý, začal jsem se opravdu bát toho, co se zase děje.

J: "Co je, Briane?"

Najednou jsem v jeho ruce uviděl telefon a uvědomil jsem si, že je můj. Hned jsem se zeptal, proč ho drží, nechápal jsem to.

B: "Zvonil... na displeji bylo jeho jméno."

Zatemnilo se mi před očima a zhoupl se mi žaludek. Adam!

J: "Zvedl si to?"...Ptal jsem se vystrašeně.

B: "Zbláznil ses?"

Ihned mi spadl kámen ze srdce. Ale najednou mi všechno došlo a cítil jsem tak neskutečně hrozně. To, co se stalo mezi mnou a Brianem... bylo krásný a chtěl jsem to hrozně dlouhou dobu... ale nemělo se to stát, ne takhle.

J: "Nikdy mi to neodpustí."

Brian se na mě podíval pohledem, který mi řekl vše, co mu v tu chvíli běželo hlavou... hádám, že si začal myslet, že mě děsí víc to, že mi Adam neodpustí, než to, zda my dva máme vůbec nějakou naději na to žít normálně.

B: "Měl bys mu zavolat... aby se o tebe nebál,"...Přišel ke mně a vrazil mi telefon do ruky. Byl opravdu naštvaný. Jen nevím, zda víc, protože někoho mám anebo proto, že ví, že tohle nemůže dopadnout dobře... stejně jako to vím já.

J: "Pak mu zavolám... teď chci mluvit s tebou."

B: "O čem?"

J: "O tomhle... o nás... o tom, co tohle všechno vlastně znamená!"

Brian se mi podíval do očí, ale nic neříkal, děsilo mě to, protože cokoliv horší, než když Brian lže o tom, co si myslí a cítí, je to, když mlčí úplně.

J: "Briane?"

B: "Justine... my dva... nemůžeme..."...Věděl jsem, jak ta věta končí, ale nedovolil jsem, aby to vyslovil.

J: "Neříkej to."

Zničehonic se ke mně rozešel s nepatrným úsměvem na rtech, ale se smutkem v očích. A když byl u mě, položil mi ruku na tvář a následně mě políbil. Když se naše rty následně oddělily, usmíval jsem se, ale v momentě, co jsem spatřil jeho skleněné oči, jsem věděl, co přesně tenhle polibek znamená...

J: "Ne, Briane... tohle mi nedělej... neříkej mi sbohem... znova už ne."

B: "A jakou máme vůbec šanci, že můžeme být spolu? I když to s Adamem skončíš... i když miluješ mě... pořád žiješ v New Yorku a já v LA... a pokud nechceš zase procházet tím, že se uvidíme jednou za měsíc nebo ještě míň... že se budeme každý den modlit, že si najdeme čas na to, abychom si zavolali... jak si myslíš, že to může fungovat?"

J: "Já nevím, Briane, jasný?! Já to nevím! Sám jsem z toho vyděšenej, protože přesně tohle nás rozdělilo a vím, jak těžký a nesnesitelný to bylo... ale ještě nesnesitelnější bylo nemít tě vůbec."

B: "Věř mi, Sunshine, ani nevíš, jak nesnesitelný to bylo pro mě, ale ani jeden nevíme, jak být spolu... a dokud to nějak zázračně nevymyslíme... nemůžeme nic dělat... protože i když tě nechci ztratit, nemůžu žít ani s tím, že tě neuvidím každý den, ale jen jednou za čas... to je jenom přežívání... a to ani jeden nechceme."

Ač jsem nic z toho nechtěl slyšet a už vůbec si to připustit... měl pravdu... měl zatracenou pravdu. Já totiž nevěděl, co dělat, abychom byli spolu a představa, že ho uvidím, jen pokud se stane nějaký zázrak, byla nesnesitelná... tohle jednoduše nemělo žádné řešení. Ale nechtěl jsem ho nechat jít, prostě ne.

J: "Nechci tě opustit."

B: "Musíš. Možná... jednou... budeme zase spolu... ale právě teď to jednoduše nejde... ty to víš, já to vím."

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy, měl jsem pocit, že mi dochází vzduch a že snad na místě umřu... tak strašně to bolelo... tak strašně moc.

BRIAN

Byl jsem tak neskutečně zoufalý jako nikdy v životě. Po tolika letech čekání na něj se mi konečně vrátil, jen abych mu musel znovu říct sbohem. Protože spolu zkrátka nemůžeme být, i když to chceme víc, než cokoliv. Ale nejde to... prostě to nejde. Justin tak moc dřel, aby se dostal tam, kde je a nemůže se toho jenom tak vzdát, nemůže všechno obětovat, jen aby byl se mnou. Už jednou jsme před tímhle stáli a věděli jsme, že tak to jednoduše být nemůže. A stejně tak nemůžeme přežívat na občasných hovorech nebo setkáních, protože by nás to bolelo ještě víc... pokud je to vůbec možné, něco mi říká, že svůj práh bolesti jsem už dávno překročil.

J: "Nevím, jak to bez tebe zvládnu."

B: "Přežijeme... jako vždy... takoví jsme."

Justin se i přes slzy snažil usmívat, ale bylo to pro něj těžké, stejně jako pro mě. Proto jsem ho pevně objal, abych ho ještě jednou cítil ve své náruči a zapamatoval si každý malý detail. On se mě držel jako klíště, začínal jsem si myslet, že mě snad nikdy nepustí, já sám jsem ho nechtěl pustit. Ale následně jsem ho jednoduše musel nechat jít, nemohli jsme tohle prodlužovat, bylo by to pak ještě horší. Měl jsem ale pocit, jako bych na místě zemřel.

Malý zázrak(24)

Nový díl. - Na tenhle díl asi čekáte ze všeho nejvíc, takže zkrátka... nemůžu vás nechat čekat až do pondělí, výjimečně proto zveřejňuji i v sobotu, takže si to užijte!

BRIAN

varování: 18+

Jedna moje část se chtěla zvednout a utéct odtud, jak nejrychleji by to šlo. Ale další část věděla, že dříve či později k tomu dojít stejně musí... možná bude lepší to mít jednoduše za sebou a vědět, na čem vlastně jsme... i když mi něco říká, že už to vím, jen se pořád držím té malé naděje, že nakonec to třeba opravdu vyjde tak, jak doufám. Ale... jaká je vlastně šance? Přiznejme si, že s Justinem jsme to nikdy neměli snadné, především díky mé účasti, ale aspoň jsme žili v jednom městě, dokonce v jednom loftu... ale vše se změnilo, když odešel a pak jsem odešel i já... takže pokud se oba nechceme vzdát své kariéry a vrátit se zpátky sem, tak asi nemáme moc velkou šanci na to, že by to mohlo vyjít. Zatraceně, někdy bych si přál, abych nebyl takový pesimista.

Justin k nám nervózně přišel a celou dobu se mi díval do očí, myslím, že ani on nevěděl, jak se s touhle situací má vlastně vypořádat.

Maikey: "Tak já vás tu nechám."

Popravdě jsem na Maikeyho přítomnost úplně zapomněl z toho šoku, že je Justin tady. Ale snad bych i uvítal, kdyby tu zůstal... pro jistotu, že by se to nějak zvrtlo. Jenže on zmizel dřív, než jsem stihl cokoliv říct a najednou jsme byli s Justinem sami... teda skoro sami, zbytek osazenstva tady se nepočítá.

B: "Sedneš si nebo tu hodláš celou dobu stát?"

J: "Asi si sednu."

B: "Dáš si něco k pití?"

J: "Myslím, že by se něco hodilo."

Objednal jsem mu skotskou a on ji do sebe hned vyklopil, musel jsem se nad tím usmát. Ale pak jsem se zase vrátil zpátky na zem a uvědomil si, že tu není vlastně nic k smíchu.

---

J: "Mrzí mě to."

B: "To už si říkal."

J: "Tak mě to nech říct znovu... mrzí mě to... měl jsem ti o něm říct... jen jsem nevěděl jak... vlastně jsem v jednu chvíli zapomněl na to, že přítele mám, protože... jednoduše... my dva... zkrátka jsem chtěl, aby to bylo jenom o nás dvou."

B: "Já chtěl to samý, věř mi, 7 let jsem čekal přesně na tohle, ale... ty máš přítele, Justine."

J: "Já vím."

B: "To nejde jenom tak ignorovat."

J: "Já vím, Briane... ani to neignoruju... jen jsem chtěl chvíli jenom pro nás dva... než bych to všechno zničil."

Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, protože jsem jednoduše netušil, jak s tímhle naložit. Zvlášť když jsem nevěděl jednu věc, která byla zásadní...

B: "Miluješ ho?"

J: "Já... ehm... já nevím, Briane... jsme spolu sotva rok a je mi s ním skvěle, myslel jsem, že ho miluju... ale pak jsme se setkali my dva a já stoprocentně věděl, že stále miluju tebe... jenom..."

B: "Nevíš, zda to tak je, proto, co jsme spolu zažili nebo, proto, že to tak opravdu cítíš... naše setkání v tobě vyvolalo staré vzpomínky a city... a ty teď jednoduše nevíš, zda to tak je jen proto, že teď jsme spolu... víš, že je tu zkrátka možnost, že když se vrátíš domů za ním, tak si uvědomíš, že my dva tady, že to byl jen úlet... že chceš být s ním.

J: "Briane, chci být s tebou."

B: "Jak si tím můžeš být tak jistý? V New Yorku vedeš úžasný život a máš tam přítele, neříkej mi, že nic z toho tě nedělá šťastným... že jsi ochotný to jen tak zahodit, abychom byli spolu? Ten život sis tam budoval 7 let, vážně ho vyměníš kvůli tomu, co jsme tady zažili během pouhých pár dnů?"

Měl jsem pocit, jako bych podkopával sám sebe, jako bych místo dávání mu důvodů, proč si vybrat mě, mu dával důvody, proč se vrátit domů a prostě na mě zapomenout... ale zkrátka jsem potřeboval, aby si uvědomoval každou možnost a především tu, že i když mě možná stále miluje, tak nejsem tím, co chce.

J: "Proč mám pocit, že se mě snažíš odehnat? Jako si to udělal tenkrát? Když si mě nechal 3 hodiny mrznout před tvým domem a jednoduše ses mi už nikdy neozval... do teď nechápu, jak si mi to mohl udělat,"...Po tváři se mu skutálela slza.

B: "Justine,"...Otočil jsem se k němu a palcem mu ji setřel.

J: "Odehnal si mě, vím, proč si to udělal... ale... i přes to, že jsem díky tomu byl konečně schopný jít za svým snem... nikdy jsem ti to nepřestal zazlívat, měl jsem pocit, že už se mnou nechceš být, že ti za nic z toho nestojím..."

Slyšet ho říkat taková slova, mě neskutečně bolelo. Nikdy jsem nechtěl, aby si něco takového myslel, ale musel jsem ho nechat jít, byla to jediná možnost, jak zařídit, aby si splnit to, po čem tak toužil... nikdy jsem nechtěl nic jiného, jen aby měl všechno, co kdy chtěl.

B: "Chtěl jsem, aby jsi byl šťastný."

J: "K tomu jsem potřeboval i tebe, Briane."

A tak se to stalo, moje oči se proměnily na sklo a měl jsem pocit, že moje srdce ten nápor neunese, bylo to jako by mě všechno najednou pohltilo... bolest, smutek, vztek, vina... všechno mě to najednou přemohlo.

Natiskl jsem své čelo na to Justinovo, držel jsem ho za ruce a pomalu jsem své rty přitiskl k těm jeho, po chvíli byly naše polibky slané, ani nevím, koho slzy to byly, zda jeho nebo ty moje... možná oboje.

B: "Nechat tě jít, bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě."

J: "Tak už mě nikdy nenech odejít,"...Zašeptal.

Chtěl jsem mu to slíbit víc, než cokoliv, udělal bych cokoliv, aby to tak bylo, ale... my oba budeme muset nakonec odejít... jen ještě nevíme, zda to bude náš konec nebo nový začátek.

Právě teď jsem nad tím ale nechtěl přemýšlet, místo toho jsem zaplatil a vzal ho za ruku. Chtěl vědět, kam jdeme, ale mlčel jsem, až když jsme taxíkem dojeli k hotelu, kde bydlím, tak pochopil. Tuhle noc jsem chtěl strávit jenom s ním, bylo mi jedno, jak špatné to je... protože pro mě to bylo momentálně to nejlepší, co se může stát.

Odvedl jsem ho na svůj pokoj a v momentě, co se za námi zavřely dveře, jsem ho na ně natiskl. Pomalu jsem mu sundal kabát a něžně jsem ho líbal na krk. On mi začal rozepínat knoflíčky košile a při pohledu do mých očí se usmál, musel jsem udělat to samé.

Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí, chtěl jsem si vychutnat každý pohled na jeho vzrušené tělo. Vzápětí jsme za stálého líbání pomalu mířili k posteli. Lehli jsme si na bok čelem k sobě a vychutnávali si každý dotek a polibek. Po chvíli jsem to už nevydržel a rukou jsem začal mířit tam, kde mě chtěl Justin cítit nejvíc... kde jsem ho chtěl já cítit nejvíc. Byl tak vzrušený. Po zádech mi z toho přejela husí kůže. Hladil jsem ho pomalu, jemně, chtěl jsem cítit každý jeho kousek. Justin začal těžce dýchat a než jsem se nadál, jeho ruka se dotýkala i mého penisu. Vzájemně jsme se třeli a hleděli si při tom do očí, chtěli jsme vidět pohled toho druhého, každý slastný úsměv.

Sténali jsme jako smyslů zbavení, lapali po dechu a mezitím se hladově líbali. Když už se to nedalo víc vydržet, řekl jsem mu, aby se otočil a on to hned udělal. Líbal jsem ho na šíji, zatímco se tiskl zadečkem na můj rozkrok, chtěl jsem tak moc být uvnitř něho. Proto jsem si vzal kondom a chtěl si ho nandat, Justin ke mně ale otočil hlavu...

J: "Ne,"...Zašeptal.

B: "Co?"

J: "Chci tě cítit... úplně cítit."

Váhal jsem, nikdy jsme spolu bez kondomu nespali, chtěl jsem, aby byl v bezpečí a pořád mu kladl na srdce, ať něco takového nedělá, ale... právě teď... jsem ho chtěl cítit úplně stejně jako on mě.

Proto jsem si ho nevzal a začal jsem do něj pomalu pronikat, nejprve jsem do něj vnikl jenom špičkou a čekal, až se uvolní a po kouskách jsem pokračoval, až mě nakonec byl schopný přijmout celého. Nedokážu ani popsat, jak báječný pocit to byl, cítit jeho horkost víc, než kdy dřív, měl jsem pocit jako bych byl v nějakém ráji. A Justin na tom byl úplně stejně.

Chytil jsem ho za bok a začal jsem přirážet, pomalu, nechtěl jsem to uspěchat. Justin ke mně zaklonil hlavu, abych ho políbil a jednou rukou mě chytil za stehno a tiskl mě k sobě ještě blíž. I přes to, jak směšně romanticky to může znít, jsme se milovali snad celou věčnost, oba jsme chtěli, aby to trvalo co nejdíléle, ale nakonec když už se jinak nedalo, jsme oba současně vyvrcholili, ten pocit se nedá slovy nijak vyjádřit. Následně jsme jen leželi, celí ulepení a užívali si tu horkost našich těl.

Malý zázrak(23)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Vystřelil jsem odtamtud, div jsem se u toho nepřerazil. V jednu chvíli mi ani nedocházelo, co vůbec dělám. Nebo vlastně... pořád mi to nedochází. Choval jsem se jako nějaká žárlivá lesbička a to přeci nejsem já. I když bych řekl, že moje reakce byla zcela správná a oprávněná. Jenže ani to nemění nic na tom, že jsem si neměl dovolit dát najevo, co se mnou tohle zjištění udělalo.

Justin mi jednoduše nedokázal říct jeden malý, ale za to opravdu zásadní detail, zatímco se tvářil jako, že by všechno mezi námi mohlo být v pohodě... a to ten, že má v New Yorku někoho jiného. A nezdálo se, že by to byl jen nějaký úlet... řekl mu, že ho miluje... MILUJE. V jednu chvíli říká, že miluje mě a v další to říká někomu jinému... tak, co si mám, do háje, myslet?! Sakra, točí se mi z toho všeho hlava.

Usedl jsem na bar ve Woodym a objednal jsem si rovnou dva panáky, věděl jsem, že je fakt budu potřebovat, pokud mám tohle nějak strávit.

Maikey: "To si začal trénovat na maraton? Pomalu jsem se přerazil, jak jsem se tě snažil dohnat,"...Posadil se udýchaný vedle mě.

Koukal jsem na něj jako na zjevení, nedokázal jsem si vysvětlit, co tu dělá. Nechce se mi věřit, že z ledové královny se z něj opět stává někdo, kdo se o mě opravdu zajímá a ještě to dává najevo.

B: "Co tu děláš?"

Maikey: "Co bys řekl?"...Mávl na barmana, aby si taky objednal panáka.

Usmál jsem se a Maikey se usmál nazpátek, nemůžu ani vyjádřit, jak vděčný jsem byl, že tu byl. Pravděpodobně tohle nevyřeší všechny naše neshody, ale rozhodně je to začátek.

Maikey: "Jak ti je?"

B: "Skvěle."

Maikey: "Briane?"

B: "Co?"...Zakroutil jsem očima.

Maikey: "Jak ti je?"

---

Věděl jsem, co chtěl, abych řekl, ale nebyl jsem toho schopný. Nakonec ale můj výraz mluvil víc, než dost a Maikey moc dobře věděl, co potřebuju. Vytáhl mě a šli jsme hrát kulečník... jako za starých časů.

Maikey: "Zdá se mi to nebo náš slavný Brian Kinney se nám nějak zhoršuje?"...Vysmíval se mi, zatímco se pyšnil tím, že vede.

B: "Však já ti ještě ukážu."

Myslím, že jsem zapomněl, jak moc dobře mě Maikey vlastně zná... stačí, aby se mi trochu posmíval a ví, že se ve mně probudí všechna síla a bojovnost k tomu, abych mu nakopal v kulečníku zadek a přesně to se stalo.

B: "Platíš panáky."

Maikey: "Já vím, taková byla dohoda... kdo prohraje, ten platí."

Vrátili jsme se zpátky na bar a objednali si další. Abych pravdu řekl, tak se Maikeymu podařilo to, co jsem myslel, že je nemožné... na chvíli jsem dostal Justina z hlavy. Ale už je zpátky...

B: "Nechápu ho."

Maikey: "Justina?"

B: "Je tu snad někdo jinej, kdo mě přivádí k šílenství?"...A ještě kromě tebe, pomyslel jsem si.

Maikey: "Snažil ses s ním promluvit?"

B: "Myslíš předtím nebo potom, co jsem utekl jako nějakej malej teplouš?"

Maikey: "Nejsi malej teplouš... to, jak si reagoval, je naprosto normální... i v tvém případě, takže mi nezkoušej říct, že tohle nejsi ty, protože, ať se ti to líbí nebo ne, Briane, pod tím vším jsi úplně stejný jako všichni ostatní."

Po dvou letech jsme zase spolu a on zkrátka ví přesně, co mi říct, abych se cítil líp... i když jen o trochu. Možná, že kdybych se Maikeyho nesnažil tak moc odehnat po tom, co Justin odešel a naopak bych mu dal možnost, aby tu pro mě byl, tak bych byl schopný všechno zvládnout mnohem líp, možná, že bych nakonec do LA vůbec neodešel a všechno by teď bylo jinak.

Maikey: "Víš, volal jsem mu..."

B: "Co?"

Maikey: "Když ses odstěhoval... zlomilo mě to... a dával jsem mu všechno za vinu, to, že zničil tebe, naše přátelství, váš vztah... opil jsem se a zavolal mu... řekl jsem mu, že všechno zničil a pak jsem zavěsil... druhej den jsem se cítil jako totální idiot."

B: "Páni... on... nic mi neřekl."

Maikey: "To mně taky ne, buď to si to nepamatuje nebo... ví, že bys z toho neměl zrovna radost vzhledem k tomu, jak ochranitelský vůči němu jsi a nechtěl to mezi námi ještě zhoršovat."

Nevěděl jsem, co mu na to říct, ano jsem vůči Justinovi ochranitelský a vždycky mě vytočilo, když o něm Maikey řekl křivý slovo... ale já sám jsem měl někdy chvíle, kdy jsem chtěl jednoduše zvednout telefon, zavolat mu a říct mu, že mě zničil, že jsem chodící troska, protože mě opustil.

B: "Chyběl si mi, víš to? Tak kurevsky si mi chyběl,"...Nemohl jsem to už dál držet v sobě.

Maikey: "Taky si mi chyběl, Briane."

Teď je asi ta chvilka, kdy bychom se měli pevně obejmout a být, jak malí kluci... ale myslím, že jsme se oba spokojili s pohledem, který jsme si vyměnili, protože jsme oba věděli, co přesně cítíme... to, že už nikdy nechceme zažít takové odloučení.

I když teď možná každý žijeme jinde, pořád je tu pořád plno možností, jak být v kontaktu a těch se já nehodlám jen tak vzdát. Ach jo, kéž by to bylo tak snadné i s Justinem.

Maikey: "Měl bys s ním promluvit."

B: "A o čem? Má přítele, tečka."

Maikey: "Ano má a stejně tu byl s tebou... stejně tě pořád miluje... je jedno, koho má někde jinde, zvlášť pokud nevíš, jak to celé vlastně je. To, že někoho má, neznamená, že s ním musí zůstat... jsem si totiž jistý, že ať už je ten Adam kdokoliv, Justin chce tebe."

Chtěl jsem tomu věřit, co víc, chtěl jsem, aby to byla pravda. Ale... všechno bylo tak komplikované. Justin má svůj americký sen, vede svojí galerii, má svůj život a má přítele... co když my dva teď a tady... co když to byl jednoduše úlet... pouhé probuzení starých citů, které ho opustí v momentě, co se vrátí do New Yorku ke svému příteli? Co když jsem jen jeho malý výlet do země vzpomínek?

Maikey: "Briane... je tady."

Dřív, než jsem mu stihl odpovědět, se moje oči zadívaly ke vchodovým dveřím, ve kterých Justin stál. Mohl jsem s jistotou říct, že má strach a já ho měl taky, protože mi něco říkalo, že TEN ROZHOVOR, kterému se tak moc vyhýbáme, je konečně tady a nebyl jsem si jistý, že jsem na něj připravený... ne, rozhodně jsem nebyl.

Malý zázrak(22)

Nový díl. - Jeden týden člověk píše, jak divý a druhý je rád, že si najde trochu času na to napsat další díl Omlouvám se za čekání... a přeji hezké čtení

JUSTIN

varování: žádné

Když jsem uviděl Adamovo jméno na displeji mého telefonu, skoro se mi zastavilo srdce. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem se rychle sebral a utíkal na verandu, abych to mohl vzít a... a nevím. Protože jsem, sakra, nevěděl, jak s ním mluvit, co mu říct, co dělat. Představa, že mu budu lhát, se mi hrozně příčila. Ale říkat mu pravdu přes telefon jsem taky nemohl. Když jsem ani vlastně nevěděl, jaká ta pravda je. Skoro jsem se vyspal s Brianem a teď se chováme jako by všechno bylo v pohodě, i přes to, že je tu dost velká šance, že tohle vše skončí dřív, než to vůbec začalo. I přes to, že nemáme nejspíš vůbec žádnou šanci na to, aby nám to vyšlo. I přes to, že každý žijeme jinde a vedeme naprosto rozdílné životy. I přes to, že mám v New Yorku přítele, který mi právě volá, aby se ujistil, že jsem v pohodě, zatímco já tady...

Nakonec jsem se to odvážil zvednout, ale vážně jsem netušil, co mu povídat, byl naštvaný, že jsem mu nezavolal, ale zároveň šíleně chápavý a starostlivý, měl jsem na sebe hrozný vztek za to, co právě dělám, ale zároveň jsem si jednoduše nemohl pomoct, Brian je zkrátka... tady... a já nemůžu jen tak dělat, že neexistuje nebo, že ho snad nemiluju... ale stejně tak vím, že nic z tohohle není správné.

Když se se mnou Adam loučil, řekl, že se těší, až se vrátím domů a zakončil to slovy "Miluji tě," naprosto jsem zpanikařil a řekl mu to nazpátek, ačkoliv jsem věděl, že jsem právě věci ještě víc zhoršil, ale nemohl jsem neříct nic... i když by to možná bylo lepší.

Hned, co jsem zavěsil, jsem se zhluboka nadechl, abych byl schopný jít dovnitř, jenže v momentě, co jsem se otočil, abych se tam vydal, tak...

J: "Briane?"...Ačkoliv jsem se neviděl, věděl jsem, že jsem naprosto zbledl.

Brian se na mě jen s pootevřenými ústy díval a myslím, že nevěděl, co si myslet. A já absolutně nevěděl, co mu říct, protože tohle... tohle měnilo úplně všechno.

B: "Kdo to byl?"...Zeptal se svým způsobem naštvaným, ale zároveň roztřeseným hlasem.

J: "Eh..."

Jenny: "Co tu děláte?"...Zjevila se u nás s tím svým zvědavým dětským pohledem.

J: "My... jenom si povídáme."

Jenny: "A o čeeem?"

J: "O... o...,"...Sakra, co jí mám asi tak říct?

Melanie: "Jenny, zlato... tady jsi."

Jenny: "Strejdové se tu schovávají."

Melanie: "Tak to bychom je neměly rušit,"...Vzala jí za ruku a odvedla dovnitř.

---

Jen se za nimi zaklaply dveře, Brian se na mě zase zadíval a očividně čekal na odpověď. Věděl jsem, že mu jí musím dát, chtě nechtě, ale bál jsem se toho, co to bude znamenat pro nás dva.

J: "To byl Adam,"...Vysoukal jsem ze sebe šeptem.

Nic neříkal, ale jeho oči říkaly všechno. Myslím, že v něm zápasily všechny možné myšlenky a pocity, ani jsem nemusel říkat, že je to můj přítel a řekl bych, že Brian už to věděl.

B: "Adam tvůj dealer drog? Adam tvůj zubař? Adam kdo?"...Začalo to v něm pěnit.

J: "Můj přítel,"...Hlasitě jsem polkl.

Přísahal bych, že mi snad srdce vyskočí z hrudi. Ničilo mě vidět ten pohled v jeho tváři, měl jsem pocit, jako bych mu ublížil tím nejhorším možným způsobem.

B: "Aha... dobře."

Otočil se na patě a vešel zpátky do domu. Já jsem zůstal stát jako opařený a snažil jsem se to zpracovat. Ale zdálo se, že to není možné... a ani nebylo.

Netušil jsem, zda jít dovnitř nebo radši utéct a už se mu nikdy neukazovat na očích. Nejspíš bych udělal službu, jak Brianovi, tak Adamovi, kdybych prostě někam zmizel.

Nakonec jsem se ale rozhodl jít dovnitř, moc jsem toho nemohl udělat ohledně Adama, protože byl příliš daleko, ale Brian byl tady a něco jsem zkrátka udělat mohl a musel, i kdybych si u toho měl natlouct čumák.

Debbie: "Tady tě máme, Sunshine."

J: "Jen jsem byl na čerstvém vzduchu."

Debbie: "Jo a jsi na řadě i s tím, abys nám povyprávěl o svém úžasném životě, co vedeš."

J: "Debb, to..."

Debbie: "Z toho se nevykroutíš, ze všech tady jsi byl nejdýl pryč, takže myslím, že máme právo vědět, co tě tak moc drželo od toho, aby ses čas od času ozval.

B: "Adam - jeho přítel,"...Ozval se ironicky snažíc se zakrýt to, že je ublížený. A já slyšel, jak mi spadlo srdce do kalhot.

Všichni utichli a jen se na mě šokovaně dívali. No, oni asi nebyli tak úplně šokováni tím, že mám přítele, ale spíš čekali, co se bude dít mezi mnou a Brianem... myslím, že očekávali něco jako na ostří nože.

Emmett: "Oh, cože? Ty máš přítele?"

Debbie: "Sunshine, proč si nic neřekl?"

Maikey: "Vážně se na to musíš ptát?"...Snažil se dát najevo, že důvod sedí hned tady.

B: "Justin totiž miluje překvapení, že?"

J: "Briane, já... chtěl jsem ti to říct."

B: "Proč bys to dělal? To by pak přeci nebyla taková sranda."

Chtěl jsem se propadnout do země, vlastně klidně do samotného pekla, hlavně když bych se dostal odsud, protože jsem měl pocit, že mě tu za chvíli někdo sežere zaživa.

J: "Mrzí mě to."

B: "No, to už je teď celkem jedno... vlastně je to tvoje věc."

Brian se sebral, vzal si kabát a odešel. Chtěl jsem za ním běžet, ale nakonec mě někdo předběhl, ten někdo byl Maikey. Něco mi říkalo, že toho teď Brian asi uvidí radši. Sice jsem počítal s tím, je tu ta možnost, že mu Maikey řekne, že jsem to nejhorší, co ho potkalo a Brian tomu konečně i uvěří, ale... musel jsem doufat, že je tu i ta možnost, že ho přesvědčí, aby mě vyslechl.

Debbie: "Zlato, nerada ti to říkám, ale... jsi pitomec."

J: "Já vím."

Jsem pitomec a to ten největší. Nejen, že Adama tahám za nos a lžu mu, já musím lhát ještě Brianovi, který po dlouhé době nabyl malé naděje na to, že bychom mohli být opět spolu, stejně jako já, a já jsem mu jí doslova vyrval z dlaní, protože jsem k němu nebyl upřímný. Proč mám pocit, že zničím, na co sáhnu?

Malý zázrak(21)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Ač se to může zdát neuvěřitelné a to zvlášť v mém případě, tak jsme spolu nespali. Ne snad proto, že bychom nechtěli, myslím, že všichni víme, že jsme chtěli, ale tak nějak tohle nebyla vhodná chvíle ani místo, se všemi těmi lidmi pod naší podlahou, se zdmi tenkými jako papír... a asi hlavně proto, že jsme ani jeden nevěděli, co to vlastně děláme. Jen jsme se jednoduše líbali, mazlili, hladili a užívali si vzájemnou blízkost tak jako už dlouho ne. A nakonec jsme jen leželi natisknutí na sobě, kůže na kůži. Justin měl položenou svou hlavu na mé hrudi a já ho hýčkal ve vlasech, byl to zatraceně dobrý pocit. Připomnělo mi to staré dobré časy a já za žádnou cenu nechtěl, aby to skončilo. Chtěl jsem se zaseknout v tomto okamžiku a nikdy z něj neodejít. Děsila mě představa, že bych ho měl pustit, natož zase nechat jít. Všechno ve mně mi říkalo, že o něj musím bojovat, za každou cenu, že ho jednoduše už nesmím nechat odejít.

J: "Myslím, že dole nás už musí pohřešovat,"...Zasmál se tím svým sladkým smíchem.

B: "Ať si klidně pohřešujou,"...Snažil jsem se mu dát jasně najevo, že se nehodlám hnout z místa... a to asi nikdy.

J: "Nemůžeme tu přeci strávit zbytek života."

B: "A proč by ne?"...Překulil jsem ho pod sebe a hladil ho ve vlasech, zatímco jsem se mu díval do jeho modrých očí.

J: "Ty bys tu snad chtěl zůstat navždy?"

B: "Pokud by to znamenalo být s tebou... tak jo... klidně."

Podíval se na mě, jako bych snad zešílel... anebo jako by člověka, na kterého se právě dívá, ani nepoznával... ale... jo... tohle jsem teď já... už odmítám skrývat to, co cítím, protože to nikdy ničemu nepomohlo... spíš naopak.

J: "Kdo jsi a co jsi udělal s Brianem?"

B: "Jsem přímo tady."

Justin mi zajel prsty přímo do vlasů a následně mě políbil. Nejde slovy vyjádřit, jak moc mi jeho polibky chyběly. A proto jsem dělal vše, co jsem mohl, aby byly co nejdelší. Když v tom nás najednou vyrušil nějaký rachot...

---

J: "Co to je?"

B: "Já nevím... zní to jako ohňostroj..."

J: "Půjdu se podívat."

B: "Ne,"...Snažil jsem se ho zastavit, ale vysmekl se mi.

Bylo to jako věčnost, než se vrátil zpátky, ale hlavní pro mě bylo, že se nakonec vrátil se zjištěním, že se všichni zbláznili a vyhrabali odněkud nějaký rachejtle a teď je jako malý děcka pouštějí venku.

B: "Jsou šílení."

J: "A my patříme k nim... měli bychom jít dolů."

B: "No taak."

J: "Briane..."

Chápal jsem ho, chtěl si s nimi užít po tolika letech každou bláznivou chvilku, co jen mohl a ani já jsem nebyl přímo proti... ale přeci jen jsem si chtěl momentálně užívat ty chvilky s ním. Každopádně jsem se mu nakonec rozhodl vyjít vstříc.

Emmett: "Vy jste se rozhodli taky ukázat?"...Mrkl po nás s tím svým vševědoucím pohledem.

Ted: "Už jsme ani nedoufali."

B: "Kušujte."

Oni dva nebyli jediní, kdo měli potřebu dát nám jasně najevo, že vědí, co se nejspíš odehrávalo nahoře, i ostatní si nás prohlíželi jako nějaký svatý obrázek a tak nějak bylo vidět, že jsou rádi za nás oba... ale opravdu jsem o tohle publikum moc nestál, protože myslím, že všichni tady víme, že to, co teď s Justinem "máme" nejspíš brzo skončí.

Ale asi jednoduše musím využít všeho, co mi je teď dáváno... proto jsem šel rovnou k Justinovi a zezadu ho objímal, zatímco jsem sledoval ten ohňostroj a smích, radost a lásku téhle šílené a znovu shledané rodiny.

Dokonce jsme byli svědky toho, jak se mezi Mel a Linds prolomily ledy, když se k sobě natiskly, aby se vzájemně zahřály. Zázraky se vážně dějí.

Maikey: "Tak jo, tohle byla zábava, ale už mi vážně mrzne zadek, mohli bychom jít konečně dovnitř?"...Drkotal zuby stejně jako všichni ostatní.

Debbie: "Jsem rozhodně pro."

Všichni jsme se hned nadšeně začali cpát do domu, kde jsme se všemožně snažili zahřát... no co vám budu povídat, od toho jsem měl u sebe Justina.

Emmett: "Pamatujete si na to, jak jsme se tady vždycky scházeli a šíleně se smáli a mluvili neustále jenom o sexu? Chybí mi ty časy,"...Kdo jiný, než Emmett by mohl začít být takhle sentimentální... i když má rozhodně proč.

Lindsay: "Na to snad nejde zapomenout. Pamatuju si, jak jsem vás jednou požádala, abychom chvíli mluvili i o něčem jiném, než o sexu a nastalo pouhé hrobové ticho."

Nešlo se nesmát, myslím, že tohle jsme si pamatovali úplně všichni. A všichni jsme hned začali vytahovat všemožné historky z naší šílené minulosti, které nás přiměli přemýšlet nad tím, co se s námi, sakra, stalo.

Emmett: "Kvůli vám se rozbrečím."

B: "A toho bychom rozhodně nechtěli být svědky."

Emmett: "Ty se vždycky umíš ozvat."

B: "Já vím."

Už jsem se zmiňoval, jak moc mi chybělo popichování Emmetta a stejně tak Teda? Jestli ne, tak to říkám teď, protože mi to fakt chybělo... a chyběli mi hlavně oni dva všeobecně, i když doufám, že se to nikdy nedozvědí, jsou zkrátka nezbytnou součástí mého života.

Naopak je tu ale někdo, kdo se přesně tohle musí dozvědět a tím je Maikey... snad se najde vhodná chvilka k tomu, abych mu to řekl.

B: "Buď to se ti opravdu líbí moje přítomnost... nebo ti v kapse vibruje telefon."

Justin se zasmál a následně se i s telefonem - a s velmi podivným výrazem, abych pravdu řekl - vydal na verandu. Připadal jsem si jak v jámě lvové, když na mě všichni následně koukali kvůli Justinovi.

Lindsay: "Že ti to trvalo."

B: "Co?"...Snažil jsem se hrát pitomýho.

Maikey: "Ty víš moc dobře co."

Nevím, co mě zaskočilo víc, zda to, že na mě Maikey zase dobrovolně a ještě k tomu mile mluvil anebo to, že se zdál jako velmi podporující tomu, aby nám to s Justinem vyšlo.

Každopádně jsem se chtěl tomuhle opravdu moc vyhnout a rozhodl jsem se vydat za Justinem na verandu, jenže jsem tam přišel zrovna v momentě, kdy Justin někomu na druhém konci hovoru říkal "Já tebe taky."

Malý zázrak(20)

Nový díl. - Musím se přiznat, začala jsem zase od začátku sledovat Queer as folk a opět mě pohltila ta známá mánie, která zahrnuje nejen to, že se mi po hrozně dlouhé době strašně dobře píše, ale i to, kdy koukám na všechny možné obrázky a videa... no a narazila jsem na video, které mi doslova vyrazilo dech... a jednoduše nejde, abych se o něj s vámi nepodělila, protože prostě... WOW

Říkám si, jak je neuvěřitelné, že se mě to po tolika letech stále tak moc drží... a pak vidím něco takového a mám v tom jasno... ještě, aby se mě něco takového nedrželo!

JUSTIN

varování: 12+

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Vlastně jsem ani nemyslel. Jen jsem seděl, zíral na schody a čekal na to, až se Debbie vrátí a já z její tváře něco vyčtu... cokoliv... ale hlavně něco. Jenomže se zdálo, že s Brianem nahoře stráví snad celou věčnost. Jako jasně já to chápu, promluvit samotnému Brianovi Kinneymu do duše není něco, co zabere pět minut a hotovo, ale stejně... už jsem zkrátka chtěl, aby přišla a to nejlíp s ním.

Netuším, co se s ním tak najednou stalo a něco mi říká, že se to pravděpodobně ani nedozvím, kdo ví, jestli sám Brian to ví, já jen doufám, že jak nečekaně a rychle to na něj přišlo, tak stejně tak rychle to i zmizí. Říkám si ale, že stačilo, abych byl v jeho životě zpátky jen jeden pouhý den a on už stihl dojít do nálady, která nesvětí rozhodně nic dobrého. Ale co to pro mě vlastně vůbec znamená? Pořád si tu sním o tom, že spolu třeba máme ještě nějakou šanci, ale přiznejme si fakta, předtím jsme to neměli růžové a rozešli jsme se, o co lepší to může být teď, když oba žijeme naprosto rozdílné životy a ještě k tomu každý někde jinde? Ach jo, proč to musí být pořád takhle těžké!?

Maikey: "Jsi v pohodě?"

Popravdě mě zaskočil. Nejen, že jsem netušil, jak na tuhle otázku vlastně odpovědět, v hlavě jsem měl naprosto vykouříno. Ale stejně tak mě překvapilo, že se opravdu stará, neptá se, jen aby se neřeklo, myslí to vážně... a vím, že byly časy, kdy jsme si byli blízcí, ale... mám pocit, že ty už dávno pominuly.

---

J: "Nevím. Nejsem... nechápu, co to do něj vjelo."

Maikey: "Vážně je to tak těžké pochopit?"

J: "Co tím myslíš?"

Než mi stihl odpovědět, zaslechl jsem, jak zavrzaly schody a okamžitě jsem k nim zvedl pohled. Byla to Debbie. A ačkoliv jsem na ty schody zíral i dávno po tom, co je sešla, Brian se k tomu očividně moc neměl. Kde, sakra, vězí?

Emmett: "Konečně, naše oslavenkyně se vrátila!"

Debbie: "Snad jsem ti tak moc nechyběla?"

Emmett: "Že se ptáš."

Debbie: "Ty si mi ale zlatíčko."

Zatímco se láskyplně objali, tak se na mě Debbie tak podivně podívala, nechápal jsem, co se mi snažila říct, ale vím, že to rozhodně něco bylo. Jen bych uvítal i slovní nápovědu.

Po chvíli se zase rozjela zábava a já to využil k tomu, abych nepozorovaně vyšel nahoru a zamířil jsem rovnou do svého starého pokoje... ale na to, abych se cítil nějak sentimentálně jsem momentálně neměl čas, víc mě zajímal Brian v něm.

Když jsem vešel, našel jsem ho ležícího na posteli, měl zavřené oči a pravděpodobně nebo spíš určitě nepostřehl to, že jsem vešel. Nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo, ale najednou jsem ležel v té posteli vedle něj.

B: "Justine?"

J: "Ahoj."

Dívali jsme se do očí a ani jeden jsme nevěděli, co říct. Najednou mi začal těžknout dech a rychleji tlouct srdce. Věděl jsem, že Brian je na tom dost podobně. Přepadalo mě neskutečné vzrušení. Po tolika letech jsme byli sami v jedné posteli. To zkrátka...

J: "Opravdu dělám vše pro to, abych tě právě teď nepolíbil."

Až dokud jsem to nedořekl, jsem si ani neuvědomoval, že to říkám nahlas. Ale když to bylo vyslovené, nešlo to vzít zpátky. Vlastně jsem to ani zpátky vzít nechtěl. Chtěl jsem jeho, tak moc, že to bolelo.

B: "Justine, já...,"...Byl celý nervózní, takhle jsem ho popravdě snad nikdy nezažil.

J: "Co?"...Vydechl jsem těžce.

B: "Nikdy jsem... nikdy jsem tě nepřestal... eh..."

V tu chvíli jsem věděl přesně, co mi chtěl říct. A stejně tak jsem věděl, že je pro něj těžké to vyslovit nahlas a tak jsem mu přiložil prst na rty a řekl "Já vím... já taky nikdy nepřestal."

Naše rty byly jen takový malý kousek od sebe, stačilo aby se jeden z nás trochu víc natáhl a dotkly by se... jenže jsme oba věděli, že to nejde... že nemůžeme... že... bože, kašlat na to!

Přitáhl jsem si ho za zátylek k sobě a začal jsem ho líbat, jako by to bylo to jediné, co mi pomůže přežít. Líbal jsem ho hladově, dravě, vášnivě. Prsty jsem měl propletené s jeho vlasy a stejně tak on měl ty své. Mezi polibky jsme lapali po dechu, ale dělali jsme vše pro to, aby se naše rty odpojily vždy jen na malou chvilku. Ani jeden jsme tohle nechtěli ukončit. Zničehonic jsem seděl na něm, on držel moje boky a já nějak automaticky začal rozepínat knoflíčky na jeho košili. S každým centimetrem jeho nahé kůže jsem byl víc a víc vzrušený.

Brian se ke mně ale vzápětí zničehonic zvedl a s polibky přestal. Moje ruce pevně sevřel a jen se mi díval do očí, na rtech měl nepatrný úsměv a v očích se mu odrážela neskutečná radost a láska ke mně... bylo to jako by byl v ráji... tím rájem jsem byl já.

Chtěl jsem ho znovu začít líbat, bylo těžké mu odolat, ale on se odtáhl. Vyděsilo mě to, ale nečekal jsem dlouho a Brian byl ten, kdo začal líbat mě... jenže tentokrát jemně, nikam nespěchal, jen se s mými rty mazlil, jako by si snad chtěl zapamatovat každý jeden detail.

B: "Tak moc si mi chyběl,"...Zašeptal.

Slyšet Briana říkat taková slova bylo jako splněný sen. Dokazovalo mi to, že mě miluje ještě víc, než kdyby řekl miluji tě. Chtěl jsem tady s ním strávit klidně celou věčnost. Abychom tu byli jenom my dva a nikdo jiný, aby byl celý svět jenom náš, abychom patřili k sobě navždycky. Chtěl jsem toho tolik, že bych to nedokázal ani vyjmenovat, ale všechno to zahrnovalo Briana.

J: "Ne tak moc, jako ty mně,"...Pomalu jsem mu stahoval košili z ramen.

Brian se usmál a byl to snad ten nejkrásnější úsměv, jaký mi kdy věnoval. Jako by se mi tím jediným úsměvem snažil říct všechno, co má jenom na srdci.

Tahle chvíle bylo zkrátka jenom naše, ani jeden jsme nechtěli myslet na to, co nás rozdělilo a stále rozděluje ani na to, co bude následovat, až tohle skončí a my se zase vrátíme do reality, právě teď jsme chtěli jenom jediné a to být spolu za každou cenu. To, co přijde potom, ať už to bude cokoliv, bude něco, s čím oba budeme muset bojovat, ale v tenhle okamžik nás zajímala jenom naše vzájemná blízkost.

Malý zázrak(19)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Brian kolem mě prošel dovnitř a ani si mě nevšimnul, místo toho se šel přivítat s ostatními. Vůbec jsem nechápal, co se to tady děje. Když se se mnou v noci loučil, bylo pro něj důležité, abych na Debbiinu oslavu přišel, protože mě chtěl vidět. A teď jsme tady, on mě vidí a chová se, jako by si snad přál, abych tu nebyl. Co se, sakra, mohlo za těch několik hodin stát, že ho to přimělo k tomu, aby se ke mně choval takhle ledově?

Posadil jsem se na sedačku vedle Emmetta, který si mě lítostivě prohlížel. Do háje, i Emmett si všiml toho, jak mě Brian ignoruje. No řekněme, že si tady toho všimli úplně všichni. Ale byl jsem rád, že se všichni pustili do konverzace a dá se říct, že to přešli, protože bych nesnesl, kdyby se na mě ještě chvíli dívali.

Emmett: "V pohodě, zlato?"

J: "Neměl bych být?"

Emmett: "E-eh,"...Odkašlal si při pohledu na Briana.

J: "Jsem v pohodě,"...Snažil jsem se to říct co nejpevnějším hlasem, ale dalo by se říct, že by vyšlo nastejno, i kdybych to neřekl vůbec.

Jenže teď když už jsme byli v plném počtu, přesně, jak jsem si přál, ačkoliv jsem měl v hlavě jiná očekávání, tak bylo na čase Debbiinu oslavu pořádně rozproudit. Vydal jsem se proto do kuchyně, abych dort ozdobil svíčkami, a ty jsem následně zapálil. Vzápětí jsem se za zpěvu Happy Birthday vydal do obývacího pokoje a všichni se ke mně ve zpěvu přidali, tedy téměř všichni, Brian ne.

Debbie: "Bože, vy jste se všichni zbláznili,"...Reagovala na dárky, co jsme jí dali.

Lindsay: "Jen tě milujeme, Debb."

Maikey: "Nade vše,"...Líbl jí na tvář.

---

A hned na to jsme jí šli olíbávat i my ostatní, tentokrát se přidal dokonce i Brian. No co, Debbie je pro něj jako máma, vlastně pro něj znamená ještě víc, protože... no co k tomu říct, vzpomeňte si na jeho biologickou matku a hned víte proč.

J: "Tak kdo chce první kousek dortu?"

Gus: "Já!"

Jenny: "Já!"

J: "To jsem si mohl myslet,"...Dal jsem každému jeden kousek.

A následně jsem rozdal dort téměř do posledního kousku, ono když je nás tolik, tak se to asi dalo čekat, že se ho zrovna nepřecpeme no.

Jediný, kdo si ovšem opět pro dort nepřišel, byl Brian. A tak jsem došel k závěru, že když on si nejde pro dort, dort bude muset jít za ním.

J: "Ty nechceš?"...Natáhl jsem k němu ruku s talířkem.

B: "Nemám nějak chuť."

J: "Pořád se snažíš držet ve formě, co?"...Zasmál jsem se.

Jak znám Briana, nějak ironicky by mi na to měl právě teď odpovědět, ale on se místo toho jen usmál a ušklíbl zároveň, že jsem fakt už jen tápal ve tmě.

J: "Tak jo - co je s tebou?"

B: "Nic, jsem v pohodě."

J: "Prdlajs v pohodě, vidím to na tobě. Stalo se něco?"

B: "Vážně tě to zajímá nebo se ptáš, jen aby se neřeklo?"

Otevřel jsem pusu na prázdno a nevěděl, jak na to reagovat, totálně mě zaskočil... ale najednou jsem si uvědomil, že tohle je to, co dělá vždycky... vždycky, když nechce dát najevo, co cítí, tak všechny odežene hnusným chováním.

J: "Tuhle tvojí taktiku na mě nezkoušej, už jí mám prokouknutou."

B: "Možná to není taktika, možná jsem tohle prostě jenom já... a nemám náladu na to tvoje vyzvídání."

Zvedl se a po schodech se vydal nahoru. Zůstal jsem tam stát jako opařený a snažil jsem se zpracovat to, co se právě stalo. Když jsem se následně ohlídl, uviděl jsem, že všichni slyšeli všechno.

J: "Pořád stejnej pitomec, co?"...Zasmál jsem se, ale ve skutečnosti mi do smíchu opravdu nebylo.

BRIAN

Kriste! Proč tohle pořád dělám? Proč se k němu neustále musím chovat jako totální idiot? I po všech těch letech, co jsme spolu zažili a i těch, co jsme od sebe byli odloučení... pořád si najdu důvod, proč se k němu chovat jako naprostý hovado. Jenže... tohle je všechno, co mám, tenhle ochranný mechanismus, kdy ho donutím vidět mě jako toho největšího vola, který mu nestojí ani za zvážení toho, že bychom to mohli zkusit znova, protože my to zkusit znova nemůžeme, nevyšlo by to, skončili bychom zase tam, kde jsme už 7 let. Prostě tohle nemá řešení, on žije v New Yorku, já žiju v LA, každej vedeme jinej život a už jednou jsme stáli před rozhodnutím, zda vše obětovat nebo být spolu... a myslím, že jsme se oba shodli na tom, že obětování nemůžeme nazývat láskou. A právě teď by Justin obětoval mnohem víc, než před 7 lety, právě teď má kariéru, o které se mu snad ani nesnilo a o to bych ho nemohl připravit ani za nic.

Debbie: "Tady jsi,"...Našla mě v Maikeyho pomlčka Justinovo starém pokoji.

B: "Nemáš oslavovat?"

Debbie: "Jak můžu oslavovat, když ty se tu sžíráš tím, že jsi idiot?"

B: "Wow, díky."

Debbie: "Prosím. Je to pravda, to nemůžeš zapřít."

B: "Ani nezapírám... idiot jsem parádní."

Debbie: "Co to do tebe vjelo? Po všech těch letech je tady a ty se k němu chováš takhle."

B: "No, stane se,"...Přistál mi pohlavek, jaký jsem si rozhodně zasloužil.

Debbie: "Nehraj tu na mě, že tě to netrápí... že tě najednou přestal zajímat... oba dva moc dobře víme, o co tu jde."

B: "Vážně? Tak o co?"

Debbie: "Máš strach."

B: "Já nemám strach,"...Zasmál jsem se... i když se bojím kurevsky, jako nikdy dřív.

Debbie: "Máš strach se s ním zase sblížit, protože se bojíš, že to nemůže vydržet... že zase všechnu tu bolest budeš prožívat znovu."

Chtěl jsem začít, že se plete, že o nic takového tu nejde, ale pak jsem jen došel k závěru, že to nemá cenu... protože i kdybych zatloukal sebevíc, ona tu pravdu už stejně ví a popravdě? Já nemám sílu zatloukat, už ne.

Debbie: "Musíš mu to říct, jiná možnost není."

B: "A k čemu bude, aby to věděl? Nic to nezmění na tom, že stejně nakonec zase odejde."

Debbie: "Možná ne, ale aspoň bude vědět, jak moc ho pořád miluješ... protože jestli se k němu teď budeš chovat hnusně, věř, že si nakonec začne myslet, že už to tak není... a to je to nejhorší, co by se mohlo stát... ne to, že spolu už možná nikdy nebudete, ale to, že nebude vědět, že ho miluješ."

Dřív jsem dělal vše pro to, aby si Justin myslel, že ho nemiluju, jenom ta představa, že by to věděl, mě šíleně děsila... a teď si představím, že přesně to si pomyslí a je mi z toho neskutečně mizerně. Já to takhle jednoduše nemůžu nechat. Nemůžu ho nechat odjet, aniž by věděl, jak moc ho miluju... ne po tom všem.

Malý zázrak(18)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Stál jsem před Debbiiným domem a snažil jsem se sebrat odhodlání k tomu, abych zazvonil. Vím, že jsem si ujasnil, že to, co Debb udělala, nebylo nejlepší, ale ona se jednoduše cítila nucena to udělat, aby nás opět dala dohromady, protože jsme pro ní to nejdůležitější na světě... zkrátka jisté pochopení jsem pro to měl a byl jsem jednoduše připravený na to hodit to za hlavu a nic jí nezazlívat a ani jsem jí už nic nezazlíval, ale i přes to jsem tam jen tak stál jako totální pitomec, s kytkou a dárkem v ruce a nebyl jsem schopný se dokopat k zazvonění. Jenže najednou se ale otevřely dveře a...

Debbie: "Pořád doufám, že zazvoníš, ale něco mi říká, že tu radši budeš stát klidně celej den."

J: "Debb..."

Debbie: "To seš na mě opravdu tak moc naštvanej?"

Otevřel jsem pusu, ale nic z ní nevycházelo. Najednou přede mnou prostě stála, po všech těch letech a já cítil jenom jediné - neskutečnou radost z toho, že jí vidím. Ihned jsem se na ní vrhl, div jsem jí v objetí neumačkal k smrti.

J: "Na tebe se člověk nemůže zlobit dlouho."

Debbie: "Oh, Sunshine."

Drželi jsme se jako klíšťata, ale po chvíli jsme už oba trpěli na nedostatek vzduchu a museli se pustit. Chvilku jsme na sebe jen koukali se slzami v očích a pak jsme se museli začít smát. Přesně tohle mi na Debb chybělo, i kdybych chtěl brečet sebevíc, ona mě vždy dokáže rozesmát.

Vevnitř jsem se ještě přivítal s Carlem, ale když jsme se následně rozhlédl kolem sebe, něco mi tu jaksi nesedělo...

---

J: "Tady ještě nikdo není?"

Debbie: "Jsi jediný, kdo přišel. Pochybuju, že přijde někdo další. A navíc ani žádnou oslavu nechci... jsem stařena, co je na tom k oslavování."

J: "Tak za prvé - oni dorazí. Za druhé - oslavu mít budeš a to pořádnou, o to se postarám. A za třetí - ještě jednou řekni, že jsi stařena a nepřej si mě."

Carl: "Líp bych to neřekl."

Čekal jsem, že mě začne hubovat, ale ona se na mě jenom s hrdým úsměvem dívala a nic neříkala. Skoro bych řekl, že byla v úžasu.

J: "Co se děje?"

Debbie: "Já jen... stal se z tebe tenhle sebevědomý dospělý úspěšný muž... když si vzpomenu na to, jak tě poprvé Maikey přivedl do jídelny a tys následující měsíce trávil tím, že si běhal za naším Brianem... řekněme, že jsem na tebe hrdá."

J: "Díky, Debb,"...Líbl jsem jí na tvář.

A hned na to jsem se vrhnul do kuchyně, abych připravil nějaké pohoštění, a trochu tu navodil narozeninovou atmosféru, díky bohu, že jsem tak kreativní.

Ozvalo se klepání a já automaticky předpokládal, že to bude Brian. Fakt hodně jsem si přál, aby to byl on. Vím moc dobře, jak to není správné, ale chtěl jsem s ním strávit veškerý možný čas, co právě teď jenom máme.

J: "Dojdu otevřít."

Vystřelil jsem pomalu jako neřízená střela a když jsem následně otevřel tak "Oh, to jsi ty."

Emmett: "Páni, taky tě rád vidím, Sunshine,"...Neodpustil si pořádnou dávku ironie.

J: "Promiň, Emme."

Došlo mi, že my dva jsme zatím neměli možnost se nějak moc přivítat, viděl jsem ho včera asi tak dvě minuty, než jsem od Debb utekl, pak jen vím, že byl u Woody's, ale kvůli Brianovi nebo spíš Tedovi zase rychle odešel, takže jak říkám, zatím jsme se nepřivítali.

J: "Moc rád tě vidím,"...Objal jsem ho.

Emmett: "Já tebe taky... jsi sexy,"...Zasmál jsem se. Klasický Emmett.

Debbie: "Emmette, zlato, tys přišel."

Emmett: "Snad sis nemyslela, že nepřijdu?"

Debbie: "Noo..."

Emmett: "Prosím tě, znáš mě vůbec?"...Šel k ní a pořádně ji objal.

Využil jsem Emmetta k tomu, aby mi trochu pomohl s přípravami, a mezitím jsme, přesně jak jsem předpokládal, mohli vítat další hosty. Dorazil Ted a řekněme, že Emmett z toho nebyl moc nadšený... i když všichni víme, že tomu bylo naopak.

Ted: "Můžu s něčím pomoct?"

Emmett: "V pohodě, zvládáme to,"...Odpálkoval ho.

Ted: "Doobře."

J: "Vlastně můžeš dát na chlebíčky sýr."

Ted se na to hned vrhnul a Emmett mě propíchl pohledem. Musel jsem se tomu smát. Ach jo, ani si nedovedete představit, jak mi přesně tohle chybělo.

Debbie: "Jdu otevřít,"...Reagovala na další zvonek a zabránila nám v tom, abychom jí zakazovali i zvedání se a otevírání dveří.

Byla to Lindsay s Gusem. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je Gus tak velikej. Když jsem ho viděl naposledy, byl to jenom pětiletej špunt. Teď je z něj věrná kopie Briana Kinneyho. Chvilku mu trvalo, než se rozpomněl, kdo vlastně jsem, což mi připomnělo, jak moc jsem všechny zanedbal, ale když si vzpomněl, hned se mu se mnou líp povídalo.

Hned na to přišly i Melanie s Jenny. Zatímco se Gus a J.R radostně přivítali jako milující sourozenci, holky už na tom tak dobře nebyly. Sakra, jak se ony dvě mohly rozejít?

Melanie: "Můžu nějak pomoct? Potřebuju se trochu zaměstnat."

J: "Jojo,"...Zaměstnal jsem jí nafukováním balónků.

Melanie: "Díky."

J: "Mel?"

Melanie: "Hm?"

J: "Co se s vámi stalo? Vždyť jste se tak milovaly."

Něco mi říkalo, že tahle otázka nebyla úplně nejvhodnější. Vlastně myslím, že jsem jí téměř rozbrečel, cítil jsem se kvůli tomu hrozně. Ale jednoduše jsem to nedokázal pochopit... jak může někomu vydržet vztah, když ony dvě to nezvládly?

Naštěstí ale byla z mého trápení vysvobozena příchodem Maikeyho a Bena. Mohli jsme se totiž věnovat tomu, jak se Maikey "udobřuje" s Debb. On dělal, jak moc je naštvaný a ona ho nazpátek popichovala, jak je tomu zvykem. Následovalo dlouhé objetí.

Ale mně najednou něco došlo - byli tu všichni, až na, vy víte, koho. Jasně, Brian přijde vždycky módně pozdě, ale stejně se mi to moc nezamlouvalo. Navíc už byl téměř večer... vím, on večerem žije, ale Debbiiny narozeniny za 7 hodin skončí a já bych byl rád, kdybychom si její oslavu užili, co nejdéle a v plném počtu.

Najednou se ale rozeznělo klepání a já věděl, že to musí být on... vlastně to věděli asi všichni, protože se na mě podívali a čekali, až půjdu otevřít... něco mi říká, že všichni tady nám stále fandí. Šel jsem proto rovnou ke dveřím a otevřel je, nevíte, jak šťastný jsem byl, když jsem zjistil, že to je opravdu on...

J: "Ahoj, Briane,"...Použil jsem svůj obří sunshine úsměv.

B: "Ahoj, Justine."

Tak jo, tady mi něco nesedělo. Kam se vytratil ten jeho úsměv? Kde je to nadšení z toho, že se tu uvidíme? Kde je ten pohled, kterým mi říkal, že by ze mě nejradši strhal oblečení? Ten pohled, kterým mi říkal, jak moc mě miluje a chce? Protože tenhle pohled se mi ani trochu nelíbí.

Malý zázrak(17)

Nový díl. - Včera jsem se nějak hodně rozepsala... popravdě to se mi nestalo už dlouho a byl to super pocit Takže na sto procent můžete s dílem počítat, jak zítra tak i ve středu A teď už si užijte čtení

BRIAN

varování: žádné

Skoro jsem se neovládl a políbil ho. Ačkoliv vím, že by to nebylo úplně vhodné. I když od kdy já se zajímám o to, co je správné a co není, že? Každopádně ač mě vyrušení od Jennifer trochu naštvalo, poněvadž mi to překazilo něco, co chci udělat už hrozně moc dlouho, řekněme, že 7 let, tak jsem byl nakonec rád, že se tak stalo. Vím, zní to asi trochu hloupě, vždyť tohle přeci chci - chci Justina. Ale dnes je to poprvé po 7 letech, co jsme se viděli a i když já vím přesně, co k němu cítím, není jisté, že on stále cítí to samé ke mně. A i kdyby ano, co se pro nás vlastně změní? Když tomu teď podlehneme a strávíme spolu pár krásných dní, tak se pak zase stejně vrátíme do svých domovů a budeme mezi sebou mít tu zákeřnou vzdálenost, která nás v první řadě rozdělila už tenkrát. Když nad tím tak začínám přemýšlet, tohle snad nemá vůbec žádné řešení. Byl jsem jenom bláhový, když jsem si myslel, že se můžeme vrátit tam, kde jsme skončili... vždyť není jak. Jenomže, já to jednoduše už opravdu nezvládám.

B: "Prosil bych jeden pokoj."

Byl to první hotel, na který jsem narazil, bylo mi celkem fuk, kolik má hvězdiček, hlavně, abych se měl kde vyspat. Hned jak jsem dostal klíč, vydal jsem se do svého pokoje. Tam jsem ze sebe shodil všechno oblečení a vydal jsem se do sprchy. Byl jsem celkem zmrzlý z té zimy a bylo příjemné na sebe nechat dopadat provazce horké vody. Jenže najednou mě to přemohlo a to, co teklo po mojí tváři, už nebyly pouze kapičky vody, byly to i moje slzy. Připadal jsem si jako nějakej malej vystrašenej teplouš, ale... právě teď jsem to jednoduše nezvládl, naprosto mě to pohltilo. Miluju někoho, koho už nikdy nebudu moct mít. A mám pocit, že mě to zabije.

Ani jsem se nenamáhal brát si ručník a vydal jsem se mokrý rovnou do peřin, kdybych věděl, že to bude tak nepříjemné, asi bych své rozhodnutí přehodnotil, ale teď už s tím nic nenadělám a popravdě je tohle to poslední, co by mě teď trápilo. Trápí mě něco úplně jiného - něco, s čím nemůžu vůbec nic dělat.

---

Překvapivě se mi podařilo nakonec usnout, a když jsem se ráno probudil, tak mě přemohla šílená bolest hlavy. Bylo vážně těžké vykopat se z postele. Ale zvládl jsem to a vydal jsem se dolů na snídani, abych alespoň zahnal to vlezlé kručení v žaludku, ale kdo by to byl řekl, na koho tu nenarazím...

B: "Koukám, že jsme si vybrali stejnej hotel."

Maikey: "Briane?"

B: "Ahoj, Maikey... Profesore."

Ben: "Ahoj, Briane."

Najednou nastalo takové to klasické trapné ticho, kdy jsme na sebe jen jako tři blbci koukali... no spíš Ben koukal z jednoho na druhého a čekal, co bude následovat a my dva... no my jsme byli jen blbci.

Ben: "Nechceš se posadit k nám?"

B: "Ehm..."

Podíval jsem se na Maikeyho, který po Benovi div nehodil pohled, co by ho zabil. To bylo dostatečnou nápovědou pro to, abych odpověděl "Díky, profesore, ale ne."

Posadil jsem se k volnému stolu se svojí snídaní a pokoušel jsem se jí pozřít, ale bylo to jako bych jedl zvratky. Moje chuťové buňky to dneska vážně nedávaly. Snědl jsem jen něco a nakonec jsem to radši vzdal, dřív než by na tom talíři zvratky opravdu byly a to ty moje.

Chvíli jsem tam pak jenom seděl a koukal do blba, nechtělo se mi vůbec nic dělat, i když jsem věděl, že by nebylo na škodu sehnat Debb nějakej dárek k narozeninám, ale prostě jsem neměl motivaci k tomu se zvednout a něco pro to udělat. Nejradši bych se zavřel do svýho hotelovýho pokoje a nikdy z něj už neodešel.

B: "Kriste, tys mě vyděsil,"...Reagoval jsem na nečekané posazení Bena naproti mně.

Ben: "Nevěděl jsem, že vypadám tak hrozně."

B: "To rozhodně ne,"...Uculil jsem se.

Ben: "Ty a ty tvoje komplimenty."

B: "Kde máš ženu?"

Ben: "Šel na záchod."

B: "A ty sedíš tady proč?"

Ben: "Protože i když nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, tak potřebuju, abys to s Maikeym vyřešil."

B: "Co?"...Šokovaně jsem na něj zíral. I já nemůžu uvěřit tomu, že tohle řekl. Neměl by spíš být rád, že už mezi nimi nestojím.

Ben: "I když to ani za nic světě nepřizná... chybíš mu... od té doby, co jste se přestali přátelit, je zničenej. Když jsme se přestěhovali po tom, co si odešel, chvíli se zdálo, že budeme šťastní a byli jsme, ale řekněme, že jako potřebuje mě, potřebuje i tebe... tady už nejde o to, že od sebe bydlíte tak daleko, ale o to, že mu chybí to vaše pouto nebo, co to mezi sebou vlastně máte... ale prostě to s ním naprav."

Snažil jsem se zpracovat to, co mi právě řekl. Ne, že by na tom bylo něco těžkého, ale i tak mi to chvíli trvalo. Maikeymu chybím, to pro mě není nic nového, protože i on chybí mně. Ale to on se rozhodl, že už se mnou nikdy nepromluví, když jsem tenkrát odjel. Nebo... byl jsem to snad já, kdo už nikdy nepromluvil s ním? Sakra, já nevím, mám v tom najednou bordel. Chtěl jsem tenkrát utéct a to jsem udělal, jenže jsem asi neutekl jenom před tím, co mi tu připomínalo Justina, ale před vším. Ale ať už to bylo tenkrát jakkoliv, asi na tom teď už nezáleží, protože Maikey je mu nejlepší kamarád a to bych neměl jen tak ignorovat.

Maikey: "Co tu řešíte?"

Ben: "Oh, my jen... chtěl jsem vědět, zda jde Debb na tu oslavu."

Maikey: "Už jsem ti říkal, že jde."

Ben: "Chtěl jsem se jen ujistit, přeci jen je to Brian."

B: "Správně, Maikey, jsem to já... musel se ujistit,"...Neodpustil jsem si ironii, ale tohle byl ten druh ironie, kdy jsem doufal, že se Maikey usměje a světe div se, ono se to fakt stalo.

Maikey: "Tak se asi uvidíme na oslavě."

B: "Jo, určitě."

Oba dva se sebrali a odešli. Ačkoliv asi předbíhám, tak nějak jsem měl pocit, že se právě mezi mnou a Maikeym trochu prolomily ledy. Jenže myslím, že nás čeká ještě trošku složitější cesta k udobření... ale možná, že se dočkáme malého zázraku.

Vzápětí jsem se konečně byl schopný pohnout a vydal jsem se na svůj pokoj trochu se dát dohromady a následně jsem se vydal na honbu za dárkem pro Debbie, při které jsem se snažil vymyslet, co udělám, až se s Justinem na té oslavě uvidíme.