Nový díl. - Musím se přiznat, začala jsem zase od začátku sledovat Queer as folk a opět mě pohltila ta známá mánie, která zahrnuje nejen to, že se mi po hrozně dlouhé době strašně dobře píše, ale i to, kdy koukám na všechny možné obrázky a videa... no a narazila jsem na video, které mi doslova vyrazilo dech... a jednoduše nejde, abych se o něj s vámi nepodělila, protože prostě... WOW
Říkám si, jak je neuvěřitelné, že se mě to po tolika letech stále tak moc drží... a pak vidím něco takového a mám v tom jasno... ještě, aby se mě něco takového nedrželo!
JUSTIN
varování: 12+
Nevěděl jsem, co si mám myslet. Vlastně jsem ani nemyslel. Jen jsem seděl, zíral na schody a čekal na to, až se Debbie vrátí a já z její tváře něco vyčtu... cokoliv... ale hlavně něco. Jenomže se zdálo, že s Brianem nahoře stráví snad celou věčnost. Jako jasně já to chápu, promluvit samotnému Brianovi Kinneymu do duše není něco, co zabere pět minut a hotovo, ale stejně... už jsem zkrátka chtěl, aby přišla a to nejlíp s ním.
Netuším, co se s ním tak najednou stalo a něco mi říká, že se to pravděpodobně ani nedozvím, kdo ví, jestli sám Brian to ví, já jen doufám, že jak nečekaně a rychle to na něj přišlo, tak stejně tak rychle to i zmizí. Říkám si ale, že stačilo, abych byl v jeho životě zpátky jen jeden pouhý den a on už stihl dojít do nálady, která nesvětí rozhodně nic dobrého. Ale co to pro mě vlastně vůbec znamená? Pořád si tu sním o tom, že spolu třeba máme ještě nějakou šanci, ale přiznejme si fakta, předtím jsme to neměli růžové a rozešli jsme se, o co lepší to může být teď, když oba žijeme naprosto rozdílné životy a ještě k tomu každý někde jinde? Ach jo, proč to musí být pořád takhle těžké!?
Maikey: "Jsi v pohodě?"
Popravdě mě zaskočil. Nejen, že jsem netušil, jak na tuhle otázku vlastně odpovědět, v hlavě jsem měl naprosto vykouříno. Ale stejně tak mě překvapilo, že se opravdu stará, neptá se, jen aby se neřeklo, myslí to vážně... a vím, že byly časy, kdy jsme si byli blízcí, ale... mám pocit, že ty už dávno pominuly.
J: "Nevím. Nejsem... nechápu, co to do něj vjelo."
Maikey: "Vážně je to tak těžké pochopit?"
J: "Co tím myslíš?"
Než mi stihl odpovědět, zaslechl jsem, jak zavrzaly schody a okamžitě jsem k nim zvedl pohled. Byla to Debbie. A ačkoliv jsem na ty schody zíral i dávno po tom, co je sešla, Brian se k tomu očividně moc neměl. Kde, sakra, vězí?
Emmett: "Konečně, naše oslavenkyně se vrátila!"
Debbie: "Snad jsem ti tak moc nechyběla?"
Emmett: "Že se ptáš."
Debbie: "Ty si mi ale zlatíčko."
Zatímco se láskyplně objali, tak se na mě Debbie tak podivně podívala, nechápal jsem, co se mi snažila říct, ale vím, že to rozhodně něco bylo. Jen bych uvítal i slovní nápovědu.
Po chvíli se zase rozjela zábava a já to využil k tomu, abych nepozorovaně vyšel nahoru a zamířil jsem rovnou do svého starého pokoje... ale na to, abych se cítil nějak sentimentálně jsem momentálně neměl čas, víc mě zajímal Brian v něm.
Když jsem vešel, našel jsem ho ležícího na posteli, měl zavřené oči a pravděpodobně nebo spíš určitě nepostřehl to, že jsem vešel. Nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo, ale najednou jsem ležel v té posteli vedle něj.
B: "Justine?"
J: "Ahoj."
Dívali jsme se do očí a ani jeden jsme nevěděli, co říct. Najednou mi začal těžknout dech a rychleji tlouct srdce. Věděl jsem, že Brian je na tom dost podobně. Přepadalo mě neskutečné vzrušení. Po tolika letech jsme byli sami v jedné posteli. To zkrátka...
J: "Opravdu dělám vše pro to, abych tě právě teď nepolíbil."
Až dokud jsem to nedořekl, jsem si ani neuvědomoval, že to říkám nahlas. Ale když to bylo vyslovené, nešlo to vzít zpátky. Vlastně jsem to ani zpátky vzít nechtěl. Chtěl jsem jeho, tak moc, že to bolelo.
B: "Justine, já...,"...Byl celý nervózní, takhle jsem ho popravdě snad nikdy nezažil.
J: "Co?"...Vydechl jsem těžce.
B: "Nikdy jsem... nikdy jsem tě nepřestal... eh..."
V tu chvíli jsem věděl přesně, co mi chtěl říct. A stejně tak jsem věděl, že je pro něj těžké to vyslovit nahlas a tak jsem mu přiložil prst na rty a řekl "Já vím... já taky nikdy nepřestal."
Naše rty byly jen takový malý kousek od sebe, stačilo aby se jeden z nás trochu víc natáhl a dotkly by se... jenže jsme oba věděli, že to nejde... že nemůžeme... že... bože, kašlat na to!
Přitáhl jsem si ho za zátylek k sobě a začal jsem ho líbat, jako by to bylo to jediné, co mi pomůže přežít. Líbal jsem ho hladově, dravě, vášnivě. Prsty jsem měl propletené s jeho vlasy a stejně tak on měl ty své. Mezi polibky jsme lapali po dechu, ale dělali jsme vše pro to, aby se naše rty odpojily vždy jen na malou chvilku. Ani jeden jsme tohle nechtěli ukončit. Zničehonic jsem seděl na něm, on držel moje boky a já nějak automaticky začal rozepínat knoflíčky na jeho košili. S každým centimetrem jeho nahé kůže jsem byl víc a víc vzrušený.
Brian se ke mně ale vzápětí zničehonic zvedl a s polibky přestal. Moje ruce pevně sevřel a jen se mi díval do očí, na rtech měl nepatrný úsměv a v očích se mu odrážela neskutečná radost a láska ke mně... bylo to jako by byl v ráji... tím rájem jsem byl já.
Chtěl jsem ho znovu začít líbat, bylo těžké mu odolat, ale on se odtáhl. Vyděsilo mě to, ale nečekal jsem dlouho a Brian byl ten, kdo začal líbat mě... jenže tentokrát jemně, nikam nespěchal, jen se s mými rty mazlil, jako by si snad chtěl zapamatovat každý jeden detail.
B: "Tak moc si mi chyběl,"...Zašeptal.
Slyšet Briana říkat taková slova bylo jako splněný sen. Dokazovalo mi to, že mě miluje ještě víc, než kdyby řekl miluji tě. Chtěl jsem tady s ním strávit klidně celou věčnost. Abychom tu byli jenom my dva a nikdo jiný, aby byl celý svět jenom náš, abychom patřili k sobě navždycky. Chtěl jsem toho tolik, že bych to nedokázal ani vyjmenovat, ale všechno to zahrnovalo Briana.
J: "Ne tak moc, jako ty mně,"...Pomalu jsem mu stahoval košili z ramen.
Brian se usmál a byl to snad ten nejkrásnější úsměv, jaký mi kdy věnoval. Jako by se mi tím jediným úsměvem snažil říct všechno, co má jenom na srdci.
Tahle chvíle bylo zkrátka jenom naše, ani jeden jsme nechtěli myslet na to, co nás rozdělilo a stále rozděluje ani na to, co bude následovat, až tohle skončí a my se zase vrátíme do reality, právě teď jsme chtěli jenom jediné a to být spolu za každou cenu. To, co přijde potom, ať už to bude cokoliv, bude něco, s čím oba budeme muset bojovat, ale v tenhle okamžik nás zajímala jenom naše vzájemná blízkost.
No comments:
Post a Comment