Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Brian kolem mě prošel dovnitř a ani si mě nevšimnul, místo toho se šel přivítat s ostatními. Vůbec jsem nechápal, co se to tady děje. Když se se mnou v noci loučil, bylo pro něj důležité, abych na Debbiinu oslavu přišel, protože mě chtěl vidět. A teď jsme tady, on mě vidí a chová se, jako by si snad přál, abych tu nebyl. Co se, sakra, mohlo za těch několik hodin stát, že ho to přimělo k tomu, aby se ke mně choval takhle ledově?
Posadil jsem se na sedačku vedle Emmetta, který si mě lítostivě prohlížel. Do háje, i Emmett si všiml toho, jak mě Brian ignoruje. No řekněme, že si tady toho všimli úplně všichni. Ale byl jsem rád, že se všichni pustili do konverzace a dá se říct, že to přešli, protože bych nesnesl, kdyby se na mě ještě chvíli dívali.
Emmett: "V pohodě, zlato?"
J: "Neměl bych být?"
Emmett: "E-eh,"...Odkašlal si při pohledu na Briana.
J: "Jsem v pohodě,"...Snažil jsem se to říct co nejpevnějším hlasem, ale dalo by se říct, že by vyšlo nastejno, i kdybych to neřekl vůbec.
Jenže teď když už jsme byli v plném počtu, přesně, jak jsem si přál, ačkoliv jsem měl v hlavě jiná očekávání, tak bylo na čase Debbiinu oslavu pořádně rozproudit. Vydal jsem se proto do kuchyně, abych dort ozdobil svíčkami, a ty jsem následně zapálil. Vzápětí jsem se za zpěvu Happy Birthday vydal do obývacího pokoje a všichni se ke mně ve zpěvu přidali, tedy téměř všichni, Brian ne.
Debbie: "Bože, vy jste se všichni zbláznili,"...Reagovala na dárky, co jsme jí dali.
Lindsay: "Jen tě milujeme, Debb."
Maikey: "Nade vše,"...Líbl jí na tvář.
A hned na to jsme jí šli olíbávat i my ostatní, tentokrát se přidal dokonce i Brian. No co, Debbie je pro něj jako máma, vlastně pro něj znamená ještě víc, protože... no co k tomu říct, vzpomeňte si na jeho biologickou matku a hned víte proč.
J: "Tak kdo chce první kousek dortu?"
Gus: "Já!"
Jenny: "Já!"
J: "To jsem si mohl myslet,"...Dal jsem každému jeden kousek.
A následně jsem rozdal dort téměř do posledního kousku, ono když je nás tolik, tak se to asi dalo čekat, že se ho zrovna nepřecpeme no.
Jediný, kdo si ovšem opět pro dort nepřišel, byl Brian. A tak jsem došel k závěru, že když on si nejde pro dort, dort bude muset jít za ním.
J: "Ty nechceš?"...Natáhl jsem k němu ruku s talířkem.
B: "Nemám nějak chuť."
J: "Pořád se snažíš držet ve formě, co?"...Zasmál jsem se.
Jak znám Briana, nějak ironicky by mi na to měl právě teď odpovědět, ale on se místo toho jen usmál a ušklíbl zároveň, že jsem fakt už jen tápal ve tmě.
J: "Tak jo - co je s tebou?"
B: "Nic, jsem v pohodě."
J: "Prdlajs v pohodě, vidím to na tobě. Stalo se něco?"
B: "Vážně tě to zajímá nebo se ptáš, jen aby se neřeklo?"
Otevřel jsem pusu na prázdno a nevěděl, jak na to reagovat, totálně mě zaskočil... ale najednou jsem si uvědomil, že tohle je to, co dělá vždycky... vždycky, když nechce dát najevo, co cítí, tak všechny odežene hnusným chováním.
J: "Tuhle tvojí taktiku na mě nezkoušej, už jí mám prokouknutou."
B: "Možná to není taktika, možná jsem tohle prostě jenom já... a nemám náladu na to tvoje vyzvídání."
Zvedl se a po schodech se vydal nahoru. Zůstal jsem tam stát jako opařený a snažil jsem se zpracovat to, co se právě stalo. Když jsem se následně ohlídl, uviděl jsem, že všichni slyšeli všechno.
J: "Pořád stejnej pitomec, co?"...Zasmál jsem se, ale ve skutečnosti mi do smíchu opravdu nebylo.
BRIAN
Kriste! Proč tohle pořád dělám? Proč se k němu neustále musím chovat jako totální idiot? I po všech těch letech, co jsme spolu zažili a i těch, co jsme od sebe byli odloučení... pořád si najdu důvod, proč se k němu chovat jako naprostý hovado. Jenže... tohle je všechno, co mám, tenhle ochranný mechanismus, kdy ho donutím vidět mě jako toho největšího vola, který mu nestojí ani za zvážení toho, že bychom to mohli zkusit znova, protože my to zkusit znova nemůžeme, nevyšlo by to, skončili bychom zase tam, kde jsme už 7 let. Prostě tohle nemá řešení, on žije v New Yorku, já žiju v LA, každej vedeme jinej život a už jednou jsme stáli před rozhodnutím, zda vše obětovat nebo být spolu... a myslím, že jsme se oba shodli na tom, že obětování nemůžeme nazývat láskou. A právě teď by Justin obětoval mnohem víc, než před 7 lety, právě teď má kariéru, o které se mu snad ani nesnilo a o to bych ho nemohl připravit ani za nic.
Debbie: "Tady jsi,"...Našla mě v Maikeyho pomlčka Justinovo starém pokoji.
B: "Nemáš oslavovat?"
Debbie: "Jak můžu oslavovat, když ty se tu sžíráš tím, že jsi idiot?"
B: "Wow, díky."
Debbie: "Prosím. Je to pravda, to nemůžeš zapřít."
B: "Ani nezapírám... idiot jsem parádní."
Debbie: "Co to do tebe vjelo? Po všech těch letech je tady a ty se k němu chováš takhle."
B: "No, stane se,"...Přistál mi pohlavek, jaký jsem si rozhodně zasloužil.
Debbie: "Nehraj tu na mě, že tě to netrápí... že tě najednou přestal zajímat... oba dva moc dobře víme, o co tu jde."
B: "Vážně? Tak o co?"
Debbie: "Máš strach."
B: "Já nemám strach,"...Zasmál jsem se... i když se bojím kurevsky, jako nikdy dřív.
Debbie: "Máš strach se s ním zase sblížit, protože se bojíš, že to nemůže vydržet... že zase všechnu tu bolest budeš prožívat znovu."
Chtěl jsem začít, že se plete, že o nic takového tu nejde, ale pak jsem jen došel k závěru, že to nemá cenu... protože i kdybych zatloukal sebevíc, ona tu pravdu už stejně ví a popravdě? Já nemám sílu zatloukat, už ne.
Debbie: "Musíš mu to říct, jiná možnost není."
B: "A k čemu bude, aby to věděl? Nic to nezmění na tom, že stejně nakonec zase odejde."
Debbie: "Možná ne, ale aspoň bude vědět, jak moc ho pořád miluješ... protože jestli se k němu teď budeš chovat hnusně, věř, že si nakonec začne myslet, že už to tak není... a to je to nejhorší, co by se mohlo stát... ne to, že spolu už možná nikdy nebudete, ale to, že nebude vědět, že ho miluješ."
Dřív jsem dělal vše pro to, aby si Justin myslel, že ho nemiluju, jenom ta představa, že by to věděl, mě šíleně děsila... a teď si představím, že přesně to si pomyslí a je mi z toho neskutečně mizerně. Já to takhle jednoduše nemůžu nechat. Nemůžu ho nechat odjet, aniž by věděl, jak moc ho miluju... ne po tom všem.
No comments:
Post a Comment