Malý zázrak(17)

Nový díl. - Včera jsem se nějak hodně rozepsala... popravdě to se mi nestalo už dlouho a byl to super pocit Takže na sto procent můžete s dílem počítat, jak zítra tak i ve středu A teď už si užijte čtení

BRIAN

varování: žádné

Skoro jsem se neovládl a políbil ho. Ačkoliv vím, že by to nebylo úplně vhodné. I když od kdy já se zajímám o to, co je správné a co není, že? Každopádně ač mě vyrušení od Jennifer trochu naštvalo, poněvadž mi to překazilo něco, co chci udělat už hrozně moc dlouho, řekněme, že 7 let, tak jsem byl nakonec rád, že se tak stalo. Vím, zní to asi trochu hloupě, vždyť tohle přeci chci - chci Justina. Ale dnes je to poprvé po 7 letech, co jsme se viděli a i když já vím přesně, co k němu cítím, není jisté, že on stále cítí to samé ke mně. A i kdyby ano, co se pro nás vlastně změní? Když tomu teď podlehneme a strávíme spolu pár krásných dní, tak se pak zase stejně vrátíme do svých domovů a budeme mezi sebou mít tu zákeřnou vzdálenost, která nás v první řadě rozdělila už tenkrát. Když nad tím tak začínám přemýšlet, tohle snad nemá vůbec žádné řešení. Byl jsem jenom bláhový, když jsem si myslel, že se můžeme vrátit tam, kde jsme skončili... vždyť není jak. Jenomže, já to jednoduše už opravdu nezvládám.

B: "Prosil bych jeden pokoj."

Byl to první hotel, na který jsem narazil, bylo mi celkem fuk, kolik má hvězdiček, hlavně, abych se měl kde vyspat. Hned jak jsem dostal klíč, vydal jsem se do svého pokoje. Tam jsem ze sebe shodil všechno oblečení a vydal jsem se do sprchy. Byl jsem celkem zmrzlý z té zimy a bylo příjemné na sebe nechat dopadat provazce horké vody. Jenže najednou mě to přemohlo a to, co teklo po mojí tváři, už nebyly pouze kapičky vody, byly to i moje slzy. Připadal jsem si jako nějakej malej vystrašenej teplouš, ale... právě teď jsem to jednoduše nezvládl, naprosto mě to pohltilo. Miluju někoho, koho už nikdy nebudu moct mít. A mám pocit, že mě to zabije.

Ani jsem se nenamáhal brát si ručník a vydal jsem se mokrý rovnou do peřin, kdybych věděl, že to bude tak nepříjemné, asi bych své rozhodnutí přehodnotil, ale teď už s tím nic nenadělám a popravdě je tohle to poslední, co by mě teď trápilo. Trápí mě něco úplně jiného - něco, s čím nemůžu vůbec nic dělat.

---

Překvapivě se mi podařilo nakonec usnout, a když jsem se ráno probudil, tak mě přemohla šílená bolest hlavy. Bylo vážně těžké vykopat se z postele. Ale zvládl jsem to a vydal jsem se dolů na snídani, abych alespoň zahnal to vlezlé kručení v žaludku, ale kdo by to byl řekl, na koho tu nenarazím...

B: "Koukám, že jsme si vybrali stejnej hotel."

Maikey: "Briane?"

B: "Ahoj, Maikey... Profesore."

Ben: "Ahoj, Briane."

Najednou nastalo takové to klasické trapné ticho, kdy jsme na sebe jen jako tři blbci koukali... no spíš Ben koukal z jednoho na druhého a čekal, co bude následovat a my dva... no my jsme byli jen blbci.

Ben: "Nechceš se posadit k nám?"

B: "Ehm..."

Podíval jsem se na Maikeyho, který po Benovi div nehodil pohled, co by ho zabil. To bylo dostatečnou nápovědou pro to, abych odpověděl "Díky, profesore, ale ne."

Posadil jsem se k volnému stolu se svojí snídaní a pokoušel jsem se jí pozřít, ale bylo to jako bych jedl zvratky. Moje chuťové buňky to dneska vážně nedávaly. Snědl jsem jen něco a nakonec jsem to radši vzdal, dřív než by na tom talíři zvratky opravdu byly a to ty moje.

Chvíli jsem tam pak jenom seděl a koukal do blba, nechtělo se mi vůbec nic dělat, i když jsem věděl, že by nebylo na škodu sehnat Debb nějakej dárek k narozeninám, ale prostě jsem neměl motivaci k tomu se zvednout a něco pro to udělat. Nejradši bych se zavřel do svýho hotelovýho pokoje a nikdy z něj už neodešel.

B: "Kriste, tys mě vyděsil,"...Reagoval jsem na nečekané posazení Bena naproti mně.

Ben: "Nevěděl jsem, že vypadám tak hrozně."

B: "To rozhodně ne,"...Uculil jsem se.

Ben: "Ty a ty tvoje komplimenty."

B: "Kde máš ženu?"

Ben: "Šel na záchod."

B: "A ty sedíš tady proč?"

Ben: "Protože i když nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, tak potřebuju, abys to s Maikeym vyřešil."

B: "Co?"...Šokovaně jsem na něj zíral. I já nemůžu uvěřit tomu, že tohle řekl. Neměl by spíš být rád, že už mezi nimi nestojím.

Ben: "I když to ani za nic světě nepřizná... chybíš mu... od té doby, co jste se přestali přátelit, je zničenej. Když jsme se přestěhovali po tom, co si odešel, chvíli se zdálo, že budeme šťastní a byli jsme, ale řekněme, že jako potřebuje mě, potřebuje i tebe... tady už nejde o to, že od sebe bydlíte tak daleko, ale o to, že mu chybí to vaše pouto nebo, co to mezi sebou vlastně máte... ale prostě to s ním naprav."

Snažil jsem se zpracovat to, co mi právě řekl. Ne, že by na tom bylo něco těžkého, ale i tak mi to chvíli trvalo. Maikeymu chybím, to pro mě není nic nového, protože i on chybí mně. Ale to on se rozhodl, že už se mnou nikdy nepromluví, když jsem tenkrát odjel. Nebo... byl jsem to snad já, kdo už nikdy nepromluvil s ním? Sakra, já nevím, mám v tom najednou bordel. Chtěl jsem tenkrát utéct a to jsem udělal, jenže jsem asi neutekl jenom před tím, co mi tu připomínalo Justina, ale před vším. Ale ať už to bylo tenkrát jakkoliv, asi na tom teď už nezáleží, protože Maikey je mu nejlepší kamarád a to bych neměl jen tak ignorovat.

Maikey: "Co tu řešíte?"

Ben: "Oh, my jen... chtěl jsem vědět, zda jde Debb na tu oslavu."

Maikey: "Už jsem ti říkal, že jde."

Ben: "Chtěl jsem se jen ujistit, přeci jen je to Brian."

B: "Správně, Maikey, jsem to já... musel se ujistit,"...Neodpustil jsem si ironii, ale tohle byl ten druh ironie, kdy jsem doufal, že se Maikey usměje a světe div se, ono se to fakt stalo.

Maikey: "Tak se asi uvidíme na oslavě."

B: "Jo, určitě."

Oba dva se sebrali a odešli. Ačkoliv asi předbíhám, tak nějak jsem měl pocit, že se právě mezi mnou a Maikeym trochu prolomily ledy. Jenže myslím, že nás čeká ještě trošku složitější cesta k udobření... ale možná, že se dočkáme malého zázraku.

Vzápětí jsem se konečně byl schopný pohnout a vydal jsem se na svůj pokoj trochu se dát dohromady a následně jsem se vydal na honbu za dárkem pro Debbie, při které jsem se snažil vymyslet, co udělám, až se s Justinem na té oslavě uvidíme.