Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Nevím, proč mě to tak moc rozhodilo, vlastně mi do toho ve výsledku vůbec nic není. Ať se mi to líbí nebo ne, tohle je Brianova věc, ostatně já jsem taky odešel a Brian mě v tom podporoval, protože věděl, že to je něco, co potřebuju a chci, nebýt toho, že se se mnou rozešel a nechal mě jít, pravděpodobně bych nikdy nedosáhnul toho, čeho jsem dosáhnul. A Brian teď vede novou pobočku Kinneticu v LA, vždycky chtěl z Pitts vypadnout a dosáhnout něčeho i někde jinde a to se mu podařilo, měl bych být za něj rád a taky jsem, ale... to zatracené ALE! Zkrátka se mi z toho stahuje žaludek. Tady jsme se poznali, milovali a žili spolu... nejspíš nějaká část mě doufala, že se k tomu zase někdy vrátíme, jen jsem si to do teď nebyl schopný připustit. I přes to, že žiju svůj život v New Yorku po boku někoho jiného - o kterém si mimochodem teď víc, než kdy dřív, nemůžu ujasnit, zda s ním jsem, protože chci anebo protože nechci být sám - jsem asi jednoduše myslel, že se naše cesty opět střetnou a vše bude jako dřív... ale až teď vidím, jak je všechno jinak. Nejen mezi mnou a Brianem, ale mezi všemi.
Zbytek cesty byl opět naprosto tichý, myslím, že Brian byl tak trochu naštvaný, asi bych se mu neměl divit, přeci jen udělal to samé, co já a já mu to teď svým způsobem trochu zazlívám a něco mi říká, že ze stejného důvodu jsou on a Maikey na bodu mrazu, ale opravdu jsem nechtěl, aby jsme večer zakončili takovým způsobem.
B: "Tak jsme tady,"...Oznámil, když jsme se ocitli před domem mojí mámy.
J: "Jo... díky za doprovod."
B: "Nemáš za co."
Usmál se, ale v jeho očích jsem viděl, že ho tohle opravdu bolí. Ne to, že mu zazlívám jeho odchod, ale TOHLE... že stojím přímo před ním a on nemůže dělat vůbec nic. Hluboko uvnitř bych si přál, aby mě políbil, ale... už zase to ale.
J: "Omlouvám se."
B: "Za co?"
J: "Že jsem tak trochu vyjel kvůli tvému odstěhování."
B: "V pohodě... prostě si to jen nečekal."
J: "To nečekal... vím, že si vždycky mluvil o tom, jak chceš odtud vypadnout, ale... asi mě nenapadlo, že bys to mohl opravdu udělat."
B: "No... nic už mě tu nedrželo."
Vím moc dobře, že mluvil především o tom, že jsem tu nebyl já, i když se snažil působit jako, že mluví o všech a jo on je miluje, jsou jeho rodina, ale, i když jsem možná naivní, tak nějak myslím, že kdyby byli všichni pryč a já tu stále byl, nikdy by odtud neodešel.
J: "Všechno se tu tak změnilo. Zjištění, že odešel i Emmett s Maikeym... zkrátka dnešek je plný překvapení, který skvěle započala Debbie."
B: "To mě přivádí k tomu... přijdeš na její narozeniny?"
Absolutně jsem nevěděl, jak mu na tohle odpovědět... nebo věděl, ale... Debbie udělala něco, co teď už možná chápu, ale nemění to nic na tom, že se cítím tak nějak podvedeně... nechci si tu hrát na ublížené city, ale opravdu jsem se o ni bál a zjištění, že zbytečně, nebylo úplně nejpříjemnější. Proto se bojím, že mi bude chvíli trvat, než se přes to dokážu přenést, ale na druhou stranu je to Debbie - moje milovaná Debbie, která tu pro mě vždycky ve všech ohledech byla a snažila se nás jednoduše přivést zpátky k sobě a i když to pravděpodobně skončí tak, že se všichni zase rozutečeme do všech koutů světa a stejně spolu nebudeme mluvit, chci si jednoduše těhle pár dní užít se svojí rodinou. A co víc... chci zjistit, zda je tu pro mě a Briana ještě vůbec nějaká šance.
J: "Samozřejmě."
B: "Bezva... tak se asi uvidíme zítra... vlastně dneska."
J: "Jo, budu se těšit."
Brian se usmál a mě se z toho málem podlomila kolena. Vzápětí se chystal odejít, ale něco ho najednou zastavilo. Podíval se na mě a jsem si na sto procent jistý, že chtěl něco říct nebo udělat, ale...
Máma: "Justine?"...Otevřely se dveře.
J: "Ma-mami..."
Máma: "Briane?"
B: "Zdravím, Jennifer... dlouho jsme se neviděli."
Máma: "Eh... no... ne,"...Máma z něj byla očividně dost v šoku.
B: "Rád tě vidím."
Máma: "Já tebe taky."
Najednou jsme všichni mlčeli a jen na sebe blbě koukali, řekněme, že celá ta situace byla dost trapná. A Brian asi vycítil, že je na čase jít... ale abych pravdu řekl, nebylo vůbec příjemné vidět ho odcházet, i když ho za pár hodin zase uvidím... stejně se mi to nelíbilo.
S mámou jsme šli dovnitř a zatímco jsem si sundával boty a kabát, tak se na mě tak podivně dívala... dovedl jsem si představit, co z ní asi tak vypadne...
Máma: "Takže Brian?"
J: "Mami!"
Máma: "No co? Bylo hezké vidět vás zase spolu."
J: "Až na to, že my nejsme spolu."
Máma: "Víš moc dobře, jak jsem to myslela."
J: "Jen mě doprovodil domů."
Máma: "Jo a přes to mám pocit, že jsem vás u něčeho vyrušila."
J: "Nevím, o čem mluvíš."
Máma: "Eeehm."
Jo, možná se mě Brian chystal políbit a jo možná nás u toho vážně vyrušila, ale je tu taky dost velká možnost, že k ničemu takovému se vůbec neschylovalo. Ale co je hlavní, i kdybych chtěl sebevíc, aby k tomu došlo, nebylo by to správné... ne za všech těhle okolností.
J: "Mami, měla by sis jít lehnout a já už taky sotva držím oči."
Máma: "Noo... vlastně si budeš muset lehnout na gauč."
J: "Co?"
Máma: "Nemohla jsem Mel s Jenny poslat do hotelu... vzaly si pokoj pro hosty... A Mel mi mimochodem všechno řekla, co Debb udělala a..."
J: "Super, aspoň to nemusím říkat já."
Máma: "A jak se cítíš?"
J: "Jak asi? Ale budu v pohodě, snažila se jen udělat správnou věc."
Máma: "Doufala jsem, že to tak uvidíš... věř mi, ne jednou jsem plánovala něco podobnýho, abych tě sem dostala."
J: "Co?"...Musel jsem se začít smát a ona se hned přidala.
Máma: "Pšš, ať je nevzbudíme."
J: "No nic, jdu si lehnout na ten gauč."
Ještě mi dala pusu na tvář a popřála mi dobrou noc. Následně jsem se umístil na svojí nóbl pohodlnou postel a snažil jsem se usnout, ale byl to celkem problém. Moje tělo bylo sice vyčerpané, ale moje mysl nechtěla utichnout a všichni asi víte, co bylo důvodem.
No comments:
Post a Comment