Malý zázrak(8)

Nový díl. - Máme tu "trošku" zvrat v příběhu, doufám, že se bude líbit

BRIAN

varování: žádné

Tohle setkání bylo asi to nejdivnější setkání, jakého jsem se kdy zúčastnil a to je co říct, když přijde na všechny tyhle lidi... my nikdy nebyli zrovna normální rodinka, ale myslím, že už i my jsme překročili hranici normálnosti - ať už je u nás normálnost cokoliv. Nebudu ani zmiňovat, jak moc jsem se chtěl sebrat a vypadnout někam na vzduch, tenhle barák byl jednoduše pro nás všechny až nějak moc malý... zvláštní... dřív jsme se sem v pohodě vešli a cítili se jako doma... teď jsme jak skupinka cizích lidí, co se vidí poprvé v životě... a přes to máme tolik společného.

Lindsay a Melanie po sobě neustále pokukují, můžete jim přímo na očích vidět, jak moc se pořád milují, ale přes to jsou neuvěřitelně tvrdohlavé na to, aby spolu promluvily. Dokonce i Ben s Maikeym jsou nějací divní, sedí vedle sebe, drží se za ruce, ale zdají se být nějací odtažití. Emmett se snaží zaměstnat J.R. svými bláznivými historkami z Paříže. A Gus sedí s telefonem v ruce a neustále někomu píše, začíná se ve mně probouzet zvláštní otcovský lomeno výchovný pud, jenž zahrnuje proslov na téma, že na světě je víc, než telefony a internet.

Zkrátka je to tady k zbláznění a ta, kvůli které tu všichni jsme, se ani neukázala, podle Lindsayiných slov spala, už když sem přišla a je to už dvě hodiny od chvíle, co jsem dorazil já a stále nic... stále jen čekáme a doufáme, že nám nezakroutí všem krkem za to, že jsme se tak dlouho neukázali a zároveň a především za to, aby byla v pořádku, aby tohle všechno byl jeden velký omyl.

Hlavy všech se zvedly, když se náhle ozvalo klepání na vchodové dveře... ale ta moje přímo vystřelila. Moje první myšlenka byla JUSTIN. Byl jsem přesvědčený o tom, že je to on a moje srdce se rozbušilo takovou rychlostí, že jsem byl jen kousek od toho, aby mi explodovalo. Byl jsem k smrti vyděšený a zároveň neuvěřitelně šťastný... chtěl jsem ho tak moc vidět, ještě alespoň jednou... jen jednou a mohl bych v klidu umřít.

Maikey: "Dojdu tam."

Všichni jsme jen kývli a pak jsme čekali na to, s kým se Maikey ukáže... já jednoduše věřil, že přijde s ním, nečekal jsem ani nikoho jiného... musel to být ON.

Emmett: "Oh, Teddy..."

A tak málo stačí k tomu, aby se vám znovu rozsypal svět... zatracenej Theodor! Sice jsme se za ty roky dost sblížili a jsem mu neskutečně vděčný za to, že vzal mou nabídku, aby tu vedl první Kinnetic, ale právě teď jsem jeho vidět opravdu nechtěl.

---

Ted: "Emme?"

Okey, tohle bylo divný. Tihle dva byli nerozlučná dvojka už možná od plenek a s jistotou se tak 4 roky neviděli... neměli by si právě teď skočit kolem krku a objímat se k smrti? Místo toho na sebe civí a nevědí, co říct. Co je, do háje?

Zatímco Emmett na něj stále podivně zíral, všichni ostatní se na něj začali vrhat a radostně ho objímat... no já jsem se od nich takovýho přivítání rozhodně nedočkal... čím to bude?

Ted: "Kde jste se tu všichni vzali?"

Lindsay: "Dostali jsme dopis od Debbie, že je nemocná a že nás chce vidět."

Maikey: "Ty jedinej si tu zůstal... řekla ti máma něco?"...Řekl bych, že po něm Maikey až vystartoval... něco jako ve smyslu věděl si to a nic si mi neřekl?

Ted: "Ehm, cože?"

Maikey: "Jestli si to věděl?"

Ted: "Já mluvím o tom, že je Debbie nemocná... co tím myslíte?"

Melanie: "Tobě nic neřekla?"

Emmett: "Všem poslala dopis, že nás chce vidět, protože jí nezbývá moc času."

Ted: "Proboha."

Nechápejte mě špatně, ale tady rozhodně něco nehrálo... nejen, že Ted absolutně nevěděl, o čem tu všichni, sakra, mluví, ale to jeho proboha neznělo jako "Bože můj, to nemůže být pravda, Debbie nemůže být nemocná" ale spíš jako "Proboha - to si děláte srandu."

Ted: "Ona to fakt udělala."

Maikey: "Co tím myslíš?"

Ted: "Eh... říkala mi, že udělá cokoliv, aby vás sem dostala, ale tohle... to jsem nečekal."

Maikey: "O čem to, do háje, mluvíš, Tede?"

Debbie: "Myslím, že se vám snaží říct, že jsem udělala, co bylo nezbytné, abych vás sem dostala, protože jste všichni zapomněli na to, že jste... že jsme rodina,"...Ozvala se zničehonic stojíc na schodech.

Zatímco na ní všichni nevěřícně zírali a pravděpodobně se snažili pochopit, co se tu, sakra, děje, tak mně pomalu, ale jistě, začalo docházet, o co přesně tu jde... Debbie není nemocná... Debbie nás sem jenom chtěla dostat za každou cenu.

B: "To nemyslíš vážně, Debb?"

Maikey: "Já jsem asi blbej, ale může mi někdo říct, o co tu jde?"

Emmett: "Mně taky, prosím."

Ben: "Myslím, že nám všem."

B: "Lhala... o to tu jde."

Maikey: "Mami?"...Obrátil se na ní.

Debbie: "Omlouvám se, ale... všichni jste zmizeli, nikdo z vás nebyl schopnej se ani ukázat nebo zavolat a to nejen mně, ale mezi sebou navzájem... všichni jste zapomněli na to, že jste rodina a že tu pro sebe máte vždycky být... už jsem nemohla žít s tím pocitem, že se každým dnem zvyšuje šance na to, že už se nikdy neuvidíme."

Myslím, že jsme všichni chápali, PROČ to udělala, ale nikdo z nás nemohl uvěřit, že nám to udělala. Já nemohl uvěřit... zjištění, že umře, bylo to nejhorší, co mohlo přijít, ale zjištění, že to byla lež... nemůžu ani říct, jak zrazeně si připadám... i na mě - parchanta všech dob - je tohle silný kafe.

"Ty jsi lhala?" Ozvalo se zničehonic ode dveří. Všichni jsme se za tím hlasem otočili. A v momentě, co jsem HO uviděl, jsem nemohl uvěřit vlastním očím... byl tady z masa a kostí. BYL TADY. A BYL DOKONALÝ.